NZ: Den 57 – Masons Bay Hut – Freshwater Hut

Pondělí 29. ledna 2018
Vstávám v 6:45. Jdu do hlavní místnosti snídat. A kdo to tam leží na matraci na zemi? Ten Skot, co mi včera neodpověděl na pozdrav. Zvláštní. Zpátky do postele kvuli němu nepůjdu. Tak se snažím nedělat moc hluk. Když asi v 7 přijde snídat belgický pár, tak ten borec konečně vstane. 
Všichni se chystají někam pokračovat. Jenže venku je pořád škaredě. Vyloženě neprší, ale místy mrholí a okolní kopečky jsou v mracích. Tak si říkám, že teda nikam nejdu a zůstanu tu. Už jsem si to říkal poslední 2 dny a nakonec jsem vždycky šel dál.
Asi v 10 odešli poslední lidi, zůstal jsem tu sám. Čtu si, skoro dočtu knížku. Pak se přesunu do postele a dám si šlofíka. A najednou slyším kroky. Je tu Josh! Je asi něco po poledni. Kecáme. Pak asi ve 2 přijde i Luke – zatímco Josh přišel ze severu od Big Hellfire Hut, Luke byl na jihu v Doughboy Hut. Původně jsem tam chtěl taky, ale kvuli dešti jsem to přehodnotil. Oba kluci budou dnes pokračovat na východ k Freshwater Hut. Bude to asi hrozne rychlá a snadná cesta, protože DOC píše 15 km a 3-4 hodiny!
Počasí se začíná lepšit. Dokonce je vidět modrá obloha! Tak se rozhoduju, že tam teda půjdu taky. Vyrazím 15:30, možná hodinu po Lukovi a Joshovi. Cesta je opravdu velice snadná. Tak si říkám, že bych mohl zkusit, jak rychle to půjde. Prve jdu tak 5,8 km/h a když vidím, že je to skoro 6, tak ve druhé půlce ještě zrychlím a nakonec dosáhnu průměru 6 km/h. Je to ve skutečnosti 14,3 km, takže mi to trvá 2 hod 23 min. To by šlo. 
Na chatě už jsou oba kluci i belgický pár. Vaříme večeři, kecáme. Pak se uložíme do postele a ještě debatujeme nad stezkama v okolí Te Anau – Kepler Track a Milford Track.
Teď je 20:45 a pro dnešek končím. 
14 km, stoupání 68 m. Celkem 1773 km. 

