Tento článek navazuje na tento: Indie 2015: Cesta tam a aklimatizace

Úterý 11. 8. 2015 (gps)

Budíček jsem měl na 7, vstal jsem v 7:30. Rychle dobalit a přes most do All Day Breakfast na snídani. Byli hrozně pomalí, takže jsem se trochu zdržel. Pak ještě nakoupit vodu a můžu vyrazit. Destinace: Spituk. Původně jsem měl jet místním autobusem, ale to jsem nakonec zavrhl, protože bych musel jít přes celý město na stanoviště autobusů a kdo ví, jak dlouho bych pak musel čekat. Takže jsem se místo toho rozhodl pro stop. Po chvilce chůze mi zastavil místní stavař, co se učil řídit – auto měl teprv měsíc. Jel velice opatrně, takže jsem se ani nebál. Vyhodil mě u odbočky do vesnice z hlavní silnice. Dál jsem musel pěšky.

Stavař z Ladaku, co mi zastavil na stopa.

Doufal jsem, že do Žinčenu, kde začíná trek údolím Markha, chytnu stopa nebo taxi, protože jinak je to nejmíň 3 hod úmorné chůze po asfaltu. Prve mě jeden týpek posunul pár km, pak jsem tak 10-15 min šel a nakonec mi zastavilo auto – moje spása – izraelská rodinka (s řidičem) – 3 děti, nejmladší 7 let. Šli na sedlo Stok-la (5100 m), respekt!

Izraelská rodinka, co šla přes sedlo Stok-la (5100 m)

Na startu výletu v Žinčenu bylo lidí mraky, ale nejspíš šli všichni na Stok-la, protože dál už jsem potkával jen velice málo lidí. Startoval jsem v 10:40. Šlo to celkem hladce. V čase 2:40 jsem došel do osady v 4000 m, tam jsem dohnal 3 Francouze, které jsem měl na dohled už nějakou dobu, ale furt se mi nedařilo stáhnout jejich náskok.

Oni pokračovali do Lower Campu (poslední tea tent před sedlem Kanda-la) na jídlo, já jsem zůstal a dal si obědovou pauzu (měl jsem chleba se sýrem a rajčatama).

V čase 3:00 vyrážím nahoru, 3:30 jsem u nich – Lower Base Camp, o 150 m výš – 4160 m.

Pauza s Francouzema

Francouzům už nějak docházely síly, a tak se rozhodli, že přespí o kus výš a k sedlu půjdou až další den. Já jsem v čase 4:00 vyrazil dál a v 5:35 (tedy 16:20 hod) jsem byl v sedle Kanda-la (4950 m). Nahoře se mi trochu motala hlava a poslední metry do sedla byly velkej boj. Ale když už jsem tady, tak si ještě vylízám dalších 50 m na boční vyvýšeninu.

Pohled zpět kousek před sedlem. Zhruba uprostřed je vidět stan z předchozí fotky

Dolů se vydávám v 16:33 a v Šinzu jsem v 17:45, časomíra 7:01. Ten den jsem tedy vylezl z 3450 m do 4990 m a pak dolů do 4100 m. Na to, že to byl můj 3. den od příletu do Indie, to není špatný.

V Šinzu lezu hned do prvního „homestay“ a tam už se připravuje večeře (momo) za pomoci 2 hostů – francouzského páru – Anne a Antoine. Antoine je veterinář, specialista na kravský kopyta (taky jsem netušil, že něco takovýho existuje). Příjemně jsme si popovídali.

Příprava večeře (knedlíčky momo)

V každém homestay člověk po snídani dostane balíček na cestu. Většinou je tam kus buchty či chleba, sýr, uvařená brambora, pití, někdy vejce.

Snídaně v 7. Balení mi trvalo trochu dýl, tak jsem vyrazil asi až v 8:40. Za hodinku dobíhám Francouze s průvodcem a za další hodinku jsem ve Skyu, kde potkávám další 2 Francouze s průvodcem a dávám krátkou pauzu. Skyu je místo, kde se cesta dostane konečně do hlavního údolí treku a dál se pokračuje doleva směrem do Marky. Doprava se dá jít taky – to je nejkratší cesta zpět do civilizace. Před velkou vodou se sem dokonce dalo dojet autem.

Toto je uprostřed cesty z Šinzu do Skyu – fotili mě Francouzi, které jsem dohnal. Jde se takovým kaňonem, který vyústí v hlavním údolí.

Podle udávaných časů to má trvat ze Šingu do Skyu 3 hod a odtud do Marky 7, dohromady tedy 10 h. Maluju si to, že snad za 7 by to šlo. Nakonec to dopadne tak, že mi to trvá skoro 10 h, a to jsem došel 30 min před Marku. Po cestě je spousta obtížných pasáží po velké vodě – odplavené mosty, podemletá cesta, … Je to dobrodružství.

Začátek cesty hlavním údolím

Tady jsem si dal čaj a svačinu

U jednoho místa, kde se musela přebrodit řeka, potkávám německou rodinku – Jens, Martina, Ailine (14) a Robin (17). Všichni 4 se drželi za ruce a brodili společně.

Němci brodí

Bylo to velice dramatické. Uprostřed řeky se Martině podlomily kolena a holky začaly trochu hysterčit, ale dobře to dopadlo, dostali se na druhou stranu. Nakonec spolu končíme ve stejném homestay. Jens se rád a nahlas směje. Pracuje ve firmě, co dělá měření chemikálií. Rodinka, u které jsme, má 2 malé děti – 4 měsíce a 4 roky.

