Te Araroa: Den 17 – Upper Travers Hut – Waiau Hut

Středa 20. prosince 2017
Vstáváme v 6. Snídaně. A v 6:45 vyrážíme – rekord! Před náma je stoupání 500 m do sedla. Čekali jsme, že to bude nic nic a pak najednou rychle nahoru, jako to tu bývá. Ale bylo to docela Ok – uz v počátečním kilometru jsme začli stoupat. Byla to dobrá rozcvička. Měl jsem co dělat, abych Davidovi a Lauren stačil. 
Dolů ze sedla to byla jiná písnička. Bylo to 1000 výškových metrů. Zdá se, že to je pořád moje parketa. Hodinky občas ukazovaly i 2000 m za hodinu. 2x jsem uklouzl a spadl na mokrých kořenech. Jak skončil sešup, tak to začlo být zase trochu nahoru dolu. Po 50 minutách jsem zastavil a počkal na Kanaďany. Pak to bylo ještě tak hodinu na chatu West Sabine Hut. Tam jsme byli v 9:45. 
Dali jsme si sváču a v 10 jsme pokračovali. Čekalo nás opět stoupání asi 500 m k Blue Lake a Blue Lake Hut. Prve to šlo hezky podél řeky. Pak to začlo trochu stoupat. Místy to bylo i náročnější. A pak jsme se dostali na rovný úsek, kde to bylo úplně hrozně krásný. Řeka byla úplně klidná a tak čistá, že to jsem snad ještě neviděl! 
Pak přišlo závěrečné stoupání k chatě. Tam byl mladej borec s bolavým kolenem s ještě jeden borec. Blue Lake je 100 m od chaty. Šli jsme se tam podívat, ale byla tam zima, tak jsme se šli najíst do chaty. To jezero je úplně mega čistý. 
Pak jsme vyrazili na další sedlo. Dalších 600 výškových metrů. Teda ještě víc. Protoze prve jsme vylezli od chaty ve výšce 1250 m až nad další jezero do výšky 1530 m. A pak cesta vedla 200 m dolů až úplně k jezeru. Bylo to krásné jezero. Tak jsme se s Davidem vykoupali. Bylo to bomba. 
Pak jsme podél jezera přešli až na jeho konec a pak to bylo mírně do kopce až jsme byli ze 3 stran obklopeni strmými svahy hor. Začlo brutální stoupání do levého svahu. Musíme vystoupat 450 m. David šel vepředu a kus za ním Lauren. Já jsem šel za ní a měl jsem co dělat, abych jí stačil. Byla to fakt makačka. Ale aspoň to bylo docela rychle za náma. 
Hurá, jsme v sedle – 1830 m. Krásné výhledy. -A kolik to bude teďka dolů? -Co já vím, asi zase tak kolem tisíce metrů. Hmm, tak pojďme na to. Bylo to asi jen 700 m, šlo to rychle. Po cestě dolů jsme potkali pár Francouzka/Čech – věděli jsme o nich z Intentions Book. 
Začínali jsme být docela unavení. Byly tam obtížné úseky po šutrech a bylo to únavné. Pak jsme potkali rodinku a ti nám řekli, že nová chata Waiau je už otevřená. Bomba! To nám dalo novou energii. Prý hodina k bivaku a pak ještě 45 min k chatě. Uff. Je už asi 17:30. A prý je kus napřed Luke – mladý Brit, kterého znají Kanaďani. A taky Francis – Kanaďanka, kterou taky znají. 
Terén se zlepší a hned se nám jde líp. Docházím Luka. Chvilku jdu s ním. Pak zastavuju na pár minut a Luke je zase v čudu. Pak docházím Francis. A pak přijde pár brodů, kde to nejde suchou nohou. Tak už na to kašlu a jdu v botách. Je tu rovina a takové širé louky. Všichni teď valíme rychle, takže nikdo nedochází nikoho. 
A je to tady! Konečně jsme u chaty! A za pár minut i David a Lauren! V chatě je jeden borec a je tu 6 postelí. Takže přesně akorát. Byl to dlouhej den. Ze všeho nejdřív vaříme všichni jídlo. Mám kus kus a česnek a tuňáka a je to bomba! Nejlepší večeře, co jsem zatím měl!
Je skoro devět a všichni už leží v postelích a trochu se bavíme a někdo si čte a tak. 
35 km, stoupání 2093 m. Celkem 510 km. 

