NZ: Den 68 – McKerrow Island Hut – Hidden Falls Hut

Pátek 9. února 2018
Jako skoro každý den jsem se i dnes vzbudil hrozně brzo – asi ve 4:30. Nebo 5:30? Spím dál a pak mě asi o půl sedmé probudí zvuky uvnitř chaty – Ester vstává. Mně je dobře ve stanu a nechce se mi ven. Vstávám v 7:15. Stan je tentokrát fakt hodně mokrý a jsou na něm stovky sandflies. Naštěstí se mi podaří je při balení setřepat. Ovšem to balení byl boj – je jich tu fakt hodně. 
Vyrážím v 8:20. Jdu zpět k Hidden Falls Hut, odkud jsem včera přišel. Cítím se dobře, stezka mě baví. Dokonce to jde skoro 5 km/h. Je tu hodně kořenů a nerovností a bláta, ale většinou je to víceméně po rovině, málokrát je to hore dole. Za 2 hodinky jsem u odbočky k Alabaster Hut. Odtud už je hezká stezka, tady je rychlost ještě vyšší. Po chvíli potkám Ester, má zrovna pauzu. Za další hodinku si dám u řeky pauzu i já. Pak pokračuju. Potkávám docela hodně lidí. Dokonce i v luxusní Pyke Lodge někdo je. 
Zpět u chaty Hidden Falls Hut jsem před jednou hodinou. Odložím si batoh a jdu se ještě podívat k tomu schovanému vodopádu. Je to asi 1,5 km daleko. Je famózní. Místo, kam se dá dojít nejblíž k vodopádu, je celé promáčené – trvale tu mrholí. Tak to má být!
Vypadá to, že dneska tu bude hodně lidí. Chodí další a další lidi. Od Demon Trail Hut přijde český pár – Lukáš a Karolina. Tak si dobře pokecáme. Jsou tu na Working Holiday Visa. Prý se dá na třešních vydělat 1400 dolarů za týden a někdo prý vydělá dokonce 2000! Wow!
V 5 přijde dokonce i australský pár z předchozí chaty – to jsem nečekal, že dojdou až sem. Vidí, že je docela plno a rozhodují se postavit stan. To je dobře, ten borec prý minulou noc chrápal. 
Pak ještě přijdou od parkoviště 2 americké páry. Jedna holka dělá průvodkyni na cyklozájezdech hlavně v Itálii. 
Po deváté se všichni uložíme ke spánku. 
24 km, stoupání 352 m. Celkem 1999 km. 

NZ: Den 67 – Hidden Falls Hut – McKerrow Island Hut

Čtvrtek 8. února 2018
D+L vstávají po šesté a když já vstanu po sedmé, tak už jsou pryč. Snídám, pak se pokusím trochu spravit botu – pod levým palcem už není podrážka a bojím se, že brzo začnu šlapat přímo na holý palec. Zkouším tam nalepit ducktape a pak to přišít k botě, ale vůbec to nejde. Jehlu ještě propíchnu dovnitř, ale ven je to bez šance. Tak zůstanu jen u pásky, ale vydrží to jen pár km a pak se to úplně odlepí. No, tak snad to ještě těch 50 km vydrží. 
Vyrážím v 8:30. Prvních 12 km k Lake Alabaster Hut je stále ještě krásná stezka. Po cestě potkávám prve Němce, pak český pár – jsou od Ostravy a Prostějova, ale žijou v Brně. Nakonec potkám australský pár, jdou na Demon Trail Hut, kam já taky mířím – k Alabaster Hut je to trochu zacházka bokem. 
Na chatu dojdu asi za 2:15. Je to obří moderní chata. Nikdo tu není, akorát věci jednoho borce, co si udělal denní výlet na McKerrow Island Hut. 
Dávám svačinu a pak pokračuju kilometr zpět až na rozcestí a pak směrem na Demon Trail Hut. Prý 5 hodin. A McKerrow Island Hut je 3,5 hod. 
Po chvíli opět potkávám Australany. Zdá se, že jdou hrozně pomalu. Stezka je tu už mnohem obtížnější než předtím, ale celkem mě to baví. Většina je dokonce docela rovná. Dojdu k odbočce na McKerrow Hut a říkám si, že půjdu raději tam. Má to sice být stará chata, ale snad to bude Ok. A třeba ji budu mít jen pro sebe. Je to ještě 20-30 minut a ke konci se musí přebrodit řeka – ten ostrov v názvu chaty totiž tvoří dva přítoky do jezera McKerrow. 
Jsem u chaty. Je asi 3/4 na 2. Koupu se v jezeře, peru oblečení. Je tu hodně sandflies a bohužel i uvnitř chaty, protože dveře úplně nedoléhají na futra. 
Po hodince či dvou přijde Němka ve středních letech Ester. Jde ze severu. Byla až v zálivu u moře – Martins Bay. Tam jsem původně chtěl taky, ale nakonec jsem vyměkl, mj. kvůli botám a nedostatku jídla. 
Dáváme si šlofíka, ale trochu nás otravujou sandflies. 
V 5 přijdou Australani. Nakonec si to rozmysleli a šli taky pouze sem místo Demon Trail Hut. Ale je 5 hodin!! Co tak dlouho dělali?!
Píšu blog a teď je 18:15, čas na večeři!
Kolem deváté se ukládám ke spaní a mám obavy ze sandflies. Rozhoduju se, že bude jistější spát ve stanu. Postavím ho před chatou. Problém je, že ačkoli se snažím být rychlej, jakmile vlezu do stanu, tak je tam se mnou asi 100 sandflies. Musím je jednu po druhé zabít. Pak mám konečně klid. Zvenku na stan útočí stovky tohoto krvelačného hmyzu. Zní to jako mrholení, což je příjemný zvuk, ale ne když člověk ví, že jsou to sandflies. Přestane to asi o půl jedenácté. 
23 km, stoupání 315 m. Celkem 1975 km. 

