NZ: Den 51 – Invercargill

Úterý 23. ledna 2018
Dneska nic nemusím! Poprvé za celej výlet mám úplně volnej den! Za celých 50 dní na stezce jsem měl jeden nucenej zero day, když jsem se 7. den – v neděli – přemisťoval ze severního na jižní ostrov. Ale i tehdy jsem se dost nachodil. 
Vstávám v 6:45, skoro jako obvykle. Je to paráda takhle ráno, nikde nikdo, klid v celým domě. Snídám. Pak si čtu nové číslo Respektu, volám s rodičema. Relaxuju. 
Venku je pěknej hic, ještě že v tom nemusím šlapat! Odpoledne v tom jdu asi 5 minut nakoupit plynovou kartuši a docela mi to stačí. Pak si dám o půl druhé šlofíka a ve 3 mě vzbudí hlasy v předsíni – Josh dorazil! Šel jsem s ním první dva dny na začátku jižního ostrova – Queen Charlotte Track. Už od včerejška jsme se domlouvali, že sem dnes dorazí. Tak kecáme o tom, kudy a jak kdo šel přes jižní ostrov. Josh strávil Vánoce doma s rodinou, takže pak byl dost pozadu a pak přeskočil některé pasáže s plánuje se tam vrátit. 
Peču druhou půlku zeleniny, co jsem včera koupil. Dělím se s Joshem. I o pivo. On mi zase dal ovesné vločky a arašídové máslo. 
Spát jdeme asi v 10. 
0 km. 

Te Araroa: Den 50 – Invercargill – Bluff

Pondělí 22. ledna 2018
Vstávám v 6:20, vyrážím dokonce 3 minuty před sedmou!
Dneska dojdu na konec trasy! Od hostelu by to mělo být 36 km. Michael, co jde na sever, mi včera říkal, že šel 6 km/h, takže je to na 6 hodin. V duchu jsem si říkal, že to trochu přehání s tím tempem, že tak rychle se většinou nedá jít. Jenže se ukázalo, že měl pravdu! Totiž stejně jako on jsem i já nechal dost věcí v hostelu – stan, spacák a další věci. A s lehčím batohem se fakt šlo o dost líp a rychleji!
Prve trvá 2,5 km dostat se zpět na okraj města na stezku. Po cestě kupuju v krámě buchtu. Pak následuje 10 km na cyklostezce víceméně podél vody. Je to štěrková cesta a jdu lehce přes 6 km/h. 
Když mám za sebou 13 km, tak začne obávaný úsek po silnici. Je to hlavní tah na Bluff a do přístavu. Auta jsou docela Ok, ale nejhorší jsou velké náklaďáky. Většinou mi moc prostoru nedají a člověk má pocit, že ho odfouknou. Hned první náklaďák mi z hlavy zfoukl kšiltovku, pak už jsem ji nesl v ruce. Celkem to bylo 16 km. 
Zhruba v polovině jsem odbočil na vedlejší cestu a dal si pauzu na svačinu. Po chvíli přijel na čtyřkolce místní farmář, tak jsme se bavili o kravách apod. Například jsem se dozvěděl, že výkupní cena mléka na Novém Zélandě je okolo 55 centů, takže skoro jako u nás. Přitom v obchodě je mléko asi 2x dražší. Povídali jsme asi půl hodiny a pak jsem pokračoval dál. 
Když jsem došel po silnici na okraj Bluffu, odbočil jsem na stezku. Ještě 7 km. Stezka je oficiálně zavřená už rok, ale Michael mi řekl, že je tam šel a není tam žádný dobytek a je to Ok a je dobrý na Novým Zélandě občas porušit nějaký pravidlo. Jenže když jsem tam přišel já, tak tam dobytek byl. A takto z dálky nebylo jasné, jestli to třeba nejsou býci. Takže jsem se raději vrátil pár set metrů zpět na silnici. Rozhodl jsem se pro alternativní trasu přes Bluff Hill, který je uprostřed poloostrova – město je na severu a můj cíl je na jihu. Takže jsem po silnici vystoupal až na kopec. Bylo to pěkně strmé. Tam jsem se pokochal výhledy a pak se vydal po Millenium Track dolů na jih. Bylo to raz dva. 
Teď už zbývají asi jen 3 km podél pobřeží na východ, až dojdu k místu, kde je rozcestník a které se považuje za nejjižnější cíp Nového Zélandu. 
Přidávám do kroku. A je to tady! Hurá, jsem tu! Nechávám se vyfotit u rozcestníku a pak jdu do restaurace opodál. Teď už nemusím nic! Cíl jsem splnil! 
V restauraci říkám, co jsem právě dokončil. Zapíšu se jim do knihy, vyfotí si mě a pak mi daji medaili, na které je: I made it! Cape Reinga to Bluff. Až na to, že já jsem to nešel celé, což jsem jim taky řekl. Takže si to úplně nezasloužím. Ale co naplat, mám medaili. Pak se ptám, jestli mi daji zdarma jídlo, jak mi někdo před pár dny doporučil. Prý ne. Nevadí. Sednu si ke stolu a objednám si salát s plody moře. Prý mi daji aspoň džus zadarmo. 
Pak se vydám po silnici zpět přes město na sever. Docela rychle mi zastaví holka z Argentiny v dodávce. Doveze mě až k supermarketu Pac’n’save v Invercargillu. Nakupuju spoustu jídla. Hodně ovoce a zeleniny. Zítra zůstanu ještě celý den v hostelu a konečně si odpočinu. 
Kolem šesté dojdu do hostelu. Připravím zeleninu a dám péct. Pak ještě jdu koupit pivo. A pak většinu večera klábosím s Brendou, co to tu vede, a Johnem, což je starší Brit, co projel celý Zéland na kole. 
Zhruba v 10 jsem se chystal spát a pak jsem si vzpomněl, že jsem včera ani dnes nenapsal zápisek. Tak si otevřu další pivo a sepíšu aspoň včerejšek. Pak jdu spát asi v 10:45 a ještě chvíli nemůžu usnout, protoze se venku lidi baví. 
38 km, stoupání 429 m. Celkem 1663 km. 

Te Araroa: Den 49 – Colac Bay – Invercargill

Neděle 21. ledna 2018
Vstanu v 6:20, vyrazím v 7:25. Prve mě čeká stezka podél pobřeží do Rivertonu. Asi 15 km. Zkraje to vede po staré silnici. Pak je tu úsek, kde nahoře nad pláží je kamení, kde to moc nejde. Tak jdu dolů na pláž, ale tam jsou malé kamínky, to taky není nic moc. Tak se po chvíli vrátím na horní okraj pláže a teď už je tam cesta v trávě, hned to jde líp. 
Pak začne stezka po útesech. To je horší. Zase jsou tu momenty, kdy si říkám: za co? Je tu nějaké značení, ale občas je ho málo. Místy se musím prodírat křovím. Pak jsou tu úseky po travnatých pastvinách, kde je to lepší. Až mě jeden takový úsek dovede do lesa, kde už je pak hezká cestička a ta mě dovede až k parkovišti a odtud je to pár km po silnici až do Rivertonu. 
Čas na pauzu! Nakupuju v SuperSave a pak dávám obědovou pauzu. 
V 11:30 pokračuju dál. Přede mnou je 23 km pláže Oreti. Po 12 km mám přebrodit nějakou řeku a prý že při plném přílivu to je horší. Tak se kouknu, jak to vychází. Odliv v 11:15 a příliv v 17:15. Hmm, to by snad mohlo být Ok. Jdu na to. 
Po pláži se jde kupodivu dobře! Někdo si stěžuje, že je to příliš tvrdé, jako beton. Ale já v tom problém nevidím.  Jdu spíš níž u vody. Skoro nikdo tu není. Akorát na začátku dvě holky na koních a pak občas projede nějaké auto. 
Konečně jsem u řeky, co teče přes pláž do moře. Zouvám boty a jak to přejdu, tak dávám rovnou sváču. Jak tam tak sedím, tak jde kolem mě NOBO hikerka. Bavíme se. Taky se bavím s paní, co tu je autem s rodinkou. Prý syn támhle v moři loví ryby a už potrebujou vypadnout, aby to stihli před přílivem. No, já to taky potřebuju stihnout! Pokračuju dál. Potkám jednoho NOBO hikera. Jsou 2 a musím ještě ujít asi 10 km. Pláž skutečně docela rychle ustupuje. Takže potom už jdu ve vrchní části, kde je to uježděné od aut. Je to o malinko horší, ale pořád docela Ok. 
Jak se blížím k místu, kde odbočím do vnitrozemí, tak se najednou objevujou auta a lidi. A na konci je dokonce hlídaný úsek pro surfaře. 
Jsem na silnici, teď už je asi 10 km do Invercargillu. Po silnici. A slunko peče. 
Jdu dál a dál, až konečně dojdu do města. Stezka jen štrejchne okraj. Kouknu na mapu, kde je můj hostel. 2,4 km! To je dost daleko! Ale za půl hodinky jsem tam. 
Hostel Southern Comfort BBH. Je to krásnej dům! Taková vila! Prý to bývala rezidence nějakého doktora. Hostel je tu asi 30 let a dům je starý víc než sto let. Fakt je to hezký. A útulný. A v hezké klidné čtvrti. Což znamená, že je to kilometr mimo hlavní centrum, ale tentokrát mi to neva. A paní, co to tu vede, je velice milá. 