Te Araroa: Den 16 – St. Arnaud – Upper Travers Hut

Úterý 19. prosince 2017
Ráno nikam nespěcháme. Vstávám v 7 a pomalu snídám. Vyrážíme v 8:30. To není zase tak zlé. Venku je zamračeno a docela zima a fouká. Dost rozdíl oproti posledním dvěma týdnům. Ale pořád je to Ok v tričku (aspoň pro mě). 
Bude to dneska pohodová cesta. Prve podél jezera a pak pořád dál podél řeky. Pořád je to rovinka a fakt hezká cesta. Bavíme se, tak nám to utíká rychle. Asi za 2 hodiny dojdeme k první chatě. Uvnitř jsou nějací lidé, které David a Lauren znají, tak se s nima chvíli bavíme. Pak pokračujeme dál. Počasí je úplně ideální – docela zamračeno, místy vysvitne slunko. 
Zhruba v 1 si dáme obědovou pauzu u řeky. To máme za sebou asi 20 km. Pak je to ještě asi 6 km k další chatě. Pořád to ještě skoro nestoupá.
Teprve poslední úsek k naší cílové chatě je bič do kopce – musíme vystoupat asi 500 m, tak to dá trochu zabrat. Ale fakt se nám dneska jde dobře. 
Dojdeme na chatu v 16:30. Jsou tu zatím dva páry ve středních letech. Chata ne prostorná. Je tu prostorná kuchyň a dvě oddělené ložnice. V každé místo pro 10 lidí. 
Je tu docela chladno, asi 18 stupňů uvnitř. Tak si rychle vařím nudle. Pak začne pršet. A pak v dešti přichází 2 americké páry. Takže je nás tu nakonec 11. Tak akorát. Bavíme se o všem možném, plánujeme zítřek a v 9 se odebereme do postele. 
31 km, stoupání 1039 m. Celkem 475 km. 

Te Araroa: Den 15 – Porters Creek Hut – St. Arnaud

Pondělí 18. prosince 2017
Vstávám v 6. Podle očekávání ostatní zatím spí. O půl sedmé vstává Francouz. A já vyrážím v 7. Dneska bych měl dojít do vesnice St. Arnaud, kde na mě bude čekat další balíček s jídlem. Už ho fakt moc nemám. Vyjde to tak akorát. 
První úsek je 11 km k chatě Red Hills Hut. Je to místy docela náročné. Terén se hodně mění, jako posledních několik dní. Chvíli hezká cestička lesem, pak po velkých šutrech, pak mezi trsy trávy, pak po strmých svazích z takového červeného písku, kde by šlo snadno uklouznout. A hodně hore dole. 
U chaty jsem někdy o půl 11. Dávám si poslední tortilu s arašídovým máslem a v 11 vyrážím. Je to dalších 12 km přes 2 kopce až k silnici. Ještě vystoupám asi 700 m. Je to stezka pro horská kola. Takže občas je to až srandovní, jak to nejde přímo dolů, ale mírnýma serpenýnama. Nahoru je to ale občas strmé hodně. 
Bylo to rychlejší, než jsem čekal. Ve 2 jsem u silnice. Teď ještě 8 km po silnici do vesnice. To je sice pruda, ale jde to rychle a o půl 4. jsem v St. Arnaud. Jdu do Alpine Lodge, kde na mě čeká balíček s jídlem. Vypadá to tu hogo fogo. Místo v dormitory nemají. Normální pokoj prý 140 dolarů. Eh. Jdu zkusit kemp. A pak raději zavolám do Sabine Lodge. A ejhle, mají dormitory za 32 dolarů. Beru. 
Dojdu tam, ubytuju se. A hned na pokoji mě zdraví David! Kanaďani jsou tu! Konečně jsem je dostihl!
Vyperu si a pak jdu do obchůdku něco koupit a připojím se taky na Spark wifi, kde mám 1 GB dat na den zdarma a stahuju hudbu do Spotify. 
Vrátím se zpět na ubytování a pak jdeme do Alpine Lodge na pizzu. Stojí 20 dolarů a teda není to nic moc. Ani velikost mě nenadchla – 12 palců průměr. Ale zasytilo nás to. 
Vracíme se na hostel a každý si hledí svého – já píšu blog. Je skoro 9. Asi půjdeme brzo spát, protože zítra odpoledne má pršet, tak bude lepší vyrazit brzo. 
35 km, stoupání 1458 m. Celkem 444 km. 