NZ: Den 66 – Lake Howden – Hidden Falls Hut

Středa 7. února 2018
Nad ránem mě asi probudily trochu bolavý kyčle. Mám dojem, že to je tenkou karimatkou, na chatách je to většinou ok. Ale kupodivu mi není vůbec zima. Sice jsem se důkladně zakuklil, ale i tak jsem čekal, že to bude horší. Když totiž v 6:45 vstávám, tak je venku fakt kosa. Teploměr ve stanu ukazuje 6,7. Když balím stan, tak mě šíleně zebou ruce a musím vyndat rukavice. 
Vyrážím v 7:30. Jsem se Sárou domluvenej, že ji dojdu po cestě. Ona totiž z Howden Hut chtěla vyrazit v 6. Jde až na konec Routeburn Tracku a já plánuju jít k sedlu Harris Saddle a pak dolů po Deadmans Track až do údolí, kde na konci začíná Hollyford Track. 
Říkám si, že pokud fakt vyrazila v 6, tak to bude obtížné. Od chaty vyrážím asi v 7:50. Jdu svižně. K McKenzie Hut dojdu asi v 9:30. Sára mi tu nechala vzkaz, že tu byla v 8:10. Pokračuju dál. Někdy okolo 11:30 jsem v sedle. Trochu se posilním a rozhoduju se bez batohu běžet až na Routeburn Falls Hut. Jsem tam ve 12:05. No nic, tak nezbývá než se vydat zpět. V Intentions Book jsem viděl zapsaný katalánsko-belgický pár, co jde TA SOBO. Hned jak se začnu vracet k sedlu, tak potkám pár, co tak vypadá. Tak se zeptám a ano, jsou to oni. Tak kecáme. Obědvali na chatě se Sárou, ale ona odešla 10 minut před nima. Tak to bylo docela těsně. Ukazuje se, že začínali s Davidem a Lauren a jsou v kontaktu a D+L se s nima před pár dny potkali ve Wanace.
Dojdeme k sedlu. Svačíme. Jde s nima ještě jeden katalánský pár. Ti první dva pokračují dál a ti druzí dva a já si jdeme vylézt na kopec nad sedlem – Connical Peak. Už jsem tu byl a ani se mi moc nechce, ale třeba tam bude signál, to by se mi celkem hodilo. Signál tam není. Ale je to tu hezké k tak. Tak 10 minut sedím a kochám se. Pak jdu dolů. 
Rozloučím se s Kataláncema a jdu dál, tedy spíš zpět – kousek pod sedlem je odbočka na Deadmans Track. Je tam cedule, že je to velmi strmé. Jsem tam asi v 15:40. Hned začátek je výživnej. Prve to ani nevypadá, že by tu měla být nějaká stezka. Je to zarostlé a jde to opravdu hodně strmě dolů. Po chvíli začne les. Cítím se nejakej unavenej – jednak ze sluníčka a taky jsem měl kolem poledne jakýsi průjem. Ale tahle obtížná cesta dolů mě kupodivu docela baví. Je to místy hodně mokré, ale to neva. Akorát několikrát nepěkně uklouznu. 
Asi v 17:20 se dostanu na štěrkovou cestu dole v údolí. Na začátek Hollyford Tracku je to ještě 7 km. Po kilometru mi naštěstí zastaví auto a doveze mě až na konec silnice. 
Když vyrážím na startu Hollyford Tracku, je 6. K první chatě je to prý 2,5 hod. Je to krásná rovná pěšinka. Je to nakonec skoro 10 km a u chaty jsem asi v 19:45. Zevnitř na mě někdo mluví, že podívejme se, náš kamarád Martin. Je to David! Strávili na Hollyford Tracku 3 dny a zítra se vrací k silnici. 
Kecáme, vařím večeři. Jdeme spát kolem deváté. Je tu ještě pár dalších lidí a pak takovej kulatější strejda, kterej bohužel celou noc hrozně chrápe, takže se moc nevyspím. Přijde mi, že poslední dny je toto mnohem větší problém, než když jsem šel TA. 
44 km, stoupání 1642 + 104 m. Celkem 1952 km. 

