post

Nepál 2016/2017: Trek přes tři sedla (závěr)

Tento článek navazuje na tyto dva předchozí:
Nepál 2016/2017: Trek přes tři sedla
Nepál 2016/2017: Trek přes tři sedla (pokračování)

Den 16 – čtvrtek 12. ledna 2017

Teplota v pokoji ráno: +1,7 C
Útrata (Khumbu Lodge Namche): 1090 Rs.
Trasa: Namche (3400 m) – Puiya (2800 m)
Start: 8:56
Vzdálenost: 26,82 km
Převýšení: 1207 m
Čas: 7:51
GPS

Sice jsem si tentokrát na tu zimu tam nahoře už trochu zvykl a už mi to tolik nevadilo. Ale stejně jsem se už těšil, až slezu níž a venku bude zase teplo. To se mi včera při sestupu do Namche nevyplnilo – jelikož bylo hnusně, tak byla zima i v Namche. Ale teď je tu nový den a s ním krásná modrá obloha! Teplo!

Snídám s Korejcema. Vyrážím v 9.

Brána do vesnice – typické pro budhistickou oblast

Kameny s vyrytými modlitbami

V Phakdingu doženu Korejce, kteří mají zrovna obědovou pauzu. Dám si taky – fried rice. Pak pokračuju a mladej Korejec mi docela stačí. Na rozcestí Lukla-Jiri na něj počkám a rozloučíme se. Do Surke je to hodně dolů. A pak je přede mnou 500 m stoupání do Puiya, je to dřina. A když to vylezu, pořád ještě je to kus víceméně rovina. Velká vesnice furt nikde. Minu jeden guest house a pak trochu lituju, že jsem tam nezůstal. Nakonec už skoro na konci potkávám lodge a raději hned beru, i když hned za ním je asi pár dalších. Rodinka sedí okolo kamen a opodál u baru běží televize. Borec umí dobře anglicky. Prý dělá i průvodce. Říká mi, že zítra můžu dojít do Salleri, že je to zhruba stejná vzdálenost, jako co jsem ušel dnes z Namche. Ha ha, to by teda bylo, abych tam byl tak rychle. (Nakonec se ukázalo, že to bylo přece jen trochu dál.)

Dávám si zeleninovou polívku, ale když paní vybírá, kterou polívku Knorr uvažit, je to trochu zklamání. Tak si k tomu poručím ještě chapati – to je moc dobré.

Den 17 – pátek 13. ledna 2017

Teplota ráno v pokoji: -1,3 C
Útrata (Trekker’s Lodge, Puiya): 1360 Rs.
Trasa: Puiya (2800 m) – Taksindu (2900 m)
Start: 7:55
Vzdálenost: 23,77 m
Převýšení: 1761 m
Čas: 9:12
GPS

Vyrážím v 8 ráno. Ve stínu trochu kosa jako obvykle. Po chvíli se prihovorí pán s pilou, že jde na dřevo támhle na protější kopec. Šel dost rychle, tak jsem se s ním svezl.

Pán s pilou

No a pak už to bylo zase nahoru, dolu, nahoru, dolu, jak už to tak bývá.

Před 11. jsem zastavil na oběd v Khari Kole pod chrámem. Bylo tak hezky, že se to protáhlo na 1,5 hod. A pak dolů přes Jubing, kde se člověk najednou cítí jak v rajské zahradě – na místní poměry je to už dost nízko, takže je tu teplo, všechno se zelená, všude něco kvete, nádhera!

Dole v 1500 m se přejde přes řeku a pak hurá 1500 m stoupání! Asi v půlce kopce je Nunthala, chvíli jsem váhal, jestli tam nezůstat, ale nakonec jsem se rozhodl pokračovat vzhůru. Nakonec jsem asi 17:15 dorazil až do Taksindu. Myslel jsem, že odsud už jezdí jeep, ale to až z Ringmo, takže zítra se ještě hodinku projdu. (Nakonec jsem z Ringmo ještě šel dolů do Phaplu.)

Kolony naložených oslů z Taksindu procházely každých pár minut

Ten lodge, co jsem si našel v Taksindu, nebyl asi moc dobrá volba. Schází se tu místní výrostci a podává se tu chang (místní alkohol) a někteří tu kouří. Není tu v podstatě žádná zodpovědná osoba – ti kluci, co to tu obsluhujou, jsou taky dost mladí. No, aspoň tu sedí jedna starší žena. A teď přišla další parta lidí – ti vypadají o něco solidněji, i když těžko říct. Mají batohy – Nepálci na cestě někam.

Nakonec to dopadlo dobře. Výrostci asi po hodině a půl zaplatili a šli ven, kde ještě museli složit náklad, který přivezli traktorem. Až sem totiž vede nová cesta (která je teda dost šílená a velkou část roku nesjízdná) a odsud chodí už jen osli.

Den 18 – sobota 14. ledna 2017

Útrata (Taksindu): 1210 Rs.
Trasa: Taksindu (2900 m) – Taksindu La (3000 m) – Phaplu (2500 m)
Start: 8:54
Vzdálenost: 11,41 km
Převýšení: 251 m
Čas: 3:06
GPS

Ranní výhled před mým guesthousem v Taksindu

Traktor, se kterým přijeli ti borci, co včera večer byli hosty mého guesthousu

Ráno klídek, nikam nespechám. Snídaně 7:30. Před 9. konečně startuju.

Sedlo Taksindu (3000 m)

Do sedla a pak dolů do Ringma je to 45 min. Tam se ptám paní v guesthousu na jeep – prý že se půjde zeptat. Prý že pojedou, ale neví se kdy – hodina, dvě hodiny, tři hodiny, kdo ví… V tomto guesthousu dělají sýr. Kupuju ho (150) a taky čaj (60) a přemýšlím. Nakonec se rozhoduju, že jdu pěšky. Do Phaplu je to prý 3 hod, to není tak zlé.

Slépky v Ringmo

Jdu asi 2 hod a už mám Phaplu na dohled – ají vidím vzlítat letadlo z místního letiště. A vtom potkám dva jeepy. Jedou do Phaplu a prý ať nasednu (pěšky by to bylo ještě tak 1/2 hodinky). Tak nasedám. Cesta je teda fakt masakr.

Za chvíli jsme v cíli. Pán je podnikavej. Na zítra mi zařídí jeep do Kátmandú (původně jsem myslel, že pojede on, ale ve skutečnosti mi pouze prodal jízdenku). Taky má svůj guesthouse, kam mě automaticky vede. Většinou to vyjde nastejno, tak neprotestuju.

Takže je sotva 13 hod a já mám veget! Jdu do jídelny si objednat jídlo. Prý jestli nechci buff momo, že zrovna dělají. OK! V menu vidím akorát Special B. Momo a omáčku. Hmm, co je tedy special? Dojím a paní se ptá, jestli chci přidat. OK. Tak to je asi to special! Večer při placení jsem zjistil, že nikoli. Normálně mi zaúčtovali 2x momo! Tak to je fakt zlodějina, zvlášť v případě momo, které ve městě v jídelně stojí běžně 60 rupií a tady (podobně jako i v ostatních guest housech) za něj chtějí 400 rupií! No nic.

Jdu se projít po ulici, chci něco sladkého. Kupuju mini muffin (20 Rs.). Je trochu tvrdý, piškotové těsto. Pak ještě malou čokoládu (65 Rs.).

Večer se v guest housu bavím s Leem z Chile, který v jedné vesnici nad Junbesi staví školu. Snaží se používat místní materiály a zároveň to mít úspornější, než je běžné. Zajímavej týpek. Byl tam teďka 3 měsíce jako jedinej cizinec a místní mu pomáhali, ale lehký to s nima prý nebylo.

Dali jsme si spolu místní alkohol – takový zrní, co se zalije horkou vodou – chang.

Neděle 15. ledna 2017

Útrata (Phaplu): 1500 Rs. + 1600 Rs. za jeep do KTM

Pan domácí nám zajistil jeep do Kátmandú. Prý v 5:30 nejpozději vyrážíme. V 5:00 nás prý vzbudí. A leda prd! Probudil jse se sám v 5:15 a ihned jsem vzbudil Lea. 5:30 jsem byl ready, ale odvoz nikde. Pan domácí nakonec vstal, zavolal řidičovi a prý už je na cestě. Přijel tak 5:45, to jde. Na začátku nás čekalo nemilé překvapení. Prý na jednom sedadle mají sedět 4 lidi vedle sebe, takže celkem jeep uveze 10 lidí + řidič. Přisedá k nám holka, takže se teď mačkáme 4 vedle sebe. Přitom na zadním sedadle jsou pouze 2 lidi! Tak se ptám, proč nejsme 3 a 3 (jedeme takto víc než 1 hod). Prý že zadní řada je horší, že tam nikdo nechce sedět. Hmm.Váhám. Třeba na tom něco bude. Při přestávce se rozhoduju, že to zkusím – sednu dozadu doprostřed. A je to úplně ok. Super, konečně sedím jak člověk.

Pauza na snídani

Do prostřední řady pak přisedá další pán, takže se tam mačkají. Já už su v pohodě. Cesta je dlouhá s 2 pauzama. Ke konci mě bolí levé koleno, tak to je trochu utrpení, protože s nemám moc jak hýbat.

Dal bhat v jídelně při obědové pauze

Nakonec vystoupíme s Leem kdesi na ring road a bereme za 400 taxi na Darbar Square, kde má Leo guest house. Já si nakonec beru další taxi do Thamelu (150 Rs.), potřebuju vyzvednout kufr. V hotelu Puskar jsem asi 17:30 – to byla teda dlouhá cesta.

Prve jsem myslel, že už teda zůstanu na noc v Thamelu, ale nakonec se rozhodnu ihned přejet do Bhaktapuru. Prve kupuju sandwich za 165 a pak už jedu (1100 Rs.). Taxikář volá do guestu housu 4x, je trochu zmatenej. Ale nakonec jsme tu – asi 19:40. Hurá. Mám pokoj! Na půdě – jiný už nebyl. Je to tu krásný.

Rychle si dám sprchu a v 8 jdu na večeři – hned tady na náměstí. Newari set (300) a pivo (450 m) – moje první za výlet. Jídlo je dobrý a je ho hodně. Maso je teda žvýkací, ale to neva. V 9:15 jsem zpět a jdu do postele.

Pondělí 16. ledna 2017

Snídám před osmou. Ujde to. Je super, že majitelé mluví perfektní angličtinou. A ten barák! To je prostě nádhera. Je to tradiční historický dům. A přímo před guest housem je náměstí, kde dneska probíhají nějaké hinduistické slavnost. Furt se to tu hemží dětma. Různě se procházím, něco nakupuju, pohoda, klid…

Vnitřní nádvoří mého guesthousu v Bhaktapuru

Peacock guesthouse z venku

Náměstí před mým guesthousem
Výrobna na ruční papír
Victory anebo spíš f* you?
V místní jídelně na momo
Tanec na hlavním náměstí

Místní honorace sleduje tanec

Úterý 17. ledna 2017

Útrata/cena ubytka (Peacock Guest House): 6600 Rs.

Zbývá mi v kapse 490 Rs., musím šetřit. Momo – 60 Rs. Budu potřebovat 25 Rs. na bus na letiště.
Procházím se, čtu si, na náměstí se mě snaží přesvědčit několik guidů. Only 5 dollar!

Tahle věž bohužel nepřežila zemětřesení v dubnu 2015…

… a toto je nejvyšší věž v Bhaktapuru a ta kupodivu přežila.

A tady moje ručně psané zápisky končí. Pak už jsem si jen šel do guesthousu vyzvednout zavazadla, došel jsem na místní autobus, který mě dovezl až na odbočku k letišti. Autobus byl pěkně natřískaný a tlačil se na mě nějaký hodně špinavý pán, ale aspoň jsem měl autentický zážitek.

Cesta z Kátmandú zpět domů proběhla hladce. Dokonce jsem ve Vídni stihl vlak, na který jsem koupil lístek hodně dopředu za dobrou cenu. Akorát mi ujel přípoj v Břeclavi, takže jsem si počkal na další za hodinu. Ale to už byl detail.

Závěr a technické okénko

Tentokrát jsem od začátku věděl, že půjdu vyloženě z guesthousu do guesthousu. Nepotřeboval jsem tedy s sebou nic na kempování. Váhal jsem akorát s tím, jestli si vzít teplý spacák, který by zabral hrozně moc místa v mojem batohu, nebo jen lehký půlkilový. Nakonec jsem se rozhodl pro druhou možnost a dobře jsem udělal. V sezóně by to bylo asi dost riskantní, protože všechny guesthousy jsou plné a deky používají průvodci a nosiči, kteří si s sebou nic na spaní neberou. Mimo sezónu má každý k dispozici tolik dek a peřin, kolik jen potřebuje.

Poprvé v životě jsem si udělal kompletní gearlist. K nahlédnutí zde. Kompletní váha mého batohu včetně vody byla asi 10 kg, což bylo fajn. Jasně, úplně ultralight to nezní, ale za to z velké části může všechno to teplé oblečení, které jsem potřeboval. Na tekutiny jsem měl flašku Nalgene 0,65 l s neoprenovým obalem, což se osvědčilo – díky tomu jsem si mohl kupovat horkou vodu a dělat si vlastní čaj, čímž jsem dost ušetřil. Ale příště bych vážně uvažoval, jestli si nevzít plynový vařič (kartuše se dá koupit v Lukle nebo Namche) a nevařit si i vodu. Tím bych ušetřil ještě víc.

Abych to vysvětlil, bohužel ceny v trekařských oblastech v Nepálu neustále rostou šíleným tempem, třeba tak 20 % ročně, a začíná to být už trochu na hraně. Jasně, pořád to většinou není dražší, než kdybych se stravoval v restauracích v Česku, ale už se to k tomu dost blíží. A v Česku bych si taky dvakrát rozmyslel, jestli se chci 3 týdny stravovat po hospodách. A taky nemám rád pocit, že mě někdo chce oškubat. Bohužel pro turisty ze západních zemí jsou ty ceny, zdá se, pořád ještě mimo jejich rozlišovací schopnost – zvlášť pokud si platí šíleně předražený balíček od cestovní agentury. Takže dokud turistů neubývá (jakože jich pořád mírně přibývá), tak proč by nezdražovali?

Řekl bych, že toto je asi jediná vada na kráse. Jinak je to úžasný, být takhle blízko těm ohromným horám. Věřím, že se sem ještě vrátím. Možná by to chtělo zvolit nějakou trasu, kde nejsou guesthousy. V takových místech ale často je třeba mít speciální povolení a průvodce. Uvidíme, co příští roky přinesou.

post

Nepál 2016/2017: Trek přes tři sedla (pokračování)

Tento článek navazuje na tento: Nepál 2016/2017: Trek přes tři sedla

Den 8 – středa 4. ledna 2017

Teplota ráno v pokoji: -4 C
Útrata (Chhukhung Resort): 1160 Rs.
Trasa: Chhukhung (4730 m) – Kongma La (5535 m) – Pyramid (5000 m)
Start: 9:05
Vzdálenost: 13.16 km
Převýšení: 1,050 m
Čas: 7:09
GPS

Dokonce i ráno se topí v kamnech v jídelně, super! Dneska je v plánu přejít Kongma La (5535 m) a dorazit do Lobuche. Dávám Lukasovi náskok – startuje asi 7:45, já až v 9 hod. Doháním ho asi za 2 hod. Zatím je to docela snadný terén, ale zrovna když se potkáme, tak to začíná být obtížnější. Cesta se ztrácí pod sněhem. Kupodivu tudy posledních pár dní nikdo nešel.

Jsme asi v půlce stoupání a před náma je prudký svah, který tvoří velké balvany.  Mužíci se ztrácejí. Zkoušíme to přímo nahoru přes šutry – nahoře naštěstí vidíme mužíka. Je to fakt dřina.

Nahoře se ukazuje, že k sedlu je to ještě kus. Potkáváme Itala, co jde z druhé strany. Hurá! Konečně nemusíme hledat cestu, stačí jít v jeho stopách. Ital doporučuje ubytko v Pyramidě. Je to Italské výzkumné středisko kus nad Lobuche. Účtujou si 30 USD za den all-inclusive – sprcha, elektřina, jídlo, čaj, káva…

Výhled na východ do údolí, odkud jsme přišli. Všude okolo bílo.

Cesta k sedlu trvá ještě aspoň hodinu.

Sedlo Kongma La (5535 m), nejvyšší bod mého výletu

Na Lukase nahoře nečekám. Kousek sejdu a dám si pauzu.

Pohled ze sedla na západ – sem mířím. Dole se musí přejít ledovec Khumbu.

Když Lukase vidím v sedle, vydávám se dolů. Je to ještě pěkná dřina. Ke konci narazím na ledový úsek, kde musím nazout nesmeky, ale i v těch to klouže, takže nakonec volím alternativní techniku – po zadku.

Prve prudké klesání, pak ještě přejít ledovec. To zabere asi hodinu. Konečně jsem v Lobuche. Ptám se na Pyramid – prý asi 1/2 hodiny. Su už úplně groggy. Je mi jasné, že až sem za hodinu či dvě dojde Lukas, už skoro po tmě, tak bude mít dost a určitě už nikam dál nepůjde. Říkám si, že třeba do Pyramidy dojde další den. Ale to se nesplní a už ho pak nepotkám.

Začíná být fest zima. Slunko je fuč. Mám jen triko a goretexovou bundu, ale nechce se mi už přioblíkat, tak mi zbývá jediné – nasadit tempo. Už abych tam byl!

A konečně je to tu! Chvíli po páté jsem u Pyramidy, hurá! Jsem tu jedinej host. V chatě je manažer a jeden pomocník. Italové tu žádní nejsou. Prve se převleču, pak si dám nabíjet telefon, pak dostanu termosku s čajem, kouknu na zprávy BBC (satelit), pak si dám sprchu. Pak prý že na večeři bude chicken curry, jestli ok. Jasně! Než bude večeře, tak ještě dostávám popcorn a tomatovou polívku. Bavím se s manažerem. Zítra podle počasí bych mohl jít buď na Kala Patthar nebo do EBC.

Pohoda v Pyramidě




Den 9 – čtvrtek 5. ledna 2017

Vzdálenost: 0

Snídám v 8 – palačinka, mňam! Dneska nikam nespěchám. Ráno se mi vyperou ponožky a další věci a kolem poledne, jestli uschnou, se vydám na Kala Pathar. Doufám, že Lukas včera dorazil v pořádku. Dočetl jsem Into Thin Air, fakt super knížka! Je 10:30 a v pokoji je pořád -2 C. Počasí se dost pokazilo, takže topení nefunguje a je dost zima. Ještě že jsem si dal včera sprchu – po zbytek mého pobytu už je voda zamrzlá. Venku dokonce lehce sněží. Tím pádem se oblečení nedaří sušit a nakonec nikam nejdu – říkám si, že si stejně po včerejšku zasloužím volno.

Na oběd jsou špagety s rajčatovou omáčkou, žampiony a sýrem. Dobrý!

Na večeři luštěninová polívka a pak kari omáčka s masem a k tomu chapati. Nějak mi to nesedlo a celou noc mi bublá v žaludku a jsem nadmutej jak koza.

Den 10 – pátek 6. ledna 2017

Trasa: Pyramid (5000 m) – kus před Gorak Shep (5127 m) – Pyramid (5000 m)
Vzdálenost: 6,94 km
Převýšení: 334 m
Čas: 2:07
GPS

Ráno přichází průjem, takže z plánů na Gorak Shep nic nebude, zůstávám v Pyramidě. Snídaně 7:30. Počasí vypadá dobře.

Pyramid. V pozadí Pumori (7165 m)

V 11 jdu s panem domácím na kopeček – on jde s laptopem stáhnout data z meteostanice. Já pak jdu ještě výš po hřebínku směrem na sever. Jdu v péřovce, tak je mi hezky teplo. Na nejvyšším místě si sedám na kamen a kochám se.

Pohled zpět na jih. Zhruba uprostřed fotky je Pyramida. Kousek nalevo u bílého plácku je meteostanice nad Pyramidou. A dole je jezero, ze kterého čerpají vodu.

Pak sejdu dolů, po cestě zpět mi dost silně fučí do tváře.

Asi 12:30 oběd – čisté chapati – mám dietu. Pak se rozhodnu, že bych přece jen mohl zkusit jít na Kala Patthar (5500 m) a že když vyrazím tak 13:30, tak to bude tak akorát na západ slunce, nebo aspoň pozdní slunko. Pan domácí říká, že to bude tak 1 1/2 hod do Gorak Shep a 1 1/2 hod na Kala Patthar. OK, vyrážím.

Pohled směrem k Everestu. Ten je ovšem skrytý za bližšími horami. Nejvyšší hora vpravo je pravděpodobně Nuptse (7861 m).

Ale brzo zjišťuju, že jsem velice slabej – asi ten průjem. Tak se po hodině otáčím. Když dojdu zpět do Pyramidy, jsem KO.

Na večeři si dávám opět pouze chapati.

Den 11 – sobota 7. ledna 2017

Útrata (Pyramid): 9000 Rs. (3000 Rs./den, all inclusive)
Trasa: Pyramid (5000 m) – Dzongla (4800 m)
Start: 9:46
Vzdálenost: 8,24 km
Převýšení: 193 m
Čas: 2:17
GPS

Fakt se mi ta Pyramida líbila, vypadá to spíš jak horská chata v Alpách než místní guest house. Rozvody elektřiny i topení. Ovšem to vytápění nějak nefunguje – pouze jedno topení v jídelně a jedno v koupelně, ale jen když je hezky a jen slabo. Je to škoda. Chtělo by to, aby tu někdo postavil pořádnou moderní horskou chatu.

Snídám v 8, pak pomalu balím a asi 9:30 vyrážím. Venku místy pěkně fučí.

Cesta údolím Khumbu směrem na jih

Stádečko jaků se páslo na mojí stezce. Tentokrát jsem je raději velkým obloukem obešel.

Cítím se pořád jaksi slabý. Ale tempo docela jde. Z Lobuche do Dzongla to má být 3 hod. Pyramida je o 15 min dál a trvá mi to celkově 2 hod 17 min. Ke konci je teda cestička dost náročná – zařezaná ve strmém svahu a hodně uzounká.

Dzongla je osada asi pěti guest housů. Postupně kolem nich procházím a všechno zavřeno! Až poslední je otevřený, uff! V jídelně jsou 2 Australané s průvodcem a jeden Japonec, co se k nim tak nějak přidal. Prý byli v EBC a viděli asi ty Španěly, co jsem potkal v Dingboche, ale nemluvili s nima. Ale prý několikrát letěl vrtulník někoho evakuovat – asi výšková nemoc či co. No teda. A taky jejich průvodce říká, že sem do toho guesthousu volal, aby měli ještě otevřeno – že prý by jinak už zavřeli! A že zítra teda zavíraj! Tak to jsem teda měl kliku – přijít o den později, nevím, co bych dělal. (O pár dní později jsem se dozvěděl od jedněch Korejců, že šli o den později a pořád bylo otevřeno a spali tam, tak nevím – asi ten průvodce pěkně kecal, podobně jako ohledně trhlin na Cho La.)

V jídelně je neuvěřitelně teplo, skoro ani není třeba péřovka. Později přišel ještě jeden pár (asi UK) s guidem a nosičem. Japonec má i stan a vařič a většinou kempuje.

Den 12 – neděle 8. ledna 2017

Útrata (Dzongla): 3010 Rs.
Teplota večer: -5,7 C
Teplota ráno: -7,9 C
Trasa: Dzongla (4800 m) – Cho La (5400 m) – Gokyo (4800 m)
Start: 8:11
Vzdálenost: 13,47 km
Převýšení: 1011 m
Čas: 6:16
GPS

Bylo to nějaké drahé. Jednak voda stojí čím dál víc, a taky mi zaúčtovali 300 za pokoj – moje chyba, tentokrát jsem neřekl předem, že chci pokoj zadarmo. Jeden guide mě přesvědčoval, že se všude platí. Tak určitě.

Tam někam doprostřed musím vyšplhat a tam pak začíná ledovec.

Přede mnou je Cho La. Podle guida nejobtížnější z těch 3 sedel. Oni vyrazili 7:30, já po osmé. Kupodivu je doháním až těsně před sedlem – čas 2:30. Nahoru to šlo hezky, i ledovec byl fajn, až na posledních 5 min nazouvám nesmeky.

Pohled zpět, odkud jsme přišli – východ

Poslední strmý úsek do sedla

Pohled ze sedla dolů. Tudy půjdu – západ.

Nahoře se moc nezdržuju a valím dolů. Je to dost prudké, ale tak to mám rád. Skupina je brzo daleko za mnou. Po pár stech metrech klesání se dojde na rovinu a pak trochu do kopce a z kopce, ale už rovnější úseky. Pak to začne hezky klesat až do Dragnagu (4700 m), kde jsem v čase 4:30. Dávám si čaj a sušenky.

Sestup do Dragnagu

V 5:09 jsem na okraji ledovce, který se musí přetraverzovat. Potkám Dána, asi 40 let. Má co dělat. Dává mi lekci, abych šel opatrně a vyrazil brzo, pokud chci dojít z Gokya přes Renjo La až do Thame. Nevím, co těm lidem jebe. Přijde mi, že v Alpách takoví lidi nejsou. A to nejlepší nakonec: Cesta přes ten ledovec mu prý trvala 3 hodiny!!! Můj odhad byl 1 hod, max 1 1/2. A taky že jo. Bylo to náročné to přejít, ale v čase 6:16 jsem v Gokyo Resortu. Takže přejít ledovec skutečně trvalo asi hodinu.

Dán šplhá na okraj ledovce. V pravém horním rohu je v tmavém svahu cestička. To je cesta na vyhlídkový kopec Gokyo Ri (5300 m) a pod cestičkou je skryté Gokyo (4800 m), můj dnešní cíl.

Gokyo. V pozadí Cho Oyu.

Ubytovávám se. Jako obvykle (s výjimkou Dzongly) se hned ptám, jestli můžu mít pokoj zdarma. Správce váhá, ale pak že teda jo, ale že to nemám nikomu říkat. V jídelně potkávám šerpu – jmenuje se Nima Sange Šerpa. Má korejského klienta, který je zrovna na vycházce na Gokyo Ri – kopečku nad osadou. Umí totiž korejsky. Učil se půl roku. Pracuje pro agenturu Seven Summits – prý jedna z největších. On působí i jako šerpa na Everestu, prý už 6 let. Je mu prý 24, ale vypadá na víc – možná se na něm podepsaly drsné podmínky v horách. V době zemětřesení byl v C2. Bylo jich tam asi 60 a evakuovali je vrtulníkem.

Vlevo pomocník v guesthousu, vpravo Nima Sange Šerpa

Nakonec se nám ten večer docela rozjel. Začaly se nosit lahvičky rumu, ty stejné, co jsme popíjeli v Namche na Silvestra. Ukázalo se, že Sange Sherpa si rád popije – prý i na Everestu ve výškových táborech. Říká, že pít a kouřit začal před třema lety.

S korejským klientem Šerpy

Snědly se moje pražené mandle a část arašídů. Místní zase donesli opražené buvolí maso se zeleninou. Bylo to pikantní a moc dobré. Spát jsme šli asi 22:30. Sranda byla, že šerpa s Korejcem chtěli vyrážet 6:30 na Renjo La (a dojít až pod Namche), ale nakonec prý vyrazili až 8:15. Ovšem vinou Korejce, který pozdě vstal, přestože vůbec nepil.

Den 13 – pondělí 9. ledna 2017

Teplota na pokoji ráno: -6 C
Vzdálenost: 0

Kupodivu mi bylo v noci fakt teplo. Ano, k běžné jedné peřině jsem se navíc oblíkl do péřovky. Ale i tak.

Snídani jsem měl domluvenou na 8, ale dopadlo to spíš na 8:30. Nejsem zcela fit. Chtěl jsem jít na vycházku k 5. jezeru a odpoledne na Gokyo Ri, ale zatím se na to úplně necítím.

Odpoledne pak přicházejí mraky, takže nakonec nejdu nikam. Večer přichází Japonec. Že si zase postaví stan. Taky na Gokyo Ri šel s těžkým batohem. Zvláštní tvor. Prý je to jeho politika.

Tentokrát večer žádný alkohol.

Den 14 – úterý 10. ledna 2017

Teplota v pokoji ráno: -7,1 C
Trasa: Gokyo (4800 m) – na dohled 6. jezera (5200 m) – Gokyo (4800 m)
Start: 8:12
Vzdálenost: 19,30 km
Převýšení: 802 m
Čas: 5:22
GPS

Je oblačno! (To se stalo asi jen 2x, jinak ráno bylo vždycky jasno.) A já chtěl jít na Renjo La! Zaprvé by bez sluníčka byla zima a zadruhé nic neuvidím – z Renjo La jsou krásné výhledy na Everest a další hory. Takže co teď? Rozhodl jsem se jít na sever k jezerům.

Tam někde nalevo se skrývá Cho Oyu

Došel jsem až na dohled 6. jezera. Počasí po cestě tam nakonec celkem ušlo. Cho Oyu se skrývala v mracích, ale Everest byl vidět hezky. Po cestě zpět to ale bylo peklo – silný vítr do tváře. Celkem 19,3 km za 5 hod 22 min. Dojdu do guesthousu a su hotovej. Prý že je dal bhat ready. OK! Sem s ním! A taky je tu nová parta Korejců. 3 nezávislí muži a jedna žena s průvodcem a nosičem.

Nakonec jsem s Korejcema dobře pokecal. Je to parta univerzitních profesorů – fyzika a matika. Jeden z nich často jezdí do Evropy (Trieste).

Den 15 – středa 11. ledna 2017

Teplota v pokoji ráno: -8,0 C
Útrata (Gokyo Resort, 3 dny): 7030 Rs.
Trasa: Gokyo (4800 m) – Renjo La (5360 m) – Lumde (4400 m) – Thame (3800 m) – Namche (3400 m)
Start: 7:57
Vzdálenost: 32,11 km
Převýšení: 1101 m
Čas: 9:04
GPS

Počasí je super!

Cho Oyu (8188 m)

V jídelně -12 C jako obvykle, ale už je zatopeno. 7:57 vyrážím k Renjo La. Jde to dobře, ale je to obtížnější než jsem čekal. Sníh a ne úplně jasná cesta.

Poslední výškové metry do sedla

V sedle jsem za 2 h 30 min. Je pořád hezky, krásné výhledy na Everest a další hory.

Uprostřed Everest. Pod ním 3. jezero u Gokya, které na vzdálenějším břehu.

Sestup jde taky dobře, až posledních pár set metrů do Lumde je nepříjemně prudkých.

Tady to za chvilku půjde prudce dolů k Lumde

V Lumde jsem v čase 4 hod. A pak je to mírně z kopce, ale trochu hore dole. Počasí se pokazilo a je zima a zataženo a trochu sněhu.

Do Thame se dohrabu až za 7 hodin. Protože byla zima, tak jsem se skoro nezastavoval. Takže jsem snědl jen půl tyčinky. Už jsem byl dost vyčerpanej, tak jsem se v Thame stavil v Tibet Guest Housu na nudlovku a čaj. Taky jsem snědl nějaké arašídy a dojedl čokoládu. Pomohlo. 15:20 jsem vyrazil a 17:30 jsem byl v Namche. Byl to ještě kus cesty. A bolí mě paty na obou nohách – asi už ty pohory nejsou, co bývaly.

Špička Thamserku

Namche v mlze

Ke konci jsem potkal i tentguye (Japonec). Říkal, že jde taky do Khumbu Lodge v Namche, ale neobjevil se. Zato se objevili Korejci z Gokya! A taky 2 Češi, co zrovna jdou nahoru, tak jsem poprvé mohl promluvit česky. A taky šla elektřina (s jedním výpadkem) a i wifi!

Teď už zbývá jen třídenní cesta do Phaplu, odtud celý den džípem do Kátmandú a pak poslední dva dny v Bhaktapuru. Pokračování příště.

post

Nepál 2016/2017: Trek přes tři sedla

Být v blízkosti vysokých hor Himálaje mě asi nikdy neomrzí. A tak jsem se opět vypravil do Nepálu. Tentokrát bylo mým cílem projít Trek přes 3 sedla (Three Passes Trek) v Národním parku Sagarmatha, tedy v blízkosti nejvyšší hory naší planety. Je to taková náročnější a zajímavější alternativa k treku do základního tábora Everestu (Everest Base Camp = EBC), který je nejpopulárnějším v této oblasti. Dobrý detailní popis obou je například zde:
https://besthike.com/asia/nepal/everest-base-camp-3-passes/

Celkem jsem na treku strávil 18 dní, z toho 15 dní jsem chodil. Dohromady jsem ušel 250 km a nastoupal 14820 výškových m. Pár dní bylo náročných, ale jinak jsem to s tou aktivitou moc nepřeháněl.

Takže pusťme se do toho. Pokud vás nezajímá cesta, tak přeskočte na 28. prosince – den 1.


Pondělí 26. 12. 2016

Tentokrát jsem měl na letenku štěstí – koupil jsem ji za dobrou cenu a zároveň je to v současnosti asi nejpohodlnější spoj, co jde sehnat. Qatar Airways – odlet z Vídně v 17:50, v noci přestup v Dauhá (DOH) s pauzou 3 hodiny a druhý den v 11 hodin přílet do Káthmandú, celková doba asi 12 hodin. Zpět podobně.

Ve 12:58 mě otec veze na nádraží. 13:23 mi jede vlak Franz Schubert na Wien Hauptbahnhof a pak 15:12 ještě vlak na letiště (15 minut).

Jsem na letišti. Venku se pomalu začíná stmívat. Na letišti je pohodová atmosféra. U našich přepážek skoro nikdo. Dozvím se, že můj batoh Osprey Exos 48 je ok do kabiny, super! Takže přeskládám věci a odbavím se. Původně jsem ho měl nacpaný v kufru, ale trochu jsem se bál, aby se neohla konstrukce, kdyby někdo příliš zmáčkl kufr.

Dále: Sky lounge! Je to složité. Letím z „D“. Salonek je u „G“. Na informacích mi řekli, že to je ok, že mám jít prve od odbavení přímo na „G“, pak do salonku a pak ve 3. patře přejít do „D“. Jenže automat mě nepustil z odbavení přímo do „G“, když letím z „D“. Slečna, co tam stála, mi řekla, že to bohužel nejde, že musím prve přes pasovou kontrolu do „D“, pak teprv přejít vrchem do „G“ a do salonku. Ach ach, tak dobře.

Po cestě kupuju šampus na oslavu nového roku v Namche Bazaaru nebo někde poblíž. Pak se občerstvuju v salonku. Najednou koukám, že na boarding passu je boarding 16:35, to je teď! Spletl jsem si snad odlet?! Naštěstí ne. Let je až 17:50. Zvedám se a jdu k D22. Je tu už docela malá fronta na rentgen. Dobrej timing.

Nastupuju – Boeing 787! Poprvé v životě. Ale je tma, takže nemůžu vyzkoušet zatmavování skel, ani sledovat ohnutí křídel. Okýnka mi nepřijdou větší než v A380 (ale zřejmě jsou).

17:50 letíme. Všichni jsou milí. Vyluštím jedno sudoku, pak je večeře – dnes speciální vánoční menu – krocan. Mají i koňak. Čtu si povídky z vánoční přílohy Respektu. Zkouším i film, ale audio je slabé. Snad jsem ještě nezažil, aby ze sluchátek, co člověku dají v letadle, lezl nějakej použitelnej zvuk – vždycky to všelijak chrastí a ve výsledku pak člověk nerozumí z dialogů ani prd. Je to škoda, protože nabídku filmů i kvalitu obrazu mají dobrou.

Letiště v Dauhá je mega. A na tabuli je tolik letů, že ten můj za 3 hodiny tam ještě vůbec není – a přitom mají asi 6 obrazovek. Tak na místním free wifi stahuju appku letiště a zjišťuju gate. C21. Je to tam příliš stísněný, tak jdu kus zpět a sedám a čekám.


Úterý 27. prosince 2016 – den 0

Je 11 hodin dopoledne a já jsem v Káthmandú! Po příletu musím vyřídit vízum. Díky vyplnění žádosti online to bylo docela rychlé. Musel jsem už vystát jen 2 fronty – fronta na placení a fronta na imigraci. Ale ti úředníci jsou tak pomalí! Cena je 40 USD, ale protože nemají zpět z 100 USD, tak platím 40 EUR. Na letišti měním první peníze: 10 EUR = 1100 Rs. (Kurs je 108,9, ale protože nemají drobné, tak dostanu vlastně kurs 110.)

Poučen z internetových debat neberu taxi hned u terminálu, ale jdu pěšky až na normální silnici a tam beru taxi do Thamelu za 350 Rs. (pro převod na CZK stačí vydělit zhruba čtyřma, takže v tomto případě to dělá asi 90 Kč). Ubytovávám se v Hotelu Puskar za 700 Rs. (chtěli víc, ale přesvědčil jsem je). Odchytil mě nějakej borec, že je z hotelu (nakonec to tak moc nevypadalo) a že můžem rovnou vyřešit letenku do Lukly. Šli jsme 5 min. pěšky do jedné cestovky a tam jsme si koupil letenku se Simrik Airlines v 6:15 ráno další den. Chcou za to nekřesťanské peníze – 158 USD. Indové platí půlku a Nepálci čtvrtinu. Pak měním dolary za 108 a eura za 112.

Jelikož stejně nemám co jiného na práci, tak se vydávám pěšky do turistického úřadu, kde potřebuju vyřídit TIMS (taková průkazka turisty, má to být pro evidenci turistů a zvýšení bezpečnosti, ale spíš je to jen způsob, jak z cizinců vytáhnout nějaký další prachy – stojí to 2000 Rs. / 500 Kč) a povolení ke vstupu do Národního parku Sagarmatha (něco přes 3000 Rs.). Obě věci se řeší v jednom baráku, ale jsou to 2 různý přepážky. Zatímco TIMS má otevřeno dlouho a bez problému ho vyřizuju, s povolením do parku mám smůlu – mají otevřeno jen do 14:30 hod. Nevadí, koupím ho až po cestě z Lukly do Namche Bazaaru v Monjo, kde je vstup do parku.

Večer balím a snažím se jít spát brzo.
Den 1 – středa 28. prosince 2016
Trasa: Lukla (2840 m) – Phakding (2610 m) – Monjo (2835 m) – výlet směrem k Thamserku BC (+ 500 m) – Monjo (2835 m)

Vzdálenost: 18.47 km
Převýšení: 1541 m
Čas: 6 hod 9 min
GPS

V hotelu ukládám kufr a platím poplatek 150 Rs. (50 za týden). V 5:00 jsem na ulici před hotelem a sehnat taxi (500 Rs.) a dostat se na letiště je snazší, než jsem myslel. V 5:12 jsem na místě. Terminál pro vnitrostátní lety je ještě zavřenej.

Stojím před vchodem asi jako druhej. Za chvíli se objevují další lidé. Hned se dám do řeči s Polákem Lukasem. Oba letíme v 6:15 stejným letem, ale u gatu nám řeknou, že se let zrušil a vymění nám boarding passy – poletíme s Goma Air. Vzlítáme asi 6:50. Let byl skoro bez hrbolků.

Naše letadlo – Let 410. Ano, je to česká výroba.

Runway na letišti v Lukle

7:35 už kráčíme z Lukly (2840 m). Prve se musí sejít asi 200 výškových m do údolí a pak se pokračuje do Phakdingu (2610 m), kde se normálně první den končí.

My máme v plánu dojít do Monjo (2835 m), což nám trvá 4 hodiny. Podle hodinek převýšení 1000 m – je to furt nahoru a dolů. Šlo by sice bez problému dojít až do Namche (3440 m), ale nechce se mi hned první noc spát takto vysoko. Nebyla by to žádná hrůza, ale asi bych se necítil úplně super. Místo toho se ubytujeme v Monjo, dáme si polívku a pak jdeme nalehko prozkoumat cestu bočním údolím směrem k Thamserku BC. Prve trochu bloudíme u řeky, ale nakonec to najdem. Sluníčko peče, tak se pěkně zapotíme. Dostanu se asi o 500 m výš. Pak se vrátíme zpět.

Ve venkovní jídelně je pořád ještě sluníčko a teplo, ale brzo je po všem. A přijde zima. V našem guest housu je na můj vkus docela draho – na to, že ještě ani nejsme v Namche. Litr horké vody stojí 150 Rs. Spolu s náma je tu ubytovaná i anglofonní skupinka turistů s průvodcem a nosičema. Došli pouze do Tengboche (3860 m) a teď se vracejí. Průvodce jim před večeří detailně popisuje zítřejší trasu směrem do Lukly – prve půjdeme kousek dolů, pak po rovince, pak to půjde trochu do kopce atd. Přijde mi to trochu úsměvné, zvlášť vzhledem k tomu, že už tama jednou šli a teď jdou pouze zpět.

Taky se dozvídáme, že v Namche Bazaar už několik dní nejde elektřina (a tedy ani wifi).
Den 2 – čtvrtek 29. 12. 2016
Útrata: 1500 Rs.
Ubytování: Mount Kailash Lodge

Teplota v pokoji ráno: 4,8 C
Trasa: Monjo (2835 m) – Namche (3440 m) – Khumjung (3780 m) – Mong La (4000 m) – Namche (3440 m)
Start: 7:50
Vzdálenost: 20.95 km
Převýšení: 1519 m
Čas: 6 hod 54 min
GPS

Jde se dobře. Hned na horním okraji Monja je vstup do parku. Tady kupuju povolení za 3300 Rs. nebo tak nějak. Taky se z tabule dozvídám čísla, kolik lidí tu vstoupí do parku každý měsíc za posledních 10 let. Je to asi 30 tisíc za rok a nejpopulárnější je říjen – asi 10 tisíc. Po zemětřesení v dubnu 2015 čísla klesly na půlku, ale v roce 2016 už bylo zase všechno při starém.

Za 1:10 přejdeme horní most pod Namche.

Dopiju čaj a sním trochu oříšků a hurá do kopce. Čeká nás 500m stoupání. U policejního checkpostu pod Namche jsem v čase 2 hod. Byla to makačka. Pak už je to jen kousíček a v čase 2:15 jsem u spodní brány do Namche, kde čekám na Lukase. Čekám půl hodiny a on nikde. Tak vyrážím do guest housu (Zamling). Je krásný den!

Hlavní výhoda guest housu Zamling je jeho terasa, kde je ráno slunce nejdřív z celé vesnice. Naproti je vidět Thamserku.

Nakonec dojde i Lukas. Šel vrchní cestou do Namche, takže jsme se minuli.