Je 6:15. Ubytuju se, dám si sprchu a pak jdu sehnat něco k snědku. Nakonec kupuju pizzu v Dominos. Je trochu buchtoidní, ale stojí jen 5 dolarů!
Zítra mě čeká poslední den stezky – už jen dojít do Bluffu. Bavím se s Michaelem, co zrovna začíná NOBO. Bavíme se o DOC a kvalitě stezek, tedy že to místy stojí za vyližprdel. 
Jdeme spát kolem desáté. 
48 km, stoupání 372 m. Celkem 1625 km. 

Te Araroa: Den 48 – Martins Hut – Colac Bay

Sobota 20. ledna 2018
Po včerejšku dneska nikam nespěchám. Někteří vstávají v 6 a když já v 6:45 vylezu ze stanu, tak už jsou fuč. Jsou to všechno NOBO hikeři. V chatě je Luke. Jeho plán je dát si dneska odpočinek na chatě a zítra vyrazit asi v 10 ráno a ujít posledních 108 km v kuse. 
Pak je tu ještě Phil, co se podepisuje Philosotramp – znám ho z Intentions Books. A pak ještě jedna holka, co jde s ním. Vyrazí přede mnou. 
Já vyrážím v 8:15. Prve je to 100 m lesem dolů na lesní cestu. Po ní 1-2 km a pak začíná stezka lesem. Dohromady to bude 25 km. Stezka lesem kopíruje starý vodní kanál, který vybudovali čínští zlatokopové v 19. století. Byla by to hezká stezka. Ale je to často dost rozbité, takže se musí překonávat různé překážky. A hlavně je to trochu příliš dlouhý! A navíc mě po včerejšku bolí na levé noze cosi – hýždě a lýtko. Je to taková tupá debilní mírná bolest. Tak je to trochu otrava. Pak to trochu přejde. Jde mi to pomalu. Po hodině zastavuju u potoka a filtruju vodu. Po dalších 2 hodinách mám pauzu na oběd. 
Asi ve 3 konečně dojdu na konec stezky – jsem venku z lesa na parkovišti. Odtud je to ještě hodina po silnici až do Colac Bay. Je to malá osada a taky záliv. Ale až k vodě nedojdu. Zastavuju v Colac Bay Tavern. Jsou asi 4. Myslel jsem, že dojdu až do Rivertonu, ale jsem unavenej, tak dnes končím tady. Maj tu totiž i kemp. Jdu prve do restaurace a tam je Phil a ta holka. Přisednu si a dávám si burger. Je to drahota (16 NZD) a teda žádná velká sláva. Na to, jak o tom všichni básní… 
Stavím stan, pak sprcha, vařím čaj, jím chipsy a čokoládu. A pak zalezu do stanu. V restauraci dnes hraje kapela. Je to celkem nahlas, ale hrajou ok. Horší je, že odněkud jinud se začalo ozývat „duc duc duc“. Snad to časem přestane. Je 8 s pomalu bych spal. 
Nakonec akce před hospodou trvala nejmíň do 11, takže jsem nemohl usnout. 
29 km, stoupání 70. Celkem 1577 km. 

