post

Indie 2015: Z Rumtse k Tso Moriri

Tento článek navazuje na tyto dva:

Z pětidenního treku v údolí řeky Markha jsem se vrátil v sobotu v podvečer. Jisté bylo jen to, že v neděli budu mít odpočinkový a plánovací den. Ale co dál? Rozhodl jsem se pro trek z Rumtse k jezeru Tso Moriri. Informace před cestou jsem čerpal zde: http://www.micahimages.com/journal_wp/2009/07/rumste-to-tso-moriri/

Na treku samotném jsem se původně chtěl dost spoléhat na offline mapu MapOut v mobilu (využívá data z OpenStreet Map; doporučuju!), jenže o ten jsem bohužel přišel na předchozím treku, takže jsem si koupil drahou papírovou mapu a taky jsem si do Kindlu stáhl tento popis:
http://indiahikes.in/rumtse-tso-moriri-lake-trek/

Z Lehu se prve jede asi 2 hodiny na jih po hlavní silnici na Manali. Kousek za vesnicí Rumtse začíná cesta. Většinou se píše, že tento výlet trvá 7 dní, po kterých se dojde do vesnice Korzok u jezera Tso Moriri. Nad jezerem se tyčí několik bílých šestitisícových vrcholů, snad by se mi mohlo podařit na některý z nich vylézt. Po cestě k jezeru nejsou žádné vesnice. Obvykle to znamená, že si lidi koupí celý balíček od cestovky, která zařídí poníky, kuchaře atd. Turisti samotní pak už jen jdou a nesou si malý batůžek se svačinou. V případě Čechů to pak znamená, že si člověk nese všechno na zádech 🙂 Trochu jsem měl obavu, aby tam nebylo příliš lidí, ale to se nakonec nepotvrdilo. Za těch 5 dní, co jsem to šel, jsem potkal pouze 3 skupinky po 3-4 lidech + místní, a pak jeden bulharský pár, co šel na těžko jako já. Na celé trase je jen jedno místo, kde se dá koupit nocleh ve stanu a případně koupit něco na jídlo, a to u jezera Tso Kar asi v půli cesty. O pár dní později se ještě prochází nomádskou osadou, kde ovšem nejde čekat jakékoli služby. Zdejší prostředí je vlastně vysokohorská poušť, ale kupodivu to bylo docela zelené. Zřejmě na tom mají zásluhu nedávné povodně. Mám rád zeleň, takže se mi to tak líbilo. Ale nevýhodou bylo, že někdy byla půda překvapivě hodně podmáčená, i když to tak na první pohled nevypadalo, zvlášť v blízkosti řek.

Nadmořská výška se pohybuje od asi 4300 m na začátku, přes 7 pětitisícových sedel (nejvyšší má 5500 m) až do 4600 m v Korzoku. Toto je asi největší úskalí tohoto treku – pokud člověk není už na začátku dostatečně aklimatizovaný, tak nemá moc velkou šanci dojít do cíle. Na jednom webu jsem četl vtipnej článek, jak tu šla organizovaná skupina a hned první den odpadli 2 klienti a zdravotník a zbytek došel pouze do půlky k jezeru Tso Kar. Já jsem v tomto ohledu byl naštěstí, díky předchozímu treku, připraven dobře.

Deníček jsem si po cestě nepsal a i když bych to mohl i teď po 4 měsících všechno detailně popsat, tak jsem usoudil, že by to bylo možná trochu únavné, takže to dost zkrátím (no, možná s výjimkou prvního dne). Ono je to totiž vlastně pořád to samé – ráno vstát, udělat si snídani, sbalit se a vyrazit (většinou od budíčku do startu uplyne zhruba 1,5-2 hodiny, takže start vychází kolem deváté). Skoro každý den se šlo prve do nějakého sedla, pak zase ze sedla do údolí. Některé dny následoval ještě jeden výstup do dalšího sedla a pak sestup. Během dne se párkrát krátce zastavím na svačinu, na oběd mám pauzu o trochu delší. Po příchodu do místa vhodného na kemp je potřeba postavit stan, uvařit večeři a pak čekat na tmu – to se přesunu do stanu a pak čekám na ráno 🙂

