post

Nepál 2013/2014: Lukla, Namche, Dingboche

Tento článek navazuje na tento: Nepál 2013/2014: Numbur Cheese Circuit

Tak fajn, konečně jsem byl v bezpečí populárnější cesty, kde o guesthousy není nouze, takže už žádné vaření, trochu lehčí batoh (zbývající benzín, ovesné vločky, rýži a cukr jsem daroval majiteli guesthousu) a relativní civilizace. Ovšem že by zbytek cesty byl lážo plážo, to se říct nedá – hned další den mě čekalo stoupání 2000 m a klesání 1000 m. Teda aspoň takový byl plán, pokud jsem chtěl za 3 dny dojít do Lukly. Majitel guesthousu mi tvrdil, že za 3 dny tam určitě nedojdu, spíš 4 nebo 5. To mě vždycky pobaví, když mě někdo vůbec nezná, ale má jasno v tom, co můžu a nemůžu zvládnout. Nejsem mistr světa amoleta, ale přece jen jsem plánoval jít o trochu rychleji, než je průměrné turistické tempo.

Pondělí 6. 1. 2014 – den 8

Vyrazil jsem v 8:55 – rekord! Jde to docela dobře. Poprvé jsem se zastavil po 100 minutách a koukám, že jsem vystoupal už 750 m. To by šlo! Dávám si 2 hrnky milk tea: Stálo to 50 NPR (10 Kč), ale platím jen 30 (neměli drobné). Kolem poledne dojdu do Dakchu (2900 m), kde si dám Dal bhat a Coca colu. Tu neměli. Tak Fantu. Byla 3 roky stará (přitom best before 2,5 months after manufacture date) a neměla už bublinky. Žádal jsem slevu. Dohromady to stálo 420 NPR (85 Kč). Pan domácí mi říkal, že dneska to určitě do Junbesi, kam jsem měl namířeno, nestihnu. Ehm, další takovej.

Zatímco jsem jedl, dorazil jeden Kiwi a jedna Australanka, oba s průvodcema. Šli všichni spolu. Pak pokračovali a za chvilku se zastavil Jeff – další Kiwi – byli to úplně první turisté, co jsem viděl od Shivalayi (den 1).

Ve 13:10, po hodinové pauze, jsem pokračoval. Asi 14:15 jsem znovu potkal dvojici a ti prý, že Jeff je předehnal a že šel pěkně rychle. Vzal jsem to jako challenge, že ho dohoním.

Asi 15:30 jsem byl v sedle a po chvíli klesání jsem ho skutečně dohnal. Pak jsme už šli spolu a dost rychle (sám bych nejspíš ani tak rychle nešel). Chvíli před 5. jsme dorazili do Junbesi (2700 m). V hotelu se připojil ještě Němec Klaus, co šel opačným směrem. Na večeři jsem si dal cheese tomato fried potato. Docela dobrý! Junbesi je hezká vesnice – narozdíl od některých jiných osad má skutečný život místních – je tam stupa, škola, má to 120 obyvatel.

Úterý 7. 1. 2014 – den 9

Start: Junbesi (2700 m)
Cíl: Jubhing (1680 m)
Útrata v guesthousu: 990 NPR (200 Kč)

Ráno jsem vyrazil v 8:40 – opět nový rekord! Oba kluci ale startovali o dost dřív. Cesta vedla prve mírně do kopce. Zastavím se, abych si oblíkl bundu a rukavice. Na sluníčku pak druhá zastávka, abych si zase odlehčil – a co to? AUS-NZ pár je tu. Prohodíme pár slov a jdu a už je asi neuvidím (nakonec jsem je potkal náhodně v Namche při cestě zpět) – dojdu dál než oni.

Docela férovej výhled, takovou terasu bych bral:

Jde mi to do kopce dnes nějak pomalu. V 11:55 oběd v Gingmu (2830 m), zbývá tedy snad jen 250 m stoupání. Smažené nudle, ve skutečnosti spíš špagety (se zeleninou). A dobrý!

Pauza skončila 13:06 a v sedle 3080 m jsem nakonec až asi 13:56. Dolů jdu docela pomalu, moc mi to nejde. 15:05 jsem v Nunthala (2194 m). Tam si dám čaj za 30 NPR (6 Kč). 15:15 jdu dál a rozcházím se rychleji, jde to – prudce dolů až k řece a přes most. A pak nahoru, ble. Pomalu dojdu do Jubhingu, ale jdu dál. Zkouším poslední guesthouse, ale je zavřený. Jdu tedy dál a asi v 17:20 stavím u Silent View Guesthouse. Je to takovej brloh. Ale milej. Podle GPS snad 2030 m. A místní říkají, že napůli cesty mezi Jubhingem a Kharikholou – jestli je to pravda, tak super!

Přišli Nepálci – studenti a žáci – míří domů na velké prázdniny, je jich asi 5. Pohodlí na spaní není nic moc, v pokoji je super vynález – díra ve zdi a tam lampička – pro oba pokoje! Nepálci spali v tom druhém pokoji – když šli spát, tak si samozřejmě rožli. A pak nezhasnuli. Tak jsem nakonec vstal a zhasl sám.

Středa 8. 1. 2014 – den 10

Útrata v guesthousu: 650 NPR (130 Kč) – tak aspoň že to bylo levný!

Start 9:05, za 45 min. Kharikhola. V 11:06 pauza – Buspa. Z nějakýho důvodu jsem vůbec nebyl rychlejší než čas na mapě. S takovou to na úroveň Lukly těžko zvládnu.

Zabijačka:

Oběd až 13:50 v Paiya (2730 m). 15:00 znovu jdu a 16:45 docházím dolů do Surke (2290 m) a zůstávám. Pokud chci zítra do Namche, tak to bude dlouhej den. Jo, oběd stál 650 NPR (130 Kč) – drahota!