Te Araroa: Den 47 – Birchwood Station – Martins Hut

Pátek 19. ledna 2018
Evan vstává v 5:30, tak vstávám v 5:45 taky. Vyrážím v 6:35. 
Prve jdu 2 km po silnici směrem na východ a pak odbočuju na stezku doprava. Přede mnou je Woodlaw Track. Má to celkem 14 km. Projdu lesem a ocitnu se na pastvinách. Jsou tu ovce i krávy. Kudy mě stezka povede? Před sebou vidím kopce. A samozřejmě, stezka vede přímo podél ohrady do kopce napříč vrstevnicemi. Co taky jiného? Chtěl bych snad ty metry nastoupat postupně? Ale to by nebyla Te Araroa!
Je zataženo. Vylezu až úplně nahoru a jsem v mraku. Přelezu ohradu a jsem na lesní cestě. Jsem na kopci. Je tu i nějaký vysílač. Dál stezka vede po lesní cestě mírně dolů, až se z ní odpojí a dál je to cestička lesem. 
Postupně dojdu až dolů na další pastvinu na druhé straně kopce. Tam se napojím na silnici, po níž jdu pár km. A pak začíná další stezka – asi 5 km. Vede to do kopce k lesu, pak lesem a pak zase dolů, až na silnici. 
Teď jen 2 km po hlavní silnici a pak zase na vedlejší. Ušel jsem 25 km. Je poledne. Potřebuju nakoupit. Takže jak jdu po silnici, tak zároveň stopuju. Po 1 km mi zastaví Rakušák. Hodí mě přímo před supermarket SuperValue v Otautau, super. 
Nakoupím a pak se potřebuju dostat zpět. Tak dojdu 2 km na kraj městečka a stopuju. Ale skoro nic nejede. Posunu se ještě dál až za odbočku. Po nějaké době mi staví pán se psem v dodávce. Dovezl by mě až tam, kde jsem začal, ale uvědomil si, že musí natankovat, takže se otáčí zpět a vysadí mě. 
Ještě mi zbývá dostopovat asi 5 km. Fakt je slabej provoz. Ale po chvíli mi zastaví paní, že se jí mě zželelo, že bych taky mohl čekat pěkně dlouho. 
Je 14:30 a konečně jsem zpět tam, kam jsem předtím došel. Dojdu k odbočce na vedlejší a začnu šlapat. Co teď? Hned zkraje je jakási soukromá chata. Ale je příliš brzo to dnes zabalit. 
Stezka pokračuje takto: 7,5 km na konec vedlejší cesty, pak 5 km lesem na vrchol hory. Pak pár km z hory po polňačce dolů a nakonec 11,5 km lesem a pak po hřebenu a pak sešup k chatě Martins Hut. V podstatě nikde po cestě nejde stanovat, navíc skoro nikde není voda – jen ke konci te první cesty v lese. A pak možná nějaká po cestě z kopce dolů. No tak mi asi nezbyde než jít až k Martins Hut. 
