Te Araroa: Den 23 – Goat Pass Hut – Arthurs Pass – Bealey Hut

Úterý 26. prosince 2017
Je 6 hodin ráno a kupodivu nikdo nevstává a já taky ne, hrozně se mi nechce. Chtělo by to víc spánku. Francis a Luke za chvíli vstávají. Já vstanu v 6:30. V noci pěkně lilo. Teď už neprší. Část hor je v mracích. Ale směrem k sedlu, kam půjdeme, to vypadá na modrou oblohu. 
Luke, Francis i David s Lauren vyrazí přede mnou. Já vyrážím dnes v 7:30. Nahoru je to už jen malý kousek od chaty a pak začne klesání do druhého údolí. Jsou tu dokonce dřevěné chodníčky! Jaká změna! Ale i tak to jde kupodivu docela pomalu. K silnici to má být 9,5 km, nakonec je to spíš 10,5 a trvá mi to před 2 a půl hodiny. Těsně před silnicí je ještě poslední brodění (dnes už několikáté). Přejdu tedy na druhou stranu a pak si sednu a vyzuju boty a ponožky a všechno vyčistím od kamínků a nečistot. Posledních pár dní dostaly boty, ponožky a nohy zabrat. V položkách je pár děr, budu to muset zašít. 
Po 10 minutách se znovu vydám na cestu, jdu podél silnice, a o 150-200 m přede mnou jdou D+L! Asi si taky museli dát pauzu a delší než já. 
Asi po kilometru dojdu na silnici. Odtud je to 6 km do Arthurs Pass, kde na mě v DOC Visitors Center čeká poslední balíček s jídlem. Stopuju. Za 15 min mi zastaví týpek v pickupu. Jede za kamarády do Greymouth. Šířím osvětu o TA. 
V Arthurs Pass si jdu vyzvednout balíček. U pultu v informačním centru jsou tři pracovníci a všichni se někomu věnujou, tak čekám. A helemese! Francis je tu! Vyzvednu balíček a venku přidám obsah do batohu. Francis dávám odpadky a loučím se s ní. Ona zůstává na nic tu. 
Jdu stopovat zpět. Opět za 15 minut mi zastaví Američanka, co tu pracuje. Ve 12 začínám znovu tam, kde jsem před hodinou a půl přestal. Čeká mě spojovací cesta mezi dvěma stezkama. No, vlastně to žádná cesta není, je to k ničemu, bylo by bylo lepší jít po silnici. Vedlo to řečištěm vedle silnice. Ale těchto stezek, které neexistují, už jsem trochu přejezenej. O pár km dál se předčasně vracím zpět na silnici a využívám silniční most přes řeku Waimakariri. 
Začíná pršet. K první chatě na začátku stezky je to 3 km. Za chvíli už prší dost. Uhýbám ze silnice doprava až na konec štěrkové cesty, kde je parkoviště a začátek stezky. Pak už je to k chatě jen 5 minut. 
Je 14:30 a jsem v Bealey Hut. Klasická malá chatka s šesti lůžky – 3 palandy. Dokonce je tu teplo, ale to se změní. Podle Intentions Book tu D+L byli teprve před hodinou. To je ten déšť musel zastihnout při stoupání. Jenže tam dál po cestě je asi jen takový bivak a pak stará chata s hliněnou podlahou. Původně jsme všichni chtěli jít až na Hamilton Hut, která je prý luxusní. Ale to je tak 6 hodin chůze, to by se v tom dešti asi nechtělo nikomu. 
Furt prší a asi dlouho bude, zůstanu tu. Vařím si čaj. Čtu si. Pak přichází týpek. Že se šel od parkoviště podívat, jestli je tu plno. Prý v autě na něj čeká přítelkyně. Že je lovec. A šel by lovit tady nad chatu do hor. Jenže na lov potřebuje jasno a lovit musí ráno (nebo večer, ale to je horší). Jenže ráno asi ještě jasno nebude. Takže prý asi pojedou zpět do Arthurs Passu na noc. 
Je půl šesté a pořád prší. Asi budu tak nějak polehávat. Víc spánku mi jen prospěje. 
Nakonec to dopadlo trochu jinak. Prve se vrátil lovec s přítelkyní. Že tu teda přespí. Pak dorazil Luke. Přišel v dešti, že zrovna dostopoval z města. Tak jsme kecali a o půl deváté se pomalu všichni chystali ke spaní. (Lovec chtěl vstávat v 5.)
A vtom se ve dveřích zjevil pár Kiwi turistů.  Takže jsem jim musel uvolnit postel, na které jsem měl věci. Bude tu dnes tedy plno. Moc mě nepotešili. Všichni jsme šli spát a oni seděli u stolu a četli si a u toho vyloupávali pistácie. Nakonec šli spát taky. V noci mě ještě vzbudil ten borec, protože hrozně chrápal. Jo a navíc se ani nechystali jít tou stezkou, co vede od chaty. Že prý se chystají jinam, akorát se sem přijeli vyspat. A ráno samozřejmě nevstávali jako my, takže jsme se museli snažit být potichu a balit se venku. No, co naděláš. 
22 km, stoupání 334 m. Celkem 702 km. 

