post

Írán 2014/2015: Druhý týden

Tento článek navazuje na tento: Írán 2014/2015: První týden

Pátek 2. 1. 2015

Brzké vstávání, 7:30 snídaně, 8:00 sraz s borcem za rohem od hotelu, jedem do Persepolis, největší zachovalé památky z dob Perské říše. Borec pracuje v hotelu, ale tohle dělá bokem, aby o tom šéf nevěděl. 23 dolarů! A ještě s náma jede Íránec a ten platí míň. Stejně tak se liší ceny za hotel. Nespravedlnost!

Persepolis stojí 15kT (90 Kč). Velice působivé.

Odpoledne se bloncám po městě. Všechno zavřeno – je totiž víkend (pátek). Večer si dám čaj v takovým hezkým domě/vile. Pak na večeři kebab. Bylo toho mega jako vždy.

Pohled na hory nad Širazem

Budova ministerstva spravedlnosti, kterou jsem si určitě neměl fotit. Jsou na ní názorně vidět ti dva strejdové, který tu maj všude.

Přemýšlel jsem, co dál. Už od začátku jsem uvažoval, jestli nemám jet dolů k Perskýmu zálivu – když nic, tak tam bude aspoň teplo. A uvidím moře! Takže jsem si zařídil na další den bus do Bušeru. Byl to trochu krok do neznáma. Bušer není ani v Lonely Planet. Je to bývalý hlavní Íránský přístav, ale dávno už ho zastínil Bandar Abbas. Je tam poblíž jaderná elektrárna a taky nějaká vojenská základna a všude hodně vojáků. Taky je tam dost imigrantů z Afghánistánu.

V Širazu jsem potkal 2 trochu crazy lidi: Jednoho jsem potkal v malé uličce a říkal mi, že ať dávám bacha, že tam bych se neměl pohybovat, že tam jsou teroristi. Druhýho jsem potkal kousek od centra, měl podivnou chůzi a začal na mě pořvávat všelijaký nadávky a že ty naše podělaný sankce a že nás nenávidí a tak. Stane se.

Sobota 3. 1. 2015


VIP bus do Bušeru „jede“ v 9. Takže taxi prý v 7:45 z hotelu. Takže opět brzké vstávání a v 7:30 rychlá snídaně. Na nádraží jsem asi 8:10. Ukazuje se, že v 9 není odjezd, ale to teprv bus přijede na nástupiště. Ach ach. Vyrážíme asi 9:20. Cesta má trvat 4 hodiny, ale nakonec je to spíš 5.

Po cestě na jih do Bušeru

Asi ve 3 jsme v Bušeru, beru si taxi do hotelu za 5kT (30 Kč). Hotel Asema – je to hnus zaplivanej škaredej. Aspoň že je blízko centra. Je tu teplo. 24 stupňů. Odpoledne je všechno zavřené – siesta. Bloncám se po nábřeží. Pohoda, klid. Na večeři si dám rybu v restauraci přímo u moře.

Jediný plavec, kterého jsem v moři viděl za celou dobu.

Vojáci si najali člun na projížďku.

Asi 200 km tímto směrem je Saudská Arábie.

Za tmy začínám prozkoumávat město. Všichni ožili, v ulicích je spousta lidí. Procházím trhy. Cítím se tu trochu zvláštně. Opravdu tu na turisty nejsou zvyklí.

Zabrousím do pánské čajovny. Cítím se trochu nejistě, ale je to ok. Jeden borec trochu (ale fakt moc ne) mluví anglicky.

Takhle ta čajovna vypadala z venku.

A takhle uvnitř.

(Tady se můj ručně psaný deníček odmlčel, takže to jdu lovit z hlavy.)

Dal jsem si vodní dýmku a čaj. Pak ještě jeden čaj. Borec je prý klavírista a doporučuje mi, abych dneska večer šel na jakejsi koncert. A zítra je prý další. O chvíli později přišel update – oba koncerty jsou prý bohužel zrušený. Takto to tady chodí. Stát je všemocný. Borec mi říká, že čaj je špatná věc. Ale nevím, na čem jede on, protože působí trochu jetě. Snažil se se mnou domluvit na další den ráno, že mě provede městem, ale popravdě se mi do toho moc nechtělo. Tak jsem si nechal napsat jeho telefonní číslo, ale svoje jsem mu nedával. Rozloučil jsem se a šel jsem dál prozkoumávat noční uličky Bušeru. Nakonec jsem to stočil zpět do svojeho zaplivanýho hotelu a šel jsem spát.

Neděle 4. 1. 2015

Prve mě napadlo, že bych se mohl ráno vykoupat v moři. Jenže to bych musel jít úplně bez ničeho (aby mi nikdo nic nemohl ukrást, zatímco bych byl ve vodě). A ono se zrovna udělalo trochu horší počasí – byly hrozný vlny. Tak jsem se na to nakonec vykašlal.

Nasnídal jsem se a pak jsem si šel projít severní cíp historického města, kde jsem ještě nebyl. Pak jsem se ještě chvíli kochal pohledem na moře.

Nakonec jsem si vyzvedl v hotelu věci a vydal jsem se na autobusové nádraží na předměstí. Totiž původně jsem chtěl zpět do Teheránu letět, ale bohužel byly lety vyprodané, takže mi nezbylo než jet autobusem.

V autobusu mě čekalo překvapení – všechny sedadla byly pokrytý průhlednou fólií. No tak to snad ne! Je to šíleně dlouhá cesta a s takovou budu celej zapařenej. Začal jsem teda ukazovat, že to jdu strhnout, ale steward, co byl vepředu autobusu, na mě začal: ne, ne, ne!! Nakonec jsem si sedl na volnou dvojsedačku o něco víc vzadu a pak jsem nenápadně pod sebou tu fólii roztrhal.

Cesta byla hódně dlouhá. Nakonec to trvalo asi 17 hodin. Je to kolem 1000 km.

(Tady pokračuje můj deníček.)

Pondělí 5. 1. 2015

V 8 jsem dorazil busem z Bušeru. Předem jsem byl domluvenej se Zohre, že ani nepůjdu na hotel a pojedu přímo k nim. Tak se také stalo a snídal jsem už doma. Pak jsme vyrazili do muzea kinematografie (kde bylo nejdůležitější, že jsem zmáčkl tlačítko v jedné expozici a pak se děly věci!). Po prohlídce muzea jsme si šli sednout do místní kavárny – překvapilo mě, že to bylo docela dost drahý. Dal jsem si koktejl. Pak jsme si dali oběd přímo u metra Tajrish (nejsevernější stanice – už jsem tam byl předtím několikrát – viz předchozí článek) – polívka a taková směs ve vinným listu.

Prý co budem dělat dál. Tak že bychom mohli na vodní dýmku. Říkal jsem Zohre, že normálně jdu na dýmku tak 1x za 2 roky, takže teď budu mít vybráno na několik let dopředu. Ona prý taky moc často nechodí, ale chtěla mi ukázat jeden podnik, kam chodí hodně jejích spolužáků. Bylo to hodně zajímavý místo. Hrála tam nahlas disko hudba, takže člověk skoro neslyšel vlastního slova. Uvnitř spousta mladých lidí, někteří až příliš mladí – jedna skupinka vypadala na druhý stupeň základní školy. Prve jsme potkali jednoho spolužáka, tak jsme s ním chvíli seděli. Pak přišly dvě další spolužačky, tak jsme pak byli s nima. Takový party girls. Snažily se mě naučit, jak vyfoukávat kouř a dělat při tom kroužky, ale moc mi to nešlo.

Během odpoledne volal Vahid, jestli prý nechcem jít večer do divadla. Že nějaká jeho kamarádka je produkční. Vyjádřil jsem obavu, abych z toho něco měl, když neumím persky. A prý předchozí večer tam byli nějací Francouzi a líbilo se jim to. Tak ok, proč ne. Ještě před divadlem jsme se stavili do jakéhosi domu umění, co byl poblíž divadla. Byly tam hezký moderní obrazy. Ceny okolo 10 mT (60k Kč), docela šílenost.

Toto se nám líbilo.

Pak jsme si dali rychlé jídlo v kavárně a v 8 začlo divadlo – jmenovalo se to Rodina. Neobvyklé bylo, že účinkovali pouze muži, i v rolích žen. Bylo to velice moderní a dramatické. Otec byl typ diktátor, což se projevilo i tím, že na letáčku k představení byl vyobrazen Adolf Hitler, to mě pobavilo. Bylo to o takové rodince, která podle slov otce byla nejlepší na světě. A jednoho dne otec koupil rodině dar – letadlo. Tak řešili, kdo kam chce letět. Každý si představoval, kam poletí, a všichni byli nadšení. Akorát jeden syn ne. Nechtěl nikam. Všichni mu domlouvali, aby nebyl hubatej na otce a aby byl nadšenej, jak všichni ostatní. No, dopadlo to s ním špatně. Nejsem si jistej, ale myslím, že spáchal sebevraždu. Každopádně už byl pak mrtvej. Chudák ale žil dál ve formě jakéhosi ducha – dál se pohyboval na scéně, ale ostatní ho neviděli a neslyšeli. Muselo to pro něj být dost frustrující. Zohre mi sice překládala jen něco, takže jsem většině dialogů nerozuměl, ale stejně mě to bavilo. Hlavní věc, která mi utkvěla v paměti, je zvolání: pedar! Což znamená otče!/otec. To ten syn chudák furt opakoval, ale nikdo ho neslyšel.

Po divadle jsme se autem stavili do hotelu pro moje zavazadla, společně s Vahidem a spol. Po cestě jsme se stavili na pouliční jídlo – pražené fazole a červená řepa. To tady je v zimním období na každým rohu. Pak (bylo skoro 11 večer) že se pojedem kouknout na Persian Gulf Lake. Wow! Je to umělé jezero na severo-západ od centra Teheránu a kolem celé nové moderní město. Spousta (spousta!) nových výškových obytných domů. Mega! Byla kosa, tak jsme se zdrželi jen krátce a hurá domů. Ještě se nachystat na ráno (chtěl jsem si ještě jednou vylézt na Tochal) a na kutě (v 1 v noci).

Úterý 6. 1. 2015

Ráno budík v 6:00. Ugh!! Ale překonal jsem se a v 6:15 byl na nohách a 6:25 už jsem s mamkou vycházel z domu (ona šla na badmington jako každé ráno). 7:45 jsem byl na Tajrish. Nějak se nedařilo zaplnit mikrobus (sdílené taxi), tak jsem nakonec řekl, že to zaplatím (5 kT místo 1 kT). V Darbandu jsem v prvním otevřeném krámku koupil vodu a chalvu a 8:33 jsem vyrazil z výšky asi 1700 m vzhůru do hor. Za hodinu a půl jsem byl u Širpaly, kde jsem si dal pauzu (čaj a chleba). Pán v krámku si mě pamatoval a zdravil mě mým jménem.

V 10:33 jsem byl u rozcestí nad Širpalou, další pauzu jsem si dal u Amiri (opět 15 min).

Bouda Amiri, kde jsem o týden dřív spal.

Na vrcholu jsem byl v 13:09, takže mi to trvalo celé 4 hod 36 min včetně pauz! Čistého času 4 hodiny lezení a převýšení 2200 m, to je 550 m za hodinu průměrně. To se docela povedlo! (Jasně, Kilian Jornet by to dal o fous rychleji, ale stejně.)

Ve 13:30 jsem začal sestup. Šlo to velice dobře. Pod Širpalou v krámku mi pán vyběhl vstříc a pogratuloval mi. Zpět dole v Darbandu jsem byl 15:46. Takže 7 hod 15 min celkem. Vydal jsem se přímo dom, kam jsem dorazil okolo 6.

Původně jsem se měl jen lehce sbalit a jít na hotel, protože domácí měli na večer program někde jinde. Ale nakonec se to zrušilo, tak jsem mohl zůstat. Zohre domluvila, že půjdem v 8:30 ven s jejíma kamarádama. Morteza a Mohammad. Srandovní týpci. V nejlepším slova smyslu. Mori měl Peugeot 405, jako spousta lidí tady. A taky iPhone 6. Mohammad měl iPhone 5s. Jsou to bratranci a oba milujou posilovnu. Jezdili jsme různě po městě, pak byli na vodní dýmce (ano, opět).

Kouřili jsme dýmku, pojídali oříšky a kluci mi ukazovali na telefonu různé fotky – jednak různých částí Íránu, kam se musím určitě podívat, a pak různé zajímavé věci typické pro Írán – například nějaké jejich národní jídlo, prasečí hlava nebo něco takového. A že to musím zkusit! Tak že pojedem do restaurace si to dát. Zkusili jsme 2 podniky a v obou už nás odmítli, že je pozdě. Nevadí, nemusím mít všechno. (Ještě v té čajovně, abych nebyl pozadu, tak jsem jim ukázal našeho brněnskýho orloje a říkám jim, že tomu říkáme Onderkův penis. A oni prý: „Pššt! Takový slova neříkej nahlas!“)

Tuto fotku mi nakonec Mori přinesl na letiště vytištěnou na tvrdém podkladu.