NZ: Den 56 – Big Hellfire Hut – Masons Bay Hut

Neděle 28. ledna 2018
Dnes opět nikam nespěchám. Když je ráno světlo, tak kouknu ven a vypadá to, že se od včerejška nic nezměnilo a pořád poprchává a není nic vidět. Tak zůstanu v posteli a vstanu až v 7:30. Mohl bych vyrazit například v 9.
V 9 to vypadá pořád na déšť, to není nic pro mě. Později zjistím, že asi už neprší, že to jen ze stromů padají kapky. Všude je mlha a vlhkost je stoprocentní. Rozhodnu se teda vyrazit. 
Vyrážím v 10:40. Prve musím vystoupat z 200 až do 400 a pak postupně až dolů na pláž. To zabere asi 2 hodiny. Všechno je mokrý a k tomu ty kapky ze stromů a spousta bahna. Na pláži je to ale fajn, aspoň na mě nic nepadá. 
Pak je tu asi 2kilometrová spojka na další pláž, ale musím prve vylézt až do výšky asi 250 m nad mořem! No toto! A pak hned zas dolů. 
Konečně jsem na pláži v Masons Bay. Teď už jen 4-5 km po pláži a pak asi 1,5 km do vnitrozemí k chatě. Jsem zvědav, kolik tam bude lidí. Když se blížím k odbočce z pláže, tak vidím, že na pláži postává pár lidí. Po cestě k chatě potkávám další 2. Prý jdou na pláž čekat na letadlo, který je má vyzvednout. Aha, tak to pak jo. Později se dozvím, že je mělo vyzvednout už včera, ale kvůli špatnému počasí se to nepovedlo. A někteří neměli vůbec nic na spaní, protože to měli jen jako denní výlet. Sranda. 
Na chatě jsou muž a žena, co přišli z Freshwater (asi 3 hodiny). A pak belgický pár, co přišli od Doughboy Hut z jihu, takže potkali Luka – ten tam dnes šel. A já jsem tam původně měl dojít dneska taky, ale nakonec jsem kvůli počasí vyměkl. A pak je tu ještě jeden pár, co přišel od Freshwater a zítra jde k Doughboy – já tam jdu asi taky. Takže to nebudu mít jen pro sebe, škoda. Mimochodem, ten belgický pár potkal na lodi Davida a Lauren. 
Přes den mi venku byla skoro zima, jak bylo pořád mokro. Ale tady u chaty je najednou teplo. Tak se rozhoduju jít zpět na pláž se vykoupat. Jdu bos jen v kraťasech. Tam běžím, takže su tam raz dva. Na pláži ještě pořád čeká ta skupinka na letadlo. Voda je hrozně mělká a do větší hloubky se moc nedá dostat, protože mě tam nepustí vlny. Ale nevadí, i tak je to dobrý. A voda je teplá.
Zpátky na chatě vařím, bavím se s lidma, čtu si. A teď píšu blog a je 19:15. Asi si ještě budu číst. Ale chce se mi spát. Že bych ještě furt měl deficit?
17 km, stoupání 651 m. Celkem 1759 km. 

NZ: Den 55 – East Ruggedy Hut – Big Hellfire Hut

Sobota 27. ledna 2018
Vstávám v 6:30. Rozhodnu se, že dneska nikam nespěchám. Asi 2 km od chaty je pláž a je vhodné tam nebýt při přílivu. Ten je v 9. Takže buď je potřeba vyrazit brzo, anebo až později. Luke chce dojít o dvě chaty dál, do Mason Bay Hut. Já jsem se rozhodl dnes jít pouze do Big Hellfire Hut, takže půjdu až později. 
Luke vyráží v 7:15. Venku to nevypadá nic moc. Brzo začne pršet. Říkám si, že to třeba přestane a mohl bych vyrazit tak v 11 nebo ve 12. Ale nelepší se to. Tak si čtu a pospávám. Myslím, že mám ještě pořád deficit. Třeba bych mohl vyrazit ve 2? Pořád prší. Asi bude nejlepší zůstat dnes tu. Sice nejsem z cukru, ale chodit v dešti se mi moc nechce a jídla mám dost. 
Dávám si dalšího šlofíka. Najednou se ozvou venku zvuky a je tu americký pár, co jsme je potkali včera na předchozí chatě. Je před třetí. Kouknu ven, neprší, ale je zataženo a déšť by mohl kdykoli začít. Třeba to takto vydrží. Rozhoduju se jít do další chaty. Sbalím se a v 15:20 vyrážím. Je to podle značení 7 hodin, takže počítám tak 4. Docela se mi to líbí, má to zvláštní atmosféru. Mrak je velice nízko. Možná i níž než 100 metrů nad mořem. 
Projdu lesem na pláž West Ruggedy Beach. Vidím Lukovy stopy. Cesta vede asi 2 km po pláži. Pak už je to zase klasické hore dole lesem. Déšť udělal svoje, je víc bláta. Ale pořád je to docela únosné. 
Cesta pak vede až dolů do Waituna Bay. Tam zastavuju na svačinu. Říkám si, ještě že jsem šel, neprší a má to svoje kouzlo, jak jsou hory v mraku a všechno je mokré. 
Pak pokračuju na závěrečný úsek. Je to převážně do kopce lesem. Asi hodinka až k chatě. Před chatou mě překvapí písečná pasáž – pás písku se táhne až dole od moře, přitom jsem ve výšce 200 metrů nad mořem. Docela tu fučí a jsem v mraku, takže vidím kulový. Vlhkost 100 %. 
Hurá, konečně jsem u chaty. Je asi 19:30. Rychle vyzout, oprat ponožky, vybalit se, uvařit večeři. Pak si ještě čtu a o půl desáté jdu spát. 
15 km, stoupání 851 m. Celkem 1742 km. 

