post

Peru: Zpět přes Londýn

Na cestu zpět jsem se docela těšil. Jednak teda byl měsíc dlouhá doba a těšil jsem se domů. Ale taky mám rád absolvování té cesty samotné. Je to čas, kdy nemusím nic moc řešit ani dělat, a přitom se nemusím cítit kvůli tomu blbě. Můžu si něco přečíst (v tomto případě hlavně dohnat zanedbaný Respekt na Kindlu), vyluštit nějaké to sudoku, poslechnout si nějakou zajímavou hudbu v letadle (TAM je brazilská aerolinka, takže toho měli zajímavého dost), trochu se prospat (na omezený prostor v letadle už jsem si tak nějak zvykl, takže mi to nevadí), prostě samá pozitiva (no dobře, není všechno perfektní – například jsem podcenil nákup jídla na cestu v Limě a pak jsem měl hlad na letišti v Sao Paulu a musel kupovat drahou bagetu).

Na cestu z Huarazu do Limy jsem si připlatil za autobus typu cama (což je španělsky postel, ale zas tak žhavý to nebylo). Říkal jsem si, že mě čeká dlouhá cesta, tak abych se trochu prospal. Vyráželi jsme v neděli 9. června v 11 večer. Místo vypadalo luxusně.

Usadil jsem se, vyrazili jsme a přišlo zklamání. Na obrazovkách pustili film a zvuk zněl po celém autobuse. Tak já jsem si připlatil, abych se prospal, a oni takhle? Naštěstí jsem byl připraven a poprvé v životě jsem použil špunty do uší. Trochu mě tlačily, ale účel splnily.

Do Limy jsme dojeli někdy v 5:30 ráno. Do rozednění jsem čekal v čekárně a pak jsem přemýšlel, co s batohem – měl jsem několik hodin čas. Nakonec mě napadlo se zeptat u odbavení zavazadel do autobusu, jestli by mi neuschovali zavazadlo jen tak, že už nikam s nima nejedu. Prý že není problém – dali mi lístek s číslem a bylo to. Mohl jsem tedy jít prozkoumávat okolí.

Čtvrť, ve které jsou autobusové společnosti, nemá moc dobrou pověst – není to tu moc hezké a turisti se tu většinou raději moc nezdržují. Ale mně to přišlo v pohodě. Neměl jsem s sebou skoro žádné věci, ale přece jen kdyby mě někdo chtěl okrást, tak by to asi moc dobrý nebylo – potřeboval jsem za pár hodin být na letišti. Šel jsem směrem k centru města a po cestě jsem míjel obrovské nákupní centrum. Zavřené. Prý otvírají v 9. Takže jsem prve šel asi na hodinu do internetové kavárny. Pak jsem se vrátil do nákupního centra, ale tam jen pomalu otvírali krámky a ty, které byly zatím otevřené, pro mě nebyly zajímavé – různý oblečení, elektronika a podobný nesmysly.

Když jsem usoudil, že už je pomalu čas, vyzvedl jsem si u autobusové společnosti batoh a chystal se stopnout taxík na letiště. S tím je trochu potíž. Moc se nedoporučuje jen tak si kohokoli, kdo se tváří jako taxi, zastavit. Že by člověka taky mohli okrást. No jo, jenže jakou já mám teďka jinou možnost – když jsem byl v hostelu, tak mi někoho zavolali, ale tady teda nevím. Tak jsem zastavil takové nově vypadající auto s mladým řidičem. Vypadalo to jako skutečné taxi, jak se patří. V kabině měl vyvěšené i nějaké průkazky se svojí fotkou. Zeptal jsem se ho, kolik na letiště. Hodil nějakou cifru, já jsem navrhl o 5 míň, on že ok, tak jsem nastoupil. Po cestě mě trochu napadaly myšlenky, že co když mě teď odveze místo na letiště do nějaké tmavé uličky… Ale jak jsme se blížili k letišti, tak mi ukazoval na vzlítající letadla a byl takovej veselej, tak jsem si říkal, že už snad dobrý. Na letišti pak při vjezdu je potřeba ukázat legitimaci, takže tam už je bezpečnost bez problému.

Našel jsem svoji přepážku na odbavení, došel jsem tam, dal jsem jim svůj batoh, otočím se k odchodu a už už se raduju, že mám teď na dlouho od všech starostí pokoj, když najednou mě zastaví boreček, že je policajt v civilu a ukazuje mi odznáček na řetízku kolem krku – asi to odkoukal v amerických krimi seriálech. Že prý jen rutinní kontrola. Na okamžik mi problesklo hlavou, jestli se náhodou za poldu jen nevydává. Ale na letišti je přísnej režim a i do té haly, kde se odbavuje, je obtížný se dostat, pokud člověk nemá letenku. Druhej jeho komplic už měl v ruce můj právě odbavený batoh a že ať jdu s nima dozadu do nějakých dveří, abychom ten můj batoh prohlídli. No pěkně mě tím otrávili, protože jsem měl co dělat, abych ten batoh nějak sbalil a zavřel – byl plnej k prasknutí. Takže jsme všechno vyndali, oni si všechno vybalili – spacák, karimatku, pončo, čuchali si k láhvi od benzínu, přišlo jim to hrozně zajímavý.

A když to všechno skončilo a já jsem si začal znovu všechno balit, tak mě zase začali uhánět, ať dělám, že musí ten batoh rychle dát na odbavení. Jo a mezitím se jim ještě nelíbil můj nůž, kterej mám od dětství a kterej má asi 10cm čepel. Nějakej jejich kolega zrovna přišel s další obětí na šacování a prý že to je zakázaný, mít takovej nůž. Já že jako proč, že to není velkej nůž. On že je to zakázaný a vzal mi ho a začal s ním rozřezávat ochrannou fólii, kterou si ten nešťastník obmotal svoje zavazadlo. Když to dodělal, tak jsem mu znovu řekl, že to je můj nůž a že ho chci zpět. Tak mi ho teda vrátil, a zatímco já jsem si ho balil zpět do batohu, ten můj polda mi znovu zopakoval, že je to zakázaný. Nakonec mi poděkovali za spolupráci, podali jsme si ruce a já jsem byl opět volný.

Když jsem se blížil k rentgenům, potkal jsem Leu, co jsem ji potkal už po cestě do Peru. O kus později jsem potkal ještě jeden mladý český pár, kteří se mě předtím v Huarazu vyptávali na Alpamayo trek (když jsem o něm ještě nic nevěděl). Takže jsme na letišti trávili čas tak nějak spolu.

Pak následoval 5hodinový let do Sao Paula. Na letišti v Sao Paulu stojí za zmínku snad jen to, že poblíž místa, kde jsme seděli a čekali, byl malý obchůdek s předraženýma brasilskýma produktama a u vchodu stál stolek a na něm připravená ochutnávka s cachaçou – národním to brazilským alkoholem. Jenže flaška tam byla, ale připravené minikelímky byly prázdné a nikdo u toho nestál. Chvíli jsme váhali a pak jsem se zachoval jako správný Čech – nalil jsem si sám. Pak jsem zjistil, že nejsem zdaleka sám. Dal jsem si tedy ještě jednou.

Cesta do Londýna byla opět docela bez za zmínku stojících událostí. Možná akorát to, že jsme asi 20 minut kroužili nad letištěm, než nás konečně pustili na přistání. Pak jsme si vyzvedli zavazadla, rozloučil jsem se s Leou i českým párem (všichni pokračovali rovnou z letiště dál) a vydal se na metro na Piccadily Line směrem na South Kensington a pak k Battersea Parku, kde jsem podle instrukcí našel ten správný vchod a pak už jsem byl v bezpečí. Po cestě z letiště se mi akorát začal zničehonic vypínat iPhone a děje se to doteď, ble.

Trochu jsem pojedl a pak jsme se vydali na nějaké to pivko.

A pak do vedlejší hospůdky na živý cikánský jazz.

Co si jen dám na jídlo?

Už to mám!

A takhle hezky hráli. Bylo to trochu jak soundtrack hry Mafia.

Další den ráno jsem vyrazil v 6 směrem na Heathrow a před 7. už jsem tam byl. Vrátil jsem Oyster Card, odbavil se a pak čekal na letadlo, které mělo zpoždění asi půl hodiny, takže naděje na stihnutí dřívějšího spoje z Vídně se rozplynula.

Zatímco jsem ve Vídni čekal, přiletěla nějaká parta Slováků v dresech, které dokonce vítali tleskající fanoušci. Snad se zrovna vrátili ze Švýcarska z turnaje v hokejbale nebo něčem takovém.

V 15 hodin ve středu 12. jsem vyjel Žlutým autobusem z letiště a v 17:30 jsem byl po několikadenní cestě konečně v Brně. Hurá!

post

Peru: Ishinca Valley

Když jsem se v úterý 4. června vrátil zpět z předchozího treku, nabízela se otázka, co s necelým týdnem, který mi ještě v Peru zbývá. Kluci Izraelci říkali, že se chystají asi na 8 dní do údolí Išinka, které je nedaleko Huarazu a jsou tu 3 hory, které by chtěli zdolat – na severu Urus (5420 m n. m.), na východě Tocllaraju (6032 m n. m.) a na jihu Ishinca (5530 m n. m.). Rozhodl jsem se, že se připojím k nim aspoň na těch několik dní a uvidím, kolik toho stihnu. Omer a Lior plánovali lézt na šestitisícovou Tocllaraju až jako poslední. Já jsem tajně doufal, že si ji vylezu sám jako první.