Jedno z míst, kde bylo nutné brodit. Tady jsem vinou svojí neopatrnosti přišel o mobil. Zřejmě tam někde leží dodnes.

Čtvrtek 13. 8. 2015 (gps)

Snídaně 7:30. Vyrážím asi 8:40. Očekáváme pohodový den. Markha -> Hankar. Má to být asi 4 hodiny. V Marce si dávám čtecí pauzu nad vesnicí u chrámu.

Je to krásně zelená vesnice.

Asi za hodinku dorazí Němci a já pokračuju dál. Za další 1-2 hod dojdu k chrámu na kopečku nad cestou – vylezu tam a dávám si oběd.

Tady nahoře byl chrám

Nakonec ten den zase tak krátkej a odpočinkovej nebyl – celkem skoro 6 hodin. V Hankaru lezu do prvního homestay a nebyla to dobrá volba – zatím nejhorší zážitek. Němci volí homestay o kus dál a dobře dělají. Jejich rodina má malé dítě, takže si zřejmě dávají víc záležet na čistotě, podobně jako rodina, u které jsme spali předchozí den. Naproti tomu v mojí rodině se pohybují všelijací staří lidé a dům je v o dost horším stavu.

Po stráni jsem vylezl nad vesnici. Všechno se jim tu sype. Bylo to trochu o hubu, ale výhled za to stál.

Jdu se projít kousek nad vesnici a pak za Němcema, kteří vegetují na louce kempu, který je poblíž jejich home staye. S Jensem se vykoupeme v řece. Je to velice osvěžující.

Voda tekla přímo z ledovce, velice svěží!

Pak jdu zpět do mého domu, na večeři dostanu nějakou rýži se zeleninou – takový jako rizoto. Dobrý je to, ají si přidám!

Můj homestay v Hankaru

Pátek 14. 8. 2015 (gps)

Snídám v 7:30. Vlastně ne. Taková byla domluva, ale teprv asi v 7:45 mi donesou jídlo. A 1 hrnek čaje. Víc nic. Tak si řeknu o vroucí vodu, abych si udělal svůj čaj. Prý že 10 min. Za 15 min se jdu zeptat. A prý: Tady! Voda už na mě čeká a vychládá! Podobná scénka se odehrála i předchozí den.

Vyrazím asi 8:40. Hned za vesnicí to prve zkusím spodem kolem řeky, ale brzo narazím na konec – musel bych brodit. Tak se vrátím a jdu vrchem – ztráta 10 min. Ve vrchní části Hankaru doplňuju vodu a zeptám se na cestu a dobře dělám – už jsem skoro chtěl jít blbě – doleva.

Tady už vzadu vykukuje Kang Yatze

Čeká mě stoupání z 4000 m do 4800 m. Prve to vypadá, že to půjde docela rychle. Ale pak se to nějak začne táhnout. Kousek nad tea tentem, který je v půlce stoupání, dojdu Němce.

Do Nymalingu (což je nejvyšší nocležiště na treku – 4800 m) nakonec dorazím za 4 h – někdy před 1 hod po poledni. Chvíli si odpočinu a pak asi 14:20 vyrazím nalehko (pouze bunda a v ní trocha jídla) nahoru směrem ke Kang Yatze, což je monumentální šestitisícovka.

Pohled na Nymaling

Jde to hezky. Za 1 h 50 min dorazím do 5400 m, tedy o 600 m výš.

15 min se kochám a pak valím dolů. Doslova. Zpět v táboře jsem za 35 min. Tady se mi hodila funkce na hodinkách, která mi ukáže přímý směr zpět na start nebo jiné uložené místo. Přes břicho kopečku jsem totiž neviděl, kde přesně je tábor. Jdu hned pozdravit Němce, kteří už si postavili stany a chystají se vařit nudle. Předáváme si zážitky.

Nymaling. Teda jeho část. Hlavní stan byl na druhou stranu.

Pak se jdu převlíct do teplejšího a pak pomalu na večeři v 7. Do jídelního stanu vlastně jdu už trochu dřív a Němci přijdou na čaj a pivo. Dávám si též a chutná. Ale pořád se mi trochu točí hlava – přece jen ještě nejsem úplně přivyklej výšce. Pak jsou tu ještě staří známí Francouzi s průvodcem (Stenzin) a pak 2 Španělé, co jsou rychlejší než já – byl to jejich teprv 3. den (můj 4.). Dobří borci!

Klábosíme, popíjíme, jíme. A pak asi 20:30 je čas jít spát.

Skupinové foto v hlavním stanu tentstaye

Poznámka k Nymalingu: Je to fajn místo, až na ty hovna všude. Totiž všude je kolem spousta koní, oslů, krav. Na nošení nákladu. Jednak pro líný turisty s kompletním servisem, jednak něco i pro homestay (tedy i mě), ale to bude malá část.

Sobota 15. 8. 2015 (gps)

Snídaně je v 6:30. Na mě je to dost brzo, ale všichni ostatní chtěli taky tak a já jsem to nechtěl komplikovat. Ráno je docela chladno, ale před sedmou už začne svítit sluníčko a hned je líp.

Všichni vystartujou okolo 7:30. Já nikam nespěchám, ještě si chvíli čtu a pak startuju v 8:24. Směr sedlo 5200 m, tedy převýšení 400 m. Za chvilku předcházím větší skupinku. V sedle jsem za 1 h 10 min. Potkávám tam Francouze s průvodcem. Tleskají mi (vážně!) a Stenzin si se mnou plácne.

Foceno nad sedlem. Vlevo sedlo a od něj cestička dolů.

Jdu se projít ještě na malý vrcholek kus nad sedlem – o 100 m výš, tedy 5300 m. