post

L1: den 9 – Martellerhütte – Rifugio Bozzi

Pondělí 10. července 2017

Snídaně je od 6, takže budík 5:35. Vůbec se mi nechce. Ale spát můžu doma, že jo. Za chvíli se na snídani přidávají i moji spolunocležníci Němci. Ale nálada je všelijaká. Původně mělo podle předpovědi být ráno docela hezky a od 11 pršet. Ale teď ráno se prý předpověď zhoršila a výhled z okna vypadá bídně. Kopce v mlze. I moje sedlo Fürkele ve 3000 m.


Když v 7 vyrážím, tak se zrovna vrací horolezci – startovali v 5 a došli akorát na začátek ledovce a otočili to – když není nic vidět, tak to nemá moc význam.

Já mám zatím viditelnost docela dobrou. Akorát jak v noci pršelo, tak všude přes cestu tečou potoky vody. Ale to neva. Pak následuje takovej nic moc úsek, kde už pode mnou je led a je to trochu ve svahu a já musím skákat ze šutru na šutr. No a pak přijde travers ledovce. Tady už je mlíko, ale naštěstí stopy jsou jasné. Je to jen pár set metrů.

A pak už závěrečný výšvih do sedla po suti. Absolutní mlha. Ale jak začnu sestupovat na druhou stranu, tak se to trochu zlepšuje.

V sedle jsem v čase 1:15. A do dvou hodin jsem na chatě Cevedale. Pokračuju v sestupu a najednou AU! Uklouznu na šutru a spadnu přímo na kostrč/ levou část zadnice na ten šutr. To je bolest. Za minutu se oklepu a pokračuju dál. Ale tohle asi bude bolet několik dní. No, stane se.

Za chvilku předcházím pár lidí, co jdou dolů, a pak se objevuje čím dál víc lidí, co jdou nahoru. Je pondělí, tak mě to trochu překvapuje. Asi ve 2000 je parkoviště – tady se ty lidi líhnou!

Zastavuju na svačinu. Je asi 10 hod. Pak pokračuju takovým traverzem ve svahu a to mi vydrží dlouho.

Pořád se držím okolo 2000 m. Až začne přibývat lidí a dojdu k lanovce. No jo. Jezdí z Peio Fonti, tady je mezistanice a restaurace a pak se dá ještě jet do 3000 m.

Pokračuju dál a po dvou kilometrech už to mám všechno zase jenom pro sebe. Je tu hodně všelijakých cestiček a občas mi není jasné, co kam vede a kterou zvolit. Některé ani nemám v mapě.

Pak na rozcestí zvolím takovou opuštěnou cestičku a ta mě dovede k ruině statku. Kam dál? Kousek sejdu přímo dolů po louce a napojím se na nějakou cestu. A pak je tu rozcestí. Buď rovně a budu muset ještě vystoupat 200 m, než sejdu dolů k přehradě Lago di Pian Palù, kam mířím. Anebo sejdu rovnou dolů k řece a silnici, která tam taky vede.

Volím cestu dolů s odůvodněním, že v tomhle špatném počasí je lepší jít podél řeky než někde vysoko – výhledy jsou stejně nic moc. No ale pak musím jít po asfaltu, to není nic moc. Možná jsem měl jít tou horní cestou. Naštěstí to trvá jen něco přes kilometr. A už jsou tu zase mraky lidí. A parkoviště. Po cestě nahoru k přehradě potkávám spoustu výletníků, co jdou dolů.

Jsem na okraji přehrady. Teď mi začne závěrečné stoupání. 800 m do sedla 2671 m. Jsou 2 hodiny odpoledne. Moc se mi do toho nechce. Dneska mám takovej línej den. Spousta zastávek a tak. 
No, takže se do toho pustím. S chutí do toho… Znáte to.

V sedle jsem ve 4 a pak už je to do chaty tak 10 min. Je to malá chatička. Rifugio Bozzi (2478 m). Je tu chatař a nějaká baba, která brzo odejde. Taky pár bajkerů, těch jsem potkal po cestě dost. Dneska tu budu jedinej host.

V 5 se ubytuju. Večeře bude v 7:30. Takže si jdu dát šlofíka, už jsem to potřeboval. Při manipulaci v posteli mě dost bolí ta kostrč. To bude ještě veselé.

Na večeři jsou těstoviny a pak špíz s rösti. Dezert žádný!! Pak píšu blog a venku začíná pršet. To jsem měl teda dneska kliku – pořád to vypadalo nahnutě, ale nespadla na mě ani kapka. A další dny má být relativně hezky.

34 km, stoupání 1746 m, klesání 1858 m. Celkem 275 km, stoupání 18588 m.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *