post

Indie 2015: Chamser Kangri a Tso Moriri z druhé strany

Tento článek navazuje na tyto čtyři:
Indie 2015: Cesta tam a aklimatizace
Indie 2015: Markha Valley Trek
Indie 2015: Z Rumtse k Tso Moriri
Indie 2015: Korzok a moje první šestitisícovka

Pondělí 24. 8. 2015 (gps)

Chamser Kangri, hora tyčící se do výšky 6622 m nad mořem, dominuje pohledu na druhou, východní stranu jezera Tso Moriri. To by bylo něco, vylézt tam! Na webu, kde jsem čerpal informace i o všech trecích, jsem si našel článek, který popisoval jak na to. Oficiálně je na každý vrchol potřeba povolení od horolezeckého svazu, ale jelikož toto není frekventovaná destinace, tak není pravděpodobné, že vás někdo bude kontrolovat. Vytisknul jsem si fotku s nákresem cesty z onoho webu a když se mi poprvé naskytl pohled na Chamser Kangri, snažil jsem se představit si, kudy se asi má jít. Moc jasné mi to nebylo. Ale to se nějak zvládne.  Popis jsem si četl mockrát. Micah mimojiné píše, že to chce už několikrát předtím spát ve výšce 5000 m a mít vylezený i nějaký ten 6000m kopec. Takže všechno vypadalo, že by to při troše štěstí mohlo vyjít. Trochu mě znejistěli 2 různí horští průvodci, které jsem náhodně potkal v Korzoku – oba mi říkali, že výstup na Chamser Kangri je už nějakou dobu zakázaný – na východním břehu jezera je vojenská základna a nechtějí tam asi nikoho moc pouštět. Jednak bych mohl mít problémy, kdyby mě tam někdo načapal, ale spíš jde o to, že tím pádem je ještě nižší pravděpodobnost, že tam někoho potkám, což znamená, že kdyby se mi třeba něco stalo, tak nemůžu počítat s tím, že někdo půjde kolem a pomůže mi. Není to žádná tragédie, ale tohle všechno si člověk musí zvážit.

Po několika dnech, kdy se po obloze pořád honily mraky, hodně foukalo a občas i trochu sprchlo, se počasí konečně umoudřilo. Když mě Italové v 9 ráno vyhodili na severním cípu jezera, musel jsem prve překonat něco jako deltu řeky, která teče do jezera. Neobešlo se to bez zutí bot a brodění. Po východním břehu vede asfaltová silnice k vojenské základně, po té jsem ale nechtěl jít, takže jsem šel dole přímo po okraji jezera. Šlo to celkem pomalu.

To už je z druhé strany jezera. V jedné třetině zprava je Korzok

Tady jsem musel překonat širokánské vyschlé řečiště ústící do jezera

Po 3 hodinách jsem překřížil silnici a pokračoval ještě o kus dál na jihovýchod do kempu, kam jsem došel po 4,5 hodinách – ve 13:30. Byl tam jen velice slabý pramínek vody, ale aspoň něco. Dole pode mnou tak o 200 výškových metrů níž byla u jezera vojenská základna. Vzdušnou čarou to mohlo být možná 1,5 km daleko.

Dole pode mnou u jezera je vidět vojenská základna

Přemýšlel jsem o tom, jestli si mě všimli a jestli za mnou vyšlou hlídku nebo něco. Anebo možná je jim to úplně fuk, jestli si tu někdo jen tak chodí po horách? Kdo ví. Každopádně jsem byl rozhodnutý na sebe neupozorňovat a po setmění jsem zalehl a nesvítil. Za to na základně to žilo ještě dlouho, furt tam probíhaly nějaký manévry. A svítily reflektory – takový ty, co na strážních věžích věznic krouží dokola a hledají, jestli někdo neprchá na svobodu. Do toho jsem slyšel docela hlasité štěkání. Hmm, teď na mě pustí psy, to bude super. Jsem to ale strašpytel, že? Moc jsem se nevyspal.

Úterý 25. 8. 2015 (gps)

Přišlo ráno a všechno bylo zase dobrý. Nasnídal jsem se, sbalil se a v 10 jsem vyrazil. Ale teď kudy? Od kempu vedla zřetelná cestička dál na jihovýchod, zatím dobrý. Věděl jsem, že se to časem musí ztočit doleva a pak do takového esíčka doprava. Ale kde? Trochu jsem váhal, ale nakonec se mi podařilo najít tu správnou cestu – byli tam i kamenní mužíci.

Když už jsem docela vysoko, tak si všímám, že dál na jih se pohybují nějaká zvířata. A jde odtud štěkot – ten stejný, co jsem slyšel v noci. Aha! Co to asi bude? Později v muzeu jsem se rozvěděl, že to byly asi lišky. Ty snad na člověka nezaútočí. Ale v té chvíli jsem si nebyl ničím jistý. Jedna se přiblížila tak na 500 m ode mě, zastavila se a pozorovala mě. Tak jsem opatrně pokračoval ve stoupání. Dál už za mnou nešla. Krom lišek tu bylo taky dost divokých oslů, ale ti byli velice plaší a něměl jsem důvod se jich bát.

Druhý den bylo azuro



Můj cíl už je skoro na dosah ruky. Nebo ne?

Po 4 hodinách, ve výšce 5600 m, jsem se ocitl na takové skoro rovné planině. Do této výšky už zvířata nešly – ty měly limit tak 5200 m. Viděl jsem náznaky nějakých tábořišť. Ale voda nikde. A já jsem stejně chtěl jít výš. Kus přede mnou je boční hřeben, který mi zaclání ve výhledu na hlavní masiv Chamser Kangri. Potřebuju ho překonat zprava. Už to jde dost pomalu. Není divu, v téhle výšce to ani jinak nejde. O hodinu a půl později překonávám hřeben a vidím velkou část hlavního kopce – jestli vidím přímo úplný vrchol, to nevím, spíš ne. Dojdu až na úpatí hory ve výšce 5900 m. Tady zakempuju. Je 16 hodin.

Ohlédnu se zpět směrem k jezeru a je to nádhera. Nejde jen o to, že široko daleko jsou jen bílé vrcholky hor, ale v této výšce je ten pohled takovej jinej, lepší. Vzduch je čistší a řidší a člověk vidí mnohem dál než normálně. A možná to souvisí i s tím, že je člověk tak nějak zpomalenej a má trochu pozměněný vnímání okolního světa.