NZ: Den 65 – McKellar Hut – Lake Howden

Úterý 6. února 2018
Dneska jsem se moc nevyspal. V našem pokoji někdo úplně hrozně šíleně nahlas chrápal. Tak jsem se asi o půl 12. přesunul do druhé místnosti. Tam jsem našel místo mezi dvěma lidmi, jenže jeden z nich hrozně funěl. Tak jsem se někdy o půl jedné přesunul na matraci na zem. Pak už to bylo ok. 
Vstávám v 7. Balím, snídám, vyrážím v 8:20. Mám v plánu dojít zpět na silnici – The Divide. A pak dostopovat dál na začátek Hollyford Tracku. Tam bych mohl chodit dalších pár dní. 
Je to neuvěřitelné, ale je modrá obloha! Vypadá to na krásný den! Cesta je pochopitelně trochu mokrá, ale to nevadí. Za hodinu a 15 minut jsem u Howden Hut. Odložím si batoh a jejda! Nemám karimatku! Jak jsem na ni mohl zapomenout? Když jsem se v jídelní místnosti balil, tak jsem ji položil pod lavičku a pak si jí nevšiml. Ale že jsem si nevšiml později, když jsem se obouval a batoh odložil na lavičku venku? To je divné.
No nic. Tak si zaběhnu zpět. Je to 6,7 km. Tahle stezka není na běhání úplně ideální, ale docela to jde. A je to celkem rovinka. 
Po cestě potkám skupinu japonských turistů s průvodcem. Vysvětluju, že běžím pro karimatku. 
Zpět na chatě jsem asi za 43 minut. Karimatka je přesně tam, kde jsem ji nechal. Běžím zpět, tentokrát o trochu pomaleji. Opět potkávám Japonce. Mají radost, že se mise povedla. 
Hurá, jsem zpět u chaty. Teď se vydám na kopec nad chatou – Key Summit. Je tu mraky lidí, je to crazy. Batoh nechávám u odbočky z hlavní cesty a jdu nahoru. 
Dojdu na vyhlídku. Je tu fajn výhled, ale těch lidí! Pokračuju dál po hřebeni, tady už skoro nikdo není. Po 15 minutách dojdu na mezivrcholek. Výhled je ještě lepší. Chvíli si dám pauzu a pak střídavě běžím a jdu zpět. 
Jsem zpět u chaty Howden Hut. Jsou 2 hodiny. Už mám za sebou asi 26 km. Je čas na oběd. Pak kecám se Sárou, kterou jsem už dneska 2x potkal a se kterou jsem včera byl na stejné chatě. Šla i část TA. Nakonec tam vegetujeme až do večera a já pak jdu kousek zpět do tábořiště. Sára má nocleh v Howden Hut. 
Do tábořiště to trvá asi 15 minut. Dojdu tam a vidím tam u malého stanu borce. Ptám se, jestli nejde TA. Samozřejmě jde. Tak kecáme. Je to vždycky fajn se potkat s někým takovým. Je to Holanďan. A potkal kdesi na severním ostrově Luka a později se dozvídám, že David a Lauren s ním začínali. 
Kolem osmé zalehnu do spacáku, protoze venku je trochu kosa. Pak si ještě trochu čtu. Konečně se snad pořádně vyspím. 
28 km, stoupání 911 m. Celkem 1906 km. 