Te Araroa: Den 14 – Mid Wairoa Hut – Porters Creek Hut

Neděle 17. prosince 2017
Vstáváme v 6. Všechno jde ráno hladce, vyrážím těsně před sedmou. Čeká mě asi 7 km proti proudu řeky k chatě Top Wairoa Hut. První brodění řeky je mokré. Dalších sedm zvládám suchou nohou. Skákat po šutrech mě baví. Ale to je až ke konci stezky. Většina vede lesem nad řekou a je to furt hore dole. Takže druhá chata je sice o 400 m výš, ale já jsem nastoupal 600 m. To je život, nestežuju si. 
Hurá, jsem u vrchní chaty. Dávám sváču. Pak pokračuju dál. Musím se dostat na hřeben. Je to dost namáhavé. Těžký terén. Misty velice ostré kameny. Zdá se mi, že mi to jde nějak pomalu. Jako by mi chyběla energie. 
Vylezu na hřeben a koukám, že to bylo 500 výškových metrů. A bylo to asi něco přes hodinu. Tak to je asi ok. Dávám si pauzu a doplňuju energii – hlavně čokoládou. Zdá se, že to zabralo a najednou se mi jde líp. Docela se mi tu ten terén líbí. Je to takové suché, skoro až sopečné. Cesta pokračuje ještě o pár set metrů výš.
A pak prudce dolů k řece. Potkávám německý pár. A pak ještě Němku. Kolem řeky je to zase jiné, zajímavá vegetace, je to fajn. Ale už by tu mohla být ta Hunters Hut. A furt nic! A pak přejdu na druhý břeh a prý 15 minut k chatě. Do brutálního kopce! Uff!
Na chatě je veselo. Obědvá tam parta Izraelců a Francouz. Jsou hluční. Vaří, vegetujou na matracích. Blbé je, že asi dojdou na tu další chatu, kde chci spát i já. Je tam taky Tim, Kiwi, co jde směrem na sever. Dobrej týpek. Dozvídám se od něj, že na Red Hills Hut není voda. Je to o dvě chaty dál. Dobré vědět. Kanaďanům to taky řekl, ale ti tam asi budou spát i tak – takže budou pořád o chatu přede mnou. 
Vyrážím dál. Je to těžký terén a hodně do kopce. Slunce peče. Nějak mě to zmáhá. Cítím se nějak vyčerpanej. Co se děje? Že by se mi tělo snažilo naznačit, že bych měl trochu ubrat? Asi po hodině a půl si musím dát u potoka pauzu. Zkontroluju na mobilu trasu a zjišťuju, že to bude kratší, než to mělo být. Hurá. Takže už jen asi 3 km!
Pokračuju dál. Už je vystoupat 150 m a jsem na hřebeni. A teď už je to převážně z kopce až k chatě. Už to jde líp. 
Jsem na chatě. Je 5. To je fajn, aspoň bude dost času na odpočinek a všechno ostatní. Vypadá to, že tu budu sám. Ale není tomu tak. Kousek od chaty mezi stromy kempuje pár – Němka Kaja a její Kiwi přítel (jméno si nepamatuju). Jsou fajn, dobře pokecáme. 
Stavím si stan vedle chaty. Protože až přijdou ostatní, tak bude v chatě dost těsno. 
Jsme po večeři, pomalu čas spát. Co ti Izraelci a Francouz? Přijdou? Nepřijdou? Zhruba v 8 přijde Němka Julia a říká, že už jdou. Skutečně, zanedlouho přijdou všichni ostatní. A začínají vařit. Jak dlouho asi budou hlučet? Zalezu do stanu a chvíli něco dělám a pak se snažím spát. Ale jsou dost hluční. Asi v 10 skončí a jdou spát. Tak to ještě dopadlo docela dobře. 
27 km, stoupání 1997 m. Celkem 409 km. 