V Namche je voda levnější než v monjo – 100 Rs. / 1 l vody v PET (v Monjo chtěli 120 nebo 150).

Zdá se mi, že je to pro dnešek příliš krátké, takže po pauze vyrazím nalehko se projít. (Lukas zůstává v Namche.) Nakonec dojdu přes Khumjung (3780 m) až do výšky 4000 m v sedle Mong, to jsem ani nečekal! Je to na cestě směrem na Machermo/Gokyo. Vlezu do jídelny jednoho guest housu a dávám si čaj. Jak slunce praží do oken, tak je uvnitř krásně teplo. Potkávám tu 2 anglicky mluvící turisty, kteří tu mají podobnej cíl jako já – trochu se aklimatizovat.

Zdržím se půl hodiny a valím zpět do Namche. Nemohl jsem to načasovat líp, protože když jsem asi 10 minut scházel dolů a podíval jsem se zpět do sedla, bylo už ve stínu. Cesta zpět do Namche trvá 1:10.

Zpět v našem guest housu jdu dolů do jídelny a tam vyzpovídáme belgický pár ve středních letech – zrovna se vrátili z Three Passes Treku. Dávám si Dal Bhat za 750 Rs. Ukáže se, že je to nejdražší cena za celý výlet. Vydržíme společně s postarším polským párem kecat asi do 21:20. Snídani posouváme z původně zamýšlených 7 na 8.
Den 3 – pátek 30. prosince 2016
Ubytování: Zamling Guest House
Teplota v pokoji ráno: 7,8 C

Trasa: Namche (3440 m) – Hillary Hospital Memorial viewpoint (4200 m) – Namche (3440 m)
Start: 9:05
Vzdálenost: 9.63 km
Převýšení: 766 m
Čas: 3:45
GPS

Nakonec jsme se rozhodli, že půjdem jen na vyhlídku nad Kumde – Hillary Hospital Memorial.

Bagr v Syangboche nad Namche. Jak se sem asi dostal? 

Vpravo Ama Dablam (6812 m) – krásná hora, která bude po nadcházející dny hlavní dominantou na obzoru. V levé třetině vykukuje Everest (s bílým chvostem).

Výhledy z výšky 4200 m byly super. Byl vidět ají Everest.

Pohled směrem k Thame

Když jsme byli nahoře, tak jsem v aplikaci na mobilu zjistil, že by mělo jít dolů i jinou cestou – přímo dolů směrem k Syangboche, což je kousek nad Namche. Tak jsme to prubli a bylo to dobrý. Místy jsme museli hledat cestu a trochu se prodírat křovím, ale nakonec jsme se dostali tam, kam jsme chtěli. Posledních 100-200 výškových metrů nad Namche jsou to samé schody. Je to otrava. Začíná mě z toho bolet pravé koleno a už mi to vydrží až do konce výletu.

Namche Bazaar

Zpět v Namche se upravíme a jdem dolů do města. (Náš guest house je vysoko ve stráni, jeden z nejvýše položených v Namche. Hlavní výhoda spočívá v tom, že sem ráno brzo přijdou sluneční paprsky – asi v 8 hodin.) V obchodě je draho. Zkusíme trh (který zrovna probíhá – každý pátek a sobotu) a to je mnohem lepší! Nakupuju 100 sáčků čaje za 200 Rs. (50 Kč; v obchodě měli cenu několikanásobně vyšší), sušenky za 50 Rs., 200 g arašídů za 150 Rs., 4 mandarinky za 100 Rs.

Nikde není internet! Namche je pořád bez proudu a místní si na něj asi už příliš zvykli. Ještě před pár lety by internet fungoval i tak (aspoň myslím).

Přichází mraky a hned je docela kosa. Ještě že mám na sobě péřovku. Snad bude zítra zase hezky.

Odpoledne si trochu zdřímnu. Necítím se moc dobře a nevím, jestli je to ze sluníčka (je opravdu ostré), nebo výškou, nebo z jídla. Večer je to zase lepší. Večeříme a Poláci kupujou víno. Stojí 3000 Rs., ale je fakt dobré. Myslím, že místní ani neví, co to tu mají (majitel je zrovna pryč). Pak pijeme můj sekt – rozhodl jsem se, že oslavíme Nový Rok předčasně a zítra už půjdem dál. (Ale nakonec měníme plány a zůstáváme další den v Namche.)

Noc je ještě teplejší než předchozí. A proud zase jede!! (Ne na dlouho – další den dopoledne zase vypadne.)
Den 4 – sobota 31. prosince 2016
Útrata (2 dny): 2550 Rs. (za horkou vodu nakonec jen 50 Rs. za láhev 650 ml)
Ubytování: Zamling Guest House

Vzdálenost: 0 km

Sbalíme se a pak jdem dolů najít jiné ubytko. Totiž třeba dneska bude ve městě nějaká párty a komu by se pak chtělo štrachat až nahoru do Zamlingu. Navíc je drahej. Zkusíme Khumbu Lodge a dobrý! Krásná slunná jídelna! Ceny jsou o dost nižší.

Ostatní jdou nahoru na vyhlídku, já zůstávám v jídelně a čtu si – ráno jsem si přes mobilní připojení Polky stáhl Into Thin Air. Dneska se budu flákat. Odpoledne se ochlazuje a malinko sněží. Procházíme se po obchodech. Kupuju malý rum (180 ml) za 350 Rs.

V 7 večeříme, dávám si fried noodle w/ egg – mňam! Po večeři jdem do baru (Daphne?), romantika při svíčkách (proud už zase nejde). Jak postupuje večer, tak lidi postupně z baru odcházejí, ale otravnej Američan z našeho lodge zůstává.

Asi v 9:45 odcházíme i my. K našemu překvapení je už v jídelně tma. Tak jdem na pokoj k Polákům a popíjíme rum s kolou. A pojídáme sýry. A je to tu! Nový Rok!!
Den 5 – neděle 1. ledna 2017
Teplota v pokoji ráno: 3,2 C
Útrata Khumbu Lodge: 915 Rs.
Trasa: Namche (3440 m) – Tengboche (3860 m) – Pangboche (3930 m)

Start: 9:30
Vzdálenost: 15.27 km
Převýšení: 1144 m
Čas: 5:15
GPS

Kupodivu mi bylo v noci dost teplo. Snídani si dáváme po osmé a pak startujeme. Cesta vede prve prudce vzhůru nad Namche, pak víceméně rovně, ale hore dole.

Vpravo je vidět stoupání do Tengboche.

V čase 2 hod po čaji začíná výstup od řeky k Tengboche. Najdu si hezké tempo a za 1:20 su hore (600 výškových m). V Tengboche si hned objednám Rara Soup (klasická čínská nudlovka, ale obohacená zeleninou). Za 20 min dorazí Lukas, už pomalu dojídám. Venku lehce sněží. Mraky jsou tak 400 m nad náma.

Když po obědě vyrazíme, najednou je zima. Rukavice moc nefungujou. Pak cesta vede přes Deboche, dolů k řece, přes most a pak prudce nahoru ve stráni (je to opět pár set metrů stoupání).

Stoupání k Dingboche

V Pangboche jsme kolem třetí. Venku furt sněží a viditelnost je nulová. Původně jsme chtěli ještě jít směrem k Ama Dablam BC, ale v tomto počasí to nemá smysl. Zůstáváme v malém lodgi. Jídelna je útulná, ale pokoje jsou vlhké a ten můj dost smrdí. No, nějak to přežiju. Zároveň nechcou přistoupit na to, že budeme mít ubytování zdarma (skoro všude nám to vychází) – prý že máme každý zaplatit 50 Rs. za pokoj. Tak to je spíš symbolická cena.

Je čím dál větší kosa, i v jídelně nic moc. Mezi 4. a 5. zatopí v kamnech, ale dost šetří dřevem. Na večeři si dávám Dal Bhat – neurazí ani nenadchne.

Čtu si pořád Into Thin Air. Trochu se cítím, že je to i o našem dobrodružství. I když je to samozřejmě neporovnatelný.

Jdu spát před devátou, v pokoji už mrzne. Dávám přes spacák (půlkilový Sir Joseph Koteka 290) jednu peřinu a kupodivu je mi teplo celou noc.
Den 6 – pondělí 2. 1. 2017
Teplota v pokoji ráno: -3,8 C
Útrata: 1080 Rs.

Trasa: Pangboche (3930 m) – Dingboche (4410 m) – Nangkartshang viewpoint (5000 m) – Dingboche (4410 m)
Start: 8:15
Vzdálenost: 12.04 km
Převýšení: 1,247 m
Čas: 4:59
GPS

Chapati (placka) s marmeládou – moje každodenní snídaně – je hodně malé. Borec mi na to říká, že to jak půjdem nahoru, tak to bude čím dál horší. No nevím, menší už to asi být nemůže. Pak jsem se s ním ještě nepohodl při placení, když nedokázal pochopit, že moje flaška není litrová, ale 2/3 litru, a když jsem se mu to snažil vysvětlit, tak se naštval a prý že jestli se s ním chci dohadovat o korunách, tak si nemám do té vody dávat jejich cukr. To jsem se ohradil, protože na to jsem si dával pozor, abych to neudělal (viděl to u Lukase). Totiž tím, že si místo čaje kupuju jen horkou vodu a dělám si vlastní čaj, tak šetřím peníze. No každopádně toto bylo asi nejhorší ubytování za celý výlet. Název si bohužel nepamatuju.

Začínáme ve stínu – slunko sem ještě nestačilo přijít. Takže je pěkná kosa, hlavně na ruce. Musím si je dát do kapes. Ale je úplně totálně jasno! Je to nádhera! Všechno je pocukrované sněhem.

Ama Dablam v celé své kráse

A jak přijde sluníčko, tak je i teplo, místy až příliš. Ale kdykoli trochu foukne, tak je vidět, že zimní období je tu.

Za 2 hodiny jsme v Dingboche. Jdem kousek výš a ubytujeme se v hezkém lodgi (říká si dokonce hotel). Všechno je čisté a pokoje jsou suché a útulné. Je teprv 10:30. Dáváme si Thukpu (taková hustá polívka s nudlema) a pak pomalu vyrazíme nahoru na vyhlídku ve výšce 5000 m. Říká se tomu někdy Nangkartshang, ale jeho skutečný vrchol je o hodně výš – 5616 m. Toto je tak na půli cesty.

Jde to dobře. Vůbec se nezastavuju a jdu přímo nahoru. 150 výškových m před vrchem potkám Španěla ze španělské expedice – zrovna si dává pauzu. Chystají se na zimní výstup na Everest! Přiletěli před pár dny a na vrchol by se mohli dostat někdy v únoru. Borec neumí moc anglicky, ale i tak si dobře pokecáme. Pokračuju nahoru a tam si sednu. Za pár minut přichází i Španěl.

Na vyhlídce v 5000 m

Pohled dál na sever, kam budeme pokračovat následující den

Pokračujem v debatě. Ptám se, jak byl zatím nejvýš. Prý v Alpách. Hmm, tak to je teda odvážnej. Ale rychlej je, to zase jo. Což se nedá říct o jeho kolegovi, kterého jsem předešel po cestě hore a po cestě dolů byl pořád ještě 200 m pod vrcholem. Každopádně jim přeju hodně štěstí. Třeba je potkáme za pár dní v EBC (což se nevyplnilo, protože jsem tam nakonec nedošel, ale doslechl jsem se, že oni tam byli – akorát teda někoho z nich už musel evakuovat vrtulník).

Dingboche (4400 m)

Dolů to jde mega rychle. Za chvíli doběhnu i Lukase, který nešel až nahoru. Sice je docela chladno a slunko slábne, ale jak valím, tak se slušně zapotím. Takže v hotelu se převlíkám do suchého. V jídelně zatím svítí hezky slunko, takže zatím netřeba péřovku. Teď jsem dopsal a je 15:19.

Zakřikl jsem to. Slunko se pomalu ztrácelo v mracích a za chvíli byla pěkná kosa. A kamna nic – ptali jsme se borca, proč nezatopí. A on se vykrucoval, že je to obtížný. Tak jsem mu říkal, že co je obtížný, že mu klidně pomůžu. Nakonec teda zatopil. Prve to moc nehořelo, ale nakonec se to pěkně rozhycovalo.

V noci jsem si dal přes spacák napůl peřinu a bylo mi krásně teplo.
Den 7 – úterý 3. ledna 2017
Teplota ráno v pokoji: -5 C
Útrata (Hotel Country Side): 2430 Rs.

Trasa: Dingboche (4410 m) – Chhukhung (4730 m) – Island Peak BC (4970 m) – Chhukhung (4730 m)
Start: 8:23
Vzdálenost: 18.74 km
Převýšení: 893 m
Čas: 5:50
GPS

Ráno opět modrá obloha. Akorát trochu zima.

Zatím největší útrata, protože horká voda stála skoro jak čaj. Venku je opět nádherně, ale slunko prý přijde až tak v 9:30. Vyrážíme 8:23 a venku je pěkná kosa. Naštěstí brzo přijde sluníčko, tak zastavuju a sundavám vrstvy.

Na cestě jsem potkal malou kravku (jak). Oba jsme si sebe navzájem všimli docela pozdě a co napadlo blbou krávu? Že se proti mně rozběhne! Uskočil jsem a zároveň začal šermovat hůlkama. Krávě ihned došlo, jak je blbá a zastavila se. Pak se odploužila mimo cestu. Když jsem obcházel další krávu, tak jsem si pro jistotu vzal do ruky pár šutrů.

Cesta do Chhukhungu trvá 2 hod. Zkoušíme první hezkej lodge – Chhukhung Resort. Vypadá ok, berem. Trochu posvačím a vyrážíme na vycházku (asi 11:20) směrem k Imja Tsho (jezero). Brzo ztrácím Lukase vzadu. Je to epic. Hned su asi v 4900 m a je tu cestička ve sněhu.

Za 2:20 dojdu k Island Peak BC. Byla to pěkná štreka. Dávám sváču, kouknu na jezero, které se skrývá za zdí ze sutě, a hurá zpět.

Island Peak Base Camp (5050 m). Uprostřed jsou 2 stany – zrovna se někdo chystal nahoru.

Nebude to snadné. Je to dlouho víceméně rovina a přišly mraky a fouká trochu proti mně. Teplotní komfort je na hraně, musím přidat. Solil jsem to, co to šlo, a těsně před cílem jsem dohnal Lukase, který už dávno šel zpět. Su pěkně hotovej! Nakonec je to za dnešek 18,7 km, z toho asi 5 z Dingboche do Chhukhungu.

Večer je u kamen teplo, akorát když se uvaří voda v konvičce, kterou (jak je tu zvykem) dají na kamna tak, že zakrývá díru nahoře, a konvičku odnesou, tak to dost čadí. Jdu spát před 9., jako obvykle.

post

Indie 2015: Chamser Kangri a Tso Moriri z druhé strany

Tento článek navazuje na tyto čtyři:
Indie 2015: Cesta tam a aklimatizace
Indie 2015: Markha Valley Trek
Indie 2015: Z Rumtse k Tso Moriri
Indie 2015: Korzok a moje první šestitisícovka

Pondělí 24. 8. 2015 (gps)

Chamser Kangri, hora tyčící se do výšky 6622 m nad mořem, dominuje pohledu na druhou, východní stranu jezera Tso Moriri. To by bylo něco, vylézt tam! Na webu, kde jsem čerpal informace i o všech trecích, jsem si našel článek, který popisoval jak na to. Oficiálně je na každý vrchol potřeba povolení od horolezeckého svazu, ale jelikož toto není frekventovaná destinace, tak není pravděpodobné, že vás někdo bude kontrolovat. Vytisknul jsem si fotku s nákresem cesty z onoho webu a když se mi poprvé naskytl pohled na Chamser Kangri, snažil jsem se představit si, kudy se asi má jít. Moc jasné mi to nebylo. Ale to se nějak zvládne.  Popis jsem si četl mockrát. Micah mimojiné píše, že to chce už několikrát předtím spát ve výšce 5000 m a mít vylezený i nějaký ten 6000m kopec. Takže všechno vypadalo, že by to při troše štěstí mohlo vyjít. Trochu mě znejistěli 2 různí horští průvodci, které jsem náhodně potkal v Korzoku – oba mi říkali, že výstup na Chamser Kangri je už nějakou dobu zakázaný – na východním břehu jezera je vojenská základna a nechtějí tam asi nikoho moc pouštět. Jednak bych mohl mít problémy, kdyby mě tam někdo načapal, ale spíš jde o to, že tím pádem je ještě nižší pravděpodobnost, že tam někoho potkám, což znamená, že kdyby se mi třeba něco stalo, tak nemůžu počítat s tím, že někdo půjde kolem a pomůže mi. Není to žádná tragédie, ale tohle všechno si člověk musí zvážit.

Po několika dnech, kdy se po obloze pořád honily mraky, hodně foukalo a občas i trochu sprchlo, se počasí konečně umoudřilo. Když mě Italové v 9 ráno vyhodili na severním cípu jezera, musel jsem prve překonat něco jako deltu řeky, která teče do jezera. Neobešlo se to bez zutí bot a brodění. Po východním břehu vede asfaltová silnice k vojenské základně, po té jsem ale nechtěl jít, takže jsem šel dole přímo po okraji jezera. Šlo to celkem pomalu.

To už je z druhé strany jezera. V jedné třetině zprava je Korzok

Tady jsem musel překonat širokánské vyschlé řečiště ústící do jezera

Po 3 hodinách jsem překřížil silnici a pokračoval ještě o kus dál na jihovýchod do kempu, kam jsem došel po 4,5 hodinách – ve 13:30. Byl tam jen velice slabý pramínek vody, ale aspoň něco. Dole pode mnou tak o 200 výškových metrů níž byla u jezera vojenská základna. Vzdušnou čarou to mohlo být možná 1,5 km daleko.

Dole pode mnou u jezera je vidět vojenská základna

Přemýšlel jsem o tom, jestli si mě všimli a jestli za mnou vyšlou hlídku nebo něco. Anebo možná je jim to úplně fuk, jestli si tu někdo jen tak chodí po horách? Kdo ví. Každopádně jsem byl rozhodnutý na sebe neupozorňovat a po setmění jsem zalehl a nesvítil. Za to na základně to žilo ještě dlouho, furt tam probíhaly nějaký manévry. A svítily reflektory – takový ty, co na strážních věžích věznic krouží dokola a hledají, jestli někdo neprchá na svobodu. Do toho jsem slyšel docela hlasité štěkání. Hmm, teď na mě pustí psy, to bude super. Jsem to ale strašpytel, že? Moc jsem se nevyspal.

Úterý 25. 8. 2015 (gps)

Přišlo ráno a všechno bylo zase dobrý. Nasnídal jsem se, sbalil se a v 10 jsem vyrazil. Ale teď kudy? Od kempu vedla zřetelná cestička dál na jihovýchod, zatím dobrý. Věděl jsem, že se to časem musí ztočit doleva a pak do takového esíčka doprava. Ale kde? Trochu jsem váhal, ale nakonec se mi podařilo najít tu správnou cestu – byli tam i kamenní mužíci.

Když už jsem docela vysoko, tak si všímám, že dál na jih se pohybují nějaká zvířata. A jde odtud štěkot – ten stejný, co jsem slyšel v noci. Aha! Co to asi bude? Později v muzeu jsem se rozvěděl, že to byly asi lišky. Ty snad na člověka nezaútočí. Ale v té chvíli jsem si nebyl ničím jistý. Jedna se přiblížila tak na 500 m ode mě, zastavila se a pozorovala mě. Tak jsem opatrně pokračoval ve stoupání. Dál už za mnou nešla. Krom lišek tu bylo taky dost divokých oslů, ale ti byli velice plaší a něměl jsem důvod se jich bát.

Druhý den bylo azuro



Můj cíl už je skoro na dosah ruky. Nebo ne?

Po 4 hodinách, ve výšce 5600 m, jsem se ocitl na takové skoro rovné planině. Do této výšky už zvířata nešly – ty měly limit tak 5200 m. Viděl jsem náznaky nějakých tábořišť. Ale voda nikde. A já jsem stejně chtěl jít výš. Kus přede mnou je boční hřeben, který mi zaclání ve výhledu na hlavní masiv Chamser Kangri. Potřebuju ho překonat zprava. Už to jde dost pomalu. Není divu, v téhle výšce to ani jinak nejde. O hodinu a půl později překonávám hřeben a vidím velkou část hlavního kopce – jestli vidím přímo úplný vrchol, to nevím, spíš ne. Dojdu až na úpatí hory ve výšce 5900 m. Tady zakempuju. Je 16 hodin.

Ohlédnu se zpět směrem k jezeru a je to nádhera. Nejde jen o to, že široko daleko jsou jen bílé vrcholky hor, ale v této výšce je ten pohled takovej jinej, lepší. Vzduch je čistší a řidší a člověk vidí mnohem dál než normálně. A možná to souvisí i s tím, že je člověk tak nějak zpomalenej a má trochu pozměněný vnímání okolního světa.

Zdroj vody není nic moc. Naštěstí jsem skromný

Na slunku není zima, ale je mi jasné, že v noci to nebude žádná legrace. Povrch tu není ideální na stavění stanu. Buď příliš ostré kameny, nebo jemnější hlína, ale ta je zase nasáklá vodou. Volím něco mezi – takže je to trochu ostré a mám strach o stan, ale zároveň je to celé takové měkké. No neber to! Pro jistotu zajišťuju kolíky velkými kameny.

