post

Kyrgyzstán 2014: Issyk Kul, Song Kol a Biškek

Tento článek navazuje na tento: Kyrgyzstán 2014: Trek kolem Karakolu

Neděle 24. 8. 2014

Ráno bylo těžké. Přece jen je to pro mě nezvyk – měl jsem tak 3,5 piva a pak 4 panáky meruňky (ne-li 5!). Snídani v 8 jsem ještě zvládl, ale pak jsem Kami řekl, že si beru time out a ležel jsem do 12 hod. Pak jako by mávl kouzelným proutkem a už jsem se cítil ok. Sbalili jsme se a přejeli podél jižního pobřeží jezera do vesnice Tosor, kde nám bratr Aigulu (majitelky guest housu) domluvil ubytování. Byly to 2 hodiny maršrutkou (120 som).

Ve 4 odpoledne jsme dorazili na místo. Super vesnice, ve které chcípl pes!

Guesthouse Ak-Keme byla oáza – spoustu kytek a ovocných stromů. Jen, co jsme se vybalili, vyrazili jsme na pláž k jezeru. Voda byla krásně osvěžující. A strašně čistá! A mírně slaná.

V 7 jsme měli večeři a pak už jsme jen vegetovali.

Pondělí 25. 8. 2014

V 8 jsme se nasnídali a asi 9:30 už jsme na hlavní silnici čekali na maršrutku, co by nás vzala 7 km na západ kolem jezera do Skazky, neboli Fairy Tale Canyon, což je takový zmenšený Grand Canyon – krásné červené skály.

Asi 3. mikrobus nám konečně zastavil a koho jsme v něm nepotkali? Staré Kanaďany, co jsme je potkali v Karakol Base Campu a pak v Karakolu.

Ve Skazce jsme chodili až do 13:30. Když jsme šli zpět na silnici, kdo zrovna mířil do Skazky? Rusové z Permu! V autě pocucávali pivo. Ach ti hoši!

Pak jsme pomalu šli po silnici zpět do Tosoru a pokoušeli se stopnout maršrutku, ale vůbec nikdo nám nestavěl! Takže jsme asi ve 4 došli zpět do hotelu pěšky. Byli jsme dost hotoví. Hlavně naše nohy – z toho horka v pohorách. Odpočali jsme si a šli ještě na pláž, dokud bylo teplo. Vykoupal jsem se, Kami opět ne.

Tady skončily moje zápisky v sešítku, takže dál to bude už trochu mlhavější.

Když jsme v pondělí povečeřeli, seděli jsme ještě venku a četli si. Pak tam přišli 2 lidi z venku, že jako jestli by se nemohli připojit na internet. Byl to Polák a Češka a byli součástí nějaké větší mezinárodní party (tak 6-8 lidí), kteří pracujou v Dubaji a do Kyrgyzstánu se vypravili na takový kratší ani ne týdenní výlet. Ta Češka říkala, že dělá pro Emirates. Vypadala na letušku.

Úterý 26. 8. 2014

V úterý ráno jsme se v klidu najedli, zaplatili, sbalili se a vyrazili na silnici chytit nějakej spoj. Naším cílem byl Kočkor (a odtud pak k jezeru Song Kol). Veděli jsme, že nejspíš nepojede nic přímo a budeme muset přesedat v Balukči. Tak jsme si sedli na kraj silnice a čekali. Občas projela nějaká maršrutka, ale nikdo nám nechtěl zastavit. Čekali jsme tam snad hodinu a půl! Takže když nám konečně jeden mikrobus zastavil a vzal nás, ulevilo se nám. Navíc nás potěšilo, že jede přes Balukči až do Kočkoru.

Když jsme asi po 2 hodinách dorazili do Balukči, což je město na západním cípu jezera Issyk Kul, řidič nás vysadil s tím, že je pauza 30 minut. Nakonec to byla spíš hodina. Hrozně tam foukalo a zvedal se prach. Dal jsem si na jídlo pirožku, to já rád.

Autobusové nádraží v Balukči:

Ještě než jsme vyrazili z Tosoru, tak nám místní zavolali do Kočkoru a domluvili ubytování v takovým rodinným domku. A že máme prve jít do informačního stánku, kde se domluvíme na dalších věcech. Takže když jsme někdy v 5 konečně dorazili do cíle, šli jsme se tam poptat. Ubytování mělo stát 550 som i se snídaní a adresa byla Šámena 111. A prý je to jen kilometr, 10 minut. Myslím, že to bylo ve skutečnosti minimálně kilometr a půl! No prostě hrozně daleko. Ale zase to tam bylo fajn. Vlastnila to paní, která celý domek takto pronajímala a sama s rodinou bydlela ve vedlejším. A jako hlavní obživu měla výrobu jurt. Prý všechno dělají ručně a jedna jurta vyjde na 10k USD. Slušná pálka. Nekvalitní jurta prý stojí 2k USD.

Rychle jsme se ubytovali a vydali se zpět do města – potřebovali jsme doplnit zásoby jídla na výlet k jezeru Song Kol a taky zjistit informace – jak se tam dostat, kolik to stojí a tak. Tak jsme se prve vrátili k tomu stánku, kde nám zařídili ubytování. Klasickej přístup k jezeru je autem přes jakýsi sedlo (jezero je ve výšce 3400 m, sedlo je asi 3800), ale jedna cesta tam a zpět autem stojí 3000 som (1400 Kč), tedy šíleně moc. A řidič prý rád počká u jezera s váma – 500 som za každý extra den. Jenže jakmile je člověk u jezera, tak tam je to rovina a už se tam moc toho nedá dělat. Tak jsem se ptal, jestli tam nejde dojít pěšky. Prý jo, autem k sedlu Kyzart a pak 2 dny pěšky. Hromadná doprava tam není. A kolik že bude stát auto? 1200 som nebo kolik. Hmm, to je taky docela dost. A že jako bez průvodce těžko. Mapu nemá. Tak jsem poděkoval a šel se zeptat o kus vedle do CBT (community based tourism). Tam jsem se dozvěděl, že se ke Kyzartu dá jet sdíleným taxi za 260 som/osoba. Akorát prý musíme ráno v 8 být na stanovišti sdílených taxi. Od toho, abychom šli sami, nás taky trochu odrazovali – první den se má jít 4 hodiny a to prý je ještě docela jasný, ale druhý ten 6 hodin a to už je horší. Seděla tam taková holka, co tvrdila, že tam šla před rokem a že několikrát zabloudili. Tak se ptám, jestli mají mapu. Mapy došly. Tak ok, vyfotím si mapu, co maj rozloženou na stole. OK. Nebudu vás napínat, místo dvou dnů jsme to ušli za jeden a ještě jsme došli o značnej kus dál, než se mělo dojít za ty 2 dny. Ale to trochu předbíhám.

Vyfocená mapa. Dojeli jsme zprava po černé čáře a tam pak po červené čáře až dolů k jezeru:

Když jsme měli pořešený informace, tak jsme šli na trh a do obchodu dokoupit nějaký dobrý jídlo, mimojiné čerstvý (kozí) sýr a rajčata, naše oblíbená kombinace s chlebem. Pak jsme u trhu zašli do takovýho bistra na jídlo. Bylo tam vedle sebe asi 5 fakticky totožných podniků, všechny nabízely zhruba 10 pokrmů, kterým vévodily pelmeně a manty (knedlíky). Většina jídel stála 50 som nebo podobně. Hlavní nápor hostů asi měli v době oběda a takhle k večeru jsme byli jedinými hosty a mohli jsme sledovat, jak připravují těsto i náplně do knedlíčků na další den.

Rodinka na ulici, kde jsme v Kočkoru bydleli. Chtěli se fotit. A pak že prý jestli jim ty fotky nepošlem. Jasně proč ne. Tak nám napsali na papír poštovní adresu. Takže mám před sebou ještě misi.

Po jídle jsme ještě koupili pivo a vyrazili k našemu ubytování. Na dvoře paní domácí a s pár borcama pracovali na jurtách. Byla s nima docela sranda a chtěli si se mnou dát vodku, ale to jsem odmítl – ještě pořád jsem byl poznamenanej tím večerem s Rusama.

Paní, u které jsme byli ubytovaní, zrovna motá popruh, co se používá u jurty.

Před spaním bylo ještě nutné znovu naporcovat některé jídlo do sáčků, případně přebalit ze starých sáčků do nových, preventivně. Pak jsme dopili pivo a šli spát.

Středa 27. 8. 2014

Snídani jsme měli v 7, abychom nejpozději 7:45 vyrazili a byli před osmou na stanovišti sdíleného taxi. Tak se také stalo. A tady nastal zádrhel. Došli jsme tam a pár lidí tam postávalo, ale nezdálo se, že by nějaké taxi mělo jet naším směrem. Tak jsme čekali a čekali až nakonec asi v 8:45 přijel týpek a že jede na Kyzart. Super! Byli jsme jediní čekající, tak nás naložil a vyrazili jsme … opačným směrem na benzínku. Pak jsme se vrátili znovu na stanoviště a tam jsme naložili lidi, kteří se tam mezitím objevili, takže jsme nakonec byli úplně plní.

Za necelou hodinku nás řidič vysadil uprostřed pustiny a ukázal nám: „Na támhleto sedlo jdete, hodně štěstí!“

Tady nás vysadilo taxi a pokračovali jsme do sedla kousek vpravo od prostředku.

A tak jsme v 10:10 vyrazili pomaličku vzhůru. Za hodinu a něco jsme byl v sedle a při pohledu do protějšího údolí jsem přemýšlel, kudy asi vyrazit.

Pohled ze sedla do dalšího údolí. To pohoří úplně vzadu nás dělilo od jezera a museli jsme ho přejít.

Po polňačce spíše vpravo, nebo po pěší cestě spíše lehce vlevo? Pěšinka bude asi lepší. A taky že jo. Po další hodince došlo na studium mapy, kterou jsem měl vyfocenou ve foťáku. Ještě že jsem ji měl. Vyčetl jsem z toho, že musíme vlevo dolů k řece a pak na druhou stranu a pomalu zase začít stoupat.

Asi ve 13:30 jsme dorazili k řece u osady Klimče. Tady někde měl být cíl prvního dne treku. Přišlo mi, že ještě ještě docela dost času a že bychom mohli zvládnout přelézt i přes sedlo (3800 m) a k jezeru (3400 m). Zavelel jsem teda vypít zbytek vody a doplnit do plného stavu (každý jsme měli litrovou petku). Ve 2 jsme vyrazili směrem vzhůru. Šlo to pomalu. Nebyl totiž vidět vůbec žádnej pokrok – člověk se po nějakým časovým úseku chůze podíval dopředu a dozadu a přišlo mu, že je to pořád stejně (hrozně) daleko. No ale najednou krátce po 4. hodině odpoledne jsme byli v sedle! Hurá! Jezero vypadalo krásně! Ale taky bylo jasné, že je to ještě pěkná štreka.

První pohled na jezero ze sedla Jaigyz-Karagay.

O půl 6. jsme dorazili k osamocené jurtě, která byla už víceméně skoro na úrovni jezera, akorát ještě tak 1-1,5 hod chůze daleko. Zastavil jsem se a zeptal se místních, jestli jdem správně do osady Jamanečky. Prý že jo, že támhle přímo směrem k jezeru. Když jsme tam tak stáli, tak jsem si říkal, že si tam můžem dát krátkou pauzu. A když pauzu, tak bychom těm místním mohli dát oplatky. Vybalil jsem je tedy a začal rozdávat všem okolo – otec, matka, bábuška a 3 děti. A oni že ať jdem na chvilku dovnitř do jurty. Bingo! Usadili nás u stolku a hned donesli chleba a marmeládu a kajmak (něco jako smetana). A čaj. A pak ještě kumys. Tak jsem ještě donesl svoji meruňku a strejda se trochu zdráhal, ale pak si se mnou dal. Dozvěděli jsme se, že jsou z Kočkoru a celé léto tráví tady – 3 měsíce. Povídali nám, kolik maj kterejch zvířat. Už přesně nevím, ale byly to velký počty – třeba 40 koní, pak nějaký krávy a ovce. Byli hrozně přátelští a pohostinní. Měli to tam hezký. Ale samozřejmě je to tvrdej život. Mimochodem, paní bylo 35 let, skoro jak Kami. Ale vypadala aspoň o 10 let starší.

Když jsme vylezli ven z jurty a pomalu se chystali pokračovat v cestě, přijel na koni ještě jejich kamarád. Takovej srandovní strejda. Dal jsem mu ochutnat taky meruňku a dal si ještě repete. A pak se chtěl hrozně fotit s Kami. Rodinku jsme ještě podarovali pár drobnostma – zbytek kozího sýra, 2 čínský polívky, zbytek oplatek – a těsně před 6. jsme vyrazili dál. Míjeli jsme spoustu pasoucích se koní a krav a ovcí.

Někdy po sedmé jsme se rozhodli utábořit u jezera kousek od nějaké jurty. Zjistili jsme, že úplně u jezera není dobrý kempovat, protože tam lítaj takoví otravní komáři, co sice nějak neštípali, ale byli otravní i tak – bylo jich hrozně moc a byli všude. Takže jsme si stan postavili tak 50 m od břehu, ale i to se ukázalo jako málo. Trochu jsme měli obavy z vlků, i když nejspíš neopodstatněný – sice tam v té oblasti vlci jsou, ale asi ne úplně takhle u jezera, kde se přece jen nějací lidi pohybujou. Nicméně moc jsem se nevyspal – u té jurty poblíž byli 2 psi, který to tam hlídali. No a v noci se odněkud vzal třetí pes a furt na sebe štěkali, navíc ten cizí pes byl hodně blízko našeho stanu. Kolem půlnoci takto štěkali tak půl hodiny, pak nic a pak ve 2 znovu. Pak už ten pes jen tak sípal.

Čtvrtek 28. 8. 2014

Vstali jsme, nasnídali se, sbalili a vyrazili do hlavní osady u jezera – Batai Aral. Nachází se ve východním cípu jezera (my jsme přišli ze severu zhruba vprostředku jezera) a je to hlavní přístupovej bod – odkud se dá zařídit doprava zpět do Kočkoru. Trvalo nám to zhruba hodinu chůze a byli jsme tam. Tedy v největší ze 3 osad, které spadají pod Batai Aral. Je to prý asi 9 rodin. Jurt je tam šíleně moc – snad 6 řad po 4, nebo tak nějak.

Některé jurty jsou určené k ubytování turistů. Jednu takovou jsme si vybrali. Není to úplně autentické – uvnitř jsou normální moderní matrace, aby to měl turista pohodlný. Prý že cena je 2000 som za jednu jurtu na noc. To nám přišlo jako fakt hodně. Tak jsem usmlouval 1500, aspoň něco. Vlastně to tím pádem bylo 750 som na osobu, včetně snídaně, což je podobná cena jak guest house v Karakolu.

Ubytovali jsme se tedy v jurtě a pak jsme vyrazili k jezeru se vykoupat. Teda koupal jsem se zase jenom já. Bylo krásně slunečno, a tak jsem po koupání zůstal nějakou dobu jen v plavkách, až jsem si trochu spálil záda. Když jsme tak seděli před jurtou a jedli, viděli jsme v dálce nějaký postavy s batohama, jak jdou kolem jezera. Tak jsem je doběhl a poptal jsem se jich, jaký mají plány na návrat zpět do Kočkoru, jestli bychom se třeba nespojili a neušetřili tak. Ale oni neměli v plánu spát další noc u jezera, takže to neklaplo.

Místní kluci hrajou večer volejbal:

Pak si za náma přišel popovídat nějakej Švýcar, co byl v důchodu a žije v Thajsku a cestuje po světě a prý studuje dlouhověkost různých národů. Moc se mi nepozdával, přišel mi, že všechno ví, všechno zná. Potom přijeli noví hosté do vedlejší jurty – Bobek a Oleg a jejich synové Max a Dima. Abych to vysvětlil, Bobek je Kyrgyz, který kdysi dávno studoval v Tomsku na Sibiři a tam se tehdy kamarádil s Olegem, který je z Tomsku a taky tam studoval. Pak se asi 20 let neviděli, než se náhodně potkali v Kazachstánu. A od té doby jsou v kontaktu a navštěvují se. Teď je jim kolem padesátky. Přišli se s náma hned seznámit a pozvali nás na večeři na rybí polévku z místních ryb. To jsme samozřejmě nemohli odmítnout. Ještě před večeří si kluci pojezdili na koních. Na večeři kromě polívky byly i pečené ryby a vodka.

Jeden z kluků pronáší přípitek. Ale nebojte se, vodku nepil

Oleg a Bobek si pochvalovali, že tady v té vysoké nadmořské výšce to tolik neleze do hlavy (prý). Tak když jsme dopili jednu flašku, donesli ještě druhou. A já jsem na ochutnání donesl zbytek meruňky, která tímto definitivně padla za vlast. Byl to fajn večer a nejvíc se nám líbilo, jak brali vážně přípitky – pokaždé ho měl někdo jiný a každý se snažil přijít s něčím zajímavým a smysluplným. Když byl na řadě Oleg, tak začal tím, že by se rád omluvil za jednání svojí země (myšleno Putin a spol.). V průběhu večera nám taky nabídli, že nás do Kočkoru můžou hodit oni – měli Mitsubishi Pajero. Super!

Noc byla lepší než ta předešlá ve stanu, ale stejně to nebylo úplně bez komplikací – rušila nás myš, která se nám pustila do sušenek. Asi jsme se toho mohli vyvarovat, kdybychom je byli bývali schovali do batohu (ty sušenky).

Pátek 29. 8. 2014

Ráno jsme vstali, nasnídali se, sbalili, zaplatili a asi v 9:30 vyrazili.

Za chvíli jsme byli v sedle, kde jsme si dali krátkou pauzu, abychom si vyfotili pasoucí se jaky – bylo to jediné místo v Kyrgyzstánu, kde jsme je viděli. Do Kočkoru to trvalo 2-3 hodiny. Když jsme tam dorazili, poděkovali jsme za odvoz a všechno ostatní a rozloučili se. Oni pokračovali do Biškeku, my jsme v Kočkoru měli schované nějaké věci a původně jsme zamýšleli, že bychom tam ještě jednu noc přečkali. Pak jsme ale usoudili, že tam není co dělat a že bude lepší hned vyrazit do Biškeku a strávit sobotu tam.

Náhodní kluci v Kočkoru, po cestě pro věci do domu, kde jsme předtím byli ubytovaní. Chtěli se fotit.

Takže jsme vyzvedli věci a vyrazili na autobusové nádraží. Tam jsme se dozvěděli, že místo pro nás bude až v mikrobuse, co jede za hodinu a půl. Kousek odtud bylo CBT, tak jsem si říkal, že bych jim mohl ještě jít říct, že se pletli a že jsme tu cestu v pohodě našli. Bohužel měli zrovna polední pauzu.
Z Kočkoru jsme vyrazili ve 3 a cesta trvala 3 hodiny.

Do Biškeku jsme dorazili z východu po ulici Žibek Žolu až k západní autobusové stanici. Bohužel jsme nestihli hned zareagovat a zpozorovat, že jsme projeli kolem našeho hostelu, takže jsme pak jeli taxíkem zase zpět. Ubytovat jsme se rozhodli v hostelu Sakura – vlastní to Japonec, co má za ženu Kyrgyzku. Na Internetu to má smíšené hodnocení, ale většina je spíš pozitivní. A taky je to nejlevnější, co se dá sehnat. Je fakt, že je to trochu bokem a posledních pár set metrů se jde v neosvětlené ulici, kde ani není asfalt – prostě tak trochu konec světa. No ale nám to stačilo.

Večer jsme vyrazili do města. Naším hlavním cílem byla večeře s wifi, protože wifi v hostelu nám téměř vůbec nechtělo fungovat a už jsme byli 4 dny bez Internetu! Ukázalo se, že to není vůbec snadnej úkol. Trvalo nám fakt dost dlouho, než jsme konečně našli podnik, kde měli wifi. Byla to teda taková dražší restaurace s francouzskou kuchyní – ne úplně to, co jsme hledali. Ale už se nám nechtělo dál hledat, tak jsme si tam sedli. Dal jsem si myslím šašlik. A k tomu víno – za celej výlet jsem neměl víno, tak jsem na něj měl chuť. Kami si dala pivo a dobře udělala. To víno bylo červený rozlívaný a za 1,5 dl chtěli 170 som!! (Předem jsem se nezeptal, nechal jsem se překvapit. A opravdu to docela překvapení bylo.) Dal jsem si 2 sklínky. A taky dezert. Takže to bylo zdaleka moje nejdražší jídlo. Ale neva, pochutnal jsem si. Ají to víno bylo dobrý.

Sobota 30. 8. 2014

Ráno jsme nikam nespěchali. Vlastně jsme neměli žádný program – naší misí bylo sehnat pohledy a známky a jinak v podstatě nic. Ráno jsme trolejbusem (8 som) vyrazili na největší trh – Oš Bazaar. Původně jsem myslel, že bych třeba koupil nějaký dárky/suvenýry, ale nakonec z toho nic nebylo – to se mi stává na trhu často – že je tam hrozně moc věcí, ale já nakonec nevím, co bych si vlastně měl koupit. Ale baví mě to i tak, procházet ty uličky a zkoumat, co všechno tam mají.

Oš bazar:

Tady prodávají sušenky na váhu – do je po Kyrgyzstánu všude. Je to fajn – skoro nic to nestojí a je to dobrý.

Narazili jsme tam na policajty a ti chtěli naše pasy a pak že půjdem s nima do jejich kukaně. To jsme trochu zbystřili, protože na Internetu píšou, že si maj lidi dávat bacha, že na tom trhu řádí falešní policajti, co si vezmou tvůj pas a pak po tobě mámí peníze, aby ti ho vrátili. Naštěstí se ukázalo, že jsou to praví policajti. Sice se snažili být přátelští, ale to nic nemění na tom, že nás otravovali a chtěli, abychom jim ukázali všechno, co máme v kapsách. Prý jestli nemáme drogy. Myslím, že se spíš hrozně nudili a chtěli rozptýlení.

Pak jsme trolejem dojeli zase do centra a v obchodním domě CUM jsme konečně našli pohledy. Sice nevalné kvality, ale aspoň něco. K obědu jsme si pak sedli na jednu zahrádku a napsali ty pohledy.

Po jídle už jen stačilo dojít na poštu a mise byla splněna! Potom jsme si ještě prošli pár pamětihodností, jako například místní Bílý dům – hnusná betohová kostka. Vůbec ta architektura je tu taková obzvláště sovětsky hnusná.

Bílý dům, pokud se nepletu, tak sídlo parlamentu:

Pošta:

Ale na druhou stranu je tu taky hodně parků, což je fajn.

Odpoledne napsala Kami Olegovi na Facebook, že jsme v Biškeku, tak jestli se ještě nechcou potkat. Když jsme se vrátili zpět na hostel, tak nám došla odpověď, že jsou na večeři kdesi nad městem v takové vesnici v kopci a ať dorazíme. Tak jsme vzali taxíka a jeli. Taxikář nás naštval. Prve tvrdil, že to bude stát 300 – snažil jsem se to snížit, ale prý je to opravdu normální cena a že je to daleko. Tak jsem teda souhlasil. Když jsme dojeli do té vesnice, tak se ptal někoho na ulici, kde je ta restaurace. Zjistil, že je to úplně na konci na kopci. Tak že to bude teda dražší. Což se mi samozřejmě nelíbilo, ale on vypadal, že by jinak nejel dál, tak jsem teda souhlasil, že 400. A když jsme tam dorazili, tak prý že 500. Trochu jsem se s ním dohádal, ale nakonec jsem mu to dal, nechtěl jsem rvačku. Bobek nám pak říkal, že to byl teda pěknej hajzlík, že normální cena měla být těch 300 somů.

Restaurace to byla zajímavá – bylo to v kopečku a venku byly takový altánky, kde byl vždycky kulatej stůl a posezení dokola, kde se sedělo bos – bylo to nízký, spíš na turka nebo tak. Byl tam Bobek se ženou (syn byl ve městě se svými přáteli), pak Oleg s Maxem a pak ještě jeden jejich společný kamarád – Asan. K jídlu jsme měli prve 2 druhy salátů a pak přišel hlavní chod – plov – taková směs rýže s masem a zeleninou. Byl v tom i pečenej česnek. Bylo to hrozně dobrý!

Plov, neboli pilaf:

Dozvěděli jsme se další zajímavosti o životě v Kyrgyzstánu. Prý 70 % lidí se přiklání k názoru, že za komunismu to bylo lepší. Současné vládě jde pouze o peníze a moc a obyčejní lidé jsou jim ukradení. Tak jako ve větší či menší míře všude na světě. Vzhlíží k zemím jako Česká republika a bohužel se prý na naši úroveň asi nikdy nedostanou. Prý si takovou vládu ale zaslouží, protože si nechaj všechno líbit. Asan byl zrovna jeden z lidí, co by raději Sovětský svaz. Celý život pracoval v šedé ekonomice (tedy neplatil daně), stejně jako spousta lidí v Kyrgyzstánu. Za to Bobek vidí v novém systému spoustu příležitostí – samotnému se mu daří, dělá pro mobilního operátora a má na starosti výstavbu nových základnových stanic. Když přišla řeč na to, že průměrná mzda je 12 tisíc somů (asi 5 tisíc Kč), nechtěl tomu věřit. Ostatní konstatovali, že žije v jiných relacích a je trochu odtržený od reality. Když jsme pak večer odjížděli (Bobek nás vzal na hostel autem), tak si z toho dělal srandu – podívejte se na ty auta, co tu jezdí. A pak že lidi nemají peníze!