Čtvrtek 9. 1. 2014 – den 11

Útrata v guesthousu: 1310 NPR (260 Kč)

Start 7:50 – nový rekord. A vyplatilo se. 11:40 zastavuju na oběd, 12:45 pokračuju a asi 15:40 jsem v Namche (3400 m), spolu s Řekem, kterého jsem potkal po cestě. Ale loučím se s ním, že jdu do Namaste Hotelu za Jeffem. Jenže ten je zavřený. Takže se ubytovávám v Holiday Namche. V pátek se dozvídám, že oba kluci jsou v Hotelu Zamling.

Dva mosty nad sebou. Ten vyšší je odhadem tak 50 m nad zemí. Možná víc:

Namche je obří. Je tu tak 50 hotelů. Ale teď je tu hlavně pěkně mrtvo! Prý že leden je vůbec nejslabší měsíc, co se týče turistů – do Sagarmatha NP jich vstoupí asi 400. Spousta hotelů a obchodů je zavřených. Představoval jsem si to asi trochu jinak.

Večer na wifi se dozvídám, že v Brně je po mně sháňka a dokonce o mně ví i konzulát. Dobrý, no. Totiž naposled o mně slyšeli na Silvestra, když jsem pár lidem volal satelitním telefonem, a očekávali, že se ozvu dřív. Jenže já jsem dřív neměl internet.

V Namche je spousta elektřiny pro všechny – na rozdíl od hlavního města Kátmandú v podstatě nemají výpadky. Večer v jídelně dokonce mám elektrický přímotop jen pro sebe!

Pátek 10. 1. 2014 – den 12

Ráno pohodička, slunce svítí do oken. Den volna. První od začátku treku. Po snídani jdu do města a tam je opravdu MRTVO! Kupuju Toblerone za 250,-. Jdu do jediné otevřené „pekárny“ a dám si apple pie s čajem. Platím 450 (450+50)!! WTF!

Večer ve svojem guesthousu potkávám filipínský pár, který jsem potkal v Kátmandú při vyřizování TIMSu a vstupu do národního parku. To je milá náhodička. Momentálně žijí v Toskánsku a nějaký čas strávili i v Praze. Jejich blog je tady, ještě ho musím prostudovat: Sarong In Our Backpacks.

Nemám už moc času, a tak jsem vymyslel takovej bleskovej výlet – za jeden den dojdu do Dingboche (4400 m), tam přespím. Druhý den ráno vylezu na kopec přes 5000 m a třetí den se vrátím zpět do Namche. (Nakonec to dopadlo tak, že jsem se vrátil do Namche hned druhý den po návratu z kopečku.) Výhoda je, že jsem v Namche konečně mohl nechat nějaké nepotřebné věci – vařič, stan atd. – takže to snad půjde líp.

Sobota 11. 1. 2014 – den 13

Útrata v guesthousu: 2880 NPR (za 2 dny; wifi 500, vyprání 500)

Pohled na Namche z mojeho pokoje v sobotu ráno:

Vyrazil jsem v 8:17, oběd jsem si dal v Deboche (3900 m) a do Dingboche (4400 m) jsem dorazil v 16:15. Takže to bylo 7 hodin chůze – not bad! Ale teda nebyla to lehká cesta. Jednak bylo od začátku zataženo a chvíli ají začal trochu padat sníh a docela foukalo. Pak je tu oblíbená nepálská vychytávka – nahoru, nahoru, dolu, nahoru, dolu, nahoru. Takže jsem z Namche o kus vylezl, pak slezl 250 m k řece a pak 700 m stoupal do Tengboche. No a tak celkově byla nahoře zase zima a já už jsem na to nebyl moc zvědavej.

Když jsem došel do Dingboche, tak jsem přemýšlel, do kterýho guesthousu půjdu. Ale hned u prvního jsem viděl, že někdo v jídelně je, tak jsem si říkal, že to zkusím. Byla to package tour – 10 lidí (Anglie, Austrálie, NZ, USA) + nosiči + průvodce. S takovýma lidma si toho člověk moc neřekne – už kvůli tomu, že za těch pár dní, co jsou spolu, jsou sehraní dohromady a mají svoje témata a hry. Večer měli briefing, kde se dozvěděli, kolik další den ujdou km, kolik to bude trvat hodin a jak to bude náročné.

V jídelně byly uprostřed kamna, kde se během večera topilo jačím trusem, takže tam bylo docela teplo. V pokoji pak ale bylo asi -3,5 a na záchodě trochu zamrzla káď s vodou na zalívání – musel jsem prve udělat díru do ledu.

Neděle 12. 1. 2014 – den 14

Start 8:05, do batůžku jsem si vzal mj. horký čaj v PET, který jsem schoval do péřové rukavice, ale nakonec jsem si ani neloknul a vypil jsem to až zpět dole. Měl jsem namířeno na kopeček Nangkartshang (5073 m), který je přímo nad vesnicí a je z něj výhled na několik 7 a 8tisícovek. Není to vlastně tak úplně samostatná hora, jen taková vyvýšenina před dalším stoupáním na skutečný vrchol, který je asi o 500 m výš. Původně jsem uvažoval jít na jiný kopec, který má asi 5600 m, ale nakonec jsem usoudil, že v té zimě mi tohle stačí a pak půjdu co nejdřív dolů do tepla. Su pěkná máčka, co?

Na Nangkartshang byla cesta přímočará a krátce po 10. jsem byl nahoře. Výhled byl fakt hezký.

Ale začínalo čím dál víc foukat, takže jsem se tam moc dlouho nezdržoval.

Po cestě dolů jsem potkal prve pár jaků (fakt nechápu, co v té pustině okusovali) a pak skupinku Korejců. V 10:55 jsem byl zpět v guesthousu. Sbalil jsem se, dal si polívku a v 11:45 vyrazil dolů.