Pak jsme jeli dál a zastavil nás policajt na motorce. Jako doprovod měl vojáka s kalachem nebo tak něco. Mori začal vysvětlovat, že má hosta ze zahraničí, ha ha. Totiž my jsme nahlas poslouchali hudbu a tancovali jsme. A oni mysleli, jestli jsme nepožili alkohol. Takže všechno ok.

Mori je crazy!

Nakonec jsme se ještě zastavili na zmrzlinu a koupili jsme si bagetu, se kterou jsme jeli do parku, který stoupal do hor nad město. Tam za náma po chvíli přišel nějakej strážník, že je nebezpečný se tam v noci zdržovat a že bychom měli jít. Tak jsme pomalu šli. Domů jsme se dostali ve 2 – docela výkon vzhledem k tomu, že jsem vstával v 6.

(Tady už definitivně končí moje ručně psané zápisky, takže teď už to budu jen lovit z hlavy.)

Mimochodem, během večera za mě všechno platil Mori s Mohamedem. Totiž mně už o dva dny dřív došly peníze a říkal jsem Zohre, že se potřebuju stavit do směnárny, ale nějak jsme na to zapomněli, takže jsem byl bez peněz. Snažil jsem se například odmítat zmrzlinu, ale kluci si absolutně nedali říct. Že jsem jejich host a že je to samozřejmý, že mě dneska hostí.

Středa 7. 1. 2015

Na středu jsem toho moc v plánu neměl – akorát vyměnit valuty, koupit (a poslat) pohledy, koupit nějaký dárek pro paní domu, koupit dárek pro Zohre, která měla večer narozeninovou párty, a koupit šafrán.

Vstali jsme docela pozdě a brzo přišla ze školy nejmladší sestra, která měla jen ráno nějaký test, společně se svojí kamarádkou a její matkou. Přinesly s sebou spoustu jídla a hned se začalo s vařením na večerní párty. Mimojiné moje oblíbené jídlo z lilku (zbytek jsem pak dostal na cestu a dovezl až do Brna). To bude dobrota!

Takhle to doma neděláme!

Zohre mi domluvila, že se na nějaké stanici metra potkám s Morim, že mě chce ještě vidět a že mi pomůže s nákupama. Akorát že on neumí ani slovo anglicky, takže bylo jasné, že to bude legrace. Docela jasně jsme se domluvili, kde se potkáme. Ale ani to neklaplo bez dalších několika telefonátů na místě. Pak jsme šli k němu do copy centra, kde pracoval (Zohre se s ním znala tak, že dělal nějaké propagační materiály pro jejich divadlo). Tam jedna holka uměla trochu anglicky, takže jsme se domluvili, co vlastně chci dělat.

Mori v copy centru, kde pracuje

Pak jsme šli k Moriho bratrovi si půjčit motorku a pak už jsme jezdili různě po městě – prve jsme vyměnili valuty. Další challenge byla najít obchod, kde by měli pohledy. Povedlo se to až na 3. pokus a i tak se mi ta nabídka moc nelíbila, ale raději jsem koupil, co měli. Pak prý jestli nechci se jet podívat na bývalý prezidenstký palác – jedna z hlavních památek v Teheránu. Tak jo. V místní kavárně mi o tom pak nějaký Moriho kamarád i něco řekl anglicky.

Golestan Palace

Pak jsme se jeli najíst – v takovým malým fast foodu jsme si dali tortily plněný kebabem. K tomu jogurt. Bylo to dobrý a bylo toho hrozně moc, ostatně jako obvykle. Konečně jsem mohl Moriho pozvat já – měl jsem peníze. Nakonec jsme se stavili do Moriho oblíbeného krámku s ručně dělanýma šperkama a oblečením apod. Koupil jsem Zohre šálu. S Morim jsme se rozloučili, já jsem jel metrem zpět dom a po cestě ještě v květinářství koupil takovou mega kytku.

Borec překvapivě uměl dobře anglicky. Docela jsem byl nakonec překvapenej, jak velká kytka z toho vznikla.

Doma už se chystala výzdoba – balónky atd. Taky jídlo už bylo připravený. Všichni se hodili do gala.

Postupně začali chodit hosté. A pak se to rozjelo. Hlasitá hudba, tanec. Pak dort.

Zohre dostala dort.

Pak jeden host – režisér z divadla – vytáhl kytaru a zpívaly se nějaký písničky, co všichni znali. Pak vždycky někdo začal něco zpívat a ostatní se přidali. Pak přišlo rozbalování dárků. Největší dárek byly obří kozačky od kamarádky z divadla. Bylo to super. Kolem půlnoci všichni vypadli a zůstala tam pouze rodina a já. Už jsem byl docela unavenej a šel bych si lehnout, ale spal jsem v obýváku na zemi a nejstarší sestra ještě potřebovala reinstalovat Windows na šéfově notebooku. Docela vtipné. Takže se šlo spát tak možná ve 2, už přesně nevím.

Čtvrtek 8. 1. 2015

Poslední den v Íránu (odlítal jsem v pátek brzo ráno). Ráno jsme šli prve do obchoďáku nakupovat – Ava potřebovala nový botky. Docela mě zarazily vysoké ceny – v obchůdku s obuví měli samý napodobeniny známých značek, ale ceny skoro odpovídaly originálům u nás. Pak jsme jeli na oběd do takovýho místa nad městem, kde byla spousta restaurací a kde spousta rodin chodila na jídlo. Dali jsme si, jak jinak, kebab. Většina to měla s rýží. Já mám rád ten jejich chleba, tak jsem si objednal ten. Nakonec ho zbylo tolik, že jsme si ho sbalili s sebou a já jsem ho dostal na cestu a dojídal jsem ho ještě dva dny po návratu do ČR.

Čtvrteční oběd

Odpoledne jsme byli doma. Vahid mi nabídl, jestli nechci večer jít na svatbu jejich sousedů v Karčaku. Trochu jsem váhal a ptal se, jestli to není blbý, když ty lidi neznám. Navíc nemám žádný slušný oblečení. Vahid mě ujistil, že je to ok. (Vlastně dneska už vím, že jsem byl oblečenej tak slušně, že bych se nemusel stydět jít pro státní vyznamenání – měl jsem černou fleesovou bundu.) Takže tím pádem k večeru pojedem do Karčaku a já už pak odtud pojedu v noci přímo na letiště. Už mi zbývala jen jediná věc – koupit dárek pro paní domácí. Vyrazil jsem tedy ven se Zohre, která jela na nějaké konzultace ohledně divadla, po cestě mě vyhodili na rušné křižovatce, kde byl obchoďák a spousta obchodů okolo. Chodil jsem tak okolo, ale na nic jsem nemohl přijít. Tak jsem nakonec koupil bonboniéru. Když jsem se vrátil dom, byl už tak akorát čas si dobalit věci, rozloučit se a vyrazit do Karčaku. Bylo to těžké loučení. Poslední 4 dny jsem u nich vlastně bydlel. Když jsem mamce předal bonboniéru, byla úplně dojatá, že to jsem neměl atd. Nakonec vytáhla ze skříně novou zabalenou skleněnou misku na oříšky apod. ve tvatu motýla. Že je to pro moji matku.

V Karčaku jsem jen nechal u Vahida doma batoh a jeli jsme na svatební hostinu. Byl to docela zážitek. Už z dálky byla slyšet hlasitá hudba (začínalo to asi v 7 a my dorazili o hodinu později). Konalo se to v takovém několikapatrovém domě. Muži slavili v prvním patře, ženy o patro výš. Usedli jsme s Vahidem ke stolu, kde mě všem přestavil. Pak přišel bratr nevěsty se s Vahidem pozdravit. Říkal, že je hrozně rád, že tam jsem a že doufá, že si to užiju. Uprostřed místnosti bylo pódium, na kterém seděl ženich a jeho nejbližší. A taky DJ/zpěvák. Před pódiem se tančilo. Mezi hudbou se ají něco říkalo a šlo hlavně o to, že teď se ženich loučil s dosavadním životem a odteď už si bude dělat všechno po svém – zakládá vlastní rodinu a domácnost. Totiž ti dva novomanželé se prý vzali už před pár týdny – úředně. Ale teprve teď mají tuto oslavu a teprve odteď se sestěhují dohromady a začnou žít v jedné domácnosti. Akce měla trvat do 10 večer. A taky že jo. Asi v 9:30 se začlo na stoly nosit jídlo (opět kebab s rýži a tentokrát toho bylo ještě větší porce, než kdykoli jindy), všichni to rychle snědli a tím oslava skončila. Že prý užší rodina a přátelé budou ještě slavit dál doma.

Svatební zábava.

Autem jsme se přesunuli k Raminovi (ti bydlí taky v Karčaku), kde byla i Sudabe, takže tam byly 3 z 5 sester. Dostali jsme výbornou zmrzlinu a Bahore mi ukázala keramiku, kterou barví a zdobí. Prý to připravuje na svátek nového roku, který bude někdy v březnu/dubnu. (Bude to pak prodávat.) Je to taková tradice, že v každé domácnosti mají tuhle sadu – asi 5 kusů. A v každém je něco od stejného písmena (nepamatuju si, které písmeno to bylo, už si ani nepamatuju ty věci). Postaví se to uprostřed jídla na zemi. Bahore prý že ať si vyberu barvu a že mi jeden kousek keramiky nabarví a nazdobí. Vybral jsem si zelenou vázičku.

Bahore mi zdobí vázičku.

Ramin mi pak ještě dal takový obrázek se starým perským znakem, co měl na stěně. Kolem půl jedné jsme se rozloučili a šli jsme zpět k Vahidovi pro moje zavazadla. Mahbube mi ještě dala 3 kousky keramiky, co měla z jednoho Íránského města, a k tomu nějaké sladkosti. Pak už nastal čas vyrazit na letiště. Původně jsem měl jet taxíkem, ale Vahid prý že mě vezme. Je to asi 70 km, ale tak proč ne. Řekl jsem mu, že mu dám peníze, co bych dal za taxík, protože stejně už nemám co s nima dělat. (Sice jsem je mohl utratit na letišti, ale byla to dobrá výmluva mu aspoň něco dát, když mě pořád všichni tak hostili.) Letělo mi to v 5:15, ale pro jistotu jsme jeli už asi v 1. (Navíc jsem nechtěl, aby kvůli mě Vahid musel moc ponocovat.) Během večera mi ještě napsala Zohre, že Mori by mě chtěl ještě vidět a že přijede na letiště se rozloučit. Snažil jsem se mu to rozmluvit, že je to šíleně daleko, ale on na tom prý trval. Takže kolem 2. jsme dojeli na letiště a zavolali jsme Morimu. Rozloučil jsem se s Vahidem a Mahbube (která jela taky) a pak jsem se potkal s Morim a jeho krásnou sestrou. Předal mi dárek – obrázek udělanej z naší společné fotky v čajovně (společně se Zohre a Mohammedem), vyměnili jsme si pár vět s pomocí Google Translate a pak už byl čas se rozloučit i s nima dvěma.

Po cestě zpět už se nestalo nic, co by stálo za zmínku. Snad jen to, že v Kievě byla hrozná zima a sníh. V pátek v poledne jsem přistál v Praze a pak jsem stihl docela rychle vlak a hurá domů.

V Kijevě byla velká zima.

Pokud jste přečetli až sem, tak si už asi umíte udělat obrázek o tom, jak jsou lidi v Íránu pohostinní. Je to neskutečný. Čas s tou „mojí“ rodinou byl nakonec to nejcennější na celém výletě. Mohl jsem tak líp poznat, jak se jim tam žije. Rodina tam většinou drží hodně při sobě a lidi se umí navzdory tamnímu režimu dobře bavit a užívat si život s rodinou i se svými přáteli. Věřím, že se sem ještě vrátím, ale tentokrát raději v létě, abych si mohl užít víc času v horách.

post

Írán 2014/2015: První týden

Původně jsem myslel, že tentokrát kolem nového roku asi budu v ČR a třeba se vyvrbí nějaká zajímavá akce. Ale když přišel listopad a pořád se nic nevrbilo, tak jsem usoudil, že bude lepší se někam vydat na výlet. Ale kam? Nejlépe do tepla, jenže takhle narychlo kupovat letenky na vánoční období třeba do Jihovýchodní Asie, to je na mě moc drahý. Nebo Jižní Amerika, to by taky šlo, ale to už by byla cenově úplná tragédie. Tak mě napadl Írán – mohlo by tam být o fous tepleji než v Evropě a už dlouho jsem o něm uvažoval, ale spíš teda na léto. Koukl jsem na letenky – cena byla docela příznivá (10k Kč) a bylo to. S tím teplejším podnebím to nakonec moc neklaplo, ale o tom později.

Írán je hrozně zajímavá země. A to ještě před tím, než do ní vstoupíte. Každý, kdo tam už byl, mi povídal, jak je to úžasná země a jak se tam cítil bezpečně a jak jsou místní pohostinní. Což úplně neodpovídá tomu, jak se o Íránu píše v médiích – většinou je to v souvislosti s íránským jaderným programem, napjatými vztahy s Izraelem a Západem, náboženským extrémismem apod. A i když jsem měl předem spoustu informací z první ruky, tak po příjezdu jsem byl překvapenej, že skutečnost je přece jen o trochu jiná než moje představy. Tak už to bývá.