Te Araroa: Den 22 – Locke Stream Hut – Goat Pass Hut

Pondělí 25. prosince 2017
Vstáváme dnes až v 7. Vyrážíme krátce po osmé. Dneska půjdu většinu dne s Kanaďanama. Prvních 18 km je sice relativně rychlých, ale ne úplně zadarmo. Jdeme širokým řečištěm a musíme pořád hledat, kudy vede cesta. Ona totiž po většinu cesty neexistuje. Člověk jde různě po šutrech po jedné či druhé straně. Občas se musí brodit. Řečiště je široké stovky metrů. 
Narazili jsme na starou polňačku. Jdeme po ní. Prve je tam i značka. Pak už ne. Zjišťujeme, že jsme pár set metrů mimo. Zkoušíme to střihnout. Nějak se to zahušťuje a komplikuje. Pak musíme přebrodit hlubokou tůň. A pak se nám naštěstí podaří dostat na správnou cestu. Jsme skoro na rozcestí. Buď půjdeme dál po stezce, která vede nad údolím v lese. Anebo uhneme směrem k silnici a obejdeme tento úsek. Ta stezka je totiž prý nějaká šílená. Urval se tam snad kus půdy nebo co. Všichni se tomu vyhýbají. I my. 
Jsme na rozcestí, ušli jsme 18 km. Trvalo nám to sem 4 hodiny. Dáváme si pauzu.
K silnici je to 2 km. Ještě před silnicí musíme prebrodit jednu řeku. 
Pak jdeme po silnici. Čekám aspoň 5 km. Ale jsou to jen 3! Takže to máme za sebou velmi rychle. Po levé straně silnice vede železnice. Tu přejdeme a pak pěším mostu přejdeme přes řeku. Tentokrát je to most pro 5 lidí, ale na konci se sejde dolů jako na visutém mostu a to je pouze pro jednoho člověka. Most se jmenuje Morrison Foot Bridge. 
Následuje Deception Track – podle řeky, jejímž řečištěm jdeme. Má to být obtížné. Prý že 12 km bude trvat 8 hodin. To jsme teda zvědaví. Protože i po započítání našeho obvyklého koeficientu by to bylo nějak moc. 
Není to vůbec tak zlé! Tempo ujde (okolo 4,5 km/h) a docela mě to i baví. 
Už několik dní se různě honí mraky a vypadá to na déšť, ale zatím z toho nic nebylo. Teď to vypadá, že už fakt. Kanaďani navrhujou pauzu. Byl to dobrý nápad. Mysleli jsme, že to už je jen 2,5 km do první chaty. Ale ukázalo se, že je to ještě 4,5 km. Jak typické!
Začíná pršet! Trochu se posilníme, oblikáme bundy a vyrážíme. Chci co nejmíň zmoknout, takže nasazuju tempo. Terén je docela rychlý a ne příliš komplikovaný. Místy trochu prší, ale ani moc ne. 
Dorazím do chaty. Je 5:10. Je taková stará a ne moc velká a ne moc hezká. Za 10 minut přichází D+L. Budeme pokračovat? Všichni se shodneme, že je to dobrý nápad. Má to být sotva 2,5 km, ale známe to. Ale do hodiny bychom to snad měli zvládnout.
Je 5:20 a vyrážíme. Začíná zase víc pršet. A pak se to různě střídá místy i se silným větrem. Baví mě to! Je to dobrodružství! Nejvíc v místě, kde musím jít přímo řečištěm s velmi prudkým proudem, voda burácí, do toho vítr a déšť, bomba!
Nakonec je to skutečně 2,5 km a trvá to skoro tu hodinu. Je v tom i převýšení 300 m. 
Je fakt hnusně, ještě že jsou tu ty chaty. Na chatě je Luke a Kanadsko-Kiwi pár. Za chvíli přichází D+L. Vařím večeři. Pak přichází i Francis. Už jsme ji chtěli odepsat, že sem dnes nedojde!
Večer povídame a opět posloucháme koledy. Venku furt lije. Škoda, že zrovna na této chatě nejde udělat oheň. Je to snad první taková.
Je 21:40 a jsem v posteli a pro dnešek končím. 
40 km, stoupání 908 m. Celkem 680 km. 