Ještě než jsme vyrazili, byl jsem pozván na večeři do místního izraelského klubu. Je to jakási polonáboženská organizace, která má po světě 6 míst, kde vždycky nějaký mladý pár půl roku žije a každý večer připravuje večeři pro kohokoli, kdo přijde. Je to hlavně pro Izraelce, ale když pozvou někoho dalšího, tak to nikomu nevadí. Všechno je košer a zadarmo. Nikdy není předem jasné, kolik přijde lidí. Moc jsme nechápali, jak to ti hostitelé zvládají, že opravdu každý den tam mají 10-20 hostů. Lior s Omerem sem chodí každý den, když jsou zrovna v Huarazu. Já jsem s nima šel ve středu 5. června. Vzal jsem s sebou na pití džus, ale to jsem špatně odhadl situaci. Že prý sice většina hostů asi může pít i ne-košer, ale bohužel to nemůžu nalít do jejich košer skleniček. Ono mě to napadlo už předem, že by to mohli brát takhle vážně, ale říkal jsem si, že stejně zeleninu přece kupují na tržišti, takže není košer. Že prý zelenina je výjimka, že to se prostě jinak nedá.

Na večeři byla taková hustá zeleninová polívka a pak guacamole s doma pečeným pita chlebem. Bylo to tak dobrý, že jsem se toho přejedl. Po večeři jsme se postupně každý měli představit a říct nějakou vtipnou historku. Celkově musím říct, že to byl zajímavý zážitek, ale cítil jsem se tam trochu divně, tak nějak nepatřičně. Takže jsem nabídku přijít znovu odmítl.

V pátek ráno jsme měli sraz u kluků v hostelu a ještě s jedním Američanem jsme vyrazili taxíkem směrem do údolí. Taxík nás vyložil na konci vesnice, kde jsme si najali 2 osly (ve skutečnosti jsme dostali jednoho osla a jednoho koně) a vyrazili do údolí.

Sice bychom byli schopní si tam všechno vynést sami, ale po 7 dnech na rýži a čínských polívkách jsme se dohodli, že to chce tentokrát něco trochu lepšího. Kluci nakoupili 35 kg jídla. Cesta trvala asi 4 hodiny.

Když jsme dorazili do base campu, potkali jsme 3 lidi z mojeho hostelu, kteří tam vyrazili už o pár dní dřív – John, se kterým jsem se už předtím několikrát bavil, a pár Američanka-Brazilec. Počasí nebylo nic moc, ale tak nějak jsme se rozhoupali, že brzo ráno vyrazíme na Urus. Že prý tam nejsou žádné trhliny, takže jsme nakonec ani nebrali lano a úvazky. Večer se udělalo Omerovi špatně, takže se rozhodl, že s náma nepůjde.

Původní plán byl vstát v 1 a vyrazit ve 2. Naštěstí jsme zaspali a vstali až ve 2 (a vyrazili ve 3). Ještě že tak – jinak bych byl na vrcholu ještě za tmy. Na snídani jsme si dali chleba se sýrem a rajčetem, ale trochu jsme to přehnali, zvlášť na tu ranní hodinu, a kvůli tomu mi to pak moc do kopce nešlo a byl jsem navíc nadmutej jak koza. Ještě k tomu fakt hodně foukalo. Když jsme se začali blížit k ledovci, začalo nám dělat problémy najít správnou cestu. Nakonec jsme to nějak zvládli, nazuli mačky a vyrazili na led. Jakmile jsme překonali první místy skalnatou pasáž a dostali se na otevřený svah, najednou mi začalo být nasazené tempo příliš pomalé (do té doby jsem šel poslední), vystartoval jsem a za chvíli jsem už měl docela velký náskok.

Před 7. ranní jsem byl na vrcholu. Hurá!

Poslední úsek jsem teda už jen doufal, že tam budu co nejdřív. Nebylo to nijak extra těžký, ale přece jen je to nad 5000 a to nikdy není jen tak. Byl to opět perfektní pocit být nahoře. Dokonce i vysvitlo slunko, ale jen na chvíli. Šíleně foukalo. Tocllaraju byla celá v mracích. Asi po 10 minutách jsem se vydal dolů. Minul jsem kluky a pak i další dvě skupiny, co lezly nahoru za náma – druhá z nich byl John + pár. Johnovi je určitě přes 60 a poprvé lezl někam na ledovec. Měl prý co dělat, ale nakonec to zvládl. Má můj respekt.

Zpět u našeho kempu jsem byl v 8:30 a myslím, že to trvalo minimálně 2 hodiny, než přišel někdo další. Udělal jsem si hned pořádnou ovesnou kaši s nakrájeným ovocem. Zbytek dne jsme jen tak různě odpočívali.

Bavili jsme se s dalšíma lidma okolo a prý na Tocllaraju se absolutně v tomto počasí nedá vylézt. Španělé, kteří to šli zkusit, došli stěží do high campu a už tam se bořili do půli stehen. Že prý i když se zlepší počasí, tak to bude trvat ještě pár dní, než ten sníh trochu slehne. Rozhodlo se tedy, že se hned další den půjde na Ishincu. To se mi moc nezamlouvalo – jednak se mi nechtělo zase vstávat v noci, ale taky počasí nevypadalo vůbec dobře. A taky jsem potřeboval ten stejný den kolem poledne už odejít směrem do vesnice a pak do Huarazu, protože ten samý den (neděle) mi jel noční autobus do Limy. Nakonec to dopadlo tak, že po zalehnutí do stanu neustále hodně foukalo (a v mém přístřešku mi to moc nedalo spát) a když mě přišel Omer ve 2 vzbudit, tak jsem mu řekl, že nejdu. Kupodivu jsem nakonec ani neměl moc velké výčitky, že jsem takto vyměkl. To počasí bylo opravdu špatné a výhled prý nestál za nic. A hlavně teda jsem nechtěl dobrovolně znovu jít v tak šíleném větru jako ten předchozí den.

Takže takto dopadlo mých posledních pár dní. V neděli v poledne jsem se vydal na cestu údolím dolů do civilizace.

Za 2 a půl hodiny jsem byl ve vesnici a pak za pár kaček dojel colectivem zpět do Huarazu. Tam jsem udělal všechno potřebné – nějaký ten nákup, nechal jsem se ostříhat, dal si sprchu atd. – a v 11 večer jsem vyrazil směrem do Limy. Jo a ještě před tím jsem si naposledy dal ceviche.

post

Peru: Alpamayo Trek

V úterý 28. května jsem měl den volna a v poledne jsem se u Casa de Guias (Dům průvodců) potkal se dvěma Izraelci – Omerem a Liorem – se kterýma jsem se chtěl domluvit na Alpamayo trek.

Omerovi je asi 24, zrovna skončil v armádě (povinná služba 4 roky + další 3 roky navíc) a teď bude začínat vysokou školu. Lior pracoval v armádě asi 14 let a odtud se taky s Omerem znají. Až mu v srpnu bude 50, tak půjde do důchodu (díky tomu, že byl v armádě, tak jde takto brzo). Takže toto je vlastně jeho poslední dovolená.

Alpamayo trek je asi 7denní pochod pohořím Cordillera Blanca v nadmořské výšce od 3900 do 4800 m n. m.. Po cestě se asi 8x překonává nějaké sedlo, takže to vychází zhruba 1 sedlo na den. Je to méně populární trek než Santa Cruz, který vede z druhé strany pohoří a je podstatně kratší.

V úterý kolem oběda jsme tedy šli na trh nakupovat zásoby. Náš jídelníček na následující týden měl vypadat asi takto:

Na snídani ovesná kaše se sušeným mlékem, cukrem a arašídy. Poté čaj.

Na oběd nudlová polívka.

Na večeři čaj, poté rýže s čočkou, sojovými boby, arašídy a trochou chilli. A jako dezert opět čaj.

Na hlavu to vyšlo 28 Sol. (x 8 = asi 220 Kč) včetně 2,5 bílého benzinu.

Ve středu ráno jsme měli sraz v 6:30 u Casa de Guias. Batoh jsem měl docela lehký až do té doby, než mi kluci předali moji část společných věcí – 3,5 kg jídla + 2 litry benzinu.  Ale i tak to docela šlo.

Prve jsme jeli collectivem asi hodinu do Yungaye (opět; 5 Sol.) a poté autobusem přes sedlo do Vaquerie (20 Sol.). Sedlo, které jsme museli překonat, je pokračováním cesty, když se jde na Pisco nebo Jezero 69. Trvá několik hodin, než se tam autobus vydrápe (je to přes 5000 m n. m.) a po cestě jsou krásné výhledy na Pisco. Asi ve 12 jsme konečně byli připraveni vyrazit pěšky na cestu.

Trek nám trval 6 nocí, což je dlouhá doba, a nebudu tu proto popisovat podrobně každý den. Spíš jen nějaké střípky.

Den 1

Začátek byl shodný s trekem Santa Cruz. Až ke konci dne jsme se měli odpojit. Abychom nemuseli prve nahoru a pak zase dolů, bylo nám doporučeno si to zkrátit přimo. Nakonec se to jako moc chytré rozhodnutí neukázalo. Prodírali jsme se docela hustým terénem. Ale nakonec jsme přece jen došli tam, kam jsme chtěli. Kempovali jsme asi ve výšce 4200 m n. m. pod sedlem.