Čtvrtek 25. 12. 2014

6:15 budíček; 6:24 vstávám; 7:17 vyrážíme autem; 7:24 nádraží;
7:41 vlak „Slovenská strela“ – kupé mám pro sebe, žádné zpoždění, průvodčí se usmívá! Paráda!
Po cestě jsem se po dlouhé době kouknul na Lost in Translation, skvělej film!
10:17 příjezd do Prahy (1 min napřed!);
10:23 metro -> 10:31 Kobylisy;
10:40 u Ondry, všechno OK, v 11:45 vyrážíme na Havla. Po cestě došlo na debatu o rodinných vztazích, pozor!

V salonku MasterCard jsem si dal docela dobrý těstoviny, taky jsem měl výhled na náš Boeing 737-800 v barvách Ukraine Airlines, který už čekal připravený na stojánce. Na první let do Kijeva (1 h 40 min) jsem dostal místo u nouzového východu – asi jsem se nějak líbil pánovi u odbavení – což bylo ale asi jediné pozitivum na tomto letu – v letadle byla zima a žádný servis, pouze voda. To mě trochu zklamalo.

V Kijevě jsem se přesunul k novému gatu a tam začalo pomalu přibývat lidí v hábitech.
Ve 20:10 jsme odstartovali směrem Tehrán (IKA), tentokrát nás vezlo letadlo Embraer 190.
Vedle mě seděl borec jménem Zia Hamdan – Afghánec žijící už 7 let ve Švédsku, toho času na ostrově Gotland. Jel navštívit afghánské kamarády do Bušeru (město na jihu Íránu, nakonec jsem se tam podíval taky). Vyprávěl mi příběh o tom, jak emigroval z Afghánistánu. Bylo mu teprve 15 let a bylo to velký dobrodružství. Celkem mu cesta z Afghánistánu do Švédska trvala 7 měsíců. Během té doby byl například 1 měsíc uvězněnej v Řecku spolu s dalšíma 70 uprchlíkama. Při deportaci zpět do Turecka jich pár uprchlo v lesích na hranicích na straně Turecka. Byl sníh a zima. Pak se dostali do Istanbulu, kde za další $2000 domluvili převoz po moři do Itálie. Hlavní styčná osoba byl Afghánec, co dřív dělal tlumočníka pro americkou armádu. Loď byla přeplněná lidma – asi 50 lidí. V noci byla bouře a všechna technika selhala – loď dál nepojede. Z posledního fungujícího mobilu zavolali 112 o pomoc. Telefon se mezitím vybil. Pak letělo nad nima letadlo, na které mávali. Nakonec přiletěl vrtulník a zachránil je. Byla to řecká pobřežní stráž.
Na zbytek příběhu už nebyl čas – blížili jsme se k Tehránu. Zia by o tom všem chtěl napsat knížku.

Pátek 26. 12. 2014 – Tehrán

Přiletěli jsme kolem 1 hodiny v noci místního času (rozdíl 2:30; GMT+3:30). Po výstupu z letadla jsme se rozloučili, ale ne na dlouho – později jsme se potkali při výměně valut v odletové hale. Vízum šlo hladce. Referenční číslo pomohlo – nebylo nutné vyplňovat formulář – ale 2 Italové neměli nic a bylo to ok. A v Praze po mně taky nic nechtěli (někdy prý aerolinka nechce člověka pustit na let, pokud předem nemá přes agenturu zařízené referenční číslo). Vízum stálo 50 EUR.

Po vízu, pasové kontrole a vyzvednutí batohu jsem si šel do horního patra vyměnit peníze. Bylo tam mraky lidí, co se chystali někam letět. A najednou slyším: Martin? Zia s kámošem jsou tu! Vyměnil jsem 100 USD za 3 560 000 rialů. Jsem milionář! Rozhodli jsme se, že všichni 3 pojedem spolu taxíkem na jižní autobusák, kde ten Ziův kámoš chytí bus do Esfahanu. Taxík stál 500 000 (300 Kč). Taxikář jel jak blázen, různě přejížděl z pruhu do pruhu a tak. Později jsem zjistil, že je to tu normální. Dojeli jsme na autobusák, borec hned naskočil na bus a my jsme tam se Zijou zůstali. Chtěli jsme počkat do rána v autobusové hale, ale měli zavřeno. Co teď? Byla docela zima. Zia vymyslel, že zavolá přátelům (jeho vzdálená sestřenice a její manžel + malé dítě) a že tam můžem jet a přečkat do rána (on se k nim chystal jít až ráno a pár dní zůstat). Tak jsme zavolali, taxikářovi vysvětlili adresu a jeli jsme. Dojeli jsme až do takové úzké uličky, kde nás taxikář vysadil (taxi stálo 160k – 100 Kč). Neměl jsem moc drobných – za první taxi jsem neplatil vůbec a za druhé jen 60k (36 Kč). Doufal jsem, že si pak rozměním a něco doplatím, ale už k tomu pak nedošlo. Za chvíli nám z uličky mával borec. Výtahem jsme vyjeli do 3. patra a tam nás vítala jeho žena. Dostali jsme čaj, ke kterému jsem nabídl vánoční cukroví. A pak jsme šli spát – připravili nám v obýváku deku na zem na koberec a druhou deku na přikrytí. Jejich byt byl 2+kk a v obýváku měli velkou televizi.

Když jsme se uložili ke spánku, mohlo být tak 5 hodin ráno. Budil jsem se průběžně, ale tak v 10:30 jsme definitivně vstali – John totiž přišel z obchodu s chlebem a dalším jídlem. U snídaně už s náma byl i jejich malej syn, byl mu skoro 1 rok. Pak jsem se připravil k odchodu – Zijovi jsem se neúspěšně snažil dát 500k. Rodině jsem dal 1 čokoládu.

Snídaně po první noci.

Chléb barberi, který původně pochází z východu Íránu – ti východňári pro ně byli barbaři.

Zia mě doprovodil na hlavní ulici – Amir Kabir. Shodou okolností jsem zrovna sem původně mířil najít hotel. Za 10 minut už jsem stál na recepci hotelu Firouzeh, který doporučujou v LP. Pan recepční moc nechtěl smlouvat, ale aspoň malinko jsem to stlačil (z 680k na 630k, takže lehce pod 400 Kč za noc se snídaní). Pak jsem se na chvíli usadil v lobby a bavil jsem se s nějakým Číňanem – bylo jich tu několik. Cítil jsem se pořád trochu nemocně (už z Brna), a tak se mi nechtělo moc lítat po venku. Až tak ve 2 nebo ve 3 jsem vyrazil najít něco k jídlu. Totiž na naší ulici byl akorát jeden kebab naproti a pak už jen samý autodíly, pneu servisy, opravny apod. (A taky banky a hotely.)

Moje ulice – Amir Kabir. Tudy jsem procházel mockrát.