Te Araroa: Den 21 – Hope Kiwi Lodge – Locke Stream Hut

Neděle 24. prosince 2017
Štědrý den je tu! To by chtělo nějakou hezkou procházku dneska! Vstáváme v 6 a vyrážím chvilku po sedmé. Kanaďani jdou chvilku přede mnou. Francis je taky kousek přede mnou. Prve dojdu Francis a pak Kanaďany. Ale mám pocit, že dneska nám není souzeno jít spolu. Tak se různě střídáme.
Prve nás čeká 19 km k první chatě. Jde to docela rychle. Jsme pořád v tom rovném a širokém údolí. Akorát že většinu času v lese, takže je to i tak místy nahoru dolu. Tak už to tady chodí. 
K další chatě je to 10 km. Pořád docela jednoduchá cesta, akorát místy s terénní vložkou. Když dojdu k chatě, je ještě příliš brzo pro dnešek skončit. Jsou možná 2 hodiny. Za pár minut přijdou Kanaďani a vypadá to, že jsou stejného názoru jako já. 
Pokračuju dál. Má to být 15 km a 6 hodin. Předchozí 10km úsek měl být 4 hod, tak to by mohl být podobný terén. Hurá do toho. Trochu přidám tempo, ať to je rychle za mnou. 
Ukazuje se, že je to poněkud horší, než jsme čekali. První asi půlka byla Ok. Ale pak to začne stoupat do sedla a sice to není moc výškových metrů, ale terén je fakt dost drsnej. Je to hodně zarostlý a kluzký a místy strmý. Je to dřina. 
Dojdu do sedla a pak ještě sejít dolů. Je to strmý, ale to mi neva a už to jde docela rychle. Na chatě jsem krátce po šesté. Po půlhodině přijdou Kanaďani. Já se mezitím vykoupu v řece. 
Teď musím co nejrychleji uvařit večeři. A co pak? Vytahuju vánoční koláč, co jsem koupil v Hanmer Springs. Váží kilo! A pak vytahuju portské v petce. Takže zitra budu o 2 kila lehčí! Očekával jsem teda původně plnou chatu a pro každého 1 deci, ale co naďeláš. Kanaďani zase dělají těsto na sušenky, které pak lžícema jíme. A k tomu posloucháme playlist Christmas Classics na mojem telefonu. Prostě vánoční pohoda. 
Je asi 8:30 a přichází Francis. Hned jí nalívám portské a dávám kus koláče. 
Povídáme a jíme a pijeme a pak asi ve 3/4 na 10 jdeme spát. 
44 km, stoupání 1193 m. Celkem 640 km. 

Te Araroa: Den 20 – Hanmer Springs – Boyle Village – Hope Kiwi Lodge

Sobota 23. prosince 2017
Vstávám asi v 7. Jdu se dolů do kuchyně nasnídat. David už je tam. Snídám pomalu, nikam nespěchám. 
Vyrážím. Je 8:45. Jdu stopovat společně s Němkou Karin. Jdeme na kraj vesnice a pak to trvá asi půl hodiny, než se nám zadaří. Zastaví nám holka z Londýna, co pracuje v Christchurch jako tesař. Jede tím správným směrem, takže nás zavede až k Boyle Village, super. 
V 10:10 začínáme výšlap. Velice brzo vidím, že Karin půjde pomaleji, tak se s ní loučím, uvidíme se na chatě. 
Cesta je prve trochu komplikovaná. Veliké řečiště, stezka nejasná, občas nějaké brodění. 2x je to větší řeka. Naštěstí je relativně sucho, takže se to dá. 
Pak se stezka spojí s jinou stezkou, co vede od silnice, a už je to lepší cesta. Když mám za sebou 11 km, tak dávám obědovou pauzu. 
Pak to hodně vede lesem. Trochu do kopce. Až ve 14:45 dorážím k Hope Shelter – staré malé chatce. Odtud je to ještě asi 7 km. Je to docela příjemná cesta, akorát kdyby nebyl takovej hic. Po cestě se procházím kolem stáda krav. Naštěstí přede mnou utíkají. 
Asi v 16:40 dorazím k chatě Hope Kiwi Lodge. Je to velká chata s plotem okolo. Luxus. 
Jsem tu chvíli sám. Pak přijde Karin a jeden Kiwi z Aucklandu. A v 7 přijdou Kanaďani. A pak ještě Francis. Takže je nás tu 6. Zajímavé je, že podle Intentions Book před náma je akorát Luke a pak 3 dny nikdo. 
Je půl desáté a jdu spát. 
28 km, stoupání 616 m. Celkem 596 km. 

Te Araroa: Den 19 – Boyle Flat Hut – Boyle Village – Hanmer Springs

Pátek 22. prosince 2017
Vstáváme v 6, vyrážíme v 6:45. Čeká nás 14 km víceméně údolím podél řeky až k silnici. Jako obvykle nechybí pár terénních vsuvek a několik visutých mostů. 
O 3/4 na 10 jsme u silnice. Luke se prve naobědvá. David, Lauren a já jdeme stopovat do Hanmer Springs. Abychom nestopovali všichni naráz, tak vyrazím o pár set metrů napřed po silnici. 
Aut moc nejezdí. A když, tak většinou opačným směrem. Když tu dřepím asi 20 minut, tak projede malé auto s Kanaďanama. Hmm, měli štěstí. Uvidíme, jak dlouho budu čekat já. 
Nakonec mi zastavuje auto po hodině. Je to Američanka, možná o trochu starší než já a ne moc fit. Pracuje jako učitelka v Kataru. Hodí mě na křižovatku, protože pokračuje dál a nejede do Hanmer Springs. Zbývá asi 8 km. Stopuju znovu, docela rychle mi zastaví dodávka. Je to Italka z Bergama, má v tom autě pěknej bordel, ale to mi samozřejmě nevadí. Jede zrovna do místních lázní – to jsou ty springs. Najdeme parkovací místo a zajíždíme do něj. Nějak se mi nezdá, že bychom se tam vešli napoprvé. A taky že ne. Odřeli jsme auto vedle nás nárazník. Italka jako by tomu ani nevěnovala pozornost, jen se mě zeptala, jestli mám dost místa, abych vylezl. Ach ti Italové. 
Jdu se ubytovat do hostelu YHA. Kanaďani už sedí na pohovce v lobby. Je teprve ani ne 12. Check in je ve 2. Jdu se trochu projít a něco koupit do sámošky na oběd. Kupuju ogrilovaný kuřecí kousky a rajčata a chleba a colu.
Pak se ubytuju, pak udělám takový ty věci – sprcha, vyprat, něco vyřídit na internetu, ještě se trochu posilnit a pak se vypravím směrem k supermarketu. Dojdu tam a vidím uvnitř Kanaďany, tak jdu na kus slova. Kupujou velkou pizzu – polotovar. Asi se budu opičit. Pak vyjdu ven a tam sedí Luke a baští 2 l zmrzliny. Škoda, že jsem si to nevyfotil. Třeba ještě bude příležitost. A třeba to udělám ají sám, kdo ví. Luke ušel dalších 10 km po stezce, prý to nebylo extra lehký, a pak dostopoval do Hanmer Springs. Až dojí, tak se vydá zpět a bude pokračovat. 
Já pokračuju procházkou dál na konec vesnice a tam pak dál na Conical Hill – kopec nad městem. Je to asi 150 výškových metrů. Je tam hezkej výhled. 
Pak sejdu dolů a jdu nakoupit. Jako obvykle mi to trvá velice dlouho. A navíc toho kupuju hrozně moc. Asi že jsou ty Vánoce, tak se trochu rozšoupnu. 
V hostelu vegetuju, pak jím pizzu, jím pizzu, jím pizzu a skoro to nemůžu dojíst. Ale nakonec jsem zvítězil. 
V kuchyni se objevila taky ta Italka, co mě svezla. Potkala v obchodu Itala, který je ubytovaný v našem hostelu, tak se k němu přidala. Ital vaří velkou dobrotu, tak už to bývá. 
Na pokoji se mnou je Francouzka, co teď měsíc pracovala v nějakém jablečném sadu. Prý vstávala v 5 ráno. Tak to ji aspoň nebudu ráno rušit. 
Jdu spát před desátou. Normálně bych usnul skoro hned. Ale asi jsem to s tím jídlem trochu přehnal a taky jsem vypil 1,5 l koly, tak mi moc nešlo usnout. 
14 km, stoupání 260 m. Celkem 568 km. 