NZ: Den 64 – McKellar Hut

Pondělí 5. února 2018
Je ráno a prší. Stejně jako včera večer. Dneska zůstávám na chatě. Vstávám v 6:50 a snídám. Lidi se postupně trousí na snídani. Většina odchází, pár jich zůstává stejně jako já. V 8:30 nám warden aktualizuje předpověď počasí. Skoro se to od včerejška nezměnilo. 
Myslím, že jsem udělal dobře, že jsem zůstal tu. Většinu dne prší, přesně jak říkala předpověď. Zhruba v 11 přijdou první noví hosté a další se trousí až do pozdního odpoledne. Například jsou tu dva rybáři ze Švýcarska. Nebo trojice Američanů, kteří jsou paf z toho, že jedna holka se chystá projít většinu Routeburn Tracku za jeden den. 
Asi ve 4 přijde Luke. Včera prý na otočku dostopoval do Bluffu, aby si vyzvedl medaili, kterou tam dávají TA hikerům, kteří projdou celou stezku. Když tam byl předtím, tak na to zapomněl. Přijde mi to trochu crazy stopovat takovou dálku a hned zas zpět. Ale to je Luke. 
Čtu si, jím, píšu zápisky, konverzuju. Teď je 21:21 a už je tu jen pár lidí, co hrajou poker, a já. Venku pořád solidně prší. Spát půjdu asi před desátou. 
0 km. 

NZ: Den 63 – Brod Bay Campsite – McKellar Hut

Neděle 4. února 2018
Vstávám v 7. Sluníčko vylezlo teprv před chvílí a zatím svítí, je to krása. Vyrážím v 8. Čeká mě 5,5 km k začátku stezky a pak 4 km zpět podél jezera k Visitors Centru a Te Anau. Cesta od kempu je docela nuda – krásná široká cesta lesem.
Zhruba v 10 jsem ve Visitors Centru. Přemýšlím, co budu dělat. Dívám se na nástěnnou mapu celé oblasti, kde jsou vyznačené jednotlivé stezky. Předpověď je docela špatná. Dneska odpoledne má pršet a zítra ještě víc. Rozhoduju se, že se vydám na McKellar Hut a tam přečkám to špatné počasí. McKellar Hut je na Greenstone Tracku. Je to vedle Routeburn Tracku. Šel jsem tudy poblíž před pár týdny. Tehdy jsem přespal v jiné chatě ve vedlejším údolí – Mid Caples Hut. A byla to nejluxusnější chata na celém výletě. Věděl jsem, že McKellar má být podobná. A není to od Te Anau ani moc daleko – jen dostopovat asi hodinu na sever k The Divide, kde začíná Routeburn Track, a pak podle značky 3,5 hod k chatě (pro mě lehce pod 2 hodiny). 
Nakupuju zásoby v supermarketu, pak obědvám a asi ve 12:30 začínám stopovat. Je to bída. Silnice vede až do Milford Sounds, což je populární destinace. Ale lidi tam většinou vyrážejí spíš ráno.
Po víc jak hodině mi konečně zastaví auto. Je to rodinka se 2 malými dětmi, které jsou vzadu na dětských sedačkách. Paní si půjde dozadu sednout mezi ně a já budu sedět vepředu. Wow! Jsou velice milí. Pán je Ir a paní původem z Albánie. Žijou v Christchurch. Pán je pastor u adventistů! Bavíme se trochu o Albánii a jak se tam mnoho zlepšilo za posledních 10 let. To je dobré slyšet, snad se tam někdy podívám. Původně chtěli jet jen asi 40 km po silnici, ale venku prší, tak nemá moc cenu zastavovat, tak mě hodí až k The Divide, super!
Loučíme se a já vyrážím od parkoviště do kopce stezkou lesem. K Howden Hut je to 3,5 km. Trochu prší, ale ne moc. Jde to dobře. U chaty jsem za 40 minut. Je to chata na Great Walku, takže tady zůstat nemůžu. Zapíšu se do knihy a pokračuju dál. Následuje asi půlhodinový úsek, kde jsem už před pár týdny šel, ale pak pokračoval přes sedlo k Mid Caples Hut. Po pár km dojdu k odbočce a tentokrát pokračuju rovně k McKellar Hut. Je dost mokro, dokonce i na této luxusní stezce je místy bláto. 
Někdy před pátou dojdu k chatě. Trvalo to celkem něco pod dvě hodiny. Zvenku vidím, že uvnitř je živo. V noclehárně je posledních pár matrací volných. Ale je tu ještě další místnost, takže kapacity jsou. Nakonec nás tu dnes bude kolem 20. V hlavní místnosti je hic! Kamna jedou naplno. 
Vařím večeři, čtu si, povídám si s ostatníma. Je tu Američanka, co skončila školu a teď už půl roku žije v Medelínu v Kolumbii. Hraje frisbee a teď byla s kolumbijským týmem na turnaji v Austrálii a po cestě zpět si udělala 2týdenní zastávku na Novém Zélandu. Pak je tu u stolu pár Němců. Jeden německý pár je mi povědomý, ale nemůžu si vzpomenout, kde jsem je viděl. 
Spát jdu asi v 10. 
9 + 9 km, stoupání 73 + 414 m. Celkem 1878 km. 