Můj kemp pod horou Chamser Kangri

S vodou je to tu velká bída. O kus níž je takový úplně slaboučký pramínek vody, spíš ani není vidět, že by to teklo. Voda je kalná. Ale musím vzít zavděk tím, co je. Navíc v této výšce už nejsou žádná zvířata, takže riziko znečištění je malé. Zkouším vařit nudlovku. Kupodivu na první pokus se to skoro podaří – je to k jídlu, i když varu jsem nedosáhl. Ale když si pak zkouším uvařit další vodu na čaj, tak už se mi podaří jen vodu trochu zahřát a dál to nehoří. Mimochodem, teplota bodu varu v této výšce je pouhých 80 stupňů.

Je 18 hodin, brzy zapadne slunce a začne se stmívat

Chvíli po setmění zalízám do spacáku. Začíná hodně fučet. Jak se větrem třepetá plachta stanu, tak mám furt pocit, jestli se venku nehýbe nějaké zvíře. To bude dlouhá noc. Je zima. Choulím se do klubíčka, ale i tak to není nic moc. Za ty 2 týdny, co už jsem strávil v Ladaku, se hodně ochladilo. Že prý to tak je vždycky – ještě v půlce srpna v Nymalingu ve výšce 4800 m v noci ani nemrzlo. Kolik stupňů bylo ovšem teď, 25. srpna, ve výšce 5900 m, to nevím. Vzhledem k tomu, jak mi byla zima, tak počítám, že víc jak -10 to určitě nebylo. Začal jsem mít pocit, že se mi nějak blbě dýchá. Bylo to asi hlavně plným nosem. Ale znepokojovalo mě to. Co když mi nateče hrtan a já se začnu dusit? Může se něco takového stát? Asi ne, ale jistý jsem si nebyl. Začal jsem přemýšlet o tom, že bude nejlepší se sbalit a sejít dolů. Jenže kdybych vyrazil hned, tak dolů dojdu ještě za tmy a co pak? Chtělo by to když už naplánovat tak, abych dolů došel za svítání. Takže počkat tak aspoň do 3. Ok, čekám. Dokonce i trochu pospím. A pak se probouzím do nového dne.

Středa 26. 8. 2015 (gps)

Hurá, je tu nový den! A dokonce kousek nade mnou svítí slunce! No tak že bych přece jen zkusil kus vylézt nahoru? Něco sním a vypiju, oblíkám se a vyrážím po suťovisku vstříc zasněženému kopci. Čas 6:56. Je ještě furt pěkná kosa, v lyžařských rukavicích mi mrznou prsty . Po chvíli stoupání se dostanu na sluníčko. Super, aspoň je tepleji. Ale šlo to hodně těžko. Příliš těžko. Fakt jsem neměl sílu. A furt jsem měl problémy s dýcháním. Takže asi po 20 minutách a 50 výškových metrech jsem se rozhodl, že to nemá cenu a končím.

Slezl jsem dolů ke stanu, trochu se posilnil a začal se balit. I to mi dalo zabrat. Po každým těžším úkonu jako například nacpání spacáku do vaku jsem si musel dát chvilku pauzu. Takovou slabost jsem snad ještě ve výšce necítil.

V 8:30 zahajuji sestup. Dolů to šlo rychle. Bylo čím dál tepleji a cítil jsem čím dál víc sil.

Jedna sestupová

Před 11. jsem byl u silnice ve výšce 4650 m. Řekl jsem si, že tentokrát už nepůjdu po okraji jezera, ale zkusím jít po silnici a třeba stopnu nějaké auto. Slunko už pěkně peklo a já jsem navíc neměl s sebou moc vody. Po chvíli chůze, když jsem se ztratil z dohledu vojenské základny, jsem zastavil a doufal, že za chvilku něco pojede. Nic nejelo, tak jsem zase kus šel. Takto se to opakovalo několikrát. Nakonec to dopadlo tak, že většina aut, co jsem potkal, jela opačným směrem, než jsem potřeboval. A ani jedno z těch asi 5 aut, co jely mým směrem, mi nezastavilo. Ale už jsem přežil horší věci, než jít 10 km po rozpálené asfaltce, že ano.

Nekonečná asfaltka

Když jsem konečně došel na severní cíp jezera, vydal jsem se ze silnice dolů k jezeru, abych znovu přešel na západní stranu. Po necelém kilometru chůze na mě začal někdo volat – byl jsem už tak uprostřed cesty na druhou stranu a pár set metrů na jih ode mě bylo pár lidí. Vydal jsem se za nima. Ten, kdo na mě volal, byl Francouz žijící v Berlíně, jakýsi umělec. O kus vedle u ohně seděli 3 místní pastevci. A na rozlehlé pastvě kolem měli 3 velká stáda horských koz. Francouz říkal, že už pár dní s pastevcema žije v jejich stanu a chodí s nima i na pastvu. První kontakt mu zprostředkoval Američan, který uměl jejich řeč, ale ten už je pryč. Domorodci neumí anglicky ani slovo, ale jsou milí. Hned mi nalívají plný hrnec čaje s mlékem. Perfektní, zaháním žízeň. Najednou zapomínám na všechno nepohodlí a útrapy předešlých dnů. Chci jim taky něco nabídnout, tak vytahuju zbytek sušeného masa, které jsem si z vepřového a hovězího připravil doma. Nechápou, co to je. Naznačuju chrochtání a bučení. Tak to ne, to tu úspěch mít nebude. Dochází mi, že zřejmě většina lidí jsou tu vegetariáni. Tak vytahuju křížaly, to už je lepší.

Na severní straně jezera s pastevci a Francouzem

Francouz mi vypráví, že jeden z předchozích dnů byli na pastvě kdesi výš v horách. Po návratu zpět do osady probíhalo sčítání jako obvykle. Jedna koza chyběla. Holka, co stádo ten den pásla, se vydala už za tmy se svítilnou zpět hledat ztracenou kozu. Vrátila se někdy ve 2 v noci. I s kozou.

Blíží se konec dne. Je už pomalu čas vyrazit se stády zpět do osady. Původně jsem chtěl jít ještě do Korzoku (po západním pobřeží asi 5 km na jih), ale rozhodl jsem se, že si postavím stan a poslední noc u jezera Tso Moriri strávím zde. Loučím se s domorodcema, Francouzem i kozama. Na večeři vymlátím poslední zbytky mých dvou plynových kartuší. Přichází soumrak. V dáli se pase stádo koní. O kus dál letí kačeny. Pak stádo nějakých dalších ptáků. Krása.

Opět 18 hodin, nejkrásnější čas. Všichni už jsou pryč, celé to mám jen pro sebe

Po setmění zaléhám. Aby mi to nebylo líto, přichází opět pořádný vítr s poryvy. Přece jen jsem na široké rovné planině, z obou stran jezera pohoří, tak se to dalo čekat.

Čtvrtek 27. 8. 2015

Ráno jsem se najedl, sbalil, naposledy při brodění potoku trochu čváchl, a pak už jsem se ocitl na polňačce spojující Korzok s civilizací. Tady jsem zanedlouho chytil stop, po pár km další stop až za jezero Tso Kar na hlavní cestu z Manali do Lehu, kde jsem asi po hodině čekání chytil strejdu, co jel sám v džípu – vezl nějaké klienty do Manali a po cestě zpět byl prázdný. Takže jsem měl docela luxusní dopravu. Do Lehu jsme dojeli někdy v 5. Konečně jsem se mohl po víc jak týdnu pořádně umýt. Čeká mě už jen pár dní zevlování.

Po cestě od Tso Moriri

Tso Kar, kolem kterého jsem procházel před týdnem. Tentokrát jsem se vezl autem

Hlavní cesta z Manali do Lehu. Tady jsem čekal hodinu na další stop

Pohled ze sedla Tanglang La (5328 m). Lidi, kteří jedou bez aklimatizace přímo z Manali, tu často zvrací.

Pracanti na silnici – největší otrhanci, co tu potkáte. Asi to není dobrej job…

… navíc je to sysifovský boj. Stačí, aby trochu zapršelo, a můžete začít znovu.

Závěr

Abych to celé zhodnotil: Jasně, trochu mě mrzí, že se mi nepovedlo vylézt výš. Ale ne vždycky všechno vyjde tak, jak si to člověk vymyslí. Za daných okolností jsem myslím udělal dobře, že jsem šel dolů. A už ten nocleh v 5900 m byl dost velkej zážitek. Mimochodem, později jsem se dozvěděl, že pár dní přede mnou na Chamser Kangri vystoupil jeden německý pár. Base camp si udělali o trochu níž ve výšce 5600 m a přečkali v něm 2 noci, než zaútočili na vrchol. Stejně tak ten Micah, z jehož webu jsem čerpal informace, byl nucen z důvodu špatného počasí zůstat v BC 2 noci. Věřím, že to mělo na aklimatizaci velký vliv. Kdo ví, jak bych býval dopadl já, kdybych to udělal stejně. Jenže já už jsem stejně asi neměl morál na to, abych tam tak dlouho dřepěl. Tak třeba někdy příště. A třeba ne sám.

post

Indie 2015: Korzok a moje první šestitisícovka

Tento článek navazuje na tyto tři:
Indie 2015: Cesta tam a aklimatizace
Indie 2015: Markha Valley Trek
Indie 2015: Z Rumtse k Tso Moriri

Bylo už skoro 6 večer, když jsem v pátek konečně dorazil do Korzoku. Teď jen najít nějaké slušné ubytování. Šlo by si i postavit nebo pronajmout stan, ale já jsem chtěl nějaký guest house. Ukázalo se, že v Korzoku to se službama nebude nic moc. Je tu jeden hotel, který je ale předražený – mám pocit, že to bylo víc než 1000 Kč za pokoj. A pak různí vesničani nabízejí pokoje k pronájmu, někdy tomu říkají guest house, ale je to dost bída. Na druhý pokus se ubytovávám přímo nad hlavním náměstíčkem u staré babky. Pak jsem si všiml, že celá jedna zeď je plesnivá. Totiž oni tady moc neuznávají střechy. Prostě se postaví pár pater a ono snad nebude pršet. A pak se ukáže, že přece jen občas zaprší, tak se na střechu dají nějaké igelity a zatíží se šutrama, ale není to úplně stoprocentní. No ale aspoň že mám kde spát.

Šel jsem se najíst do jedné restaurace, i když takové označení si to asi nezaslouží. Potkal jsem tam Češku, co žije v Indii. Přijela linkovým autobusem, který do Korzoku jezdí 3x do měsíce – 10., 20. a 30., druhý den pak jede zpět. Cesta trvá 13 hodin. Povídala mi, že v autobuse jela skupina Čechů a že do Korzoku dojeli až za tmy a oni chtějí hned druhý den jet zase zpět, ovšem to už si pronajmou auto, protože se jim nechce znovu kodrcat 13 hodin – autem to trvá 6 hodin. Docela crazy. Říkal jsem jí, že se chystám vylézt na šestitisícovku hned nad vesnicí, a ona že se na to sice necítí, ale někde po okolí by se prošla, tak že se domluvíme ráno.

Sobota 22. 8. 2015

Ráno jsme se potkali na snídani, kde mi oznámila, že si to rozmyslela a že jede taky hnedka po snídani pryč. Je fakt, že počasí bylo dost špatný, hodně foukalo, místy do toho déšť. A v Korzoku není moc co dělat, když není hezky. Já jsem po 5denním pochodu potřeboval odpočinek, tak jsem skoro celej den polehával na pokoji v novém guest housu, který mi doporučila Češka a kam jsem se přesunul hned ráno. Ale ideální to taky nebylo. Netekla tam voda, v koupelně byl pouze sud s vodou a vědro. A samozřejmě se netopilo. Takže jsem byl pořád v péřovce. Pohodlí tedy nic moc.

Přes den jsem se šel projít po okolí, ale déšť mě zase zahnal zpátky. Až večer se počasí trochu umoudřilo, tak jsem si před setměním šel vylézt na kopeček nad vesnicí, abych se trochu pokochal výhledem. Potkal jsem tam Itala Davida. Byl tam se dvěma kamarádkama a cestovali autem s řidičem. Davide říkal, že taky rád chodí a že by se mnou další den šel na tu šestitisícovku. Tak jsme se domluvili na společnou snídani a že v 9 vyrazíme.

Korzok

Neděle 23. 8. 2015 (gps)

V 8 ráno jsme se všichni potkali na snídani a v 8:50 jsme už s Davidem byli nad vesnicí. Cílem bylo vylézt po hřebeni, který stoupá z vesnice přímo na sever podél jezera, až na bezejmenný vrchol ve výšce 6067 m. Z Korzoku to bylo asi 1500 m převýšení. Není tam žádný vyšlapaný chodníček ani značky, akorát na vrcholu je kamenný mužík. Prostě musíš jít pořád po hřebenu nahoru a když je moc špičatej, tak ho trochu obejít z boku.

První pohled na ten náš hřebínek

Davide a v pozadí nějaké další šestitisícovky

Ze začátku to šlo docela snadno, nebylo to příliš strmé. Výhledy na jezero a okolní kopce byly úžasný a s každým výškovým metrem se ještě zlepšovaly. Asi po hodině jsem počkal na Davida a dohodli jsme se, že dál půjdeme každý svým tempem – přece jen já už jsem měl za sebou 2 týdny ve vysoké výšce, on teprv týden, tak bylo jasné, že mu to nepůjde tak rychle. Řekli jsme si, že se kdyžtak potkáme v 18:30 na večeři v našem oblíbeném zařízení v Korzoku. V tu chvíli mi přišlo, že mám spoustu času. Nakonec to dopadlo tak, že jsem dorazil asi v 18:50, a to jsem se fakt snažil a po cestě zpět jsem nikde nezastavoval.

Tso Moriri a uprostřed ten zelenej plácek, to je pobřeží u Korzoku

Asi v 10:45, ve výšce 5100 m, jsem došel k místu, kde už dál nešlo pokračovat po hřebeni. Byl příliš špičatý a tvořily ho velké ploché nestabilní kameny, které se všelijak kývaly, když po nich člověk šel. Šel jsem tedy ve svahu zleva, ale o moc lepší to nebylo. To bylo nakonec nejobtížnější na celém výletě – překonávat ten náročný terén. Kdyby tam byla normální pěšinka, tak by tam byl člověk raz dva.

Severní cíp jezera Tso Moriri. Uprostřed Chamser Kangri (6600 m)

Náročný terén

V těch šutrech jsem strávil hodiny a zachránil mě až sníh ve výšce 5800 m. Bylo 14 hod.

Zbývá poslední hodinka stoupání

Hurá, je to tady! Vrchol! 6067 m, čas 15:10, tedy 6 hod 20 min od startu.

Vrcholové foto. Bohužel nezaostřeno na obličej.

Bylo dost oblačno a místy to skoro vypadalo na déšť, ale naštěstí k tomu nedošlo a nakonec to vyšlo perfektně, protože kdyby bylo jasno, tak bych se asi upekl. Ale takhle člověk bez pohybu zase rychle vychládal, takže jsem udělal nějaké fotky, dal si svačinu a o čtvrt hodiny později už jsem sestupoval dolů. Rozhodl jsem se, že nepůjdu zpět stejnou cestou, ale co nejrychleji sestoupím po svahu do údolí k řece.

Snad neuškodí ještě jeden pohled na jezero, než se dáme na sestup


Hurá dolů k řečišti

Byl to opravdu sešup. Během 30 minut jsem ztratil 600 m. Byl to takový ten terén, kde se člověk může v suťovisku trochu ploužit dolů, což mám docela rád. Akorát že tady bylo pořád dost velkých kamenů, které se někdy chovaly nevyzpytatelně. A taky ten sklon byl trochu na hraně a měl jsem obavu, aby se to ještě nezhoršilo. Ve výšce 5400 m, pořád ještě asi 150 m nad řečištěm, jsem to stočil do traverzu nalevo, prošel jsem kolem pasoucích se jaků, přes boční řečiště dál, což se ukázalo jako chyba a musel jsem se pak trochu vracet. V 16:40 jsem byl v korytě řeky, kde mimochodem pořád nebyl žádný náznak vyšlapané cesty, v což jsem trochu doufal. No ale za zpěvu jsem pokračoval dál a dál a cíl se pomalu, ale jistě přibližoval.

Když jsem v 18:50 dorazil do Korzoku, už byla skoro tma. Davide nebyl na smluveném místě, tak jsem šel do jejich hotelu, kde mi holky řekly, že jsme se asi minuli, že prý na mě čeká. Tak jsem šel zpět a venku na ulici jsme se potkali a pak si dali společně čaj a podělili se o zážitky.

Oni měli večeři na hotelu, tak prý že ať za nima přijdu někdy později, asi v 8:30, už nevím. Když jsem za nima přišel, tak byli ještě v hotelové jídelně, tak jsem se k nim přidal a dostal jsem čaj. Nabídl jsem jim meruňku, ale bylo to na ně trochu moc silný. Další den ráno měli jet zpět do Lehu a já jsem se s nima pod vlivem únavy domluvil, že pojedu s nima. Že už asi mám chození dost. Ale večer se mi to pak v hlavě rozleželo, že bych přece jen měl ještě zkusit vylézt naproti na druhé straně jezera na Chamser Kangri. Kdybych se na to takhle vykašlal, tak by mě to asi pak mrzelo.

Byl to hodně náročnej den, skoro 10 hodin na nohou, těžkej terén, ale stálo to za to a večer jsem z toho měl příjemnej pocit. Šel jsem nalehko, neměl jsem ani litr vody a pak nějaké musli tyčinky a sušené maso. Malinkej batůžek jsem si půjčil od jedné z Italek – sám jsem měl pouze velkou Gemmu. Celkově to všechno vyšlo perfektně a já jsem si konečně vylezl na svoji první šestitisícovku. Párkrát předtím jsem k tomu měl blízko, ale nějak to neklaplo. A ono těch příležitostí není zase tolik. Už jen kvůli tomu, že aby člověk byl v té výšce jakž takž v pohodě, tak je potřeba týden až dva aklimatizace.

Pondělí 24. 8. 2015

Paní v restauračním zařízení

O půl deváté ráno jsme měli sraz na snídani, kde jsem jim oznámil, že se svezu jen na severní cíp jezera a tam se odpojím a budu pokračovat dál pěšky. Ještě jsme si vyměnili kontakty, že se snad potkáme za pár dní v Lehu, to se ale už nepodařilo. Pořád ještě bylo dost oblačno, ale už tolik nefoukalo a vypadalo to nadějně. Poslední dobrodružství tohoto výletu může začít.

post

Indie 2015: Z Rumtse k Tso Moriri

Tento článek navazuje na tyto dva:

Z pětidenního treku v údolí řeky Markha jsem se vrátil v sobotu v podvečer. Jisté bylo jen to, že v neděli budu mít odpočinkový a plánovací den. Ale co dál? Rozhodl jsem se pro trek z Rumtse k jezeru Tso Moriri. Informace před cestou jsem čerpal zde: http://www.micahimages.com/journal_wp/2009/07/rumste-to-tso-moriri/

Na treku samotném jsem se původně chtěl dost spoléhat na offline mapu MapOut v mobilu (využívá data z OpenStreet Map; doporučuju!), jenže o ten jsem bohužel přišel na předchozím treku, takže jsem si koupil drahou papírovou mapu a taky jsem si do Kindlu stáhl tento popis:
http://indiahikes.in/rumtse-tso-moriri-lake-trek/

Z Lehu se prve jede asi 2 hodiny na jih po hlavní silnici na Manali. Kousek za vesnicí Rumtse začíná cesta. Většinou se píše, že tento výlet trvá 7 dní, po kterých se dojde do vesnice Korzok u jezera Tso Moriri. Nad jezerem se tyčí několik bílých šestitisícových vrcholů, snad by se mi mohlo podařit na některý z nich vylézt. Po cestě k jezeru nejsou žádné vesnice. Obvykle to znamená, že si lidi koupí celý balíček od cestovky, která zařídí poníky, kuchaře atd. Turisti samotní pak už jen jdou a nesou si malý batůžek se svačinou. V případě Čechů to pak znamená, že si člověk nese všechno na zádech 🙂 Trochu jsem měl obavu, aby tam nebylo příliš lidí, ale to se nakonec nepotvrdilo. Za těch 5 dní, co jsem to šel, jsem potkal pouze 3 skupinky po 3-4 lidech + místní, a pak jeden bulharský pár, co šel na těžko jako já. Na celé trase je jen jedno místo, kde se dá koupit nocleh ve stanu a případně koupit něco na jídlo, a to u jezera Tso Kar asi v půli cesty. O pár dní později se ještě prochází nomádskou osadou, kde ovšem nejde čekat jakékoli služby. Zdejší prostředí je vlastně vysokohorská poušť, ale kupodivu to bylo docela zelené. Zřejmě na tom mají zásluhu nedávné povodně. Mám rád zeleň, takže se mi to tak líbilo. Ale nevýhodou bylo, že někdy byla půda překvapivě hodně podmáčená, i když to tak na první pohled nevypadalo, zvlášť v blízkosti řek.

Nadmořská výška se pohybuje od asi 4300 m na začátku, přes 7 pětitisícových sedel (nejvyšší má 5500 m) až do 4600 m v Korzoku. Toto je asi největší úskalí tohoto treku – pokud člověk není už na začátku dostatečně aklimatizovaný, tak nemá moc velkou šanci dojít do cíle. Na jednom webu jsem četl vtipnej článek, jak tu šla organizovaná skupina a hned první den odpadli 2 klienti a zdravotník a zbytek došel pouze do půlky k jezeru Tso Kar. Já jsem v tomto ohledu byl naštěstí, díky předchozímu treku, připraven dobře.

