L1: Závěr

Za 13 dní a kousek jsem urazil vzdálenost 387 km a nastoupal 26413 m. Je to nejvíc, co jsem kdy za jeden výlet ušel. A už teď mám chuť zkusit něco ještě delšího. A tentokrát asi bez podpory horských chat. Zatím nevím, co to bude, uvidíme.

Ze začátku jsem měl denní průměr přes 30 km, pak to trochu kleslo, z části i kvůli tomu, že se zhoršil terén. Co se týče stoupání, tak tam jsem udržel průměr 2000 m na den, z toho mám radost. A celkově musím říct, že mě to bavilo. Měl jsem trochu obavy, jak na to zareaguje moje tělo – mám několik problémků, co mě dlouhodobě trápí při běhu. Ale opět se ukázalo, že chůze mi spíš prospívá. A tím, jak jsem měl lehký batoh, tak se mi většinou šlo dobře a nebylo to žádné utrpení – až na pár případů, kdy už jsem byl unavený a rozhodl jsem se, že ještě vylezu do dalšího sedla. No, dobře, občas to bylo obtížnější v náročnějším terénu kolem ledovců. Ale když si vzpomenu, kolikrát jsem trpěl a musel zatnout zuby ve vysokých výškách při stoupání do sedel okolo 5000 m, tak toto bylo nic.

Zajímavý byl kontrast mezi Rakouskem (a Jižním Tyrolskem, které je v mnoha ohledech jako Rakousko) a Itálií. V Rakousku a Jižním Tyrolsku jsou stezky i chaty v lepším stavu. Na chatách je všechno krásně čisté, často jsou nedávno zrekonstruované. Jídla je víc – na večeři vám přidají, čeho chcete. Na snídani je většinou bufet a můžete se najíst, co se do vás vejde. Nejspíš je to i tím, že mají víc peněz. Jakmile jsem přešel do Lombardie do chaty Bozzi, tak jsem viděl velký rozdíl – chata byla starší, západní toalety nahradily turecké záchodky, jídla si nešlo přidat, snídaně byla velmi chudá. Podobně i turistické stezky na tom byly hůř – horší značení, cestičky často zarostlé. Celkově tu bylo míň lidí – to bylo možná specifikum konkrétně toho pohoří Adamello, kde jsem se pohyboval. Je to trochu divočina. A teď je otázka, co je lepší. Sám se nemůžu rozhodnout. Teda co se týče chat, tak tam je to jasné. Ale pokud jde o tu přírodu a stezky, tak tam už to není tak jednoznačné. Když je cesta v dobrém stavu, tak se mi po ní líp jde a je to super. Ale zase když je to divočejší a mám to jen pro sebe, tak to taky má něco do sebe.

Technické okénko

Jak už jsem psal na začátku, celý gear list mám zde: https://lighterpack.com/r/2xi9id

Celkově jsem byl s volbou vybavení spokojený. Jít co nejvíc nalehko bylo dobré rozhodnutí. Hlavní výhoda je samozřejmě v lehkosti, se kterou se člověk s malým batůžkem pohybuje. Ale další výhoda je například balení – čím míň je věcí, tím snadnější a rychlejší to je.

Boty Saucony Peregrine 7
Skvělé boty. Na skalnatém terénu u ledovců dostávaly pořádně zabrat. Jediný problém je špička, která se dříve nebo později začne odlepovat. V únoru jsem si koupil jeden pár (Peregrine 6) a po 250 km chození a běhání na Madeiře se špičky odlepovaly na obou botách. Reklamoval jsem to a hned si koupil nový model Peregrine 7. Reklamaci uznali a vrátili peníze. U nových bot je výsledek po výletě stejný, ale už to asi reklamovat nebudu. Chtěl bych příště zkusit La Sportiva Ultra Raptor. Ti mají špičku řešenou trochu líp.

Ponožky Craft Cool Mid
Velice lehké a vzdušné ponožky, z části je to v podstatě jen taková síťka. Koupil jsem si je před výletem na Madeiru a nečekal jsem, že by mohly vydržet. Ale kupodivu stále drží, takže to byl super kauf. Jeden pár váží jen 18 g!

Kalhoty Montane Featherlite Pants
Hmotnost je super – s obalem 129 g. Ale s funkčností je to trochu slabší. Měl jsem je hlavně na deštivé počasí. Jenže jak začne pršet, tak se kalhoty přilepí na nohy a není to moc příjemné. Navíc to pak chladí a takže člověku může být zima. Nevím, co zkusím příště – možná jejich kalhoty Minimus by byly lepší.

Bunda Montane Minimus Smock
Perfektní bunda. Fakt jsem s ní spokojenej. Jasně, je tenká, do Himálaje to chce něco pevnějšího, ale takto do Alp apod. je to ideál.

Batoh Deuter SpeedLite 20
Koupil jsem ho na základě testu na outdoorgearlab.com a je super. Velikost byla tak akorát. Doporučuju.

GPS hodinky Garmin Fenix 5s
Koupil jsem si je na poslední chvíli před výletem. Předtím jsem měl Garmin Forerunner 910XT, které pořád fungovaly dobře, ale mají několik zásadních nedostatků: 1. Nejde je synchronizovat přes mobil, pouze přes počítač. 2. Nejde je použít jako normální hodinky – musel bych jít do menu a vypnout GPS. A i tak by asi dlouho nevydržely.
S Fenixama jsem docela spokojenej, ale jak už jsem psal dřív, mají taky pár háčků. Synchronizovat s mobilem nejde během aktivity, ani když ji pozastavím. Takže při celodenní turistice to znamená synchronizovat pouze na chatě, kde budu nocovat. Zároveň ale nejde synchronizovat bez internetu. Takže pokud na chatě není signál, tak mám smůlu. Pokud přes den procházím civilizací anebo vyjdu na vrchol, kde je mobilní signál, tak mi to není nic platné.
Další vada je v tom, že v Alpách se mi často stávalo, že když jsem se zastavil, tak vzdálenost naskakovala dál. Zřejmě v horách byl slabší příjem GPS, takže poloha neustále trochu kolísala a v mapě pak byly čmáranice kolem místa, kde jsem stál. Takže bylo nutné na toto dávat pozor (nedělo se to vždy) a případně pozastavit aktivitu a pak zase zapnout.

Čelovka Petzl e+lite
27 g. Koupil jsem před výletem. Je to nový model 2016/2017. Možná nejlehčí čelovka na trhu. Myslím, že na většinu výletů už nebudu brát nic jiného. Jasně, na běhání v terénu to není. Ale aby si člověk před spaním posvítil nebo i na nějaké to chození v noci je to plně dostačující.

Telefon iPhone 5s
Všechno by bylo super, kdyby se mi nezačal zasekávat. Většinou jednou v průběhu dne jsem najednou zjistil, že tlačítka nereagujou – jako kdyby byl telefon vypnutý. Jediné, co pomohlo, bylo držet home+standby po dobu 5 sekund, pak se telefon znovu zapnul. Takže jsem měl pořád obavy, jestli se to nezačne zhoršovat a telefon třeba definitivně neumře.
Mapy: Dřív jsem používal hlavně Map Out. Člověk si tam stáhne po kouskách offline podklady z Openstreet Map. Zároveň jsou tu vrstevnice z volně dostupných dat od NASA. Pořád mám tu aplikaci rád. Ale poslední dobou čím dál víc používám Mapy.cz. I ony použají podklady z Openstreet Map. Ale daří se jim interpretovat líp – často mají hlavní tursistické trasy červeně, kdežto v Map Out jsou všechny cesty stejné – je sice poznat, jak moc velká je to cesta (čárkovaná, tenká, tlustá…), ale už nejde poznat, která z cest je značená turistická trasa a která ne.

Jídlo
Nesl jsem si tak kolem 1 kg jídla. Doma jsem si nasušil vepřové a hovězí maso, s tím budu pokračovat i nadále. Dále pak tyčinky apod. Akorát v létě je potřeba být opatrnej s čokoládou, která se snadno rozteče.

Celkově bych na podobný výlet vlastně skoro nic neměnil – snad akorát ty kalhoty. A možná zkusit jiné boty. Ale do budoucna bych chtěl zkusit i víc kempování, takže to teprve budu muset zjistit, jaký systém pro mě bude nejlepší.

post

L1: den 14 – Rifugio Secchi – Jesolo

Sobota 15. července
Vstávám 6:35, v 7 je snídaně. Je to úplně nejslabší snídaně za celej výlet. Pouze 4 suchary, jedna marmeládka, jedna nutella a jedno máslíčko. A čaj do misky. Můj kolega u stolu nám aspoň vyžádá nějaký chleba navíc. Ale i tak je to bída. Ptám se ho, jestli snídaně snad není v Itálii důležitá. A on že bohužel ne.

Přehrada, u které je chata Secchi

Tím, že je toho tak málo, tak tentokrát vyrážím už o půl osmé. Před sebou mám cestu k silnici a pak se uvidí. Myslel jsem, že po cestě bude chata Bazzena, ale ukazuje se, že ta je až na té silnici – místo se jmenuje Passo di Crocedomini. Trvá to sem hodinu a půl a prve je to tak trochu nahoru dolů a v druhé půlce cesta klesá.

Po cestě k malému sedlu. Pak už je to jen dolů

Za hodinu a půl jsem u silnice, ale pořád tu není mobilní signál (kromě vrcholu Monte Adamello jsem ho neměl nikde v parku Adamello). Takže nemůžu zavolat Dominikovi, jestli pořád platí nabídka, že mě dnes svezou do ČR – jsou u moře v Jesolu u Benátek. Risknu to. Ano, sice jsem to nedošel úplně do Brescii, jak jsem původně zamýšlel, to by trvalo ještě tak 3 dny. Ale skončilo pohoří Adamello a přišlo mi, že mi to docela stačí a že ten zbytek by už asi stejně nebyl tolik zajímavej – víc silnic a civilizace. A hlavně pak bych měl trochu problém, co dál – vlak jsem měl koupenej až další sobotu. Takže buď kupovat další lístek anebo ještě týden někde chodit. To si raději ten týden ušetřím na někdy jindy.

Passo di Crocedomini

Začnu kráčet po silnici směrem k městečku Breno. Silnice jde serpentýnama prudce dolů. Chci stopovat, ale to se možná načekám. Je sobota ráno a všichni jedou opačným směrem – chtějí strávit víkend v horách. Po čtvrt hodině chůze jede první auto – takovej džíp. Stopuju. Zastavuje, hurá! Je to nějakej místní sedlák a není to úplně čisté auto. Tím líp, aspoň tolik nevadí, že jsem špinavej a smrdím. Anglicky neumí, ale hodí mě do Brena. Perfektní!

Železnice v Brenu a za ní pohoří Orobie

V 10 jsem v Brenu, 10:31 mi jede vlak do Brescii. Ve vlaku kupuju za 20 euro lístek do Mestre u Benátek. Cesta do Brescii má tak 70 km a trvá asi hodinu a půl. Je to courák. Ale cesta je krásná – většinu cesty se kochám pohledem na hory, pak na jezero Lago d’Isolo.

Lago d’Isolo z vlaku

Ve 12 jsem v Brescii, kupuju rychle nějaký jídlo a 12:24 jede rychlej vlak do Mestre. Je to tak 200 km a trvá to asi hodinu a půl – takže něco jak EC nebo Pendolino u nás. Akorát že tady to považujou za něco extra. Prý jestli mám rezervaci. Ukážu lístek. No ale to je na normální pomalej vlak. Takže musím doplatit rozdíl. Moment, hned to spočítám… 35 euro extra. No teda. Ti si to teda nechaj zaplatit! Co se dá dělat.

Dojedu do Mestre, pak za 15 min mi jede bus do Lido di Jesolo. Má jet 55 min, ale po cestě je brutální zácpa, takže se zpozdíme o 40 minut. Pak ještě místní hromadná doprava a kolem čtvrté odpoledne jsem konečně na pláži a potkávám se s Dominikem, Alenkou, Amálkou a Sárou. Koupu se. Tady moje výprava končí. Teď už nemusím nic řešit. Teď už si jen dám kousek pizzy, zmrzlinu a pak vyrazíme autem domů.

9 km, stoupání 107 m, klesání 720 m. Celkem 387 km, stoupání 26413 m.

post

L1: den 13 – Rifugio Prudenzini – Rifugio Secchi

Pátek 14. července 2017

Budíček 6:35, snídaně 7:00. Pořád ta stejná bída – suchary, máslo, marmeláda a nutella. Tentokrát k tomu ještě chleba, aspoň něco.

Předpověď je nejistá. Chatař mi ukáže na mobilu slovní předpověď v Němčině. To mi moc nepomůže. Ale pochytil jsem cosi o studené frontě. A možná přeháňky. Venku je velmi mlhavo, ale než vyrazím, tak se to trochu zlepší.

Už skoro v prvním sedle

Vyrážím 8:15. Přede mnou je nejprve stoupání do sedla – něco přes 500 m. Pustím se do toho a za hodinu jsem tam. Pak prudce dolů k chatě Baita Adamè. Pak to pokračuje takovým hezkým údolím, je to téměř rovina. Až se dojde k chatě Rifugio Lissone (2021 m).

Tady uprostřed na konci údolí je chata Lissone

V tuto chvíli přichází mlha a zůstává na několik hodin. Vlastně střídavě až do večera. Odsud to má být 5 hodin k další chatě – Rifugio Maria e Franco. Prve do sedla Passo Ignaga (2528 m). Pak ještě Passo di Campo (2296 m) a přesně ve 3 jsem na chatě. Musím říct, že cesta je čím dál příjemnější a méně obtížná. Asi jak se vzdaluju od těch hlavních hor a ledovců.

Kousek za chatou Lissone byl takový trochu obtížnější úsek

Cesta do Passo Ignaga

Už jen hodinu a půl na chatu Maria e Franco. Ve skutečnosti tak hodinu

Tam v sedle je chata Maria e Franco

Rifugio Maria e Franco

Na chatě Rifugio Maria e Franco je jeden host, co jde z jihu. Váhám, jestli jít dál. Totiž další chata je až na konci další etapy – podle značení 5 hod 30 min. Ušel jsem dneska teprv 20 km a 1600 m stoupání. Cítím se dobře a ještě mám hodně sil. Jo, půjdu dál.

Chatař se mě ptá, jestli jsem běžec. Říkám, že tak trochu jo. Tak si se mnou plácá. A znovu, když mu řeknu, že půjdu dál.

Dám si těstoviny a poručím si chleba s sebou – už mi totiž došlo jídlo, mám pouze jednu müsli tyčinku Corny Big a ty navíc nemám rád. Jsou levné, ale hnusné. Už si je nikdy nekoupím.

Vyrážím dál v 15:20. Vlastně se mi to dnes hodně líbí, čím dál víc. Je pořád mlha, dokonce začne kapat, tak si dám bundu. A pak ji zas sundám. A takto ještě jednou. Ale to neva. Líbí se mi, jak mlha občas někde ustoupí a otevře se mi výhled. A tady ten poslední úsek je skoro rovnej. Teda jsou tam 3 sedla, ale takový malý a většinu času se jde rovně nebo mírně nahoru či dolů.

A to už je dálnice vedoucí k přehradě a chatě Rifugio Secchi

Do chaty Rifugio Secchi (2367 m) docházím asi 18:40. Právě včas, protože v 7 se podává večeře. Sprcha je za příplatek, tak se ještě před večeří jdu vykoupat v přehradě, která je hned u chaty. Ani není extra studená.

Na večeři u stolu sedím s Italem, co zrovna začíná stezku č. 1 přes Adamello, kterou já teď končím. Tak probíráme nějaké detaily. Zajímavé je, že běžní turisté tu neuvažujou o výstupu na Monte Adamello. Přitom je to fakt docela pohodovej výšlap, zvlášť pokud to člověk pojme jako celodenní výlet.

Přemýšlím, co dál. Jestli pokračovat do Brescii nebo prchnout za kamarády do Jesola. Uvidím zítra. Je fakt, že Adamello končí a ten zbytek je už jen tak, aby se neřeklo. Ještě by to trvalo asi 3 dny, ale hodně silnic a tak.

Dneska jdu do postele dokonce po deváté, ale ještě tu něco kutím na mobilu.

31 km, stoupání 2273 m, klesání 2151 m. Celkem 378 km, stoupání 26306 m.

post

L1: den 12 – Rifugio Gnutti – Rifugio Prudenzini

Čtvrtek 13. července 2017

Vstávám 6:40 a v 7 je snídaně. Je to opět bída. Pouze suchary a máslo a marmeláda a sušenky. A do misky čaj. Jím 4 balíčky po dvou sucharech.

Asi 7:40 vyrážím. Dvě dvojice, co vstávaly brzo, mají náskok 3 hodiny. Chatař odhaduje, že se s nima potkám na via ferratě (vede do sedla 3100 m, chata je 2150 m). Podle značek to na vrchol Monte Adamello (3539 m) trvá 5 hodin.

Cítím trochu zodpovědnost, když mi chatař tak věří. Tak si musím trochu máknout. Začátek vede údolím velmi mírně nahoru, místy i malinko dolů. Pak začnou velký šutry a suťoviska. Je to docela náročný.

Když dojdu k ferratě, tak zrovna leze nejakej borec dolů. Spal nahoře v bivaku (je asi ve výšce 3100 m). Skalka mě baví. Brzo dojdu nějakýho Itala, co má ferratovou výstroj a je hrozně pomalej. Abych to vysvětlil, ona to není úplně ferrata. Já si via ferratu představuju tak, že je po celé délce ocelové lano, za které se dá jistit. Toto nebyl ten případ. Tady akorát občas byl nějakej řetízek nebo kramle. V mapě je to většinou bílá značka žebříku. Kdežto červená je kompletně zajištěná cesta. A takovýchto řetízků tady bylo dost i na jiných stezkách. No takže tím chci říct, že tady mi nepřišlo nutný se jistit, zvlášť když to po většinu cesty ani nešlo. A teď to hlavní: Ten borec neuměl anglicky, ale posunkama se mi snažil naznačit, že jako bych měl mít ferratovej set a taky pořádný boty. Jak už to tak bývá, jsou to zrovna lidi, co na to očividně sami moc nemaj, kteří mají potřebu druhé poučovat. No nic, pousmál jsem se a pokračoval dál.

Nahoře v sedle jsem najednou viděl ten obří ledovec v celé své kráse. Snad jsem ještě na vlastní oči neviděl větší. Teda pokud se bavíme o Alpách. No dobře, asi v okolí Mont Blanku, ale to je dávno. Taková krásná sněhová pláň. Prve se šlo vlevo po šutrech vedle ledovce. A pak vyšlapanou cestičkou přejít asi tak 200 m po ledovci. Jak tohle skončilo, tak zbývalo ještě nějakých 15-20 min po šutrech až k vrcholu. Pár minut před vrcholem jsem potkal ty 4 z naší chaty, jak jdou dolů.

Tady je vidět ta cestička přes ledovec a pak vpravo je hlavní vrchol

A je to tady! Vrchol! Takový výhledy! Úplná bomba! Zrovna tam přišla skupinka Němců z jiné strany od dalšího bivaku. Tak jsme se všichni kochali.

Pohled z vrcholu

Přehrady, kolem kterých jsem šel předchozí den

Nejraději bych tam zůstal. Ale tak po 20 min mi začla být docela zima, tak jsem vyrazil dolů. Němci vyrazili taky a tím stejným směrem, ale bylo jasné, že už se nepotkáme.

Jdu zpět přes ledovec. Sejde se dolů do toho kotle a tam začíná ten úsek s řetízky

Po cestě dolů na „via ferratě“ jsem potkal opět ty 4 z naší chaty. Sestup byl velmi rychlý. Jak to šlo, tak jsem i trochu běžel. S lehkým baťůžkem to šlo raz dva. (Ne že bych ho jinak měl nějak extra těžkej, ale i tak to byl rozdíl.)

„Via ferrata“

Zpět na chatě jsem byl někdy o půl jedné nebo tak nějak. Hned jsem si objednal jídlo – těstoviny s omáčkou bolognese.

To už opět stoupám do sedla. Pohled zpět k Refugio Gnutti a přilehlé přehradě

Pak jsem se rozloučil a ve 13:40 jsem vyrazil přes sedlo do další chaty. V sedle Passo del Miller (2858 m) jsem byl ve 3 a pak začal sestup. Teda to byl zase náročnej terén, není to tu jen tak. Dolů k chatě Rifugio Prudenzini (2238 m) mi to trvalo skoro stejně jako do sedla. Jsem tu po 4. odpoledne.

Chata je docela malá, trochu víc zpustlá než ta předchozí. Je tu chatař, co neumí skoro vůbec anglicky, ale naštěstí má mladou pomocnici, která trochu umí. Oba podobně šišlají, tak to asi bude jeho dcera.

Pohled do údolí z terasy chaty Prudenzini. Já jsem přišel ze sedla vpravo a další den šel do sedla nalevo

Vypadá to, že tu dnes budu jediný host. Byl tu cyklista a běžec, ale oba už zmizeli.

Večeře je dost obyčejná. Těstoviny a druhý chod si nepamatuju. Ani dezert nebyl! Jako obvykle jsem si dal 1/4 l červeného vína.

Spát jsem tentokrát šel už asi o půl desáté.

19 km, stoupání 2011 m, klesání 1967 m. Celkem 347 km, stoupání 24033 m.

post

L1: den 11 – Temù – Rifugio Gnutti

Středa 12. července 2017

Snídani jsem měl domluvenou na 7:30. Dostavil jsem se přesně a byla už připravená. Tentokrát jsem neměl před snídaní sbaleno jako obvykle. Času dost, můžu vyrazit třeba v 9. Ale když je tu v kempu tak hezky. Rozhoduju se zůstat až do nejzazšího času pro check-out – 11 hod. Takže mám ještě pár hodin na válení.

Krátce po jedenácté vyrážím. Nakonec ta cesta není tak hrozná. Asfalt je jen asi půl hodiny a pak už štěrk, co je docela ok. Pak ještě místy asfalt, ale neva. Hodinu mi to trvá k almu a pak další půlhodinu nahoru k první přehradě. Mají tu hned 3 za sebou.

Pohled zpět na přehrady

Když je obejdu, pokračuju dál nahoru ke čtvrté.

4. přehrada

A pak ještě asi 400 m do sedla Passo dell’Avio (2881 m), to už zase vypadá, že tudy nikdo nechodí, ale značek je naštěstí dost.

Jak začnu sestupovat ze sedla k jezírku, tak brzo dojdu 3 Češky. Jdou z Garibaldiho, kam jsem měl původně včera namířeno, ale teď tu chatu míjím. Chvíli se s nima bavím a pak pokračuju.

To nejsou ty Češky

Za chvíli jdu kolem Rifugio Tonolini. Pak je to tak 20 min dolů k Rifugio Baitone. To je přímo na přehradě. Jo, přehrad tu mají mraky.

Pak pokračuju na moji cílovou chatu – Rifugio Gnutti (2100 m). Kupodivu to není jen z kopce. Je to cesta zařezaná ve svahu a pak i trochu stoupá.

Chata stojí u další menší přehrady. Je taková malá, sympatická. Bude nás tu asi 15 dneska. Večeře bude v 19:30.

Sedím venku a začíná mi být dost chladno. Pak už se přesunu dovnitř na večeři a zjišťuju, že rodinka, co jsem po cestě předběhl, jsou lužičtí Srbové nebo tak něco. Tak se s paní bavím česky.

Hodně lidí odtud chodí na Monte Adamello (3539 m). Tak se ptám chataře, jak to tam vypadá. Prý je to ok. Jde se přes takovou ferratu a pak kousek po ledovci. Další lidi v jídelně, co dnes na vrcholu byli, se přidávají do diskuze a taky říkají, že je to ok. Že ani nepoužili mačky. No tak super! Někteří mi říkají, že je dobré vyrazit tak v 5. To se mi teda moc nechce. Ale chatař říká, že to nejí třeba, že jsem rychlej a navíc má být zítra hezky celý den, takže není kam spěchat. Perfektní.

Spát jdu asi v 10. 

22 km, stoupání 1876 m, klesání 882 m. Celkem 328 km, stoupání 22022 m.
post

L1: den 10 – Rifugio Bozzi – Temù

Úterý 11. července 2017

Brunovi – chatařovi – se moc nechtělo vstávat, ale nechal se ukecat na snídani na 7. Konečně jsem se pořádně vyspal. Budíček 6:35. Dolů jsem přišel přesně na 7. Snídaně byla dost chudá. Nějaký džus, pak dva balíčky takových těch jejich sucharů, v každém dva kousky. 2 malé nutelly a 4 malé džemy. A do misky (fakt) čaj. Vyžádal jsem si víc chleba, tak jsem dostal další 2 balíčky sucharů. A pak ještě trochu čaje. No ale celé to dohromady stálo 40 eur (večeře, nocleh, snídaně, 1/4 l vína k večeři), tak to jde.

Dneska mám takovej ambiciózní plán. Původní itinerář vede z chaty Bozzi do Ponte di Legno a pak dál údolím dolů do Temù (1200 m) a pak se odbočí na jih a bočním údolím se stoupá v podstatě až k chatě Garibaldi (2500 m). Jenže to mi přišlo nudný, protože by to bylo z většiny po silnici nebo štěrkové cestě. Tak jsem vymyslel, že půjdu přes hory a nějaký sedla a dojdu skoro rovnou k té chatě. Takže od chaty místo abych šel dolů do Ponte di Legno, tak jdu 200 m nahoru do sedla a pak do Passo del Tonale (1850 m).

První pohled na Adamello z prvního sedla. Dole v údolí je Passo Tonale. 

Do toho sedla potřebuju vylézt. 

Pak se potřebuju dostat na jih do 2600 m. Jezdí tam lanovka. Ale já půjdu pěšky. Zdá se, že po téhle stezce nikdo nechodí. Navíc začnu na stezce, která vede trochu víc vpravo a podle mapy tam pak je odbočka. Tu ale minu. Tak se vracím a vidím, ze to už je mnoho let zarostlá cesta. Začnu po ní stoupat a pak se rozhodnu jít přímo svahem nahoru. Je to hodně strmé a zarostlé. Trocha dobrodružství.

Stoupám přímo do svahu

Za chvíli jsem na té správné cestě – v podstatě na sjezdovce. Ale brzo se z ní odpojím a dál to pokračuje po takové cestě z obřích šutrů. Přemýšlím, jestli toto nějaký velký náklaďák zvládne. Možná takovej ten s obříma kolama.

Další lanovka do 3000.

Jsem nahoře (2600 m). Je tu dost lidí a vede odsud další lanovka výš, asi ke 3000 m. Já jdu o kousek výš a pak odbočím na stezku vpravo, co vede do sedla Passo del Castellaccio (2962 m). Jde to celkem dobře. Je to s velké části uz hodně po šutrech, ale to neva.

V sedle Passo del Castellaccio. 

Dole Ponte di Legno

To bude veselej sestup

Nahoře v sedle jsou zbytky po staré chatě. A je tu vybledlá tabule, kde jsou informace o té chatě. Trosky z chaty jsou roztroušené v okruhu několika desítek metrů. Vede odsud cesta po hřebeni na sever. Vypadá dost zajímavě. Pozdeji vidím, že ji jdou 2 lidé. Je to zřejmě jakási via ferrata. Vidím římsu, po které jdou. A pak taky tunel skrz skálu. Ten je i na mapě.

Ale teď to hlavní. Tam, kam chci sestoupit, je to brutální sešup. Atterkarjoch hadra. Nevím, jestli jsem zažil něco drsnějšího. Možná ten dvojkový sestup v Gesäuse. Jenže tady je skála dost nestabilní a místy je suť. Tak složím hole a připevním na batoh, abych měl volné ruce. Začnu si prozpěvovat a s chutí se vydám dolů. Je to zvláštní pocit. Na jednu stranu cítím nejistotu. Ale zároveň i vzrušení a zábavu. Na jednu stranu chci mít tuto pasáž za sebou a být v nějakém normálnějším terénu, ale zároveň je to super. A hlavně se musím maximálně soustředit.

O nějakých třeba 100 m níž se objeví i řetězy. To se jenom směju. Teď tu dáte řetězy a předtím ne??
Za nějaký čas se dostanu už na lepší část. Teď je sklon menší a jde se po velkých šutrech. To už znám. Akorát by tu bez značek nebylo jasné kudy jít. Naštěstí je značek dost. I když často jsou dost vybledlé a chvíli trvá, než si jich všimnu.

A pak se dostanu do místa, kde značka pokračuje dolů, jsou tu takové různě urvané drny. Cesta dohromady žádná. Ale značky jsou. Nelíbí se mi to, nechci tudy jít. Vidím, že místo toho bych mohl jít na travers doprava po velkých šutrech – je tam taky něco jako značka – takové červené čáry, které ukazuji, kudy přesně. Tak to bude lepší. Protože o kus dál vpravo je vidět hezká cestička. Ta mě určitě dovede dolů. Jak traverzuju, tak si začínám říkat, že ta cestička možná vede pouze nahoru (z mé pozice vidím jen jak hezky stoupá nahoru). A taky že jo! Ta cestička navazuje na ten můj travers a jde pouze nahoru. Kouknu do mobilu na mapu. Vůbec to tam nemám. Ale nahoře na hřebenu mám vrcholek a pak z něj cesta dolů na sever.

Cestička, co mě zavede zpět nahoru na hřeben. 

Takže snad dojdu nahoru (200 m) a pak už to bude dolů ok. Zkusím to. Všechno se tu trochu rozpadá. Na poslední úsek výstupu je tu dokonce lano. A fakt že jo! Odsud je hezká cesta dolů na sever. Uff!

Poslední výšvih nahoru. 

A pohled zpět na kus hřebenu. Vpravo po té suti jsem šel. 

Tím je můj původní plán pohřbený. Zaprvé už mám asi dobrodružství dost, ukazuje se, že jen tak si libovolně zvolit stezku v Itálii se nemusí úplně vyplatit. A navíc jsem měl slézt do 2000 a pak znovu do 3000 a za sedlem kus přes ledovec. To už by bylo trochu příliš. Zvlášť když teď sestoupím ještě níž.

Tak postupně klesám, míjím ruiny nějakých obydlí, to si musím pozdeji zjistit, co to je. A pak dojdu na rozcestí. Po hlavní cestě dál bych došel do Passo del Tonale, ale já chci víc na západ, to Ponte di Legno. Tam by měla vést levá odbočka. Takže je volba jasná. Akorát že odsud je cesta šíleně zarostlá. Přitom značky vypadají celkem nově. Je to humus. Su zas celej mokrej. A je to hodně dlouhá cesta. 

Zarostlá cesta

Pak to skončí a ještě je tu další modrá stezka až do Ponte. Dojdu do města, sednu na lavičku, svačím, suším nohy a přemýšlím, co dál. Na chatu Garibaldi už je to bez šance. Budu rád, když dojdu do Temù. A tak tam dojdu a ještě váhám a nakonec skončím v kempu.

Uprostřed kemp a za ním údolí, kterým zitra půjdu. 

Je asi 17 hod. Dobře jsem udělal. Je tu krásně. Dám si sprchu, vyperu věci. Pak si zajdu na hambáč. Pohoda. Skoro si říkám, jestli si tu nedat den volna. Je tu fakt hezky.

V 11 odesílám předchozí blog a zaléhám.

31 km, stoupání 1558 m, klesání 2856 m. Celkem 306 km, stoupání 20146 m.
post

L1: den 9 – Martellerhütte – Rifugio Bozzi

Pondělí 10. července 2017

Snídaně je od 6, takže budík 5:35. Vůbec se mi nechce. Ale spát můžu doma, že jo. Za chvíli se na snídani přidávají i moji spolunocležníci Němci. Ale nálada je všelijaká. Původně mělo podle předpovědi být ráno docela hezky a od 11 pršet. Ale teď ráno se prý předpověď zhoršila a výhled z okna vypadá bídně. Kopce v mlze. I moje sedlo Fürkele ve 3000 m.


Když v 7 vyrážím, tak se zrovna vrací horolezci – startovali v 5 a došli akorát na začátek ledovce a otočili to – když není nic vidět, tak to nemá moc význam.

Já mám zatím viditelnost docela dobrou. Akorát jak v noci pršelo, tak všude přes cestu tečou potoky vody. Ale to neva. Pak následuje takovej nic moc úsek, kde už pode mnou je led a je to trochu ve svahu a já musím skákat ze šutru na šutr. No a pak přijde travers ledovce. Tady už je mlíko, ale naštěstí stopy jsou jasné. Je to jen pár set metrů.

A pak už závěrečný výšvih do sedla po suti. Absolutní mlha. Ale jak začnu sestupovat na druhou stranu, tak se to trochu zlepšuje.

V sedle jsem v čase 1:15. A do dvou hodin jsem na chatě Cevedale. Pokračuju v sestupu a najednou AU! Uklouznu na šutru a spadnu přímo na kostrč/ levou část zadnice na ten šutr. To je bolest. Za minutu se oklepu a pokračuju dál. Ale tohle asi bude bolet několik dní. No, stane se.

Za chvilku předcházím pár lidí, co jdou dolů, a pak se objevuje čím dál víc lidí, co jdou nahoru. Je pondělí, tak mě to trochu překvapuje. Asi ve 2000 je parkoviště – tady se ty lidi líhnou!

Zastavuju na svačinu. Je asi 10 hod. Pak pokračuju takovým traverzem ve svahu a to mi vydrží dlouho.

Pořád se držím okolo 2000 m. Až začne přibývat lidí a dojdu k lanovce. No jo. Jezdí z Peio Fonti, tady je mezistanice a restaurace a pak se dá ještě jet do 3000 m.

Pokračuju dál a po dvou kilometrech už to mám všechno zase jenom pro sebe. Je tu hodně všelijakých cestiček a občas mi není jasné, co kam vede a kterou zvolit. Některé ani nemám v mapě.

Pak na rozcestí zvolím takovou opuštěnou cestičku a ta mě dovede k ruině statku. Kam dál? Kousek sejdu přímo dolů po louce a napojím se na nějakou cestu. A pak je tu rozcestí. Buď rovně a budu muset ještě vystoupat 200 m, než sejdu dolů k přehradě Lago di Pian Palù, kam mířím. Anebo sejdu rovnou dolů k řece a silnici, která tam taky vede.

Volím cestu dolů s odůvodněním, že v tomhle špatném počasí je lepší jít podél řeky než někde vysoko – výhledy jsou stejně nic moc. No ale pak musím jít po asfaltu, to není nic moc. Možná jsem měl jít tou horní cestou. Naštěstí to trvá jen něco přes kilometr. A už jsou tu zase mraky lidí. A parkoviště. Po cestě nahoru k přehradě potkávám spoustu výletníků, co jdou dolů.

Jsem na okraji přehrady. Teď mi začne závěrečné stoupání. 800 m do sedla 2671 m. Jsou 2 hodiny odpoledne. Moc se mi do toho nechce. Dneska mám takovej línej den. Spousta zastávek a tak. 
No, takže se do toho pustím. S chutí do toho… Znáte to.

V sedle jsem ve 4 a pak už je to do chaty tak 10 min. Je to malá chatička. Rifugio Bozzi (2478 m). Je tu chatař a nějaká baba, která brzo odejde. Taky pár bajkerů, těch jsem potkal po cestě dost. Dneska tu budu jedinej host.

V 5 se ubytuju. Večeře bude v 7:30. Takže si jdu dát šlofíka, už jsem to potřeboval. Při manipulaci v posteli mě dost bolí ta kostrč. To bude ještě veselé.

Na večeři jsou těstoviny a pak špíz s rösti. Dezert žádný!! Pak píšu blog a venku začíná pršet. To jsem měl teda dneska kliku – pořád to vypadalo nahnutě, ale nespadla na mě ani kapka. A další dny má být relativně hezky.

34 km, stoupání 1746 m, klesání 1858 m. Celkem 275 km, stoupání 18588 m.
post

L1: den 8 – Göflaner Alm – Martellerhütte

Neděle 9. července 2017

Snídaně byla domluvená na 7:15. Takže budík 6:35. Moc se mi teda vstávat nechtělo. Navíc bylo v pokoji zatemněno, to člověka povzbudí ke spánku. No ale vstal jsem a sbalil se.

Snídaně byla spíš tak 7:30. Vyrážel jsem pozdě, až 8:30. Počasí bylo celkem ok, ale podle předpovědi mělo odpoledne pršet.


Schlanders. Tam jsem včera byl. 

V sedle 2400 jsem byl přesně za hodinu (stoupání 550 m). Odtud cesta vedla pořád napravo ve svahu nad údolím. Akorát místy trochu nahoru a dolů. Bylo to zelený, ve výšce okolo 2100 m. Určitě lepší než suť.

Pak jsem došel v hotelu Stallwies, kde končí jedna etapa. Vypadal dost honosně, to by asi bylo drahé, úplně bych se tam nehodil. Takže jsem rád, že mě včera nechali přenocovat v almu a dnes ve Stallwiesu pouze doplním vodu a pokračuju dál.

Vysoko nad údolím

Pokračoval jsem dál nad údolím, až jsem došel na silnici a najednou byly všude auta a hotely. To už začalo slušně pršet. Šel jsem od silnice nahoru k Zufallhütte (2150 m) a všichni šli proti mě dolů k autům a hotelům. Když jsem došel k chatě, přestalo pršet.

Zufallhütte

Doplnil jsem vodu a pokračoval ještě hodinku k Martellerhütte (2600 m). Chvíli jsem váhal, jestli pokračovat do sedla 3000 m, ale hrozně foukalo a navíc mohla přijít bouřka, tak jsem se rozhodl zůstat.

Musím říct, že se mi to tu líbí. Lidí tu moc není, je to menší chata. U chaty je jezírko, tak jsem se v něm vykoupal. Sprcha totiž stojí 3 eura. Bylo to osvěžující. Ale čekal jsem to teda studenější, nebylo to tak zlé.

A ty scenérie jsou tu krásné. Není divu, že je to tu populární. Fakt nádhera. A výhledy na ledovce. 
Objednávám si polopenzi. Večeře se podává v 18:30. Docela to ujde. Pak chvíli kecám s mými spolunocležníky v matrazenlageru. Je nás tu dnes málo – já, 3 Němci, pak skupinka asi 6 horolezců a horolezkyň a pak jedna rodinka. V 9 se odebírám na pokoj.

25 km, stoupání 2004 m, klesání 1277 m. Celkem 241 km, stoupání 16842 m. 
post

L1: den 7 – Bella Vista – Göflaner Alm

Sobota 8. července 2017

Budíček 6:30. O pět minut později vstávám a balím. Snídaně v 7. Opět je velmi bohatá, aspoň že tak, za ty prachy. Za chvíli se připojí Paolo. Čaj mi donesli jen v hrnku, asi 2,5 dl, to mě nepotěšili. Potřebuju se ráno pořádně napít. Tak si nechám ještě nalít horkou vodu do flašky a dělám si vlastní čaj.

Vyrážím asi 7:50. To jde. Prve dolů do Kurzras (2000 m). Je to docela fajn cesta. Ale ta vesnice je teda nic moc. Samé hotely, většinou už mají nejlepší roky za sebou. Vede odsud několik lyžařských vleků.

Ve vesnici se naštěstí dlouho nezdržím a pokračuju na jih a postupně stoupám do protějšího svahu oproti tomu, ze kterého jsem sestoupil. Prve je to takové mírné. A když se dostanu ven z lesa na louku, tak začne pořádné stoupání. Je to možná tak hodinka dřiny do 2750 m do sedla.

Pak už to jde zase jen dolů kolem dvou jezer – Schwarze Lacke a Kortscher See.

Dál pokračuje příjemné klesání prve po louce a pak lesem až do asi 2000 m, kde se napojím na štěrkovou cestu, to už moc příjemné není. Ale pořád lepší než asfalt. Tahle cesta mě dovede skoro až do Schlanders (750 m). Takže to bylo souvislé klesání 2000 m. To je docela dost. Ale z toho unavenej nejsem, víc mě zmáhá šílenej hic, kterej je ve městě.

Jsou asi 2 hod odpoledne. Váhám, jestli tu zůstat, nebo jít dál. Další destinace je Göflaner Alm (1800 m), jenže tam jsem včera volal a říkali, že jsou plní. Jinak pak až jít přes sedlo 2400 m a pak docela ještě kus na chatu ve 2200 m. No, tak to risknu. Prve teda nakupuju jídlo v Desparu a pak ho na lavičce jím. Přijde ke mně nejakej místní homeless/blázen – na všechny prská a dělá posunky. Dám mu cherry rajčata a kus chleba. Ale musí si ty rajčata v ruce půlit, protože nemá zuby. Pak mu dám ještě banán a vyrážím.

Za chvilku dojdu po silnici po rovině do Göflanu a pak už to jde prudce hore. Je fakt hic. Jde mi to dost ztuha. Navíc mám asi 2 kg nákupu, který se mi ani celý nevejde do batohu, tak mám něco v tašce a tu připnutou k batohu. Není to ideál. 

Jabloňové sady jsou tu všude. 

Stoupám a stoupám a brzo mi dochází voda – když jsem vyrazil z města, tak jsem měl asi 0,7 l. Asi v 1600 m je potok, tak se napiju. A pak už jen 200 m a je to tu! Göflaner Alm! Hurá! Je asi 17:45. Bylo to dnes trochu na doraz. Ale možná je to někdy potřeba. A teda i když mi přišlo, že to šlo fakt hodně ztěžka a pomalu, tak jsem těch 1000 m vylezl za 2 hodiny, takže to zas tak zlé nebylo.

V almu je spousta aut hasičů a dalších podobných. Mají tu sešlost. Tak možná proto říkali, že mají plno. Pán se zeptá, jestli pro mě bude místo. Bude. Super. A někdy v 7 začnou záchranáři odjíždět pryč. Aha.

Problém s mým ubytováním byl jinde. Christian, co to tu vede, je totiž hrozně slušnej a v matrazenlageru momentálně bydlí syn jeho kamaráda a ještě jeden borec. Oba tu vypomáhají. A on jim tam nechtěl nikoho dávat na spaní. Takže když jsem přišel, tak se jich zeptal a oni řekli, že je to ok.
Ten borec se jmenuje Hannes, je mu 21, je to malíř z Innsbrucku a momentálně řeší, co dál. Ideálně jak se tím začít živit. Poslední půlrok cestoval, teď bude týden tady a pak to začne řešit.

Kolem osmé už jsou hasiči pryč a všichni místní večeří. Tak říkám, jestli taky nemůžu dostat porci – jestli toho mají dost. Ok! Dostanu dva takový knedlíky z vajec a housky a dalších věcí a k tomu salát. 
Všichni jsou tu milí. Su fakt rád, že jsem nezůstal dole ve městě. Zrovna je tu na návštěvě rodinka toho kluka, co tu pomáhá. Bavím se s nima a dozvídám se trochu o zdejší situaci s němčinou a italštinou. Jsem v Jižním Tyrolsku. Od konce první světové války patří Itálii. Ale je tu hodně Němců, například i tady ti lidé na tomto almu. Společnost je tu rozdělená. Tak 60 % je Němců a 40 % Italů. Moc se spolu nebaví. Mají školy zvlášť. Dřív to měli Němci těžší, dneska už v rámci Tyrolska můžou i s úřady komunikovat německy a celkově se situace zlepšila, už nejsou občané druhé kategorie. Ale většina Italů si myslí, že by měli mluvit italsky – je to přece Itálie. Například Paolo ze včerejška.

Po večeři se ještě bavím s Hannesem o jeho malování a výletě. Většinu času cestoval po Evropě za dalšíma malířema, které zná, a malovali spolu. Poslední měsíc byl pak v Thajsku. 

Spát jdeme o půl 11.

34 km, stoupání 1862 m, klesání 2842 m. Celkem 216 km, stoupání 14838 m.
post

L1: den 6 – Ramolhaus – Bella Vista

Pátek 7. července 2017

Snídaně se podává od 6, takže mám budíka na 5:35. Ale v noci musím 2x na záchod, protože jsem se večer snažil dohnat pitný režim, a posouvám budík na 5:55. Na snídani jsem v 6:20. Jsem spokojen. Rozhodně lepší než na předchozí chatě. Je tu docela bohatý bufet.

Vyrážím v 7:30 jako jeden z prvních. Ale zabloudím. Měl jsem totiž pocit, že to značení a žebříky, po kterých jsem šel včera, jsou jen pro ten vrchol a že cesta do sedla vede víc vpravo. Ale to byl omyl – včera jsem totiž v tom sedle už byl, aniž bych si to uvědomil. Výsledkem bylo, že jsem ztratil tak 30-45 min. Šel jsem totiž prve směrem na nějaký vrchol. Po ledovci prve kus nahoru. Pak travers ledovce a to už mi přišlo divné, když to začalo být trochu strmější a ledovaté. Tak jsem se koukl na mapu a ejhle, jsem úplně mimo.

Tady jsem vylezl vpravo po sněhu nahoru

A pak ještě kousek tady

Vrátil jsem se zpět na stezku a akorát jsem potkal Saskii a Eikeho, kteří tam zrovna došli. Taky udělali podobnou chybu jako já, ale jen kousíček a brzo si to uvědomili.

Dál už to byla normálka. Akorát teda ta cesta byla místy nic moc – takový obří šutry, který nemám moc rád.

K chatě Martin-Busch Hütte (2500) jsem došel 11:30. Ještě jsem si ani nesedl a už jsem si objednal bergsteiger essen – v tomto případě špagety s tomatovou omáčkou a k tomu salát. Byla to obří porce a chutnalo mi. 8,50 eur.

Ve 12 jsem vyrazil dál – na chatu Bella Vista přes Saykogel (3300 m). Začátek byl fajn, ale brzo začal zase ten humus – obří šutry. Navíc to trvalo nějak dlouho, protože jsem čekal, že to bude jen 3100.

Za 2 a půl hodiny od oběda jsem byl ve 2500 na rozcestí, kde jsem odbočoval zase nahoru směrem k chatě Bella Vista (2800 m). Na začátku psali 6 hod do nějaké chaty a teď už jen 1 hod. Wow. Na moji chatu ještě prý 2 hodiny. Bylo to spis tak hodinu a čtvrt. Cesta to byla docela dobrá, mírně nad údolím pozvolna do kopce.

Po cestě byly už zase vidět hezké ledovce. Ale musím říct, že se mi to tu nijak moc nelíbí. Jsou tu všelijaké vleky, nahoře na skále jakýsi hotel. A chata je taková obří. Je hezká, to jo. Ale na mě je to tu příliš… rozvinuté? Anebo komerční. Navíc je to dost drahé – 59 euro. Nocleh, večeře, snídaně. Aspoň jedna věc mě potěšila – mají tu u chaty saunu a je v ceně.

Takže jsem se prve ubytoval, prevlíkl, dal si sprchu a pak jsem si dal saunu. Druhé kolo jsem trochu přehnal a chvíli jsem byl trochu mimo. Ale super, bodlo to.

Je tu spousta horolezců s ledovcovou výbavou. Jen tu mají pauzu a na noc jdou kamsi dál, ale to jméno mi nic neřeklo. (Pak jsem zjistil, že šli na Hochjoch Hospiz, viz dále.)

V 7 je večeře. Na stolech jsou jmenovky. Posadili mě s Paulem – doktorem z Říma, který se po dnešním výstupu na Weisskugel (3738 m) cítil unavený a nechtěl už se skupinou pokračovat na další chatu – ostatní šli do chaty Hochjoch Hospiz, asi tak 2 hodiny chůze. Vyráželi dnes ráno z Bella Visty v 5 ráno a zpět dorazili v 5 odpoledne.

Večeře byla super. Prve plněné těstoviny – takové ty taštičky, teď si nevzpomínám na jméno. Když jsme dojedli, tak chodili nabízet přídavek. Pak byla polívka s vejcem a parmezánem. Opět jsem si přidal. Pak hovězí roláda s polentou a fazolovými lusky. I toho jsem si přidal. A jako dezert taková buchta s krémem. U té nenabizeli přidat. Myslel jsem, že prasknu. Ale zároveň jsem věděl, že mám metabolismus tak rozjetej, že do rána budu mít opět hlad.

Tak nakonec to tu není tak zlé. Po večeři uz jdu pomalu do postele a ještě si chvíli čtu. Spát jdu asi v 10.

27 km, stoupání 1962 m, klesání 2120 m. Celkem 182 km, stoupání 12976 m.