NZ: Den 54 – Yankee River Hut – East Ruggedy Hut

Pátek 26. ledna 2018
Vstávám v 6:30, vyrážíme v 7:25. Je před náma 8,5 km k další chatě – Long Harry Hut. Od rána je krásně jasno. Prve musíme vystoupat prudce nahoru lesem. Je to fuška. Pak už je to klasika hore dole s několika plážovými vsuvkami. Až vylezeme nahoru z pláže až k chatě. Je to hezká chata. Je tu jeden pár asi Američanů. Jdou okruh stejným směrem jako my. Ale dnes si dávají odpočinek. Mají s sebou i rybářský prut a další vybavení. 
Je teprv krátce po desáté, ale co se dá dělat, obědváme. Po jedenácté pokračujeme dál. Tentokrát je to k další chatě 9,5 km. Plážová vsuvka je tentokrát po obřích balvanech. To už tu dlouho nebylo. Je to asi 1 km. Docela mě to baví. 
Pak vystoupáme znovu prudce do kopce do lesa a pak dojdem k místu, kde je odbočka na výhled. Jsem trochu skeptický, ale jdeme se tam podívat. A je to bomba. Vidíme pláž, vlevající se řeku a její písčité okolí. Za chvíli tam dojdeme. Ale takto z vrchu je to paráda. A v dálce útesy. Chvíli se kocháme a pak vyrazím dolů. 
Dojdu až k té říčce, co byla vidět z vrchu, a přes ležící kmen přejdu na druhou stranu. Chata je ještě asi 1,5 km daleko víceméně proti proudu, ale trochu dál od řeky. Prve se jde přes písečné duny, až potom do nízkého lesíka a pak ještě trochu písku a pak definitivně do lesa až k chatě. 
Hurá, jsme tu. East Ruggedy Hut. Je teprv krátce po druhé hodině a nikdo tu není. Jím, dávám si šlofíka. Pak se v 6 rozhoduju projít bos zpět na pláž. Po cestě jsme ji totiž minuli – asi tak o 200 m. Dojdu tam, pozoruju vlny. Na chvilku si sednu na útes. Ale hned je tu hejno sand flies. Musím se hýbat, jinak to nejde. Je tu i signál. Slunko se schová za mraky a ukazuje se, že to mušky ještě víc povzbudí k aktivitě. Už ani pohyb úplně nepomáhá. Nejvyšší čas vyrazit zpět k chatě. Když o čtvrt na 8 přicházím k chatě, tak akorát začíná pršet. Dobré načasování! Nakonec teda z toho deště moc nebylo, ale i tak bych byl mokrej. 
Luke už spí. Já si dělám večeři a pak čaj. Čtu si u toho povídky z vánočního čísla Respektu. Teď je 20:40 a půjdu taky spát. 
19 km, stoupání 1179 m. Celkem 1727 km. 