Pondělí 17. 8. 2015 (gps)
V 7 jsem měl sraz před agenturou, kde jsem si domluvil odvoz do Rumtse na začátek treku. Jel jsem sám velkým autem s řidičem, protože jel vyzvednout větší skupinu k Tso Moriri a já jsem byl jediný, koho sehnali na cestu tam. Stálo to 800 Rp. (300 Kč).  Do té doby jsem se pohyboval pouze v blízkosti Lehu, takže bylo zajímavé se konečně podívat někam dál. Cesta je velice pestrá. Místy je krásný nový asfalt, místy výmoly, a někde je třeba silnice úplně neprůjezdná a musí se objet po prašné cestě. Velice často jsou na silnici nánosy po sesuvech půdy. Po cestě se taky projíždí jednou vesnicí, kde je spousta vojenských základen a jsou tu na silnici zátarasy a kontrolní stanoviště a zákaz focení.

Jeden z policejních checkpointů po cestě. Do Rumtse zbývá ještě 31 km.

Pár minut po deváté mě řidič vysadil u cesty a pak už to bylo na mně. Prve bylo nutné jít pár set metrů dál na jih k mostu a na druhé straně řeky pak zase zpět na sever, než se cesta stočila do jiného údolí na jihovýchod.

Bulhaři byli líní jít až k mostu, tak raději brodili. Myslím, že se ta jejich zkratka moc neoplatila.

Cesta vedla přes řečiště a dál zhruba přímo rovně.

Dál už cesta vedla pořád dál velmi mírně nahoru jedním údolím. Slunko peklo, tak to moc příjemný nebylo. Za 4 hodiny jsem došel do tábořiště Kyamar a sice to byl hodně krátkej den, ale rozhodl jsem se, že není kam spěchat a zůstanu. O pár set metrů dál jsem viděl jen nějaké domorodce, myslel jsem, že si tam jen tak pasou koně nebo něco. Ale později jsem zjistil, že patřili ke skupině 3 Němců, kteří do tábora dorazili pár hodin po mně. Pak ještě dojelo auto se vším vybavením (sem se ještě dalo džípem dojet, dál ne). Mezitím taky kolem prošel bulharský pár, ale ti kempovali až o kus výš, takže jsem se s nima potkal až další den.

Můj kemp první den.

Úterý 18. 8. 2015 (gps)

Mlhavý začátek druhého dne – stoupání k prvnímu sedlu

Dole u řeky jsem se potkal s bulharským párem. Pak jsme pokračovali společně směrem k dalšímu sedlu – přes řeku uprostřed fotky a pak směrem nalevo.

Po přechodu prvního sedla a sestupu dolů k řece jsem potkal onen bulharský pár. Zastavil jsem se u nich na kus řeči. Cestovali po Indii už asi 6 měsíců a od Tso Moriri chtěli pokračovat dál na jih do tepla, takže s sebou nesli úplně všechny věci, co měli. Vtipný bylo, že ta holka měla jen takový malý batůžek, takže se borec dost nadřel. Následovalo další sedlo a pod dalším jsme společně zakempovali – o kus nad Němcema. Bylo brzo, tak jsem si ještě vylezl k sedlu a zpět.

Bulharský pár začíná sestup z druhého sedla. Něco padá.

Nejblíž je můj stan, o kus dál stan Bulharů a v dáli vlevo kemp Němců

Středa 19. 8. 2015 (gps)

Blížím se k jezeru Tso Kar. Je plné soli.

Vylezl jsem znovu do sedla a od té doby už jsem nepotkal ani Bulhary, ani Němce. Když jsem totiž došel dolů k jezeru Tso Kar do kempu Pongunagu a poobědval, rozhodl jsem se pokračovat podél jezera do dalšího kempu, kde jsem potkal skupinu 3 starších Švýcarek. Ostatní zůstali v prvním kempu.

Tso Kar

Čtvrtek 20. 8. 2015 (gps)

Zřejmě nejdelší den. Na začátku trvalo asi hodinu a půl, než se došlo ke kempu Nuruchen, odkud začlo stoupání k sedlu Horlam La.

Chvíli před sedlem. Pohled zpět k jezeru Tso Kar.

