post

Nepál 2016/2017: Trek přes tři sedla (závěr)

Tento článek navazuje na tyto dva předchozí:
Nepál 2016/2017: Trek přes tři sedla
Nepál 2016/2017: Trek přes tři sedla (pokračování)

Den 16 – čtvrtek 12. ledna 2017

Teplota v pokoji ráno: +1,7 C
Útrata (Khumbu Lodge Namche): 1090 Rs.
Trasa: Namche (3400 m) – Puiya (2800 m)
Start: 8:56
Vzdálenost: 26,82 km
Převýšení: 1207 m
Čas: 7:51
GPS

Sice jsem si tentokrát na tu zimu tam nahoře už trochu zvykl a už mi to tolik nevadilo. Ale stejně jsem se už těšil, až slezu níž a venku bude zase teplo. To se mi včera při sestupu do Namche nevyplnilo – jelikož bylo hnusně, tak byla zima i v Namche. Ale teď je tu nový den a s ním krásná modrá obloha! Teplo!

Snídám s Korejcema. Vyrážím v 9.

Brána do vesnice – typické pro budhistickou oblast

Kameny s vyrytými modlitbami

V Phakdingu doženu Korejce, kteří mají zrovna obědovou pauzu. Dám si taky – fried rice. Pak pokračuju a mladej Korejec mi docela stačí. Na rozcestí Lukla-Jiri na něj počkám a rozloučíme se. Do Surke je to hodně dolů. A pak je přede mnou 500 m stoupání do Puiya, je to dřina. A když to vylezu, pořád ještě je to kus víceméně rovina. Velká vesnice furt nikde. Minu jeden guest house a pak trochu lituju, že jsem tam nezůstal. Nakonec už skoro na konci potkávám lodge a raději hned beru, i když hned za ním je asi pár dalších. Rodinka sedí okolo kamen a opodál u baru běží televize. Borec umí dobře anglicky. Prý dělá i průvodce. Říká mi, že zítra můžu dojít do Salleri, že je to zhruba stejná vzdálenost, jako co jsem ušel dnes z Namche. Ha ha, to by teda bylo, abych tam byl tak rychle. (Nakonec se ukázalo, že to bylo přece jen trochu dál.)

Dávám si zeleninovou polívku, ale když paní vybírá, kterou polívku Knorr uvažit, je to trochu zklamání. Tak si k tomu poručím ještě chapati – to je moc dobré.

Den 17 – pátek 13. ledna 2017

Teplota ráno v pokoji: -1,3 C
Útrata (Trekker’s Lodge, Puiya): 1360 Rs.
Trasa: Puiya (2800 m) – Taksindu (2900 m)
Start: 7:55
Vzdálenost: 23,77 m
Převýšení: 1761 m
Čas: 9:12
GPS

Vyrážím v 8 ráno. Ve stínu trochu kosa jako obvykle. Po chvíli se prihovorí pán s pilou, že jde na dřevo támhle na protější kopec. Šel dost rychle, tak jsem se s ním svezl.

Pán s pilou

No a pak už to bylo zase nahoru, dolu, nahoru, dolu, jak už to tak bývá.

Před 11. jsem zastavil na oběd v Khari Kole pod chrámem. Bylo tak hezky, že se to protáhlo na 1,5 hod. A pak dolů přes Jubing, kde se člověk najednou cítí jak v rajské zahradě – na místní poměry je to už dost nízko, takže je tu teplo, všechno se zelená, všude něco kvete, nádhera!

Dole v 1500 m se přejde přes řeku a pak hurá 1500 m stoupání! Asi v půlce kopce je Nunthala, chvíli jsem váhal, jestli tam nezůstat, ale nakonec jsem se rozhodl pokračovat vzhůru. Nakonec jsem asi 17:15 dorazil až do Taksindu. Myslel jsem, že odsud už jezdí jeep, ale to až z Ringmo, takže zítra se ještě hodinku projdu. (Nakonec jsem z Ringmo ještě šel dolů do Phaplu.)

Kolony naložených oslů z Taksindu procházely každých pár minut

Ten lodge, co jsem si našel v Taksindu, nebyl asi moc dobrá volba. Schází se tu místní výrostci a podává se tu chang (místní alkohol) a někteří tu kouří. Není tu v podstatě žádná zodpovědná osoba – ti kluci, co to tu obsluhujou, jsou taky dost mladí. No, aspoň tu sedí jedna starší žena. A teď přišla další parta lidí – ti vypadají o něco solidněji, i když těžko říct. Mají batohy – Nepálci na cestě někam.

Nakonec to dopadlo dobře. Výrostci asi po hodině a půl zaplatili a šli ven, kde ještě museli složit náklad, který přivezli traktorem. Až sem totiž vede nová cesta (která je teda dost šílená a velkou část roku nesjízdná) a odsud chodí už jen osli.

Den 18 – sobota 14. ledna 2017

Útrata (Taksindu): 1210 Rs.
Trasa: Taksindu (2900 m) – Taksindu La (3000 m) – Phaplu (2500 m)
Start: 8:54
Vzdálenost: 11,41 km
Převýšení: 251 m
Čas: 3:06
GPS

Ranní výhled před mým guesthousem v Taksindu

Traktor, se kterým přijeli ti borci, co včera večer byli hosty mého guesthousu

Ráno klídek, nikam nespechám. Snídaně 7:30. Před 9. konečně startuju.

Sedlo Taksindu (3000 m)

Do sedla a pak dolů do Ringma je to 45 min. Tam se ptám paní v guesthousu na jeep – prý že se půjde zeptat. Prý že pojedou, ale neví se kdy – hodina, dvě hodiny, tři hodiny, kdo ví… V tomto guesthousu dělají sýr. Kupuju ho (150) a taky čaj (60) a přemýšlím. Nakonec se rozhoduju, že jdu pěšky. Do Phaplu je to prý 3 hod, to není tak zlé.

Slépky v Ringmo

Jdu asi 2 hod a už mám Phaplu na dohled – ají vidím vzlítat letadlo z místního letiště. A vtom potkám dva jeepy. Jedou do Phaplu a prý ať nasednu (pěšky by to bylo ještě tak 1/2 hodinky). Tak nasedám. Cesta je teda fakt masakr.

Za chvíli jsme v cíli. Pán je podnikavej. Na zítra mi zařídí jeep do Kátmandú (původně jsem myslel, že pojede on, ale ve skutečnosti mi pouze prodal jízdenku). Taky má svůj guesthouse, kam mě automaticky vede. Většinou to vyjde nastejno, tak neprotestuju.

Takže je sotva 13 hod a já mám veget! Jdu do jídelny si objednat jídlo. Prý jestli nechci buff momo, že zrovna dělají. OK! V menu vidím akorát Special B. Momo a omáčku. Hmm, co je tedy special? Dojím a paní se ptá, jestli chci přidat. OK. Tak to je asi to special! Večer při placení jsem zjistil, že nikoli. Normálně mi zaúčtovali 2x momo! Tak to je fakt zlodějina, zvlášť v případě momo, které ve městě v jídelně stojí běžně 60 rupií a tady (podobně jako i v ostatních guest housech) za něj chtějí 400 rupií! No nic.

Jdu se projít po ulici, chci něco sladkého. Kupuju mini muffin (20 Rs.). Je trochu tvrdý, piškotové těsto. Pak ještě malou čokoládu (65 Rs.).

Večer se v guest housu bavím s Leem z Chile, který v jedné vesnici nad Junbesi staví školu. Snaží se používat místní materiály a zároveň to mít úspornější, než je běžné. Zajímavej týpek. Byl tam teďka 3 měsíce jako jedinej cizinec a místní mu pomáhali, ale lehký to s nima prý nebylo.

Dali jsme si spolu místní alkohol – takový zrní, co se zalije horkou vodou – chang.

Neděle 15. ledna 2017

Útrata (Phaplu): 1500 Rs. + 1600 Rs. za jeep do KTM

Pan domácí nám zajistil jeep do Kátmandú. Prý v 5:30 nejpozději vyrážíme. V 5:00 nás prý vzbudí. A leda prd! Probudil jse se sám v 5:15 a ihned jsem vzbudil Lea. 5:30 jsem byl ready, ale odvoz nikde. Pan domácí nakonec vstal, zavolal řidičovi a prý už je na cestě. Přijel tak 5:45, to jde. Na začátku nás čekalo nemilé překvapení. Prý na jednom sedadle mají sedět 4 lidi vedle sebe, takže celkem jeep uveze 10 lidí + řidič. Přisedá k nám holka, takže se teď mačkáme 4 vedle sebe. Přitom na zadním sedadle jsou pouze 2 lidi! Tak se ptám, proč nejsme 3 a 3 (jedeme takto víc než 1 hod). Prý že zadní řada je horší, že tam nikdo nechce sedět. Hmm.Váhám. Třeba na tom něco bude. Při přestávce se rozhoduju, že to zkusím – sednu dozadu doprostřed. A je to úplně ok. Super, konečně sedím jak člověk.

Pauza na snídani

Do prostřední řady pak přisedá další pán, takže se tam mačkají. Já už su v pohodě. Cesta je dlouhá s 2 pauzama. Ke konci mě bolí levé koleno, tak to je trochu utrpení, protože s nemám moc jak hýbat.

Dal bhat v jídelně při obědové pauze

Nakonec vystoupíme s Leem kdesi na ring road a bereme za 400 taxi na Darbar Square, kde má Leo guest house. Já si nakonec beru další taxi do Thamelu (150 Rs.), potřebuju vyzvednout kufr. V hotelu Puskar jsem asi 17:30 – to byla teda dlouhá cesta.

Prve jsem myslel, že už teda zůstanu na noc v Thamelu, ale nakonec se rozhodnu ihned přejet do Bhaktapuru. Prve kupuju sandwich za 165 a pak už jedu (1100 Rs.). Taxikář volá do guestu housu 4x, je trochu zmatenej. Ale nakonec jsme tu – asi 19:40. Hurá. Mám pokoj! Na půdě – jiný už nebyl. Je to tu krásný.

Rychle si dám sprchu a v 8 jdu na večeři – hned tady na náměstí. Newari set (300) a pivo (450 m) – moje první za výlet. Jídlo je dobrý a je ho hodně. Maso je teda žvýkací, ale to neva. V 9:15 jsem zpět a jdu do postele.

Pondělí 16. ledna 2017

Snídám před osmou. Ujde to. Je super, že majitelé mluví perfektní angličtinou. A ten barák! To je prostě nádhera. Je to tradiční historický dům. A přímo před guest housem je náměstí, kde dneska probíhají nějaké hinduistické slavnost. Furt se to tu hemží dětma. Různě se procházím, něco nakupuju, pohoda, klid…

Vnitřní nádvoří mého guesthousu v Bhaktapuru

Peacock guesthouse z venku

Náměstí před mým guesthousem
Výrobna na ruční papír
Victory anebo spíš f* you?
V místní jídelně na momo
Tanec na hlavním náměstí

Místní honorace sleduje tanec

Úterý 17. ledna 2017

Útrata/cena ubytka (Peacock Guest House): 6600 Rs.

Zbývá mi v kapse 490 Rs., musím šetřit. Momo – 60 Rs. Budu potřebovat 25 Rs. na bus na letiště.
Procházím se, čtu si, na náměstí se mě snaží přesvědčit několik guidů. Only 5 dollar!

Tahle věž bohužel nepřežila zemětřesení v dubnu 2015…

… a toto je nejvyšší věž v Bhaktapuru a ta kupodivu přežila.

A tady moje ručně psané zápisky končí. Pak už jsem si jen šel do guesthousu vyzvednout zavazadla, došel jsem na místní autobus, který mě dovezl až na odbočku k letišti. Autobus byl pěkně natřískaný a tlačil se na mě nějaký hodně špinavý pán, ale aspoň jsem měl autentický zážitek.

Cesta z Kátmandú zpět domů proběhla hladce. Dokonce jsem ve Vídni stihl vlak, na který jsem koupil lístek hodně dopředu za dobrou cenu. Akorát mi ujel přípoj v Břeclavi, takže jsem si počkal na další za hodinu. Ale to už byl detail.

Závěr a technické okénko

Tentokrát jsem od začátku věděl, že půjdu vyloženě z guesthousu do guesthousu. Nepotřeboval jsem tedy s sebou nic na kempování. Váhal jsem akorát s tím, jestli si vzít teplý spacák, který by zabral hrozně moc místa v mojem batohu, nebo jen lehký půlkilový. Nakonec jsem se rozhodl pro druhou možnost a dobře jsem udělal. V sezóně by to bylo asi dost riskantní, protože všechny guesthousy jsou plné a deky používají průvodci a nosiči, kteří si s sebou nic na spaní neberou. Mimo sezónu má každý k dispozici tolik dek a peřin, kolik jen potřebuje.

Poprvé v životě jsem si udělal kompletní gearlist. K nahlédnutí zde. Kompletní váha mého batohu včetně vody byla asi 10 kg, což bylo fajn. Jasně, úplně ultralight to nezní, ale za to z velké části může všechno to teplé oblečení, které jsem potřeboval. Na tekutiny jsem měl flašku Nalgene 0,65 l s neoprenovým obalem, což se osvědčilo – díky tomu jsem si mohl kupovat horkou vodu a dělat si vlastní čaj, čímž jsem dost ušetřil. Ale příště bych vážně uvažoval, jestli si nevzít plynový vařič (kartuše se dá koupit v Lukle nebo Namche) a nevařit si i vodu. Tím bych ušetřil ještě víc.

Abych to vysvětlil, bohužel ceny v trekařských oblastech v Nepálu neustále rostou šíleným tempem, třeba tak 20 % ročně, a začíná to být už trochu na hraně. Jasně, pořád to většinou není dražší, než kdybych se stravoval v restauracích v Česku, ale už se to k tomu dost blíží. A v Česku bych si taky dvakrát rozmyslel, jestli se chci 3 týdny stravovat po hospodách. A taky nemám rád pocit, že mě někdo chce oškubat. Bohužel pro turisty ze západních zemí jsou ty ceny, zdá se, pořád ještě mimo jejich rozlišovací schopnost – zvlášť pokud si platí šíleně předražený balíček od cestovní agentury. Takže dokud turistů neubývá (jakože jich pořád mírně přibývá), tak proč by nezdražovali?

Řekl bych, že toto je asi jediná vada na kráse. Jinak je to úžasný, být takhle blízko těm ohromným horám. Věřím, že se sem ještě vrátím. Možná by to chtělo zvolit nějakou trasu, kde nejsou guesthousy. V takových místech ale často je třeba mít speciální povolení a průvodce. Uvidíme, co příští roky přinesou.

post

Nepál 2016/2017: Trek přes tři sedla (pokračování)

Tento článek navazuje na tento: Nepál 2016/2017: Trek přes tři sedla

Den 8 – středa 4. ledna 2017

Teplota ráno v pokoji: -4 C
Útrata (Chhukhung Resort): 1160 Rs.
Trasa: Chhukhung (4730 m) – Kongma La (5535 m) – Pyramid (5000 m)
Start: 9:05
Vzdálenost: 13.16 km
Převýšení: 1,050 m
Čas: 7:09
GPS

Dokonce i ráno se topí v kamnech v jídelně, super! Dneska je v plánu přejít Kongma La (5535 m) a dorazit do Lobuche. Dávám Lukasovi náskok – startuje asi 7:45, já až v 9 hod. Doháním ho asi za 2 hod. Zatím je to docela snadný terén, ale zrovna když se potkáme, tak to začíná být obtížnější. Cesta se ztrácí pod sněhem. Kupodivu tudy posledních pár dní nikdo nešel.

Jsme asi v půlce stoupání a před náma je prudký svah, který tvoří velké balvany.  Mužíci se ztrácejí. Zkoušíme to přímo nahoru přes šutry – nahoře naštěstí vidíme mužíka. Je to fakt dřina.

Nahoře se ukazuje, že k sedlu je to ještě kus. Potkáváme Itala, co jde z druhé strany. Hurá! Konečně nemusíme hledat cestu, stačí jít v jeho stopách. Ital doporučuje ubytko v Pyramidě. Je to Italské výzkumné středisko kus nad Lobuche. Účtujou si 30 USD za den all-inclusive – sprcha, elektřina, jídlo, čaj, káva…

Výhled na východ do údolí, odkud jsme přišli. Všude okolo bílo.

Cesta k sedlu trvá ještě aspoň hodinu.

Sedlo Kongma La (5535 m), nejvyšší bod mého výletu

Na Lukase nahoře nečekám. Kousek sejdu a dám si pauzu.

Pohled ze sedla na západ – sem mířím. Dole se musí přejít ledovec Khumbu.

Když Lukase vidím v sedle, vydávám se dolů. Je to ještě pěkná dřina. Ke konci narazím na ledový úsek, kde musím nazout nesmeky, ale i v těch to klouže, takže nakonec volím alternativní techniku – po zadku.

Prve prudké klesání, pak ještě přejít ledovec. To zabere asi hodinu. Konečně jsem v Lobuche. Ptám se na Pyramid – prý asi 1/2 hodiny. Su už úplně groggy. Je mi jasné, že až sem za hodinu či dvě dojde Lukas, už skoro po tmě, tak bude mít dost a určitě už nikam dál nepůjde. Říkám si, že třeba do Pyramidy dojde další den. Ale to se nesplní a už ho pak nepotkám.

Začíná být fest zima. Slunko je fuč. Mám jen triko a goretexovou bundu, ale nechce se mi už přioblíkat, tak mi zbývá jediné – nasadit tempo. Už abych tam byl!

A konečně je to tu! Chvíli po páté jsem u Pyramidy, hurá! Jsem tu jedinej host. V chatě je manažer a jeden pomocník. Italové tu žádní nejsou. Prve se převleču, pak si dám nabíjet telefon, pak dostanu termosku s čajem, kouknu na zprávy BBC (satelit), pak si dám sprchu. Pak prý že na večeři bude chicken curry, jestli ok. Jasně! Než bude večeře, tak ještě dostávám popcorn a tomatovou polívku. Bavím se s manažerem. Zítra podle počasí bych mohl jít buď na Kala Patthar nebo do EBC.

Pohoda v Pyramidě




Den 9 – čtvrtek 5. ledna 2017

Vzdálenost: 0

Snídám v 8 – palačinka, mňam! Dneska nikam nespěchám. Ráno se mi vyperou ponožky a další věci a kolem poledne, jestli uschnou, se vydám na Kala Pathar. Doufám, že Lukas včera dorazil v pořádku. Dočetl jsem Into Thin Air, fakt super knížka! Je 10:30 a v pokoji je pořád -2 C. Počasí se dost pokazilo, takže topení nefunguje a je dost zima. Ještě že jsem si dal včera sprchu – po zbytek mého pobytu už je voda zamrzlá. Venku dokonce lehce sněží. Tím pádem se oblečení nedaří sušit a nakonec nikam nejdu – říkám si, že si stejně po včerejšku zasloužím volno.

Na oběd jsou špagety s rajčatovou omáčkou, žampiony a sýrem. Dobrý!

Na večeři luštěninová polívka a pak kari omáčka s masem a k tomu chapati. Nějak mi to nesedlo a celou noc mi bublá v žaludku a jsem nadmutej jak koza.

Den 10 – pátek 6. ledna 2017

Trasa: Pyramid (5000 m) – kus před Gorak Shep (5127 m) – Pyramid (5000 m)
Vzdálenost: 6,94 km
Převýšení: 334 m
Čas: 2:07
GPS

Ráno přichází průjem, takže z plánů na Gorak Shep nic nebude, zůstávám v Pyramidě. Snídaně 7:30. Počasí vypadá dobře.

Pyramid. V pozadí Pumori (7165 m)

V 11 jdu s panem domácím na kopeček – on jde s laptopem stáhnout data z meteostanice. Já pak jdu ještě výš po hřebínku směrem na sever. Jdu v péřovce, tak je mi hezky teplo. Na nejvyšším místě si sedám na kamen a kochám se.

Pohled zpět na jih. Zhruba uprostřed fotky je Pyramida. Kousek nalevo u bílého plácku je meteostanice nad Pyramidou. A dole je jezero, ze kterého čerpají vodu.

Pak sejdu dolů, po cestě zpět mi dost silně fučí do tváře.

Asi 12:30 oběd – čisté chapati – mám dietu. Pak se rozhodnu, že bych přece jen mohl zkusit jít na Kala Patthar (5500 m) a že když vyrazím tak 13:30, tak to bude tak akorát na západ slunce, nebo aspoň pozdní slunko. Pan domácí říká, že to bude tak 1 1/2 hod do Gorak Shep a 1 1/2 hod na Kala Patthar. OK, vyrážím.

Pohled směrem k Everestu. Ten je ovšem skrytý za bližšími horami. Nejvyšší hora vpravo je pravděpodobně Nuptse (7861 m).

Ale brzo zjišťuju, že jsem velice slabej – asi ten průjem. Tak se po hodině otáčím. Když dojdu zpět do Pyramidy, jsem KO.

Na večeři si dávám opět pouze chapati.

Den 11 – sobota 7. ledna 2017

Útrata (Pyramid): 9000 Rs. (3000 Rs./den, all inclusive)
Trasa: Pyramid (5000 m) – Dzongla (4800 m)
Start: 9:46
Vzdálenost: 8,24 km
Převýšení: 193 m
Čas: 2:17
GPS

Fakt se mi ta Pyramida líbila, vypadá to spíš jak horská chata v Alpách než místní guest house. Rozvody elektřiny i topení. Ovšem to vytápění nějak nefunguje – pouze jedno topení v jídelně a jedno v koupelně, ale jen když je hezky a jen slabo. Je to škoda. Chtělo by to, aby tu někdo postavil pořádnou moderní horskou chatu.

Snídám v 8, pak pomalu balím a asi 9:30 vyrážím. Venku místy pěkně fučí.

Cesta údolím Khumbu směrem na jih

Stádečko jaků se páslo na mojí stezce. Tentokrát jsem je raději velkým obloukem obešel.

Cítím se pořád jaksi slabý. Ale tempo docela jde. Z Lobuche do Dzongla to má být 3 hod. Pyramida je o 15 min dál a trvá mi to celkově 2 hod 17 min. Ke konci je teda cestička dost náročná – zařezaná ve strmém svahu a hodně uzounká.

Dzongla je osada asi pěti guest housů. Postupně kolem nich procházím a všechno zavřeno! Až poslední je otevřený, uff! V jídelně jsou 2 Australané s průvodcem a jeden Japonec, co se k nim tak nějak přidal. Prý byli v EBC a viděli asi ty Španěly, co jsem potkal v Dingboche, ale nemluvili s nima. Ale prý několikrát letěl vrtulník někoho evakuovat – asi výšková nemoc či co. No teda. A taky jejich průvodce říká, že sem do toho guesthousu volal, aby měli ještě otevřeno – že prý by jinak už zavřeli! A že zítra teda zavíraj! Tak to jsem teda měl kliku – přijít o den později, nevím, co bych dělal. (O pár dní později jsem se dozvěděl od jedněch Korejců, že šli o den později a pořád bylo otevřeno a spali tam, tak nevím – asi ten průvodce pěkně kecal, podobně jako ohledně trhlin na Cho La.)

V jídelně je neuvěřitelně teplo, skoro ani není třeba péřovka. Později přišel ještě jeden pár (asi UK) s guidem a nosičem. Japonec má i stan a vařič a většinou kempuje.

Den 12 – neděle 8. ledna 2017

Útrata (Dzongla): 3010 Rs.
Teplota večer: -5,7 C
Teplota ráno: -7,9 C
Trasa: Dzongla (4800 m) – Cho La (5400 m) – Gokyo (4800 m)
Start: 8:11
Vzdálenost: 13,47 km
Převýšení: 1011 m
Čas: 6:16
GPS

Bylo to nějaké drahé. Jednak voda stojí čím dál víc, a taky mi zaúčtovali 300 za pokoj – moje chyba, tentokrát jsem neřekl předem, že chci pokoj zadarmo. Jeden guide mě přesvědčoval, že se všude platí. Tak určitě.

Tam někam doprostřed musím vyšplhat a tam pak začíná ledovec.

Přede mnou je Cho La. Podle guida nejobtížnější z těch 3 sedel. Oni vyrazili 7:30, já po osmé. Kupodivu je doháním až těsně před sedlem – čas 2:30. Nahoru to šlo hezky, i ledovec byl fajn, až na posledních 5 min nazouvám nesmeky.

Pohled zpět, odkud jsme přišli – východ

Poslední strmý úsek do sedla

Pohled ze sedla dolů. Tudy půjdu – západ.

Nahoře se moc nezdržuju a valím dolů. Je to dost prudké, ale tak to mám rád. Skupina je brzo daleko za mnou. Po pár stech metrech klesání se dojde na rovinu a pak trochu do kopce a z kopce, ale už rovnější úseky. Pak to začne hezky klesat až do Dragnagu (4700 m), kde jsem v čase 4:30. Dávám si čaj a sušenky.

Sestup do Dragnagu

V 5:09 jsem na okraji ledovce, který se musí přetraverzovat. Potkám Dána, asi 40 let. Má co dělat. Dává mi lekci, abych šel opatrně a vyrazil brzo, pokud chci dojít z Gokya přes Renjo La až do Thame. Nevím, co těm lidem jebe. Přijde mi, že v Alpách takoví lidi nejsou. A to nejlepší nakonec: Cesta přes ten ledovec mu prý trvala 3 hodiny!!! Můj odhad byl 1 hod, max 1 1/2. A taky že jo. Bylo to náročné to přejít, ale v čase 6:16 jsem v Gokyo Resortu. Takže přejít ledovec skutečně trvalo asi hodinu.

Dán šplhá na okraj ledovce. V pravém horním rohu je v tmavém svahu cestička. To je cesta na vyhlídkový kopec Gokyo Ri (5300 m) a pod cestičkou je skryté Gokyo (4800 m), můj dnešní cíl.

Gokyo. V pozadí Cho Oyu.

Ubytovávám se. Jako obvykle (s výjimkou Dzongly) se hned ptám, jestli můžu mít pokoj zdarma. Správce váhá, ale pak že teda jo, ale že to nemám nikomu říkat. V jídelně potkávám šerpu – jmenuje se Nima Sange Šerpa. Má korejského klienta, který je zrovna na vycházce na Gokyo Ri – kopečku nad osadou. Umí totiž korejsky. Učil se půl roku. Pracuje pro agenturu Seven Summits – prý jedna z největších. On působí i jako šerpa na Everestu, prý už 6 let. Je mu prý 24, ale vypadá na víc – možná se na něm podepsaly drsné podmínky v horách. V době zemětřesení byl v C2. Bylo jich tam asi 60 a evakuovali je vrtulníkem.