Od silnice ujdu asi 5 km, začíná tu les. Dojdu k potoku. Filtruju vodu a jím. Jsou 4 a pokračuju dál. Pak dojdu na konec té vedlejší cesty. Začíná tu stezka. Píšou, že k Martins Hut je to asi 20,5 km a 9 hodin. Na Bald Hill 2 hod. Je 17:10. Na vrcholu jsem 18:20. Je tam velká vysílací věž a od ní vede na druhou stranu štěrková cesta. Vydávám se po ní. Dávám pozor, kde bude ta voda, abych doplnil zásoby. Podél cesty jsou příkopy a občas tam něco teče. A taky ve skružích pod cestou. Z jedné skruže teče docela hezkej pramínek, tak to beru. Filtrování je tak pomalý a já mám málo času – chci k chatě dojít za světla. To znamená nejpozději v 10, ideálně dřív. 
Pokračuju dál po cestě dolů, až dojdu k bráně. Kus pod ní teče z boku krásnej potok. Ach škoda, to kdybych věděl, tak jsem nebral tamtu vodu. Pozdě. 
Pak je to ještě kilometr či dva až k bývalému pískovému lomu. Tady začíná lesní stezka. Píšou, že Martins Hut je 6 hod a 11,5 km. Je 17:15, jdu na to!
Začátek je prudce do kopce. Ztrácím minuty! Ale pak už je to jen mírně vzhůru, až se dostanu ven z lesa mezi keříky a tady už to jde dobře. Pak se ještě několikrát dostanu do lesíka a zase ven. Až se nakonec dostanu na hřeben Longwood. Jde to dobře, snad budu u chaty i před desátou! Místy skoro běžím. Je to zážitek. Nahoře hodně fučí a slunko už je hodně nízko. A jsou tu super výhledy dolů, až k moři. 
Koukám na hodinky a už jen asi 2 km k chatě. Ale furt jsem nahoře a ne a ne klesat! 1,5 km a furt nic! Pak to konečně přijde. Klesání nebylo snad ani kilometr. A vidím chatu! Hurá! Jsem tu! Zvládl jsem to! Je 21:35. Takže mi těch 11,5 km trvalo 2 hod 20 min. Tedy asi 4,9 km/h. Až se mi to nechce věřit, na to, jakej to byl terén. 
Martins Hut je poslední chata na Te Araroa. V Trail Notes píšou, že při špatném počasí je to vítaný přístřešek. Jako by ani moc nepočítali, že by tam někdo jinak chtěl spát. Je to totiž stará chata z roku 1905, má hliněnou podlahu. A má jen 4 lůžka. Jenže ono není moc kde jinde zůstat. Jak už jsem napsal, víc než 20 km před chatou není kde. A od chaty následuje 25 km stezky v lese. 
Nicméně když jsem k chatě přišel, už byla plná a na omezeném prostoru před ní stály 4 stany. Venku sedělo pár lidí včetně Luka a vařili si večeři. Tak jsem se hned přidal a dobře jsem udělal. Večeře bodla. 
Už se hodně stmívá. Stavím stan po desáté už skoro za tmy. Pak se všichni ukládáme ke spánku. 
55 km, stoupání 2074 m. Celkem 1548 km. 