Te Araroa: Den 13 – Slaty Hut – Mid Wairoa Hut

Sobota 16. prosince
Vstávám asi 5:50 společně s Australankama. Čaj dnes nedělám, ale hodinu mi to zabere i tak – startuju 6:50. Holky vyrazily asi v 6:30. 
Je hezky. Už od chaty je vidět ten krásný hřeben, na který lezeme. Jde to hezky postupně, takže žádná velká dřina. První úsek je z většiny po hřebeni a má mít 10 km a trvat 5 hodin. 
Nahoře jsou krásné výhledy. A terén je celkem příznivý, trochu jak v Roháčích. Pokračuje to dolů do lesíka. A tam je najednou odbočka na Old Man Hut. Jenže to je z hřebene dolů, několik set výškových metrů. A pak zase zpět na hřeben. To se mi fakt nechce. Tak to raději oželím vodu (krom chat tu nikde na hřebenech není) a budu pokračovat dál. 
Další úsek má 4,5 km a má trvat 5 hodin!! Je to přes vrchol Mt. Rintoul (1730 m) a je to takový alpský terén – suťoviska a tak. A v poznámkách je velké varování, že je to náročné. Byl jsem fakt zvědav, jaké to bude. A výsledek? Ano, bylo to trochu strmější a trochu se to sypalo. Ale přišlo mi, že v našich alpách v Evropě je toto docela běžné. 
Na konci byl prudký sešup až k chatě Rintoul. Potkal jsem tam nějaké kozy. Ani nebyly extra moc plaché. Celkem mi ty 2 etapy trvaly asi 5 hodin – bylo těsně po dvanácté, když jsem tam dorazil. Dal jsem si tortilu s arašídovým máslem. 
A pak jsem pokračoval dál. Bylo to po hřebeni, ale většinou v lese, takže to je v podstatě jedno, kudy to vede. Bylo to místy nahoru a dolů. 
Pak jsem došel k odbočce k další chatě – Tarn Hut. Tentokrát to bylo jen asi 40 výškových metrů dolů k rybníčku uprostřed lesa, tak to mi za to stojí – voda se bude hodit. 
Po pauze se vracím zpět na hřeben a pokračuju na poslední etapu – k chatě Mid Wairoa Hut. Je to z většiny pořád v lese po hřebenu. Až nakonec to najednou prudce klesá z hřebene dolů až k řece. Je to fakt prudké. 400 výškových metrů dolů. 
Chata je docela fajn, akorát že jsou otevřená okna, takže tu asi budou uvnitř sand flies. No, nakonec to není tak zlé. 
Udělám si večeři, vykoupu se v řece a vypadá to, že tu budu asi dneska sám. Někdy možná v 8 slyším venku hlasy. Aha, tak tu sám nebudu. Přichází 2 Kiwi – matka a syn. Vypadají trochu zpustle, mám z nich trochu obavy. Ale pak se dozvídám, že jsou v pohodě a že paní byla několikrát chodit v Nepálu. Vařím si s nima ještě druhou večeři. 
Kolem deváté zaléháme. 
29 km, stoupání 2090 m. Celkem 382 km. 

