post

Nepál 2013/2014: Bhaktapur

Tento článek navazuje na tyto dva předchozí:

V úterý 14. ledna 2014 po poledni jsem se po 16 dnech vrátil do Kátmandú. Zpět domů jsem letěl až v pátek, tak jsem přemýšlel, co budu dělat. Mým cílem bylo utéct ze smogu a špíny hlavního města někam, kde bych mohl v příjemném prostředí, nejlépe v hezké přírodě, relaxovat a v pátek se pak přesunout rovnou na letiště. V úterý odpoledne jsem proto strávil dost času v internetové kavárně a zkoumal možnosti. Nakonec padla volba na Bhaktapur, kam jsem ve středu dopoledne přejel s tím, že tam zůstanu 2 noci a v pátek dopoledne odtud pojedu rovnou na letiště.

Bhaktapur je historické město, které se nachází asi 10 km na východ od Kátmandú. Populace se blíží 100 tisícům obyvatel a většina lidí zde vyznává hinduismus. Hlavní atrakcí je historické centrum s typickými cihlovými domy. Město je zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

 Než abych po příjezdu do města bloudil a hledal vhodné místo k ubytování, vsadil jsem tentokrát na jistotu a zvolil Cosy Hotel, který měl dobré recenze. Bylo to taky o hodně dražší, než normální guesthousy, ale co, měl jsem za sebou docela náročný výlet, tak jsem si říkal, že si trochu luxusu na závěr zasloužím.


Jakmile jsem se ubytoval, šel jsem prozkoumávat město. Je to hodně zajímavé místo, které má svoji atmosféru. V centru je sice dost lidí, ale ne zase tolik, aby to bylo nepříjemné. Ani turistů tu nebylo moc. Nepotřeboval jsem žádný speciální program – jen jsem chodil sem a tam a sledoval a fotil a nechával na sebe působit okolí. Náhodou jsem narazil na nějakou náboženskou slavnost, kde se lidé předháněli, aby mohli svým bůžkům přinést co nejlepší oběť – hlavně jídlo, ale i různé jiné předměty. To člověk v Brně jen tak nepotká.

V pátek dopoledne jsem se nechal odvézt na letiště, odkud mi to v 16:25 letělo. KTM je hrozný letiště! Fakt asi nejhorší, co znám. Všude spousta lidí, málo místa k sezení, málo místa celkově. A hlavně absolutní zmatek. Je tam možná 10 gatů, ale používají se jen 2 nebo 3 a vždycky až na poslední chvíli se člověk dozví, který je jeho. Když se pomalu blížil můj odlet, tak gate 1 byl otevřený pro lety do Dilí. Seděl jsem v čekárně vyhrazené pro tento gate (oddělená prosklená místnost) a když se místnost uvolnila – cestující do Dilí už byli fuč – přesunul jsem se jinam, ani nevím proč. Po chvíli se ukázalo na obrazovce, že gate 1 nyní obsluhuje náš let do Abu Dhabi. Šel jsem tedy zpět do té čekárny, kde jsem před chvílí seděl. Tentokrát ale přímo u dveří do čekárny kontrolovali a trhali boarding pasy. Tak to je vtipný, kdybych tu zůstal sedět celou dobu, tak jsem byl uvnitř bez prokázání se boarding pasem. Když jsem tam podruhé už chvíli seděl, tak se najednou na monitoru objevil nápis Dilí a několik agentů začalo procházet chodbama a hulákali „Dilí, Dilí!“. Takže opozdilci začali zase chodit přes tu čekárnu ke gatu 1 a do letadla – ale při vstupu do čekárny je nikdo nekontroloval. Takže už jste si snad udělali představu o tom zmatku. Kvůli tomu taky většina letů odletí aspoň o půl hodiny později, než je v plánu – i náš.


Let do Abu Dhabi trval skoro 5 hodin a pak mě čekalo 6 hodin čekání na další let. Byla to otrava, utíkalo to dost pomalu a byla tam docela zima. A pak ve 2 v noci let do Frankfurtu. Překvapilo mě, jak živo na letišti v tuto noční hodinu bylo – mraky Evropanů a Američanů. V 6:25 jsem byl ve Frankfurtu, asi v 8 jsem se vydal do města, ve 12:21 vlakem do Norimberka, pak busem do Prahy. Tam jsem dorazil po 18. hodině, vrátil satelitní telefon a hned 18:37 jsem vyrazil vlakem konečně do Brna. O půl 10. večer jsem byl doma. Uf, to byla dlouhá cesta – od dveří ke dveřím skoro 40 hodin.