Deníček jsem si po cestě nepsal a i když bych to mohl i teď po 4 měsících všechno detailně popsat, tak jsem usoudil, že by to bylo možná trochu únavné, takže to dost zkrátím (no, možná s výjimkou prvního dne). Ono je to totiž vlastně pořád to samé – ráno vstát, udělat si snídani, sbalit se a vyrazit (většinou od budíčku do startu uplyne zhruba 1,5-2 hodiny, takže start vychází kolem deváté). Skoro každý den se šlo prve do nějakého sedla, pak zase ze sedla do údolí. Některé dny následoval ještě jeden výstup do dalšího sedla a pak sestup. Během dne se párkrát krátce zastavím na svačinu, na oběd mám pauzu o trochu delší. Po příchodu do místa vhodného na kemp je potřeba postavit stan, uvařit večeři a pak čekat na tmu – to se přesunu do stanu a pak čekám na ráno 🙂

Pondělí 17. 8. 2015 (gps)
V 7 jsem měl sraz před agenturou, kde jsem si domluvil odvoz do Rumtse na začátek treku. Jel jsem sám velkým autem s řidičem, protože jel vyzvednout větší skupinu k Tso Moriri a já jsem byl jediný, koho sehnali na cestu tam. Stálo to 800 Rp. (300 Kč).  Do té doby jsem se pohyboval pouze v blízkosti Lehu, takže bylo zajímavé se konečně podívat někam dál. Cesta je velice pestrá. Místy je krásný nový asfalt, místy výmoly, a někde je třeba silnice úplně neprůjezdná a musí se objet po prašné cestě. Velice často jsou na silnici nánosy po sesuvech půdy. Po cestě se taky projíždí jednou vesnicí, kde je spousta vojenských základen a jsou tu na silnici zátarasy a kontrolní stanoviště a zákaz focení.

Jeden z policejních checkpointů po cestě. Do Rumtse zbývá ještě 31 km.

Pár minut po deváté mě řidič vysadil u cesty a pak už to bylo na mně. Prve bylo nutné jít pár set metrů dál na jih k mostu a na druhé straně řeky pak zase zpět na sever, než se cesta stočila do jiného údolí na jihovýchod.

Bulhaři byli líní jít až k mostu, tak raději brodili. Myslím, že se ta jejich zkratka moc neoplatila.

Cesta vedla přes řečiště a dál zhruba přímo rovně.

Dál už cesta vedla pořád dál velmi mírně nahoru jedním údolím. Slunko peklo, tak to moc příjemný nebylo. Za 4 hodiny jsem došel do tábořiště Kyamar a sice to byl hodně krátkej den, ale rozhodl jsem se, že není kam spěchat a zůstanu. O pár set metrů dál jsem viděl jen nějaké domorodce, myslel jsem, že si tam jen tak pasou koně nebo něco. Ale později jsem zjistil, že patřili ke skupině 3 Němců, kteří do tábora dorazili pár hodin po mně. Pak ještě dojelo auto se vším vybavením (sem se ještě dalo džípem dojet, dál ne). Mezitím taky kolem prošel bulharský pár, ale ti kempovali až o kus výš, takže jsem se s nima potkal až další den.

Můj kemp první den.

Úterý 18. 8. 2015 (gps)

Mlhavý začátek druhého dne – stoupání k prvnímu sedlu

Dole u řeky jsem se potkal s bulharským párem. Pak jsme pokračovali společně směrem k dalšímu sedlu – přes řeku uprostřed fotky a pak směrem nalevo.

Po přechodu prvního sedla a sestupu dolů k řece jsem potkal onen bulharský pár. Zastavil jsem se u nich na kus řeči. Cestovali po Indii už asi 6 měsíců a od Tso Moriri chtěli pokračovat dál na jih do tepla, takže s sebou nesli úplně všechny věci, co měli. Vtipný bylo, že ta holka měla jen takový malý batůžek, takže se borec dost nadřel. Následovalo další sedlo a pod dalším jsme společně zakempovali – o kus nad Němcema. Bylo brzo, tak jsem si ještě vylezl k sedlu a zpět.

Bulharský pár začíná sestup z druhého sedla. Něco padá.

Nejblíž je můj stan, o kus dál stan Bulharů a v dáli vlevo kemp Němců

Středa 19. 8. 2015 (gps)

Blížím se k jezeru Tso Kar. Je plné soli.

Vylezl jsem znovu do sedla a od té doby už jsem nepotkal ani Bulhary, ani Němce. Když jsem totiž došel dolů k jezeru Tso Kar do kempu Pongunagu a poobědval, rozhodl jsem se pokračovat podél jezera do dalšího kempu, kde jsem potkal skupinu 3 starších Švýcarek. Ostatní zůstali v prvním kempu.

Tso Kar

Čtvrtek 20. 8. 2015 (gps)

Zřejmě nejdelší den. Na začátku trvalo asi hodinu a půl, než se došlo ke kempu Nuruchen, odkud začlo stoupání k sedlu Horlam La.

Chvíli před sedlem. Pohled zpět k jezeru Tso Kar.

Přebrodit na druhou stranu a pak dál a dál mírně nad řekou až do nomádské osady

Pak se sešlo k řece a pak následovala dlouhá cesta mírně do kopce. Hrozně málo jsem po cestě jedl, takže když jsem došel po 5 hodinách do nomádské osady a u řeky jsem se zastavil, byl jsem dost vyčerpanej a ají jsem tak působil, soudě podle toho, že zde přítomná turistická skupina (asi 4 lidi + servis) se mě ptala, jestli su ok. Udělal jsem si jídlo a přemýšlel jsem, jestli mám pokračovat dál do dalšího sedla nebo ne. Byl to trochu vnitřní boj, ale nakonec jsem se sbalil a vyrazil opět nahoru. Do sedla Kyamayaru La to šlo fakt hodně pomalu. Slunko pražilo a já jsem neměl moc energie nazbyt. No ale po 2 hodinách utrpení, zhruba v 5 hodin odpoledne jsem dosáhl sedla a dál už to šlo jen dolů.

Konečně sedlo

Zakempovat dole u řeky a další den pokračovat do sedla kousek vpravo od středu.

V rozlehlém údolí už to chtělo jen co nejrychleji najít vhodné místo k noclehu. Nakonec jsem definitivně zakempoval u řeky asi v 6 hodin ve výšce 5200 m – do té doby můj nejvyšší kemp. Nejvyšší čas postavit stan a uvařit – slunce zapadá v 7. Tak tak to vyšlo. Byl jsem mezi dvěma sedly, které se tradičně chodí naráz, takže jsem tam byl úplně sám. V noci mě (jako obvykle) trápil silný vítr, kdy jsem měl strach o stan.

Pátek 21. 8. 2015 (gps)

Docela fajn výhled ze stanu

Poslední dvě sedla a jsem v jakés takés civilizaci – vesnici Korzok na břehu jezera Tso Moriri. S chutí do toho a půl je hotovo. První sedlo šlo skutečně relativně snadno. U druhého to bylo trochu horší – táhlo se hrozně pomalu a dlouho, ale nakonec se povedlo a otevřel se mi úžasný výhled na jezero a okolní hory. Už kvůli tomuhle to stálo za to. (To jsem ještě nevěděl, že mě čekají ještě mnohem a mnohem lepší pohledy.) Do Korzoku jsem dorazil v 17:45 a tím pro mě trek skončil. Pokračování příště.

Po cestě ke druhém sedlu. Kolem některých jaků jsem musel jít docela zblízka a měl jsem trochu obavy – oni tak na člověka čumí a člověk neví, co se jim honí hlavou.

Skoro v sedle a pak už jen dolů

První pohled na jezero Tso Moriri. Nádhera. Nejvyšší kopec naproti v mracích je Chamser Kangri (6622 m).

Po cestě ze sedla do Korzoku



Děti z osady nad Korzokem

Korzok

Když se to tak vezme, tak je to taková pohodová trasa – stoupání se pohybuje od 300 do maximálně 1000 metrů za den. Pokud člověk jde 7 dní (já jsem šel 5), tak ani to ne. Jenže ve výšce mezi 4000 a 5000 m nad mořem už není nic úplně snadné. Jak už jsem psal výše, zásadní je míra aklimatizace. Možná by se dalo říct, že ten trek vlastně není nějak moc pestrej – ty údolí a sedla vypadají všechny dost podobně. Ale mně se to líbilo a určitě bych to doporučil. A taky je fajn, že člověk má vidinu toho, že dojde k nádhernému jezeru Tso Moriri.

post

Indie 2015: Markha Valley Trek

Tento článek navazuje na tento: Indie 2015: Cesta tam a aklimatizace

Úterý 11. 8. 2015 (gps)

Budíček jsem měl na 7, vstal jsem v 7:30. Rychle dobalit a přes most do All Day Breakfast na snídani. Byli hrozně pomalí, takže jsem se trochu zdržel. Pak ještě nakoupit vodu a můžu vyrazit. Destinace: Spituk. Původně jsem měl jet místním autobusem, ale to jsem nakonec zavrhl, protože bych musel jít přes celý město na stanoviště autobusů a kdo ví, jak dlouho bych pak musel čekat. Takže jsem se místo toho rozhodl pro stop. Po chvilce chůze mi zastavil místní stavař, co se učil řídit – auto měl teprv měsíc. Jel velice opatrně, takže jsem se ani nebál. Vyhodil mě u odbočky do vesnice z hlavní silnice. Dál jsem musel pěšky.

Stavař z Ladaku, co mi zastavil na stopa.

Doufal jsem, že do Žinčenu, kde začíná trek údolím Markha, chytnu stopa nebo taxi, protože jinak je to nejmíň 3 hod úmorné chůze po asfaltu. Prve mě jeden týpek posunul pár km, pak jsem tak 10-15 min šel a nakonec mi zastavilo auto – moje spása – izraelská rodinka (s řidičem) – 3 děti, nejmladší 7 let. Šli na sedlo Stok-la (5100 m), respekt!

Izraelská rodinka, co šla přes sedlo Stok-la (5100 m)

Na startu výletu v Žinčenu bylo lidí mraky, ale nejspíš šli všichni na Stok-la, protože dál už jsem potkával jen velice málo lidí. Startoval jsem v 10:40. Šlo to celkem hladce. V čase 2:40 jsem došel do osady v 4000 m, tam jsem dohnal 3 Francouze, které jsem měl na dohled už nějakou dobu, ale furt se mi nedařilo stáhnout jejich náskok.

Oni pokračovali do Lower Campu (poslední tea tent před sedlem Kanda-la) na jídlo, já jsem zůstal a dal si obědovou pauzu (měl jsem chleba se sýrem a rajčatama).

V čase 3:00 vyrážím nahoru, 3:30 jsem u nich – Lower Base Camp, o 150 m výš – 4160 m.

Pauza s Francouzema

Francouzům už nějak docházely síly, a tak se rozhodli, že přespí o kus výš a k sedlu půjdou až další den. Já jsem v čase 4:00 vyrazil dál a v 5:35 (tedy 16:20 hod) jsem byl v sedle Kanda-la (4950 m). Nahoře se mi trochu motala hlava a poslední metry do sedla byly velkej boj. Ale když už jsem tady, tak si ještě vylízám dalších 50 m na boční vyvýšeninu.

Pohled zpět kousek před sedlem. Zhruba uprostřed je vidět stan z předchozí fotky

Dolů se vydávám v 16:33 a v Šinzu jsem v 17:45, časomíra 7:01. Ten den jsem tedy vylezl z 3450 m do 4990 m a pak dolů do 4100 m. Na to, že to byl můj 3. den od příletu do Indie, to není špatný.

V Šinzu lezu hned do prvního „homestay“ a tam už se připravuje večeře (momo) za pomoci 2 hostů – francouzského páru – Anne a Antoine. Antoine je veterinář, specialista na kravský kopyta (taky jsem netušil, že něco takovýho existuje). Příjemně jsme si popovídali.

Příprava večeře (knedlíčky momo)

Středa 12. 8. 2015 (gps)

V každém homestay člověk po snídani dostane balíček na cestu. Většinou je tam kus buchty či chleba, sýr, uvařená brambora, pití, někdy vejce.

Snídaně v 7. Balení mi trvalo trochu dýl, tak jsem vyrazil asi až v 8:40. Za hodinku dobíhám Francouze s průvodcem a za další hodinku jsem ve Skyu, kde potkávám další 2 Francouze s průvodcem a dávám krátkou pauzu. Skyu je místo, kde se cesta dostane konečně do hlavního údolí treku a dál se pokračuje doleva směrem do Marky. Doprava se dá jít taky – to je nejkratší cesta zpět do civilizace. Před velkou vodou se sem dokonce dalo dojet autem.

Toto je uprostřed cesty z Šinzu do Skyu – fotili mě Francouzi, které jsem dohnal. Jde se takovým kaňonem, který vyústí v hlavním údolí.

Podle udávaných časů to má trvat ze Šingu do Skyu 3 hod a odtud do Marky 7, dohromady tedy 10 h. Maluju si to, že snad za 7 by to šlo. Nakonec to dopadne tak, že mi to trvá skoro 10 h, a to jsem došel 30 min před Marku. Po cestě je spousta obtížných pasáží po velké vodě – odplavené mosty, podemletá cesta, … Je to dobrodružství.

Začátek cesty hlavním údolím

Tady jsem si dal čaj a svačinu

U jednoho místa, kde se musela přebrodit řeka, potkávám německou rodinku – Jens, Martina, Ailine (14) a Robin (17). Všichni 4 se drželi za ruce a brodili společně.

Němci brodí

Bylo to velice dramatické. Uprostřed řeky se Martině podlomily kolena a holky začaly trochu hysterčit, ale dobře to dopadlo, dostali se na druhou stranu. Nakonec spolu končíme ve stejném homestay. Jens se rád a nahlas směje. Pracuje ve firmě, co dělá měření chemikálií. Rodinka, u které jsme, má 2 malé děti – 4 měsíce a 4 roky.

Jedno z míst, kde bylo nutné brodit. Tady jsem vinou svojí neopatrnosti přišel o mobil. Zřejmě tam někde leží dodnes.

Čtvrtek 13. 8. 2015 (gps)

Snídaně 7:30. Vyrážím asi 8:40. Očekáváme pohodový den. Markha -> Hankar. Má to být asi 4 hodiny. V Marce si dávám čtecí pauzu nad vesnicí u chrámu.

Je to krásně zelená vesnice.

Asi za hodinku dorazí Němci a já pokračuju dál. Za další 1-2 hod dojdu k chrámu na kopečku nad cestou – vylezu tam a dávám si oběd.

Tady nahoře byl chrám

Nakonec ten den zase tak krátkej a odpočinkovej nebyl – celkem skoro 6 hodin. V Hankaru lezu do prvního homestay a nebyla to dobrá volba – zatím nejhorší zážitek. Němci volí homestay o kus dál a dobře dělají. Jejich rodina má malé dítě, takže si zřejmě dávají víc záležet na čistotě, podobně jako rodina, u které jsme spali předchozí den. Naproti tomu v mojí rodině se pohybují všelijací staří lidé a dům je v o dost horším stavu.

Po stráni jsem vylezl nad vesnici. Všechno se jim tu sype. Bylo to trochu o hubu, ale výhled za to stál.

Jdu se projít kousek nad vesnici a pak za Němcema, kteří vegetují na louce kempu, který je poblíž jejich home staye. S Jensem se vykoupeme v řece. Je to velice osvěžující.

Voda tekla přímo z ledovce, velice svěží!

Pak jdu zpět do mého domu, na večeři dostanu nějakou rýži se zeleninou – takový jako rizoto. Dobrý je to, ají si přidám!

Můj homestay v Hankaru

Pátek 14. 8. 2015 (gps)

Snídám v 7:30. Vlastně ne. Taková byla domluva, ale teprv asi v 7:45 mi donesou jídlo. A 1 hrnek čaje. Víc nic. Tak si řeknu o vroucí vodu, abych si udělal svůj čaj. Prý že 10 min. Za 15 min se jdu zeptat. A prý: Tady! Voda už na mě čeká a vychládá! Podobná scénka se odehrála i předchozí den.

Vyrazím asi 8:40. Hned za vesnicí to prve zkusím spodem kolem řeky, ale brzo narazím na konec – musel bych brodit. Tak se vrátím a jdu vrchem – ztráta 10 min. Ve vrchní části Hankaru doplňuju vodu a zeptám se na cestu a dobře dělám – už jsem skoro chtěl jít blbě – doleva.

Tady už vzadu vykukuje Kang Yatze

Čeká mě stoupání z 4000 m do 4800 m. Prve to vypadá, že to půjde docela rychle. Ale pak se to nějak začne táhnout. Kousek nad tea tentem, který je v půlce stoupání, dojdu Němce.


Do Nymalingu (což je nejvyšší nocležiště na treku – 4800 m) nakonec dorazím za 4 h – někdy před 1 hod po poledni. Chvíli si odpočinu a pak asi 14:20 vyrazím nalehko (pouze bunda a v ní trocha jídla) nahoru směrem ke Kang Yatze, což je monumentální šestitisícovka.

Pohled na Nymaling

Jde to hezky. Za 1 h 50 min dorazím do 5400 m, tedy o 600 m výš.

15 min se kochám a pak valím dolů. Doslova. Zpět v táboře jsem za 35 min. Tady se mi hodila funkce na hodinkách, která mi ukáže přímý směr zpět na start nebo jiné uložené místo. Přes břicho kopečku jsem totiž neviděl, kde přesně je tábor. Jdu hned pozdravit Němce, kteří už si postavili stany a chystají se vařit nudle. Předáváme si zážitky.

Nymaling. Teda jeho část. Hlavní stan byl na druhou stranu.

Pak se jdu převlíct do teplejšího a pak pomalu na večeři v 7. Do jídelního stanu vlastně jdu už trochu dřív a Němci přijdou na čaj a pivo. Dávám si též a chutná. Ale pořád se mi trochu točí hlava – přece jen ještě nejsem úplně přivyklej výšce. Pak jsou tu ještě staří známí Francouzi s průvodcem (Stenzin) a pak 2 Španělé, co jsou rychlejší než já – byl to jejich teprv 3. den (můj 4.). Dobří borci!

Klábosíme, popíjíme, jíme. A pak asi 20:30 je čas jít spát.

Skupinové foto v hlavním stanu tentstaye

Poznámka k Nymalingu: Je to fajn místo, až na ty hovna všude. Totiž všude je kolem spousta koní, oslů, krav. Na nošení nákladu. Jednak pro líný turisty s kompletním servisem, jednak něco i pro homestay (tedy i mě), ale to bude malá část.

Sobota 15. 8. 2015 (gps)

Snídaně je v 6:30. Na mě je to dost brzo, ale všichni ostatní chtěli taky tak a já jsem to nechtěl komplikovat. Ráno je docela chladno, ale před sedmou už začne svítit sluníčko a hned je líp.

Všichni vystartujou okolo 7:30. Já nikam nespěchám, ještě si chvíli čtu a pak startuju v 8:24. Směr sedlo 5200 m, tedy převýšení 400 m. Za chvilku předcházím větší skupinku. V sedle jsem za 1 h 10 min. Potkávám tam Francouze s průvodcem. Tleskají mi (vážně!) a Stenzin si se mnou plácne.

Foceno nad sedlem. Vlevo sedlo a od něj cestička dolů.

Jdu se projít ještě na malý vrcholek kus nad sedlem – o 100 m výš, tedy 5300 m. Pak začnu sestupovat. Začátek je docela snadný, ale pak se sejde k řece a je to celý takový hluboký a úzký, jako kaňon. A začne to být hodně obtížný. Místy se jde přímo v řečišti a občas se přeskočí řeka. Někde se vyleze nad řeku do svahu. Nemá to konce. Pak ají trochu zabloudím. Nakonec jsem ve vesničce, kam se dá dojet autem, za 6 h, tedy ve 14:30. Je tam takovej obchůdek pod stanem, tak tam čekám na Francouze. Snad se s nima budu moct svézt zpět do Lehu.

Naštěstí to šlo zvládnout suchou nohou. Později odpoledne to prý bylo horší.

Přijdou asi za 1 hod. Stenzin si dává nudle. Prý se musím zeptat jeho šéfa, jestli mě vezme – už tam čeká. Takovej frajírek. Rifle s dírama, fešácký kožený mokasíny, delší černý vlasy, sluneční brýle, cigáro visí z pusy. Má hodně rozhrkanej Suzuki Samurai. Zeptám se ho, jestli mě vezmou. Prý že to není moc silný auto. Nakonec teda že pokud ostatním to nevadí, tak ok. Ještě že tak.

Cesta hodně drncala a na zadním sedadle se 3 zadky nevešly, tak jsem seděl jen na krajíčku. V Lehu jsme byli asi v 5. Rychle jsem frajerovi ještě vrazil 500 Rp. (190 Kč) „for your trouble“ a šel jsem. Došel jsem do guesthousu, kde jsem měl uschovaný batoh, ale měli plno, tak jsem na 2. pokus zakotvil o kus vedle.

Tady skončil první výlet a taky tu končí moje ručně psané zápisky, takže další díl už budu muset lovit z hlavy.

Musím říct, že na tomto treku jsem měl velké štěstí v tom, že to bylo krátce po povodních, takže tam nebyli skoro žádní turisti. Od Stenzina jsem se později dozvěděl, že další týden tam vedl další turisty a už tam bylo lidí mraky – v jednom homestay třeba spalo 30 lidí naráz. V oficiální turistické informační kanceláři mi řekli, že je ten trek zavřenej a že se tam nedá jít. V komerční agentuře mě ale ujistili, že už je to ok a není problém. To byla pravda tak napůl – vinou sesuvů půdy a utrhaných mostů byla cesta někdy dost obtížná a několikrát za den bylo nutné se vyzout a přebrodit řeku. Ale aspoň to bylo větší dobrodružství.

post

Indie 2015: Cesta tam a aklimatizace

S mírným zpožděním přidávám report z posledního většího výletu, který jsem podnikl 8. srpna až 1. září 2015. Cílem cesty byl Ladak, což je region ve státu Džammú a Kašmír (Jammu and Kashmir) na severu Indie poblíž hranic s Pákistánem. Mezi českými turisty je to poměrně oblíbená destinace, znám pěkných pár lidí, co tam byli. Proč tam Češi jezdí a proč jsem tam jel i já? Protože Češi (včetně mě) rádi chodí a Ladak k tomu nabízí spoustu příležitostí ve svých vysokých horách a hlubokých údolích.

Letenku do Lehu, což je hlavní město regionu, jsem měl koupenou rekordních 10 měsíců před odletem – kupoval jsem v říjnu 2014 a odlétal jsem 8. srpna 2015. Byla to (jak už to tak bývá) neodolatelná nabídka a já jsem naznal, že bych měl té příležitosti využít. Už nějakou dobu jsem si říkal, že bych se do Ladaku rád podíval. Když nic jiného, tak bych si snad konečně mohl vylézt na nějakou šestitisícovku (spoiler alert: to se mi podařilo).

Co mě trochu zklamalo, když jsem pár měsíců před odletem začal vážněji plánovat cestu, byl fakt, že do Indie potřebujeme vízum. Takových 5 let jsem se obešel bez toho, abych musel jezdit do Prahy nebo jinam na nějakou ambasádu, a za poslední rok už je to (po Číně a Íránu) třetí země, kde jsem toto musel řešit. Zvláštní na tom je, že Indie postupně zavádí tzv. e-visa, kde se stačí zaregistrovat na Internetu, a v několika vlnách do toho programu přidávají další země, ale ČR není v žádné z těch vln, jak je to možné? Tentokrát jsem zvolil služby Student Agency, kde to celé vyšlo na 1750 Kč (z toho asi 850 Kč za jejich servis).

Sobota 8. sprna 2015

Ráno bylo krušné, budíček jsem měl nastavený na 3:05. Ve 3:40 mi jel rozjezd na nádraží. Ve 4:15 mi měl jet autobus od Grandu (SA), ale měl 30 minut zpoždění. V 7 jsme byli na Florenci, v 7:30 bus na letiště, kde jsem byl zhruba v 8. Let jsem měl až 10:40, takže bylo spoustu času na salonek (zbavuju se posledních mil v OK Plus). Dávám si snídani a 3x zelený čaj!

V 10:05 má být boarding, ale trochu se zpozdíme. Nevadí, aspoň nebude čekání na přestup tak dlouhé.

Naše letadýlko z Prahy do Frankfurtu

Ve Frankfurtu se během čekání dám do řeči s holkou, co žije ve Vancouveru, ale je z Litvy a teď tam 3 měsíce byla. Leia? Nebo tak nějak. Pověděla mi, jaký je tam cítit ve vzduchu napětí v souvislosti se situací kolem Ruska a Ukrajiny. Teprve v 15:10 si všimnu, že už je čas jít – boarding měl být v 15:05. Zbývá projít několik kontrol a nakonec je to dost těsně (ale ne zas tak). Z Frankfurtu vzlítáme opět s mírným zpožděním. Je to Airbus A380 do Dillí s Lufthansou. Sedím u okýnka (jako skoro vždycky), vedle mě sedí IT Ind, co pracuje pro Western Union v oblasti big data, a vedle něj Američan, co pracuje na nějakých rozvojových projektech ohledně energie (power grid etc.) a do Indie jede pracovně.

Neděle 9. sprna 2015

Asi 0:45 přilétáme do Díllí. Ve frontě na imigraci potkávám Němce, študáka, doktora, dokonce lékaře a dobrovolníka Raphaela a Itala Silvia. Raphael bydlí poblíž Düsseldorfu a do Indie jede na 2 měsíce. Bavili jsme se o různých závažných tématech a zapamatoval jsem si jednu veselou věc: Prý jedna z prvních otázek, kterou mu položí cizinci v zemích jako Indie, když zjistí, že je to Němec, je: „A co Hitler? Máš ho rád nebo ne?“ Bizarní.

Další čekání uteklo jako voda a v 5:40 už vzlítáme směr Léh. Let trvá něco kolem hodiny a v 7:15 jsme na místě. Letiště v Léhu je malinké. Všechno jde hladce, registruju se na policii. Ale co to? Na letišti chybí směnárna! To jsem si měl asi fakt vyměnit aspoň něco na letišti v Díllí, i když měli dost nevýhodný kurs. Všichni mi nabízí taxi za 250 Rp. (1 Rp. = 0,40 Kč), to se mi zdá dost, na Internetu psali, že to má být max. 150 Rp. Tak nakonec vyrážím pěšky.

Letadlo Air India na runwayi letiště v Léhu

Silnice vedoucí od letiště do města

Za chvíli zastavuje auto, jestli chci taxi. Za 250. Odmítám. Když jdu 5-10 min., tak mi zastaví další a prý že za 150, ok! Vypadá to na dobrýho poctivýho týpka. Když nemůžeme najít guesthouse, který jsem hledal, navrhuje o kus dál jiný, kde má známé. Obvykle toto odmítám, ale tentokrát mi to přijde ok. Pokoj je za 300 Rp (120 Kč), prohlídnu si ho a souhlasím. Ještě furt jsem mu nezaplatil. Prý jestli si dám čaj. Sedneme si do kuchyně a oba dostaneme masala tea. Pak spolu jeden do směnárny a konečně mu platím (200 Rp – cesta byla prý delší, než původně počítal; ehm, ok).

V pekárně si dám takovej sladkej pletenec, čaj a balenou vodu. Pak se vrátím do guesthousu. Je to kousek za řekou na konci Changspa road, což je jedna z hlavních baťůžkářských lokalit – je to tu samej guesthouse, restaurace a cestovní agentura.

Je teprve 9 hodin ráno. Dávám si na 2 hodinky šlofíka a pak vyrážím na aklimatizační výlet do 4000 m. Procházím starým centrem, kupuju colu. Stoupám nahoru ke dvěma gompám, pak dál nahoru k Tsemo Temple. Pak kus po silnici. Už jsem asi 150 m nad městem (asi 3650 m).

Hlavní ulice v centru. Je trochu rozkopaná

Mešita a za ní na kopci chrám

Když dojdu k místu, kde bych se měl odpojit od silnice a začít stoupat údolím, usoudím, že potřebuju víc vody (mám už asi jen 2 dl coly). Sestupuju tedy kus dolů do vesnice a kupuju 1 l vody + sušenky. Vracím se zpět k rozcestí a pokračuju údolím. Jsou tam haldy odpadků. A bagr a četa dělníků. Po dalším 1-2 km jsou odpadky pryč a cesta začíná prudčeji stoupat.

Cesta údolím směrem k sedlu a na kopeček

Pohled zpět. Bílá tečka vlevo uprostřed je zřejmě Šántí stupa

Už jsem skoro tam

Byla to docela makačka, ale za chvíli jsem v sedle, asi 3850 m. Cesta pokračuje mírným traverzem k místu, kde je odbočka na vrcholek. Jsem ve výšce 3900 m. Dávám si pauzu na vodu a sušenky. Zkusím výstup nahoru. Už se mi trošku motá hlava, ale v mezích. Prve to jde až na vysílení dobře, ale pak je to čím dál strmější a všechno se sype. Když se vyškrábu na začátek skalnatého hřebínku, rozhoduju se, že tu končím. Zbývá výškově stěží 20-30 m, ale bylo by to dost o hubu. Fotím výhledy, dávám sušenku a jdu dolů. První úsek je dolů ještě horší než nahoru. Necítím se úplně bezpečně. Tady kdyby mi to uklouzlo, tak se asi pěkně doškrábu.

Autoportrét v nejvyšším bodě, kam jsem se dostal – asi 4000 m nad mořem

Pokud se nepletu, tak toto je ta skála, na kterou jsem se drápal, akorát z druhé strany

Za chvíli je to za mnou a jsem zpět u rozcestí. Byl jsem ve 4000 m, takže jsem spokojenej. Sestupuju do druhého údolí a zjišťuju, že budu muset ještě vystoupat znovu do dalšího sedla a přelézt do jiného údolí, jinak bych došel někam do p. a ne do Léhu.

Když dojdu zpět do města, jsou už 4 hodiny odpoledne, výlet tedy zabral 4 hodiny. Sedám si na zahrádku jedné restaurace a dávám si momo (knedlíčky vařené na páře plněné zeleninou nebo mletým masem). Su pěkně hotovej.

Asi v 6 si v guesthousu ještě dávám čaj a studuju treky. V 7 se snažím zalehnout, ale moc to nejde. Začínají příznaky (mírné) výškové nemoci. Nespavost, mírná nevolnost, točení hlavy, bolest hlavy. A k tomu mě zas bolí hýždě (pozůstatek maratonu na jaře). Nic moc. Kolikrát už jsem se zařekl, že tohle už znovu nechci začít a příště už si dám na aklimatizaci záležet? Je pravda, že už je to pár let, kdy se mi něco takového stalo. Naposled asi při výstupu na Mont Blanc v roce 2012. Tehdy jsme šli z Chamonix přímo na Gouter (3800 m).

Tady v Léhu jsem bohužel neměl moc na výběr. Přiletěl jsem přímo do 3500 m. Na letišti hlásili, že lidi si mají dát aspoň den klidu a pokud možno ani nikam moc nechodit. Ale já měl za to, že je přece lepší jít výš a pak se vrátit na nocleh zpět. Ukázalo se, že jsem si to nejspíš myslel blbě. Tahle poučka prý platí, když člověk jde postupně z dola pěšky. Ale když se přiletí přímo někam, kde je to vysoko, tak je prý lepší být v klidu. Ale to už se nikdy nedozvím, jestli bych se byl býval cítil líp, kdybych se tím řídil. Nakonec jsem se ještě v posteli kouknul na 2 díly Hry o trůny a zkusil jsem znovu zalehnout před půlnocí.

Pondělí 10. srpna 2015

Noc tedy byla nic moc, ale nějak jsem to zvládl. Vzbudil jsem se kolem 8. a cítil jsem se o hodně líp, už zbývala jen mírná bolest hlavy – musím víc zabrat s tekutinama. Z postele se mi nechtělo a nakonec jsem v 9:30 vstal.

Vyčistit zuby, oblíct, sbalit pár věcí do batohu a hurá na snídani – zkusil jsem jedno místo hned za řekou, jmenuje se to All Day Breakfast. Dal jsem si toast s jamem, banánovou palačinku a konvičku čaje (dohromady 160 Rp.). Pak jsem se různě procházel po městě, nakoupil pár věcí jako jelení lůj a sušené ovoce a oříšky. Vyměnil jsem další valuty. Pak jsem si dal dobrý indický jídlo. Pak jsem se vrátil do guesthousu a dal si šlofíka (doporučuju).

Šántí stupa

K večeru jsem vyrazil k Šántí Stupa. Je odtama krásnej výhled na město. Když se začalo stmívat, tak jsem vyrazil zpět. Na večeři jsem si dal v restauraci přímo u mostu musaku s lilkem. Bylo to výborný! S čajem za 200 Rp. Večer jsem se pak balil, abych byl ráno ready na výlet – Markha Valley Trek. Moc mi nešlo spát, tak jsem zkoukl ještě poslední 3 díly 4. série Hry o trůny.

Pokračování příště.

post

Írán 2014/2015: Druhý týden

Tento článek navazuje na tento: Írán 2014/2015: První týden

Pátek 2. 1. 2015

Brzké vstávání, 7:30 snídaně, 8:00 sraz s borcem za rohem od hotelu, jedem do Persepolis, největší zachovalé památky z dob Perské říše. Borec pracuje v hotelu, ale tohle dělá bokem, aby o tom šéf nevěděl. 23 dolarů! A ještě s náma jede Íránec a ten platí míň. Stejně tak se liší ceny za hotel. Nespravedlnost!

Persepolis stojí 15kT (90 Kč). Velice působivé.

Odpoledne se bloncám po městě. Všechno zavřeno – je totiž víkend (pátek). Večer si dám čaj v takovým hezkým domě/vile. Pak na večeři kebab. Bylo toho mega jako vždy.

Pohled na hory nad Širazem

Budova ministerstva spravedlnosti, kterou jsem si určitě neměl fotit. Jsou na ní názorně vidět ti dva strejdové, který tu maj všude.

Přemýšlel jsem, co dál. Už od začátku jsem uvažoval, jestli nemám jet dolů k Perskýmu zálivu – když nic, tak tam bude aspoň teplo. A uvidím moře! Takže jsem si zařídil na další den bus do Bušeru. Byl to trochu krok do neznáma. Bušer není ani v Lonely Planet. Je to bývalý hlavní Íránský přístav, ale dávno už ho zastínil Bandar Abbas. Je tam poblíž jaderná elektrárna a taky nějaká vojenská základna a všude hodně vojáků. Taky je tam dost imigrantů z Afghánistánu.

V Širazu jsem potkal 2 trochu crazy lidi: Jednoho jsem potkal v malé uličce a říkal mi, že ať dávám bacha, že tam bych se neměl pohybovat, že tam jsou teroristi. Druhýho jsem potkal kousek od centra, měl podivnou chůzi a začal na mě pořvávat všelijaký nadávky a že ty naše podělaný sankce a že nás nenávidí a tak. Stane se.

Sobota 3. 1. 2015


VIP bus do Bušeru „jede“ v 9. Takže taxi prý v 7:45 z hotelu. Takže opět brzké vstávání a v 7:30 rychlá snídaně. Na nádraží jsem asi 8:10. Ukazuje se, že v 9 není odjezd, ale to teprv bus přijede na nástupiště. Ach ach. Vyrážíme asi 9:20. Cesta má trvat 4 hodiny, ale nakonec je to spíš 5.

Po cestě na jih do Bušeru

Asi ve 3 jsme v Bušeru, beru si taxi do hotelu za 5kT (30 Kč). Hotel Asema – je to hnus zaplivanej škaredej. Aspoň že je blízko centra. Je tu teplo. 24 stupňů. Odpoledne je všechno zavřené – siesta. Bloncám se po nábřeží. Pohoda, klid. Na večeři si dám rybu v restauraci přímo u moře.

Jediný plavec, kterého jsem v moři viděl za celou dobu.

Vojáci si najali člun na projížďku.

Asi 200 km tímto směrem je Saudská Arábie.

Za tmy začínám prozkoumávat město. Všichni ožili, v ulicích je spousta lidí. Procházím trhy. Cítím se tu trochu zvláštně. Opravdu tu na turisty nejsou zvyklí.

Zabrousím do pánské čajovny. Cítím se trochu nejistě, ale je to ok. Jeden borec trochu (ale fakt moc ne) mluví anglicky.

Takhle ta čajovna vypadala z venku.

A takhle uvnitř.

(Tady se můj ručně psaný deníček odmlčel, takže to jdu lovit z hlavy.)

Dal jsem si vodní dýmku a čaj. Pak ještě jeden čaj. Borec je prý klavírista a doporučuje mi, abych dneska večer šel na jakejsi koncert. A zítra je prý další. O chvíli později přišel update – oba koncerty jsou prý bohužel zrušený. Takto to tady chodí. Stát je všemocný. Borec mi říká, že čaj je špatná věc. Ale nevím, na čem jede on, protože působí trochu jetě. Snažil se se mnou domluvit na další den ráno, že mě provede městem, ale popravdě se mi do toho moc nechtělo. Tak jsem si nechal napsat jeho telefonní číslo, ale svoje jsem mu nedával. Rozloučil jsem se a šel jsem dál prozkoumávat noční uličky Bušeru. Nakonec jsem to stočil zpět do svojeho zaplivanýho hotelu a šel jsem spát.

Neděle 4. 1. 2015

Prve mě napadlo, že bych se mohl ráno vykoupat v moři. Jenže to bych musel jít úplně bez ničeho (aby mi nikdo nic nemohl ukrást, zatímco bych byl ve vodě). A ono se zrovna udělalo trochu horší počasí – byly hrozný vlny. Tak jsem se na to nakonec vykašlal.

Nasnídal jsem se a pak jsem si šel projít severní cíp historického města, kde jsem ještě nebyl. Pak jsem se ještě chvíli kochal pohledem na moře.

Nakonec jsem si vyzvedl v hotelu věci a vydal jsem se na autobusové nádraží na předměstí. Totiž původně jsem chtěl zpět do Teheránu letět, ale bohužel byly lety vyprodané, takže mi nezbylo než jet autobusem.

V autobusu mě čekalo překvapení – všechny sedadla byly pokrytý průhlednou fólií. No tak to snad ne! Je to šíleně dlouhá cesta a s takovou budu celej zapařenej. Začal jsem teda ukazovat, že to jdu strhnout, ale steward, co byl vepředu autobusu, na mě začal: ne, ne, ne!! Nakonec jsem si sedl na volnou dvojsedačku o něco víc vzadu a pak jsem nenápadně pod sebou tu fólii roztrhal.

Cesta byla hódně dlouhá. Nakonec to trvalo asi 17 hodin. Je to kolem 1000 km.

(Tady pokračuje můj deníček.)

Pondělí 5. 1. 2015

V 8 jsem dorazil busem z Bušeru. Předem jsem byl domluvenej se Zohre, že ani nepůjdu na hotel a pojedu přímo k nim. Tak se také stalo a snídal jsem už doma. Pak jsme vyrazili do muzea kinematografie (kde bylo nejdůležitější, že jsem zmáčkl tlačítko v jedné expozici a pak se děly věci!). Po prohlídce muzea jsme si šli sednout do místní kavárny – překvapilo mě, že to bylo docela dost drahý. Dal jsem si koktejl. Pak jsme si dali oběd přímo u metra Tajrish (nejsevernější stanice – už jsem tam byl předtím několikrát – viz předchozí článek) – polívka a taková směs ve vinným listu.

Prý co budem dělat dál. Tak že bychom mohli na vodní dýmku. Říkal jsem Zohre, že normálně jdu na dýmku tak 1x za 2 roky, takže teď budu mít vybráno na několik let dopředu. Ona prý taky moc často nechodí, ale chtěla mi ukázat jeden podnik, kam chodí hodně jejích spolužáků. Bylo to hodně zajímavý místo. Hrála tam nahlas disko hudba, takže člověk skoro neslyšel vlastního slova. Uvnitř spousta mladých lidí, někteří až příliš mladí – jedna skupinka vypadala na druhý stupeň základní školy. Prve jsme potkali jednoho spolužáka, tak jsme s ním chvíli seděli. Pak přišly dvě další spolužačky, tak jsme pak byli s nima. Takový party girls. Snažily se mě naučit, jak vyfoukávat kouř a dělat při tom kroužky, ale moc mi to nešlo.

Během odpoledne volal Vahid, jestli prý nechcem jít večer do divadla. Že nějaká jeho kamarádka je produkční. Vyjádřil jsem obavu, abych z toho něco měl, když neumím persky. A prý předchozí večer tam byli nějací Francouzi a líbilo se jim to. Tak ok, proč ne. Ještě před divadlem jsme se stavili do jakéhosi domu umění, co byl poblíž divadla. Byly tam hezký moderní obrazy. Ceny okolo 10 mT (60k Kč), docela šílenost.

Toto se nám líbilo.

Pak jsme si dali rychlé jídlo v kavárně a v 8 začlo divadlo – jmenovalo se to Rodina. Neobvyklé bylo, že účinkovali pouze muži, i v rolích žen. Bylo to velice moderní a dramatické. Otec byl typ diktátor, což se projevilo i tím, že na letáčku k představení byl vyobrazen Adolf Hitler, to mě pobavilo. Bylo to o takové rodince, která podle slov otce byla nejlepší na světě. A jednoho dne otec koupil rodině dar – letadlo. Tak řešili, kdo kam chce letět. Každý si představoval, kam poletí, a všichni byli nadšení. Akorát jeden syn ne. Nechtěl nikam. Všichni mu domlouvali, aby nebyl hubatej na otce a aby byl nadšenej, jak všichni ostatní. No, dopadlo to s ním špatně. Nejsem si jistej, ale myslím, že spáchal sebevraždu. Každopádně už byl pak mrtvej. Chudák ale žil dál ve formě jakéhosi ducha – dál se pohyboval na scéně, ale ostatní ho neviděli a neslyšeli. Muselo to pro něj být dost frustrující. Zohre mi sice překládala jen něco, takže jsem většině dialogů nerozuměl, ale stejně mě to bavilo. Hlavní věc, která mi utkvěla v paměti, je zvolání: pedar! Což znamená otče!/otec. To ten syn chudák furt opakoval, ale nikdo ho neslyšel.