Vlezl jsem na metro a jel linkou 1 na sever. Akorát jsem nevěděl kam. Vysedl jsem na jedné stanici a tam to bylo takový staveniště – po obou stranách ohrady. To se mi nelíbilo, tak jsem jel zas na jih s tím, že za pár zastávek vysednu. V metru se ke mně prihovoril jeden pán a že jestli mi může nějak pomoct. Přemýšlím… Vlastně může! Mám hlad a hledám restauraci! On že to zná dole na jihu skoro na konečné a že tam je dobrej podnik a že mě tam vezme. Chvilku jsem váhal, ale nakonec jsem kývl. Z pána se vyklubal 40letý Vahid, kterej zrovna šel z Tochalu (teda ne úplně – byl jen asi v půlce), což je vysoká hora nad Tehránem a kam jsem se já taky chystal. Super! Takže mi dal nějaké informace.

Můj první pohled na hory nad Tehránem. Bohužel v Tehránu mají většinou dost smogu, takže většinou není moc dobrá viditelnost.

Dojeli jsme do cílové stanice, vystoupili, nasedli na sdílené taxi (1500 za oba) a jeli jsme. Restaurace už měla zavřeno (16 hod je pozdě na oběd – většina restaurací přes odpoledne není v provozu). Co teď? Nakonec jsme skončili v krámku, kde měli takový velký hot dogy.

Vahid a jeho hotdog.

Že prý jestli se nechci zastavit u nich doma, že zrovna mluvil s manželkou a ta už na mě čeká. Je to asi 30 min sdíleným taxíkem na jih – město Karčak. 2500 za jednoho (15 Kč). U Vahida doma nás přivítala jeho žena a 10letá dcera. Říkám, že to tam maj hezký. Vahid na to, že je to 62 m (a jako že nic moc). Za chvilku přišla další návštěva – sestra od manželky s 5letou dcerou. Bylo to docela vtipný – furt se mě na něco ptali. Vahid vždycky začal: Martin, my wife has a question. Někdy se snažil jí nepomáhat, aby to zkusila říct sama. Mahbube (tak se jmenovala) říkala, že musím jít zítra na večeři k její matce. Tak jsem byl trochu v rozpacích, že co jako na to ta matka, že se přece musí prve zeptat jí. A ona prý že její matka miluje návštěvy a určitě bude pro. Pak jí volali a zjistilo se, že další den už něco má, tak prý se domluvíme na jindy.

Asi v 7:45 jsem se rozloučil a Vahid mě doprovodil na sdílené taxi zpět. Nakonec jsem místo toho jel busem, kterýmu to šíleně dlouho trvalo. V buse byli dva mladí (20) študáci, co se chtěli bavit, ale anglicky moc neuměli, tak aspoň s pomocí slovníku v mobilu. Byli fandové do fotbalu (ten obecně v Íránu frčí), takže samozřejmě znali i Nedvěda, Čecha, Rosického atd. Pochválili mě, že toho o Íránu hodně vím (zabrousili jsme na ožehavá politická témata). Do hotelu jsem dorazil asi v 21:15 a už jsem nic neřešil, ani jídlo.

Dva studenti, co jsme se spolu bavili po cestě od Vahida zpět na hotel.

Sobota 27. 12. 2014

Od rána jsem se necítil dobře, tak jsem po snídani ještě pár hodin pospával. Odpoledne jsem se šel jen najíst a koupit sim. Jedl jsem v takové trochu dražší restauraci u metra. Byl to kebab (dobrej!) a k tomu v umělohmotných baleních salát a pár dalších věcí. Celé to i s čajem a vodou stálo 21k tomanů (120 Kč).

Porce kebabu i rýže byla obří. Takhle je to v Íránu všude – většinou téměř není možný všechno sníst.

Tady malá odbočka k placení. Psaná cena se všude udává v rialech, ale ústně se všude mluví o tomanech. 1 toman = 10 rialů. Například taxikář ti ukáže 5 prstů jako 5 tisíc tomanů, což znamená 30 Kč. Mohlo by to být taky 50 tisíc tomanů, ale to už by bylo moc peněz, takže to člověk většinou odhadne, o kterej řád se jedná.

Sim jsem původně chtěl koupit v prodejně Iran Cell dole v metru, což mi doporučil recepční, ale byla tam šílená fronta lidí. Místo toho jsem ji koupil za nekřesťanské peníze v trafice – předregistrovanou. Za 300k rialů. Normálně to prý stojí pár USD. Zbytek dne už jsem zase jen tak polehával. Večer jsem lupnul 1 aspirin (a další den ještě 2).

Neděle 28. 12. 2014

Na večer jsem si naplánoval schůzku se Silvestrem (který mi pomohl zařídit referenční číslo k vízu), abych z něj vytahal nějaké rozumy. Z hotelu jsem vyrazil tak v 11. Prve jsem si na směnárenské ulici vyměnil dolary. Pak jsem se podíval na místní křesťanskej kostel – byl docela škaredej a někomu se nelíbilo, že ho chci fotit.

Všude spousta taxíků, ponejvíce Peugeot nebo Samand (místní značka). Nalevo kostel a za ním vtipná malůvka na domě – detail viz níže.

Takových malůvek tam mají dost. Když jsem to ukázal Zohre, tak jen dala oči v sloup. Oni to nesnáší. Chomejní byl revoluční vůdce, kterej jim tam nastolil islámskej režim v roce 1979. Tohohle a ještě jednoho strejdu musí mít vyvěšenýho v každé kanceláři, každé restauraci, na každým úřadě, všude.

Tady se hodí náboženská vsuvka. V Íránu je oficiálním náboženstvím islám, takže většina lidí jsou oficiálně muslimové. A pak je tu pár menšin – křesťanská a ještě nějaké – které můžou vyznávat svá náboženství. Ale do toho se člověk musí narodit. Konverze z islámu neexistuje. Za to je trest smrti. Takže v praxi spousta lidí na islám kašle (tak půlka společnosti) a jsou vlastně ateisti, ale navenek se musí tvářit jako muslimové. Kdyby chtěli vážně začít vyznávat jiné náboženství, tak asi můžou jedině emigrovat.

Po cestě na metro Haft-e-tir jsem koupil 2 mapy (Írán a Tehrán, 2x 10kT myslím). Metrem jsem dojel na konečnou na severu – Tajrish. Sever je bohatej. Je fakt, že trochu to poznat je, minimálně lidi se líp oblíkaj. Jsou tu občas i kavárny západního typu. Odsud jsem jel dál na sever na úpatí hor. Jmenuje se to tu Darband (sdílené taxi 1kT). Je to taková cesta sevřená mezi skalami, která vede do hor a je lemovaná všelijakýma čajovnama/restauracema/obchůdkama. Je to oblíbený cíl zamilovaných párů.