Te Araroa: Den 46 – Lower Wairaki Hut – Birchwood Station

Čtvrtek 18. ledna 2018
Myslel jsem, že bych dnes mohl vstát brzo, když jsem toho tolik prospal přes den. Několikrát jsem se v noci vzbudil, například v 3:30. Říkal jsem si: fajn, v 5:30 bych mohl vstát. Jenže pak jsem usnul a když jsem se probudil, bylo 6:30. Tak nic, no. Vyrážím v 7:17. 
Venku je skoro modrá obloha. Je krásně. Pojďme na to! Cesta začíná v lese. Musím nastoupat 500 metrů. To už tu dlouho nebylo! Nestoupá to hned, ale až po pár km. Takže mi to od startu nahoru zabere možná hodinu a čtvrt. Je to příjemná cesta. Těsně před vrchem vylezu z lesa a hezky se mi otevřou výhledy dolů do nížin. Je tu i mobilní signál. A je tu zajímavý terén, taková kamenitá suchozem. O kus dál už je to víc travnaté. Klesám ke kempovišti a skoro dole potkám TA NOBO hikera. Je to Martin z Jindřichova Hradce. 
Jsem dole. Je tu cedule a kadibudka. Bylo to 8 km a trvalo to 2 hod 8 min. Podle cedule 6 hod, podle Trail Notes 4 hod. 
Teď následuje úsek 25 km, který vede skrz soukromé pastvy a kde se nesmí kempovat. Jsou tu ovce a krávy. Prve se jde pár km podél řeky, pak se přebrodí řeka a uhne se prudce nahoru. Po pár kilometrech se zase vrátím k řece a přebrodím ji zpět. Těžko říct, proč stezku nevedli přímo. Potkávám tady Američanku, co jde na sever. Nebýt mě, tak by minula ten brod a pokračovala dál podél řeky. 
Mám za sebou asi 20 km. Pokračuju dál, stoupá to teď definitivně nad řeku přes pár kopečků. Tady potkám další 3 TA NOBO hikery. Pak v pastvinách potkám farmáře, kteří zrovna nahánějí stádo krav o kus vedle. Jeden borec jede s takovým terénním golfovým vozíkem a druhý jde o kus vedle se dvěma ovčáckými psy. Krávy se hýbou pomalu, takže se musím proplést mezi nima. 
Když mám za sebou asi 25 km a očekávám už jen dalších 8, kouknu na mapu a zjišťuju, že to bude ještě aspoň 12! (Nakonec je to ještě o 2 víc.) Vystoupám ještě asi 100 m a pak postupně klesám až na štěrkovou cestu. Pak se ještě musím proplést několika pastvinami a konečně jsem na silnici. Odtud je to ještě asi 2 km k Birchwood Station. Je to farma, kde mají takovou chatku, která slouží jako hostel pro 10 lidí. Dorazím sem v 16:35. Jsem tu zatím sám, ale pozdeji přijde ještě Kanaďan Evan, co jde na sever. Ubytování je za 20 dolarů a večeře je za dalších 15. Je to sice jednoduché, ale chutné jídlo. Brambory, maso, vařená zelenina. 
Evan mi dal nějaké jídlo, co nechtěl, takže zítra ještě zvládnu dojít na další silnici a odpoledne pak dostopuju do města, kde nakoupím. 
Kecáme a jíme. V 9 jdeme spát. 
39 km, stoupání 1527 m. Celkem 1493 km. 

Te Araroa: Den 45 – Aparima Hut – Lower Wairaki Hut

Středa 17. ledna 2018
Dánky vstávají v 6, tak se přidávám a vstávám v 6:15. Vyrážím v 7:17. Na začátku trochu poprchává. První kilometr či dva je ve vysoké trávě, takže jsem z toho poněkud mokrý. Pak pokračuje cesta lesem. Je to celkem příjemná cesta. Zezačátku to jde i přes 4 km/h, tak se to zpomalí a pak zase zrychlí. Ke konci zase trochu mrholí, ale v lese to na mě nepůsobí. 
Přejdu přes řeku, vylezu kousek výš a jsem u chaty. Bylo to 14 km a teď je 10:37. 
Počasí nevypadá vůbec dobře. Co budu dělat? Ze všeho nejdřív se najím. Zásoby se mi tenčí, ale ještě mám pšeničné placky a arašídové máslo a nutellu. 
Přede mnou je 8 km ke kempovišti (prý 6 hod) a pak 25 km až k silnici (prý 8 hodin), na kterých se nesmí kempovat. U silnice je snad něco jako hostel. Původně jsem zvažoval dnes dojít až tam. Ale vypadá to na déšť a já mám v dešti rád střechu nad hlavou. Tak se rozhoduju zůstat tu na chatě. Kupodivu z druhé strany od kempu nikdo nejde a zůstane to tak až do večera. Aspoň mám čas si přečíst poslední vydání Respektu. Přes odpoledne místy prší, asi jsem udělal dobře. Kupodivu je pořád hodně teplo a občas i vykoukne slunko. 
Snad zítra nebude pršet a dojdu až k silnici. Je to tu docela izolované místo, sice žádné velké hory, ale hluboké lesy nebo těžko prostupná luka. K silnici je to na obě strany v podstatě celodenní výlet. 
Je 20:00 a ležím v posteli, poslouchám Stinga a asi si ještě budu číst. Zítra by se mi mohlo podařit vstát brzo. 
13 km, stoupání 582 m. Celkem 1454 km. 