Po divadle jsme se autem stavili do hotelu pro moje zavazadla, společně s Vahidem a spol. Po cestě jsme se stavili na pouliční jídlo – pražené fazole a červená řepa. To tady je v zimním období na každým rohu. Pak (bylo skoro 11 večer) že se pojedem kouknout na Persian Gulf Lake. Wow! Je to umělé jezero na severo-západ od centra Teheránu a kolem celé nové moderní město. Spousta (spousta!) nových výškových obytných domů. Mega! Byla kosa, tak jsme se zdrželi jen krátce a hurá domů. Ještě se nachystat na ráno (chtěl jsem si ještě jednou vylézt na Tochal) a na kutě (v 1 v noci).

Úterý 6. 1. 2015

Ráno budík v 6:00. Ugh!! Ale překonal jsem se a v 6:15 byl na nohách a 6:25 už jsem s mamkou vycházel z domu (ona šla na badmington jako každé ráno). 7:45 jsem byl na Tajrish. Nějak se nedařilo zaplnit mikrobus (sdílené taxi), tak jsem nakonec řekl, že to zaplatím (5 kT místo 1 kT). V Darbandu jsem v prvním otevřeném krámku koupil vodu a chalvu a 8:33 jsem vyrazil z výšky asi 1700 m vzhůru do hor. Za hodinu a půl jsem byl u Širpaly, kde jsem si dal pauzu (čaj a chleba). Pán v krámku si mě pamatoval a zdravil mě mým jménem.

V 10:33 jsem byl u rozcestí nad Širpalou, další pauzu jsem si dal u Amiri (opět 15 min).

Bouda Amiri, kde jsem o týden dřív spal.

Na vrcholu jsem byl v 13:09, takže mi to trvalo celé 4 hod 36 min včetně pauz! Čistého času 4 hodiny lezení a převýšení 2200 m, to je 550 m za hodinu průměrně. To se docela povedlo! (Jasně, Kilian Jornet by to dal o fous rychleji, ale stejně.)

Ve 13:30 jsem začal sestup. Šlo to velice dobře. Pod Širpalou v krámku mi pán vyběhl vstříc a pogratuloval mi. Zpět dole v Darbandu jsem byl 15:46. Takže 7 hod 15 min celkem. Vydal jsem se přímo dom, kam jsem dorazil okolo 6.

Původně jsem se měl jen lehce sbalit a jít na hotel, protože domácí měli na večer program někde jinde. Ale nakonec se to zrušilo, tak jsem mohl zůstat. Zohre domluvila, že půjdem v 8:30 ven s jejíma kamarádama. Morteza a Mohammad. Srandovní týpci. V nejlepším slova smyslu. Mori měl Peugeot 405, jako spousta lidí tady. A taky iPhone 6. Mohammad měl iPhone 5s. Jsou to bratranci a oba milujou posilovnu. Jezdili jsme různě po městě, pak byli na vodní dýmce (ano, opět).

Kouřili jsme dýmku, pojídali oříšky a kluci mi ukazovali na telefonu různé fotky – jednak různých částí Íránu, kam se musím určitě podívat, a pak různé zajímavé věci typické pro Írán – například nějaké jejich národní jídlo, prasečí hlava nebo něco takového. A že to musím zkusit! Tak že pojedem do restaurace si to dát. Zkusili jsme 2 podniky a v obou už nás odmítli, že je pozdě. Nevadí, nemusím mít všechno. (Ještě v té čajovně, abych nebyl pozadu, tak jsem jim ukázal našeho brněnskýho orloje a říkám jim, že tomu říkáme Onderkův penis. A oni prý: „Pššt! Takový slova neříkej nahlas!“)

Tuto fotku mi nakonec Mori přinesl na letiště vytištěnou na tvrdém podkladu.

Pak jsme jeli dál a zastavil nás policajt na motorce. Jako doprovod měl vojáka s kalachem nebo tak něco. Mori začal vysvětlovat, že má hosta ze zahraničí, ha ha. Totiž my jsme nahlas poslouchali hudbu a tancovali jsme. A oni mysleli, jestli jsme nepožili alkohol. Takže všechno ok.

Mori je crazy!

Nakonec jsme se ještě zastavili na zmrzlinu a koupili jsme si bagetu, se kterou jsme jeli do parku, který stoupal do hor nad město. Tam za náma po chvíli přišel nějakej strážník, že je nebezpečný se tam v noci zdržovat a že bychom měli jít. Tak jsme pomalu šli. Domů jsme se dostali ve 2 – docela výkon vzhledem k tomu, že jsem vstával v 6.

(Tady už definitivně končí moje ručně psané zápisky, takže teď už to budu jen lovit z hlavy.)

Mimochodem, během večera za mě všechno platil Mori s Mohamedem. Totiž mně už o dva dny dřív došly peníze a říkal jsem Zohre, že se potřebuju stavit do směnárny, ale nějak jsme na to zapomněli, takže jsem byl bez peněz. Snažil jsem se například odmítat zmrzlinu, ale kluci si absolutně nedali říct. Že jsem jejich host a že je to samozřejmý, že mě dneska hostí.

Středa 7. 1. 2015

Na středu jsem toho moc v plánu neměl – akorát vyměnit valuty, koupit (a poslat) pohledy, koupit nějaký dárek pro paní domu, koupit dárek pro Zohre, která měla večer narozeninovou párty, a koupit šafrán.

Vstali jsme docela pozdě a brzo přišla ze školy nejmladší sestra, která měla jen ráno nějaký test, společně se svojí kamarádkou a její matkou. Přinesly s sebou spoustu jídla a hned se začalo s vařením na večerní párty. Mimojiné moje oblíbené jídlo z lilku (zbytek jsem pak dostal na cestu a dovezl až do Brna). To bude dobrota!

Takhle to doma neděláme!

Zohre mi domluvila, že se na nějaké stanici metra potkám s Morim, že mě chce ještě vidět a že mi pomůže s nákupama. Akorát že on neumí ani slovo anglicky, takže bylo jasné, že to bude legrace. Docela jasně jsme se domluvili, kde se potkáme. Ale ani to neklaplo bez dalších několika telefonátů na místě. Pak jsme šli k němu do copy centra, kde pracoval (Zohre se s ním znala tak, že dělal nějaké propagační materiály pro jejich divadlo). Tam jedna holka uměla trochu anglicky, takže jsme se domluvili, co vlastně chci dělat.

Mori v copy centru, kde pracuje

Pak jsme šli k Moriho bratrovi si půjčit motorku a pak už jsme jezdili různě po městě – prve jsme vyměnili valuty. Další challenge byla najít obchod, kde by měli pohledy. Povedlo se to až na 3. pokus a i tak se mi ta nabídka moc nelíbila, ale raději jsem koupil, co měli. Pak prý jestli nechci se jet podívat na bývalý prezidenstký palác – jedna z hlavních památek v Teheránu. Tak jo. V místní kavárně mi o tom pak nějaký Moriho kamarád i něco řekl anglicky.

Golestan Palace

Pak jsme se jeli najíst – v takovým malým fast foodu jsme si dali tortily plněný kebabem. K tomu jogurt. Bylo to dobrý a bylo toho hrozně moc, ostatně jako obvykle. Konečně jsem mohl Moriho pozvat já – měl jsem peníze. Nakonec jsme se stavili do Moriho oblíbeného krámku s ručně dělanýma šperkama a oblečením apod. Koupil jsem Zohre šálu. S Morim jsme se rozloučili, já jsem jel metrem zpět dom a po cestě ještě v květinářství koupil takovou mega kytku.

Borec překvapivě uměl dobře anglicky. Docela jsem byl nakonec překvapenej, jak velká kytka z toho vznikla.

Doma už se chystala výzdoba – balónky atd. Taky jídlo už bylo připravený. Všichni se hodili do gala.

Postupně začali chodit hosté. A pak se to rozjelo. Hlasitá hudba, tanec. Pak dort.

Zohre dostala dort.

Pak jeden host – režisér z divadla – vytáhl kytaru a zpívaly se nějaký písničky, co všichni znali. Pak vždycky někdo začal něco zpívat a ostatní se přidali. Pak přišlo rozbalování dárků. Největší dárek byly obří kozačky od kamarádky z divadla. Bylo to super. Kolem půlnoci všichni vypadli a zůstala tam pouze rodina a já. Už jsem byl docela unavenej a šel bych si lehnout, ale spal jsem v obýváku na zemi a nejstarší sestra ještě potřebovala reinstalovat Windows na šéfově notebooku. Docela vtipné. Takže se šlo spát tak možná ve 2, už přesně nevím.

Čtvrtek 8. 1. 2015

Poslední den v Íránu (odlítal jsem v pátek brzo ráno). Ráno jsme šli prve do obchoďáku nakupovat – Ava potřebovala nový botky. Docela mě zarazily vysoké ceny – v obchůdku s obuví měli samý napodobeniny známých značek, ale ceny skoro odpovídaly originálům u nás. Pak jsme jeli na oběd do takovýho místa nad městem, kde byla spousta restaurací a kde spousta rodin chodila na jídlo. Dali jsme si, jak jinak, kebab. Většina to měla s rýží. Já mám rád ten jejich chleba, tak jsem si objednal ten. Nakonec ho zbylo tolik, že jsme si ho sbalili s sebou a já jsem ho dostal na cestu a dojídal jsem ho ještě dva dny po návratu do ČR.

Čtvrteční oběd

Odpoledne jsme byli doma. Vahid mi nabídl, jestli nechci večer jít na svatbu jejich sousedů v Karčaku. Trochu jsem váhal a ptal se, jestli to není blbý, když ty lidi neznám. Navíc nemám žádný slušný oblečení. Vahid mě ujistil, že je to ok. (Vlastně dneska už vím, že jsem byl oblečenej tak slušně, že bych se nemusel stydět jít pro státní vyznamenání – měl jsem černou fleesovou bundu.) Takže tím pádem k večeru pojedem do Karčaku a já už pak odtud pojedu v noci přímo na letiště. Už mi zbývala jen jediná věc – koupit dárek pro paní domácí. Vyrazil jsem tedy ven se Zohre, která jela na nějaké konzultace ohledně divadla, po cestě mě vyhodili na rušné křižovatce, kde byl obchoďák a spousta obchodů okolo. Chodil jsem tak okolo, ale na nic jsem nemohl přijít. Tak jsem nakonec koupil bonboniéru. Když jsem se vrátil dom, byl už tak akorát čas si dobalit věci, rozloučit se a vyrazit do Karčaku. Bylo to těžké loučení. Poslední 4 dny jsem u nich vlastně bydlel. Když jsem mamce předal bonboniéru, byla úplně dojatá, že to jsem neměl atd. Nakonec vytáhla ze skříně novou zabalenou skleněnou misku na oříšky apod. ve tvatu motýla. Že je to pro moji matku.

V Karčaku jsem jen nechal u Vahida doma batoh a jeli jsme na svatební hostinu. Byl to docela zážitek. Už z dálky byla slyšet hlasitá hudba (začínalo to asi v 7 a my dorazili o hodinu později). Konalo se to v takovém několikapatrovém domě. Muži slavili v prvním patře, ženy o patro výš. Usedli jsme s Vahidem ke stolu, kde mě všem přestavil. Pak přišel bratr nevěsty se s Vahidem pozdravit. Říkal, že je hrozně rád, že tam jsem a že doufá, že si to užiju. Uprostřed místnosti bylo pódium, na kterém seděl ženich a jeho nejbližší. A taky DJ/zpěvák. Před pódiem se tančilo. Mezi hudbou se ají něco říkalo a šlo hlavně o to, že teď se ženich loučil s dosavadním životem a odteď už si bude dělat všechno po svém – zakládá vlastní rodinu a domácnost. Totiž ti dva novomanželé se prý vzali už před pár týdny – úředně. Ale teprve teď mají tuto oslavu a teprve odteď se sestěhují dohromady a začnou žít v jedné domácnosti. Akce měla trvat do 10 večer. A taky že jo. Asi v 9:30 se začlo na stoly nosit jídlo (opět kebab s rýži a tentokrát toho bylo ještě větší porce, než kdykoli jindy), všichni to rychle snědli a tím oslava skončila. Že prý užší rodina a přátelé budou ještě slavit dál doma.

Svatební zábava.

Autem jsme se přesunuli k Raminovi (ti bydlí taky v Karčaku), kde byla i Sudabe, takže tam byly 3 z 5 sester. Dostali jsme výbornou zmrzlinu a Bahore mi ukázala keramiku, kterou barví a zdobí. Prý to připravuje na svátek nového roku, který bude někdy v březnu/dubnu. (Bude to pak prodávat.) Je to taková tradice, že v každé domácnosti mají tuhle sadu – asi 5 kusů. A v každém je něco od stejného písmena (nepamatuju si, které písmeno to bylo, už si ani nepamatuju ty věci). Postaví se to uprostřed jídla na zemi. Bahore prý že ať si vyberu barvu a že mi jeden kousek keramiky nabarví a nazdobí. Vybral jsem si zelenou vázičku.

Bahore mi zdobí vázičku.

Ramin mi pak ještě dal takový obrázek se starým perským znakem, co měl na stěně. Kolem půl jedné jsme se rozloučili a šli jsme zpět k Vahidovi pro moje zavazadla. Mahbube mi ještě dala 3 kousky keramiky, co měla z jednoho Íránského města, a k tomu nějaké sladkosti. Pak už nastal čas vyrazit na letiště. Původně jsem měl jet taxíkem, ale Vahid prý že mě vezme. Je to asi 70 km, ale tak proč ne. Řekl jsem mu, že mu dám peníze, co bych dal za taxík, protože stejně už nemám co s nima dělat. (Sice jsem je mohl utratit na letišti, ale byla to dobrá výmluva mu aspoň něco dát, když mě pořád všichni tak hostili.) Letělo mi to v 5:15, ale pro jistotu jsme jeli už asi v 1. (Navíc jsem nechtěl, aby kvůli mě Vahid musel moc ponocovat.) Během večera mi ještě napsala Zohre, že Mori by mě chtěl ještě vidět a že přijede na letiště se rozloučit. Snažil jsem se mu to rozmluvit, že je to šíleně daleko, ale on na tom prý trval. Takže kolem 2. jsme dojeli na letiště a zavolali jsme Morimu. Rozloučil jsem se s Vahidem a Mahbube (která jela taky) a pak jsem se potkal s Morim a jeho krásnou sestrou. Předal mi dárek – obrázek udělanej z naší společné fotky v čajovně (společně se Zohre a Mohammedem), vyměnili jsme si pár vět s pomocí Google Translate a pak už byl čas se rozloučit i s nima dvěma.

Po cestě zpět už se nestalo nic, co by stálo za zmínku. Snad jen to, že v Kievě byla hrozná zima a sníh. V pátek v poledne jsem přistál v Praze a pak jsem stihl docela rychle vlak a hurá domů.

V Kijevě byla velká zima.

Pokud jste přečetli až sem, tak si už asi umíte udělat obrázek o tom, jak jsou lidi v Íránu pohostinní. Je to neskutečný. Čas s tou „mojí“ rodinou byl nakonec to nejcennější na celém výletě. Mohl jsem tak líp poznat, jak se jim tam žije. Rodina tam většinou drží hodně při sobě a lidi se umí navzdory tamnímu režimu dobře bavit a užívat si život s rodinou i se svými přáteli. Věřím, že se sem ještě vrátím, ale tentokrát raději v létě, abych si mohl užít víc času v horách.

post

Írán 2014/2015: První týden

Původně jsem myslel, že tentokrát kolem nového roku asi budu v ČR a třeba se vyvrbí nějaká zajímavá akce. Ale když přišel listopad a pořád se nic nevrbilo, tak jsem usoudil, že bude lepší se někam vydat na výlet. Ale kam? Nejlépe do tepla, jenže takhle narychlo kupovat letenky na vánoční období třeba do Jihovýchodní Asie, to je na mě moc drahý. Nebo Jižní Amerika, to by taky šlo, ale to už by byla cenově úplná tragédie. Tak mě napadl Írán – mohlo by tam být o fous tepleji než v Evropě a už dlouho jsem o něm uvažoval, ale spíš teda na léto. Koukl jsem na letenky – cena byla docela příznivá (10k Kč) a bylo to. S tím teplejším podnebím to nakonec moc neklaplo, ale o tom později.

Írán je hrozně zajímavá země. A to ještě před tím, než do ní vstoupíte. Každý, kdo tam už byl, mi povídal, jak je to úžasná země a jak se tam cítil bezpečně a jak jsou místní pohostinní. Což úplně neodpovídá tomu, jak se o Íránu píše v médiích – většinou je to v souvislosti s íránským jaderným programem, napjatými vztahy s Izraelem a Západem, náboženským extrémismem apod. A i když jsem měl předem spoustu informací z první ruky, tak po příjezdu jsem byl překvapenej, že skutečnost je přece jen o trochu jiná než moje představy. Tak už to bývá.

Čtvrtek 25. 12. 2014

6:15 budíček; 6:24 vstávám; 7:17 vyrážíme autem; 7:24 nádraží;
7:41 vlak „Slovenská strela“ – kupé mám pro sebe, žádné zpoždění, průvodčí se usmívá! Paráda!
Po cestě jsem se po dlouhé době kouknul na Lost in Translation, skvělej film!
10:17 příjezd do Prahy (1 min napřed!);
10:23 metro -> 10:31 Kobylisy;
10:40 u Ondry, všechno OK, v 11:45 vyrážíme na Havla. Po cestě došlo na debatu o rodinných vztazích, pozor!

V salonku MasterCard jsem si dal docela dobrý těstoviny, taky jsem měl výhled na náš Boeing 737-800 v barvách Ukraine Airlines, který už čekal připravený na stojánce. Na první let do Kijeva (1 h 40 min) jsem dostal místo u nouzového východu – asi jsem se nějak líbil pánovi u odbavení – což bylo ale asi jediné pozitivum na tomto letu – v letadle byla zima a žádný servis, pouze voda. To mě trochu zklamalo.

V Kijevě jsem se přesunul k novému gatu a tam začalo pomalu přibývat lidí v hábitech.
Ve 20:10 jsme odstartovali směrem Tehrán (IKA), tentokrát nás vezlo letadlo Embraer 190.
Vedle mě seděl borec jménem Zia Hamdan – Afghánec žijící už 7 let ve Švédsku, toho času na ostrově Gotland. Jel navštívit afghánské kamarády do Bušeru (město na jihu Íránu, nakonec jsem se tam podíval taky). Vyprávěl mi příběh o tom, jak emigroval z Afghánistánu. Bylo mu teprve 15 let a bylo to velký dobrodružství. Celkem mu cesta z Afghánistánu do Švédska trvala 7 měsíců. Během té doby byl například 1 měsíc uvězněnej v Řecku spolu s dalšíma 70 uprchlíkama. Při deportaci zpět do Turecka jich pár uprchlo v lesích na hranicích na straně Turecka. Byl sníh a zima. Pak se dostali do Istanbulu, kde za další $2000 domluvili převoz po moři do Itálie. Hlavní styčná osoba byl Afghánec, co dřív dělal tlumočníka pro americkou armádu. Loď byla přeplněná lidma – asi 50 lidí. V noci byla bouře a všechna technika selhala – loď dál nepojede. Z posledního fungujícího mobilu zavolali 112 o pomoc. Telefon se mezitím vybil. Pak letělo nad nima letadlo, na které mávali. Nakonec přiletěl vrtulník a zachránil je. Byla to řecká pobřežní stráž.
Na zbytek příběhu už nebyl čas – blížili jsme se k Tehránu. Zia by o tom všem chtěl napsat knížku.

Pátek 26. 12. 2014 – Tehrán

Přiletěli jsme kolem 1 hodiny v noci místního času (rozdíl 2:30; GMT+3:30). Po výstupu z letadla jsme se rozloučili, ale ne na dlouho – později jsme se potkali při výměně valut v odletové hale. Vízum šlo hladce. Referenční číslo pomohlo – nebylo nutné vyplňovat formulář – ale 2 Italové neměli nic a bylo to ok. A v Praze po mně taky nic nechtěli (někdy prý aerolinka nechce člověka pustit na let, pokud předem nemá přes agenturu zařízené referenční číslo). Vízum stálo 50 EUR.

Po vízu, pasové kontrole a vyzvednutí batohu jsem si šel do horního patra vyměnit peníze. Bylo tam mraky lidí, co se chystali někam letět. A najednou slyším: Martin? Zia s kámošem jsou tu! Vyměnil jsem 100 USD za 3 560 000 rialů. Jsem milionář! Rozhodli jsme se, že všichni 3 pojedem spolu taxíkem na jižní autobusák, kde ten Ziův kámoš chytí bus do Esfahanu. Taxík stál 500 000 (300 Kč). Taxikář jel jak blázen, různě přejížděl z pruhu do pruhu a tak. Později jsem zjistil, že je to tu normální. Dojeli jsme na autobusák, borec hned naskočil na bus a my jsme tam se Zijou zůstali. Chtěli jsme počkat do rána v autobusové hale, ale měli zavřeno. Co teď? Byla docela zima. Zia vymyslel, že zavolá přátelům (jeho vzdálená sestřenice a její manžel + malé dítě) a že tam můžem jet a přečkat do rána (on se k nim chystal jít až ráno a pár dní zůstat). Tak jsme zavolali, taxikářovi vysvětlili adresu a jeli jsme. Dojeli jsme až do takové úzké uličky, kde nás taxikář vysadil (taxi stálo 160k – 100 Kč). Neměl jsem moc drobných – za první taxi jsem neplatil vůbec a za druhé jen 60k (36 Kč). Doufal jsem, že si pak rozměním a něco doplatím, ale už k tomu pak nedošlo. Za chvíli nám z uličky mával borec. Výtahem jsme vyjeli do 3. patra a tam nás vítala jeho žena. Dostali jsme čaj, ke kterému jsem nabídl vánoční cukroví. A pak jsme šli spát – připravili nám v obýváku deku na zem na koberec a druhou deku na přikrytí. Jejich byt byl 2+kk a v obýváku měli velkou televizi.