NZ: Den 53 – Bungaree Hut – Yankee River Hut

Čtvrtek 25. ledna 2018
V 6 se vzbudím. Otevřu oči, kouknu skrz okno ven a čumím. Je to kino. Celá obloha je oranžová a celé se to odráží na hladině moře. Nevím, jestli jsem někdy viděl tolik oranžové naráz! Chvilku se kochám, pak zavřu oči a spím dál. 
V 6:45 vstáváme. Rybáři z druhého pokoje byli asi celou noc vzhůru a teď postupně všechno balí. Prý snad i něco chytili. My snidáme, balíme a pak v 7:45 vyrážíme. 
Další chata je vzdálená 11,5 km. Je to víceméně podél pobřeží, ale většinu cesty v lese. A když v lese, tak co? Tak hore dole! Vypadá to, že bude pršet. Pak i trochu prší, tak si obleču bundu, ale je mi v ní horko a stejně déšť brzo zeslábne, takže bunda jde dolů. 
Na chatu Christmas Village Hut dorazíme kolem jedenácté – šlo to docela rychle. Obloha je pořád zatažená. Obědváme. Od chaty se dá jít na nejvyšší vrchol ostrova – asi 1000 výškových metrů. Jenže teď je všechno v mracích, takže to nemá cenu. Místo toho půjdeme na další chatu. Po chvíli do chaty přijde borec, co tu spal a ráno šel na ten kopec. Potvrzuje nám, že nic neviděl. 
Asi ve 12 pokračujeme dál. Na další chatu je to 12 km a podle značení opět 6 hodin. Cesta je pořád stejně ok, jako byla ráno. Ale přece jen je to docela unavující, jak je to pořád nahoru a dolů. Oba se shodujeme, že nás to možná nebude bavit 9 dní a možná si to zkrátíme. To se rozhodneme až dojdeme asi za 3 dny do Mason Bay Hut, kde se cesta dělí. Ale ty pláže jsou tu super. A v lese jsme potkali ptáka kiwi, maskota Nového Zélandu! Byl hrozně blízko a moc se nás nebál a šel ještě blíž k nám! Po cestě jsme taky potkali Francouzku, co šla opačným směrem. Ani ta před náma neutekla do lesa. 
K Yankee River Hut dojdeme asi v 15:40. Mezitím se vyčasilo a svítí sluníčko. Chata je u řeky kousek od kamenité pláže. Je to tu hezký. 
Okoupu se v řece, i když to moc nejde, protože je hodně mělká. Luke jde sbírat mušle nebo něco takovýho. Pak sedíme kousek nad mořem a vyřizujeme internety – pevnina je asi 30 km přes moře na sever a kupodivu je tu signál. 
Pak se vrátíme do chaty a vaříme – mimojiné mušle. Ochutnám jednu a není to žádná sláva. Je v tom trochu písku. Lepší by asi bylo ulovit nějakou rybu. 
Teď je 19:30 a Luke už má vyčištěné zuby, tak asi půjde spát. Já si asi ještě budu číst. 
24 km, stoupání 1137 m. Celkem 1708 km. 