Den 2

Ve čtvrtek ráno jsme vyrazili asi v 8:22 a prve jsme museli vyjít do sedla Pucajaru (4650 m). Šlo nám to docela rychle, nahoře jsem počkal na kluky a pak už jsem vyrazil dolů (asi 9:30). V 11:30 jsem dorazil dolů k jezeru, kde byla taková chatrč, která se hodila k obědu (místy pršelo). Asi za 50 minut konečně dorazili kluci a dali jsme si oběd. Pořád moc nechápu, proč má tolik lidí problém nechat působit z kopce gravitaci.
Kempovali jsme u jezera asi 100 m pod dalším sedlem. Večer jsem si utrhl boční poutko od mého přístřešku, to to hezký začíná…

Den 3

V pátek ráno jsme vyrazili 8:10 a čekal nás výstup do sedla, ale pouze asi 100 m, takže to bylo hned. Sedlo se jmenovalo Tupa Tupa (4400 m n. m.). Tohle byl asi nejhorší den, co se týče počasí. Pršelo většinu dne. Takže když jsme kolem 11. dopoledne procházeli kolem jednoho místního domu, zeptali jsme se, jestli bychom nemohli poobědvat u nich pod střechou. Že prý jo. Místní byli velice milí. Jen jsme si sedli, už jsme každý dostali uvařený klas kukuřice. Mňam! Pak nám různě ukazovali svůj dům a co jak dělají. Například jak z ovčí vlny dělají vlákno. Když jsme dojedli svoji čínskou polévku, tak jsme ještě dostali misku uvařených takových zvláštních brambor – byly tenké a podlouhlé a trochu nasládlé.
Po obědě jsme pokračovali nahoru směrem k dalšímu sedlu a utábořili jsme se u dalšího jezírka.

Den 4

Jako obvykle, i tentokrát začal den výstupem do sedla. Když jsem sešel dolů do údolí, svítilo slunko, takže jsem aspoň mohl vysušit věci, zatímco jsem čekal na kluky. Když dorazí, posuneme se o kousek dál, kde místní zrovna stříhají ovce. Kluci to taky zkoušejí. Všichni se baví pohledem na ně. Dostali jsme každý panáka nějakého místního rumu a pak taky polívku s kusem opravdového masa – skopového. Mňam! Odkládáme tedy vaření na později.
Pokračujeme dál a asi ve 14 hodin stavíme kemp na hlavní cestě v údolí. Hned mi přišlo trochu divný stavět stany na cestě, ale o kousek níž byla jiná výprava s průvodcema a tvářili se, že je to ok a dokonce nám doporučili to místo o kus výš. Takže asi ok. Kluci se jdou podívat dál do údolí na jezera (je to odbočka z hlavního okruhu). Jinak by tam byl taky hezký výhled na Alpamayo, ale kvůli mrakům stejně není nic vidět, takže zůstávám v kempu a čtu si. Dokonce svítí slunko.
Večer jdou z vrchu údolí po cestě 2 místní s býkem. Mají ho na provaze a jeden ho tahá zepředu a druhý jistí zezadu. Chvíli před naším táborem si ho chce Lior fotit a býk se za ním rozběhne, Lior tak tak stíhá utéct.
Jdou blíž a blíž po cestě. Říkáme si s Omerem: „Přece nemůžou jít tady po cestě, dyť tu máme kemp. Musí to obejít, ne? Jasně, musí to obejít.“ Neobešli. Šli dál, jako by se nechumelilo. Když se býk dostal na úroveň našich příbytků, spletl si je s toreadorem a začal na všechno útočit a dupat po tom. Kupodivu moje věci přežily bez úhony, akorát mám na karimatce stopy býka. Kluci dopadli  hůř. Ve stanu měli díru a k tomu zlomenou konstrukci.
Později, už za tmy, jdou nahoru do údolí další 4 místní s lasy – jdu se zeptat do spodního kempu, co to má znamenat. Prý tam mají dalších 4-5 býků a určitě se vrátí. Pro jistotu přesouváme kemp, ale až do rána místní neslyšíme jít zpět – kdyby šli s býkama, tak bychom je určitě slyšeli.

Den 5

Ráno výstup do sedla. Poté sestup do údolí a další sedlo. Po sestupu kempujeme dole u řeky společně s americkým púádem a jejich doprovodem – ti, co kempovali předchozí noc na cestě kousek pod námi a býk jim taky poničil stan. Počasí se zlepšuje. V sedle sice kroupy, ale dole u řeky hezký západ slunce.

Den 6

Ráno si dáme ovesnou kaši a v 7:15 se jdeme projít k jezeru pod Alpamayem.

A pak ještě o kus výš směrem k basem campu. Pak se vracíme do kempu, dáme si znovu ovesnou kaši a v 11 hod vyrážíme. Kluci měli 10 min náskok, ale za chvilku jsem je dohnal. Prve se šlo dlouho mírně z kopce údolím. Šel jsem 2 hodiny v kuse a když jsem konečně zastavil, už jsem nějakých 10 minut stoupal k sedlu. Toto sedlo se ukázalo jako nejobtížnější ze všech. Možná to bylo tím, že nebylo na začátku dne, takže už jsme neměli tolik sil.
12:55-13:15 jsem si tedy dal pauzu ve výšce 4220 m. Rozhodl jsem se, že si výstup rozdělím na menší cíle. Chtěl jsem tedy jít 30 minut v kuse a doufal jsem, že překonám 150 m. Nakonec jsem šel 40 min a překonal jsem 270 m. Další pauza tedy od 13:55 do 14:00 (4500 m). Poté 35 min stoupání. 14:35 – 14:40 pauza v 4680 m. Pak 14:40 – 14:55 poslední stoupání a konečně sedlo (4770 m)! 15:55 přichází Omer a 16:20 konečně i Lior. Svítílo sluníčko, tak jsem celou dobu čekal nahoře.
Jelikož bylo už docela pozdě, rozhodli jsme se kempovat kousek pod sedlem. Měli jsme výhled na krásný západ slunce.

Hvězdy. Chladná noc. Ráno jinovatka a zmrzlé kaluže.

Den 7

Start 8:45. Nahoru k snad poslednímu sedlu. Jenže ono to bylo falešné sedlo. Pokračovalo to dál. Pak další falešné sedlo a trochu dolů. Pak zas nahoru a dolů a konečně skutečné sedlo – 48xx m.
Pak konečně dolů. Po asi 10 minutách úchvatný pohled na hory a jezero pod nimi. Sedl jsem si na kamen a kochal se. 

Ale po 10 min začalo slunko trochu zacházet za mraky, takže jsem se rozhodl pokračovat dolů. Za chvíli jsem byl u přehrady jezera. Odtud vede vodní kanál, který zhruba kopíruje cestu. Jenže kanál jde přímo rovně a cesta jde prve nahoru a pak podchází kanál zdola. Říkám si, proč bych jako měl chodit nahoru a dolů jak pako, proč nejít po okraji kanálu? Tak teda jdu. Po chvíli první překážka – skalka – to by šlo. Po další chvíli další problém – převis nízko nad kanálem. Nevypadá to dobře, tak se raději rozhodnu jít zpět (mezitím na mě píská na píšťalku hlídač od přehrady – asi ať tam nechodím). Když se kousek vrátím, tak vidím, že se dá svahem vylézt na vrchní cestu, takže se tam vyšplhám a pak už pokračuju normálně.
Ve 13:30 jsem dole ve vesnici. Nabízí mi taxi za 70 Sol., to víš že jo, to radši půjdu pěšky a snad někdo pojede kolem a stopnu si ho. Jdu 1,5 hod do další vesnice, za celou dobu ani jedno auto. Tam vidím borce hrabat se v motoru taxiku. Ptám se, jestli mě sveze. Prý že jo, za 70 Sol. Usmlouvám to na 55 Sol. a jedem asi hodinu do Carazu. Odtud už collectivo do Huarazu za 6 Sol. V 18 hod jsem konečně zpět v Huarazu.
post

Peru: Vallunaraju

Když jsem se vrátil z výletu na Pisco (viz předchozí příspěvek), tak jsem si chtěl dát den nebo dva odpočinku a pak zase něco podniknout. Jenže to jsem netušil, že moje střevní potíže ještě nejsou u konce. Druhý odpočinkový den, tedy v pátek 24. května, ráno po snídani jsem byl hned 3x na záchodě. Na zbytek dne jsem si tedy naordinoval suché housky a černý čaj s cukrem.

Ve stejném dietním režimu jsem pokračoval i v sobotu a mezitím se vyklubal plán vylézt horu Vallunaraju. Myslel jsem, že Pisco je tak jediné, co se dá lehko vylézt sólově, ale prý že Vallunaraju je taky v pohodě. Navíc je docela blízko Huarazu a je z ní výhled na město. Během dne jsem se šel do jedné agentury poptat, jak se tam dostat. Je totiž potřeba se po takové polňačce dostat až skoro k jezeru Llaca. Nejezdí tam žádná pravidelná doprava. V agentuře jsem se dozvěděl, že tam další den zrovna posílají mikrobus pro skupinu, co tam je. Cesta tam a zpět stojí prý 160 Sol., takže prý za 60 můžu jet. Tak fajn. Je to hodně, ale co nadělám.

V sobotu večer mi Sam & Sam nabídli, jestli nechci na večeři a na pivo. Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli to mám risknout, ale nakonec jsem kývl. Šli jsme do poměrně nové restaurace Trivio, kde zrovna byl večer hamburgerů – společně s pivem za 15 Sol., no neber to! Bral jsem to. Když jsme byli u dezertu, tak zrovna kolem prošla Ally – vrátili se z treku v pohoří Cordillera Huayhuash a prý že zítra jdou (skupinka 4 lidí) na Vallunaraju. Já že já taky. Že prý byli v agentuře si domluvit dopravu (a taky zapůjčení vybavení) a že jim řekli, že už mají jednoho člověka a že se přidají k němu. To je náhodička.

Z restaurace jsme se ještě jeli podívat do pivovaru Sierra Andina. Je to kus za městem. Čekali jsme, že tam bude trochu jiná společnost než skupinka opilých Peruánců. Dali jsme si jedno pivo a jeli jsme zpět. Kluci šli ještě na pivo, ale já jsem jel už zpět do hostelu, protože v neděli v 9 jsem potřeboval být už v agentuře v centru města.

V neděli ráno jsem dobalil zbytek věcí a nasnídal se. Po snídani ze mě na záchodě opět všechno vypadlo, hmm, to teda nic moc… No nic, dám si jakejsi prášek a třeba to pomůže. V 9 jsem byl v agentuře. Předchozí den jsem zaplatil zálohu 30 Sol. Tím, že nás nakonec jede víc, tak nakonec už nic víc neplatím – ostatní platí každý 20 Sol., takže už tak jsem trochu přeplatil. Cesta na začátek stezky je dlouhá, hodně dlouhá. A hlavně hrbolatá. Je to fakt neskutečný, že po něčem takovým pravidelně jezdí mikrobusy i normální auta.

Ta skupinka, se kterou jedu, čítá 4 lidi. 3 Američani – Ally, Dan a John, a jedna Australanka – Belinda. Potkali se na treku Huayhuash, a tak se rozhodli pro další výlet spolu. Jak už jsem psal, vybavení si všechno vypůjčili – od bot, přes oblečení po vařič a stany. Jelikož přes tu agenturu na Vallunaraju zrovna někdo byl, tak se domluvili, že ta odcházející skupina nechá stany, spacáky a karimatky nahoře v táboře (base camp – moraine camp) a tím pádem to budou mít lehčí. Ale všechno budou muset snést po cestě zpět.

Někdy po poledni jsme tedy konečně začali stoupat od cesty (4200 m n. m.) do base campu (4900 m n. m.). Cesta to byla hodně strmá, ale o to rychleji jsme byli nahoře – asi o půl třetí. Na místě už bylo asi 5 nebo 6 stanů – vypadá to, že tohle bude masovější akce než Pisco, kde jsem byl sám. Začal jsem si stavět svůj přístřešek a pak jsem rozdělal vařič. Než jsem začal připravovat jídlo, začaly padat kroupy, které se později proměnily ve sníh. Dojedl jsem jídlo a zalezl do spacáku. Sněžilo 2 hodiny a nasněžilo 10-15 cm sněhu. Pod přístřeškem jsem musel každou chvíli sklepávat sníh. Když to skončilo, všichni vylezli ven a koukali na tu nádheru. Navíc přicházel západ slunce. Všichni fotili, co to šlo. Po setmění jsem si ještě udělal čaj a asi o půl 9. jsem zalehl. Budík na 2:30. Už jsem říkal, že nesnáším tohle noční vstávání?

Ve 2 ráno jsem kolem sebe slyšel ruch – většina skupin vstávala. Já jsem nakonec vstal až ve 3. Udělal jsem si snídani – ovesné vločky, sušené mléko, rozinky, arašídy – a ve 4:10 jsem vyrazil. K ledovci to mělo trvat půl hodiny. To se moc nepovedlo. Začal jsem jít po zřetelné stezce, ale tu jsem asi po 10 min ztratil. Pokračoval jsem tedy přímo vzhůru. Za normálních okolností by to asi šlo, jenže kvůli tomu sněžení předchozí den byl místy sníh a místy led. A tím pádem to ve strmějším terénu prostě dál nešlo. Vrátil jsem se tedy zpět do místa, kde jsem viděl stany – skoro zpátky do kempu. Půl hodina vtahu. Druhý pokus byl úspěšnější a v 5:10 jsem byl konečně u ledovce. Nazout mačky, vytáhnout cepín a o 10 minut později už jsem kráčel po sněhu.

Cesta po ledovci byla příjemná – začátek nebyl ani příliš strmý, ani příliš rovný. Asi v 6 hodin jsem dohnal spřátelenou skupinku a pokračoval jsem dál. Postupně začalo svítat a výhledy byly čím dál lepší. Blízko vrcholu bylo takové exponovanější místo – kvůli tomuto by asi dalo říct, že to bylo o trochu technicky obtížnější než Pisco. Ale nic zvláštního. Těsně pod vrcholem jsem ještě předehnal jednu skupinku a pak překonal závěrečný můstek. A hurá, je to tu! V 7:30 jsem byl na vrcholu. Průvodce skupinky, kterou jsem předběhl, mi ukázal všechny hory okolo a řekl něco o možném výstupu na Chopakalki.

Po půlhodině na vrcholu se ta skupinka, co jsem předběhl, vydala na sestup. Já jsem se rozhodl ještě další půlhodinu zůstat – bylo krásně, bezvětří a třeba do té doby dorazí moje spřátelená skupina. Jak jsem tam tak seděl, tak na mě začínal přicházet spánek – přece jen jsem toho moc nenaspal. No ale nějak jsem to překonal a v 8:35 jsem začal sestupovat. Dolů to šlo jako po másle. Akorát jsem měl trochu obavu z té exponované části, ale ukázalo se, že to není problém. Po chvíli jsem potkal spřátelenou skupinu, udělal jsem jim pár fotek, prohodili jsme pár slov a pak už jsem pokračoval dolů. Slunko krásně hřálo, takže jsem šel jen v triku a mikině.

Za další půl hodinu jsem dohnal skupinku, co odcházela z vrcholu půl hodinu přede mnou a ještě jednu další skupinku. Nevím, proč všichni chodí dolů tak pomalu – copak na ně nepůsobí gravitace jako na mě?

Asi v 9:40 jsem byl na začátku ledovce. Jak jsem tak vyzouval mačky, tak se pomalu blížily ty dvě skupinky, co jsem před chvílí předběhl. Závěrečných pár metrů bylo trochu strmějších a oni ti šašci se tu spouštěli na laně, fakt sranda. Když jsem se dostatečně pobavil, tak jsem se vydal ke kempu. Opět jsem nemohl najít tu správnou cestu a jeden úsek byl trochu challenge – bylo to po kamenech se sněhem s ledem. Aspoň nebyla nuda. V dalším úseku ale už sníh a led na kamenech roztál, takže pak už to šlo rychle a za chvíli jsem byl v kempu. Udělal jsem si čaj a pomaličku jsem začal balit věci. Bylo pořád krásně, bezvětrno, slunko peklo, takže jsem nikam nespěchal.

Když jsem dobalil poslední věci, asi ve 12, tak konečně dorazila spřátelená skupinka. Byli docela zmožení. Ally bylo blbě – prý z té výšky. Belinda zase byla dehydrovaná – tak jsem jí dal flašku s rehydratačním drinkem, co jsem ještě ani nestihl načít.

Trochu jsem se začal obávat přicházejích mraků, tak jsem ve 12:10 vyrazil dolů k cestě, že na ostatní počkám tam – mikrobus prý přijede ve 14 hodin. Kvůli sněhu/dešti předchozí odpoledne nebylo o bahno nouze. Připomínám, že ta cesta je hodně strmá. Úplně jsem si to užíval. 2x krát jsem uklouzl a málem jsem byl na prdeli. Tak tak jsem to udržel. Když se to stalo potřetí, levá hůlka ten nápor nevydržela a praskla v půlce. Taková škoda. To jsem zvědav, co mi k tomu řeknou v Rock Pointu – přece by to mělo udržet člověka, jako jsem já, no ne?

Ve 13:10 jsem byl dole u cesty a tam čekali 2 horolezci, kteří s náma byli taky v kempu, ale na rozdíl od nás se pokoušeli o severní stěnu Vallunaraju. Kvůli předchozímu sněžení byla ale stěna pokrytá vrstvou ledu, takže to museli vzdát. Dozvěděl jsem se od nich, že Chopakalki zrovna moc jednoduchá není. Hmm.

Čekal jsem pořád u cesty, místy si četl, místy něco jedl a ve 14:30 dorazil mikrobus. Ostatní pořád nikde. Tak nějak jsem to čekal, nevadí. asi ve 3 byli z dálky konečně vidět dva lidé – byla to Ally s Johnem. Kde jsou ti další dva? Prý šli pozvolnější cestou naokolo, ale vyrazili dřív, tak by tu už měli být. Po chvíli najednou z dálky slyšíme někoho volat. Je to Dan a je nahoře, odkud se jde normální cestou – ne tou oklikou, jak měli jít. Moc mu nerozumíme, ale cosi ohledně batohu Belindy. Co by to mohlo být? Najednou řidič viděl, že Dan pokládá batoh na zem. Vypadalo to, že Belinda je někde jinde a její batoh je potřeba snést. Řidič se tedy vydal nahoru. Já za ním – říkal jsem si, že mám ještě dost energie, tak proč se trochu neprotáhnout. Dorazili jsme nahoru k Danovi … a Belindě. Ukázalo se, že sice vyrazili tou mírnější cestou, ale ta po čase najednou skončila, takže se museli vrátit zpět nahoru a jít tou normální cestou. Když na nás Dan volal, tak vlastně jen chtěl říct: Jsme tady a jdeme dolů. Řidič vzal Belindě batoh a šli jsme dolů k autu. Tam nám ještě předvedl číslo John, když se poblil – prý že byl dehydrovaný a vyčerpaný a pak když se napil, tak to žaludek neunesl.
 Když už nikdo neměl co přihodit k pobavení ostatních, konečně jsme mohli vyrazit do Huarazu – asi v 15:30.

Po páté jsme byli u agentury, rozloučil jsem se s ostatníma a odebral se do hostelu. Ally mi měla pak napsat, kam půjdou na večeři oslavit ten úspěch, abych se přidal. V 7:15 jsme se tedy potkali v restauraci El Fogón, kde jsem si dal mixed grill – byla toho spousta a bylo to moc dobrý. Byla tam s náma ještě jedna dvojice – dva Britové, kteří taky ten den lezli na Vallunaraju, ale s průvodcem. Prý že vyráželi ve 3 a jejich průvodce je neustále uháněl, aby nezastavovali, takže šli fakt rychle a po cestě předbíhali ostatní. Zeptal jsem se, kolik jim to teda trvalo od začátku ledovce. 3 hodiny. Hmm, já jsem to měl za 2:10, ale dobrý, kluci.

Dneska ve 12 jsem mám potkat s nějakýma Izraelcema, co maj v plánu nějaký lezení, tak uvidím, jestli bych se na něco mohl přidat. Chcou například lézt na Alpamayo, ale to je asi nad moje možnosti.

post

Peru: Pisco

Jak jsem psal minule, když jsem se v sobotu 18. května vrátil z výletu, tak jsem v hostelu na pokoji potkal 2 Brity, kteří se další den chystali na Pisco. Jelikož je to nejsnazší hora, co se tu dá vylézt, tak jsem o ní taky uvažoval, ale říkal jsem si, že třeba později. Když jsem ale viděl Sama a Sama, jak se chystají, tak jsem si říkal, že bych mohl jít hned s nima ten další den – tedy v neděli. Nakoupil jsem si jídlo na cestu (klasika – čínské polévky, nějaká ta zelenina, pití…) a byl jsem připraven. Večer jsem si to ale rozmyslel. Jednak protože jsem strávil pernou chvilku na záchodě. A pak taky jsem měl pocit, že přece jen jsem dost unavený z předchozího výletu a chce to aspoň den volna.

V neděli ráno mě napadlo, že než celý den čekat v Huarazu a pak další den vyrážet v 6 ráno, tak si raději v klídku přes den přejedu do Yungay, což je město na půli cesty k začátku cesty na Pisco.

Toto desetitisícové město má pohnutou historii – v roce 1970 následkem
zemětřesení spadla velká lavina z Huascaránu (nejvyšší hora Peru) a
zasypala celé město, přežilo jen 91 lidí, kteří byli zrovna na vyvýšeném
hřbitově. Nové město bylo postaveno asi o 1500 m vedle.

Kolem poledne jsem se tam tedy vydal. Je to asi hodinu cesty na sever. Když jsem tam dorazil, nechal jsem se mototaxi dovézt k nějakému hostalu – týpek mě dovezl do Hostalu Yungay hned u Plaza de Armas (hlavní náměstí v každém městě). Bylo to tak 5 minut chůze od autobusové zastávky, jenže já jsem vůbec netušil, kde tam mají hotely, takže takhle to bylo jednodušší. Pokoj byl za 20 Sol. Zbytek dne jsem si procházel místní trh a četl si.

V pondělí 20. května ráno jsem se vydal colectivem na začátek stezky k base campu Pisca. Po cestě je checkpoint národního parku, kde je potřeba ukázat/získat povolení a vyplnit informace o sobě. Jelikož jsem do colectiva naskočil jako poslední a všechny zavazadla už byly na střeše, tak se dal můj batoh dovnitř. Na checkpointu se vyložil ven, aby lidé mohli vylézt. A to byl trochu problém – čouhal z něj totiž cepín. Pan strážce parku prý že kam jdu. Já že kempovat. Prý co ten cepín? Já říkám, že jdu do base campu Pisca a pak uvidím. A co průvodce? Kde mám průvodce? Ehm… v base campu na mě čeká skupina i s průvodcem (improvizoval jsem). Jo? Jak se jmenuje? Nevím. Bez průvodce tam nepůjdeš! Ale on tam čeká! … Tak teda ok. (Ale moc se na to netvářil.) Později jsem se dozvěděl, že Briti měli podobný problém, ale naštěstí jejich batohy byly na střeše, a tak nikdo neviděl jejich cepíny, takže jen řekli, že budou kempovat a bylo to.

To místo, kde začíná cesta k Piscu (ale také k jezeru 69), je Cebolapampa – takové tábořiště. Jinak tomu taky říkají „kurva“ – protože je to v zatáčce cesty, která pokračuje dál až k sedlu ve výšce asi 4800 m. Asi v 9 ráno jsem tedy vysedl v zatáčce a vydal se k chatě pod Piscem ve výšce 4600 m. Už jsem tudy jednou šel dolů (po cestě od jezera 69), takže cesta byla jasná.

Kolem 12. jsem dorazil do chaty. Posledně byla zavřená, takže jsem raději měl s sebou všechno potřebné pro kempování. Naštěstí chata byla otevřená. Ubytoval jsem se tedy. Počasí bylo dost hrozné – bylo zataženo a každou chvíli pršelo. Čekal jsem, že po cestě musím potkat Sama & Sama – nemají kudy jinudy se vracet zpět z Pisca. Ale po cestě k chatě jsem je nepotkal a ani pak pořád nic. Až asi ve 3 hodiny konečně procházeli kolem chaty. Vylezl jsem ven a vyzpovídal je, jaké jsou tam podmínky a jak jim to šlo. Počasí jim opravdu moc nepřálo. Spali v horním táboře ještě asi o 300 m výš a vyrazili hodně pozdě – někdy před pátou. Počasí už od brzkého rána bylo špatné a na vrcholu měli výhled jen na jednu stranu. Ale dokázali to, to je hlavní.

Odpoledne jsem si venku uvařil polívku se zeleninou. Jinak jsem si četl a koukal na Homeland. Na chatě jsem taky potkal starší pár z USA, kteří zde trekovali. Jména už si nepamatuju, ale on byl chemik-vědec a ona fyzioterapeutka. Před 30 lety byli v Nepálu na treku k base campu Everestu a na tuto dovolenou do Peru čekali od té doby – konečně se podařilo. Dozvěděl jsem se od nich, že prý Homeland teďka v Americe sbírá jednu cenu z druhou.

Večer jsem zjistil, že mi polívka nějak nesedla. Nebo teda nevím, jestli to bylo polívkou, ale prostě jsem strávil hodně času na záchodě. Rozhodl jsem se tedy svůj výstup na Pisco ještě o den pozdržet. Celé úterý jsem si střídavě četl (Kindle byl skoro vybitý, ale naštěstí to ještě vydržel) a koukal na Homeland. Na oběd jsem dostal hovězí steak, mňam. Počasí v úterý ráno bylo nádherné, tak jsem trochu litoval, že jsem nešel na Pisco. Mohl jsem jen doufat, že další den bude stejně tak hezky.

Večer jsem se na chatě domluvil, aby mi v jídelně nechali na stole připravenou snídani a budíka jsem nachystal na 1:30 „ráno“. Šel jsem spát asi v 8 a moc jsem nemohl usnout. Hlavou se mi honily různé věci – jednak scény z Homelandu, kterého jsem za ten den viděl až příliš. A pak taky jsem přemýšlel o tom výstupu, od kterého mě dělilo jen pár hodin. Hrozně se mi nechtělo. Totiž onehdá když jsem doma přemýšlel o těch horách a jak je mám rád, tak mi nedošla tady ta věc, že na velké hory se vyráží v noci. Zvlášť když jde člověk sám, tak je to hodně debilní. Ale má to několik důvodu. Nad ránem je nejstabilnější počasí. Takže pak má člověk největší šanci na výhled. Ale hlavně na sněhu jde o to, že jak začne svítit slunko, tak sníh začne tát a je pak obtížnější po něm chodit, nehledě na to, že je to i nebezpečnější.

No ale jednou jsem se do tohoto podniku pustil, tak jsem prostě v 1:30 vstal, oblékl se, zabalil věci, nasnídal se a asi ve 2:22 jsem vyrazil vstříc vrcholu. Od chaty se prve tak 15 minut vyleze na okraj morény, pak se musí slézt dovnitř a nějak se dostat na druhou stranu – je to obří a jsou to samé obří kameny, takže vyšlapaná cesta není skoro nikde. Naštěstí pyramidy z kamínků značící cestu v kombinaci s GPS mi umožnily bez větších problémů překonat tuto část cesty. Asi ve 4 jsem se dostal k začátku ledovce. Nazul jsem mačky, oblékl rukavice a čepici a vzal do ruky cepín. Ponožky jsem si nechal normální – říkal jsem si, že tam bude jen kolem nuly, což není tak hrozné. Později jsem zjistil, že jsem přece jen měl zvolit teplejší ponožky – prsty na nohou jsem měl dost zmrzlé.

Cesta po ledovci byla o poznání příjemnější než předchozí překonávání morény. Naposledy tudy někdo šel před 2 dny – Sam & Sam a taky jedna další skupinka (a i tento den jsem byl já jediný, kdo šel nahoru). Zbytky stop už byly hodně slabé, ale naštěstí je ještě bylo vidět, takže bylo jasné, kudy jít. Tak jsem šel a šel a s narůstající výškou to bylo čím dál obtížnější – později jsem se ustálil na rytmu 20 kroků a pauza 10-20 vteřin. Naštěstí jsem ale neměl žádné příznaky výškové nemoci – zdá se, že jsem aklimatizovaný dostatečně – akorát je prostě málo kyslíku. Když začalo kolem 6. svítat, hned to bylo veselejší. Počasí bylo ještě lepší než předchozí den a výhledy byly dechberoucí. Jediný trochu obtížnější úsek byla menší stěna se sklonem 50 stupňů. Nebyl problém ji s cepínem vylézt, ale uvědomil jsem si, jak moc mě vysiluje lézt v takto strném terénu. Nedokážu si představit, jak lezci v Himálaji lezou v mnohem strmějším terénu, navíc o 1000 nebo 2000 m výš.

Po posledním úseku, kde byl trochu hlubší sníh (ale nic hrozného), jsem konečně asi v 7:08 byl na vrcholu. Hurá! Trvalo mi to asi 4 hod 45 min. Bylo krásně a moc nefoukalo, tak jsem si oblékl péřovku a na chvíli jsem si sedl. Trochu jsem se napil a několikrát kousl do musli tyčinky. Ale hlavně jsem se kochal.

Po chvíli začlo trochu víc foukat, takže jsem usoudil, že je na čase zahájit sestup. Strávil jsem nahoře tedy asi půl hodiny. Dolů to šlo snadno. Na většinu cesty už pralo slunko, ale na kvalitu sněhu to naštěstí nemělo vliv.


Za hodinu jsem byl u začátku ledovce a za další hodinu jsem byl u chaty. Trochu jsem se najedl, napil, sbalil věci, zaplatil a za další hodinu jsem vyrazil dolů k cestě (tedy v 10:40). Těsně před 12. jsem dorazil na cestu a zrovna tam byl jeden taxikář, který mě vzal zpět do Yungay. Byl v pohodě, akorát jel hrozně, ale hrozně pomalu. Takže do Yungay jsme dorazili asi až za hodinu a půl. Ihned jsem přesedl na colectivo do Huarazu. Asi to bylo únavou, ale tahle cesta z Yungay do Huarazu mě docela zprudila – jednak jsem se musel i s batohem namáčknout na jedno sedadlo a z boku do mě tlačil nějaký hoch, a taky v autě hrála furt hodně hlasitá hudba – to tady mají všichni rádi. Když jsem v Huarazu vysedl, začali mi taky vadit všichni ti troubící řidiči – to je tady takový folklór, každý tu troubí, kudy jede – jen aby lidem dal vědět, že jede. Fakt skoro neustále. No, asi to bylo tou únavou.

Zpátky na hostelu jsem potkal Sama & Sama a zjistil jsem, že další den (tedy ve čtvrtek 23.) se chystají na další horu. Tentokrát trochu větší obtížnost – měli by to být strmější. Na internetu studovali, jak se slaňuje, ha ha. Původně uvažovali o průvodci, ale nakonec si to (stejně jako v případě Pisca) rozmysleli. Tak jsem na ně zvědav – třeba mi řeknou, že se to dá jít i sólo.

Mezitím jsem v Huarazu a mám dneska odpočinkový den. Měl bych vymyslet, co dál. Zatím nevím.

PS: Nabízím bludišťáka tomu, kdo přijde na to, proč se ten můj autoportrét otočil – je to stejná fotka, co jsem dával na fb a tam je správně. A na telefonu je taky správně. A zkoušel jsem to 2x.

post

Peru: Trek údolím Quilcayhuanca

Po dvou aklimatizačních procházkách následoval den volna, kdy jsem měl jediný úkol – vymyslet program na další den. Chtěl jsem nějaký jednodušší trek na pár dní, kde bych si vyzkoušel spát venku. Zašel jsem tedy do Casa de Guias neboli Dům průvodců, což je místní autorita ohledně treků a hor. Poradili mi trek, kde se prve jde údolím Quilcayhuanca, pak se překoná sedlo a zpět se jde druhým údolím. Trek začíná v místě zvaném Pitec – stejně jako procházka k jezeru Churup, kde už jsem byl. To jezero je vlastne součástí horského masivu, který je mezi těmi dvěmi údolími. Pár fotek z cizího výletu je zde: http://www.mountainphotographer.com/quilcayhuancacojup-loop/

Ve středu jsem si tedy nakoupil jídlo a načepoval benzín a ve čtvrtek ráno jsem se akorát nasnídal v hostelu a vyrazil jsem. Z procházky k jezeru Churup už jsem věděl, jak se tam dostanu – z centra jezdí colectivo s nápisem Pitek. Jede tam asi hodinu a poprvé mě to stálo 10 Sol. Tentokrát prý 15, že je nás v autě málo. Vyhádal jsem si 12. Když jsme dojeli na úroveň vesnice Llupa, kam jezdí linka 15 za 3 Sol., narazili jsme na skupinku horolezců z Ústí nad Labem – zrovna přijeli do Huarazu a šli se aklimatizovat k jezeru.

Když jsme v Piteku v 10 hodin vysedli z mikrobusu, vyměnili jsme si pár informací a kontakty a asi o půl 11. jsem se vydal na cestu. Prve jsem pokračoval asi půl hodiny na konec silnice/polňačky. Tam byl poslední dům a brána, kterou jsem musel přelézt, abych se dostal na začátek údolí Quilcayhuanca. Místní hned vylezli ven a pozdravili mě a že prý bacha, že v noci můžu narazit na pumu. Hmm.

Prvních několik hodin se to hrozně táhlo, protože to skoro vůbec nestoupalo a vypadalo to, že to údolí nemá konec.

Po 2 hodinách chůze jsem si dal svačinu a v 1 pokračoval dál asi hodinu a půl. Údolí se rozdělilo na dvě, to bylo ještě v pohodě – věděl jsem, že mám jít doleva. Ale za další hodinu už jsem začal vážně přemýšlet, kudy jako mám jít. Měl jsem sice GPS, ale mám takovou chabou mapu, která zrovna v této oblasti ukazuje jen tu hlavní řeku (která teď už byla v tom druhém údolí, než kam jsem šel já) a pak 2 jezera. K tomu jsem měl ještě na papíru A4 okopírovanou mapu, kde bylo čárkovaně vyznačené, kudy mám jít přes to sedlo. Ale skoro nic tam nebylo – akorát to, že mám míjet vrchní s těch dvou jezer, která ukazovala i moje GPS. Tak jsem se snažil dostat k tomu jezeru, ale nakonec jsem vylezl úplně někam jinam, kde bylo takové suťovisko a měl jsem výhled na spodní jezero. Hmm, tak fajn, zpět. Ztráta 1-2 hodiny.

Všiml jsem si cestičky, která serpentýnama šla nahoru. Hurá, to bude ono. Šel jsem tedy tak hodinu nahoru a najednou vidím ceduli, že za 500 m bude místo na kempování. A šipka doprava. Ale přitom cestička zrovna zahýbala doleva. Takže jako to mám střihnout někam směrem doprava a snad někam dojdu? OK, jdu na to. Sešel jsem dolů k říčce, překonal ji a pokračoval nahoru. Došel jsem do místa, kde jsem si myslel, že už přece musí být to vrchní jezero. A prd. Ale jelikož bylo asi půl 6. a brzo se mělo začít stmívat, tak jsem začal budovat tábor. Jelikož jsem s pončem kempoval poprvé, musel jsem prve navázat provázky na kraje ponča. Než jsem to dodělal, tak už byla tma. Nakonec jsem si jen uvařil 0,5 l čaje a šel spát – bez večeře – neměl jsem moc hlad a nechtělo se mi už nic řešit.

Květen a červen jsou prý nejlepší měsíce tady v těch horách – nejstabilnější počasí a tak. Jenže nevýhoda toho je, že dny jsou docela krátké. Takže zhruba od 6 do 6 je tma. Prve jsem si myslel, že si ve spacáku pustím epizodu Homeland, ale to jsem brzo zavrhl, protože bych neslyšel, co se kolem mě děje. Když jsem šel na záchod, tak jsem si všiml, že kousek ode mě stojí kráva a čumí na mě. Vony vůbec ty krávy často divně čumí. Docela by mě zajímalo, co se jim honí hlavou. No tak jsem tu krávu zahnal pryč. Moc se jí nechtělo, tak jsem se ještě rozběhl a vona kousek utekla. Ona by mi asi nic neudělala, ale člověk z toho nemá dobrej pocit, když ví, že vedle něj je nějaký zvíře. Ještě jsem pak trochu přemýšlel, jestli to s tou pumou mám brát vážně nebo ne. To mi teda ti místní nemuseli říkat.

Noc nebyla nic moc. Pršelo, foukal vítr a pak i padaly kroupy. Pořád jsem trnul, jestli mi to ten můj přístřešek nesfoukne, takže jsem toho moc nenaspal. Ale na druhou stranu jsem měl radost z toho, že jsem necítil skoro žádné příznaky výškové nemoci – přece jen jsem byl ve výšce 4550 m n. m.

Ráno byla docela kosa. Vstal jsem asi v 6:30, udělal jsem si ovesnou kaši, sbalil věci a asi v 8:30 jsem vyrazil. Ale kam? Snažil jsem se vrátit k místu, kde jsem odbočil k tomu kempu. Že já blbec jsem si na GPS neuložil to místo. Dostal jsem se o několik hrbolků dál a musel jsem pak slézt o dost níž, než jsem konečně opět našel ty serpentýny, kterýma jsem šel nahoru. Jdu nahoru, minu tu odbočku na kemp, jdu dál nahoru. A kam jsem to došel? V podstatě tam, kde jsem spal. Nééé! Hmm, tak kam dál. Nakonec jsem objevil takovou výraznější cestičku napravo. Vydal jsem se po ní a začalo to vypadat slibně. Hurá, jezero! Jsem tu správně! A teď kudy dál? Napravo nad jezerem je takový hliněný hřebínek, který vede výš a výš. To musí být ono. Po hřebínku tedy pokračuju nahoru. Možná tak hodinku. Pak se přejde na jiný hřeben trochu víc nalevo. Ale terén je čím dál horší – jsou to takové morény. A čím dál strmější. V jednom místě dokonce vylezu takovou skalku – než abych se drápal nahoru sutí.

Jsem ve výšce 5050 m n. m. a hřeben pohoří je přitom pořád nejmíň o 150 m výš. Tady něco nehraje. Sedlo mělo být ve výšce max. 5100 m n. m. Sednu si na kameň a váhám. Je to to sedlo, které hledám? Je to mezi 2 vrcholy a přijde mi, že prece o vrchol jinde to těžko může být – to už by bylo o hodně jinde a přece to mělo jít kolem toho jezera. Ale terén přede mnou se mi vůbec nelíbí. Je to pořád suťovisko, ale hodně strmý. OK, dejme tomu, že bych to vylezl. Ale co když zjistím, že na druhé straně je terén ještě horší?

Po čtvrthodině váhání jsem se v 1 po poledni rozhodl, že to otočím. Šel jsem co nejrychleji dolů a pak asi 3 hodiny po té rovné části údolí, kde jsem předchozí den začínal. Chvíli před 6. jsem došel k bráně a prvnímu domu. Byl jsem pěkně hotovej – od 8:30 na nohou. Místní prý že co budu dělat? Že už je dost pozdě. Prý jestli chci taxi – za 150 Sol. Hmm, tolik ani nemám. Tak jestli nechci přespat tam. Tak říkám, že jo. Kde? no tady na cestě třeba, kdekoli. A nešlo by někde pod střechou? Zaplatím 15 Sol. OK, můžeš se vyspat tady v chatrči, ale zadarmo, žádný peníze. Super.

Dal jsem si tedy batoh do chatrče – holá podlaha a na kraji lože pokryté slámou. Vytáhl jsem vařič a začal vařit polívku. Jeden místní kluk mě celou dobu sledoval a prý jestli mám foťák a fotky. Tak jsem mu podal foťák a on si začal prohlížet od mojeho víkendu v Itálii a měl o zábavu postaráno. Pak se přidal druhý. Do vody jsem nakrájel mrkev, půlku cibule a bramboru a když byla brambora už trochu měkká, přidal jsem čínskou polívku – přesně podle Leonova receptu. Trochu jsem ochutnal a pak jsem to podal jednomu místnímu. Měl jsem na mysli, aby ochutnal. Ale on to pak dal druhému a nezbylo nic. Fajn, měl jsem všeho ještě dost, tak jsem udělal znovu tu samou baštu a tentokrát jsem se prve najedl dostatečně sám a pak jsem to dal dojíst dalšímu příchozímu.

Jídlo dojezeno, fotky dokoukány, čas jít spát. Mezitím jsem se dozvěděl, že v té mojí světnici normálně spí támhle ten strejda, ale kvůli mě dneska jde spát do slaměné boudy vedle. Tak jsem říkal, že no necesita, že klidně můžem všichni spát tam. A prý že ne, že to tak chce. Tak jsem zalezl do spacáku, koukl na epizodu Homeland, pak si chvíli četl a pak zalehl.

Ráno jsem asi v 6 už slyšel ruch a když jsem v 7 vstal, tak už byli všichni pryč. Přijde mi, že tady nikdo na víkendy nehraje (byla sobota) – maká se furt. Udělal jsem si čaj a trochu se najedl a o půl 9. vyrazil. Teda ještě když jsem pil čaj, tak sem tam objevil nějaký místní a koukal, co to je tam za gringo. Toho místního jsem za chvíli dohonil – vykračoval si na svém oslíku a měl namířeno do Llupy, stejně jako já. Tak jsme trochu s Felixem poklábosili a v Llupě jsem nasedl na colectivo do Huarazu a výletu byl konec.

Teda abych pravdu řekl, tak jsem docela dodělanej. Ale v hostelu jsem potkal dva Angličany, co zítra jdou na Pisco (5700 m), tak se možná přidám. Už jsem si nakoupil jídlo, akorát mi nějak něco nesedlo a strávil jsem chvilku na záchodě. Tak ještě uvidím. Toť zatím vše.

Peru: První aklimatizační výlet

Do Huarazu jsem dorazil v pondělí 13. 5. asi ve 4:50 ráno – trochu dřív, než se předpokládalo. Předchozí den jsem si našel podle recenzí hostel Caroline Lodging a napsal jsem jim rezervační email. Napsali mi, že až budu v Huarazu, tak jim mám zavolat a vyzvednou mě. Že na každém autobusáku je veřejný telefon. Jenže když jsem vylezl z autobusu, tak jsem sice našel ceduli telefonu, ale telefon nikde. Tak jsem chvilku váhal, co dělat – že si asi vezmu taxi. A pak mě oslovil Fabio z Brazílie, že kam jedu, jestli nepojedem spolu. A s ním byla ještě Claire z Francie. Tak jsme nakonec jeli všichni společně taxíkem do našeho hostelu a asi v 6 už jsme byli ubytovaní ve společném pokoji. Oni 2 ihned zalehli do postele, že to musí dospat. Já jsem ale chtěl co nejrychleji někam výš, abych se co nejdřív aklimatizoval (Huaraz je ve výšce 3000 m n. m.). Od Aleše jsem měl tip na 2 jezera, kam se dá vylézt na aklimatizační procházky – Churup a Lake 69. Tak jsem se na recepci zeptal na Lake 69 a že prý to už je pozdě, že to až třeba zítra. Tak jsem si vygooglil Churup a zjistil jsem, že by neměl být problém se tam dostat.

Někdy po 7. jsem tedy vyrazil směrem ke křižovatce, kde staví většina colectivos (mikrobusy, které tvoří páteř městské hromadné dopravy v jižní Americe). Tady jsem trochu narazil. Věděl jsem název místa, kam chci jet, ale s mojí znalostí španělštiny blížící se nule to byl trochu problém. Prve mi někdo řekl, ať jdu tam a tam. Pak jsem se chvilku ptal stavících mikrobusů, jestli jedou, kam chci. A jeden z řidičů mi pak zase řekl, že mám jít jinam. A tak to bylo asi hodinu. Nakonec jsem konečně našel ten správný mikrobus, který měl na sobě nápis Pitek – přesně tam jsem potřeboval. Uvnitř už sedělo 5 gringos (a taky pár místních) – 2 páry a jedna Američanka – Ally. Zaplatili jsme každý 10 Sol a mikrobus nás vysadil ve výšce asi 3800 m n. m., následoval 1,5hodinový výstup k jezeru Churup ve výšce 4400 m n. m. (udávaný čas je 2 h 30 min). Docela mi to dalo zabrat – přece jen jsem teprv ten den ráno dorazil z Limy, která je velice nízko. Trochu se mi točila hlava a jelikož jsem moc nepil, tak mě i trochu bolela hlava. Ale všechno tak nějak v normě. Nahoře jsme se najedli a pokochali se krásnými pohledy na okolní hory. Pak jsme šli zpět dolů, kde pořád čekal náš mikrobus. Ale my jsme se rozhodli pokračovat dolů pěšky. Asi tak za další hodinku jsme byli už na okraji Huarazu a zastavili jsme si colectivo, které nás hodilo zpět do města. Objektivně vzato to nebyl žádnej super výkon, ale na první den dobrý, takže jsem byl spokojenej.

Večer jsem pak šel s Fabiem do města se najíst – dal jsem si kuře s hranolkama a salátem za 5 Sol. – a pak nás čekala taková příhoda – viz předchozí článek.

Na další den jsme byli domluveni na další aklimatizační výlet – tentokrát na Lake 69.

post

Peru: Lima

Většina lidí říká, že Lima za moc nestojí a že není potřeba jí věnovat víc jak jeden nebo dva dny. S Peru se to má tak: 10 % území zabírá poušť, 30 % hory a zbývajících 60 % Amazonský prales (část toho je ve vyšších polohách, kde to vypadá v podstatě jak naše lesy). No a Lima spadá do těch 10 %. Před časem jsem viděl dokument o tom, jak na nějaké univerzitě v Limě vymysleli speciální billboardy, které zároveň sbírají vysráženou vodu do nádrží a lidé si ji tam pak chodí čepovat. V Limě totiž za rok spadne jen 13 mm srážek.