Te Araroa: Den 12 – Middy Hut – Slaty Hut

Pátek 15. prosince 2017

Vstáváme v 6. Teplota v chatě klesla z 28 na 13 stupňů. Trvá mi to dlouho, protože si dělám čaj. Erik vyráží v 7, já až 7:25. 
První úsek má 5 km. Jde to celkem rychle, je to hezká cestička lesem. Někdy po deváté jsem na další chatě. Je to krásná velká chata. The Rocks Hut. Vevnitř svačí Erik a pak je tam ještě jedna Američanka, která tam zůstane do dalšího dne. Pak je tam ještě místní běžec Hue z Nelsonu, tak se s ním chvíli bavím. Běhá pravidelně půlmaratony a je o fous lepší než já. 
Vyrážím na další úsek, tentokrát 11 km. Cesta je pořád příjemná. Chvilku před půlkou docházím Erika, tak dáváme společně pauzu. Druhá půlka je zajímavá. Jednak se místy cesta otevírá – je tu „mineral belt“, kde stromy nerostou. Prý se tu těžila měď. A pak to začne hezky klesat. Až kousek před koncem potkám Anju. Dojdu k chatě Browning Hut a tam u stolu svačí Američanka El a borec původem ze Skotska, jméno si nepamatuju. Tak se bavíme a za chvíli přichází Anja s Erikem. 
Dojedl jsem, tak je čas pokračovat dál. Prve je tu krátký jednoduchý úsek k další chatě – jen asi hodinu. A pak přijde úsek 6 km, kde se prve jde v řečišti a skáče se ze šutru na šutr – to miluju! A pak to začne prudce stoupat. Je potřeba vystoupat 900 m, to je dost. Stoupám a stoupám a nezastavuju, až mám za sebou 5 km a je mi divné, že chata furt nikde. Když je to skoro 6, tak se kouknu na trail notes a zjišťuju, že to má být 6. Jsem trochu vyčerpanej. Sušenky a čokoláda to spraví a pak docházím poslední 10 minut k chatě Starveall Hut ve výšce 1180 m. Trvalo to teda o dost dýl, než jsem čekal. Těsně před chatou končí les. 
Už dole jsem plánoval, že půjdu ještě na další chatu. Ten výstup mě sice trochu zmohl, ale rozhoduju se jít dál. Je asi 16:20. Zbývá 5 km k další chatě. Prve musím vystoupat 350 m po hřebeni až na vrchol Starveall. Výhledy jsou super, na jedné straně dokonce zasněžené vrcholky hor, na druhé straně pobřeží. 
Dál cesta docela prudce klesá zpět do lesa. Teda teda, když to jde dolů, to ještě půjde i nahoru! Ale vůbec mi to nevadí. Ta čokoláda mě fakt nakopla a mám pocit, že bych mohl jít ještě pár hodin koukám se na mobil, kolik ještě musím vystoupat – 150 m. To dám jako malinu! A taky že jo. A nahoře zase vylezu z lesa. Vidím chatu a vidím hřeben, kam budu pokračovat zitra. 
U chaty Slaty Hut (1400 m) jsem asi minutu po šesté.  Tak to nakonec vyšlo ještě dobře. Uvnitř jsou dvě milé Australanky. A nejsou tu sand flies! Bomba! A venku je ještě i teplo. Takže rychle uvařím kuskus a jím ho venku. A pak ještě venku cvičím trochu jógu. Pak ještě kecám s holkama, který jsou taky ven jíst. A po jídle je čas jít pomalu spát. Teď ne 8 a asi si ještě chvíli budu číst. 
31 km, stoupání 2679 m. Celkem 353 km. 

Te Araroa: Den 11 – Pelorus Bridge – Middy Hut

Čtvrtek 14. prosince 2017
Velkou část noci pršelo. To je dobře, aspoň se naplní zásobníky vody na chatách. Celkově je tu totiž docela sucho. 
Vůbec se mi nechce vstávat. Navíc když je pošmourno. A po včerejšku to chce volnější den. Vstávám v 7. A jde mi to dnes opravdu velmi pomalu. Aspoň si stihnu při snídani něco přečíst. Vyrážím až 9:30, šílený. Možná hodinu přede mnou jde Němec Ralf – spal taky v kempu. 
Vyzvednu si powerbanku a můžu vyrazit. Čeká mě 15 km po silnici. Není to tak zlé. Asfalt brzo končí a pokračuje jemný štěrk. Místy se dá jít po posekané trávě vedle cesty. A provoz je tu taky malý – za celou dobu 2 auta. 
Když zbývá ještě asi kilometr po silnici, tak docházím Ralfa. Má šíleně velkej batoh a jde mu to pomalu. Dojdu s ním na začátek stezky a dáme si pauzu. Když asi 10 minut sedíme, přijde Erik. Kde se tu bere? Včera přece skončil v Havelocku! Aha, on ráno dostopoval k Pelorus Bridge. Tak to pak jo. 
Pokračuju dál k první chatě – je to 8,5 km. Je to příjemná lesní cestička podél řeky Pelorus. Občas trochu nahoru a dolů, ale ne moc. A taky pár visutých mostů. 
Na chatě si dám pauzu. Napíšu se do knihy a vida, Erik je tu. Jde mu to tedy celkem dobře. Ale prý zůstane zde. 
Já pokračuju na další chatu. Je to 5 km a pořád je to tak nějak podél té řeky. Za hodinu a půl dojdu k chatce, hurá. Je hezčí než ta předchozí. 
Vybaluju věci. Pak se jdu okoupat v řece. Pak chvíli něco dělám a objeví se Erik. Nakonec si to rozmyslel a šel taky dál. Takže tu dnes budem 2. 
Pořeším jídlo, něco přeperu, usuším stan. Akorát je uvnitř chaty hroznej hic. A venku nejde být kvuli sand flies. Ale snad se časem ochladí. 
Je 7 a dnes už mám všechno hotovo. To je super. Aspoň si můžu pořádně odpočinout. Jo a puchýře jsou na tom zhruba stejně jako včera. 
29 km, stoupání 902 m. Celkem 322 km. 