Přebrodit na druhou stranu a pak dál a dál mírně nad řekou až do nomádské osady

Pak se sešlo k řece a pak následovala dlouhá cesta mírně do kopce. Hrozně málo jsem po cestě jedl, takže když jsem došel po 5 hodinách do nomádské osady a u řeky jsem se zastavil, byl jsem dost vyčerpanej a ají jsem tak působil, soudě podle toho, že zde přítomná turistická skupina (asi 4 lidi + servis) se mě ptala, jestli su ok. Udělal jsem si jídlo a přemýšlel jsem, jestli mám pokračovat dál do dalšího sedla nebo ne. Byl to trochu vnitřní boj, ale nakonec jsem se sbalil a vyrazil opět nahoru. Do sedla Kyamayaru La to šlo fakt hodně pomalu. Slunko pražilo a já jsem neměl moc energie nazbyt. No ale po 2 hodinách utrpení, zhruba v 5 hodin odpoledne jsem dosáhl sedla a dál už to šlo jen dolů.

Konečně sedlo

Zakempovat dole u řeky a další den pokračovat do sedla kousek vpravo od středu.

V rozlehlém údolí už to chtělo jen co nejrychleji najít vhodné místo k noclehu. Nakonec jsem definitivně zakempoval u řeky asi v 6 hodin ve výšce 5200 m – do té doby můj nejvyšší kemp. Nejvyšší čas postavit stan a uvařit – slunce zapadá v 7. Tak tak to vyšlo. Byl jsem mezi dvěma sedly, které se tradičně chodí naráz, takže jsem tam byl úplně sám. V noci mě (jako obvykle) trápil silný vítr, kdy jsem měl strach o stan.

Pátek 21. 8. 2015 (gps)

Docela fajn výhled ze stanu

Poslední dvě sedla a jsem v jakés takés civilizaci – vesnici Korzok na břehu jezera Tso Moriri. S chutí do toho a půl je hotovo. První sedlo šlo skutečně relativně snadno. U druhého to bylo trochu horší – táhlo se hrozně pomalu a dlouho, ale nakonec se povedlo a otevřel se mi úžasný výhled na jezero a okolní hory. Už kvůli tomuhle to stálo za to. (To jsem ještě nevěděl, že mě čekají ještě mnohem a mnohem lepší pohledy.) Do Korzoku jsem dorazil v 17:45 a tím pro mě trek skončil. Pokračování příště.

Po cestě ke druhém sedlu. Kolem některých jaků jsem musel jít docela zblízka a měl jsem trochu obavy – oni tak na člověka čumí a člověk neví, co se jim honí hlavou.

Skoro v sedle a pak už jen dolů

První pohled na jezero Tso Moriri. Nádhera. Nejvyšší kopec naproti v mracích je Chamser Kangri (6622 m).

Po cestě ze sedla do Korzoku



Děti z osady nad Korzokem

Korzok

Když se to tak vezme, tak je to taková pohodová trasa – stoupání se pohybuje od 300 do maximálně 1000 metrů za den. Pokud člověk jde 7 dní (já jsem šel 5), tak ani to ne. Jenže ve výšce mezi 4000 a 5000 m nad mořem už není nic úplně snadné. Jak už jsem psal výše, zásadní je míra aklimatizace. Možná by se dalo říct, že ten trek vlastně není nějak moc pestrej – ty údolí a sedla vypadají všechny dost podobně. Ale mně se to líbilo a určitě bych to doporučil. A taky je fajn, že člověk má vidinu toho, že dojde k nádhernému jezeru Tso Moriri.

post

Indie 2015: Markha Valley Trek

Tento článek navazuje na tento: Indie 2015: Cesta tam a aklimatizace

Úterý 11. 8. 2015 (gps)

Budíček jsem měl na 7, vstal jsem v 7:30. Rychle dobalit a přes most do All Day Breakfast na snídani. Byli hrozně pomalí, takže jsem se trochu zdržel. Pak ještě nakoupit vodu a můžu vyrazit. Destinace: Spituk. Původně jsem měl jet místním autobusem, ale to jsem nakonec zavrhl, protože bych musel jít přes celý město na stanoviště autobusů a kdo ví, jak dlouho bych pak musel čekat. Takže jsem se místo toho rozhodl pro stop. Po chvilce chůze mi zastavil místní stavař, co se učil řídit – auto měl teprv měsíc. Jel velice opatrně, takže jsem se ani nebál. Vyhodil mě u odbočky do vesnice z hlavní silnice. Dál jsem musel pěšky.