NZ: Den 52 – Invercargill – Bungaree Hut

Středa 24. ledna 2018
Josh vstává v 6 a já v 6:30. Dneska se chci dostat na Stewart Island, kde chci jít dva spojené okruhy, v podstatě nejdelší trasa, co tam jde projít. Oficiálně je to tak na 14 dní. Nakoupím jídlo na 8 nocí. 
Jak tak snídám, tak si uvědomuju, že bych přece jen mohl stihnout loď z Bluffu už v 11. To znamená, že tam musím být 10:30. To znamená chytit stopa z Invercargillu nejpozději v 10. Před tím nákup a pár km cesty. No, snad to vyjde. 
Nechám v hostelu stan, karimatku a pár drobností, rozloučím se s Brendou a zhruba 8:20 vyrážím. V supermarketu Pak’n’save jsem asi 8:35. Pak rychle nakoupit a pak dojít za velkou křižovatku na výpadovku na Bluff. Jsem tam asi v 9:35. Mezitím se pěkně rozpršelo. 
V dešti jsem zatím nestopoval. Někdo v hostelu říkal, že déšť je na stopování super, protože lidem je líto těch stopařů, jak na ně prší. Nevím, no, mně docela dlouho nikdo nechtěl zastavit. Ale nakonec to byla půl hodina, což je docela průměr. 
Zastavil mi borec s pickupem a uniformou DOC – Department of Conservation. Mají tu na starosti všechny ty stezky a chaty a lov predátorů apod. Byl jsem vděčnej, že mi někdo zastavil, týpek vypadal mile. Ale velice rychle to začlo. Začal do mě hustit, že konec je blízko a všichni se budeme zodpovídat a že měl nejakej zážitek a viděl nebe a peklo atd atd. Snažil jsem se mu říct, že každej má svůj názor, ale bylo to zbytečné. Ještě víc se rozohnil, až skoro křičel. Pak se mi podařilo to stočit mírně bokem a bavili jsme se o tom, jestli je podle Bible ok pít alkohol v přiměřeném množství. Na to se docela chytil, že prý je pro anglosasy těžké nepít, že alkohol u nich má dlouhou tradici. 
No nic, borec mě vyhodil u přístavu v Bluffu, na výraz přátelství jsme si potřásli rukou a rozloučili se. Koupil jsem si zpáteční lístek za 125 NZD. Drahota!
V 11 jsme vyrazili. Byl to takovej relativně malej člun, asi tak pro 50 lidí. A byla tam jen jedna hlavní kajuta, kde vepředu seděl kapitán před ovládacím panelem. Jeli jsme asi 27 uzlů. Cesta trvala hodinu. 
Městečko na ostrově se jmenuje Oban. Jsou tu dokonce silnice a auta. Ale moc není kam jet. Ani trajekt tu zřejmě pravidelně nejezdí. Prve jsem šel do DOC Visitors Centra. Tam jsem se dozvěděl pár užitečných informací. Například jsem si vyfotil rozpis přílivů a odlivů na další dny. Půjdeme totiž přes pár pláží a někde je to při přílivu neprůchodné. Taky jsem si za poplatek vypůjčil mapu. 
Zhruba v 1 vyrážím. K první chatě – Port William Hut – je to prý 12 km. Prvních 5 je po silnici až na konec, kde začíná stezka. 
Stezka k první chatě je součástí Great Walku, takže je to dálnice. Většina je lesem a pár úseků je po pláži. Krásné pláži. Po cestě dojdu Luka, který jel lodí v 9:30, ale prve se dlouho zdržel ve Visitors Centru a pak si dal obědovou pauzu. Dál jdeme spolu. 
U chaty jsme asi v 15:30. Bylo to ve skutečnosti 14 km. Dáváme sváču. Jdeme k další chatě. Je to 6 km a prý 4 hodiny nebo kolik. Očekáváme, že to rázem bude o hodně horší stezka, protože to už není Great Walk. Ale není to tak strašné, jde nám to docela dobře. Je to místy trochu bláto a dost hore dole. 
U chaty Bungaree Hut jsme v 17:40. Takže ten úsek trval asi hodinu a půl. Chata je kousek nad pláží a ve vodě je ukotvený motorový člun. V chatě jsou dva borci – rybáři, co přijeli na té lodi. Jinak tu nikdo není. Jsou tu dvě ložnice, takže bereme tu druhou. 
Koupeme se v moři, vaříme večeři, čtu si, píšu blog, teď je 20:36 a půjdu spát. Snad konečně doženu deficit. Venku šplouchají vlny, to bude dobrá kulisa na spaní. 
21 km, stoupání 802 m. Celkem 1684 km. 

NZ: Den 51 – Invercargill

Úterý 23. ledna 2018
Dneska nic nemusím! Poprvé za celej výlet mám úplně volnej den! Za celých 50 dní na stezce jsem měl jeden nucenej zero day, když jsem se 7. den – v neděli – přemisťoval ze severního na jižní ostrov. Ale i tehdy jsem se dost nachodil. 
Vstávám v 6:45, skoro jako obvykle. Je to paráda takhle ráno, nikde nikdo, klid v celým domě. Snídám. Pak si čtu nové číslo Respektu, volám s rodičema. Relaxuju. 
Venku je pěknej hic, ještě že v tom nemusím šlapat! Odpoledne v tom jdu asi 5 minut nakoupit plynovou kartuši a docela mi to stačí. Pak si dám o půl druhé šlofíka a ve 3 mě vzbudí hlasy v předsíni – Josh dorazil! Šel jsem s ním první dva dny na začátku jižního ostrova – Queen Charlotte Track. Už od včerejška jsme se domlouvali, že sem dnes dorazí. Tak kecáme o tom, kudy a jak kdo šel přes jižní ostrov. Josh strávil Vánoce doma s rodinou, takže pak byl dost pozadu a pak přeskočil některé pasáže s plánuje se tam vrátit. 
Peču druhou půlku zeleniny, co jsem včera koupil. Dělím se s Joshem. I o pivo. On mi zase dal ovesné vločky a arašídové máslo. 
Spát jdeme asi v 10. 
0 km. 