Te Araroa: Den 10 – Davies Bay – Pelorus Bridge

Středa 13. prosince 2017
Venku je trochu pošmourno a mně se vůbec nechce vstávat. No ale nic se nedá dělat, v 6:15 se vyhrabu ze stanu ven. Všichni ostatní už jsou taky na nohou. Nakonec mi to trvá nejdýl a vyrážíme v 7:45. Josh na mě počkal, protože dneska nikam nespěchá – potřebuje dojít jen 23 km do Havelocku a ve 4 odpoledne ho tam vyzvedne tetička, u které přespí. Všichni ostatní budou spát v Havelocku. Já se chystám jít nejspíš dál až k Pelorus Bridge – dalších 20 km. 
Na začátku nás čekají 2 km ještě hezkou cestičkou na konec Queen Charlotte Tracku do vesnice Anakiwa. Pak začíná převážně silniční úsek, na začátku ještě prokládaný hezkou cestičkou. 
Když máme s Joshem za sebou 13 km, tak docházíme k odpočívadlu u silnice a koho tam nevidíme! Toby a holka z Norska tam odpočívají! Tak se přidáme a dáme si sváču. 
Ještě asi kilometr se jde po silnici a pak konečně začíná pěší stezka. Jdu rychle, aby mi to rychleji uteklo. Už je jasné, že to nebude do Havelocku 20 km, jak jsme si prve mysleli. Na 21. kilometru končí stezka a ještě jsou to asi 2 km po silnici do „centra“ Havelocku, kde je pár kaváren, restaurací, (předražený) supermarket Four Square a taky lékárna, kde kupuju Compeed. Taky předražený. Puchýř se mi totiž pořád zvětšuje. Tak snad to pomůže. 
Jdu rovnou do sámošky a tam potkám Erika (Belgičan). Už je ubytovaný v lodži. Prý to bookoval už doma v Belgii, heh. Kupuju banány, kilo je jen za dolar! Už je tu i Josh. Jdeme k přístavu najít místo ve stínu na jídlo. Za chvíli se přidává ještě Toby. Dojídám chleba a sýr z Pictonu, mňam!
Ve 13:30 se loučím a vyrážím. Čeká mě prve 14 km po silnici. Není to žádná výhra, to vám povím. Ale jednou jsem se dal do boje… Naštěstí asfaltu je jen menšina a pak už je štěrk, který je přece jen trochu pohodlnější. 
Těším se, až konečně dojdu na konec cesty a začne pěší stezka. Konečně je to tady. Och! Jaké bylo moje zklamání! Stezka se jmenuje Daltons Track. Je to po polích/loukách podél ohrady. Cedulka říká, že jakej je to úspěch, že se to podařilo vyjednat se zemědělcema. A že to splňuje standard DOC (Department of Conservation – starají se o všechny stezky) na stezky. A já se ptám, jakej teda máte standard? Asi leda velice nízký!! Tomu se nedá říkat stezka, ani cesta. To je velmi hrbolatá louka, po které skoro nejde jít! Kdybyste to aspoň posékli! To už je lepší ta silnice! Ach ach! No nic, už jen 6 km, to dám. Ještě si dávám pauzu – první po 3 hod od Havelocku. A pak se do toho pouštím. 
Pak konečně končí louky a vcházím do lesa. Tam je hned rozcestník, že Pelorus Bridge 1 km. Hurá!
Před sedmou dojdu k mostu a ještě chvilku tápu, kde je ten kemp. Konečně ho nacházím. U kanceláře zvoním a přijde pán a zaregistruju se a hned jsem o 18 dolarů lehčí. 
Bylo to dneska hodně náročný. Mám toho dost. A teď musím co nejrychleji vyřídit všechny potřebné věci – postavit stan, vyždímat ponožky, dát sprchu, uvařit večeři. Mezitím nabít hodinky a telefon. A po večeři pak odnést powerbanku na nabití do kanceláře kempu – je to asi 500 m z lesa ven. Z nějakého záhadného důvodu totiž v kempu není žádná zásuvku. Teda v kuchyni jedna je, ale je zamčená. 
Je 9 a jdu se chystat na spaní. Zjišťuju, že to místo, kde jsem si postavil stan, je sice krásný, ale na zemi je cosi hrozně pichlavýho z palem. Ají se mi to zapíchlo několikrát do noh. Mám strach o podlážku. Tak všechno vyhazuju ven a snad posouvám o kus vedle. Tady je to lepší. 
V 9:30 zaléhám. 
46 km, stoupání 456 m. Celkem 293 km. 