Stavař z Ladaku, co mi zastavil na stopa.

Doufal jsem, že do Žinčenu, kde začíná trek údolím Markha, chytnu stopa nebo taxi, protože jinak je to nejmíň 3 hod úmorné chůze po asfaltu. Prve mě jeden týpek posunul pár km, pak jsem tak 10-15 min šel a nakonec mi zastavilo auto – moje spása – izraelská rodinka (s řidičem) – 3 děti, nejmladší 7 let. Šli na sedlo Stok-la (5100 m), respekt!

Izraelská rodinka, co šla přes sedlo Stok-la (5100 m)

Na startu výletu v Žinčenu bylo lidí mraky, ale nejspíš šli všichni na Stok-la, protože dál už jsem potkával jen velice málo lidí. Startoval jsem v 10:40. Šlo to celkem hladce. V čase 2:40 jsem došel do osady v 4000 m, tam jsem dohnal 3 Francouze, které jsem měl na dohled už nějakou dobu, ale furt se mi nedařilo stáhnout jejich náskok.

Oni pokračovali do Lower Campu (poslední tea tent před sedlem Kanda-la) na jídlo, já jsem zůstal a dal si obědovou pauzu (měl jsem chleba se sýrem a rajčatama).

V čase 3:00 vyrážím nahoru, 3:30 jsem u nich – Lower Base Camp, o 150 m výš – 4160 m.

Pauza s Francouzema

Francouzům už nějak docházely síly, a tak se rozhodli, že přespí o kus výš a k sedlu půjdou až další den. Já jsem v čase 4:00 vyrazil dál a v 5:35 (tedy 16:20 hod) jsem byl v sedle Kanda-la (4950 m). Nahoře se mi trochu motala hlava a poslední metry do sedla byly velkej boj. Ale když už jsem tady, tak si ještě vylízám dalších 50 m na boční vyvýšeninu.

Pohled zpět kousek před sedlem. Zhruba uprostřed je vidět stan z předchozí fotky

Dolů se vydávám v 16:33 a v Šinzu jsem v 17:45, časomíra 7:01. Ten den jsem tedy vylezl z 3450 m do 4990 m a pak dolů do 4100 m. Na to, že to byl můj 3. den od příletu do Indie, to není špatný.

V Šinzu lezu hned do prvního „homestay“ a tam už se připravuje večeře (momo) za pomoci 2 hostů – francouzského páru – Anne a Antoine. Antoine je veterinář, specialista na kravský kopyta (taky jsem netušil, že něco takovýho existuje). Příjemně jsme si popovídali.

Příprava večeře (knedlíčky momo)

Středa 12. 8. 2015 (gps)

V každém homestay člověk po snídani dostane balíček na cestu. Většinou je tam kus buchty či chleba, sýr, uvařená brambora, pití, někdy vejce.

Snídaně v 7. Balení mi trvalo trochu dýl, tak jsem vyrazil asi až v 8:40. Za hodinku dobíhám Francouze s průvodcem a za další hodinku jsem ve Skyu, kde potkávám další 2 Francouze s průvodcem a dávám krátkou pauzu. Skyu je místo, kde se cesta dostane konečně do hlavního údolí treku a dál se pokračuje doleva směrem do Marky. Doprava se dá jít taky – to je nejkratší cesta zpět do civilizace. Před velkou vodou se sem dokonce dalo dojet autem.

Toto je uprostřed cesty z Šinzu do Skyu – fotili mě Francouzi, které jsem dohnal. Jde se takovým kaňonem, který vyústí v hlavním údolí.

Podle udávaných časů to má trvat ze Šingu do Skyu 3 hod a odtud do Marky 7, dohromady tedy 10 h. Maluju si to, že snad za 7 by to šlo. Nakonec to dopadne tak, že mi to trvá skoro 10 h, a to jsem došel 30 min před Marku. Po cestě je spousta obtížných pasáží po velké vodě – odplavené mosty, podemletá cesta, … Je to dobrodružství.

Začátek cesty hlavním údolím

Tady jsem si dal čaj a svačinu

U jednoho místa, kde se musela přebrodit řeka, potkávám německou rodinku – Jens, Martina, Ailine (14) a Robin (17). Všichni 4 se drželi za ruce a brodili společně.