Zdroj vody není nic moc. Naštěstí jsem skromný

Na slunku není zima, ale je mi jasné, že v noci to nebude žádná legrace. Povrch tu není ideální na stavění stanu. Buď příliš ostré kameny, nebo jemnější hlína, ale ta je zase nasáklá vodou. Volím něco mezi – takže je to trochu ostré a mám strach o stan, ale zároveň je to celé takové měkké. No neber to! Pro jistotu zajišťuju kolíky velkými kameny.

Můj kemp pod horou Chamser Kangri

S vodou je to tu velká bída. O kus níž je takový úplně slaboučký pramínek vody, spíš ani není vidět, že by to teklo. Voda je kalná. Ale musím vzít zavděk tím, co je. Navíc v této výšce už nejsou žádná zvířata, takže riziko znečištění je malé. Zkouším vařit nudlovku. Kupodivu na první pokus se to skoro podaří – je to k jídlu, i když varu jsem nedosáhl. Ale když si pak zkouším uvařit další vodu na čaj, tak už se mi podaří jen vodu trochu zahřát a dál to nehoří. Mimochodem, teplota bodu varu v této výšce je pouhých 80 stupňů.

Je 18 hodin, brzy zapadne slunce a začne se stmívat

Chvíli po setmění zalízám do spacáku. Začíná hodně fučet. Jak se větrem třepetá plachta stanu, tak mám furt pocit, jestli se venku nehýbe nějaké zvíře. To bude dlouhá noc. Je zima. Choulím se do klubíčka, ale i tak to není nic moc. Za ty 2 týdny, co už jsem strávil v Ladaku, se hodně ochladilo. Že prý to tak je vždycky – ještě v půlce srpna v Nymalingu ve výšce 4800 m v noci ani nemrzlo. Kolik stupňů bylo ovšem teď, 25. srpna, ve výšce 5900 m, to nevím. Vzhledem k tomu, jak mi byla zima, tak počítám, že víc jak -10 to určitě nebylo. Začal jsem mít pocit, že se mi nějak blbě dýchá. Bylo to asi hlavně plným nosem. Ale znepokojovalo mě to. Co když mi nateče hrtan a já se začnu dusit? Může se něco takového stát? Asi ne, ale jistý jsem si nebyl. Začal jsem přemýšlet o tom, že bude nejlepší se sbalit a sejít dolů. Jenže kdybych vyrazil hned, tak dolů dojdu ještě za tmy a co pak? Chtělo by to když už naplánovat tak, abych dolů došel za svítání. Takže počkat tak aspoň do 3. Ok, čekám. Dokonce i trochu pospím. A pak se probouzím do nového dne.

Středa 26. 8. 2015 (gps)

Hurá, je tu nový den! A dokonce kousek nade mnou svítí slunce! No tak že bych přece jen zkusil kus vylézt nahoru? Něco sním a vypiju, oblíkám se a vyrážím po suťovisku vstříc zasněženému kopci. Čas 6:56. Je ještě furt pěkná kosa, v lyžařských rukavicích mi mrznou prsty . Po chvíli stoupání se dostanu na sluníčko. Super, aspoň je tepleji. Ale šlo to hodně těžko. Příliš těžko. Fakt jsem neměl sílu. A furt jsem měl problémy s dýcháním. Takže asi po 20 minutách a 50 výškových metrech jsem se rozhodl, že to nemá cenu a končím.

Slezl jsem dolů ke stanu, trochu se posilnil a začal se balit. I to mi dalo zabrat. Po každým těžším úkonu jako například nacpání spacáku do vaku jsem si musel dát chvilku pauzu. Takovou slabost jsem snad ještě ve výšce necítil.

V 8:30 zahajuji sestup. Dolů to šlo rychle. Bylo čím dál tepleji a cítil jsem čím dál víc sil.

Jedna sestupová

Před 11. jsem byl u silnice ve výšce 4650 m. Řekl jsem si, že tentokrát už nepůjdu po okraji jezera, ale zkusím jít po silnici a třeba stopnu nějaké auto. Slunko už pěkně peklo a já jsem navíc neměl s sebou moc vody. Po chvíli chůze, když jsem se ztratil z dohledu vojenské základny, jsem zastavil a doufal, že za chvilku něco pojede. Nic nejelo, tak jsem zase kus šel. Takto se to opakovalo několikrát. Nakonec to dopadlo tak, že většina aut, co jsem potkal, jela opačným směrem, než jsem potřeboval. A ani jedno z těch asi 5 aut, co jely mým směrem, mi nezastavilo. Ale už jsem přežil horší věci, než jít 10 km po rozpálené asfaltce, že ano.

Nekonečná asfaltka

Když jsem konečně došel na severní cíp jezera, vydal jsem se ze silnice dolů k jezeru, abych znovu přešel na západní stranu. Po necelém kilometru chůze na mě začal někdo volat – byl jsem už tak uprostřed cesty na druhou stranu a pár set metrů na jih ode mě bylo pár lidí. Vydal jsem se za nima. Ten, kdo na mě volal, byl Francouz žijící v Berlíně, jakýsi umělec. O kus vedle u ohně seděli 3 místní pastevci. A na rozlehlé pastvě kolem měli 3 velká stáda horských koz. Francouz říkal, že už pár dní s pastevcema žije v jejich stanu a chodí s nima i na pastvu. První kontakt mu zprostředkoval Američan, který uměl jejich řeč, ale ten už je pryč. Domorodci neumí anglicky ani slovo, ale jsou milí. Hned mi nalívají plný hrnec čaje s mlékem. Perfektní, zaháním žízeň. Najednou zapomínám na všechno nepohodlí a útrapy předešlých dnů. Chci jim taky něco nabídnout, tak vytahuju zbytek sušeného masa, které jsem si z vepřového a hovězího připravil doma. Nechápou, co to je. Naznačuju chrochtání a bučení. Tak to ne, to tu úspěch mít nebude. Dochází mi, že zřejmě většina lidí jsou tu vegetariáni. Tak vytahuju křížaly, to už je lepší.

Na severní straně jezera s pastevci a Francouzem

Francouz mi vypráví, že jeden z předchozích dnů byli na pastvě kdesi výš v horách. Po návratu zpět do osady probíhalo sčítání jako obvykle. Jedna koza chyběla. Holka, co stádo ten den pásla, se vydala už za tmy se svítilnou zpět hledat ztracenou kozu. Vrátila se někdy ve 2 v noci. I s kozou.

Blíží se konec dne. Je už pomalu čas vyrazit se stády zpět do osady. Původně jsem chtěl jít ještě do Korzoku (po západním pobřeží asi 5 km na jih), ale rozhodl jsem se, že si postavím stan a poslední noc u jezera Tso Moriri strávím zde. Loučím se s domorodcema, Francouzem i kozama. Na večeři vymlátím poslední zbytky mých dvou plynových kartuší. Přichází soumrak. V dáli se pase stádo koní. O kus dál letí kačeny. Pak stádo nějakých dalších ptáků. Krása.

Opět 18 hodin, nejkrásnější čas. Všichni už jsou pryč, celé to mám jen pro sebe

Po setmění zaléhám. Aby mi to nebylo líto, přichází opět pořádný vítr s poryvy. Přece jen jsem na široké rovné planině, z obou stran jezera pohoří, tak se to dalo čekat.

Čtvrtek 27. 8. 2015

Ráno jsem se najedl, sbalil, naposledy při brodění potoku trochu čváchl, a pak už jsem se ocitl na polňačce spojující Korzok s civilizací. Tady jsem zanedlouho chytil stop, po pár km další stop až za jezero Tso Kar na hlavní cestu z Manali do Lehu, kde jsem asi po hodině čekání chytil strejdu, co jel sám v džípu – vezl nějaké klienty do Manali a po cestě zpět byl prázdný. Takže jsem měl docela luxusní dopravu. Do Lehu jsme dojeli někdy v 5. Konečně jsem se mohl po víc jak týdnu pořádně umýt. Čeká mě už jen pár dní zevlování.

Po cestě od Tso Moriri

Tso Kar, kolem kterého jsem procházel před týdnem. Tentokrát jsem se vezl autem

Hlavní cesta z Manali do Lehu. Tady jsem čekal hodinu na další stop

Pohled ze sedla Tanglang La (5328 m). Lidi, kteří jedou bez aklimatizace přímo z Manali, tu často zvrací.

Pracanti na silnici – největší otrhanci, co tu potkáte. Asi to není dobrej job…

… navíc je to sysifovský boj. Stačí, aby trochu zapršelo, a můžete začít znovu.

Závěr

Abych to celé zhodnotil: Jasně, trochu mě mrzí, že se mi nepovedlo vylézt výš. Ale ne vždycky všechno vyjde tak, jak si to člověk vymyslí. Za daných okolností jsem myslím udělal dobře, že jsem šel dolů. A už ten nocleh v 5900 m byl dost velkej zážitek. Mimochodem, později jsem se dozvěděl, že pár dní přede mnou na Chamser Kangri vystoupil jeden německý pár. Base camp si udělali o trochu níž ve výšce 5600 m a přečkali v něm 2 noci, než zaútočili na vrchol. Stejně tak ten Micah, z jehož webu jsem čerpal informace, byl nucen z důvodu špatného počasí zůstat v BC 2 noci. Věřím, že to mělo na aklimatizaci velký vliv. Kdo ví, jak bych býval dopadl já, kdybych to udělal stejně. Jenže já už jsem stejně asi neměl morál na to, abych tam tak dlouho dřepěl. Tak třeba někdy příště. A třeba ne sám.

post

Indie 2015: Korzok a moje první šestitisícovka

Tento článek navazuje na tyto tři:
Indie 2015: Cesta tam a aklimatizace
Indie 2015: Markha Valley Trek
Indie 2015: Z Rumtse k Tso Moriri

Bylo už skoro 6 večer, když jsem v pátek konečně dorazil do Korzoku. Teď jen najít nějaké slušné ubytování. Šlo by si i postavit nebo pronajmout stan, ale já jsem chtěl nějaký guest house. Ukázalo se, že v Korzoku to se službama nebude nic moc. Je tu jeden hotel, který je ale předražený – mám pocit, že to bylo víc než 1000 Kč za pokoj. A pak různí vesničani nabízejí pokoje k pronájmu, někdy tomu říkají guest house, ale je to dost bída. Na druhý pokus se ubytovávám přímo nad hlavním náměstíčkem u staré babky. Pak jsem si všiml, že celá jedna zeď je plesnivá. Totiž oni tady moc neuznávají střechy. Prostě se postaví pár pater a ono snad nebude pršet. A pak se ukáže, že přece jen občas zaprší, tak se na střechu dají nějaké igelity a zatíží se šutrama, ale není to úplně stoprocentní. No ale aspoň že mám kde spát.

Šel jsem se najíst do jedné restaurace, i když takové označení si to asi nezaslouží. Potkal jsem tam Češku, co žije v Indii. Přijela linkovým autobusem, který do Korzoku jezdí 3x do měsíce – 10., 20. a 30., druhý den pak jede zpět. Cesta trvá 13 hodin. Povídala mi, že v autobuse jela skupina Čechů a že do Korzoku dojeli až za tmy a oni chtějí hned druhý den jet zase zpět, ovšem to už si pronajmou auto, protože se jim nechce znovu kodrcat 13 hodin – autem to trvá 6 hodin. Docela crazy. Říkal jsem jí, že se chystám vylézt na šestitisícovku hned nad vesnicí, a ona že se na to sice necítí, ale někde po okolí by se prošla, tak že se domluvíme ráno.

Sobota 22. 8. 2015

Ráno jsme se potkali na snídani, kde mi oznámila, že si to rozmyslela a že jede taky hnedka po snídani pryč. Je fakt, že počasí bylo dost špatný, hodně foukalo, místy do toho déšť. A v Korzoku není moc co dělat, když není hezky. Já jsem po 5denním pochodu potřeboval odpočinek, tak jsem skoro celej den polehával na pokoji v novém guest housu, který mi doporučila Češka a kam jsem se přesunul hned ráno. Ale ideální to taky nebylo. Netekla tam voda, v koupelně byl pouze sud s vodou a vědro. A samozřejmě se netopilo. Takže jsem byl pořád v péřovce. Pohodlí tedy nic moc.

Přes den jsem se šel projít po okolí, ale déšť mě zase zahnal zpátky. Až večer se počasí trochu umoudřilo, tak jsem si před setměním šel vylézt na kopeček nad vesnicí, abych se trochu pokochal výhledem. Potkal jsem tam Itala Davida. Byl tam se dvěma kamarádkama a cestovali autem s řidičem. Davide říkal, že taky rád chodí a že by se mnou další den šel na tu šestitisícovku. Tak jsme se domluvili na společnou snídani a že v 9 vyrazíme.