NZ: Den 62 – Shallow Bay Hut – Brod Bay Campsite

Sobota 3. února 2018
Vstávám asi v 6:45, vyrážím v 8. Prve se musím vrátit zpět na hlavní stezku a pak je to už jen kousek k první chatě. Trvá mi to půl hodiny. Vlezu do chaty, zapíšu se do knihy a pak prohodím pár slov s rangerem Philem, kterého jsem potkal včera. 
K další chatě – Iris Hut – to má být 6 hodin. Pustím se do toho. Je to snadná cesta lesem, trochu nudná. Až kousek před chatou se jde otevřenou krajinou, tak je to aspoň trochu zajímavější. Pak ještě kus v lese a jsem u chaty. Je 11:45. Ráno byla kosa, teď už je to lepší. Na sluníčku je docela fajn. Sním tyčinku a bez batohu si zaběhnu k vodopádu. Ano, zaběhnu. Je to 1,5 km jedním směrem. Jako je to hezkej vodopád, ale nic extra. 
Vrátím se k chatě a dám si obědovou pauzu. Trochu pokecám s rangerem. Phil mu dal předem echo, takže mě očekával. 
Ve 12:50 pokračuju dál. Teď to začne prudce stoupat z asi 500 m až do 1300 nebo 1400 m. Jsou to hezké serpentýny v lese, jde to dobře. Později zjišťuju, že je tu segment na Stravě a jsem na prvním místě! Ten segment má převýšení asi 670 m a bylo to asi 1 hod 10 min. Zhruba po těch 700 metrech se konečně dostanu nad hranici lesa na hřeben. Je to super. Najednou vidím daleko dopředu, kam půjdu. A na druhé straně vidím v dáli nějaké jezero. 
Cesta po hřebeni mě baví. To je to, co mi tu na Zélandu chybí. Mají tu toho malinko. Přitom hor mají tolik! No tak aspoň že dneska se toho nabažím. Postupně stoupám výš, až dojdu k prvnímu přístřešku. Další je ke konci hřebenovky. Kochám se. Ají počasí je fajn. Potkávám francouzský pár ze včerejška.
Když se dostanu zhruba do půlky, tak se mi otevře pohled na Lake Te Anau. Je to bomba! A výhled na jezero trvá celý zbytek stezky, dokud nezalezu do lesa po cestě dolů. 
Ještě než začne klesání, tak je tu odbočka na kopec Mount Luxmore (1472 m). Na zemi leží odložený batoh. Ten batoh znám! Je to Lukův batoh! Jak jdu nahoru, tak on jde zrovna dolů. Jde Kepler opačným směrem. 
Nahoře si sednu a sedím asi 15 minut a kochám se. Kupodivu další lidi, co jdou kolem, tuto odbočku vynechají. Tím líp, mám to jen pro sebe. A je bezvětří, takže mi ani není zima. 
Pak pokračuju dolů. Je to hezká cesta. Asi v 5 dojdu k Luxmore Hut. Je tu mraky lidí. Je to rozhodně nejlíp položená chata na celém okruhu. Je tu výhled na jezero. Dávám si svačinu a pak pokračuju na závěrečnou část – sestup až do Brod Bay, kde kempuju. Chvíli se ještě kochám výhledy, až dojdu na hranici lesa. Teď už to bude trochu nuda. 
Jak začnu prudce klesat, tak po chvilce potkám pár, co jde nahoru. Holka se ptá, jak daleko, než se dostanou ven z lesa. Hned mi ten přízvuk přijde povědomej. Ptám se, jestli nejsou Češi. Jasně že jsou! Chvilku se bavíme a uvidíme se později dole v kempu. 
Dole v zálivu v kempu jsem v 18:45. Hurá! Stan Čechů identifikuju okamžitě – je to Hannah. Stavím svůj stan a pak se vykoupu v jezeře. Je kupodivu docela teplé. Asi je vyhřáté ještě z období před bouří.
U piknikového stolu sedí pár. Prý že jsme se potkali. Ajo, s těma jsem byl v pokoji v hostelu v Invercargillu! Ale přitom jsme spolu zrovna náhodou neprohodili ani slovo. Tak to doženeme aspoň teď. Jsou to Kanaďani a dorazili na Zéland teprv před 5 dny. Borec je voják a před výletem byl na misi v Lotyšsku. Holka ještě studuje. Zrovna začínají Kepler Track a pak vyzvednou auto a možná mě vezmou na Catlins! Uvidím, jestli se ozvou. 
Pak jdu pokecat s českým párem. Žijou v Praze, původně jsou z Hořic v Podkrkonoší. Taky zrovna začínají Kepler. Maj celkově 3 týdny a brzo jim to končí. Mimojiné šli přes Goat Pass a spali tam na chatě. A byli jediní, kdo nejde Te Araroa – na chatě bylo dalších 7 lidí. Goat Pass je totiž součástí TA. 
Asi ve 21:45 si sbalím věci a jdu spát. 
46 km, stoupání 1899 m. Celkem 1860 km. 

NZ: Den 61 – Invercargill – Shallow Bay Hut

Pátek 2. února 2018
Vstávám v 6:45. Dneska se přemístím do Fiordlandu – národního parku na jihozápadě ostrova. Vstupní bránou do tohoto parku je město Te Anau, takže tam se pokusím dostopovat. A odtud se vydám na Great Walk – Kepler Track. Má to 60 km a stezka začíná asi 4 km od města. 
Snídám, balím a v 8:30 vyrážím na hlavní silnici stopovat. Obloha je dost temná, ale naštěstí neprší – zatím. 
Stopuju. Uplyne hodina. Mezitím kolem mě projde Kanaďan Max, který se taky chystá stopovat (do Queenstownu), ale chce se prve dostat dál na okraj města. Max taky šel Te Araroa, ale přeskakoval některé úseky, například silnice. 
Nikdo mi nezastavuje. Je docela zima. Pak mi konečně zastaví nějaká baba a prý že jede do práce nedaleko, ale aspoň mě popoveze dál na kraj města. Tím jsem předehnal Maxe, který mě ovšem posléze došel. Tak jsme stopovali dál spolu. Po čase nám zastavila taková veselá ženská a že jede do Wintonu, to je asi 30 km na sever. Aspoň něco. 
Pokračujeme pěšky kousek za město. Já pak jdu dál ještě asi 1,5 km k odbočce, protoze jsem měl za to, že to je moje silnice. Když jsem tam došel, tak jsem zjistil, že potřebuju dál na sever. Stopuju. Provoz je malej a nikdo nezastavuje. Mezitím mě zase dojde Max. Tak stopujeme spolu. Je to bída. 
Nakonec nás vezme týpek v pickupu, co jede do Queenstownu – Max už má vyhráno. Já se nechám vyhodit u odbočky na Te Anau. Ještě zbývá asi 60-70 km. Opět je to bída. Místy i prší. Je mi pěkná zima. Už je po poledni. Nakonec mi zastaví starší manželský pár ve Volvu. Jsou velice milí. Pán byl v Praze a zajímalo ho, co říkám na výsledek prezidentské volby. Byl informovaný. Dobře jsme si popovídali. Dovezli mě až do DOC Visitors Center na okraji Te Anau. Tam jsem si vyzvedl lístek na kemp na Kepler Tracku, co jsem si předtím online koupil (20 NZD), nasvačil jsem se a mohl jsem konečně vyrazit. Bylo něco po druhé hodině.
Na začátku mě čekají 4 km kolem jezera až na začátek stezky. Po chvilce dojdu mladý francouzský pár, tak se s nima dám do řeči a pokračujeme spolu. Oni jdou taky Kepler Track, ale opačným směrem. Po cestě se ještě stavíme u voliér, co tu u jezera mají – bylo tam pár zajímavých ptáků. 
Na začátku stezky se naše cesty rozcházejí – já jdu doleva, oni doprava. Potkáme se nejspíš zítra někde v půlce. 
Cesta vede v lese podél řeky. Je to příjemná procházka po rovince, nic speciálního. Akorát na pár místech jsou výhledy na řečiště a to už je trochu zajímavé. Tento úsek má asi 8 km. 
Dojdu na rozcestí. Tady se dá jít buď k mostu přes řeku a na silnici, nebo pokračovat dál. Jdu tedy dál. K chatě Shallow Bay Hut to má být 1,5 hod. Je to obyčejná chata, která je asi kilometr bokem z Great Walku – chaty na Kepler Tracku se totiž musí rezervovat a stojí 65 dolarů a navíc jsou věcně plné. Takže pokračuju po hlavní cestě, až asi po 5 km odbočím doleva a za chvíli jsem u vody v zálivu. Proti mě jde DOC Ranger. Prý jaké mám plány. Já že budu spát v Shallow Bay Hut. A on že ok a jestli mám hut ticket. Že jsou tam už 3 Francouzi a 2 rybáři. Chata má 6 lůžek, to teda bude na knop. 
V 6 dojdu k chatě. Je dost malá. Uvnitř nikdo není, ale je tam několik batohů a tašek. A venku je několik stanů a další věci od rybářů. Ukazuje se, že tu těch lidí bude víc. Prve se objeví Američan, co má stan za chatou. Dneska prý oběhl celej track. Má to 60 km. Respekt. Kus od chaty si staví příbytek 3 rybáři. Kus na druhou stranu mají zase věci další 2 rybáři. A pak jsou tu ještě někde další 2, co budou spát v chatě. Pak narazím na ty Francouze – 2 holky a jeden borec. Chvilku se s nima bavím. 
Asi bude nejlepší, když si někde o kus dál postavím svůj stan. To taky dělám. Našel jsem hezké místečko dál podél vody trochu v lese. Snad mě nikdo nebude rušit, rád bych se pořádně vyspal. 
Stavím stan, vařím večeři. Pak ve stanu jím. Rybářská parta pustila nahlas hudbu, no potěš. Naštěstí s tím pak docela rychle skončili. 
Teď je 20:51 a pomalu se chystám ke spaní. Dneska asi bude v noci chladno. 
18 km, stoupání 248 m. Celkem 1814 km. 

NZ: Den 59-60 – Invercargill

Středa 31. ledna 2018
Je hic! 30 stupňů! Ještě že mám dneska volno! Josh má v 10 bus do Queenstownu a odtud pak půjde po Te Araroa na sever, aby prošel úsek, který po cestě na jih vynechal. Ještě než odjede, tak jdeme do McDonalda na něco sladkého. Pak se loučíme a já jdu k holičovi, už to chce něco s tím udělat. Erik byl včera v pánském kadeřnictví Modern Mens Barber, tak tam jdu taky. Čekám asi 15 minut a pak jdu na řadu. Hurá, hned se cítím víc jako člověk. Akorát mě to teda stálo 30 dolarů, ale co naděláš. 
Pak jdu nakoupit do Pak’n’save a odtud se vracím na hostel. Konečně si vyperu oblečení v pračce. Bude to vonět! A jak je teplo a k tomu fouká, tak to bude suché za pár minut. 
Zbytek dne si čtu apod. Kolem šesté se jdu projít do blízkého parku – Queens Park. Je to největší park ve městě. Je to paráda. Tak se tam procházím a najednou mi přijde, že se dost ochlazuje a táhne mi na hlavu. Tak se vracím na hostel. Že by konečně přišel ten slibovaný déšť? Zatím jen fouká a ochladilo se asi na 21 stupňů. Kolem deváté konečně začne i pršet. 
Spát jdu dnes pozdě, až o půl 11.
Čtvrtek 1. února 2018
Dneska by mělo celý den pršet. A skutečně, od rána lije! Super! Ještě že jsem včas řekl v hostelu, že zůstávám ještě jeden den. 
Čtu si. Trochu zkoumám detaily ohledně PCT. Na oběd si usmažím steaky z nějaké místní ryby, co jsem včera koupil. Ten název jsem neznal. Moki? Každopádně to bylo levné – asi 11 dolarů za kilo (naporcované steaky). Chutnalo mi. 
Odpoledne jsem se rozhoupal a šel v dešti do muzea. Exponáty mě moc nezaujaly, ale pak jsem zjistil, že nejlepší věci jsou v prvním patře a to jsem nějak minul. Mimochodem, budova muzea na tom není moc dobře. Na spoustě míst prosakovala voda a chytali ji do kýblů. Nejvíc mě zaujal muzejní obchůdek, měli tam některý hezký věci. Ale nemůžu nic kupovat, protože bych to pak musel tahat na zádech – ještě mám před sebou nějaké výlety. Tak snad v Dunedinu budou mít taky něco pěkného. 
Skutečně lije celej den a přestane až večer, jak předpovídali. Brenda od rána skládá puzzle o tisíci kouskách. Moc se mi do toho nechtělo, ale večer jsem pak taky přiložil ruku k dílu. Nicméně když jsem šel ve 22:45 spát, tak pořád ještě zbývalo hodně. Snad to zítra dodělají. 
0 km. 

NZ: Den 58 – Freshwater Hut – Invercargill

Úterý 30. ledna 2018
Vstáváme před půl sedmou. Josh vyráží dokonce v 6:45. Pak jdou Belgičani a pak v 7:15 já, Luke si teprv čistí zuby, když odcházím. Ráno byla trochu mlha, ale teď už se vyjasnilo a vypadá to na krásnej den. 
David a Lauren nám v Intentions Book nechali vzkaz, že ať si užijeme stoupání 350 m od chaty. Tak čekám, kdy to přijde. První asi 2 km nic. A pak to začne. Ale není to brutálně strmé, dá se to. 
Stoupám, stoupám, až ke konci stoupání dojdu Belgičany. Pak ještě kousek a pak zas dolů a pak hodně hore dole. Kvalita stezky je dost nekonzistentní. Místy je to fakt dost bahnité. 
K chatě North Arm Hut je to nakonec přes 3 hodiny. Je to chata na Great Walku, takže odsud už bude krásná cesta. Před chatou svačí Josh. Svačím taky. 
Ještě pořád jsem se nerozhodl, jestli stejně jako ostatní jdu dnes do Obanu a trajektem pryč, anebo od této chaty půjdu na sever a pak do Bungaree Hut (kde jsme spali první noc) a zůstanu ještě den či dva – jídla mám dost a je to zadarmo a pokud by bylo hezky, tak bych si ještě mohl užít trochu pláže a moře. Chatař říká, že zítra odpoledne má začít pršet. Hmm. Rozhoduju se, že teda padám pryč, týden asi stačil. 
Jdem společně s Joshem. Je to hotová dálnice! Když jdeme asi hodinu, dojdeme k odbočce do jednoho zálivu, je to jen pár minut. Času máme dost, trajekt jede až 14:30, tak se jdu vykoupat. Je to krása. Pobřeží je tu dost členité a je tu pár ostrůvků, takže tu ani není vidět moře. A tím pádem je tu klidná hladina bez vln. Je jasno bez mráčku. Voda je trochu studená, ale na osvěžení je to fajn. Pak čekám, až trochu uschnu a pak pokračujeme dál. 
V Obanu jsme asi ve 14:45. V DOC Visitors Centru vracím mapu (měl jsem ji půjčenou za 5 dolarů) a pak jdeme do terminálu vyřídit lístky na trajekt. Pak ještě kupujeme nějaké jídlo v samošce a pak čekáme na trajekt. Když už skoro máme nastupovat, tak si všimnem, že tu čeká i Luke. Dám batoh do vozíku na odbavení a zapomenu, že jsem vedle odložil hůlky. Nalodíme se a zkraje je poučení o bezpečnosti a pak holka z přepravní společnosti říká, jestli někomu nechybí hůlky. Uff, ještě že tak. 
Cesta trvá hodinu. Pak jdem s Joshem na silnici stopovat. Luke na to jde přímo – obchází lidi na parkovišti, jestli by ho někdo nevzal. Chvilku jdeme po silnici a najednou jede Luke v něčím autě. Zastaví i nám. Trochu je nám borce líto – 3 smradlaví hikeři v malým autě. Ale borec – Němec – říká, že je to Ok, že taky rád chodí a sám byl často v podobné situaci, takže rád pomůže, super. 
Doveze nás až skoro k hostelu, kde jsme si předem zajistili ubytování. Je asi 17:45. To nám to hezky vyšlo. V hostelu Southern Comfort potkáváme Erika! Zrovna se dnes vrátil z Bluffu – dokončil Te Araroa. Potkal jsem ho poprvé ve Wellingtonu. 
Zatím je pořád krásně a teplo. Ale podle předpovědi má zitra odpoledne přijít tropická bouře a má pršet až do čtvrtečního večera. Přemýšlím, co budu dělat. Zůstanu určitě ještě další noc a pak uvidím. 
23 km, stoupání 1034 m. Celkem 1796 km.