Darband. Cesta vede dál mezi skalami a postupně stoupá.

Vsuvka ohledně chování lidí na veřejnosti: Od kamaráda, co byl v Íránu tak před 5 lety, jsem slyšel, že neexistuje, aby se muži a ženy bavili volně na ulici. Leda že by to byla rodina. Že to je zakázaný. A skutečně, od Vahida jsem slyšel, že jeho bratra kdysi v 80. letech krátce po islámské revoluci zbičovali za to, že se na veřejnosti bavil se ženou. Ale dneska už je to o hodně volnější a v parcích jsem viděl spostu párů jen tak posedávat a povídat si. Samozřejmě pořád to má svoje limity a lidi musí být opatrní.

Šel jsem tak půl hodiny pomalu do kopce a pak jsem se pomalu vrátil a směřoval jsem to zpět na Tajrish, kde jsem v 5 měl sraz se Silvestrem. Byl jsem tam brzo, tak jsem chvíli bloumal po ulicích. Asi v 16:45 jsme se potkali. Šli jsme se najíst do restaurace ve vrchním patře bazaru, dali jsme si oba dizi (15kT s pitím). Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí, je to dobrej týpek. Žije tu už rok a čtvrt, studuje perštinu, už ají dobře mluví i čte/píše. Prý je to jednoduchej jazyk. Má přítelkyni z Kurdistánu, která studuje angličtinu, ale oni dva spolu odjakživa mluví persky.

Večer jsme pak ještě šli do místní kavárničky. Mladí lidí na severu jsou dost liberální. Přišlo mi to mírně jako paradox, protože jsou často z bohatých rodin a kdo chce peníze, tak se musí paktovat s lidma u moci = konzervativní vláda. Ale tak to tu funguje. O islám ve skutečnosti (skoro) nikomu nejde, jde jen o moc.

Kavárna na severu Tehránu.

Dolů na jih jsme se vydali společně na BRT (bus rapid transport), pak už jsem pokračoval jen já. Moc rapid to nebylo. Jel jsem celkem tak 1,5 hod.

Pondělí 29. 12. 2014

Konečně čas vyrazit na výlet do hor! Původně jsem měl budík na 7:50, ale nějak se mi nechtělo, tak jsem vstal až 9:20. Rychle se nasnídat, dobalit a 10:20 jsem vyrážel z hotelu. V Darbandu jsem byl za hodinu a poté, co jsem nakoupil chleba a vodu, jsem konečně vyrazil nahoru.

Tady od toho pána jsem si koupil chleba.

První díl: Shirpala (2600 m). Darband je ve výšce 1700 m. Byl jsem tam asi za 2 h 15 min nebo tak. Bohužel bylo zavřeno (až na jednu otevřenou místnost), takže oběd neklapl. To bylo zklamání. Ani vody jsem moc neměl. No ale co se dá dělat. Vyrazil jsem dál směrem k přístřešku Ameri (3400 m). Brzo jsem se ocitl v mraku a viditelnost klesla na 50-100 m. Zároveň přibývalo sněhu.

Dole město v oparu.

Asi ve 4 jsem dorazil do přístřešku, hurá! A o pár set metrů výš na hřebeni byla modrá obloha a svítilo slunko! Odložil jsem si a vylezl ještě 250 m do výšky 3650 m, abych se trochu líp aklimatizoval. Když jsem se vrátil k Ameri, bylo už 5 hodin. Rozdělal jsem si spacák a pustil film (Perfect Sense – hrozná slátanina). Najednou mě něco vyrušilo – myš! Ochomítala se kolem sáčku s chlebem, co jsem měl vedle sebe na podlaze. Hmm, tak to bude problém. Sbalil jsem všechno do batohu a ten jsem pověsil na lano pod traverzu – teď už se ta potvora k jídlu nedostane a snad dá pokoj.

Nedala pokoj. Navíc jsem zjistil, že jsou minimálně dvě. Ach ach. Tak mě napadlo jim dát do rohu kus chleba – až ho sní a nasytí se, tak už by mohl být klid, ne? Ne. Celou noc jsem probděl. Měl jsem pořád zaplou čelovku a občas jsem musel myš odhánět, když mi slídila u hlavy – měl jsem strach, aby mi nechtěla lézt do spacáku. Chvíli mě ají napadlo, jestli bych ji nedokázal zabít cepínem, tak jsem si ho připravil vedle sebe, ale to byla utopie.

Úterý 30. 12. 2014

O to míň se mi ráno chtělo lézt ze spacáku, a tak jsem se vyhrabal až v 9:20. Venku už bylo krásně jasno a docela teplo. Napil jsem se vody, kterou jsem celou noc vyhříval ve spacáku. Pojedl jsem perník a chleba a v 10:30 jsem vyrazil. Před sebou jsem viděl někoho jít, ale pak mi utekl – nahoře jsem ho potkal. Pánovi je 71 let a na vrchol Tochal (3960 m) chodí každý týden (naráz nahoru a dolů). Respekt!

Nahoře pěkně fučelo a ke konci výstupu už mi začínala být trochu zima. Hlavně mě studily mokrý záda. A došlo konečně i na moje péřové rukavice. Nahoře je naštěstí taková červená plechová bouda, která je trochu vyhřátá od sluníčka. Uvnitř byl teploměr. Pán říkal, že když přišel, bylo -5 stupňů. Když jsem přišel já, bylo to na nule.

Dominanta v dáli je Damavand – nejvyšší hora v Íránu (5610 m).

Asi po půl hodině jsem vyrazil směrem na stanici 7 (lanovka, co vede z Tehránu). Je tam sjezdovka, ale je to dost slabota. Snad 300 m převýšení. Uvažoval jsem, že jednu noc přespím v místním luxusním hotelu. Jenže se ukázalo, že je v ďolíku na konci sjezdovky, tak to nic, já chtěl výhled.

Vydal jsem se tedy ke stanici 5. Po pár stech výškových metrech jsem se opět zabořil do mraků. Cesta se mi postupně ztratila a já jdu hlavně dolů. Místy sníh, místy suť. Po levé straně slyším lanovku – že by stanice? Zapnu GPS a skutečně – už jsem kousek pod ní. Vydrápu se zpět a od stanice pokračuju traverzem mírně dolů na východ. Je 15 hod. V 5 je tma, to akorát vyjde. A taky že jo. Když dojdu dolů do Darbandu, je 16:30. Okolo páté jsem na Tajrishi, ve fast foodu si dám nějakej mega hamburger. Je fakt mega. Má 2 vrstvy masa. 1 normální, 1 asi kuřecí. Zapíjím to plechovkou pepsi, ale moc to nepomáhá – stejně jsem dehydrovanej jako kráva.