Te Araroa: Den 44 – Mavora Lakes Rd – Aparima Hut

Úterý 16. ledna 2018
Vstáváme v 6:30, Kanaďani vyráží v 7:15 a já v 7:45. Dneska bude asi další letní den. Prve mě čeká 10 km po štěrkové silnici až na hlavní silnici, po ní pak 2 km na západ směrem na Te Anau. Do Te Anau většina lidí stopuje (asi 35 km) a doplní tam zásoby. Já mám jídla dost, takže tuto zastávku vynechávám. Takže po 2 km na silnici uhýbám doleva na jih. Odtud je to 6 km po štěrkové cestě až k první chatě. Ušel jsem 19 km, je čas na oběd.
Filtruju vodu a obědvám a pak slyším venku pohyb. Tak vylezu ven a je tam borec z Ameriky – lovec. Loví lukem a šípy, ale zatím nic nechytil. Bavíme se a pak pokračuju dál – ve 12:45. 
Od chaty k další chatě je to 17 km. Prve to je asi 5 km lesem do kopce a pak z kopce. V tom lese potkám prve jednu holku a pak 2 páry a ještě dva borce. Všichni jdou TA NOBO. Tolik lidí najednou! Všichni říkají, že následující úsek byl zatím nejhorší. Tak to jsem zvědav. 
Vylezu z lesa a následuje vysoká tráva a drny. To už znám. Ano, místy je obtížný najít cestu, ale není to žádná hrůza. Toto se následujících 12 km střídá s lesními úseky, ty jsou v pohodě. Na otevřených lučních úsecích je akorát trochu problém se slunkem. Naštěstí postupem času se přiženou mraky, tak je to pak lepší. 
K chatě dojdu v 17:45 a je tam už americký pár, co přijel camper vanem k té předchozí chatě. Pak postupně přijdou 2 borci (USA a Německo) a 2 holky (Dánsko), co jdou TA NOBO. Kdyby tušili, co je čeká!
Kecáme, jíme. Když je chvilku po deváté, tak se přesunu do postele a píšu blog. Teď už jsou venku jen TA NOBO hikeři a baví se nahlas. Snad půjdou brzo spát. Je 21:32. 
36 km, stoupání 923 m. Celkem 1441 km. 

Te Araroa: Den 43 – Careys Hut – Mavora Lakes Rd

Pondělí 15. ledna 2018
Vstáváme v 6:30. Vyrážím 7:20. Prve mě čeká 10 km po polňačce podél jezera. Jde to celkem rychle a jezero je hezký. 
Po dvou hodinách dojdu na jižní stranu prvního (severního) jezera. Je tu základní kemp, což znamená několik kadibudek a kasička, kde by každý měl zaplatit za kempování. Je tu docela dost aut a stanů. Odtud už vede štěrková cesta. Ovšem naše stezka nás vede po visutém mostě na druhou stranu řeky, co v ní ústí jezero. Přejdu řeku a dávám pauzu. 
Dál cesta pokračuje dál na jih podél jižního jezera Mavora. Je to hezká lesní cesta. Většinu času dokonce po rovině! Užívám si to. 
Následuje další visutý most, ale TA pokračuje pořád po pravém břehu na jih. I tady je stezka fajn. Teď už podél řeky – jezero skončilo. 
U třetího mostu je varování, že TA sice vede dál na jih, ale po hodině je třeba řeku přebrodit, takže pokud je moc vody, tak se má přejít most a pokračovat po levém břehu a pak se napojit. Trochu nám uniká, proč teda ta stezka nevede přes ten most a po druhé straně, proč máme brodit? Ale pokračuju dál a Kanaďani taky. 
Když dojdu skoro k brodu, tak dávám obědovou pauzu – je tu potok, tak z něj beru vodu a filtruju. Ke konci pauzy mě dojdou D+L, takže jsem pak 5 minut za nima. 
Prebrodím řeku a začíná očistec. Hrůza. 16 km podél mezi plotem a řekou, je to hodně zarostlé. Někde je vyšlapaná hezká cestička, ale většinou spíš ne. Tak jdeme pořád dál a dál. Zrovna jsem vepředu já a těsně před silnicí jdu k řece nabrat vodu a posilnit se, jsem ko. Mezi tím mě predejdou D+L a o 100 metrů dál za brankou se zastaví, že tam zakempujou. Takže když je zase dojdu, tak taky zastavuju. Je to docela dobré místo. Akorát že tu nikde není stín a slunko dnes šíleně peče. Máme toho už dnes docela dost. Večeříme a čekáme, až slunko zaleze, abychom postavili stany. Stavíme je kolem deváté. Už jsem pěkně dlouho nespal ve stanu!
Teď je 21:21 a pro dnešek končím. 
42 km, stoupání 314 m. Celkem 1405 km. 