Te Araroa: Den 18 – Waiau Hut – Boyle Flat Hut

Čtvrtek 21. prosince 2017
Vstáváme v 6. David, Lauren, Luke a já startujeme v 6:45. Francis vyrazila asi 6:30. Máme před sebou nejprve asi 27 km k chatě Anne Hut. Je to prve asi 20 km širokánským údolím po proudu řeky. Je to téměř dokonalá rovina. Je to hezké. Asi po 15 km si dáváme první pauzu na sváču. Pak to pokračuje ještě 5 km rovně a pak doprava proti proudu řeky do bočního údolí. Jde to nahoru velice pozvolně. Až v posledních kilometrech to vystoupá asi o 200 m. 
U Anne Hut dáváme obědovou pauzu. Je asi 12:30. Potkáváme tam Francis, která pak už zase jde. My vyrážíme dál pár minut po jedné. Je to asi 15 km k Boyle Flat Hut. Prve musíme vystoupat do Anne Pass, 250 m!! Je to obrovská dřina!! Všichni to zvládli a můžeme začít klesat asi 300 m. Pak už jen jdeme víceméně po rovině, občas s terénní vsuvkou jako všude tady. A pak konečně dojdeme k visutému mostu. Přejdeme na druhý břeh řeky a chata je tu. Je 16:30. 
Chata je hezká a hlavně plná lidí a dětí. Je tu veselo. Naštěstí je pro nás ještě dostatek místa. Ze všeho nejdřív se jdu vykoupat do řeky. A pak si uvařím polentu s tuňákem, je to mňam.
Byl to dnes hezký den. Ty údolí jsou fakt hezký. A všude kolem hory. Škoda, že si na žádnou z nich už nevylezem. Ani tam nejsou žádné stezky. Ale to nevadí. 
44 km, stoupání 763 m. Celkem 554 km. 