Němci brodí

Bylo to velice dramatické. Uprostřed řeky se Martině podlomily kolena a holky začaly trochu hysterčit, ale dobře to dopadlo, dostali se na druhou stranu. Nakonec spolu končíme ve stejném homestay. Jens se rád a nahlas směje. Pracuje ve firmě, co dělá měření chemikálií. Rodinka, u které jsme, má 2 malé děti – 4 měsíce a 4 roky.

Jedno z míst, kde bylo nutné brodit. Tady jsem vinou svojí neopatrnosti přišel o mobil. Zřejmě tam někde leží dodnes.

Čtvrtek 13. 8. 2015 (gps)

Snídaně 7:30. Vyrážím asi 8:40. Očekáváme pohodový den. Markha -> Hankar. Má to být asi 4 hodiny. V Marce si dávám čtecí pauzu nad vesnicí u chrámu.

Je to krásně zelená vesnice.

Asi za hodinku dorazí Němci a já pokračuju dál. Za další 1-2 hod dojdu k chrámu na kopečku nad cestou – vylezu tam a dávám si oběd.

Tady nahoře byl chrám

Nakonec ten den zase tak krátkej a odpočinkovej nebyl – celkem skoro 6 hodin. V Hankaru lezu do prvního homestay a nebyla to dobrá volba – zatím nejhorší zážitek. Němci volí homestay o kus dál a dobře dělají. Jejich rodina má malé dítě, takže si zřejmě dávají víc záležet na čistotě, podobně jako rodina, u které jsme spali předchozí den. Naproti tomu v mojí rodině se pohybují všelijací staří lidé a dům je v o dost horším stavu.

Po stráni jsem vylezl nad vesnici. Všechno se jim tu sype. Bylo to trochu o hubu, ale výhled za to stál.

Jdu se projít kousek nad vesnici a pak za Němcema, kteří vegetují na louce kempu, který je poblíž jejich home staye. S Jensem se vykoupeme v řece. Je to velice osvěžující.

Voda tekla přímo z ledovce, velice svěží!

Pak jdu zpět do mého domu, na večeři dostanu nějakou rýži se zeleninou – takový jako rizoto. Dobrý je to, ají si přidám!

Můj homestay v Hankaru

Pátek 14. 8. 2015 (gps)

Snídám v 7:30. Vlastně ne. Taková byla domluva, ale teprv asi v 7:45 mi donesou jídlo. A 1 hrnek čaje. Víc nic. Tak si řeknu o vroucí vodu, abych si udělal svůj čaj. Prý že 10 min. Za 15 min se jdu zeptat. A prý: Tady! Voda už na mě čeká a vychládá! Podobná scénka se odehrála i předchozí den.

Vyrazím asi 8:40. Hned za vesnicí to prve zkusím spodem kolem řeky, ale brzo narazím na konec – musel bych brodit. Tak se vrátím a jdu vrchem – ztráta 10 min. Ve vrchní části Hankaru doplňuju vodu a zeptám se na cestu a dobře dělám – už jsem skoro chtěl jít blbě – doleva.

Tady už vzadu vykukuje Kang Yatze

Čeká mě stoupání z 4000 m do 4800 m. Prve to vypadá, že to půjde docela rychle. Ale pak se to nějak začne táhnout. Kousek nad tea tentem, který je v půlce stoupání, dojdu Němce.


Do Nymalingu (což je nejvyšší nocležiště na treku – 4800 m) nakonec dorazím za 4 h – někdy před 1 hod po poledni. Chvíli si odpočinu a pak asi 14:20 vyrazím nalehko (pouze bunda a v ní trocha jídla) nahoru směrem ke Kang Yatze, což je monumentální šestitisícovka.

Pohled na Nymaling

Jde to hezky. Za 1 h 50 min dorazím do 5400 m, tedy o 600 m výš.

15 min se kochám a pak valím dolů. Doslova. Zpět v táboře jsem za 35 min. Tady se mi hodila funkce na hodinkách, která mi ukáže přímý směr zpět na start nebo jiné uložené místo. Přes břicho kopečku jsem totiž neviděl, kde přesně je tábor. Jdu hned pozdravit Němce, kteří už si postavili stany a chystají se vařit nudle. Předáváme si zážitky.

Nymaling. Teda jeho část. Hlavní stan byl na druhou stranu.