Te Araroa: Den 50 – Invercargill – Bluff

Pondělí 22. ledna 2018
Vstávám v 6:20, vyrážím dokonce 3 minuty před sedmou!
Dneska dojdu na konec trasy! Od hostelu by to mělo být 36 km. Michael, co jde na sever, mi včera říkal, že šel 6 km/h, takže je to na 6 hodin. V duchu jsem si říkal, že to trochu přehání s tím tempem, že tak rychle se většinou nedá jít. Jenže se ukázalo, že měl pravdu! Totiž stejně jako on jsem i já nechal dost věcí v hostelu – stan, spacák a další věci. A s lehčím batohem se fakt šlo o dost líp a rychleji!
Prve trvá 2,5 km dostat se zpět na okraj města na stezku. Po cestě kupuju v krámě buchtu. Pak následuje 10 km na cyklostezce víceméně podél vody. Je to štěrková cesta a jdu lehce přes 6 km/h. 
Když mám za sebou 13 km, tak začne obávaný úsek po silnici. Je to hlavní tah na Bluff a do přístavu. Auta jsou docela Ok, ale nejhorší jsou velké náklaďáky. Většinou mi moc prostoru nedají a člověk má pocit, že ho odfouknou. Hned první náklaďák mi z hlavy zfoukl kšiltovku, pak už jsem ji nesl v ruce. Celkem to bylo 16 km. 
Zhruba v polovině jsem odbočil na vedlejší cestu a dal si pauzu na svačinu. Po chvíli přijel na čtyřkolce místní farmář, tak jsme se bavili o kravách apod. Například jsem se dozvěděl, že výkupní cena mléka na Novém Zélandě je okolo 55 centů, takže skoro jako u nás. Přitom v obchodě je mléko asi 2x dražší. Povídali jsme asi půl hodiny a pak jsem pokračoval dál. 
Když jsem došel po silnici na okraj Bluffu, odbočil jsem na stezku. Ještě 7 km. Stezka je oficiálně zavřená už rok, ale Michael mi řekl, že je tam šel a není tam žádný dobytek a je to Ok a je dobrý na Novým Zélandě občas porušit nějaký pravidlo. Jenže když jsem tam přišel já, tak tam dobytek byl. A takto z dálky nebylo jasné, jestli to třeba nejsou býci. Takže jsem se raději vrátil pár set metrů zpět na silnici. Rozhodl jsem se pro alternativní trasu přes Bluff Hill, který je uprostřed poloostrova – město je na severu a můj cíl je na jihu. Takže jsem po silnici vystoupal až na kopec. Bylo to pěkně strmé. Tam jsem se pokochal výhledy a pak se vydal po Millenium Track dolů na jih. Bylo to raz dva. 
Teď už zbývají asi jen 3 km podél pobřeží na východ, až dojdu k místu, kde je rozcestník a které se považuje za nejjižnější cíp Nového Zélandu. 
Přidávám do kroku. A je to tady! Hurá, jsem tu! Nechávám se vyfotit u rozcestníku a pak jdu do restaurace opodál. Teď už nemusím nic! Cíl jsem splnil! 
V restauraci říkám, co jsem právě dokončil. Zapíšu se jim do knihy, vyfotí si mě a pak mi daji medaili, na které je: I made it! Cape Reinga to Bluff. Až na to, že já jsem to nešel celé, což jsem jim taky řekl. Takže si to úplně nezasloužím. Ale co naplat, mám medaili. Pak se ptám, jestli mi daji zdarma jídlo, jak mi někdo před pár dny doporučil. Prý ne. Nevadí. Sednu si ke stolu a objednám si salát s plody moře. Prý mi daji aspoň džus zadarmo. 
Pak se vydám po silnici zpět přes město na sever. Docela rychle mi zastaví holka z Argentiny v dodávce. Doveze mě až k supermarketu Pac’n’save v Invercargillu. Nakupuju spoustu jídla. Hodně ovoce a zeleniny. Zítra zůstanu ještě celý den v hostelu a konečně si odpočinu. 
Kolem šesté dojdu do hostelu. Připravím zeleninu a dám péct. Pak ještě jdu koupit pivo. A pak většinu večera klábosím s Brendou, co to tu vede, a Johnem, což je starší Brit, co projel celý Zéland na kole. 
Zhruba v 10 jsem se chystal spát a pak jsem si vzpomněl, že jsem včera ani dnes nenapsal zápisek. Tak si otevřu další pivo a sepíšu aspoň včerejšek. Pak jdu spát asi v 10:45 a ještě chvíli nemůžu usnout, protoze se venku lidi baví. 
38 km, stoupání 429 m. Celkem 1663 km. 