Te Araroa: Den 17 – Upper Travers Hut – Waiau Hut

Středa 20. prosince 2017
Vstáváme v 6. Snídaně. A v 6:45 vyrážíme – rekord! Před náma je stoupání 500 m do sedla. Čekali jsme, že to bude nic nic a pak najednou rychle nahoru, jako to tu bývá. Ale bylo to docela Ok – uz v počátečním kilometru jsme začli stoupat. Byla to dobrá rozcvička. Měl jsem co dělat, abych Davidovi a Lauren stačil. 
Dolů ze sedla to byla jiná písnička. Bylo to 1000 výškových metrů. Zdá se, že to je pořád moje parketa. Hodinky občas ukazovaly i 2000 m za hodinu. 2x jsem uklouzl a spadl na mokrých kořenech. Jak skončil sešup, tak to začlo být zase trochu nahoru dolu. Po 50 minutách jsem zastavil a počkal na Kanaďany. Pak to bylo ještě tak hodinu na chatu West Sabine Hut. Tam jsme byli v 9:45. 
Dali jsme si sváču a v 10 jsme pokračovali. Čekalo nás opět stoupání asi 500 m k Blue Lake a Blue Lake Hut. Prve to šlo hezky podél řeky. Pak to začlo trochu stoupat. Místy to bylo i náročnější. A pak jsme se dostali na rovný úsek, kde to bylo úplně hrozně krásný. Řeka byla úplně klidná a tak čistá, že to jsem snad ještě neviděl! 
Pak přišlo závěrečné stoupání k chatě. Tam byl mladej borec s bolavým kolenem s ještě jeden borec. Blue Lake je 100 m od chaty. Šli jsme se tam podívat, ale byla tam zima, tak jsme se šli najíst do chaty. To jezero je úplně mega čistý. 
Pak jsme vyrazili na další sedlo. Dalších 600 výškových metrů. Teda ještě víc. Protoze prve jsme vylezli od chaty ve výšce 1250 m až nad další jezero do výšky 1530 m. A pak cesta vedla 200 m dolů až úplně k jezeru. Bylo to krásné jezero. Tak jsme se s Davidem vykoupali. Bylo to bomba. 
Pak jsme podél jezera přešli až na jeho konec a pak to bylo mírně do kopce až jsme byli ze 3 stran obklopeni strmými svahy hor. Začlo brutální stoupání do levého svahu. Musíme vystoupat 450 m. David šel vepředu a kus za ním Lauren. Já jsem šel za ní a měl jsem co dělat, abych jí stačil. Byla to fakt makačka. Ale aspoň to bylo docela rychle za náma. 
Hurá, jsme v sedle – 1830 m. Krásné výhledy. -A kolik to bude teďka dolů? -Co já vím, asi zase tak kolem tisíce metrů. Hmm, tak pojďme na to. Bylo to asi jen 700 m, šlo to rychle. Po cestě dolů jsme potkali pár Francouzka/Čech – věděli jsme o nich z Intentions Book. 
Začínali jsme být docela unavení. Byly tam obtížné úseky po šutrech a bylo to únavné. Pak jsme potkali rodinku a ti nám řekli, že nová chata Waiau je už otevřená. Bomba! To nám dalo novou energii. Prý hodina k bivaku a pak ještě 45 min k chatě. Uff. Je už asi 17:30. A prý je kus napřed Luke – mladý Brit, kterého znají Kanaďani. A taky Francis – Kanaďanka, kterou taky znají. 
Terén se zlepší a hned se nám jde líp. Docházím Luka. Chvilku jdu s ním. Pak zastavuju na pár minut a Luke je zase v čudu. Pak docházím Francis. A pak přijde pár brodů, kde to nejde suchou nohou. Tak už na to kašlu a jdu v botách. Je tu rovina a takové širé louky. Všichni teď valíme rychle, takže nikdo nedochází nikoho. 
A je to tady! Konečně jsme u chaty! A za pár minut i David a Lauren! V chatě je jeden borec a je tu 6 postelí. Takže přesně akorát. Byl to dlouhej den. Ze všeho nejdřív vaříme všichni jídlo. Mám kus kus a česnek a tuňáka a je to bomba! Nejlepší večeře, co jsem zatím měl!
Je skoro devět a všichni už leží v postelích a trochu se bavíme a někdo si čte a tak. 
35 km, stoupání 2093 m. Celkem 510 km. 