Po cestě jsem pomáhal jednomu nosičovi, co si dal pauzu a pak nemohl zvednout ty 2 propan-butanový bomby, co nesl. Maj to těžkej život. Nosičů tu člověk potkává mraky. Často je to otec s 12letým synem apod. Do Namche jsem dorazil 16:45, docela unavený.

Malá vsuvka. Může to vypadat, že to s těma číslama trochu přeháním. Jenže když člověk jde několik hodin v kuse, tak co má dělat. A navíc jsem měl čísla vždycky rád. Jasně, kdybych byl co k čemu, tak bych ten čas využil k vymyšlení nějakýho super vynálezu, co by zachránil svět.

Pondělí 13. 1. 2014 – den 15

Hurá, poslední den chození! A navíc docela pohodička – není kam spěchat, protože stejně letět z Lukly můžu nejdřív další den. Nakonec se mi to přece jen povedlo docela rychle. Vyrazil jsem v 8:45 a v Lukle jsem byl v 13:55 (oběd mi zabral 45 minut).

Vstup do Lukly:

Letiště v Lukle:

Ze všeho nejdřív jsem šel na letiště, abych si sehnal letenku. Ale na letišti už nikdo nebyl – je tam provoz jen dopoledne. Tak jsem šel na hlavní ulici, kde je krámek té aerolinky (Tara Air) a ten byl zavřenej. Tak jsem šel do jednoho guesthousu, kde měli napsaný, že prodávaj jejich letenky. A tam mi borec řekl, ať přijdu za 45 min. Tak jsem přišel a on že ať jdu s ním, že jde zrovna do toho krámku na hlavní ulici, že už bude otevřenej. Tam si holka zapsala moje jméno, řekla mi, že budu ve druhým letadle a že ale zaplatit mám až zítra ráno. Zvláštní. Mimochodem, i v Lukle bylo docela mrtvo. Je tam několik západně vypadajících kaváren, ale některé byly zavřené a ty zbylé prázdné. Taky po cestě z Namche je asi 5 reklam na jednu zápaďáckou hospodu a i ta byla zavřená.

Úterý 14. 1. 2014

V úterý ráno v 8 jsem byl na letišti a po půl hodině mi řekli, že zatím můžu jít zpátky na guesthouse a že mi zavolaj, až bude čas – že totiž je v Kátmandú zatím mlha, takže se poletí později. Asi po hodině mě zavolali zpět, ale nakonec jsme vzlítli až ve 12 hod.

Vpředu Simrik Airlines, vzadu letadlo Tara Air, kterým jsem letěl:

Borec napravo (asi 1. důstojník) byl takovej frajírek, nalízaný nagelovaný vlasy, ray bany, Top Gun style:

Sice jsem si sedl do první řady (kupodivu se k tomu ostatní moc neměli), ale bohužel jsem si sedl nalevo místo napravo, takže jsem neviděl všechny ty velké hory. Ale i tak to bylo zajímavý – letí se skoro až do KTM pořád mezi horama docela nízko.

Jinak o Lukle se říká, že je to nejnebezpečnější letiště na světě. Obecně je lítání, zvlášť pokud se bavíme o velkých letadlech, hrozně, ale hrozně bezpečný. Takže jakmile se nějaký letiště stane dějištěm nehody s oběťmi na životech, tak v tu ránu se bezpečnost toho letiště propadne hluboko pod průměr. Podle aviation-safety.net byly oběti pouze při jedné nehodě v roce 2008, kdy zahynulo 18 lidí. Ostatní nehody byly bez obětí. Na wiki se píše o 3 obětech v roce 2004 (pouze posádka, žádní cestující), pak těch 18 v roce 2008 a pak ještě minulý rok (2013) jedna oběť při pádu vrtulníku. Vzhledem k tomu, jak málo se tam lítá oproti velkým letištím (mimo sezónu tak 5-6 letadel denně – vždy přílet a odlet, v sezóně několikanásobně víc), tak opravdu těch pár nehod udělá ve statistice hodně. Ale vláda nedávno zpřísnila pravidla, takže i v podmínkách, kdy se dřív lítalo, se teď nesmí lítat. Prostě bych to neviděl tak dramaticky.

Let z KTM jsem měl až v pátek, tak jsem přemýšlel, co se zbylým časem – rozhodně jsem nechtěl hnít v Kátmandú. Helča, která s Láďou byla v Nepálu s Láďou asi o rok dřív (blog zde), mi poradila, abych si zajel do Bhaktapuru, a tak jsem také učinil a nelitoval jsem. Zaujal mě tak, že o něm napíšu zvlášť.

Závěr

Bylo fajn být v relativní civilizaci – oproti Numbur treku to byl pokrok. Ale jinak mi přišlo, že cesta z Jiri do Lukly (aspoň ta část, co jsem šel já) není zase tak zajímavá. Je to pořád nahoru a dolů z vesnice do vesnice a pokud už člověk v Nepálu byl, tak ho tu asi nic nepřekvapí. A když jsem se konečně dostal do Namche, tak už jsem neměl moc času chodit dál. Bylo by fajn se tam někdy vrátit a projít si to tam víc. A pokud možno v období, kdy je trochu tepleji. Jenže to je ošemetný – v takovým říjnu tam musí být neuvěřitelný množství lidí, musí to být šílený. Možná by byla zajímavá alternativa konečně jít přes Ampu Lapcha – tam nejspíš i v sezóně nebude zase tolik lidí. Kdoví, co příští léta přinesou.

post

Nepál 2013/2014: Numbur Cheese Circuit

Původně jsem si myslel, že ještě pár let potrvá, než se do Nepálu znovu podívám (poprvé jsem tam byl na přelomu 2011/2012 a tehdy jsem šel trek okolo Annapuren a pak k Annapurna Base Campu). Ale když se objevila zajímavá nabídka, tak jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Navíc po výletě do Peru na jaře 2013 jsem měl pocit, že mám zase víc zkušeností a chce to posunout se o kus dál.

Pročetl jsem si wawrikův blog a zaujal mě trek kolem Mera Peaku a pak přes sedlo Amphu Lapcha (více zde). Byl to plán hodně ambiciózní, až příliš. Zvlášť vzhledem k tomu, že jsem měl jet sám. První zádrhel se ukázal vlastně už doma – když jsem se před odletem začal balit, došlo mi, že všechnu tu výbavu ani náhodou nenacpu do batohu – kromě klasických věcí na kempování i lano, úvazek, mačky, cepín, satelitní telefon a další věci. Vyřešil jsem to tak, že jsem si k batohu přibral ještě kufr s tím, že to finální zabalení vyřeším až v Kátmandú. Další zádrhel se objevil, když jsem z Kátmandú volal majiteli několika ubytoven v té oblasti, kam jsem se chystal, a on mi řekl, že se moc daleko nedostanu, protože tam dál je moc sněhu. To jsem ještě pořád měl v plánu to zkusit. Ale 3. a zásadní problém byl ten, že se kvůli silnému větru nelítalo už 6 dní do Lukly, takže jsem nakonec musel změnit plány. Ale popořadě.

Cesta do Nepálu pro mě začala na Štědrý den ráno, když mi v 9:30 jel od Grandu autobus do Vídně na letiště. Ve Vídni jsem měl díky akci Citibank vstup do salonku zdarma. Jelikož jsem byl na starém terminálu, tak jsem musel vzít za vděk salonkem Jet, který není nic moc. No, aspoň jsem se trochu najedl. Ve 14:50 jsem letěl z Vídně do Düsseldorfu s AirBerlin. Na přestup jsem měl skoro 5 hodin, a tak jsem se jel podívat do města. Za moc to nestálo – bylo docela škaredě, později začalo i foukat a pršet. Ale aspoň jsem udělal pár fotek.

Ve 21:05 jsem letěl z Düsseldorfu do Abu Dhabi, opět s AirBerlin. Místa na nohy mají docela málo, zvlášť na to, že je to 7hodinový let. Co mě ale velice mile překvapilo, bylo snad nejlepší IFE (In-Flight Entertainment), co jsem kdy kde viděl. Obrazovka na každém sedadle dost připomínala tablet – kapacitní dotykový displej, rychlá odezva, vysoké rozlišení a k tomu dobrá nabídka obsahu. Dokonce když se někomu přístroj pokazil, letuška mu ho vyměnila za nový. Jediná vada na kráse byla, že to byl noční let, a tudíž jsem se spíš snažil spát než koukat na filmy.

V Abu Dhabi na Terminálu 1 byl pěkný frmol, jak už to bývá – moc lidí a málo místa. Mnohem lepší je v tomto ohledu nový Terminál 3, jenže jsem to čekání neměl zase tak dlouhé, aby se mi tam chtělo přemísťovat. V 9:50 ráno jsem letěl konečně do Kátmandú, tentokrát s Airbusem 330 v barvách Etihad Airways. Místa na nohy bylo o poznání víc.

Strategicky jsem seděl na levé straně, takže s blížícím se Kátmandú byly vidět i nějaké hory.

Kolem 15. hodiny ve středu 25. prosince jsem konečně dorazil do cílové destinace, hurá! Jediný mensí problém byl při čekání na vízum – naše fronta měla úředníka, kterej byl šíleně, ale šíleně pomalej! Nakonec dokonce odešel, to jsme se zasmáli. Po vyzvednutí zavazadel a projití několika rentgenů jsem konečně byl venku a tam na mě čekal borec z mojeho hotýlku – bylo to poprvé v životě, co na mě někdo čekal s papírem, na kterém bylo moje jméno. Prý tam čekal asi hodinu, dobrej výkon.

Čtvrtek jsem měl vyhrazený na dokoupení jídla a hlavně sehnání povolení do národních parků. To se mi povedlo a těšil jsem se, že v pátek ráno odletím do Lukly, což je vstupní brána do oblasti kolem Everestu. Měl jsem letět v 8:15, takže v 7 ráno jsem byl na místě. Brzo jsem se dozvěděl, že už se asi 6 dní nelítá (kvůli silnému větru v Lukle) a že ani první let ten den neodletěl, ale že prostě musíme čekat – někdo mi říkal, že tam byl už předchozí den a čekali asi do 14 hodin, než jim konečně řekli, že se to přesouvá na další den. Uff. Nejhorší bylo, že v hale bylo asi 11 stupňů, a i když venku začalo krásně svítit sluníčko, tak my jsme museli čekat v té kose, jestli náhodou nepřijde zázrak. Asi v 11 hodin jsem se rozhodl to pro ten den zabalit a nechal jsem si let přesunout na další den.

Ve 12 jsem tedy byl už opět ve svém guesthousu. Rozhodl jsem se jít projít ke chrámu, který jsem náhodně našel na mapě a vypadalo to docela blízko. Chrám se jmenuje Swayambhunath a vyznačuje se tím, že je na kopci a že je tam spousta (prý svatých) opic. A ty opice jsou hrozně drzý. Nesl jsem si v ruce rozpitou Coca Colu a jedna opice ode mě očividně chtěla něco vyloudit. Tvářil jsem se jako by nic a šel jsem dál nahoru po schodech. Když tu náhle mi ta opice vytrhne tu colu zezadu z ruky! Je to možný?! Odnesla si ji kus bokem na kamennou zídku a začala se do ní dobývat. Nakonec se jí povedlo udělat malou dírku, kterou cola začala výtýkat. Párkrát to olízla a pak zjistila, že to není nic moc. A já jsem si v duchu říkal: „Že ti to teda stálo za to!“

V sobotu ráno jsem se tedy pokusil znovu odletět do Lukly. Ale ani tentokrát mi štěstí nepřálo – od rána se opět nelétalo. Už asi v 9:30 jsem se rozhodl, že to balím – když už brzo ráno je příliš větrno, tak v průběhu dne se to spíš ještě zhorší, než aby se začalo lítat. Další den v háji. Rozhodl jsem se, že na to kašlu, vrátím letenku a další den pojedu autobusem do Shivalayi, odkud se dá do Lukly dojít za 4 dny, když se člověk hodně snaží. Původní plány tím pádem byly pasé – neměl bych už na ně dostatek času. Pořád jsem mohl jít do Lukly, pak Namche a pak na Gokyo Ri anebo Everest Base Camp anebo oboje. Ale to bych celou dobu byl v relativní civilizaci, a tím pádem s sebou táhnu všechno to vybavení zbytečně. Navíc bych utratil víc peněz.

Nakonec jsem nápad na alternativu dostal v podstatě náhodou – šel jsem si koupit mapu, která by měla trasu z Shivalayi do Namche a dál. Podařilo se mi najít velice novou mapu z října 2013 a na té mapě jsem si všiml jedné vyznačené stezky – Numbur Cheese Circuit. Je to okruh, který začíná v Shivalayi a místo na východ směrem na Luklu se jde přímo na sever, na konci stoupání v nejsevernější části treku se pak přejdou 2 sedla (4600 a 4800 m) a pak se zase sestupuje na jih a nakonec se člověk dostane zpět na hlavní stezku do Lukly, akorát o kus dál (asi den cesty z Shivalayi). Zajímavé na tomto treku je to, že je to opravdový trek – značnou část se jde mimo civilizaci a člověk tedy potřebuje stan, jídlo i všechno ostatní nést s sebou. V mém případě jsem kempoval 5 dní a za tu dobu jsem neviděl vůbec nikoho. V létě je situace určitě jiná – jednak víc turistů a jednak místní, kteří ve vysokých pastvinách v teplejším období pasou jaky.

V neděli ráno jsem tedy vyrazil autobusem do Shivalayi. Je to asi 200 km, ale trvá to kolem 9 hodin, a to přesto, že celá cesta až do Jiri je asfaltová a až poslední kratší úsek je polňačka. Po cestě mě zaujal v jednom místě policejní checkpoint a u něj nápis: „To defecate in this area is to commit a social crime.“ Tak určitě. Několikrát jsme taky zastavovali – jednak na jídlo a jednak bylo asi cosi v nepořádku v naším autobusem, ale nedozvěděl jsem se co.

Do Shivalayi jsme se dostali až po tmě – asi o půl 6. V autobuse vepředu jela Američanka Lindsey se svým průvodcem, tak jsem se k nim vetřel – říkal jsem si, že chlapík určitě bude vědět, kam se jít ubytovat.

Ubytování: River Guesthouse
Útrata: 1150 NPR (dělí se 5, takže asi 230 Kč)

Pondělí 30. 12. 2013 – den 1

Start: Shivalaya (1790 m)
Cíl: Pani Pakha (3105 m)
Doba chůze: 7,5 hod

Konečně je to tady! V úterý ráno jsem vyrazil z Brna a v pondělí o necelý týden později konečně vyrážím na trek! Vyrazil jsem v 9:15, ale špatným směrem (místní moc nerozuměli mým otázkám a pro jistotu kývali, jako že jdu dobře). Takže jsem šel prudce do kopce zcela zbytečně.

Naštěstí nějaké děti mi poradily, a tak jsem se vrátil (a mezitím potkal Lindsey s průvodcem – byla to jejich cesta). V 9:40 jsem konečně byl na správné cestě – velmi mírně stoupajícím údolím podél řeky.

Prve jsem minul Garjang – tam je ještě dokonce guesthouse. Pak Khare (2100 m) – poslední osada. Tam jsem si dal oběd – trvalo to snad hodinu a půl a Dal Bhat neměl žádnou zeleninu! A stálo to 300 (tedy 60 Kč)! Místní se ptali, kam ještě jdu. Když jsem řekl „Pani Pakha“, tak se tvářili trochu, jako že je to ještě kus cesty. Vyrážel jsem od nich před 3. a do tábora dorazil chvíli před západem slunce – před 6. Poslední úsek byl makačka.

Úterý 31. 12. 2013 – den 2

Start: Pani Pakha (3105 m)
Cíl: Mane Danda (3940 m)
Skutečný cíl: Místo u řeky asi o hodinu dál (3700 m)
Doba chůze: 6 hod

V úterý jsem vstal někdy před 8. Spal jsem jen ve spacáku v přístřešku a bylo to docela ok. Vystartoval jsem někdy po 10. ráno a přede mnou bylo prudké stoupání dál lesem nahoru. Několikrát jsem myslel, že to už je to ono, kam se chci dostat, a furt nic.

Když jsem tam nakonec došel, zjistil jsem, že tam je sice hadice, ale žádná voda!

Vydal jsem se tedy dál po cestě, měla dojít dole k řece. Bylo to únavné – když člověk chce jít dolů a ono to začne stoupat (takové a komplementární překážky byly mým frustrujícím denním chlebem).

Nakonec jsem došel k řece, hurá (asi v 16:30). Řeka byla z většiny zamrzlá se sněhem, ale nebyl problém najít tekoucí vodu. Postavil jsem si poprvé stan, najedl se čínské nudlové polívky a napil čaje. Byl jsem docela dehydrovaný, protože naposledy jsem pil ráno a byl to docela náročný den. Večer ve stanu mě napadlo, že když je ten Silvestr, tak bych mohl někomu popřát – zavolal jsem tedy satelitním telefonem domů rodině a pár kamarádům (těm, co to zvedli). Na dlouho to bylo naposledy, co jsem se někomu v ČR ozval a později jsem se dozvěděl, že o mě pak měli strach – tato část treku mi měla trvat max. 7 dní a já se furt ne a ne ozvat. Bylo to nedorozumění – s nikým jsem se totiž nedomlouval, že se ozvu tehdy a tehdy. Ve stanu bylo -6 a docela mě bolelo v krku – tělu trvalo docela dlouho, než si na tu zimu zvyklo.