Oleg se synem odlítali zpět na Sibiř v neděli ve 3 ráno a já v 6. Tak jsem využil nabídky Bobka, že mě vezme na letiště s nima, jestli mi nevadí, že tam budu tak brzo. Byl jsem rád a souhlasil jsem. Takže jsem se sbalil, v 10 jsem si lehl do postele a ve 12 jsem už čekal před hostelem na odvoz. (Kami odjížděla domů až o pár dní později, takže jsem ji zanechal v hostelu.)

Neděle 31. 8. 2014

Někdy po jedné hodině po půlnoci jsme dorazili na letiště, rozloučil jsem se s Bobkem a šli jsme do odletové haly. Po další hodině jsem se rozloučil i s Olegem a Maxem a pak už jsem jen čekal pár hodin na svůj let a pak dalších pár hodin v Moskvě a nakonec jsem ve 12 dorazil do Prahy, kde mě vyzvedl bratr a jeli jsme k nim na oběd. Jestli se nepletu, tak byly lasagne a bylo to moc dobrý.

V 15:39 už jsem vyřážel v přeplněným vlaku směrem do Brna. Seděla vedle mě Ruska z Moskvy, co byla v Praze přátelům na svatbě a teď mířila na výlet do Vídně. Někdy v 7 večer jsem byl konečně doma a tím pro mě tenhle 2týdenní výlet skončil a čekal mě návrat do reality a druhý den práce.

Závěr

Tenhle výlet byl zas trochu jinej než ty předchozí. Už kvůli tomu, že jsem tam nejel sám. A pak tam byla spousta interakce s místníma i dalšíma cestovatelama, což bylo dobrý. Je to takový veselejší, než být úplně sám – jako posledně v Nepálu. Taky nám dost pomohlo, že jsme trochu uměli rusky, i když docela málo. Kyrgyzstán je krásná hornatá země, která ještě není tak pohlcená turismem, což je taky plus. Je fakt, že tentokrát to nebylo v ničem extrémní (snad s výjimkou toho 13hodinovýho pochodu na začátku), tak to třeba zas příště. Ať je to pestrý.

post

Kyrgyzstán 2014: Trek kolem Karakolu

Na začátek se nabízí obligátní otázka: Proč Kyrgyzstán? Mám rád hory, takže střední Asie už nějaký čas byla v mojem hledáčku. (Jednou už jsem skoro jel do Uzbekistánu, ale nakonec to nevyšlo.) No a pak se to sešlo s tím, že jsem potřeboval využít míle u ČSA a na fórech jsem se dočetl, že toto je jedna z destinací, kde se to ještě docela vyplatí. (Narozdíl třeba od USA, kde člověk za bonusovou letenku vyplázne 50 tisíc mil a pak ještě třeba 10 tisíc Kč za taxy, takže to pak nedává moc smysl.)

Vzhledem k tomu, že bonusové letenky se dají vystavit kdykoli v roce (kromě některých období jako třeba Vánoce), zůstala tu ještě otázka, kdy výlet podniknout. Většinou preferuju období spíš trochu mimo turistickou sezónu, ale tady jsem usoudil, že těch turistů přece jen nebude tolik a že by byla škoda, abych se třeba na jaře kvůli sněhu skoro nikam nedostal – v tomto je to jiné než takový Nepál, kde v zimě je sice zima, ale sněhu moc nebývá. Takže jsem jel úplně v tom nejlepším možném čase, co se týče očekávaného počasí – druhá polovina srpna. A co se týče délky, tak tentokrát to vyšlo na 2 týdny.

Letenku jsem měl už asi od března a někdy v červenci se ozvala Kamila, že by se přidala. Jak se říká: „The more, the merrier.“ Takže jsem řekl, že jasně, ale že se potřebuju aspoň pár dní pořádně fyzicky vybít a pak už můžeme klidně ležet na pláži. Na to mi píše Kamila, že už hodinu jde podél Temže, na zádech 20 kg a že zatím dobrý. To mě pobavila.

Přetočme se o měsíc dopředu a je tu začátek výletu.

Pátek 15. 8. 2014

V 15:03 vyrážím z domu, 15:08 mi jede šalina na hlavas. Na nástupišti se přihovárá Karel, Karel Kaňka. Nedávno se snažil na staré Javě dojet do Číny, ale skončil v Turecku, protože Java už moc nechtěla jet a taky tam byly nějaké problémy s povoleníma a vízama.

V 15:39 jede EC do Prahy. V 18:20 příjezd do Prahy, vyzvedává mě Ondra, všechno podle plánu. Peťa už se hezky kulatí.

Ve 22:30 jsme na letišti. Otvítá se check-in, jsem jeden z prvních, jde to hladce. Jdu do salonku MasterCard, takto před zavíračkou jídlo už skoro nemají. Dávám si na rozjezd vodku. Bavím se s Marinou – Ruskou, co má v Táboře byt a jezdí tam pravidelně. Shodou okolností pak i sedíme spolu v letadle – já 7A, ona 7C, mezi náma nikdo.

U gatu si mě zavolali, ať se jdu podívat k rentgenu na batoh – nelíbil se jim můj vařič, hlavně teda láhev na benzin. Měl jsem ji zavřenou, ale prázdnou, což ale na rentgenu nejde poznat, takže pokud nad tím někdo nemávne rukou, tak je jediný správný postup to zkontrolovat. Když jsme to rozdělali, tak se pánovi zase nelíbilo, že to smrdí benzínem. Že to nemá smrdět. Hmm. Tak jsme to vymyli vodou, ale furt to smrdělo. A že prý teda jako ok, ale že by to fakt nemělo smrdět. Ale že mě teda nechá jít, ale že by to jako fakt nemělo smrdět. Fakt.

Sobota 16. 8. 2014

V 0:35 jsme odletěli do Moskvy, let měl trvat 2,5 hodiny. Po startu přišel ŠOK! Na letech Aeroflotu se nepodává alkohol! Vůbec! Rusi prý moc chlastali a pak ošahávali letušky, tak raději zakázali alkohol kompletně. Dokonce ani z vlastních zdrojů se nesmí konzumovat. Prý je to tak už aspoň 2 roky.

Na letišti Šeremetěvo (SVO) jsem čekal chaos, ale kupodivu všechno funguje, jak má. Prý to dali do pořádku před olympiádou v Soči. Mám na přestup 4 hodiny. Únava, wifi.

9:05 odlet do Biškeku. Docela mě překvapilo, že přestože je to skoro 5hodinový let, tak v letadle nebyl žádný zábavní systém, ani žádné jiné monitory v letadle.

15:15 přílet. Opět šlo všechno hladce, za hodinu už jsem byl maršrutkou ve městě (60 som, 25 Kč), kde čekala Kami (na rohu Čuj a Gvardija). Došli jsme na autobusák a v 5 už jsme vyráželi do Karakolu (300 som).

Pauza na odpočívadle. Povšimněte si vlaku. Napadlo nás, že by mohlo být fajn jet vlakem. Později jsem se dozvěděl, že vlak jeden jen do Balukči, což není ani v půlce cesty, a trvá mu to 5 hodin (maršrutka jede do Karakolu 6 hodin včetně pauzy).

Doufali jsme, že tak 21:30 budem na místě. Nakonec to bylo 23:07.

Vzali jsme předražený taxík (150 som, normálně má stát 60 som), dojeli ke guesthousu, na který jsem měl kontakt, zaklepali jsme na okno, ale měli už plno – poslali nás o kus dál do jiného. Dostali jsme malinký pokoj za 650 som na osobu včetně snídaně. Večer kolem půlnoci ještě dostáváme čaj a pečivo. Všichni jsou na nás milí.

Jo a po cestě z Biškeku do Karakolu jsme koukali na Good Morning, Vietnam – super film s Robinem Williamsem. Doporučuju!

Neděle 17. 8. 2014

Plán: Nakoupit věci na trek + odpočinek.

Ráno jsme se jeli podívat na trh se zvířaty – mal bazaar, byly tam hlavně ovce, krávy, koně. Ne že bychom takový zvířata neměli i tady, ale bylo to zajímavé i tak.

Povšimněte si, jak kluci hezky dřepí. Poprvé nás to zaujalo, když jsme ve městě viděli na chodníku takto dřepět skupinku teenagerů. Později mi to došlo: Mají to natrénový z tureckých záchodů.

Pak jsme došli na trh, nakoupili jídlo a najedli se nějaké nudlové polívky.

Odpoledne jsme tak nějak lelkovali apod. Pak jsme šli na večeři, já jsem si dal šašlik z beraního a Kamila polívku. K tomu pivo. Po cestě do guest housu jsme ještě na benzínce koupili benzín – 1,5 l. Trochu z nás byli překvapení.

Když jsme došli na guest house, všimli jsme si, že v jídelně je živo – byla to skupina asi 7 Čechů (vč. jedné ženy), kteří se právě vrátili z výletu na Inylček – pustá oblast blízko hranic s Kazachstánem. Dali nám ochutnat Kumys – místní alkoholický nápoj z kvačeného kobylího mléka. Zatím mi to moc nechutnalo.

Pondělí 18. 8. 2014

Vstali jsme v 7, nasnídali se, dobalili věci a v 8 jsme se vydali taxíkem (60 som, 25 Kč) na hlavní trh, kde jsme chtěli chytit maršrutku do Jeti Oguz – startu našeho výletu. Nakonec to bylo spíš taxi, které jsme sdíleli s paní, co učí na univerzitě v Biškeku a jela na svoji pravidelnou dovolnou do sanatoria, které je na konci Jeti Oguz a kde končí silnice – dál už je jen polňačka. Hrozně se chtěla bavit a pocvičit si angličtinu. Její dcera prý žije v USA. Paní nás přemlouvala, abychom zůstali jeden den s ní v sanatoriu, že si popovídáme a dobře se najíme. Nakonec jsme odmítli s tím, že už chceme konečně do přírody.

V 9 jsme vyrazili údolím po polňačce. Občas jsme potkali místní s jurtou anebo taky „yurt hotel“.

Asi po hodině chůze začalo mrholit. Za chvíli už pršeli víc. Pak už docela lilo, tak jsme se (po 1,5 hodině chůze) zastavili v přístřešku, u kterého zrovna štípaly dříví 2 holky – 13 a 16 let. Zeptali jsme se, jestli můžeme pod střechu, a ony že jasně. Byl to stan o půdorysu obdélníku, z jedné strany otevřený a s kamny.

Holky se k nám po chvilce přidaly, a tak jsme tam seděli a trochu se bavili, co nám naše znalosti ruštiny dovolily. Zvlášť ta menší holka se hrozně smála pokaždé, když jsme nějaké slovíčko vyslovili v češtině nebo polštině. Mezi tím jsme jim taky dali chleba s čerstvým sýrem a rajčaty. Byla to dobrota, taky jsme si pochutnali. Holky pak udělaly čaj. Dozvěděli jsme se, že už jsou tam v kuse asi 5 dní a normálně žijou v Jeti Oguz. Měly tam krávu a kozu. Rodiče prý že zrovna byli v Karakolu.

Když jsme tam tak seděli asi 3 nebo 4 hodiny, začali jsme přemýšlet, kde postavíme stan (pořád pršelo a nevypadalo to, že by mělo přestat). Mezitím s několika kravami dorazil mladší bratříček, byl totálně promočený. Jedna z holek nám ukázala hezké místo na stan – bylo to pod stromem a bylo tam ještě sucho. Než jsme postavili stan, tak dorazili ještě další 3 lidi – 2 muži a matka. Takže nakonec jsme si říkali, že ještě že jsme se nepokoušeli vsomrovat na noc k nim.

Když už jsme byli ve stanu (tak kolem 15. hodiny), přišel ten malý kluk a něco chtěl. Ale nechápali jsme co. V ruce měl 20 som. Opakoval „alkony“. Pak si přivedl i sestru, aby nám to vysvětlila. Přitom furt pěkně lilo. Prý že chce něco, co mám v batohu. Chtěl čínskou polívku a chtěl mi za ni zaplatit. Peníze jsem samozřejmě odmítl. (Jo a ještě předtím se holky ptaly, kolik stál můj iPhone. Řekl jsem jim 8000 som a i nad tím kulily očima. Je to vždycky takový hloupý se takhle bavit o penězích, nejlepší je asi výmluva, že si to nepamatuju.)

Celý večer jsme leželi ve stanu a průběžně si četli a spali.

Úterý 19. 8. 2014

V 7 ráno nás probudilo slunko svítící na náš stan. Hurá! Nasnídali jsme se a sbalili a v 9 jsme vyrazili.

Byli jsme teprv ve výšce 2200 m a čekal nás výstup do sedla Teleti ve výšce 3700 m. Pomalu jsme stoupali údolím a pomalu se začínal objevovat sníh. Potkali jsme skupinku turistů, kteří se předchozí den neúspěšně pokusili o přechod sedla a teď se vraceli zpět do Jeti Oguz.

Když jsme došli do místa, kde bylo údolí ploché a velká rovina, dohnali jsme skupinu 2 Izraelců a jejich 4 místní pomocníky (průvodce, kuchař, nosiči). Potřebu najmout si nosiče vysvětlovali tím, že prý mají na výlet jen 14 dní času. Hmm, to my taky. Moc jsem to nepochopil.

Bylo čím dál víc sněhu, takže jsme byli docela rádi, že je tam někdo, kdo snad ví, kudy vede cesta, a koho se budeme držet. Asi ve 12 jsme došli do místa, kde bylo potřeba přejít přes řeku a začít prudce stoupat. Dřív, než jsme se do toho pustili, tak jsme si udělali obědovou pauzu (my i oni). Dali jsme si nudlovou polívku a zbytek chleba s rybičkama. Když jsme si pak ještě vařili čaj, začalo se kazit počasí a něco padat z nebe. Izraelci se okamžitě sbalili a vyrazili. My jsme prve museli dopít čaj a pak jsme se pustili za nima.

Byli jsme teď ve výšce 2700 m, takže zbývalo vylézt ještě 1000 m. Když jsme takto pár hodin stoupali, místní říkali, že už jen 2 falešné vrcholy a jsme tam (v sedle).

Jenže po tom prvním se ukázalo, že to bude ještě pěkná štreka. Pak přišel úsek s velkými kameny a ten nám zabral tak hodinu. Nakonec jsme se konečně dostali pod závěrečný 100metrový svah. Zde jsme dohnali dva rusy a úplně na špici český pár – ti stáli 60 výškových metrů pod vrcholem a odpočívali. Došel jsem k nim a dozvěděl se, že celou dobu vedou a vyšlapávají cestu – Rusové se už hodiny drží 30 m za nima a prý se s nima pohádali – chtěli po Rusech, aby je vystřídali, ale oni nechtěli. Kupodivu těch posledních strmých 60 m nakonec vytáhli oni Rusové.

Do sedla Teleti (3700 m) jsme došli chvíli před 18. hodinou – hrozně pozdě (světlo je asi do půl 9. večer). Chvíli se čekalo, kdo vyrazí dolů – doufali jsme, že se do toho pustí místní, ale oni ještě furt nebyli v sedle, protože čekali na jednoho pomalého nosiče. Došli po pár minutách, ale nakonec dolů vyrazili Rusi. Pěkně foukalo a k tomu sněžilo, takže jsme se potřebovali začít hýbat, abychom nezmrzli. Mimochodem, i ti místní říkali, že tolik sněhu snad nepamatují a že to opravdu není běžné.

Cesta dolů byla docela příjemná, jak se člověk klouzal sněhem. Skupinka s Izraelci i Češi se nám postupně ztratili někde vzadu a když jsme došli k rovnějšímu úseku u řeky, Rusové se rozhodli utábořit (na sněhu). Nadhodil jsem, jestli taky nezůstaneme, ale Kami se klonila k tomu, abychom pokračovali. Blížila se 8. hodina večerní a stmívalo se. Cesta byla matně zřetelná, někdy skoro vůbec.

Pak přišly kleče. Místy se člověk musel hodně prodírat, moc jsem nechápal, jak je to možné, pokud se tama normálně chodí. Pak jsme ztratili cestu. Snažil jsem se jít dál a chvíli jsem pokračoval skrz kleč. Docházelo mi, že to není moc dobrý. Jak se člověk ztratí v kleči, tak už se nemusí nikdy vymotat ven. Už jsme se trochu začli připravovat, že bychom tam někde přečkali noc. Otočil jsem to a začal se vracet zpět nahodu (skrz kleč) a… našel jsem opět cestu! Heuréka! To se mi ulevilo! Pokračovali jsme tedy dál. Už byla tma, zapli jsme čelovky. Najednou skončila kleč a začal les. Měli jsme z toho radost, ale ne na dlouho. Cestička byla hrozně strmá a jak už několik dní pršelo, tak to bylo samý bláto. Bylo to nekonečný a každej jsme tak 10krát uklouzli a spadli na prdel. Už nám bylo všechno jedno, hlavně se dostat dolů. Tento sestup odnesla moje pravá rukavice, která se při jednom pádu zahákla za strom, kterého jsem se před pádem držel, a po chvíli vzdoru se celá roztrhla. Čím dál víc byla slyšet dole řeka a já jsem si v duchu říkal, co nás tam asi čeká za překvapení.

Najednou zničehonic to skončilo! Ocitli jsme se na rovné polňačce, která vedla podél řeky. Byla to úleva. Cesta znamená civilizaci a bezpečí. Rozhodli jsme se, že půjdem dál a uvidíme, jestli třeba do hodiny dojdem k nějaké jurtě. Bylo asi 21:15. Po půlhodině chůze jsme v dálce uviděli několik světel. Super! Někdy chvíli po 10. večer jsme konečně došli – byl to Karakol Base Camp (2400 m). Dokonce pro nás bylo místo v jurtě – už jsem toho měl dost, abych ještě stavěl stan. Prý mám jít do maringotky zaplatit. Uvnitř byl místní ranger, který vybíral vstupné do parku (250 som) a pán s knírkem, co mu patřily jurty (250 som za nocleh). Prý jestli chci vodku. Řekl jsem, že jsme moc nepili a jestli spíš nemá čaj. A on že jo a nalil mi celou konvičku! Perfektní!

Vypili jsme čaj a asi ve 22:30 se uložili ke spánku. Byli jsme na nohou 13 hodin. Jo a ještě v naší jurtě byly 2 holky a ve zkratce jsem jim vylíčil, co jsme zažili, a holky si pak mezi sebou povídaly cosi o tom, že jsme riskantéři (byly to Italky a Kami umí italsky). Tak jasně.

Středa 20. 8. 2014

Ve středu jsme pouze odpočívali. Začalo to tak, že jsme asi v 9:30 vstali a na trávě před jurtou už několik lidí sušilo svoje věci, tak jsme se přidali.

Pak jsme se nasnídali (ovesná kaše jako vždy) a pomalu se přesunuli dál od kempu, blíž k řece, kde jsme si postavili stan.

Odpoledne jsem se vykoupal v řece, u které se pásli koně. Idyla.

Byl jsem celej den v šortkách a trochu jsem podcenil slunko, takže jsem si spálil nohy a moje vyhlídky na horké prameny v Altyn Arašanu, kam jsme měli dojít na konci výletu, nebyly moc dobré.

Odpoledne taky přišla na koních skupina 6 Čechů. Podivná skupinka. Sice další den pokračovali pěšky stejným směrem jako my, ale s takovýma lidma si člověk nemá moc co říct, protože neřeší stejné problémy jako my (měli nosiče a veškerý servis) a jen se tak nějak vezou. Navíc tím, že jich je tolik, tak si vystačí sami a ani nemají moc potřebu se bavit s kýmkoli cizím.

Čtvrtek 21. 8. 2014

Bylo opět krásně. Vstali jsme, když k nám přišlo slunko do stanu – asi 8:15. V 10:10 už jsme vyráželi. Měli jsme před sebou 1000 m stoupání – z 2400 do 3400. Těsně před náma byli Češi – ti ze včerejška. Potkali jsme opět taky Izraelce.

Cesta byla docela obtížná – jednak to byla ke konci hodně suť a jednak bylo hodně parno.

Nakonec jsem byl nahoře na okraji jezera Ala-Kul za 4 hodiny, Kami tak o 10 min později. Sešli jsme rovnou k jezeru, kde bylo malé hrbolaté místo na kempování. Krom nás tam byli ještě Izraelci (2+4) a 2 mladí Kanaďani (Maud + Max) – on skladatel filmové hudby, ona grafička. Vzali si volno půl roku a chystali se projet i ostatní -stány.

Vykoupal jsem se v jezeře, jak jinak.

Prý nezamrzá ani v zimě díky tektonické aktivitě vespod. Kolem byly ještě zbytky sněhu, ale pomalu tály.

Nakonec jsem se rozhodl spát venku, aby Kami měla víc pohodlí – bylo to fakt hrbolatý. Teplota byla tak tak, ale hvězdná obloha byla famózní.

Pátek 22. 8. 2014

Vstal jsem mimořádně ještě před příchodem slunce – tak 7:45. Vyrazil jsem v 10:10 – asi 10 min po Kami a Kanaďanech. Za chvíli jsem měl náskok a do sedla (400 stoupání) jsem dorazil za 1:15 hod.

Pohled na druhou stranu – tam jsme pak pokračovali:


Zbytek dorazil za 23 minut.

Výhled byl nádherný, foukalo taky nádherně.

Nahoře jsem strávil 1 hod a pak byl čas vyrazit dolů do Altyn Arašanu. Prvních pár set metrů bylo hódně strmých.

Šel jsem dolů 1,5 hod a po přebrodění řeky jsem počkal na ostatní a pak jsme lehce pojedli.

Nějak jsem nemohl najít, kudy mám přelézt na druhou stranu, takže jsem se nakonec zul a přebrodil.

Pak už jsme pokračovali dolů pomalu společně. Bylo to úmorné. Někdy v 5 jsme konečně dorazili do osady Altyn Arašan. Je to vlastně několik kempů (odhadem 5), kde každý patří jedné cestovce a většinou je tam 1 cihlový dům a někdy soukromé lázně / horký pramen. Místo horkého pramene jsme si dali pivo a uvařili polentu. Max prohodil, že jako jestli si nechci vylézt na kopeček nad kempem (když jsem tak akční). Tak jsem se rozhodl, že to udělám další den ráno.

Sobota 23. 8. 2014

Vstal jsem opět někdy před 8. hodinou. Nasnídali jsme se a v 9 jsem vyrazil na kopec. Byl samozřejmě mnohem větší, než se to zdálo. Takže mi to nahoru trvalo 1 hod 10 min – odhaduju 500 m převýšení. Bylo to místy hodně strmý.

Říkal jsem si, že by bylo fajn si projít celej ten hřeben zleva, ale to by bylo minimálně na půl dne.

Už skoro dole – pohled na naše tábořiště – někde mezi řekou a cestou.

Dole jsem byl za další půlhodinu. Max a Maud už byli pryč. Po 11. jsme vyrazili údolím dolů směrem do Karakolu. Ale ještě před tím jsme odbočili dolů k řece, kde po 15 min chůze byl vybudovaný bazének s horkým pramenem. No, spíš teplým – mělo to tak 25 stupňů. Trochu jsem si v tom poležel a pak se zchladil v řece. A pak ještě jednou.

Tak ve 12:30 jsme už zase šli po cestě dolů. Cesta byla opět trochu úmorná. Skoro dole jsme ještě zastavili a uvařili si nudlovku a čaj. Poslední zhruba hodinu chůze k silnici jsme si ušetřili tím, že jsme vzali taxíka, co tam na polňačce čekal. Usmlouvali jsme to na 300 som do Karakolu.

Večer jsme se šli najíst (dal jsem si knedlíky plněný masem – manty), potkali jsme starý kanadský pár, které jsme viděli už v karakolském údolí. Po cestě na hotel jsme akorát koupili pivo.

Večer byl nakonec pěkně veselej. Ve společenské místnosti jsme se totiž potkali se skupinou Rusů z Permu (Ural), kteří šli podobný trek, ale delší a přes ledovec. Prve se pilo pivo a pak jsem přinesl meruňkovici. Kami z toho má i videa, už se na ně těším. Meruňka chutnala. Ozývaly se pobídky jako „davaj“ a „lej“. Byla to velká legrace. Jeden z Rusů přišel s otázkou, jestli neumíme německy. Když jsem řekl, že trochu jo, tak prohlásil: „Mein Bruder is ein Traktorist in unser Kolchoz.“ Kolem půlnoci jsme poklidili (rozbil jsem jednu sklínku) a šli na pokoj, kde jsem ještě Kami donutil k tanci.

Konec první poloviny vyprávění z Kyrgyzstánu.