Te Araroa: Den 16 – St. Arnaud – Upper Travers Hut

Úterý 19. prosince 2017
Ráno nikam nespěcháme. Vstávám v 7 a pomalu snídám. Vyrážíme v 8:30. To není zase tak zlé. Venku je zamračeno a docela zima a fouká. Dost rozdíl oproti posledním dvěma týdnům. Ale pořád je to Ok v tričku (aspoň pro mě). 
Bude to dneska pohodová cesta. Prve podél jezera a pak pořád dál podél řeky. Pořád je to rovinka a fakt hezká cesta. Bavíme se, tak nám to utíká rychle. Asi za 2 hodiny dojdeme k první chatě. Uvnitř jsou nějací lidé, které David a Lauren znají, tak se s nima chvíli bavíme. Pak pokračujeme dál. Počasí je úplně ideální – docela zamračeno, místy vysvitne slunko. 
Zhruba v 1 si dáme obědovou pauzu u řeky. To máme za sebou asi 20 km. Pak je to ještě asi 6 km k další chatě. Pořád to ještě skoro nestoupá.
Teprve poslední úsek k naší cílové chatě je bič do kopce – musíme vystoupat asi 500 m, tak to dá trochu zabrat. Ale fakt se nám dneska jde dobře. 
Dojdeme na chatu v 16:30. Jsou tu zatím dva páry ve středních letech. Chata ne prostorná. Je tu prostorná kuchyň a dvě oddělené ložnice. V každé místo pro 10 lidí. 
Je tu docela chladno, asi 18 stupňů uvnitř. Tak si rychle vařím nudle. Pak začne pršet. A pak v dešti přichází 2 americké páry. Takže je nás tu nakonec 11. Tak akorát. Bavíme se o všem možném, plánujeme zítřek a v 9 se odebereme do postele. 
31 km, stoupání 1039 m. Celkem 475 km. 

Te Araroa: Den 15 – Porters Creek Hut – St. Arnaud

Pondělí 18. prosince 2017
Vstávám v 6. Podle očekávání ostatní zatím spí. O půl sedmé vstává Francouz. A já vyrážím v 7. Dneska bych měl dojít do vesnice St. Arnaud, kde na mě bude čekat další balíček s jídlem. Už ho fakt moc nemám. Vyjde to tak akorát. 
První úsek je 11 km k chatě Red Hills Hut. Je to místy docela náročné. Terén se hodně mění, jako posledních několik dní. Chvíli hezká cestička lesem, pak po velkých šutrech, pak mezi trsy trávy, pak po strmých svazích z takového červeného písku, kde by šlo snadno uklouznout. A hodně hore dole. 
U chaty jsem někdy o půl 11. Dávám si poslední tortilu s arašídovým máslem a v 11 vyrážím. Je to dalších 12 km přes 2 kopce až k silnici. Ještě vystoupám asi 700 m. Je to stezka pro horská kola. Takže občas je to až srandovní, jak to nejde přímo dolů, ale mírnýma serpenýnama. Nahoru je to ale občas strmé hodně. 
Bylo to rychlejší, než jsem čekal. Ve 2 jsem u silnice. Teď ještě 8 km po silnici do vesnice. To je sice pruda, ale jde to rychle a o půl 4. jsem v St. Arnaud. Jdu do Alpine Lodge, kde na mě čeká balíček s jídlem. Vypadá to tu hogo fogo. Místo v dormitory nemají. Normální pokoj prý 140 dolarů. Eh. Jdu zkusit kemp. A pak raději zavolám do Sabine Lodge. A ejhle, mají dormitory za 32 dolarů. Beru. 
Dojdu tam, ubytuju se. A hned na pokoji mě zdraví David! Kanaďani jsou tu! Konečně jsem je dostihl!
Vyperu si a pak jdu do obchůdku něco koupit a připojím se taky na Spark wifi, kde mám 1 GB dat na den zdarma a stahuju hudbu do Spotify. 
Vrátím se zpět na ubytování a pak jdeme do Alpine Lodge na pizzu. Stojí 20 dolarů a teda není to nic moc. Ani velikost mě nenadchla – 12 palců průměr. Ale zasytilo nás to. 
Vracíme se na hostel a každý si hledí svého – já píšu blog. Je skoro 9. Asi půjdeme brzo spát, protože zítra odpoledne má pršet, tak bude lepší vyrazit brzo. 
35 km, stoupání 1458 m. Celkem 444 km. 