Kolem 7. jsem na hotelu. Hurá, dokázal jsem to! Večer popíjím pivo, pojídám dobroty a skypuju s našima. Píšu Vahidovi sms, že jsem zpět. Prý mi zítra zavolá a pozve na návštěvu ke tchýni. Super.

Středa 31. 12. 2014

Je tu Silvestr! V pozdním dopoledni jsem vyrazil na sever – chtěl jsem občíhnout místní sídlo hipsterů/umělců – Gandhi Shopping Center a zdejší kavárny. Spíš mě to zklamalo. Příliš velkej hype. Tak už to bývá. Dal jsem si drahej a dobrej banánovej koktejl. Pak jsem se tak různě bloncal – prošel jsem poblíž parku, pak jsem pokračoval jižně a asi v 15:30 jsem si v jedné „kavárně“ objednal pizzu. Byla podivná, asi jak na treku v Nepálu. Volá mi Vahid – že jestli se teda nepotkáme v 7 na metru Imám Chomejní. OK!

Na cestu zpět jsem si vzal mototaxi, protože busy byly absolutně přeplněný a stejně by to trvalo víc jak hodinu. Takto jsem byl do 15 min u hotelu! Bylo to dobrodružný. V hotelu jsem se poptal po letence: Šlo by zítra letět do Širazu? Hmm, je plno, leda ve 4 odpoledne s přirážkou ($57) nebo v 8 večer ($45). Rozmyslím se a zavolám mu večer.

V 7 se potkávám s Vahidem a jedem na konečnou metra na západ, odtud pěšky. Jeho žena má zpoždění – teprv vyráží z domu (a oni bydlí v Karčaku kus na jih). Prý je to tak s ní furt. A to jí řekl, ať vyrazí napřed!

Vahid si dal ještě v parku kouřovou a pak už jsme šli do bytu jeho tchýně. Byla tam zatím pouze 1 z jejích 5 dcer – Sudabe. Pak se to začalo trousit. Přišla Vahidova žena Mahbube s dcerou Niaesh, její sestra Bahore s manželem Raminem a dcerou Avou, pak i dvě mladší sestry (Zohre a Šakiba). Ještě jedna kamarádka (Razie). A pak ještě na chvíli nějakej kamarád podívat se někomu na počítač. Takže v jednu chvíli nás tam bylo 13, jestli se nepletu.

Podávaly se samé dobroty. Nejvíc mi chutnalo to jídlo vlevo – lilek s nějakým sýrem. Mňam!

Velice praktické. Po jídle stačí shrnout ubrus a je uklizeno!




Ava a v pozadí oslavy nového roku v TV.

Ramin a Šakiba hrajou místní oblíbenou hru, ale zapomněl jsem název.

Byl to hezkej večer. Zohre umí anglicky, tak jsme si pokecali. Hodně úspěchu měl můj iPad a fotky z všelijakých výletů. Příště by to chtělo i víc fotek z domova. Mezitím jsem zavolal recepčnímu z hotelu a potvrdil na další den letenku do Širazu. Pak jsem koukl na hodinky a zjišťuju, že je 1:30! Už je novej rok! Na pár minut jsem zaskypoval našim a ukázal jsem jim na videu celou rodinu. Tak 2:30 nebo 3 jsme se pomalu začli ukládat ke spánku. Hodně lidí ulehlo v obýváku na zemi. Vahid už spal v ložnici holek. Že prý mám spát taky tam – vedle něj na letišti. Tak jo. Ale ještě před spaním se u nás v pokoji rozjela tak 30minutová debata (ještě se Zohre). Nějak se nám nechtělo spát. Vedle postele pak spala i Zohre (což znamená Venuše). Jí začínala škola ráno v 8, tak to bude těžký vstávání. Řekl jsem jí, ať mě vzbudí 10 min před odchodem, že půjdu s ní. Přesvědčila mě, abych i posnídal, takže mě vzbudí 6:45. Och.

Čtvrtek 1. 1. 2015

V 6:55 mě budí Zohre. Hrozně se mi nechce. Naštěstí se zeptá, jestli chci ještě spát a já kývám. Jenže už jsem stejně vzhůru. Takže v 7:05 vstávám a v kuchyni potkávám překvapenou Zohre. Udělá mi čaj a pak už pomalu vyrážíme na metro. Ona normálně jezdí taxíkem, ale dnes výjimečně kvůli mně.

Zpět v hotelu jsem poměrně brzo. Dávám si snídani. Chlapíkovi se letenku zatím nepodařilo koupit. Nevadí, to se zvládne později. Jdu si zdřímnout. A když už pomalu vstávám, tak mi chlapík pod dveřma strčí letenku. Hurá! Ve 4 letím. Ještě pořád jsem operoval s myšlenou, že beru s sebou všechny věci do hor – původní plán byl, že půjdu na několikadenní trek na Dena Mountain. Potřebuju tedy koupit pár věcí. 11:30 vyrazím na bazar. Ale je to tak velký, že nemůžu najít, co potřebuju. Oříšky by byly, ale s ovesnýma vločkama je to horší. Nakonec to vzdávám, kupuju jen bagetu s kuřecím masem a jedu motorkou zpět na hotel. Jdu balit … a rozhodl jsem se, že na hory kašlu! Jednoduše jsem vyměkl. Už na Tochalu byla dost slušná kosa a nechtělo se mi být dalších několik dní v takových podmínkách. Nechám většinu věcí v hotelu a pojedu nalehko. Ve 14:20 jdu dolů na recepci. Ještě musíme zarezervovat hotel (Hafez) a o půl už jdu na metro. Pak taxi. 15:20 jsem na letišti. Vyzvedávám boarding pass. Všechno jde hladce. Letadýlko nepoznávám, takový menší proudový, 3+2 sedadla (později zjišťuju, že je to MD-83). Ata Airlines.

Naše letadlo. MD-83.

Nezvyklé rozložení sedadel 3+2.

16:15 vzlítáme (15 min zpoždění). Dokonce je tu i palubní servis! Jako žádná výhra v loterii to není, ale potěší to. Sladká roláda, tyčinka, pidi balení oříšků.

V Širazu beru taxík do hotelu (Hafez, $25 za noc), pak najít jídlo, super zmrzka.

Byla fakt moc dobrá! S kouskama pistácií – těch je v Íránu hojnost.

A to je konec první půlky. Zbytek výletu (tedy druhý týden) bude v dalším postu. Vlastně jsem toho zase tak moc nestihl – částečně tím, že jsem se na začátku nějak necítil a polehával jsem. Ale nejdůležitější bylo, že jsem potkal Vahida a jeho rodinu a s nima jsem si pak ještě užil spoustu legrace.