Korzok

Neděle 23. 8. 2015 (gps)

V 8 ráno jsme se všichni potkali na snídani a v 8:50 jsme už s Davidem byli nad vesnicí. Cílem bylo vylézt po hřebeni, který stoupá z vesnice přímo na sever podél jezera, až na bezejmenný vrchol ve výšce 6067 m. Z Korzoku to bylo asi 1500 m převýšení. Není tam žádný vyšlapaný chodníček ani značky, akorát na vrcholu je kamenný mužík. Prostě musíš jít pořád po hřebenu nahoru a když je moc špičatej, tak ho trochu obejít z boku.

První pohled na ten náš hřebínek

Davide a v pozadí nějaké další šestitisícovky

Ze začátku to šlo docela snadno, nebylo to příliš strmé. Výhledy na jezero a okolní kopce byly úžasný a s každým výškovým metrem se ještě zlepšovaly. Asi po hodině jsem počkal na Davida a dohodli jsme se, že dál půjdeme každý svým tempem – přece jen já už jsem měl za sebou 2 týdny ve vysoké výšce, on teprv týden, tak bylo jasné, že mu to nepůjde tak rychle. Řekli jsme si, že se kdyžtak potkáme v 18:30 na večeři v našem oblíbeném zařízení v Korzoku. V tu chvíli mi přišlo, že mám spoustu času. Nakonec to dopadlo tak, že jsem dorazil asi v 18:50, a to jsem se fakt snažil a po cestě zpět jsem nikde nezastavoval.

Tso Moriri a uprostřed ten zelenej plácek, to je pobřeží u Korzoku

Asi v 10:45, ve výšce 5100 m, jsem došel k místu, kde už dál nešlo pokračovat po hřebeni. Byl příliš špičatý a tvořily ho velké ploché nestabilní kameny, které se všelijak kývaly, když po nich člověk šel. Šel jsem tedy ve svahu zleva, ale o moc lepší to nebylo. To bylo nakonec nejobtížnější na celém výletě – překonávat ten náročný terén. Kdyby tam byla normální pěšinka, tak by tam byl člověk raz dva.

Severní cíp jezera Tso Moriri. Uprostřed Chamser Kangri (6600 m)

Náročný terén

V těch šutrech jsem strávil hodiny a zachránil mě až sníh ve výšce 5800 m. Bylo 14 hod.

Zbývá poslední hodinka stoupání

Hurá, je to tady! Vrchol! 6067 m, čas 15:10, tedy 6 hod 20 min od startu.

Vrcholové foto. Bohužel nezaostřeno na obličej.

Bylo dost oblačno a místy to skoro vypadalo na déšť, ale naštěstí k tomu nedošlo a nakonec to vyšlo perfektně, protože kdyby bylo jasno, tak bych se asi upekl. Ale takhle člověk bez pohybu zase rychle vychládal, takže jsem udělal nějaké fotky, dal si svačinu a o čtvrt hodiny později už jsem sestupoval dolů. Rozhodl jsem se, že nepůjdu zpět stejnou cestou, ale co nejrychleji sestoupím po svahu do údolí k řece.

Snad neuškodí ještě jeden pohled na jezero, než se dáme na sestup


Hurá dolů k řečišti

Byl to opravdu sešup. Během 30 minut jsem ztratil 600 m. Byl to takový ten terén, kde se člověk může v suťovisku trochu ploužit dolů, což mám docela rád. Akorát že tady bylo pořád dost velkých kamenů, které se někdy chovaly nevyzpytatelně. A taky ten sklon byl trochu na hraně a měl jsem obavu, aby se to ještě nezhoršilo. Ve výšce 5400 m, pořád ještě asi 150 m nad řečištěm, jsem to stočil do traverzu nalevo, prošel jsem kolem pasoucích se jaků, přes boční řečiště dál, což se ukázalo jako chyba a musel jsem se pak trochu vracet. V 16:40 jsem byl v korytě řeky, kde mimochodem pořád nebyl žádný náznak vyšlapané cesty, v což jsem trochu doufal. No ale za zpěvu jsem pokračoval dál a dál a cíl se pomalu, ale jistě přibližoval.

Když jsem v 18:50 dorazil do Korzoku, už byla skoro tma. Davide nebyl na smluveném místě, tak jsem šel do jejich hotelu, kde mi holky řekly, že jsme se asi minuli, že prý na mě čeká. Tak jsem šel zpět a venku na ulici jsme se potkali a pak si dali společně čaj a podělili se o zážitky.

Oni měli večeři na hotelu, tak prý že ať za nima přijdu někdy později, asi v 8:30, už nevím. Když jsem za nima přišel, tak byli ještě v hotelové jídelně, tak jsem se k nim přidal a dostal jsem čaj. Nabídl jsem jim meruňku, ale bylo to na ně trochu moc silný. Další den ráno měli jet zpět do Lehu a já jsem se s nima pod vlivem únavy domluvil, že pojedu s nima. Že už asi mám chození dost. Ale večer se mi to pak v hlavě rozleželo, že bych přece jen měl ještě zkusit vylézt naproti na druhé straně jezera na Chamser Kangri. Kdybych se na to takhle vykašlal, tak by mě to asi pak mrzelo.

Byl to hodně náročnej den, skoro 10 hodin na nohou, těžkej terén, ale stálo to za to a večer jsem z toho měl příjemnej pocit. Šel jsem nalehko, neměl jsem ani litr vody a pak nějaké musli tyčinky a sušené maso. Malinkej batůžek jsem si půjčil od jedné z Italek – sám jsem měl pouze velkou Gemmu. Celkově to všechno vyšlo perfektně a já jsem si konečně vylezl na svoji první šestitisícovku. Párkrát předtím jsem k tomu měl blízko, ale nějak to neklaplo. A ono těch příležitostí není zase tolik. Už jen kvůli tomu, že aby člověk byl v té výšce jakž takž v pohodě, tak je potřeba týden až dva aklimatizace.

Pondělí 24. 8. 2015

Paní v restauračním zařízení

O půl deváté ráno jsme měli sraz na snídani, kde jsem jim oznámil, že se svezu jen na severní cíp jezera a tam se odpojím a budu pokračovat dál pěšky. Ještě jsme si vyměnili kontakty, že se snad potkáme za pár dní v Lehu, to se ale už nepodařilo. Pořád ještě bylo dost oblačno, ale už tolik nefoukalo a vypadalo to nadějně. Poslední dobrodružství tohoto výletu může začít.

post

Indie 2015: Z Rumtse k Tso Moriri

Tento článek navazuje na tyto dva:

Z pětidenního treku v údolí řeky Markha jsem se vrátil v sobotu v podvečer. Jisté bylo jen to, že v neděli budu mít odpočinkový a plánovací den. Ale co dál? Rozhodl jsem se pro trek z Rumtse k jezeru Tso Moriri. Informace před cestou jsem čerpal zde: http://www.micahimages.com/journal_wp/2009/07/rumste-to-tso-moriri/

Na treku samotném jsem se původně chtěl dost spoléhat na offline mapu MapOut v mobilu (využívá data z OpenStreet Map; doporučuju!), jenže o ten jsem bohužel přišel na předchozím treku, takže jsem si koupil drahou papírovou mapu a taky jsem si do Kindlu stáhl tento popis:
http://indiahikes.in/rumtse-tso-moriri-lake-trek/

Z Lehu se prve jede asi 2 hodiny na jih po hlavní silnici na Manali. Kousek za vesnicí Rumtse začíná cesta. Většinou se píše, že tento výlet trvá 7 dní, po kterých se dojde do vesnice Korzok u jezera Tso Moriri. Nad jezerem se tyčí několik bílých šestitisícových vrcholů, snad by se mi mohlo podařit na některý z nich vylézt. Po cestě k jezeru nejsou žádné vesnice. Obvykle to znamená, že si lidi koupí celý balíček od cestovky, která zařídí poníky, kuchaře atd. Turisti samotní pak už jen jdou a nesou si malý batůžek se svačinou. V případě Čechů to pak znamená, že si člověk nese všechno na zádech 🙂 Trochu jsem měl obavu, aby tam nebylo příliš lidí, ale to se nakonec nepotvrdilo. Za těch 5 dní, co jsem to šel, jsem potkal pouze 3 skupinky po 3-4 lidech + místní, a pak jeden bulharský pár, co šel na těžko jako já. Na celé trase je jen jedno místo, kde se dá koupit nocleh ve stanu a případně koupit něco na jídlo, a to u jezera Tso Kar asi v půli cesty. O pár dní později se ještě prochází nomádskou osadou, kde ovšem nejde čekat jakékoli služby. Zdejší prostředí je vlastně vysokohorská poušť, ale kupodivu to bylo docela zelené. Zřejmě na tom mají zásluhu nedávné povodně. Mám rád zeleň, takže se mi to tak líbilo. Ale nevýhodou bylo, že někdy byla půda překvapivě hodně podmáčená, i když to tak na první pohled nevypadalo, zvlášť v blízkosti řek.

Nadmořská výška se pohybuje od asi 4300 m na začátku, přes 7 pětitisícových sedel (nejvyšší má 5500 m) až do 4600 m v Korzoku. Toto je asi největší úskalí tohoto treku – pokud člověk není už na začátku dostatečně aklimatizovaný, tak nemá moc velkou šanci dojít do cíle. Na jednom webu jsem četl vtipnej článek, jak tu šla organizovaná skupina a hned první den odpadli 2 klienti a zdravotník a zbytek došel pouze do půlky k jezeru Tso Kar. Já jsem v tomto ohledu byl naštěstí, díky předchozímu treku, připraven dobře.

Deníček jsem si po cestě nepsal a i když bych to mohl i teď po 4 měsících všechno detailně popsat, tak jsem usoudil, že by to bylo možná trochu únavné, takže to dost zkrátím (no, možná s výjimkou prvního dne). Ono je to totiž vlastně pořád to samé – ráno vstát, udělat si snídani, sbalit se a vyrazit (většinou od budíčku do startu uplyne zhruba 1,5-2 hodiny, takže start vychází kolem deváté). Skoro každý den se šlo prve do nějakého sedla, pak zase ze sedla do údolí. Některé dny následoval ještě jeden výstup do dalšího sedla a pak sestup. Během dne se párkrát krátce zastavím na svačinu, na oběd mám pauzu o trochu delší. Po příchodu do místa vhodného na kemp je potřeba postavit stan, uvařit večeři a pak čekat na tmu – to se přesunu do stanu a pak čekám na ráno 🙂

Pondělí 17. 8. 2015 (gps)
V 7 jsem měl sraz před agenturou, kde jsem si domluvil odvoz do Rumtse na začátek treku. Jel jsem sám velkým autem s řidičem, protože jel vyzvednout větší skupinu k Tso Moriri a já jsem byl jediný, koho sehnali na cestu tam. Stálo to 800 Rp. (300 Kč).  Do té doby jsem se pohyboval pouze v blízkosti Lehu, takže bylo zajímavé se konečně podívat někam dál. Cesta je velice pestrá. Místy je krásný nový asfalt, místy výmoly, a někde je třeba silnice úplně neprůjezdná a musí se objet po prašné cestě. Velice často jsou na silnici nánosy po sesuvech půdy. Po cestě se taky projíždí jednou vesnicí, kde je spousta vojenských základen a jsou tu na silnici zátarasy a kontrolní stanoviště a zákaz focení.

Jeden z policejních checkpointů po cestě. Do Rumtse zbývá ještě 31 km.

Pár minut po deváté mě řidič vysadil u cesty a pak už to bylo na mně. Prve bylo nutné jít pár set metrů dál na jih k mostu a na druhé straně řeky pak zase zpět na sever, než se cesta stočila do jiného údolí na jihovýchod.

Bulhaři byli líní jít až k mostu, tak raději brodili. Myslím, že se ta jejich zkratka moc neoplatila.

Cesta vedla přes řečiště a dál zhruba přímo rovně.

Dál už cesta vedla pořád dál velmi mírně nahoru jedním údolím. Slunko peklo, tak to moc příjemný nebylo. Za 4 hodiny jsem došel do tábořiště Kyamar a sice to byl hodně krátkej den, ale rozhodl jsem se, že není kam spěchat a zůstanu. O pár set metrů dál jsem viděl jen nějaké domorodce, myslel jsem, že si tam jen tak pasou koně nebo něco. Ale později jsem zjistil, že patřili ke skupině 3 Němců, kteří do tábora dorazili pár hodin po mně. Pak ještě dojelo auto se vším vybavením (sem se ještě dalo džípem dojet, dál ne). Mezitím taky kolem prošel bulharský pár, ale ti kempovali až o kus výš, takže jsem se s nima potkal až další den.

Můj kemp první den.

Úterý 18. 8. 2015 (gps)

Mlhavý začátek druhého dne – stoupání k prvnímu sedlu

Dole u řeky jsem se potkal s bulharským párem. Pak jsme pokračovali společně směrem k dalšímu sedlu – přes řeku uprostřed fotky a pak směrem nalevo.

Po přechodu prvního sedla a sestupu dolů k řece jsem potkal onen bulharský pár. Zastavil jsem se u nich na kus řeči. Cestovali po Indii už asi 6 měsíců a od Tso Moriri chtěli pokračovat dál na jih do tepla, takže s sebou nesli úplně všechny věci, co měli. Vtipný bylo, že ta holka měla jen takový malý batůžek, takže se borec dost nadřel. Následovalo další sedlo a pod dalším jsme společně zakempovali – o kus nad Němcema. Bylo brzo, tak jsem si ještě vylezl k sedlu a zpět.

Bulharský pár začíná sestup z druhého sedla. Něco padá.

Nejblíž je můj stan, o kus dál stan Bulharů a v dáli vlevo kemp Němců

Středa 19. 8. 2015 (gps)

Blížím se k jezeru Tso Kar. Je plné soli.

Vylezl jsem znovu do sedla a od té doby už jsem nepotkal ani Bulhary, ani Němce. Když jsem totiž došel dolů k jezeru Tso Kar do kempu Pongunagu a poobědval, rozhodl jsem se pokračovat podél jezera do dalšího kempu, kde jsem potkal skupinu 3 starších Švýcarek. Ostatní zůstali v prvním kempu.

Tso Kar

Čtvrtek 20. 8. 2015 (gps)

Zřejmě nejdelší den. Na začátku trvalo asi hodinu a půl, než se došlo ke kempu Nuruchen, odkud začlo stoupání k sedlu Horlam La.

Chvíli před sedlem. Pohled zpět k jezeru Tso Kar.

Přebrodit na druhou stranu a pak dál a dál mírně nad řekou až do nomádské osady

Pak se sešlo k řece a pak následovala dlouhá cesta mírně do kopce. Hrozně málo jsem po cestě jedl, takže když jsem došel po 5 hodinách do nomádské osady a u řeky jsem se zastavil, byl jsem dost vyčerpanej a ají jsem tak působil, soudě podle toho, že zde přítomná turistická skupina (asi 4 lidi + servis) se mě ptala, jestli su ok. Udělal jsem si jídlo a přemýšlel jsem, jestli mám pokračovat dál do dalšího sedla nebo ne. Byl to trochu vnitřní boj, ale nakonec jsem se sbalil a vyrazil opět nahoru. Do sedla Kyamayaru La to šlo fakt hodně pomalu. Slunko pražilo a já jsem neměl moc energie nazbyt. No ale po 2 hodinách utrpení, zhruba v 5 hodin odpoledne jsem dosáhl sedla a dál už to šlo jen dolů.

Konečně sedlo

Zakempovat dole u řeky a další den pokračovat do sedla kousek vpravo od středu.

V rozlehlém údolí už to chtělo jen co nejrychleji najít vhodné místo k noclehu. Nakonec jsem definitivně zakempoval u řeky asi v 6 hodin ve výšce 5200 m – do té doby můj nejvyšší kemp. Nejvyšší čas postavit stan a uvařit – slunce zapadá v 7. Tak tak to vyšlo. Byl jsem mezi dvěma sedly, které se tradičně chodí naráz, takže jsem tam byl úplně sám. V noci mě (jako obvykle) trápil silný vítr, kdy jsem měl strach o stan.

Pátek 21. 8. 2015 (gps)

Docela fajn výhled ze stanu

Poslední dvě sedla a jsem v jakés takés civilizaci – vesnici Korzok na břehu jezera Tso Moriri. S chutí do toho a půl je hotovo. První sedlo šlo skutečně relativně snadno. U druhého to bylo trochu horší – táhlo se hrozně pomalu a dlouho, ale nakonec se povedlo a otevřel se mi úžasný výhled na jezero a okolní hory. Už kvůli tomuhle to stálo za to. (To jsem ještě nevěděl, že mě čekají ještě mnohem a mnohem lepší pohledy.) Do Korzoku jsem dorazil v 17:45 a tím pro mě trek skončil. Pokračování příště.

Po cestě ke druhém sedlu. Kolem některých jaků jsem musel jít docela zblízka a měl jsem trochu obavy – oni tak na člověka čumí a člověk neví, co se jim honí hlavou.

Skoro v sedle a pak už jen dolů

První pohled na jezero Tso Moriri. Nádhera. Nejvyšší kopec naproti v mracích je Chamser Kangri (6622 m).

Po cestě ze sedla do Korzoku



Děti z osady nad Korzokem

Korzok

Když se to tak vezme, tak je to taková pohodová trasa – stoupání se pohybuje od 300 do maximálně 1000 metrů za den. Pokud člověk jde 7 dní (já jsem šel 5), tak ani to ne. Jenže ve výšce mezi 4000 a 5000 m nad mořem už není nic úplně snadné. Jak už jsem psal výše, zásadní je míra aklimatizace. Možná by se dalo říct, že ten trek vlastně není nějak moc pestrej – ty údolí a sedla vypadají všechny dost podobně. Ale mně se to líbilo a určitě bych to doporučil. A taky je fajn, že člověk má vidinu toho, že dojde k nádhernému jezeru Tso Moriri.

post

Indie 2015: Markha Valley Trek

Tento článek navazuje na tento: Indie 2015: Cesta tam a aklimatizace

Úterý 11. 8. 2015 (gps)

Budíček jsem měl na 7, vstal jsem v 7:30. Rychle dobalit a přes most do All Day Breakfast na snídani. Byli hrozně pomalí, takže jsem se trochu zdržel. Pak ještě nakoupit vodu a můžu vyrazit. Destinace: Spituk. Původně jsem měl jet místním autobusem, ale to jsem nakonec zavrhl, protože bych musel jít přes celý město na stanoviště autobusů a kdo ví, jak dlouho bych pak musel čekat. Takže jsem se místo toho rozhodl pro stop. Po chvilce chůze mi zastavil místní stavař, co se učil řídit – auto měl teprv měsíc. Jel velice opatrně, takže jsem se ani nebál. Vyhodil mě u odbočky do vesnice z hlavní silnice. Dál jsem musel pěšky.

Stavař z Ladaku, co mi zastavil na stopa.

Doufal jsem, že do Žinčenu, kde začíná trek údolím Markha, chytnu stopa nebo taxi, protože jinak je to nejmíň 3 hod úmorné chůze po asfaltu. Prve mě jeden týpek posunul pár km, pak jsem tak 10-15 min šel a nakonec mi zastavilo auto – moje spása – izraelská rodinka (s řidičem) – 3 děti, nejmladší 7 let. Šli na sedlo Stok-la (5100 m), respekt!

Izraelská rodinka, co šla přes sedlo Stok-la (5100 m)

Na startu výletu v Žinčenu bylo lidí mraky, ale nejspíš šli všichni na Stok-la, protože dál už jsem potkával jen velice málo lidí. Startoval jsem v 10:40. Šlo to celkem hladce. V čase 2:40 jsem došel do osady v 4000 m, tam jsem dohnal 3 Francouze, které jsem měl na dohled už nějakou dobu, ale furt se mi nedařilo stáhnout jejich náskok.

Oni pokračovali do Lower Campu (poslední tea tent před sedlem Kanda-la) na jídlo, já jsem zůstal a dal si obědovou pauzu (měl jsem chleba se sýrem a rajčatama).

V čase 3:00 vyrážím nahoru, 3:30 jsem u nich – Lower Base Camp, o 150 m výš – 4160 m.

Pauza s Francouzema

Francouzům už nějak docházely síly, a tak se rozhodli, že přespí o kus výš a k sedlu půjdou až další den. Já jsem v čase 4:00 vyrazil dál a v 5:35 (tedy 16:20 hod) jsem byl v sedle Kanda-la (4950 m). Nahoře se mi trochu motala hlava a poslední metry do sedla byly velkej boj. Ale když už jsem tady, tak si ještě vylízám dalších 50 m na boční vyvýšeninu.

Pohled zpět kousek před sedlem. Zhruba uprostřed je vidět stan z předchozí fotky

Dolů se vydávám v 16:33 a v Šinzu jsem v 17:45, časomíra 7:01. Ten den jsem tedy vylezl z 3450 m do 4990 m a pak dolů do 4100 m. Na to, že to byl můj 3. den od příletu do Indie, to není špatný.

V Šinzu lezu hned do prvního „homestay“ a tam už se připravuje večeře (momo) za pomoci 2 hostů – francouzského páru – Anne a Antoine. Antoine je veterinář, specialista na kravský kopyta (taky jsem netušil, že něco takovýho existuje). Příjemně jsme si popovídali.

Příprava večeře (knedlíčky momo)

Středa 12. 8. 2015 (gps)

V každém homestay člověk po snídani dostane balíček na cestu. Většinou je tam kus buchty či chleba, sýr, uvařená brambora, pití, někdy vejce.

Snídaně v 7. Balení mi trvalo trochu dýl, tak jsem vyrazil asi až v 8:40. Za hodinku dobíhám Francouze s průvodcem a za další hodinku jsem ve Skyu, kde potkávám další 2 Francouze s průvodcem a dávám krátkou pauzu. Skyu je místo, kde se cesta dostane konečně do hlavního údolí treku a dál se pokračuje doleva směrem do Marky. Doprava se dá jít taky – to je nejkratší cesta zpět do civilizace. Před velkou vodou se sem dokonce dalo dojet autem.

Toto je uprostřed cesty z Šinzu do Skyu – fotili mě Francouzi, které jsem dohnal. Jde se takovým kaňonem, který vyústí v hlavním údolí.

Podle udávaných časů to má trvat ze Šingu do Skyu 3 hod a odtud do Marky 7, dohromady tedy 10 h. Maluju si to, že snad za 7 by to šlo. Nakonec to dopadne tak, že mi to trvá skoro 10 h, a to jsem došel 30 min před Marku. Po cestě je spousta obtížných pasáží po velké vodě – odplavené mosty, podemletá cesta, … Je to dobrodružství.

Začátek cesty hlavním údolím

Tady jsem si dal čaj a svačinu

U jednoho místa, kde se musela přebrodit řeka, potkávám německou rodinku – Jens, Martina, Ailine (14) a Robin (17). Všichni 4 se drželi za ruce a brodili společně.

Němci brodí

Bylo to velice dramatické. Uprostřed řeky se Martině podlomily kolena a holky začaly trochu hysterčit, ale dobře to dopadlo, dostali se na druhou stranu. Nakonec spolu končíme ve stejném homestay. Jens se rád a nahlas směje. Pracuje ve firmě, co dělá měření chemikálií. Rodinka, u které jsme, má 2 malé děti – 4 měsíce a 4 roky.

Jedno z míst, kde bylo nutné brodit. Tady jsem vinou svojí neopatrnosti přišel o mobil. Zřejmě tam někde leží dodnes.

Čtvrtek 13. 8. 2015 (gps)

Snídaně 7:30. Vyrážím asi 8:40. Očekáváme pohodový den. Markha -> Hankar. Má to být asi 4 hodiny. V Marce si dávám čtecí pauzu nad vesnicí u chrámu.

Je to krásně zelená vesnice.

Asi za hodinku dorazí Němci a já pokračuju dál. Za další 1-2 hod dojdu k chrámu na kopečku nad cestou – vylezu tam a dávám si oběd.

Tady nahoře byl chrám

Nakonec ten den zase tak krátkej a odpočinkovej nebyl – celkem skoro 6 hodin. V Hankaru lezu do prvního homestay a nebyla to dobrá volba – zatím nejhorší zážitek. Němci volí homestay o kus dál a dobře dělají. Jejich rodina má malé dítě, takže si zřejmě dávají víc záležet na čistotě, podobně jako rodina, u které jsme spali předchozí den. Naproti tomu v mojí rodině se pohybují všelijací staří lidé a dům je v o dost horším stavu.

Po stráni jsem vylezl nad vesnici. Všechno se jim tu sype. Bylo to trochu o hubu, ale výhled za to stál.

Jdu se projít kousek nad vesnici a pak za Němcema, kteří vegetují na louce kempu, který je poblíž jejich home staye. S Jensem se vykoupeme v řece. Je to velice osvěžující.

Voda tekla přímo z ledovce, velice svěží!

Pak jdu zpět do mého domu, na večeři dostanu nějakou rýži se zeleninou – takový jako rizoto. Dobrý je to, ají si přidám!

Můj homestay v Hankaru

Pátek 14. 8. 2015 (gps)

Snídám v 7:30. Vlastně ne. Taková byla domluva, ale teprv asi v 7:45 mi donesou jídlo. A 1 hrnek čaje. Víc nic. Tak si řeknu o vroucí vodu, abych si udělal svůj čaj. Prý že 10 min. Za 15 min se jdu zeptat. A prý: Tady! Voda už na mě čeká a vychládá! Podobná scénka se odehrála i předchozí den.

Vyrazím asi 8:40. Hned za vesnicí to prve zkusím spodem kolem řeky, ale brzo narazím na konec – musel bych brodit. Tak se vrátím a jdu vrchem – ztráta 10 min. Ve vrchní části Hankaru doplňuju vodu a zeptám se na cestu a dobře dělám – už jsem skoro chtěl jít blbě – doleva.

Tady už vzadu vykukuje Kang Yatze

Čeká mě stoupání z 4000 m do 4800 m. Prve to vypadá, že to půjde docela rychle. Ale pak se to nějak začne táhnout. Kousek nad tea tentem, který je v půlce stoupání, dojdu Němce.


Do Nymalingu (což je nejvyšší nocležiště na treku – 4800 m) nakonec dorazím za 4 h – někdy před 1 hod po poledni. Chvíli si odpočinu a pak asi 14:20 vyrazím nalehko (pouze bunda a v ní trocha jídla) nahoru směrem ke Kang Yatze, což je monumentální šestitisícovka.

Pohled na Nymaling

Jde to hezky. Za 1 h 50 min dorazím do 5400 m, tedy o 600 m výš.

15 min se kochám a pak valím dolů. Doslova. Zpět v táboře jsem za 35 min. Tady se mi hodila funkce na hodinkách, která mi ukáže přímý směr zpět na start nebo jiné uložené místo. Přes břicho kopečku jsem totiž neviděl, kde přesně je tábor. Jdu hned pozdravit Němce, kteří už si postavili stany a chystají se vařit nudle. Předáváme si zážitky.

Nymaling. Teda jeho část. Hlavní stan byl na druhou stranu.

Pak se jdu převlíct do teplejšího a pak pomalu na večeři v 7. Do jídelního stanu vlastně jdu už trochu dřív a Němci přijdou na čaj a pivo. Dávám si též a chutná. Ale pořád se mi trochu točí hlava – přece jen ještě nejsem úplně přivyklej výšce. Pak jsou tu ještě staří známí Francouzi s průvodcem (Stenzin) a pak 2 Španělé, co jsou rychlejší než já – byl to jejich teprv 3. den (můj 4.). Dobří borci!

Klábosíme, popíjíme, jíme. A pak asi 20:30 je čas jít spát.

Skupinové foto v hlavním stanu tentstaye

Poznámka k Nymalingu: Je to fajn místo, až na ty hovna všude. Totiž všude je kolem spousta koní, oslů, krav. Na nošení nákladu. Jednak pro líný turisty s kompletním servisem, jednak něco i pro homestay (tedy i mě), ale to bude malá část.

Sobota 15. 8. 2015 (gps)

Snídaně je v 6:30. Na mě je to dost brzo, ale všichni ostatní chtěli taky tak a já jsem to nechtěl komplikovat. Ráno je docela chladno, ale před sedmou už začne svítit sluníčko a hned je líp.

Všichni vystartujou okolo 7:30. Já nikam nespěchám, ještě si chvíli čtu a pak startuju v 8:24. Směr sedlo 5200 m, tedy převýšení 400 m. Za chvilku předcházím větší skupinku. V sedle jsem za 1 h 10 min. Potkávám tam Francouze s průvodcem. Tleskají mi (vážně!) a Stenzin si se mnou plácne.

Foceno nad sedlem. Vlevo sedlo a od něj cestička dolů.

Jdu se projít ještě na malý vrcholek kus nad sedlem – o 100 m výš, tedy 5300 m. Pak začnu sestupovat. Začátek je docela snadný, ale pak se sejde k řece a je to celý takový hluboký a úzký, jako kaňon. A začne to být hodně obtížný. Místy se jde přímo v řečišti a občas se přeskočí řeka. Někde se vyleze nad řeku do svahu. Nemá to konce. Pak ají trochu zabloudím. Nakonec jsem ve vesničce, kam se dá dojet autem, za 6 h, tedy ve 14:30. Je tam takovej obchůdek pod stanem, tak tam čekám na Francouze. Snad se s nima budu moct svézt zpět do Lehu.

Naštěstí to šlo zvládnout suchou nohou. Později odpoledne to prý bylo horší.

Přijdou asi za 1 hod. Stenzin si dává nudle. Prý se musím zeptat jeho šéfa, jestli mě vezme – už tam čeká. Takovej frajírek. Rifle s dírama, fešácký kožený mokasíny, delší černý vlasy, sluneční brýle, cigáro visí z pusy. Má hodně rozhrkanej Suzuki Samurai. Zeptám se ho, jestli mě vezmou. Prý že to není moc silný auto. Nakonec teda že pokud ostatním to nevadí, tak ok. Ještě že tak.

Cesta hodně drncala a na zadním sedadle se 3 zadky nevešly, tak jsem seděl jen na krajíčku. V Lehu jsme byli asi v 5. Rychle jsem frajerovi ještě vrazil 500 Rp. (190 Kč) „for your trouble“ a šel jsem. Došel jsem do guesthousu, kde jsem měl uschovaný batoh, ale měli plno, tak jsem na 2. pokus zakotvil o kus vedle.

Tady skončil první výlet a taky tu končí moje ručně psané zápisky, takže další díl už budu muset lovit z hlavy.

Musím říct, že na tomto treku jsem měl velké štěstí v tom, že to bylo krátce po povodních, takže tam nebyli skoro žádní turisti. Od Stenzina jsem se později dozvěděl, že další týden tam vedl další turisty a už tam bylo lidí mraky – v jednom homestay třeba spalo 30 lidí naráz. V oficiální turistické informační kanceláři mi řekli, že je ten trek zavřenej a že se tam nedá jít. V komerční agentuře mě ale ujistili, že už je to ok a není problém. To byla pravda tak napůl – vinou sesuvů půdy a utrhaných mostů byla cesta někdy dost obtížná a několikrát za den bylo nutné se vyzout a přebrodit řeku. Ale aspoň to bylo větší dobrodružství.