Když jsme se uložili ke spánku, mohlo být tak 5 hodin ráno. Budil jsem se průběžně, ale tak v 10:30 jsme definitivně vstali – John totiž přišel z obchodu s chlebem a dalším jídlem. U snídaně už s náma byl i jejich malej syn, byl mu skoro 1 rok. Pak jsem se připravil k odchodu – Zijovi jsem se neúspěšně snažil dát 500k. Rodině jsem dal 1 čokoládu.

Snídaně po první noci.

Chléb barberi, který původně pochází z východu Íránu – ti východňári pro ně byli barbaři.

Zia mě doprovodil na hlavní ulici – Amir Kabir. Shodou okolností jsem zrovna sem původně mířil najít hotel. Za 10 minut už jsem stál na recepci hotelu Firouzeh, který doporučujou v LP. Pan recepční moc nechtěl smlouvat, ale aspoň malinko jsem to stlačil (z 680k na 630k, takže lehce pod 400 Kč za noc se snídaní). Pak jsem se na chvíli usadil v lobby a bavil jsem se s nějakým Číňanem – bylo jich tu několik. Cítil jsem se pořád trochu nemocně (už z Brna), a tak se mi nechtělo moc lítat po venku. Až tak ve 2 nebo ve 3 jsem vyrazil najít něco k jídlu. Totiž na naší ulici byl akorát jeden kebab naproti a pak už jen samý autodíly, pneu servisy, opravny apod. (A taky banky a hotely.)

Moje ulice – Amir Kabir. Tudy jsem procházel mockrát.

Vlezl jsem na metro a jel linkou 1 na sever. Akorát jsem nevěděl kam. Vysedl jsem na jedné stanici a tam to bylo takový staveniště – po obou stranách ohrady. To se mi nelíbilo, tak jsem jel zas na jih s tím, že za pár zastávek vysednu. V metru se ke mně prihovoril jeden pán a že jestli mi může nějak pomoct. Přemýšlím… Vlastně může! Mám hlad a hledám restauraci! On že to zná dole na jihu skoro na konečné a že tam je dobrej podnik a že mě tam vezme. Chvilku jsem váhal, ale nakonec jsem kývl. Z pána se vyklubal 40letý Vahid, kterej zrovna šel z Tochalu (teda ne úplně – byl jen asi v půlce), což je vysoká hora nad Tehránem a kam jsem se já taky chystal. Super! Takže mi dal nějaké informace.

Můj první pohled na hory nad Tehránem. Bohužel v Tehránu mají většinou dost smogu, takže většinou není moc dobrá viditelnost.

Dojeli jsme do cílové stanice, vystoupili, nasedli na sdílené taxi (1500 za oba) a jeli jsme. Restaurace už měla zavřeno (16 hod je pozdě na oběd – většina restaurací přes odpoledne není v provozu). Co teď? Nakonec jsme skončili v krámku, kde měli takový velký hot dogy.

Vahid a jeho hotdog.

Že prý jestli se nechci zastavit u nich doma, že zrovna mluvil s manželkou a ta už na mě čeká. Je to asi 30 min sdíleným taxíkem na jih – město Karčak. 2500 za jednoho (15 Kč). U Vahida doma nás přivítala jeho žena a 10letá dcera. Říkám, že to tam maj hezký. Vahid na to, že je to 62 m (a jako že nic moc). Za chvilku přišla další návštěva – sestra od manželky s 5letou dcerou. Bylo to docela vtipný – furt se mě na něco ptali. Vahid vždycky začal: Martin, my wife has a question. Někdy se snažil jí nepomáhat, aby to zkusila říct sama. Mahbube (tak se jmenovala) říkala, že musím jít zítra na večeři k její matce. Tak jsem byl trochu v rozpacích, že co jako na to ta matka, že se přece musí prve zeptat jí. A ona prý že její matka miluje návštěvy a určitě bude pro. Pak jí volali a zjistilo se, že další den už něco má, tak prý se domluvíme na jindy.

Asi v 7:45 jsem se rozloučil a Vahid mě doprovodil na sdílené taxi zpět. Nakonec jsem místo toho jel busem, kterýmu to šíleně dlouho trvalo. V buse byli dva mladí (20) študáci, co se chtěli bavit, ale anglicky moc neuměli, tak aspoň s pomocí slovníku v mobilu. Byli fandové do fotbalu (ten obecně v Íránu frčí), takže samozřejmě znali i Nedvěda, Čecha, Rosického atd. Pochválili mě, že toho o Íránu hodně vím (zabrousili jsme na ožehavá politická témata). Do hotelu jsem dorazil asi v 21:15 a už jsem nic neřešil, ani jídlo.

Dva studenti, co jsme se spolu bavili po cestě od Vahida zpět na hotel.

Sobota 27. 12. 2014

Od rána jsem se necítil dobře, tak jsem po snídani ještě pár hodin pospával. Odpoledne jsem se šel jen najíst a koupit sim. Jedl jsem v takové trochu dražší restauraci u metra. Byl to kebab (dobrej!) a k tomu v umělohmotných baleních salát a pár dalších věcí. Celé to i s čajem a vodou stálo 21k tomanů (120 Kč).

Porce kebabu i rýže byla obří. Takhle je to v Íránu všude – většinou téměř není možný všechno sníst.

Tady malá odbočka k placení. Psaná cena se všude udává v rialech, ale ústně se všude mluví o tomanech. 1 toman = 10 rialů. Například taxikář ti ukáže 5 prstů jako 5 tisíc tomanů, což znamená 30 Kč. Mohlo by to být taky 50 tisíc tomanů, ale to už by bylo moc peněz, takže to člověk většinou odhadne, o kterej řád se jedná.

Sim jsem původně chtěl koupit v prodejně Iran Cell dole v metru, což mi doporučil recepční, ale byla tam šílená fronta lidí. Místo toho jsem ji koupil za nekřesťanské peníze v trafice – předregistrovanou. Za 300k rialů. Normálně to prý stojí pár USD. Zbytek dne už jsem zase jen tak polehával. Večer jsem lupnul 1 aspirin (a další den ještě 2).

Neděle 28. 12. 2014

Na večer jsem si naplánoval schůzku se Silvestrem (který mi pomohl zařídit referenční číslo k vízu), abych z něj vytahal nějaké rozumy. Z hotelu jsem vyrazil tak v 11. Prve jsem si na směnárenské ulici vyměnil dolary. Pak jsem se podíval na místní křesťanskej kostel – byl docela škaredej a někomu se nelíbilo, že ho chci fotit.

Všude spousta taxíků, ponejvíce Peugeot nebo Samand (místní značka). Nalevo kostel a za ním vtipná malůvka na domě – detail viz níže.

Takových malůvek tam mají dost. Když jsem to ukázal Zohre, tak jen dala oči v sloup. Oni to nesnáší. Chomejní byl revoluční vůdce, kterej jim tam nastolil islámskej režim v roce 1979. Tohohle a ještě jednoho strejdu musí mít vyvěšenýho v každé kanceláři, každé restauraci, na každým úřadě, všude.

Tady se hodí náboženská vsuvka. V Íránu je oficiálním náboženstvím islám, takže většina lidí jsou oficiálně muslimové. A pak je tu pár menšin – křesťanská a ještě nějaké – které můžou vyznávat svá náboženství. Ale do toho se člověk musí narodit. Konverze z islámu neexistuje. Za to je trest smrti. Takže v praxi spousta lidí na islám kašle (tak půlka společnosti) a jsou vlastně ateisti, ale navenek se musí tvářit jako muslimové. Kdyby chtěli vážně začít vyznávat jiné náboženství, tak asi můžou jedině emigrovat.

Po cestě na metro Haft-e-tir jsem koupil 2 mapy (Írán a Tehrán, 2x 10kT myslím). Metrem jsem dojel na konečnou na severu – Tajrish. Sever je bohatej. Je fakt, že trochu to poznat je, minimálně lidi se líp oblíkaj. Jsou tu občas i kavárny západního typu. Odsud jsem jel dál na sever na úpatí hor. Jmenuje se to tu Darband (sdílené taxi 1kT). Je to taková cesta sevřená mezi skalami, která vede do hor a je lemovaná všelijakýma čajovnama/restauracema/obchůdkama. Je to oblíbený cíl zamilovaných párů.

Darband. Cesta vede dál mezi skalami a postupně stoupá.

Vsuvka ohledně chování lidí na veřejnosti: Od kamaráda, co byl v Íránu tak před 5 lety, jsem slyšel, že neexistuje, aby se muži a ženy bavili volně na ulici. Leda že by to byla rodina. Že to je zakázaný. A skutečně, od Vahida jsem slyšel, že jeho bratra kdysi v 80. letech krátce po islámské revoluci zbičovali za to, že se na veřejnosti bavil se ženou. Ale dneska už je to o hodně volnější a v parcích jsem viděl spostu párů jen tak posedávat a povídat si. Samozřejmě pořád to má svoje limity a lidi musí být opatrní.

Šel jsem tak půl hodiny pomalu do kopce a pak jsem se pomalu vrátil a směřoval jsem to zpět na Tajrish, kde jsem v 5 měl sraz se Silvestrem. Byl jsem tam brzo, tak jsem chvíli bloumal po ulicích. Asi v 16:45 jsme se potkali. Šli jsme se najíst do restaurace ve vrchním patře bazaru, dali jsme si oba dizi (15kT s pitím). Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí, je to dobrej týpek. Žije tu už rok a čtvrt, studuje perštinu, už ají dobře mluví i čte/píše. Prý je to jednoduchej jazyk. Má přítelkyni z Kurdistánu, která studuje angličtinu, ale oni dva spolu odjakživa mluví persky.

Večer jsme pak ještě šli do místní kavárničky. Mladí lidí na severu jsou dost liberální. Přišlo mi to mírně jako paradox, protože jsou často z bohatých rodin a kdo chce peníze, tak se musí paktovat s lidma u moci = konzervativní vláda. Ale tak to tu funguje. O islám ve skutečnosti (skoro) nikomu nejde, jde jen o moc.

Kavárna na severu Tehránu.

Dolů na jih jsme se vydali společně na BRT (bus rapid transport), pak už jsem pokračoval jen já. Moc rapid to nebylo. Jel jsem celkem tak 1,5 hod.

Pondělí 29. 12. 2014

Konečně čas vyrazit na výlet do hor! Původně jsem měl budík na 7:50, ale nějak se mi nechtělo, tak jsem vstal až 9:20. Rychle se nasnídat, dobalit a 10:20 jsem vyrážel z hotelu. V Darbandu jsem byl za hodinu a poté, co jsem nakoupil chleba a vodu, jsem konečně vyrazil nahoru.

Tady od toho pána jsem si koupil chleba.

První díl: Shirpala (2600 m). Darband je ve výšce 1700 m. Byl jsem tam asi za 2 h 15 min nebo tak. Bohužel bylo zavřeno (až na jednu otevřenou místnost), takže oběd neklapl. To bylo zklamání. Ani vody jsem moc neměl. No ale co se dá dělat. Vyrazil jsem dál směrem k přístřešku Ameri (3400 m). Brzo jsem se ocitl v mraku a viditelnost klesla na 50-100 m. Zároveň přibývalo sněhu.

Dole město v oparu.

Asi ve 4 jsem dorazil do přístřešku, hurá! A o pár set metrů výš na hřebeni byla modrá obloha a svítilo slunko! Odložil jsem si a vylezl ještě 250 m do výšky 3650 m, abych se trochu líp aklimatizoval. Když jsem se vrátil k Ameri, bylo už 5 hodin. Rozdělal jsem si spacák a pustil film (Perfect Sense – hrozná slátanina). Najednou mě něco vyrušilo – myš! Ochomítala se kolem sáčku s chlebem, co jsem měl vedle sebe na podlaze. Hmm, tak to bude problém. Sbalil jsem všechno do batohu a ten jsem pověsil na lano pod traverzu – teď už se ta potvora k jídlu nedostane a snad dá pokoj.

Nedala pokoj. Navíc jsem zjistil, že jsou minimálně dvě. Ach ach. Tak mě napadlo jim dát do rohu kus chleba – až ho sní a nasytí se, tak už by mohl být klid, ne? Ne. Celou noc jsem probděl. Měl jsem pořád zaplou čelovku a občas jsem musel myš odhánět, když mi slídila u hlavy – měl jsem strach, aby mi nechtěla lézt do spacáku. Chvíli mě ají napadlo, jestli bych ji nedokázal zabít cepínem, tak jsem si ho připravil vedle sebe, ale to byla utopie.

Úterý 30. 12. 2014

O to míň se mi ráno chtělo lézt ze spacáku, a tak jsem se vyhrabal až v 9:20. Venku už bylo krásně jasno a docela teplo. Napil jsem se vody, kterou jsem celou noc vyhříval ve spacáku. Pojedl jsem perník a chleba a v 10:30 jsem vyrazil. Před sebou jsem viděl někoho jít, ale pak mi utekl – nahoře jsem ho potkal. Pánovi je 71 let a na vrchol Tochal (3960 m) chodí každý týden (naráz nahoru a dolů). Respekt!

Nahoře pěkně fučelo a ke konci výstupu už mi začínala být trochu zima. Hlavně mě studily mokrý záda. A došlo konečně i na moje péřové rukavice. Nahoře je naštěstí taková červená plechová bouda, která je trochu vyhřátá od sluníčka. Uvnitř byl teploměr. Pán říkal, že když přišel, bylo -5 stupňů. Když jsem přišel já, bylo to na nule.

Dominanta v dáli je Damavand – nejvyšší hora v Íránu (5610 m).

Asi po půl hodině jsem vyrazil směrem na stanici 7 (lanovka, co vede z Tehránu). Je tam sjezdovka, ale je to dost slabota. Snad 300 m převýšení. Uvažoval jsem, že jednu noc přespím v místním luxusním hotelu. Jenže se ukázalo, že je v ďolíku na konci sjezdovky, tak to nic, já chtěl výhled.

Vydal jsem se tedy ke stanici 5. Po pár stech výškových metrech jsem se opět zabořil do mraků. Cesta se mi postupně ztratila a já jdu hlavně dolů. Místy sníh, místy suť. Po levé straně slyším lanovku – že by stanice? Zapnu GPS a skutečně – už jsem kousek pod ní. Vydrápu se zpět a od stanice pokračuju traverzem mírně dolů na východ. Je 15 hod. V 5 je tma, to akorát vyjde. A taky že jo. Když dojdu dolů do Darbandu, je 16:30. Okolo páté jsem na Tajrishi, ve fast foodu si dám nějakej mega hamburger. Je fakt mega. Má 2 vrstvy masa. 1 normální, 1 asi kuřecí. Zapíjím to plechovkou pepsi, ale moc to nepomáhá – stejně jsem dehydrovanej jako kráva.

Kolem 7. jsem na hotelu. Hurá, dokázal jsem to! Večer popíjím pivo, pojídám dobroty a skypuju s našima. Píšu Vahidovi sms, že jsem zpět. Prý mi zítra zavolá a pozve na návštěvu ke tchýni. Super.

Středa 31. 12. 2014

Je tu Silvestr! V pozdním dopoledni jsem vyrazil na sever – chtěl jsem občíhnout místní sídlo hipsterů/umělců – Gandhi Shopping Center a zdejší kavárny. Spíš mě to zklamalo. Příliš velkej hype. Tak už to bývá. Dal jsem si drahej a dobrej banánovej koktejl. Pak jsem se tak různě bloncal – prošel jsem poblíž parku, pak jsem pokračoval jižně a asi v 15:30 jsem si v jedné „kavárně“ objednal pizzu. Byla podivná, asi jak na treku v Nepálu. Volá mi Vahid – že jestli se teda nepotkáme v 7 na metru Imám Chomejní. OK!

Na cestu zpět jsem si vzal mototaxi, protože busy byly absolutně přeplněný a stejně by to trvalo víc jak hodinu. Takto jsem byl do 15 min u hotelu! Bylo to dobrodružný. V hotelu jsem se poptal po letence: Šlo by zítra letět do Širazu? Hmm, je plno, leda ve 4 odpoledne s přirážkou ($57) nebo v 8 večer ($45). Rozmyslím se a zavolám mu večer.

V 7 se potkávám s Vahidem a jedem na konečnou metra na západ, odtud pěšky. Jeho žena má zpoždění – teprv vyráží z domu (a oni bydlí v Karčaku kus na jih). Prý je to tak s ní furt. A to jí řekl, ať vyrazí napřed!

Vahid si dal ještě v parku kouřovou a pak už jsme šli do bytu jeho tchýně. Byla tam zatím pouze 1 z jejích 5 dcer – Sudabe. Pak se to začalo trousit. Přišla Vahidova žena Mahbube s dcerou Niaesh, její sestra Bahore s manželem Raminem a dcerou Avou, pak i dvě mladší sestry (Zohre a Šakiba). Ještě jedna kamarádka (Razie). A pak ještě na chvíli nějakej kamarád podívat se někomu na počítač. Takže v jednu chvíli nás tam bylo 13, jestli se nepletu.

Podávaly se samé dobroty. Nejvíc mi chutnalo to jídlo vlevo – lilek s nějakým sýrem. Mňam!

Velice praktické. Po jídle stačí shrnout ubrus a je uklizeno!




Ava a v pozadí oslavy nového roku v TV.

Ramin a Šakiba hrajou místní oblíbenou hru, ale zapomněl jsem název.

Byl to hezkej večer. Zohre umí anglicky, tak jsme si pokecali. Hodně úspěchu měl můj iPad a fotky z všelijakých výletů. Příště by to chtělo i víc fotek z domova. Mezitím jsem zavolal recepčnímu z hotelu a potvrdil na další den letenku do Širazu. Pak jsem koukl na hodinky a zjišťuju, že je 1:30! Už je novej rok! Na pár minut jsem zaskypoval našim a ukázal jsem jim na videu celou rodinu. Tak 2:30 nebo 3 jsme se pomalu začli ukládat ke spánku. Hodně lidí ulehlo v obýváku na zemi. Vahid už spal v ložnici holek. Že prý mám spát taky tam – vedle něj na letišti. Tak jo. Ale ještě před spaním se u nás v pokoji rozjela tak 30minutová debata (ještě se Zohre). Nějak se nám nechtělo spát. Vedle postele pak spala i Zohre (což znamená Venuše). Jí začínala škola ráno v 8, tak to bude těžký vstávání. Řekl jsem jí, ať mě vzbudí 10 min před odchodem, že půjdu s ní. Přesvědčila mě, abych i posnídal, takže mě vzbudí 6:45. Och.

Čtvrtek 1. 1. 2015

V 6:55 mě budí Zohre. Hrozně se mi nechce. Naštěstí se zeptá, jestli chci ještě spát a já kývám. Jenže už jsem stejně vzhůru. Takže v 7:05 vstávám a v kuchyni potkávám překvapenou Zohre. Udělá mi čaj a pak už pomalu vyrážíme na metro. Ona normálně jezdí taxíkem, ale dnes výjimečně kvůli mně.

Zpět v hotelu jsem poměrně brzo. Dávám si snídani. Chlapíkovi se letenku zatím nepodařilo koupit. Nevadí, to se zvládne později. Jdu si zdřímnout. A když už pomalu vstávám, tak mi chlapík pod dveřma strčí letenku. Hurá! Ve 4 letím. Ještě pořád jsem operoval s myšlenou, že beru s sebou všechny věci do hor – původní plán byl, že půjdu na několikadenní trek na Dena Mountain. Potřebuju tedy koupit pár věcí. 11:30 vyrazím na bazar. Ale je to tak velký, že nemůžu najít, co potřebuju. Oříšky by byly, ale s ovesnýma vločkama je to horší. Nakonec to vzdávám, kupuju jen bagetu s kuřecím masem a jedu motorkou zpět na hotel. Jdu balit … a rozhodl jsem se, že na hory kašlu! Jednoduše jsem vyměkl. Už na Tochalu byla dost slušná kosa a nechtělo se mi být dalších několik dní v takových podmínkách. Nechám většinu věcí v hotelu a pojedu nalehko. Ve 14:20 jdu dolů na recepci. Ještě musíme zarezervovat hotel (Hafez) a o půl už jdu na metro. Pak taxi. 15:20 jsem na letišti. Vyzvedávám boarding pass. Všechno jde hladce. Letadýlko nepoznávám, takový menší proudový, 3+2 sedadla (později zjišťuju, že je to MD-83). Ata Airlines.

Naše letadlo. MD-83.

Nezvyklé rozložení sedadel 3+2.

16:15 vzlítáme (15 min zpoždění). Dokonce je tu i palubní servis! Jako žádná výhra v loterii to není, ale potěší to. Sladká roláda, tyčinka, pidi balení oříšků.

V Širazu beru taxík do hotelu (Hafez, $25 za noc), pak najít jídlo, super zmrzka.

Byla fakt moc dobrá! S kouskama pistácií – těch je v Íránu hojnost.

A to je konec první půlky. Zbytek výletu (tedy druhý týden) bude v dalším postu. Vlastně jsem toho zase tak moc nestihl – částečně tím, že jsem se na začátku nějak necítil a polehával jsem. Ale nejdůležitější bylo, že jsem potkal Vahida a jeho rodinu a s nima jsem si pak ještě užil spoustu legrace.