Te Araroa: Den 49 – Colac Bay – Invercargill

Neděle 21. ledna 2018
Vstanu v 6:20, vyrazím v 7:25. Prve mě čeká stezka podél pobřeží do Rivertonu. Asi 15 km. Zkraje to vede po staré silnici. Pak je tu úsek, kde nahoře nad pláží je kamení, kde to moc nejde. Tak jdu dolů na pláž, ale tam jsou malé kamínky, to taky není nic moc. Tak se po chvíli vrátím na horní okraj pláže a teď už je tam cesta v trávě, hned to jde líp. 
Pak začne stezka po útesech. To je horší. Zase jsou tu momenty, kdy si říkám: za co? Je tu nějaké značení, ale občas je ho málo. Místy se musím prodírat křovím. Pak jsou tu úseky po travnatých pastvinách, kde je to lepší. Až mě jeden takový úsek dovede do lesa, kde už je pak hezká cestička a ta mě dovede až k parkovišti a odtud je to pár km po silnici až do Rivertonu. 
Čas na pauzu! Nakupuju v SuperSave a pak dávám obědovou pauzu. 
V 11:30 pokračuju dál. Přede mnou je 23 km pláže Oreti. Po 12 km mám přebrodit nějakou řeku a prý že při plném přílivu to je horší. Tak se kouknu, jak to vychází. Odliv v 11:15 a příliv v 17:15. Hmm, to by snad mohlo být Ok. Jdu na to. 
Po pláži se jde kupodivu dobře! Někdo si stěžuje, že je to příliš tvrdé, jako beton. Ale já v tom problém nevidím.  Jdu spíš níž u vody. Skoro nikdo tu není. Akorát na začátku dvě holky na koních a pak občas projede nějaké auto. 
Konečně jsem u řeky, co teče přes pláž do moře. Zouvám boty a jak to přejdu, tak dávám rovnou sváču. Jak tam tak sedím, tak jde kolem mě NOBO hikerka. Bavíme se. Taky se bavím s paní, co tu je autem s rodinkou. Prý syn támhle v moři loví ryby a už potrebujou vypadnout, aby to stihli před přílivem. No, já to taky potřebuju stihnout! Pokračuju dál. Potkám jednoho NOBO hikera. Jsou 2 a musím ještě ujít asi 10 km. Pláž skutečně docela rychle ustupuje. Takže potom už jdu ve vrchní části, kde je to uježděné od aut. Je to o malinko horší, ale pořád docela Ok. 
Jak se blížím k místu, kde odbočím do vnitrozemí, tak se najednou objevujou auta a lidi. A na konci je dokonce hlídaný úsek pro surfaře. 
Jsem na silnici, teď už je asi 10 km do Invercargillu. Po silnici. A slunko peče. 
Jdu dál a dál, až konečně dojdu do města. Stezka jen štrejchne okraj. Kouknu na mapu, kde je můj hostel. 2,4 km! To je dost daleko! Ale za půl hodinky jsem tam. 
Hostel Southern Comfort BBH. Je to krásnej dům! Taková vila! Prý to bývala rezidence nějakého doktora. Hostel je tu asi 30 let a dům je starý víc než sto let. Fakt je to hezký. A útulný. A v hezké klidné čtvrti. Což znamená, že je to kilometr mimo hlavní centrum, ale tentokrát mi to neva. A paní, co to tu vede, je velice milá. 
Je 6:15. Ubytuju se, dám si sprchu a pak jdu sehnat něco k snědku. Nakonec kupuju pizzu v Dominos. Je trochu buchtoidní, ale stojí jen 5 dolarů!
Zítra mě čeká poslední den stezky – už jen dojít do Bluffu. Bavím se s Michaelem, co zrovna začíná NOBO. Bavíme se o DOC a kvalitě stezek, tedy že to místy stojí za vyližprdel. 
Jdeme spát kolem desáté. 
48 km, stoupání 372 m. Celkem 1625 km. 

