Pondělí 1. března 2021

Konečně jsem se trochu líp vyspal. I když teda jsem se opět probudil brzo a pak polehával. Vstávám asi 7:10, balím, snídám. Vypil jsem posledních pár deci vody. Nějak jsem včera večer zapomněl koupit. Voda z kohoutku by měla být, ale většinou takto při cestování preferuju balenou. No nic, tak aspoň tu menší láhev naplním z kohoutku (0,7 l), abych aspoň něco měl. Však půjdu kousek po silnici, než se odpojím, a tam snad bude obchod. Chyba. 

Platím za ubytko a v 8 vyrážím. Prve jdu kousek po silnici na sever směrem do vnitrozemí. Pak odbočuju prudce do kopce. Obchod žádný. 

Je to dřina a takto zrána mi to moc nejde. Navíc jsem moc nepil a vodou teď budu muset šetřit. Naštěstí je první kopec ve stínu. Za hodinu mám 460 m (začátek po silnici byl pozvolný). 

Ocitnu se na hřebenu. Ne druhé straně mě čeká takový travers mírně dolů a na sever. Pak přejdu do protějšího svahu. Vyjdu nahoru a pak následuje taková slabší pasáž. Je to tu celé vyprahlé, občas ruiny nějakého stavení. Jdu po rozbité kamenité cestě směrem dolů. Slunko peče. 

Dojdu na okraj a v ústí kaňonu vidím plážičku. Tam jdu! Je to krásný! Ve skále u pláže je jeskyně a v ní příbytek. Kdybych o tom byl býval věděl! Tady by to byl super nocleh! Tak si tu aspoň dám pauzu. Najím se a vykoupu. 

Pak pokračuju zase prudce nahoru do protějšího svahu, než odkud jsem přišel. Dostanu se nahoru a je tu taková prašná cesta. Slunko pořád peče. Mám pár deci vody. Nic moc.

Je půl jedné a konečně dojdu do další osady – La Dama. Jsou tu samé banánové plantáže. Banány balí do igelitu. Těžko říct proč. 

Mám za sebou asi 16 km. U prvního domu se pána ptám, jestli má vodu (opravoval barák). Prý ne, ale tam kousek dál seženu. Jdu kousek dál a je tu bar! Jsem zachráněn! Kupuju 2x 1,5 l vody, plechovku Coca Coly a zmrzku. Litr tekutin vypiju na místě a pak pokračuju dál. Snažím se hodně pít. Funguje to. Najednou cítím novou energii. Jde se mi dobře. 

Prve musím zase slézt až dolů k moři. Je tu sice úzká pláž, ale tentokrát nic hezkého – vede sem silnice a úplně u vody jsou nějaké opuštěné budovy. 

Pak už začíná víceméně souvislé stoupání až do Alajero (811 m). Naštěstí to ale není nuda. Nekde okolo 400 m se ocitnu v krasné zelené oblasti. Jsou tu prudké svahy a různé opuštěné políčka a všude palmy a tak. Prostě krása. Tady by šlo taky hezky zakempovat. Já ale pokračuju dál. 

V 15:45 jsem v Alajeru. Uz mám jen asi 0,6 l vody – za posledních pár hodin jsem vypil tak 2,7 l. Trochu si zajdu ke Sparu, že dokoupím další vodu. Ale mají zrovna odpolední siestu! To neva, už mi zbývá jen 7 km z kopce až k vodě – Playa de Santiago. To už dojdu. 

Jsou tu dvě možné cesty. GR132 je značená po variantě, která je o několik km delší, kopíruje z části serpentýny nějaké silnice. To teda raději zvolím tu kratší cestu, co jde přímo dolů. Vede podél nějakého potrubí, je to trochu zarostlé a ne moc komfortní, ale dá se to. 

V poslední části sestupu je hezký chodníček a uprostřed lavička s hezkým výhledem. Tady dávám pauzu a jím – nejedl jsem od obědové pauzy na té soukromé pláži asi 5 hodin zpět! Asi jsem se musel fakt hodně najíst.

Dojdu konečně dolů na nábřeží. Je tu celkem mrtvo. Je 17:45. 

Přímo na promenádě je penzion. Volám na telefonní číslo. Pán už tu prý není. Pošle mi kódy a instrukce a jelikož zítra přijde až v 8:30, tak nechám peníze v šuplíku a vypadnu brzo. 

Dávám sprchu a prevleče se. Pak se trochu poflakuju venku, dám si pizzu. Pak už je tma a píšu venku na lavičce blog, až do 9. Pak jdu na pokoj a tak za hodinu půjdu spát. 

38 km, stoupání 2148 m. Celkem 98 km.