Středa 1. 1. 2014 – den 3

Start: Místo u řeky (3700 m)
Cíl: Khola Kharka (4000 m)
Doba chůze: 6 hod

Hlavním cílem pro tento den bylo zdolat sedlo Panch Pokhari (4607 m), kterému předchází několik jezírek, a pak sejít někam dolů do tábora. Ráno jsem měl docela brzký rozjezd – v 7 vstávání a asi 9:23 start treku. Jenže na první pokus jsem zvolil špatnou cestu – vzhůru skrz trní, doufaje v nalezení cesty.

Nakonec jsem se musel vrátit zpět dolů k řece – ztratil jsem půl hodiny.
Asi ve 12:30 jsem si u prvního jezírka dal pauzu na nudle. Docela foukalo a začaly přicházet mraky.

Za hodinu a čtvrt jsem znovu vyrazil směrem k sedlu a doufal jsem, že špatnému počasí uteču do vedlejšího údolí (to se nakonec podařilo). Ve 3 jsem dorazil k sedlu.

Sedlo Panch Pokhari:

Tak to by bylo, teď už jen dolů. Ale ne tak rychle, ono to po chvíli uhlo doleva a zase nahoru, né! Nakonec se cesta stočila prudce dolů k řece a před půl paté jsem byl konečně v kempu 3 – Khola Kharka (4000 m). Udělal jsem si v přístřešku oheň, důsledkem čehož jsem měl pak všechno oblečení zauzené, ale aspoň mi bylo u ohně teplo a do stanu jsem šel až kolem 8. večer. Myslel jsem, že mapa ukazuje kemp blbě a ve skutečnosti jsem dál, ale ono to skoro sedělo, jak jsem zjistil další den.
Stan na otevřeném prostranství byla chyba – byl silný vítr s poryvy. Nemohl jsem spát. Místy se celá konstrukce stanu prohnula, čekal jsem, kdy praskne. Vydržela.

Čtvrtek 2. 1. 2014 – den 4

Start: Khola Kharka (4000 m)
Cíl: někde pod sedlem Gyajo La (4880 m)
Skutečný cíl: Tare Kharka (4140 m) – před sedlem
Doba chůze: 3-4 hod

Start jsem měl docela pozdě, což nevadilo – úplně původně jsem chtěl přejít sedlo, ale pak jsem na mapě zjistil, že je to ještě dálka – dál, než jsem si myslel. A pak se ukázalo, že ve skutečnosti je to ještě dál – že jsem toho ušel míň, než jsem myslel.

Nupche Khola směrem, odkud jsem přišel:

Cesta vedla prve dolů do údolí, až do výšky 3700 m, a pak pomalu stoupala údolím až do osady Tare Kharka, odkud bylo sedlo už na dohled.

Sedlo Gyajo La je přímo uprostřed, kemp je na druhém břehu úplně vpravo:

Každý předchozí den jsem měl pořádný záhul, takže jsem cítil, že odpočinkový den je potřeba. Až na to, že v Tare Kharka byla kosa i na slunku a v 16:30, když přišel stín, klesl teploměr na -8,5 stupňů. Postavil jsem stan v nízké kamenné chatce, z jedné strany přistavěné k obřímu balvanu. Doufal jsem, že se tak ubráním větru. Bohužel to fungovalo jen napůl – z nějakého důvodu byl kus střechy (dřevěná prkna) demontován a dvířka, která jsem jen přivřel a nezajistil, se otevřela při prvním poryvu. Takže trochu protahovalo, ale určitě to bylo mnohem lepší než bez ničeho.

Byl to zvláštní pocit, být už 3 dny naprosto sám (celkem to nakonec bylo 5 dní) – žádní lidé a krom ptáků ani žádná zvířata. Občas jsem měl pocit, že personifikuju karimatku a další části vybavení – jako že karimatce se nelíbí, že jsem ji moc nafoukl anebo jak na ní ležím a tak. Asi to bylo něco mezi snem a nějakýma haluzema, co já vím. Taky jsem měl pocit, že na mě možná jde nějaká nemoc a chtěl jsem už co nejdřív být za tím druhým sedlem, protože pak už to bude jen dolů a do civilizace. Cítil jsem se trochu jako v pasti – mezi těma dvěma sedlama. Sice i odsud podle mapy existovala pěšinka podél řeky až do nějaké vesnice, ale kdo ví, jak to bylo ve skutečnosti.

Pátek 3. 1. 2014 – den 5

Start: Tare Kharka (4140 m)
Cíl: Lhachhewar (2760 m)
Skutečný cíl: Ngeju Kharka (3680 m)
Doba chůze: 4,5 hod

Ráno jsem měl pomalý start – dlouho jsem čekal na slunce, v zimě ve stínu se mi fakt nechtělo balit. Start tedy v 11:06. Cítil jsem se až trochu nemocně, tak jsem si lupnul Aspirin. Asi to pomohlo.
Do sedla to bylo 750 m stoupání. Dal jsem si realistický odhad: 1 hodinu nástup k hoře a 3 hodiny stoupání. Ve skutečnosti jsem za 1:15 hod od kempu už měl nastoupáno 250 m!

Pohled ze svahu směrem zpět na tábor Tare Kharka:

Nakonec jsem v sedle Gyajo La (4890 m) byl v 14:12 (po pár falešných vrcholech, jak už to bývá).

Gyajo La (4880 m):

A hurá dolů! První část byla ok, hodně kamenných mužíků pomohlo, i když cesta nebyla moc zřetelná.

Potřeboval jsem se dostat úplně napravo do údolí řeky Likhu. Uprostřed pod sutí je ledovec:

Pak ale cesta vedla po vrstevnici docela vysoko nad řekou, ke které jsem se časem potřeboval dostat.

Občas jsem musel překonat nějaký ten led:

Nakonec se prodírám křovím dolů, uff. (Jo, mockrát jsem proklínal nepálský turistický úřad, proč to aspoň místy trochu neoznačili, kudy se má jít. Jindy jsem terčem urážek byl já sám, že mi to přece mělo dojít, že tudy ne.)
No ale dole jsem se naštěstí napojil na správnou cestu a začalo to klesat, hurá do borovicového lesa.

Od rána jsem nepil, takže když cesta dospěla k řece a mostu, zastavil jsem, purifikoval flašku vody a trochu se napil a najedl. To jsem ještě pořád doufal, že ten den dojdu až do Lhachhewaru (2760 m). Tůdle! U mostu bylo 3700 m a snad ve 4 jsem se jal pokračovat. Spíš 16:30. Podle mapy to mělo být pořád po pravém břehu, jenže hlavní cesta vedla přes most – po pravém břehu jen cestička. OK, půjdu po hlavní. Za pár minut osada – dřevěné chatky, skoro jak dětský tábor. Jdu skrz, míjíce směrovku, která by mi byla řekla, že jdu do pekel. Šel jsem tedy furt dál, přes mostek, dál a dál po levém břehu, lesem. Cesta byla dost málo zřetelná a divné bylo, že to moc neklesalo. Asi v 17:00 jsem se rozhodl, že to vede kdovíkam (poté, co to začalo stoupat do stráně) a otočil jsem to. Ach, to bylo utrpení, plahočit se zpět víceméně do kopce.

Sice jsem ten den toho zase tolik nenachodil, ale problém byl taky v tom, že jsem toho moc nejedl – původní plán byl na snídani ovesná kaše (to fungovalo dobře), na oběd nudlová polívka a na večeři rýže se sojou a arašídama. Problém byl v tom, že po prvním pokusu jsem rýži zavrhl – vařič, který jsem měl půjčený, totiž má jen 2 polohy – zapnuto na max a vypnuto. Což není pro rýži optimální – začne se hned připalovat. Takže jsem těch 5 dní byl jen na ovesné kaši, nudlové polívce a müssli tyčinkách, což bylo prostě málo. Taky jsem měl dost těžkej batoh – na začátku určitě přes 20 kg – a tím, že jsem nejedl rýži, tak ta váha ubývala trochu pomaleji, než bylo v plánu.

Těsně před setměním (17:30-18:00) jsem dorazil zpět do té osady a zakempoval.
Byla tam cedule Ngeju Kharka (4325 m), což odpovídá i mapě, ale ve skutečnosti je to asi 3680 m. A cedule říkala, že na Lhachhewar doprava, tedy zpět na pravý břeh řeky mostem o kus níž než ten první most. No nic, postavil jsem stan ve stodole-noclehárně, uvařil nudlovku ze zbytku vody v petce a šel spát.

Hned mi bylo jasné, že jsem mega dehydrovaný, ale potůček v táboře byl vyschlý a k řece se mi nechtělo (5 min). Byla to chyba. Žízeň fakt není příjemnej pocit na usínání. Navíc jsem slyšel místy nějaký divný zvuky.

Sobota 4. 1. 2014 – den 6

Start: Ngeju Kharka (3680 m)
Cíl: Lhachhewar (2760 m)
Doba chůze: 3,5 hod

Vlevo ona osudná směrovka, kterou jsem napoprvé minul. Vpravo stodola, ve které jsem spal:

Start (opět) velmi pomalý – (opět) jsem čekal dlouho na slunce. V řece jsem nabral vodu (PET – 6 dl + ešus) jako obvykle, ovšem na rozdíl od ovesné kaše + čaj jsem tentokrát udělal 2 čaje, abych trochu dohnal deficit. K tomu zbytek fíků. Vyrazil jsem v 11:11. Takže zpět na pravý břeh. Ale co to, proč to zase stoupá?! Cesta vedla asi o 100 m výš, než začla pomalu zase klesat.

Po hodině chůze jsem si dal pauzu – purifikoval jsem flašku vody a při čtení Čapkové Továrny na absolutno (mimochodem, doporučuju, je to veselá taškařice, docela mě to tu a tam rozesmálo) a pojezení corny nuts jsem ji vypil. Jenže tomu jídlu jsem prostě moc nedal, a tak mi to šlo hrozně pomalu (pauza do 12:50) a v Lhachhewaru jsem po četných nechtěných stoupáních byl konečně v 15:25 (takže celkem 3:35 chůze). Byl jsem značně vyčerpán.

Lhachhewar byl trochu v oparu:

V Lhachhewaru jsem s pomocí místních našel správce „home stay“ (mělo by to být ubytování u místních, ale spíš je to obdoba guest housu, akorát nemají menu s nabídkou – to je hlavní rozlišovací prvek) – bylo zamčeno. Paní domácí byla na poli kus nad vesnicí a jedna holčička mě k ní dovedla. Paní měla trochu křivý zuby. Asi na to tolik nehrajou.

Stejně to nechápu. Co dělaj, když se jim něco stane. K nejbližší „silnici“ je to třeba 2-3 dny pěšky. Helikoptérou pro ně asi nepřiletí – na to by nikdo neměl. Když si zlomí nohu – tak si to sami zafixujou? Nebo čekají pár dní na doktora? A co když je chytí nějaká choroba? Asi nezbývá, než zavolat nějakého duchovního a doufat, že to dobře dopadne.


Tak jsem se zeptal tady domácího (v Kinji). Prý do Gumdelu se dá člověka donést (dneska jsem to šel 3 hod) a odtama už se dá džípem. Konec vsuvky.

Takže jsem se ubytoval v Lhachhewaru a šel jsem nahoru do kuchyně/jídelny.

Hned jsem dostal čaj (litrová termoska) a k tomu celou konvičku horkého mlíka. A sušenky a jabko. Jabko!! Normálně bych z něj nebyl nijak nadšenej, ale teď po 5 dnech askeze fakt bodlo. A prý že jde vařit nudle, jestli ok. Odkýval jsem to, i když jsem si v duchu říkal: „Zase nudle?“ Ale naštěstí to byly nudle vymakané o čerstvou zeleninu. Pochutnal jsem si. Mezitím přišel i pan domácí a služka. Anglicky dohromady nic. Tak jsem si popíjel čaj a četl a psal a koukám, že se furt něco chystá k jídlu. A je to tu. Dal Bhat! Ty vole! Dyť už těch nudlí byl pěknej kopec!

No ale tak co naděláš, pustil jsem se do toho. Snažil jsem se s tím poprat. Byla z toho remíza – většinu rýže jsem nechal a většinu ostatního snědl. Ale bylo mi jasné, že mi to můj žaludek jen tak nedaruje.

Asi v 8 jsme šli spát (v pokoji 8,6 stupňů, wow!) a žaludek začal všelijak pracovat a bublat. Kupodivu jsem to ustál. Ale ráno na záchodě byl ten koláč skoro jako od krávy milky (hlavně konzistencí). No ale přece jen z toho tělo stihlo vzít i dost živin a spolu s vydatnou konzumací tekutin jsem se snad dostal zase do normálu.

Neděle 5. 1. 2014 – den 7

Start: Lhachhewar (2760 m)
Cíl: Gumdel (2255 m)
Skutečný cíl: Kinja (1630 m)
Doba chůze: 6 hod

V 7 jsem si domluvil snídani, ale když jsem v 7:05 vstal, nikde nikdo. Nakonec se to všechno povedlo – dostal jsem 6 placek (chapati)! Snědl jsem 4. Trochu jsem měl obavu z placení. Hostili mě fakt dobře, ale 3000, o kterých psali na internetu (na rozdíl od ostatních „home stays“, které si účtují 1000), se mi zdálo hodně. Nakonec chtěla paní 2000 (400 Kč), to mi přišlo ok.

Paní domácí:

Vyrazil jsem v 9:30 směr Kyama (2380 m) a pak Gumdel (2255 m). Podle odhadu 4+1 hod.

Ve skutečnosti jsem za 4 hodiny byl v Gumdelu. Odtud jsem původně chtěl jít do Bhandaru, ale to je tak dalších 4-5 hod – to už bych nestihl. Podle mapy to moc jinak nešlo. Ale pak jsem zjistil, že ve skutečnosti můžu místo toho jít rovnou do Kinji (1630 m) – je to jen 2 hod a zároveň ušetřím den na cestě do Namche. Takže jsem si v Gumdelu dal jen nudlovku (aby to bylo rychle) – společně se 2 šálky milk tea 80 NRS (16 Kč) – nechal jsem holce 100. Měla indické vychování – kývala hlavou ze strany na stranu, což člověk nikdy neví, co to přesně znamená – vždycky mě pobaví, když to někdo dělá.

14:30 jsem vyrazil z Gumdelu. Sice jsem věděl, že Kinja je dole u řeky dál po proudu, ale jinak cesta moc jasná nebyla – hlavně tam nebyla žádná hlavní. Takže jsem se při každé příležitosti lidí ptal a pokaždé mi odkývali, že jdu správně, což mi přišlo až podezřelé. Tak jdu a jdu, už v takové stráni, pak po okraji skály.

A najednou to tak nějak končí. Chvíli rozmýšlím. Pak kouknu dolů a ono to vypadá docela schůdně. Tak jdu a naštěstí to docela jde a za chvíli jsem u řeky. Tam byl domek a děti, co se chtěly fotit.

A tetka, co se nabídla, že prý půjde se mnou. Tak kus šla. Pak jsem došli k vodopádu, já jsem řekl wow a ona se se mnou rozloučila – hned jsem viděl proč – začalo stoupání (jo, já to taky nechápu, kdo tu cestu zase vymýšlel, že se to musí vzít přes nějakou vesnici, co je výš, aby se pak zase slezlo dolů k vodě).

Šel jsem a šel, nakonec přes řeku po starém dřevěném visutém mostě a hurá, jsem v Kinji!

Jsem tu sám. Prý měli naposledy někoho před 2 dny. Dal jsem si horkou sprchu (kyblíkovou). Po týdnu je super ten pocit čistoty. Akorát jídlo teda nic moc – tomato soup bez chuti, v podstatě ohřátej protlak. A pak „Swiss rosti w/ egg“ – taková smažená bramborová placka – trochu jako bramborák, ale horší a taky tak nějak bez chuti. Prý to hostům chutná. Aspoň že čaj je čaj je čaj. A Coca Cola.

Tímto jsem se úspěšně dostal na hlavní trasu Jiri-Lukla – už žádné strádání, všude po cestě hostince (guesthouses).

Závěr

Bylo to výživných 7 dní. Říká se, že zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je intenzivní. Tak nějak to bylo. Na nějakou dobu jsem od podobných akcí vyléčený – hlavně kdyby tam nebyla taková zima pořád. Vono totiž tady u nás v Evropě je super jet někam na hory a být přes den venku v kose a pak večer vlézt do vyhřáté chaty, ale něco jinýho je být v zimě furt, ve dne v noci, 2 týdny v kuse. Jasně že to bylo krásný, když jsem vylezl někam výš a najednou se mi otevřely ty výhledy. Ale celkově bych řekl, že to hlavně bylo velký dobrodružství a jsem rád, že to mám za sebou.