Čtvrtí, kde se ubytovává většina turistů, je Miraflores. Tam jsem skončil i já. Je to jedna z těch bohatších částí města a oproti zbytku Peru a i jiným částem Limy je to úplně jiný svět. V parku je zdarma k dispozici wifi, všude jsou palmy a krásné trávníky, na kterých se dá vegetovat. Miraflores zasahuje až k pobřeží, a tak nabízí krásné pohledy z útesu na Tichý oceán.

Ubytoval jsem se v hostelu Flying Dog. Byl první na raně. Příště bych si asi raději předem našel nějaký podle recenzí. Zajímavé je, že tam měli sice nálepku, že je doporučuje Trip Advisor, jenže když jsem se pak koukal, tak tam mají hodně podprůměrné hodnocení. A co se mi vlastně nelíbilo? Jednak mají dost vysokou cenu za postel – 30 Sol. za noc (asi 240 Kč; normální cena je tak polovina). A taky tam bylo dost hluku z ulice a byli tam podivný lidi – nějací mladí zhulení surfaři z Austrálie apod. No ale zase si to trochu vyžehlili tím, že mi ochotně zavolali do přepravní společnosti, jestli jsou lístky do Huarazu a pomohli zařídit dalších pár věcí.

Do hostelu jsem dorazil kolem 14. hodiny odpoledne a zbytek dne jsem se tak různě procházel kolem. Druhý den jsem si prve jel koupit lístek na noční autobus do Huarazu a pak jsem pěšky došel do centra, kde jsem strávil v podstatě zbytek dne. Na hlavním náměstí Plaza de Armas (tak se jmenuje skoro každé hlavní náměstí v Peru) jsem se zašel podívat do kostela a koho to nevidím – známou skupinu Moraváků, kterou jsem potkal při přestupu v Sao Paulu. Dali mi tip, že dál přes řeku je nějaký zajímavý kostel či co. Tak jsem se pomalu vydal tím směrem. Když jsem se podíval tím směrem, tak jsem viděl takový výrazný kopec a nahoře kříž. Hned jsem si vzpomněl na historku, kterou mi psal Aleš, co tu byl měsíc přede mnou. Varoval mě, abych nešel na kopec s křížem, že ho tam přepadl nějaký taxikář s rozbitou flaškou v ruce. Měl jsem za to, že povídal o nějakém kopci u Miraflores a ne v centru. Tak jsem si říkal, že se tam vydám. Celý kopec je pokrytý slumy, ale neměl jsem pocit, že by to bylo nějak nebezpečné tam jít – přece jen všude kolem byli lidi. Postupoval jsem nahoru a v jednom místě posedávali místní flákači a popíjeli pivo. Hned mě zdravili, tak jsem si říkal, že teda si s nima chvilku popovídám (podotýkám, že španělsky neumím). Oni povídali cosi že Berdych. No a vtom přijelo zdola policejní auto. A že prý co tam dělám. Já říkám, že jdu nahoru. A oni cosi jako že ať si nastoupím. Tak jsem si teda nastoupil a z jejich posunků jsem pochopil, že mi chtějí říct, že je to nebezpečné a že mě můžou okrást. Jeden z nich dokonce zavolal svému synovi a dal mi ho k telefonu, aby mi to anglicky vysvětlil. Poděkoval jsem a nahoře na kopci jsem se s nima rozloučil. Nahoře byl hezký výhled na Limu. 

Zpět dolů jsem jel turistickým autobusem jako všichni ostatní. Později jsem si četl znovu tu zprávu od Aleše a byl to ten stejný kopec. Docela by mě zajímaly detaily, jak se to tomu Alešovi stalo. Těžko si dokážu představit, že by mě někdo přepadl, když všude kolem byli další lidé. Ale třeba se pletu. Každopádně zajímavá zkušenost.

Když jsem z kopce dojel zpět dolů do města, autobus nás vysadil v takovém parku u řeky, kde zrovna měli nějaký food festival. Bylo tam spousta lidí a i nějaká hudební produkce. Využil jsem toho a dal jsem si porci ceviche – to je typické peruánské jídlo – syrová ryba naložená nakyselo. Bylo to dobrý, určitě to ještě zkusím.

Kolem 5. odpoledne jsem nasedl na místní bus směrem na Miraflores, tam jsem se najedl, vyzvedl si batoh a vydal se na autobusové nádraží. Můj autobus jel ve 21:50 a do Huarazu by měl jet 8 hodin.

post

Peru: Druhý aklimatizační výlet

Na úterý 14. května jsme se s Ally domluvili, že pojedeme na výlet k jezeru 69. Původní záměr byl, že pojedeme ještě s její francouzskou kamarádkou veřejnou dopravou. Jenže nakonec se ukázalo, že veřejná doprava by stála asi 40 Sol. (320 Kč) a cestovky to nabízejí za 45 Sol. Takže jsme se tedy rozhodli jet cestovkou. Zařizovala to Ally, takže jsem netušil, co to je za cestovku. Teo z mojeho hostelu mi nabízel ten samý výlet – mají taky vlastní cestovku. Akorát za 50 Sol. Ráno mě ovšem čekalo překvapení – ukázalo se, že nakonec všichni jedeme mikrobusem, který řídí Teo. Ovšem já jsem to měl za smluvených 45 Sol.

Cesta byla docela dlouhá – asi 3 hodiny tam a 3 zpět. Startovali jsme ve výšce skoro 3900 m n. m. a k jezeru ve výšce 4600 to bylo 8 km. Trochu jsem se bál toho, že jelikož je to populární destinace, tak tam bude spousta lidí. Naštěstí to tak nebylo – byl tam jen náš mikrobus. Od auta jsme vyrazili v 9 hodin a nahoře jsme byli asi za 2 h 20 min. Cítil jsem se o poznání líp než předchozí den. Po cestě jsme měli výhled na jižní i severní Huarascán, což je nejvyšší hora v Peru (6768 m). Nahoře mě překvapilo, že skupina tří Australanů/Kiwis se hned vyslíkla a hurá do vody. Dělali klasický divadýlko, jak je to hrozně studený, za doprovodu všelijakých výkřiků a skřeků. Já jsem se chystal vykoupat taky, ale raději až později po jídle, abych pak nemusel moc dlouho mrznout a mohl se zahřát chůzí. Když teda nastal správný čas, převlékl jsem se do plavek a trochu jsem se vykoupal.

Náš řidič Teo (a pracovník mého hostelu) říkal, že většinou chodí s lidma hodinu od auta a pak se vrací. Ale dnes se rozhodl s náma jít až nahoru. Když jsme nahoře jedli, tak jsem se ho zeptal, kam vede stezka, která pokračovala dál nahoru. Že prý vede oklikou přes base camp hory Pisco (na kterou se možná chystám později) a pak zpět k autu. A že jestli chcem, tak s náma půjde. Takže já, Ally, jeden Korejec a Teo jsme se vydali opět vzhůru. Ostatní zůstali u jezera a pak šli zpět stejnou cestou jako nahoru. Base camp je ve zhruba stejné výšce jako jezero, ale po cestě bylo prve nutné vystoupat do výšky 4875 a pak to šlo dolů a pak ještě těsně přes base campem takové morény nahoru a dolů.

Když jsme došli k base campu, měl jsem dost. Byl jsem úplně vyčerpanej. Trvalo nám to od jezera 2 hodiny. Naštěstí trochu vody a banán a pár minut odpočinku to spravily. K autu jsme dorazili asi ve 3:30 odpoledne. Ostatní na nás čekali už asi hodinu a půl. Téhle prodlužky rozhodně nelituju. Zaprvé jsem se dostal zase o trochu výš, což mi pomůže v aklimatizaci. A zadruhé to byla krásná cesta s nádhernými výhledy.
Na večeři jsem si dal jehněčí steak (jestli jsme si s panem vrchním dobře rozuměli) a koupil si dvě malé plechovky piva, abych si dal večer před spaním. Nakonec jsem ale byl tak unavený, že jsem druhou plechovku už nedopil a zalehl jsem ke spánku.

Na středu si ordinuju odpočinek a měl bych akorát vymyslet, kam se vydám na první cvičný vícedenní trek, a nakoupit zásoby.

Střípek z Huarazu

Dnes večer v centru Huarazu vypli proud. Prý se to tu moc často nestává. Lidi dělali jakoby se nic nestalo. Někteří zapálili svíčky, někteří nahodili generátory, někteří jen čekali. Šel jsem s jedním Brazilcem městem a měli jsme namířeno kus dál k hostelu, kde bydlí jedna známá Američanka, abychom se domluvili na zítřejší výlet. Skoro už jsme tam byli, tma jako v pytli. Když najednou vidíme, ze se před náma něco děje a v tom výstřel. Kolem nás proběhlo několik lidí a pak už bylo ticho. Co se stalo? Tmu někdo využil k loupeži lidí na ulici, prý s pistolí, ale to jsem neviděl. Co jsem ovšem viděl, bylo, že ten pálící člověk byl policajt, který ve snaze zastavit toho utíkajícího zloděje vystřelil výstražně do vzduchu.

Když jsme se za chvíli vraceli, tak bylo vidět, že i místní jsou z toho trochu otřesení.
V centru jsem si ještě nakoupil nejaké ovoce na zítra a šli jsme zpět na náš hostel.