Te Araroa: Den 42 – Mid Caples Hut – Careys Hut

Neděle 14. ledna 2018
Vstávám v 6:30, vyrážím v 7:30. 
Prve pokračuju údolím po proudu řeky. Je to hezká cesta a hezké údolí. Po 7 km dojdu k mostu a odbočce do dalšího údolí. Tady se napojuju na Te Araroa. To vedlejší údolí je Greenstone – chvilku jsem v něm byl i včera, ale mnohem výš. Teď potrebuju dojít k chatě Greenstone Hut, kde TA uhýbá do dalšího údolí. K chatě je to 10 km a sice je to hezky upravená stezka v lese, ale i tak je to docela dost hore dole. 
Do chaty dojdu v čase 3:40. Docela to byla štreka. Je čas na oběd nebo aspoň sváču. A koho tu nevidím! Adrian tu svačí! A taky německý pár, co už jsme někde potkali. Všichni tři postupně vyrážejí dál a nakonec i já. 
K další chatě je to 10 km, ale podle Trail Notes je to 5-6 hodin. To vypadá na těžší terén. Rozhodně to už není taková dálnice, ale úplně hrozný to taky není. Je to prve dost v lese a pak už v takových křovinách nebo do konce na lukách. Postupně předbíhám Němce i Adriana. 
Na chatě není voda. To je zklamání. To se tam nemůžu dlouho zdržovat. Potřebuju jíst a půl. Tak pokračuju dál. Adrian jde taky. U první řeky oba zastavujeme a filtruju vodu a piju a jím. Pak pokračuju. 
Je to 12 km k další chatě. Tentokrát to má jít rychleji. Ale taky to není moc rychlý. Je to dost hore dole. Je to takový rozlehlý údolí, všude okolo hory, hezký prostředí. Ale cítím se nejakej unavenej. Možná z části kvůli sluníčku. 
Dojdu na chatu a tam je starší pán a pak dva Američani, co jdou TA NOBO. Začali před 7 dny. Simonovi je 21 a jde hodně nalehko – základní váha asi 4 kg. A jdou hodně rychle a hodně hodin – prý většinou od 7 do 9. Dneska si dali kratší den. Tak snad jim to vydrží. Chatka je malá s má jen 4 lůžka. Za mnou jde Adrian. Tak se rozhoduju, že půjdu na další chatu, i když už je 6:15, což je docela pozdě. Ale je to jen dalších 6 km a po víceméně rovné polňačce. A taky tam budou D+L, prý se po mně ptali. 
Vyrážím v 18:45. Jde to rychle. Akorát teda zhruba v polovině začne cesta stoupat kus nad údolí. Ale není to žádná hrůza. Před osmou jsem v cíli. Pozdravím se s Kanaďanama a jdu se vykoupat do jezera. A pak večeřím a pak je pomalu čas jít spát.
Teď je 21:40 a všichni jsme už v posteli. 
46 km, stoupání 1220 m. Celkem 1363 km.