Te Araroa: Den 14 – Mid Wairoa Hut – Porters Creek Hut

Neděle 17. prosince 2017
Vstáváme v 6. Všechno jde ráno hladce, vyrážím těsně před sedmou. Čeká mě asi 7 km proti proudu řeky k chatě Top Wairoa Hut. První brodění řeky je mokré. Dalších sedm zvládám suchou nohou. Skákat po šutrech mě baví. Ale to je až ke konci stezky. Většina vede lesem nad řekou a je to furt hore dole. Takže druhá chata je sice o 400 m výš, ale já jsem nastoupal 600 m. To je život, nestežuju si. 
Hurá, jsem u vrchní chaty. Dávám sváču. Pak pokračuju dál. Musím se dostat na hřeben. Je to dost namáhavé. Těžký terén. Misty velice ostré kameny. Zdá se mi, že mi to jde nějak pomalu. Jako by mi chyběla energie. 
Vylezu na hřeben a koukám, že to bylo 500 výškových metrů. A bylo to asi něco přes hodinu. Tak to je asi ok. Dávám si pauzu a doplňuju energii – hlavně čokoládou. Zdá se, že to zabralo a najednou se mi jde líp. Docela se mi tu ten terén líbí. Je to takové suché, skoro až sopečné. Cesta pokračuje ještě o pár set metrů výš.
A pak prudce dolů k řece. Potkávám německý pár. A pak ještě Němku. Kolem řeky je to zase jiné, zajímavá vegetace, je to fajn. Ale už by tu mohla být ta Hunters Hut. A furt nic! A pak přejdu na druhý břeh a prý 15 minut k chatě. Do brutálního kopce! Uff!
Na chatě je veselo. Obědvá tam parta Izraelců a Francouz. Jsou hluční. Vaří, vegetujou na matracích. Blbé je, že asi dojdou na tu další chatu, kde chci spát i já. Je tam taky Tim, Kiwi, co jde směrem na sever. Dobrej týpek. Dozvídám se od něj, že na Red Hills Hut není voda. Je to o dvě chaty dál. Dobré vědět. Kanaďanům to taky řekl, ale ti tam asi budou spát i tak – takže budou pořád o chatu přede mnou. 
Vyrážím dál. Je to těžký terén a hodně do kopce. Slunce peče. Nějak mě to zmáhá. Cítím se nějak vyčerpanej. Co se děje? Že by se mi tělo snažilo naznačit, že bych měl trochu ubrat? Asi po hodině a půl si musím dát u potoka pauzu. Zkontroluju na mobilu trasu a zjišťuju, že to bude kratší, než to mělo být. Hurá. Takže už jen asi 3 km!
Pokračuju dál. Už je vystoupat 150 m a jsem na hřebeni. A teď už je to převážně z kopce až k chatě. Už to jde líp. 
Jsem na chatě. Je 5. To je fajn, aspoň bude dost času na odpočinek a všechno ostatní. Vypadá to, že tu budu sám. Ale není tomu tak. Kousek od chaty mezi stromy kempuje pár – Němka Kaja a její Kiwi přítel (jméno si nepamatuju). Jsou fajn, dobře pokecáme. 
Stavím si stan vedle chaty. Protože až přijdou ostatní, tak bude v chatě dost těsno. 
Jsme po večeři, pomalu čas spát. Co ti Izraelci a Francouz? Přijdou? Nepřijdou? Zhruba v 8 přijde Němka Julia a říká, že už jdou. Skutečně, zanedlouho přijdou všichni ostatní. A začínají vařit. Jak dlouho asi budou hlučet? Zalezu do stanu a chvíli něco dělám a pak se snažím spát. Ale jsou dost hluční. Asi v 10 skončí a jdou spát. Tak to ještě dopadlo docela dobře. 
27 km, stoupání 1997 m. Celkem 409 km.