Vlevo pomocník v guesthousu, vpravo Nima Sange Šerpa

Nakonec se nám ten večer docela rozjel. Začaly se nosit lahvičky rumu, ty stejné, co jsme popíjeli v Namche na Silvestra. Ukázalo se, že Sange Sherpa si rád popije – prý i na Everestu ve výškových táborech. Říká, že pít a kouřit začal před třema lety.

S korejským klientem Šerpy

Snědly se moje pražené mandle a část arašídů. Místní zase donesli opražené buvolí maso se zeleninou. Bylo to pikantní a moc dobré. Spát jsme šli asi 22:30. Sranda byla, že šerpa s Korejcem chtěli vyrážet 6:30 na Renjo La (a dojít až pod Namche), ale nakonec prý vyrazili až 8:15. Ovšem vinou Korejce, který pozdě vstal, přestože vůbec nepil.

Den 13 – pondělí 9. ledna 2017

Teplota na pokoji ráno: -6 C
Vzdálenost: 0

Kupodivu mi bylo v noci fakt teplo. Ano, k běžné jedné peřině jsem se navíc oblíkl do péřovky. Ale i tak.

Snídani jsem měl domluvenou na 8, ale dopadlo to spíš na 8:30. Nejsem zcela fit. Chtěl jsem jít na vycházku k 5. jezeru a odpoledne na Gokyo Ri, ale zatím se na to úplně necítím.

Odpoledne pak přicházejí mraky, takže nakonec nejdu nikam. Večer přichází Japonec. Že si zase postaví stan. Taky na Gokyo Ri šel s těžkým batohem. Zvláštní tvor. Prý je to jeho politika.

Tentokrát večer žádný alkohol.

Den 14 – úterý 10. ledna 2017

Teplota v pokoji ráno: -7,1 C
Trasa: Gokyo (4800 m) – na dohled 6. jezera (5200 m) – Gokyo (4800 m)
Start: 8:12
Vzdálenost: 19,30 km
Převýšení: 802 m
Čas: 5:22
GPS

Je oblačno! (To se stalo asi jen 2x, jinak ráno bylo vždycky jasno.) A já chtěl jít na Renjo La! Zaprvé by bez sluníčka byla zima a zadruhé nic neuvidím – z Renjo La jsou krásné výhledy na Everest a další hory. Takže co teď? Rozhodl jsem se jít na sever k jezerům.

Tam někde nalevo se skrývá Cho Oyu

Došel jsem až na dohled 6. jezera. Počasí po cestě tam nakonec celkem ušlo. Cho Oyu se skrývala v mracích, ale Everest byl vidět hezky. Po cestě zpět to ale bylo peklo – silný vítr do tváře. Celkem 19,3 km za 5 hod 22 min. Dojdu do guesthousu a su hotovej. Prý že je dal bhat ready. OK! Sem s ním! A taky je tu nová parta Korejců. 3 nezávislí muži a jedna žena s průvodcem a nosičem.

Nakonec jsem s Korejcema dobře pokecal. Je to parta univerzitních profesorů – fyzika a matika. Jeden z nich často jezdí do Evropy (Trieste).

Den 15 – středa 11. ledna 2017

Teplota v pokoji ráno: -8,0 C
Útrata (Gokyo Resort, 3 dny): 7030 Rs.
Trasa: Gokyo (4800 m) – Renjo La (5360 m) – Lumde (4400 m) – Thame (3800 m) – Namche (3400 m)
Start: 7:57
Vzdálenost: 32,11 km
Převýšení: 1101 m
Čas: 9:04
GPS

Počasí je super!

Cho Oyu (8188 m)

V jídelně -12 C jako obvykle, ale už je zatopeno. 7:57 vyrážím k Renjo La. Jde to dobře, ale je to obtížnější než jsem čekal. Sníh a ne úplně jasná cesta.

Poslední výškové metry do sedla

V sedle jsem za 2 h 30 min. Je pořád hezky, krásné výhledy na Everest a další hory.

Uprostřed Everest. Pod ním 3. jezero u Gokya, které na vzdálenějším břehu.

Sestup jde taky dobře, až posledních pár set metrů do Lumde je nepříjemně prudkých.

Tady to za chvilku půjde prudce dolů k Lumde

V Lumde jsem v čase 4 hod. A pak je to mírně z kopce, ale trochu hore dole. Počasí se pokazilo a je zima a zataženo a trochu sněhu.

Do Thame se dohrabu až za 7 hodin. Protože byla zima, tak jsem se skoro nezastavoval. Takže jsem snědl jen půl tyčinky. Už jsem byl dost vyčerpanej, tak jsem se v Thame stavil v Tibet Guest Housu na nudlovku a čaj. Taky jsem snědl nějaké arašídy a dojedl čokoládu. Pomohlo. 15:20 jsem vyrazil a 17:30 jsem byl v Namche. Byl to ještě kus cesty. A bolí mě paty na obou nohách – asi už ty pohory nejsou, co bývaly.

Špička Thamserku

Namche v mlze

Ke konci jsem potkal i tentguye (Japonec). Říkal, že jde taky do Khumbu Lodge v Namche, ale neobjevil se. Zato se objevili Korejci z Gokya! A taky 2 Češi, co zrovna jdou nahoru, tak jsem poprvé mohl promluvit česky. A taky šla elektřina (s jedním výpadkem) a i wifi!

Teď už zbývá jen třídenní cesta do Phaplu, odtud celý den džípem do Kátmandú a pak poslední dva dny v Bhaktapuru. Pokračování příště.

post

Nepál 2016/2017: Trek přes tři sedla

Být v blízkosti vysokých hor Himálaje mě asi nikdy neomrzí. A tak jsem se opět vypravil do Nepálu. Tentokrát bylo mým cílem projít Trek přes 3 sedla (Three Passes Trek) v Národním parku Sagarmatha, tedy v blízkosti nejvyšší hory naší planety. Je to taková náročnější a zajímavější alternativa k treku do základního tábora Everestu (Everest Base Camp = EBC), který je nejpopulárnějším v této oblasti. Dobrý detailní popis obou je například zde:
https://besthike.com/asia/nepal/everest-base-camp-3-passes/

Celkem jsem na treku strávil 18 dní, z toho 15 dní jsem chodil. Dohromady jsem ušel 250 km a nastoupal 14820 výškových m. Pár dní bylo náročných, ale jinak jsem to s tou aktivitou moc nepřeháněl.

Takže pusťme se do toho. Pokud vás nezajímá cesta, tak přeskočte na 28. prosince – den 1.


Pondělí 26. 12. 2016

Tentokrát jsem měl na letenku štěstí – koupil jsem ji za dobrou cenu a zároveň je to v současnosti asi nejpohodlnější spoj, co jde sehnat. Qatar Airways – odlet z Vídně v 17:50, v noci přestup v Dauhá (DOH) s pauzou 3 hodiny a druhý den v 11 hodin přílet do Káthmandú, celková doba asi 12 hodin. Zpět podobně.

Ve 12:58 mě otec veze na nádraží. 13:23 mi jede vlak Franz Schubert na Wien Hauptbahnhof a pak 15:12 ještě vlak na letiště (15 minut).

Jsem na letišti. Venku se pomalu začíná stmívat. Na letišti je pohodová atmosféra. U našich přepážek skoro nikdo. Dozvím se, že můj batoh Osprey Exos 48 je ok do kabiny, super! Takže přeskládám věci a odbavím se. Původně jsem ho měl nacpaný v kufru, ale trochu jsem se bál, aby se neohla konstrukce, kdyby někdo příliš zmáčkl kufr.

Dále: Sky lounge! Je to složité. Letím z „D“. Salonek je u „G“. Na informacích mi řekli, že to je ok, že mám jít prve od odbavení přímo na „G“, pak do salonku a pak ve 3. patře přejít do „D“. Jenže automat mě nepustil z odbavení přímo do „G“, když letím z „D“. Slečna, co tam stála, mi řekla, že to bohužel nejde, že musím prve přes pasovou kontrolu do „D“, pak teprv přejít vrchem do „G“ a do salonku. Ach ach, tak dobře.

Po cestě kupuju šampus na oslavu nového roku v Namche Bazaaru nebo někde poblíž. Pak se občerstvuju v salonku. Najednou koukám, že na boarding passu je boarding 16:35, to je teď! Spletl jsem si snad odlet?! Naštěstí ne. Let je až 17:50. Zvedám se a jdu k D22. Je tu už docela malá fronta na rentgen. Dobrej timing.

Nastupuju – Boeing 787! Poprvé v životě. Ale je tma, takže nemůžu vyzkoušet zatmavování skel, ani sledovat ohnutí křídel. Okýnka mi nepřijdou větší než v A380 (ale zřejmě jsou).

17:50 letíme. Všichni jsou milí. Vyluštím jedno sudoku, pak je večeře – dnes speciální vánoční menu – krocan. Mají i koňak. Čtu si povídky z vánoční přílohy Respektu. Zkouším i film, ale audio je slabé. Snad jsem ještě nezažil, aby ze sluchátek, co člověku dají v letadle, lezl nějakej použitelnej zvuk – vždycky to všelijak chrastí a ve výsledku pak člověk nerozumí z dialogů ani prd. Je to škoda, protože nabídku filmů i kvalitu obrazu mají dobrou.

Letiště v Dauhá je mega. A na tabuli je tolik letů, že ten můj za 3 hodiny tam ještě vůbec není – a přitom mají asi 6 obrazovek. Tak na místním free wifi stahuju appku letiště a zjišťuju gate. C21. Je to tam příliš stísněný, tak jdu kus zpět a sedám a čekám.


Úterý 27. prosince 2016 – den 0

Je 11 hodin dopoledne a já jsem v Káthmandú! Po příletu musím vyřídit vízum. Díky vyplnění žádosti online to bylo docela rychlé. Musel jsem už vystát jen 2 fronty – fronta na placení a fronta na imigraci. Ale ti úředníci jsou tak pomalí! Cena je 40 USD, ale protože nemají zpět z 100 USD, tak platím 40 EUR. Na letišti měním první peníze: 10 EUR = 1100 Rs. (Kurs je 108,9, ale protože nemají drobné, tak dostanu vlastně kurs 110.)

Poučen z internetových debat neberu taxi hned u terminálu, ale jdu pěšky až na normální silnici a tam beru taxi do Thamelu za 350 Rs. (pro převod na CZK stačí vydělit zhruba čtyřma, takže v tomto případě to dělá asi 90 Kč). Ubytovávám se v Hotelu Puskar za 700 Rs. (chtěli víc, ale přesvědčil jsem je). Odchytil mě nějakej borec, že je z hotelu (nakonec to tak moc nevypadalo) a že můžem rovnou vyřešit letenku do Lukly. Šli jsme 5 min. pěšky do jedné cestovky a tam jsme si koupil letenku se Simrik Airlines v 6:15 ráno další den. Chcou za to nekřesťanské peníze – 158 USD. Indové platí půlku a Nepálci čtvrtinu. Pak měním dolary za 108 a eura za 112.

Jelikož stejně nemám co jiného na práci, tak se vydávám pěšky do turistického úřadu, kde potřebuju vyřídit TIMS (taková průkazka turisty, má to být pro evidenci turistů a zvýšení bezpečnosti, ale spíš je to jen způsob, jak z cizinců vytáhnout nějaký další prachy – stojí to 2000 Rs. / 500 Kč) a povolení ke vstupu do Národního parku Sagarmatha (něco přes 3000 Rs.). Obě věci se řeší v jednom baráku, ale jsou to 2 různý přepážky. Zatímco TIMS má otevřeno dlouho a bez problému ho vyřizuju, s povolením do parku mám smůlu – mají otevřeno jen do 14:30 hod. Nevadí, koupím ho až po cestě z Lukly do Namche Bazaaru v Monjo, kde je vstup do parku.

Večer balím a snažím se jít spát brzo.
Den 1 – středa 28. prosince 2016
Trasa: Lukla (2840 m) – Phakding (2610 m) – Monjo (2835 m) – výlet směrem k Thamserku BC (+ 500 m) – Monjo (2835 m)

Vzdálenost: 18.47 km
Převýšení: 1541 m
Čas: 6 hod 9 min
GPS

V hotelu ukládám kufr a platím poplatek 150 Rs. (50 za týden). V 5:00 jsem na ulici před hotelem a sehnat taxi (500 Rs.) a dostat se na letiště je snazší, než jsem myslel. V 5:12 jsem na místě. Terminál pro vnitrostátní lety je ještě zavřenej.

Stojím před vchodem asi jako druhej. Za chvíli se objevují další lidé. Hned se dám do řeči s Polákem Lukasem. Oba letíme v 6:15 stejným letem, ale u gatu nám řeknou, že se let zrušil a vymění nám boarding passy – poletíme s Goma Air. Vzlítáme asi 6:50. Let byl skoro bez hrbolků.

Naše letadlo – Let 410. Ano, je to česká výroba.

Runway na letišti v Lukle

7:35 už kráčíme z Lukly (2840 m). Prve se musí sejít asi 200 výškových m do údolí a pak se pokračuje do Phakdingu (2610 m), kde se normálně první den končí.

My máme v plánu dojít do Monjo (2835 m), což nám trvá 4 hodiny. Podle hodinek převýšení 1000 m – je to furt nahoru a dolů. Šlo by sice bez problému dojít až do Namche (3440 m), ale nechce se mi hned první noc spát takto vysoko. Nebyla by to žádná hrůza, ale asi bych se necítil úplně super. Místo toho se ubytujeme v Monjo, dáme si polívku a pak jdeme nalehko prozkoumat cestu bočním údolím směrem k Thamserku BC. Prve trochu bloudíme u řeky, ale nakonec to najdem. Sluníčko peče, tak se pěkně zapotíme. Dostanu se asi o 500 m výš. Pak se vrátíme zpět.

Ve venkovní jídelně je pořád ještě sluníčko a teplo, ale brzo je po všem. A přijde zima. V našem guest housu je na můj vkus docela draho – na to, že ještě ani nejsme v Namche. Litr horké vody stojí 150 Rs. Spolu s náma je tu ubytovaná i anglofonní skupinka turistů s průvodcem a nosičema. Došli pouze do Tengboche (3860 m) a teď se vracejí. Průvodce jim před večeří detailně popisuje zítřejší trasu směrem do Lukly – prve půjdeme kousek dolů, pak po rovince, pak to půjde trochu do kopce atd. Přijde mi to trochu úsměvné, zvlášť vzhledem k tomu, že už tama jednou šli a teď jdou pouze zpět.

Taky se dozvídáme, že v Namche Bazaar už několik dní nejde elektřina (a tedy ani wifi).
Den 2 – čtvrtek 29. 12. 2016
Útrata: 1500 Rs.
Ubytování: Mount Kailash Lodge

Teplota v pokoji ráno: 4,8 C
Trasa: Monjo (2835 m) – Namche (3440 m) – Khumjung (3780 m) – Mong La (4000 m) – Namche (3440 m)
Start: 7:50
Vzdálenost: 20.95 km
Převýšení: 1519 m
Čas: 6 hod 54 min
GPS

Jde se dobře. Hned na horním okraji Monja je vstup do parku. Tady kupuju povolení za 3300 Rs. nebo tak nějak. Taky se z tabule dozvídám čísla, kolik lidí tu vstoupí do parku každý měsíc za posledních 10 let. Je to asi 30 tisíc za rok a nejpopulárnější je říjen – asi 10 tisíc. Po zemětřesení v dubnu 2015 čísla klesly na půlku, ale v roce 2016 už bylo zase všechno při starém.

Za 1:10 přejdeme horní most pod Namche.

Dopiju čaj a sním trochu oříšků a hurá do kopce. Čeká nás 500m stoupání. U policejního checkpostu pod Namche jsem v čase 2 hod. Byla to makačka. Pak už je to jen kousíček a v čase 2:15 jsem u spodní brány do Namche, kde čekám na Lukase. Čekám půl hodiny a on nikde. Tak vyrážím do guest housu (Zamling). Je krásný den!

Hlavní výhoda guest housu Zamling je jeho terasa, kde je ráno slunce nejdřív z celé vesnice. Naproti je vidět Thamserku.

Nakonec dojde i Lukas. Šel vrchní cestou do Namche, takže jsme se minuli.

V Namche je voda levnější než v monjo – 100 Rs. / 1 l vody v PET (v Monjo chtěli 120 nebo 150).

Zdá se mi, že je to pro dnešek příliš krátké, takže po pauze vyrazím nalehko se projít. (Lukas zůstává v Namche.) Nakonec dojdu přes Khumjung (3780 m) až do výšky 4000 m v sedle Mong, to jsem ani nečekal! Je to na cestě směrem na Machermo/Gokyo. Vlezu do jídelny jednoho guest housu a dávám si čaj. Jak slunce praží do oken, tak je uvnitř krásně teplo. Potkávám tu 2 anglicky mluvící turisty, kteří tu mají podobnej cíl jako já – trochu se aklimatizovat.

Zdržím se půl hodiny a valím zpět do Namche. Nemohl jsem to načasovat líp, protože když jsem asi 10 minut scházel dolů a podíval jsem se zpět do sedla, bylo už ve stínu. Cesta zpět do Namche trvá 1:10.

Zpět v našem guest housu jdu dolů do jídelny a tam vyzpovídáme belgický pár ve středních letech – zrovna se vrátili z Three Passes Treku. Dávám si Dal Bhat za 750 Rs. Ukáže se, že je to nejdražší cena za celý výlet. Vydržíme společně s postarším polským párem kecat asi do 21:20. Snídani posouváme z původně zamýšlených 7 na 8.
Den 3 – pátek 30. prosince 2016
Ubytování: Zamling Guest House
Teplota v pokoji ráno: 7,8 C

Trasa: Namche (3440 m) – Hillary Hospital Memorial viewpoint (4200 m) – Namche (3440 m)
Start: 9:05
Vzdálenost: 9.63 km
Převýšení: 766 m
Čas: 3:45
GPS

Nakonec jsme se rozhodli, že půjdem jen na vyhlídku nad Kumde – Hillary Hospital Memorial.

Bagr v Syangboche nad Namche. Jak se sem asi dostal? 

Vpravo Ama Dablam (6812 m) – krásná hora, která bude po nadcházející dny hlavní dominantou na obzoru. V levé třetině vykukuje Everest (s bílým chvostem).

Výhledy z výšky 4200 m byly super. Byl vidět ají Everest.

Pohled směrem k Thame

Když jsme byli nahoře, tak jsem v aplikaci na mobilu zjistil, že by mělo jít dolů i jinou cestou – přímo dolů směrem k Syangboche, což je kousek nad Namche. Tak jsme to prubli a bylo to dobrý. Místy jsme museli hledat cestu a trochu se prodírat křovím, ale nakonec jsme se dostali tam, kam jsme chtěli. Posledních 100-200 výškových metrů nad Namche jsou to samé schody. Je to otrava. Začíná mě z toho bolet pravé koleno a už mi to vydrží až do konce výletu.

Namche Bazaar

Zpět v Namche se upravíme a jdem dolů do města. (Náš guest house je vysoko ve stráni, jeden z nejvýše položených v Namche. Hlavní výhoda spočívá v tom, že sem ráno brzo přijdou sluneční paprsky – asi v 8 hodin.) V obchodě je draho. Zkusíme trh (který zrovna probíhá – každý pátek a sobotu) a to je mnohem lepší! Nakupuju 100 sáčků čaje za 200 Rs. (50 Kč; v obchodě měli cenu několikanásobně vyšší), sušenky za 50 Rs., 200 g arašídů za 150 Rs., 4 mandarinky za 100 Rs.

Nikde není internet! Namche je pořád bez proudu a místní si na něj asi už příliš zvykli. Ještě před pár lety by internet fungoval i tak (aspoň myslím).

Přichází mraky a hned je docela kosa. Ještě že mám na sobě péřovku. Snad bude zítra zase hezky.

Odpoledne si trochu zdřímnu. Necítím se moc dobře a nevím, jestli je to ze sluníčka (je opravdu ostré), nebo výškou, nebo z jídla. Večer je to zase lepší. Večeříme a Poláci kupujou víno. Stojí 3000 Rs., ale je fakt dobré. Myslím, že místní ani neví, co to tu mají (majitel je zrovna pryč). Pak pijeme můj sekt – rozhodl jsem se, že oslavíme Nový Rok předčasně a zítra už půjdem dál. (Ale nakonec měníme plány a zůstáváme další den v Namche.)

Noc je ještě teplejší než předchozí. A proud zase jede!! (Ne na dlouho – další den dopoledne zase vypadne.)
Den 4 – sobota 31. prosince 2016
Útrata (2 dny): 2550 Rs. (za horkou vodu nakonec jen 50 Rs. za láhev 650 ml)
Ubytování: Zamling Guest House

Vzdálenost: 0 km

Sbalíme se a pak jdem dolů najít jiné ubytko. Totiž třeba dneska bude ve městě nějaká párty a komu by se pak chtělo štrachat až nahoru do Zamlingu. Navíc je drahej. Zkusíme Khumbu Lodge a dobrý! Krásná slunná jídelna! Ceny jsou o dost nižší.

Ostatní jdou nahoru na vyhlídku, já zůstávám v jídelně a čtu si – ráno jsem si přes mobilní připojení Polky stáhl Into Thin Air. Dneska se budu flákat. Odpoledne se ochlazuje a malinko sněží. Procházíme se po obchodech. Kupuju malý rum (180 ml) za 350 Rs.

V 7 večeříme, dávám si fried noodle w/ egg – mňam! Po večeři jdem do baru (Daphne?), romantika při svíčkách (proud už zase nejde). Jak postupuje večer, tak lidi postupně z baru odcházejí, ale otravnej Američan z našeho lodge zůstává.

Asi v 9:45 odcházíme i my. K našemu překvapení je už v jídelně tma. Tak jdem na pokoj k Polákům a popíjíme rum s kolou. A pojídáme sýry. A je to tu! Nový Rok!!
Den 5 – neděle 1. ledna 2017
Teplota v pokoji ráno: 3,2 C
Útrata Khumbu Lodge: 915 Rs.
Trasa: Namche (3440 m) – Tengboche (3860 m) – Pangboche (3930 m)

Start: 9:30
Vzdálenost: 15.27 km
Převýšení: 1144 m
Čas: 5:15
GPS

Kupodivu mi bylo v noci dost teplo. Snídani si dáváme po osmé a pak startujeme. Cesta vede prve prudce vzhůru nad Namche, pak víceméně rovně, ale hore dole.

Vpravo je vidět stoupání do Tengboche.

V čase 2 hod po čaji začíná výstup od řeky k Tengboche. Najdu si hezké tempo a za 1:20 su hore (600 výškových m). V Tengboche si hned objednám Rara Soup (klasická čínská nudlovka, ale obohacená zeleninou). Za 20 min dorazí Lukas, už pomalu dojídám. Venku lehce sněží. Mraky jsou tak 400 m nad náma.

Když po obědě vyrazíme, najednou je zima. Rukavice moc nefungujou. Pak cesta vede přes Deboche, dolů k řece, přes most a pak prudce nahoru ve stráni (je to opět pár set metrů stoupání).

Stoupání k Dingboche

V Pangboche jsme kolem třetí. Venku furt sněží a viditelnost je nulová. Původně jsme chtěli ještě jít směrem k Ama Dablam BC, ale v tomto počasí to nemá smysl. Zůstáváme v malém lodgi. Jídelna je útulná, ale pokoje jsou vlhké a ten můj dost smrdí. No, nějak to přežiju. Zároveň nechcou přistoupit na to, že budeme mít ubytování zdarma (skoro všude nám to vychází) – prý že máme každý zaplatit 50 Rs. za pokoj. Tak to je spíš symbolická cena.

Je čím dál větší kosa, i v jídelně nic moc. Mezi 4. a 5. zatopí v kamnech, ale dost šetří dřevem. Na večeři si dávám Dal Bhat – neurazí ani nenadchne.

Čtu si pořád Into Thin Air. Trochu se cítím, že je to i o našem dobrodružství. I když je to samozřejmě neporovnatelný.

Jdu spát před devátou, v pokoji už mrzne. Dávám přes spacák (půlkilový Sir Joseph Koteka 290) jednu peřinu a kupodivu je mi teplo celou noc.
Den 6 – pondělí 2. 1. 2017
Teplota v pokoji ráno: -3,8 C
Útrata: 1080 Rs.

Trasa: Pangboche (3930 m) – Dingboche (4410 m) – Nangkartshang viewpoint (5000 m) – Dingboche (4410 m)
Start: 8:15
Vzdálenost: 12.04 km
Převýšení: 1,247 m
Čas: 4:59
GPS

Chapati (placka) s marmeládou – moje každodenní snídaně – je hodně malé. Borec mi na to říká, že to jak půjdem nahoru, tak to bude čím dál horší. No nevím, menší už to asi být nemůže. Pak jsem se s ním ještě nepohodl při placení, když nedokázal pochopit, že moje flaška není litrová, ale 2/3 litru, a když jsem se mu to snažil vysvětlit, tak se naštval a prý že jestli se s ním chci dohadovat o korunách, tak si nemám do té vody dávat jejich cukr. To jsem se ohradil, protože na to jsem si dával pozor, abych to neudělal (viděl to u Lukase). Totiž tím, že si místo čaje kupuju jen horkou vodu a dělám si vlastní čaj, tak šetřím peníze. No každopádně toto bylo asi nejhorší ubytování za celý výlet. Název si bohužel nepamatuju.

Začínáme ve stínu – slunko sem ještě nestačilo přijít. Takže je pěkná kosa, hlavně na ruce. Musím si je dát do kapes. Ale je úplně totálně jasno! Je to nádhera! Všechno je pocukrované sněhem.

Ama Dablam v celé své kráse

A jak přijde sluníčko, tak je i teplo, místy až příliš. Ale kdykoli trochu foukne, tak je vidět, že zimní období je tu.

Za 2 hodiny jsme v Dingboche. Jdem kousek výš a ubytujeme se v hezkém lodgi (říká si dokonce hotel). Všechno je čisté a pokoje jsou suché a útulné. Je teprv 10:30. Dáváme si Thukpu (taková hustá polívka s nudlema) a pak pomalu vyrazíme nahoru na vyhlídku ve výšce 5000 m. Říká se tomu někdy Nangkartshang, ale jeho skutečný vrchol je o hodně výš – 5616 m. Toto je tak na půli cesty.

Jde to dobře. Vůbec se nezastavuju a jdu přímo nahoru. 150 výškových m před vrchem potkám Španěla ze španělské expedice – zrovna si dává pauzu. Chystají se na zimní výstup na Everest! Přiletěli před pár dny a na vrchol by se mohli dostat někdy v únoru. Borec neumí moc anglicky, ale i tak si dobře pokecáme. Pokračuju nahoru a tam si sednu. Za pár minut přichází i Španěl.

Na vyhlídce v 5000 m

Pohled dál na sever, kam budeme pokračovat následující den

Pokračujem v debatě. Ptám se, jak byl zatím nejvýš. Prý v Alpách. Hmm, tak to je teda odvážnej. Ale rychlej je, to zase jo. Což se nedá říct o jeho kolegovi, kterého jsem předešel po cestě hore a po cestě dolů byl pořád ještě 200 m pod vrcholem. Každopádně jim přeju hodně štěstí. Třeba je potkáme za pár dní v EBC (což se nevyplnilo, protože jsem tam nakonec nedošel, ale doslechl jsem se, že oni tam byli – akorát teda někoho z nich už musel evakuovat vrtulník).

Dingboche (4400 m)

Dolů to jde mega rychle. Za chvíli doběhnu i Lukase, který nešel až nahoru. Sice je docela chladno a slunko slábne, ale jak valím, tak se slušně zapotím. Takže v hotelu se převlíkám do suchého. V jídelně zatím svítí hezky slunko, takže zatím netřeba péřovku. Teď jsem dopsal a je 15:19.

Zakřikl jsem to. Slunko se pomalu ztrácelo v mracích a za chvíli byla pěkná kosa. A kamna nic – ptali jsme se borca, proč nezatopí. A on se vykrucoval, že je to obtížný. Tak jsem mu říkal, že co je obtížný, že mu klidně pomůžu. Nakonec teda zatopil. Prve to moc nehořelo, ale nakonec se to pěkně rozhycovalo.

V noci jsem si dal přes spacák napůl peřinu a bylo mi krásně teplo.
Den 7 – úterý 3. ledna 2017
Teplota ráno v pokoji: -5 C
Útrata (Hotel Country Side): 2430 Rs.

Trasa: Dingboche (4410 m) – Chhukhung (4730 m) – Island Peak BC (4970 m) – Chhukhung (4730 m)
Start: 8:23
Vzdálenost: 18.74 km
Převýšení: 893 m
Čas: 5:50
GPS

Ráno opět modrá obloha. Akorát trochu zima.

Zatím největší útrata, protože horká voda stála skoro jak čaj. Venku je opět nádherně, ale slunko prý přijde až tak v 9:30. Vyrážíme 8:23 a venku je pěkná kosa. Naštěstí brzo přijde sluníčko, tak zastavuju a sundavám vrstvy.

Na cestě jsem potkal malou kravku (jak). Oba jsme si sebe navzájem všimli docela pozdě a co napadlo blbou krávu? Že se proti mně rozběhne! Uskočil jsem a zároveň začal šermovat hůlkama. Krávě ihned došlo, jak je blbá a zastavila se. Pak se odploužila mimo cestu. Když jsem obcházel další krávu, tak jsem si pro jistotu vzal do ruky pár šutrů.

Cesta do Chhukhungu trvá 2 hod. Zkoušíme první hezkej lodge – Chhukhung Resort. Vypadá ok, berem. Trochu posvačím a vyrážíme na vycházku (asi 11:20) směrem k Imja Tsho (jezero). Brzo ztrácím Lukase vzadu. Je to epic. Hned su asi v 4900 m a je tu cestička ve sněhu.

Za 2:20 dojdu k Island Peak BC. Byla to pěkná štreka. Dávám sváču, kouknu na jezero, které se skrývá za zdí ze sutě, a hurá zpět.

Island Peak Base Camp (5050 m). Uprostřed jsou 2 stany – zrovna se někdo chystal nahoru.

Nebude to snadné. Je to dlouho víceméně rovina a přišly mraky a fouká trochu proti mně. Teplotní komfort je na hraně, musím přidat. Solil jsem to, co to šlo, a těsně před cílem jsem dohnal Lukase, který už dávno šel zpět. Su pěkně hotovej! Nakonec je to za dnešek 18,7 km, z toho asi 5 z Dingboche do Chhukhungu.

Večer je u kamen teplo, akorát když se uvaří voda v konvičce, kterou (jak je tu zvykem) dají na kamna tak, že zakrývá díru nahoře, a konvičku odnesou, tak to dost čadí. Jdu spát před 9., jako obvykle.

post

Nepál 2013/2014: Bhaktapur

Tento článek navazuje na tyto dva předchozí:

V úterý 14. ledna 2014 po poledni jsem se po 16 dnech vrátil do Kátmandú. Zpět domů jsem letěl až v pátek, tak jsem přemýšlel, co budu dělat. Mým cílem bylo utéct ze smogu a špíny hlavního města někam, kde bych mohl v příjemném prostředí, nejlépe v hezké přírodě, relaxovat a v pátek se pak přesunout rovnou na letiště. V úterý odpoledne jsem proto strávil dost času v internetové kavárně a zkoumal možnosti. Nakonec padla volba na Bhaktapur, kam jsem ve středu dopoledne přejel s tím, že tam zůstanu 2 noci a v pátek dopoledne odtud pojedu rovnou na letiště.

Bhaktapur je historické město, které se nachází asi 10 km na východ od Kátmandú. Populace se blíží 100 tisícům obyvatel a většina lidí zde vyznává hinduismus. Hlavní atrakcí je historické centrum s typickými cihlovými domy. Město je zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

 Než abych po příjezdu do města bloudil a hledal vhodné místo k ubytování, vsadil jsem tentokrát na jistotu a zvolil Cosy Hotel, který měl dobré recenze. Bylo to taky o hodně dražší, než normální guesthousy, ale co, měl jsem za sebou docela náročný výlet, tak jsem si říkal, že si trochu luxusu na závěr zasloužím.


Jakmile jsem se ubytoval, šel jsem prozkoumávat město. Je to hodně zajímavé místo, které má svoji atmosféru. V centru je sice dost lidí, ale ne zase tolik, aby to bylo nepříjemné. Ani turistů tu nebylo moc. Nepotřeboval jsem žádný speciální program – jen jsem chodil sem a tam a sledoval a fotil a nechával na sebe působit okolí. Náhodou jsem narazil na nějakou náboženskou slavnost, kde se lidé předháněli, aby mohli svým bůžkům přinést co nejlepší oběť – hlavně jídlo, ale i různé jiné předměty. To člověk v Brně jen tak nepotká.

V pátek dopoledne jsem se nechal odvézt na letiště, odkud mi to v 16:25 letělo. KTM je hrozný letiště! Fakt asi nejhorší, co znám. Všude spousta lidí, málo místa k sezení, málo místa celkově. A hlavně absolutní zmatek. Je tam možná 10 gatů, ale používají se jen 2 nebo 3 a vždycky až na poslední chvíli se člověk dozví, který je jeho. Když se pomalu blížil můj odlet, tak gate 1 byl otevřený pro lety do Dilí. Seděl jsem v čekárně vyhrazené pro tento gate (oddělená prosklená místnost) a když se místnost uvolnila – cestující do Dilí už byli fuč – přesunul jsem se jinam, ani nevím proč. Po chvíli se ukázalo na obrazovce, že gate 1 nyní obsluhuje náš let do Abu Dhabi. Šel jsem tedy zpět do té čekárny, kde jsem před chvílí seděl. Tentokrát ale přímo u dveří do čekárny kontrolovali a trhali boarding pasy. Tak to je vtipný, kdybych tu zůstal sedět celou dobu, tak jsem byl uvnitř bez prokázání se boarding pasem. Když jsem tam podruhé už chvíli seděl, tak se najednou na monitoru objevil nápis Dilí a několik agentů začalo procházet chodbama a hulákali „Dilí, Dilí!“. Takže opozdilci začali zase chodit přes tu čekárnu ke gatu 1 a do letadla – ale při vstupu do čekárny je nikdo nekontroloval. Takže už jste si snad udělali představu o tom zmatku. Kvůli tomu taky většina letů odletí aspoň o půl hodiny později, než je v plánu – i náš.


Let do Abu Dhabi trval skoro 5 hodin a pak mě čekalo 6 hodin čekání na další let. Byla to otrava, utíkalo to dost pomalu a byla tam docela zima. A pak ve 2 v noci let do Frankfurtu. Překvapilo mě, jak živo na letišti v tuto noční hodinu bylo – mraky Evropanů a Američanů. V 6:25 jsem byl ve Frankfurtu, asi v 8 jsem se vydal do města, ve 12:21 vlakem do Norimberka, pak busem do Prahy. Tam jsem dorazil po 18. hodině, vrátil satelitní telefon a hned 18:37 jsem vyrazil vlakem konečně do Brna. O půl 10. večer jsem byl doma. Uf, to byla dlouhá cesta – od dveří ke dveřím skoro 40 hodin.

post

Nepál 2013/2014: Lukla, Namche, Dingboche

Tento článek navazuje na tento: Nepál 2013/2014: Numbur Cheese Circuit

Tak fajn, konečně jsem byl v bezpečí populárnější cesty, kde o guesthousy není nouze, takže už žádné vaření, trochu lehčí batoh (zbývající benzín, ovesné vločky, rýži a cukr jsem daroval majiteli guesthousu) a relativní civilizace. Ovšem že by zbytek cesty byl lážo plážo, to se říct nedá – hned další den mě čekalo stoupání 2000 m a klesání 1000 m. Teda aspoň takový byl plán, pokud jsem chtěl za 3 dny dojít do Lukly. Majitel guesthousu mi tvrdil, že za 3 dny tam určitě nedojdu, spíš 4 nebo 5. To mě vždycky pobaví, když mě někdo vůbec nezná, ale má jasno v tom, co můžu a nemůžu zvládnout. Nejsem mistr světa amoleta, ale přece jen jsem plánoval jít o trochu rychleji, než je průměrné turistické tempo.

Pondělí 6. 1. 2014 – den 8

Vyrazil jsem v 8:55 – rekord! Jde to docela dobře. Poprvé jsem se zastavil po 100 minutách a koukám, že jsem vystoupal už 750 m. To by šlo! Dávám si 2 hrnky milk tea: Stálo to 50 NPR (10 Kč), ale platím jen 30 (neměli drobné). Kolem poledne dojdu do Dakchu (2900 m), kde si dám Dal bhat a Coca colu. Tu neměli. Tak Fantu. Byla 3 roky stará (přitom best before 2,5 months after manufacture date) a neměla už bublinky. Žádal jsem slevu. Dohromady to stálo 420 NPR (85 Kč). Pan domácí mi říkal, že dneska to určitě do Junbesi, kam jsem měl namířeno, nestihnu. Ehm, další takovej.

Zatímco jsem jedl, dorazil jeden Kiwi a jedna Australanka, oba s průvodcema. Šli všichni spolu. Pak pokračovali a za chvilku se zastavil Jeff – další Kiwi – byli to úplně první turisté, co jsem viděl od Shivalayi (den 1).

Ve 13:10, po hodinové pauze, jsem pokračoval. Asi 14:15 jsem znovu potkal dvojici a ti prý, že Jeff je předehnal a že šel pěkně rychle. Vzal jsem to jako challenge, že ho dohoním.

Asi 15:30 jsem byl v sedle a po chvíli klesání jsem ho skutečně dohnal. Pak jsme už šli spolu a dost rychle (sám bych nejspíš ani tak rychle nešel). Chvíli před 5. jsme dorazili do Junbesi (2700 m). V hotelu se připojil ještě Němec Klaus, co šel opačným směrem. Na večeři jsem si dal cheese tomato fried potato. Docela dobrý! Junbesi je hezká vesnice – narozdíl od některých jiných osad má skutečný život místních – je tam stupa, škola, má to 120 obyvatel.

Úterý 7. 1. 2014 – den 9

Start: Junbesi (2700 m)
Cíl: Jubhing (1680 m)
Útrata v guesthousu: 990 NPR (200 Kč)

Ráno jsem vyrazil v 8:40 – opět nový rekord! Oba kluci ale startovali o dost dřív. Cesta vedla prve mírně do kopce. Zastavím se, abych si oblíkl bundu a rukavice. Na sluníčku pak druhá zastávka, abych si zase odlehčil – a co to? AUS-NZ pár je tu. Prohodíme pár slov a jdu a už je asi neuvidím (nakonec jsem je potkal náhodně v Namche při cestě zpět) – dojdu dál než oni.

Docela férovej výhled, takovou terasu bych bral:

Jde mi to do kopce dnes nějak pomalu. V 11:55 oběd v Gingmu (2830 m), zbývá tedy snad jen 250 m stoupání. Smažené nudle, ve skutečnosti spíš špagety (se zeleninou). A dobrý!

Pauza skončila 13:06 a v sedle 3080 m jsem nakonec až asi 13:56. Dolů jdu docela pomalu, moc mi to nejde. 15:05 jsem v Nunthala (2194 m). Tam si dám čaj za 30 NPR (6 Kč). 15:15 jdu dál a rozcházím se rychleji, jde to – prudce dolů až k řece a přes most. A pak nahoru, ble. Pomalu dojdu do Jubhingu, ale jdu dál. Zkouším poslední guesthouse, ale je zavřený. Jdu tedy dál a asi v 17:20 stavím u Silent View Guesthouse. Je to takovej brloh. Ale milej. Podle GPS snad 2030 m. A místní říkají, že napůli cesty mezi Jubhingem a Kharikholou – jestli je to pravda, tak super!

Přišli Nepálci – studenti a žáci – míří domů na velké prázdniny, je jich asi 5. Pohodlí na spaní není nic moc, v pokoji je super vynález – díra ve zdi a tam lampička – pro oba pokoje! Nepálci spali v tom druhém pokoji – když šli spát, tak si samozřejmě rožli. A pak nezhasnuli. Tak jsem nakonec vstal a zhasl sám.

Středa 8. 1. 2014 – den 10

Útrata v guesthousu: 650 NPR (130 Kč) – tak aspoň že to bylo levný!

Start 9:05, za 45 min. Kharikhola. V 11:06 pauza – Buspa. Z nějakýho důvodu jsem vůbec nebyl rychlejší než čas na mapě. S takovou to na úroveň Lukly těžko zvládnu.

Zabijačka:

Oběd až 13:50 v Paiya (2730 m). 15:00 znovu jdu a 16:45 docházím dolů do Surke (2290 m) a zůstávám. Pokud chci zítra do Namche, tak to bude dlouhej den. Jo, oběd stál 650 NPR (130 Kč) – drahota!

Čtvrtek 9. 1. 2014 – den 11

Útrata v guesthousu: 1310 NPR (260 Kč)

Start 7:50 – nový rekord. A vyplatilo se. 11:40 zastavuju na oběd, 12:45 pokračuju a asi 15:40 jsem v Namche (3400 m), spolu s Řekem, kterého jsem potkal po cestě. Ale loučím se s ním, že jdu do Namaste Hotelu za Jeffem. Jenže ten je zavřený. Takže se ubytovávám v Holiday Namche. V pátek se dozvídám, že oba kluci jsou v Hotelu Zamling.

Dva mosty nad sebou. Ten vyšší je odhadem tak 50 m nad zemí. Možná víc:

Namche je obří. Je tu tak 50 hotelů. Ale teď je tu hlavně pěkně mrtvo! Prý že leden je vůbec nejslabší měsíc, co se týče turistů – do Sagarmatha NP jich vstoupí asi 400. Spousta hotelů a obchodů je zavřených. Představoval jsem si to asi trochu jinak.

Večer na wifi se dozvídám, že v Brně je po mně sháňka a dokonce o mně ví i konzulát. Dobrý, no. Totiž naposled o mně slyšeli na Silvestra, když jsem pár lidem volal satelitním telefonem, a očekávali, že se ozvu dřív. Jenže já jsem dřív neměl internet.

V Namche je spousta elektřiny pro všechny – na rozdíl od hlavního města Kátmandú v podstatě nemají výpadky. Večer v jídelně dokonce mám elektrický přímotop jen pro sebe!

Pátek 10. 1. 2014 – den 12

Ráno pohodička, slunce svítí do oken. Den volna. První od začátku treku. Po snídani jdu do města a tam je opravdu MRTVO! Kupuju Toblerone za 250,-. Jdu do jediné otevřené „pekárny“ a dám si apple pie s čajem. Platím 450 (450+50)!! WTF!

Večer ve svojem guesthousu potkávám filipínský pár, který jsem potkal v Kátmandú při vyřizování TIMSu a vstupu do národního parku. To je milá náhodička. Momentálně žijí v Toskánsku a nějaký čas strávili i v Praze. Jejich blog je tady, ještě ho musím prostudovat: Sarong In Our Backpacks.

Nemám už moc času, a tak jsem vymyslel takovej bleskovej výlet – za jeden den dojdu do Dingboche (4400 m), tam přespím. Druhý den ráno vylezu na kopec přes 5000 m a třetí den se vrátím zpět do Namche. (Nakonec to dopadlo tak, že jsem se vrátil do Namche hned druhý den po návratu z kopečku.) Výhoda je, že jsem v Namche konečně mohl nechat nějaké nepotřebné věci – vařič, stan atd. – takže to snad půjde líp.

Sobota 11. 1. 2014 – den 13

Útrata v guesthousu: 2880 NPR (za 2 dny; wifi 500, vyprání 500)

Pohled na Namche z mojeho pokoje v sobotu ráno:

Vyrazil jsem v 8:17, oběd jsem si dal v Deboche (3900 m) a do Dingboche (4400 m) jsem dorazil v 16:15. Takže to bylo 7 hodin chůze – not bad! Ale teda nebyla to lehká cesta. Jednak bylo od začátku zataženo a chvíli ají začal trochu padat sníh a docela foukalo. Pak je tu oblíbená nepálská vychytávka – nahoru, nahoru, dolu, nahoru, dolu, nahoru. Takže jsem z Namche o kus vylezl, pak slezl 250 m k řece a pak 700 m stoupal do Tengboche. No a tak celkově byla nahoře zase zima a já už jsem na to nebyl moc zvědavej.

Když jsem došel do Dingboche, tak jsem přemýšlel, do kterýho guesthousu půjdu. Ale hned u prvního jsem viděl, že někdo v jídelně je, tak jsem si říkal, že to zkusím. Byla to package tour – 10 lidí (Anglie, Austrálie, NZ, USA) + nosiči + průvodce. S takovýma lidma si toho člověk moc neřekne – už kvůli tomu, že za těch pár dní, co jsou spolu, jsou sehraní dohromady a mají svoje témata a hry. Večer měli briefing, kde se dozvěděli, kolik další den ujdou km, kolik to bude trvat hodin a jak to bude náročné.

V jídelně byly uprostřed kamna, kde se během večera topilo jačím trusem, takže tam bylo docela teplo. V pokoji pak ale bylo asi -3,5 a na záchodě trochu zamrzla káď s vodou na zalívání – musel jsem prve udělat díru do ledu.

Neděle 12. 1. 2014 – den 14

Start 8:05, do batůžku jsem si vzal mj. horký čaj v PET, který jsem schoval do péřové rukavice, ale nakonec jsem si ani neloknul a vypil jsem to až zpět dole. Měl jsem namířeno na kopeček Nangkartshang (5073 m), který je přímo nad vesnicí a je z něj výhled na několik 7 a 8tisícovek. Není to vlastně tak úplně samostatná hora, jen taková vyvýšenina před dalším stoupáním na skutečný vrchol, který je asi o 500 m výš. Původně jsem uvažoval jít na jiný kopec, který má asi 5600 m, ale nakonec jsem usoudil, že v té zimě mi tohle stačí a pak půjdu co nejdřív dolů do tepla. Su pěkná máčka, co?

Na Nangkartshang byla cesta přímočará a krátce po 10. jsem byl nahoře. Výhled byl fakt hezký.

Ale začínalo čím dál víc foukat, takže jsem se tam moc dlouho nezdržoval.

Po cestě dolů jsem potkal prve pár jaků (fakt nechápu, co v té pustině okusovali) a pak skupinku Korejců. V 10:55 jsem byl zpět v guesthousu. Sbalil jsem se, dal si polívku a v 11:45 vyrazil dolů.

Po cestě jsem pomáhal jednomu nosičovi, co si dal pauzu a pak nemohl zvednout ty 2 propan-butanový bomby, co nesl. Maj to těžkej život. Nosičů tu člověk potkává mraky. Často je to otec s 12letým synem apod. Do Namche jsem dorazil 16:45, docela unavený.

Malá vsuvka. Může to vypadat, že to s těma číslama trochu přeháním. Jenže když člověk jde několik hodin v kuse, tak co má dělat. A navíc jsem měl čísla vždycky rád. Jasně, kdybych byl co k čemu, tak bych ten čas využil k vymyšlení nějakýho super vynálezu, co by zachránil svět.

Pondělí 13. 1. 2014 – den 15

Hurá, poslední den chození! A navíc docela pohodička – není kam spěchat, protože stejně letět z Lukly můžu nejdřív další den. Nakonec se mi to přece jen povedlo docela rychle. Vyrazil jsem v 8:45 a v Lukle jsem byl v 13:55 (oběd mi zabral 45 minut).

Vstup do Lukly:

Letiště v Lukle:

Ze všeho nejdřív jsem šel na letiště, abych si sehnal letenku. Ale na letišti už nikdo nebyl – je tam provoz jen dopoledne. Tak jsem šel na hlavní ulici, kde je krámek té aerolinky (Tara Air) a ten byl zavřenej. Tak jsem šel do jednoho guesthousu, kde měli napsaný, že prodávaj jejich letenky. A tam mi borec řekl, ať přijdu za 45 min. Tak jsem přišel a on že ať jdu s ním, že jde zrovna do toho krámku na hlavní ulici, že už bude otevřenej. Tam si holka zapsala moje jméno, řekla mi, že budu ve druhým letadle a že ale zaplatit mám až zítra ráno. Zvláštní. Mimochodem, i v Lukle bylo docela mrtvo. Je tam několik západně vypadajících kaváren, ale některé byly zavřené a ty zbylé prázdné. Taky po cestě z Namche je asi 5 reklam na jednu zápaďáckou hospodu a i ta byla zavřená.

Úterý 14. 1. 2014

V úterý ráno v 8 jsem byl na letišti a po půl hodině mi řekli, že zatím můžu jít zpátky na guesthouse a že mi zavolaj, až bude čas – že totiž je v Kátmandú zatím mlha, takže se poletí později. Asi po hodině mě zavolali zpět, ale nakonec jsme vzlítli až ve 12 hod.

Vpředu Simrik Airlines, vzadu letadlo Tara Air, kterým jsem letěl:

Borec napravo (asi 1. důstojník) byl takovej frajírek, nalízaný nagelovaný vlasy, ray bany, Top Gun style:

Sice jsem si sedl do první řady (kupodivu se k tomu ostatní moc neměli), ale bohužel jsem si sedl nalevo místo napravo, takže jsem neviděl všechny ty velké hory. Ale i tak to bylo zajímavý – letí se skoro až do KTM pořád mezi horama docela nízko.

Jinak o Lukle se říká, že je to nejnebezpečnější letiště na světě. Obecně je lítání, zvlášť pokud se bavíme o velkých letadlech, hrozně, ale hrozně bezpečný. Takže jakmile se nějaký letiště stane dějištěm nehody s oběťmi na životech, tak v tu ránu se bezpečnost toho letiště propadne hluboko pod průměr. Podle aviation-safety.net byly oběti pouze při jedné nehodě v roce 2008, kdy zahynulo 18 lidí. Ostatní nehody byly bez obětí. Na wiki se píše o 3 obětech v roce 2004 (pouze posádka, žádní cestující), pak těch 18 v roce 2008 a pak ještě minulý rok (2013) jedna oběť při pádu vrtulníku. Vzhledem k tomu, jak málo se tam lítá oproti velkým letištím (mimo sezónu tak 5-6 letadel denně – vždy přílet a odlet, v sezóně několikanásobně víc), tak opravdu těch pár nehod udělá ve statistice hodně. Ale vláda nedávno zpřísnila pravidla, takže i v podmínkách, kdy se dřív lítalo, se teď nesmí lítat. Prostě bych to neviděl tak dramaticky.

Let z KTM jsem měl až v pátek, tak jsem přemýšlel, co se zbylým časem – rozhodně jsem nechtěl hnít v Kátmandú. Helča, která s Láďou byla v Nepálu s Láďou asi o rok dřív (blog zde), mi poradila, abych si zajel do Bhaktapuru, a tak jsem také učinil a nelitoval jsem. Zaujal mě tak, že o něm napíšu zvlášť.

Závěr

Bylo fajn být v relativní civilizaci – oproti Numbur treku to byl pokrok. Ale jinak mi přišlo, že cesta z Jiri do Lukly (aspoň ta část, co jsem šel já) není zase tak zajímavá. Je to pořád nahoru a dolů z vesnice do vesnice a pokud už člověk v Nepálu byl, tak ho tu asi nic nepřekvapí. A když jsem se konečně dostal do Namche, tak už jsem neměl moc času chodit dál. Bylo by fajn se tam někdy vrátit a projít si to tam víc. A pokud možno v období, kdy je trochu tepleji. Jenže to je ošemetný – v takovým říjnu tam musí být neuvěřitelný množství lidí, musí to být šílený. Možná by byla zajímavá alternativa konečně jít přes Ampu Lapcha – tam nejspíš i v sezóně nebude zase tolik lidí. Kdoví, co příští léta přinesou.

post

Nepál 2013/2014: Numbur Cheese Circuit

Původně jsem si myslel, že ještě pár let potrvá, než se do Nepálu znovu podívám (poprvé jsem tam byl na přelomu 2011/2012 a tehdy jsem šel trek okolo Annapuren a pak k Annapurna Base Campu). Ale když se objevila zajímavá nabídka, tak jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Navíc po výletě do Peru na jaře 2013 jsem měl pocit, že mám zase víc zkušeností a chce to posunout se o kus dál.

Pročetl jsem si wawrikův blog a zaujal mě trek kolem Mera Peaku a pak přes sedlo Amphu Lapcha (více zde). Byl to plán hodně ambiciózní, až příliš. Zvlášť vzhledem k tomu, že jsem měl jet sám. První zádrhel se ukázal vlastně už doma – když jsem se před odletem začal balit, došlo mi, že všechnu tu výbavu ani náhodou nenacpu do batohu – kromě klasických věcí na kempování i lano, úvazek, mačky, cepín, satelitní telefon a další věci. Vyřešil jsem to tak, že jsem si k batohu přibral ještě kufr s tím, že to finální zabalení vyřeším až v Kátmandú. Další zádrhel se objevil, když jsem z Kátmandú volal majiteli několika ubytoven v té oblasti, kam jsem se chystal, a on mi řekl, že se moc daleko nedostanu, protože tam dál je moc sněhu. To jsem ještě pořád měl v plánu to zkusit. Ale 3. a zásadní problém byl ten, že se kvůli silnému větru nelítalo už 6 dní do Lukly, takže jsem nakonec musel změnit plány. Ale popořadě.

Cesta do Nepálu pro mě začala na Štědrý den ráno, když mi v 9:30 jel od Grandu autobus do Vídně na letiště. Ve Vídni jsem měl díky akci Citibank vstup do salonku zdarma. Jelikož jsem byl na starém terminálu, tak jsem musel vzít za vděk salonkem Jet, který není nic moc. No, aspoň jsem se trochu najedl. Ve 14:50 jsem letěl z Vídně do Düsseldorfu s AirBerlin. Na přestup jsem měl skoro 5 hodin, a tak jsem se jel podívat do města. Za moc to nestálo – bylo docela škaredě, později začalo i foukat a pršet. Ale aspoň jsem udělal pár fotek.

Ve 21:05 jsem letěl z Düsseldorfu do Abu Dhabi, opět s AirBerlin. Místa na nohy mají docela málo, zvlášť na to, že je to 7hodinový let. Co mě ale velice mile překvapilo, bylo snad nejlepší IFE (In-Flight Entertainment), co jsem kdy kde viděl. Obrazovka na každém sedadle dost připomínala tablet – kapacitní dotykový displej, rychlá odezva, vysoké rozlišení a k tomu dobrá nabídka obsahu. Dokonce když se někomu přístroj pokazil, letuška mu ho vyměnila za nový. Jediná vada na kráse byla, že to byl noční let, a tudíž jsem se spíš snažil spát než koukat na filmy.

V Abu Dhabi na Terminálu 1 byl pěkný frmol, jak už to bývá – moc lidí a málo místa. Mnohem lepší je v tomto ohledu nový Terminál 3, jenže jsem to čekání neměl zase tak dlouhé, aby se mi tam chtělo přemísťovat. V 9:50 ráno jsem letěl konečně do Kátmandú, tentokrát s Airbusem 330 v barvách Etihad Airways. Místa na nohy bylo o poznání víc.

Strategicky jsem seděl na levé straně, takže s blížícím se Kátmandú byly vidět i nějaké hory.

Kolem 15. hodiny ve středu 25. prosince jsem konečně dorazil do cílové destinace, hurá! Jediný mensí problém byl při čekání na vízum – naše fronta měla úředníka, kterej byl šíleně, ale šíleně pomalej! Nakonec dokonce odešel, to jsme se zasmáli. Po vyzvednutí zavazadel a projití několika rentgenů jsem konečně byl venku a tam na mě čekal borec z mojeho hotýlku – bylo to poprvé v životě, co na mě někdo čekal s papírem, na kterém bylo moje jméno. Prý tam čekal asi hodinu, dobrej výkon.

Čtvrtek jsem měl vyhrazený na dokoupení jídla a hlavně sehnání povolení do národních parků. To se mi povedlo a těšil jsem se, že v pátek ráno odletím do Lukly, což je vstupní brána do oblasti kolem Everestu. Měl jsem letět v 8:15, takže v 7 ráno jsem byl na místě. Brzo jsem se dozvěděl, že už se asi 6 dní nelítá (kvůli silnému větru v Lukle) a že ani první let ten den neodletěl, ale že prostě musíme čekat – někdo mi říkal, že tam byl už předchozí den a čekali asi do 14 hodin, než jim konečně řekli, že se to přesouvá na další den. Uff. Nejhorší bylo, že v hale bylo asi 11 stupňů, a i když venku začalo krásně svítit sluníčko, tak my jsme museli čekat v té kose, jestli náhodou nepřijde zázrak. Asi v 11 hodin jsem se rozhodl to pro ten den zabalit a nechal jsem si let přesunout na další den.

Ve 12 jsem tedy byl už opět ve svém guesthousu. Rozhodl jsem se jít projít ke chrámu, který jsem náhodně našel na mapě a vypadalo to docela blízko. Chrám se jmenuje Swayambhunath a vyznačuje se tím, že je na kopci a že je tam spousta (prý svatých) opic. A ty opice jsou hrozně drzý. Nesl jsem si v ruce rozpitou Coca Colu a jedna opice ode mě očividně chtěla něco vyloudit. Tvářil jsem se jako by nic a šel jsem dál nahoru po schodech. Když tu náhle mi ta opice vytrhne tu colu zezadu z ruky! Je to možný?! Odnesla si ji kus bokem na kamennou zídku a začala se do ní dobývat. Nakonec se jí povedlo udělat malou dírku, kterou cola začala výtýkat. Párkrát to olízla a pak zjistila, že to není nic moc. A já jsem si v duchu říkal: „Že ti to teda stálo za to!“

V sobotu ráno jsem se tedy pokusil znovu odletět do Lukly. Ale ani tentokrát mi štěstí nepřálo – od rána se opět nelétalo. Už asi v 9:30 jsem se rozhodl, že to balím – když už brzo ráno je příliš větrno, tak v průběhu dne se to spíš ještě zhorší, než aby se začalo lítat. Další den v háji. Rozhodl jsem se, že na to kašlu, vrátím letenku a další den pojedu autobusem do Shivalayi, odkud se dá do Lukly dojít za 4 dny, když se člověk hodně snaží. Původní plány tím pádem byly pasé – neměl bych už na ně dostatek času. Pořád jsem mohl jít do Lukly, pak Namche a pak na Gokyo Ri anebo Everest Base Camp anebo oboje. Ale to bych celou dobu byl v relativní civilizaci, a tím pádem s sebou táhnu všechno to vybavení zbytečně. Navíc bych utratil víc peněz.

Nakonec jsem nápad na alternativu dostal v podstatě náhodou – šel jsem si koupit mapu, která by měla trasu z Shivalayi do Namche a dál. Podařilo se mi najít velice novou mapu z října 2013 a na té mapě jsem si všiml jedné vyznačené stezky – Numbur Cheese Circuit. Je to okruh, který začíná v Shivalayi a místo na východ směrem na Luklu se jde přímo na sever, na konci stoupání v nejsevernější části treku se pak přejdou 2 sedla (4600 a 4800 m) a pak se zase sestupuje na jih a nakonec se člověk dostane zpět na hlavní stezku do Lukly, akorát o kus dál (asi den cesty z Shivalayi). Zajímavé na tomto treku je to, že je to opravdový trek – značnou část se jde mimo civilizaci a člověk tedy potřebuje stan, jídlo i všechno ostatní nést s sebou. V mém případě jsem kempoval 5 dní a za tu dobu jsem neviděl vůbec nikoho. V létě je situace určitě jiná – jednak víc turistů a jednak místní, kteří ve vysokých pastvinách v teplejším období pasou jaky.

V neděli ráno jsem tedy vyrazil autobusem do Shivalayi. Je to asi 200 km, ale trvá to kolem 9 hodin, a to přesto, že celá cesta až do Jiri je asfaltová a až poslední kratší úsek je polňačka. Po cestě mě zaujal v jednom místě policejní checkpoint a u něj nápis: „To defecate in this area is to commit a social crime.“ Tak určitě. Několikrát jsme taky zastavovali – jednak na jídlo a jednak bylo asi cosi v nepořádku v naším autobusem, ale nedozvěděl jsem se co.

Do Shivalayi jsme se dostali až po tmě – asi o půl 6. V autobuse vepředu jela Američanka Lindsey se svým průvodcem, tak jsem se k nim vetřel – říkal jsem si, že chlapík určitě bude vědět, kam se jít ubytovat.

Ubytování: River Guesthouse
Útrata: 1150 NPR (dělí se 5, takže asi 230 Kč)

Pondělí 30. 12. 2013 – den 1

Start: Shivalaya (1790 m)
Cíl: Pani Pakha (3105 m)
Doba chůze: 7,5 hod

Konečně je to tady! V úterý ráno jsem vyrazil z Brna a v pondělí o necelý týden později konečně vyrážím na trek! Vyrazil jsem v 9:15, ale špatným směrem (místní moc nerozuměli mým otázkám a pro jistotu kývali, jako že jdu dobře). Takže jsem šel prudce do kopce zcela zbytečně.

Naštěstí nějaké děti mi poradily, a tak jsem se vrátil (a mezitím potkal Lindsey s průvodcem – byla to jejich cesta). V 9:40 jsem konečně byl na správné cestě – velmi mírně stoupajícím údolím podél řeky.

Prve jsem minul Garjang – tam je ještě dokonce guesthouse. Pak Khare (2100 m) – poslední osada. Tam jsem si dal oběd – trvalo to snad hodinu a půl a Dal Bhat neměl žádnou zeleninu! A stálo to 300 (tedy 60 Kč)! Místní se ptali, kam ještě jdu. Když jsem řekl „Pani Pakha“, tak se tvářili trochu, jako že je to ještě kus cesty. Vyrážel jsem od nich před 3. a do tábora dorazil chvíli před západem slunce – před 6. Poslední úsek byl makačka.

Úterý 31. 12. 2013 – den 2

Start: Pani Pakha (3105 m)
Cíl: Mane Danda (3940 m)
Skutečný cíl: Místo u řeky asi o hodinu dál (3700 m)
Doba chůze: 6 hod

V úterý jsem vstal někdy před 8. Spal jsem jen ve spacáku v přístřešku a bylo to docela ok. Vystartoval jsem někdy po 10. ráno a přede mnou bylo prudké stoupání dál lesem nahoru. Několikrát jsem myslel, že to už je to ono, kam se chci dostat, a furt nic.

Když jsem tam nakonec došel, zjistil jsem, že tam je sice hadice, ale žádná voda!

Vydal jsem se tedy dál po cestě, měla dojít dole k řece. Bylo to únavné – když člověk chce jít dolů a ono to začne stoupat (takové a komplementární překážky byly mým frustrujícím denním chlebem).

Nakonec jsem došel k řece, hurá (asi v 16:30). Řeka byla z většiny zamrzlá se sněhem, ale nebyl problém najít tekoucí vodu. Postavil jsem si poprvé stan, najedl se čínské nudlové polívky a napil čaje. Byl jsem docela dehydrovaný, protože naposledy jsem pil ráno a byl to docela náročný den. Večer ve stanu mě napadlo, že když je ten Silvestr, tak bych mohl někomu popřát – zavolal jsem tedy satelitním telefonem domů rodině a pár kamarádům (těm, co to zvedli). Na dlouho to bylo naposledy, co jsem se někomu v ČR ozval a později jsem se dozvěděl, že o mě pak měli strach – tato část treku mi měla trvat max. 7 dní a já se furt ne a ne ozvat. Bylo to nedorozumění – s nikým jsem se totiž nedomlouval, že se ozvu tehdy a tehdy. Ve stanu bylo -6 a docela mě bolelo v krku – tělu trvalo docela dlouho, než si na tu zimu zvyklo.

Středa 1. 1. 2014 – den 3

Start: Místo u řeky (3700 m)
Cíl: Khola Kharka (4000 m)
Doba chůze: 6 hod

Hlavním cílem pro tento den bylo zdolat sedlo Panch Pokhari (4607 m), kterému předchází několik jezírek, a pak sejít někam dolů do tábora. Ráno jsem měl docela brzký rozjezd – v 7 vstávání a asi 9:23 start treku. Jenže na první pokus jsem zvolil špatnou cestu – vzhůru skrz trní, doufaje v nalezení cesty.

Nakonec jsem se musel vrátit zpět dolů k řece – ztratil jsem půl hodiny.
Asi ve 12:30 jsem si u prvního jezírka dal pauzu na nudle. Docela foukalo a začaly přicházet mraky.

Za hodinu a čtvrt jsem znovu vyrazil směrem k sedlu a doufal jsem, že špatnému počasí uteču do vedlejšího údolí (to se nakonec podařilo). Ve 3 jsem dorazil k sedlu.

Sedlo Panch Pokhari:

Tak to by bylo, teď už jen dolů. Ale ne tak rychle, ono to po chvíli uhlo doleva a zase nahoru, né! Nakonec se cesta stočila prudce dolů k řece a před půl paté jsem byl konečně v kempu 3 – Khola Kharka (4000 m). Udělal jsem si v přístřešku oheň, důsledkem čehož jsem měl pak všechno oblečení zauzené, ale aspoň mi bylo u ohně teplo a do stanu jsem šel až kolem 8. večer. Myslel jsem, že mapa ukazuje kemp blbě a ve skutečnosti jsem dál, ale ono to skoro sedělo, jak jsem zjistil další den.
Stan na otevřeném prostranství byla chyba – byl silný vítr s poryvy. Nemohl jsem spát. Místy se celá konstrukce stanu prohnula, čekal jsem, kdy praskne. Vydržela.

Čtvrtek 2. 1. 2014 – den 4

Start: Khola Kharka (4000 m)
Cíl: někde pod sedlem Gyajo La (4880 m)
Skutečný cíl: Tare Kharka (4140 m) – před sedlem
Doba chůze: 3-4 hod

Start jsem měl docela pozdě, což nevadilo – úplně původně jsem chtěl přejít sedlo, ale pak jsem na mapě zjistil, že je to ještě dálka – dál, než jsem si myslel. A pak se ukázalo, že ve skutečnosti je to ještě dál – že jsem toho ušel míň, než jsem myslel.

Nupche Khola směrem, odkud jsem přišel:

Cesta vedla prve dolů do údolí, až do výšky 3700 m, a pak pomalu stoupala údolím až do osady Tare Kharka, odkud bylo sedlo už na dohled.

Sedlo Gyajo La je přímo uprostřed, kemp je na druhém břehu úplně vpravo:

Každý předchozí den jsem měl pořádný záhul, takže jsem cítil, že odpočinkový den je potřeba. Až na to, že v Tare Kharka byla kosa i na slunku a v 16:30, když přišel stín, klesl teploměr na -8,5 stupňů. Postavil jsem stan v nízké kamenné chatce, z jedné strany přistavěné k obřímu balvanu. Doufal jsem, že se tak ubráním větru. Bohužel to fungovalo jen napůl – z nějakého důvodu byl kus střechy (dřevěná prkna) demontován a dvířka, která jsem jen přivřel a nezajistil, se otevřela při prvním poryvu. Takže trochu protahovalo, ale určitě to bylo mnohem lepší než bez ničeho.

Byl to zvláštní pocit, být už 3 dny naprosto sám (celkem to nakonec bylo 5 dní) – žádní lidé a krom ptáků ani žádná zvířata. Občas jsem měl pocit, že personifikuju karimatku a další části vybavení – jako že karimatce se nelíbí, že jsem ji moc nafoukl anebo jak na ní ležím a tak. Asi to bylo něco mezi snem a nějakýma haluzema, co já vím. Taky jsem měl pocit, že na mě možná jde nějaká nemoc a chtěl jsem už co nejdřív být za tím druhým sedlem, protože pak už to bude jen dolů a do civilizace. Cítil jsem se trochu jako v pasti – mezi těma dvěma sedlama. Sice i odsud podle mapy existovala pěšinka podél řeky až do nějaké vesnice, ale kdo ví, jak to bylo ve skutečnosti.

Pátek 3. 1. 2014 – den 5

Start: Tare Kharka (4140 m)
Cíl: Lhachhewar (2760 m)
Skutečný cíl: Ngeju Kharka (3680 m)
Doba chůze: 4,5 hod

Ráno jsem měl pomalý start – dlouho jsem čekal na slunce, v zimě ve stínu se mi fakt nechtělo balit. Start tedy v 11:06. Cítil jsem se až trochu nemocně, tak jsem si lupnul Aspirin. Asi to pomohlo.
Do sedla to bylo 750 m stoupání. Dal jsem si realistický odhad: 1 hodinu nástup k hoře a 3 hodiny stoupání. Ve skutečnosti jsem za 1:15 hod od kempu už měl nastoupáno 250 m!

Pohled ze svahu směrem zpět na tábor Tare Kharka:

Nakonec jsem v sedle Gyajo La (4890 m) byl v 14:12 (po pár falešných vrcholech, jak už to bývá).

Gyajo La (4880 m):

A hurá dolů! První část byla ok, hodně kamenných mužíků pomohlo, i když cesta nebyla moc zřetelná.

Potřeboval jsem se dostat úplně napravo do údolí řeky Likhu. Uprostřed pod sutí je ledovec:

Pak ale cesta vedla po vrstevnici docela vysoko nad řekou, ke které jsem se časem potřeboval dostat.

Občas jsem musel překonat nějaký ten led:

Nakonec se prodírám křovím dolů, uff. (Jo, mockrát jsem proklínal nepálský turistický úřad, proč to aspoň místy trochu neoznačili, kudy se má jít. Jindy jsem terčem urážek byl já sám, že mi to přece mělo dojít, že tudy ne.)
No ale dole jsem se naštěstí napojil na správnou cestu a začalo to klesat, hurá do borovicového lesa.

Od rána jsem nepil, takže když cesta dospěla k řece a mostu, zastavil jsem, purifikoval flašku vody a trochu se napil a najedl. To jsem ještě pořád doufal, že ten den dojdu až do Lhachhewaru (2760 m). Tůdle! U mostu bylo 3700 m a snad ve 4 jsem se jal pokračovat. Spíš 16:30. Podle mapy to mělo být pořád po pravém břehu, jenže hlavní cesta vedla přes most – po pravém břehu jen cestička. OK, půjdu po hlavní. Za pár minut osada – dřevěné chatky, skoro jak dětský tábor. Jdu skrz, míjíce směrovku, která by mi byla řekla, že jdu do pekel. Šel jsem tedy furt dál, přes mostek, dál a dál po levém břehu, lesem. Cesta byla dost málo zřetelná a divné bylo, že to moc neklesalo. Asi v 17:00 jsem se rozhodl, že to vede kdovíkam (poté, co to začalo stoupat do stráně) a otočil jsem to. Ach, to bylo utrpení, plahočit se zpět víceméně do kopce.

Sice jsem ten den toho zase tolik nenachodil, ale problém byl taky v tom, že jsem toho moc nejedl – původní plán byl na snídani ovesná kaše (to fungovalo dobře), na oběd nudlová polívka a na večeři rýže se sojou a arašídama. Problém byl v tom, že po prvním pokusu jsem rýži zavrhl – vařič, který jsem měl půjčený, totiž má jen 2 polohy – zapnuto na max a vypnuto. Což není pro rýži optimální – začne se hned připalovat. Takže jsem těch 5 dní byl jen na ovesné kaši, nudlové polívce a müssli tyčinkách, což bylo prostě málo. Taky jsem měl dost těžkej batoh – na začátku určitě přes 20 kg – a tím, že jsem nejedl rýži, tak ta váha ubývala trochu pomaleji, než bylo v plánu.

Těsně před setměním (17:30-18:00) jsem dorazil zpět do té osady a zakempoval.
Byla tam cedule Ngeju Kharka (4325 m), což odpovídá i mapě, ale ve skutečnosti je to asi 3680 m. A cedule říkala, že na Lhachhewar doprava, tedy zpět na pravý břeh řeky mostem o kus níž než ten první most. No nic, postavil jsem stan ve stodole-noclehárně, uvařil nudlovku ze zbytku vody v petce a šel spát.

Hned mi bylo jasné, že jsem mega dehydrovaný, ale potůček v táboře byl vyschlý a k řece se mi nechtělo (5 min). Byla to chyba. Žízeň fakt není příjemnej pocit na usínání. Navíc jsem slyšel místy nějaký divný zvuky.

Sobota 4. 1. 2014 – den 6

Start: Ngeju Kharka (3680 m)
Cíl: Lhachhewar (2760 m)
Doba chůze: 3,5 hod

Vlevo ona osudná směrovka, kterou jsem napoprvé minul. Vpravo stodola, ve které jsem spal:

Start (opět) velmi pomalý – (opět) jsem čekal dlouho na slunce. V řece jsem nabral vodu (PET – 6 dl + ešus) jako obvykle, ovšem na rozdíl od ovesné kaše + čaj jsem tentokrát udělal 2 čaje, abych trochu dohnal deficit. K tomu zbytek fíků. Vyrazil jsem v 11:11. Takže zpět na pravý břeh. Ale co to, proč to zase stoupá?! Cesta vedla asi o 100 m výš, než začla pomalu zase klesat.

Po hodině chůze jsem si dal pauzu – purifikoval jsem flašku vody a při čtení Čapkové Továrny na absolutno (mimochodem, doporučuju, je to veselá taškařice, docela mě to tu a tam rozesmálo) a pojezení corny nuts jsem ji vypil. Jenže tomu jídlu jsem prostě moc nedal, a tak mi to šlo hrozně pomalu (pauza do 12:50) a v Lhachhewaru jsem po četných nechtěných stoupáních byl konečně v 15:25 (takže celkem 3:35 chůze). Byl jsem značně vyčerpán.

Lhachhewar byl trochu v oparu:

V Lhachhewaru jsem s pomocí místních našel správce „home stay“ (mělo by to být ubytování u místních, ale spíš je to obdoba guest housu, akorát nemají menu s nabídkou – to je hlavní rozlišovací prvek) – bylo zamčeno. Paní domácí byla na poli kus nad vesnicí a jedna holčička mě k ní dovedla. Paní měla trochu křivý zuby. Asi na to tolik nehrajou.

Stejně to nechápu. Co dělaj, když se jim něco stane. K nejbližší „silnici“ je to třeba 2-3 dny pěšky. Helikoptérou pro ně asi nepřiletí – na to by nikdo neměl. Když si zlomí nohu – tak si to sami zafixujou? Nebo čekají pár dní na doktora? A co když je chytí nějaká choroba? Asi nezbývá, než zavolat nějakého duchovního a doufat, že to dobře dopadne.


Tak jsem se zeptal tady domácího (v Kinji). Prý do Gumdelu se dá člověka donést (dneska jsem to šel 3 hod) a odtama už se dá džípem. Konec vsuvky.

Takže jsem se ubytoval v Lhachhewaru a šel jsem nahoru do kuchyně/jídelny.

Hned jsem dostal čaj (litrová termoska) a k tomu celou konvičku horkého mlíka. A sušenky a jabko. Jabko!! Normálně bych z něj nebyl nijak nadšenej, ale teď po 5 dnech askeze fakt bodlo. A prý že jde vařit nudle, jestli ok. Odkýval jsem to, i když jsem si v duchu říkal: „Zase nudle?“ Ale naštěstí to byly nudle vymakané o čerstvou zeleninu. Pochutnal jsem si. Mezitím přišel i pan domácí a služka. Anglicky dohromady nic. Tak jsem si popíjel čaj a četl a psal a koukám, že se furt něco chystá k jídlu. A je to tu. Dal Bhat! Ty vole! Dyť už těch nudlí byl pěknej kopec!

No ale tak co naděláš, pustil jsem se do toho. Snažil jsem se s tím poprat. Byla z toho remíza – většinu rýže jsem nechal a většinu ostatního snědl. Ale bylo mi jasné, že mi to můj žaludek jen tak nedaruje.

Asi v 8 jsme šli spát (v pokoji 8,6 stupňů, wow!) a žaludek začal všelijak pracovat a bublat. Kupodivu jsem to ustál. Ale ráno na záchodě byl ten koláč skoro jako od krávy milky (hlavně konzistencí). No ale přece jen z toho tělo stihlo vzít i dost živin a spolu s vydatnou konzumací tekutin jsem se snad dostal zase do normálu.

Neděle 5. 1. 2014 – den 7

Start: Lhachhewar (2760 m)
Cíl: Gumdel (2255 m)
Skutečný cíl: Kinja (1630 m)
Doba chůze: 6 hod

V 7 jsem si domluvil snídani, ale když jsem v 7:05 vstal, nikde nikdo. Nakonec se to všechno povedlo – dostal jsem 6 placek (chapati)! Snědl jsem 4. Trochu jsem měl obavu z placení. Hostili mě fakt dobře, ale 3000, o kterých psali na internetu (na rozdíl od ostatních „home stays“, které si účtují 1000), se mi zdálo hodně. Nakonec chtěla paní 2000 (400 Kč), to mi přišlo ok.

Paní domácí:

Vyrazil jsem v 9:30 směr Kyama (2380 m) a pak Gumdel (2255 m). Podle odhadu 4+1 hod.

Ve skutečnosti jsem za 4 hodiny byl v Gumdelu. Odtud jsem původně chtěl jít do Bhandaru, ale to je tak dalších 4-5 hod – to už bych nestihl. Podle mapy to moc jinak nešlo. Ale pak jsem zjistil, že ve skutečnosti můžu místo toho jít rovnou do Kinji (1630 m) – je to jen 2 hod a zároveň ušetřím den na cestě do Namche. Takže jsem si v Gumdelu dal jen nudlovku (aby to bylo rychle) – společně se 2 šálky milk tea 80 NRS (16 Kč) – nechal jsem holce 100. Měla indické vychování – kývala hlavou ze strany na stranu, což člověk nikdy neví, co to přesně znamená – vždycky mě pobaví, když to někdo dělá.

14:30 jsem vyrazil z Gumdelu. Sice jsem věděl, že Kinja je dole u řeky dál po proudu, ale jinak cesta moc jasná nebyla – hlavně tam nebyla žádná hlavní. Takže jsem se při každé příležitosti lidí ptal a pokaždé mi odkývali, že jdu správně, což mi přišlo až podezřelé. Tak jdu a jdu, už v takové stráni, pak po okraji skály.

A najednou to tak nějak končí. Chvíli rozmýšlím. Pak kouknu dolů a ono to vypadá docela schůdně. Tak jdu a naštěstí to docela jde a za chvíli jsem u řeky. Tam byl domek a děti, co se chtěly fotit.

A tetka, co se nabídla, že prý půjde se mnou. Tak kus šla. Pak jsem došli k vodopádu, já jsem řekl wow a ona se se mnou rozloučila – hned jsem viděl proč – začalo stoupání (jo, já to taky nechápu, kdo tu cestu zase vymýšlel, že se to musí vzít přes nějakou vesnici, co je výš, aby se pak zase slezlo dolů k vodě).

Šel jsem a šel, nakonec přes řeku po starém dřevěném visutém mostě a hurá, jsem v Kinji!

Jsem tu sám. Prý měli naposledy někoho před 2 dny. Dal jsem si horkou sprchu (kyblíkovou). Po týdnu je super ten pocit čistoty. Akorát jídlo teda nic moc – tomato soup bez chuti, v podstatě ohřátej protlak. A pak „Swiss rosti w/ egg“ – taková smažená bramborová placka – trochu jako bramborák, ale horší a taky tak nějak bez chuti. Prý to hostům chutná. Aspoň že čaj je čaj je čaj. A Coca Cola.

Tímto jsem se úspěšně dostal na hlavní trasu Jiri-Lukla – už žádné strádání, všude po cestě hostince (guesthouses).

Závěr

Bylo to výživných 7 dní. Říká se, že zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je intenzivní. Tak nějak to bylo. Na nějakou dobu jsem od podobných akcí vyléčený – hlavně kdyby tam nebyla taková zima pořád. Vono totiž tady u nás v Evropě je super jet někam na hory a být přes den venku v kose a pak večer vlézt do vyhřáté chaty, ale něco jinýho je být v zimě furt, ve dne v noci, 2 týdny v kuse. Jasně že to bylo krásný, když jsem vylezl někam výš a najednou se mi otevřely ty výhledy. Ale celkově bych řekl, že to hlavně bylo velký dobrodružství a jsem rád, že to mám za sebou.