Pak se jdu převlíct do teplejšího a pak pomalu na večeři v 7. Do jídelního stanu vlastně jdu už trochu dřív a Němci přijdou na čaj a pivo. Dávám si též a chutná. Ale pořád se mi trochu točí hlava – přece jen ještě nejsem úplně přivyklej výšce. Pak jsou tu ještě staří známí Francouzi s průvodcem (Stenzin) a pak 2 Španělé, co jsou rychlejší než já – byl to jejich teprv 3. den (můj 4.). Dobří borci!

Klábosíme, popíjíme, jíme. A pak asi 20:30 je čas jít spát.

Skupinové foto v hlavním stanu tentstaye

Poznámka k Nymalingu: Je to fajn místo, až na ty hovna všude. Totiž všude je kolem spousta koní, oslů, krav. Na nošení nákladu. Jednak pro líný turisty s kompletním servisem, jednak něco i pro homestay (tedy i mě), ale to bude malá část.

Sobota 15. 8. 2015 (gps)

Snídaně je v 6:30. Na mě je to dost brzo, ale všichni ostatní chtěli taky tak a já jsem to nechtěl komplikovat. Ráno je docela chladno, ale před sedmou už začne svítit sluníčko a hned je líp.

Všichni vystartujou okolo 7:30. Já nikam nespěchám, ještě si chvíli čtu a pak startuju v 8:24. Směr sedlo 5200 m, tedy převýšení 400 m. Za chvilku předcházím větší skupinku. V sedle jsem za 1 h 10 min. Potkávám tam Francouze s průvodcem. Tleskají mi (vážně!) a Stenzin si se mnou plácne.

Foceno nad sedlem. Vlevo sedlo a od něj cestička dolů.

Jdu se projít ještě na malý vrcholek kus nad sedlem – o 100 m výš, tedy 5300 m. Pak začnu sestupovat. Začátek je docela snadný, ale pak se sejde k řece a je to celý takový hluboký a úzký, jako kaňon. A začne to být hodně obtížný. Místy se jde přímo v řečišti a občas se přeskočí řeka. Někde se vyleze nad řeku do svahu. Nemá to konce. Pak ají trochu zabloudím. Nakonec jsem ve vesničce, kam se dá dojet autem, za 6 h, tedy ve 14:30. Je tam takovej obchůdek pod stanem, tak tam čekám na Francouze. Snad se s nima budu moct svézt zpět do Lehu.

Naštěstí to šlo zvládnout suchou nohou. Později odpoledne to prý bylo horší.

Přijdou asi za 1 hod. Stenzin si dává nudle. Prý se musím zeptat jeho šéfa, jestli mě vezme – už tam čeká. Takovej frajírek. Rifle s dírama, fešácký kožený mokasíny, delší černý vlasy, sluneční brýle, cigáro visí z pusy. Má hodně rozhrkanej Suzuki Samurai. Zeptám se ho, jestli mě vezmou. Prý že to není moc silný auto. Nakonec teda že pokud ostatním to nevadí, tak ok. Ještě že tak.

Cesta hodně drncala a na zadním sedadle se 3 zadky nevešly, tak jsem seděl jen na krajíčku. V Lehu jsme byli asi v 5. Rychle jsem frajerovi ještě vrazil 500 Rp. (190 Kč) „for your trouble“ a šel jsem. Došel jsem do guesthousu, kde jsem měl uschovaný batoh, ale měli plno, tak jsem na 2. pokus zakotvil o kus vedle.

Tady skončil první výlet a taky tu končí moje ručně psané zápisky, takže další díl už budu muset lovit z hlavy.

Musím říct, že na tomto treku jsem měl velké štěstí v tom, že to bylo krátce po povodních, takže tam nebyli skoro žádní turisti. Od Stenzina jsem se později dozvěděl, že další týden tam vedl další turisty a už tam bylo lidí mraky – v jednom homestay třeba spalo 30 lidí naráz. V oficiální turistické informační kanceláři mi řekli, že je ten trek zavřenej a že se tam nedá jít. V komerční agentuře mě ale ujistili, že už je to ok a není problém. To byla pravda tak napůl – vinou sesuvů půdy a utrhaných mostů byla cesta někdy dost obtížná a několikrát za den bylo nutné se vyzout a přebrodit řeku. Ale aspoň to bylo větší dobrodružství.