Te Araroa: Den 48 – Martins Hut – Colac Bay

Sobota 20. ledna 2018
Po včerejšku dneska nikam nespěchám. Někteří vstávají v 6 a když já v 6:45 vylezu ze stanu, tak už jsou fuč. Jsou to všechno NOBO hikeři. V chatě je Luke. Jeho plán je dát si dneska odpočinek na chatě a zítra vyrazit asi v 10 ráno a ujít posledních 108 km v kuse. 
Pak je tu ještě Phil, co se podepisuje Philosotramp – znám ho z Intentions Books. A pak ještě jedna holka, co jde s ním. Vyrazí přede mnou. 
Já vyrážím v 8:15. Prve je to 100 m lesem dolů na lesní cestu. Po ní 1-2 km a pak začíná stezka lesem. Dohromady to bude 25 km. Stezka lesem kopíruje starý vodní kanál, který vybudovali čínští zlatokopové v 19. století. Byla by to hezká stezka. Ale je to často dost rozbité, takže se musí překonávat různé překážky. A hlavně je to trochu příliš dlouhý! A navíc mě po včerejšku bolí na levé noze cosi – hýždě a lýtko. Je to taková tupá debilní mírná bolest. Tak je to trochu otrava. Pak to trochu přejde. Jde mi to pomalu. Po hodině zastavuju u potoka a filtruju vodu. Po dalších 2 hodinách mám pauzu na oběd. 
Asi ve 3 konečně dojdu na konec stezky – jsem venku z lesa na parkovišti. Odtud je to ještě hodina po silnici až do Colac Bay. Je to malá osada a taky záliv. Ale až k vodě nedojdu. Zastavuju v Colac Bay Tavern. Jsou asi 4. Myslel jsem, že dojdu až do Rivertonu, ale jsem unavenej, tak dnes končím tady. Maj tu totiž i kemp. Jdu prve do restaurace a tam je Phil a ta holka. Přisednu si a dávám si burger. Je to drahota (16 NZD) a teda žádná velká sláva. Na to, jak o tom všichni básní… 
Stavím stan, pak sprcha, vařím čaj, jím chipsy a čokoládu. A pak zalezu do stanu. V restauraci dnes hraje kapela. Je to celkem nahlas, ale hrajou ok. Horší je, že odněkud jinud se začalo ozývat „duc duc duc“. Snad to časem přestane. Je 8 s pomalu bych spal. 
Nakonec akce před hospodou trvala nejmíň do 11, takže jsem nemohl usnout. 
29 km, stoupání 70. Celkem 1577 km.