Te Araroa: Den 9 – Camp Bay – Davies Bay

Úterý 12. prosince 2017
Vzbudím se a slyším, že Josh už vstává. Je asi 5:15. Nechce se mi. Vstanu až v 5:50. Josh navíc nevaří, takže má rychlejší start. Odchází v 6:15. Já vyrážím v 7. Prý že ho na hřebeni doženu, že půjde pomaleji než včera. Haha, já půjdu taky pomaleji. Pochopitelně včera to byl souboj s časem. 
Cesta je snadná. A vlastně docela nudná. Pořád v lese mírně nahoru a dolů, ale moc ne. Občas je nějaký výhled na moře a zátoky, to je fajn. Je tu akorát jeden háček. Prvních 25 km je víceméně po hřebeni (v lese) a prý tam není voda. A já mám kapacitu pouze 1,5 l. No, snad to nebude tak zlý. 
Asi tak po 6 hodinách dojdu na konec tohoto úseku, dostanu se na silnici. Jenže abych se dostal k vodě, tak bych musel jít kus dolů k vodě. To se mi nechce. Takže pokračuju ještě asi 8 km a až pak se napájím v potoku. Ještě jsem malinko vody měl, ale pomohlo mi to. 
Do kempu Davies Bay dojdu asi v 16:30. Bylo toho dneska dost. Hlavně se mi furt dělá puchýř na vnitřní straně paty levé nohu, to se mi nikdy v teniskách nestalo. Tak to bylo trochu nepříjemný.
V kempu je další řádka TA hikerů. Josh měl podobné tempo jako já, takže už je tu 45 minut. Pak je tu Erik, kterého jsem potkal v hostelu ve Wellingtonu. Pak jedna holka z Norska, jedna z Německa a jeden Kanaďan, co jde úplně celou trasu, takže už jde pár měsíců. Je to příjemná společnost, ani se mi nechce jít od stolu. Ale v 8 se odeberu do stanu a píšu zápisky. A taky chci brzo jít spát. 
40 km, stoupání 1527 m. Celkem 247 km. 

Te Araroa: Den 8 – Picton – Ship Cove – Camp Bay

Pondělí 11. prosince 2017
Dneska nikam nespěchám. Vstávám až v 6:45. Všichni ještě spí. Snídám. Pak dobalím posledních pár věcí. 
V 10 je checkout, tak mizím. Musím na poštu, která je uvnitř supermarketu, dotáhnout všechno to jídlo a odeslat v balíčkách. Paní za pultem je na takový lidi zvyklá. Akorát si musím vyžádat extra krabice číslo 3, protože došly. A pak mám za 10 minut hotovo – 3x velikost 3 a 1x velikost 2. Hurá, mám to z krku. Teď mám na příštích několik týdnů jídlo vyřešené. 
Jdu ještě na poslední kolo nákupu – něco čerstvého na první dny. Kupuju nějaké sýry, cherry rajčátka, banány, chleba, dokonce slevněný banánový milkshake!
Jdu do přístavu koupit lístek na loď na Ship Cove – je to severní cíp jižního ostrova a začíná tam stezka Queen Charlotte Track, což je zároveň součást Te Araroa. 
Při nástupu na loď potkávám Joshe – jde TA už pár týdnů a už jsem o něm slyšel od Saši. Je to mladej borec z Wellingtonu. Je to sranda, že u některých lidí to jde hned poznat, že jdou TA. Zejména pokud mají viditelně ultralight vybavení (což zdaleka není pravidlem). 
Ve 13:30 vyrážíme. Loďka zároveň veze poštu pár lidem v různých zálivech, takže to trvá trochu dýl. Pár minut před 3. jsme na místě. To není špatný! Josh má v plánu jít 26 km do Camp Bay, tak říkám, že jdu s ním. Je to teda štreka a je možné, že budem muset jít i po tmě. Podle značek to má být 9,5 hodiny, ale je nám jasné, že budeme rychlejší. Snad za 6 hod by to šlo. 
Šlápneme do toho a s jednou pauzou tam jsme za 5 hodin – tedy v 8. Takže máme ještě hodinu světla na postavení stanu a večeři. To nám to dobře vyšlo. 
Večer nás akorát otravujou sand flies a ptáci waka, kteří jsou děsně drzí a chtěli by naše jídlo. O půl desáté zaléhám. 
26 km, stoupání 782 m. Celkem 207 km.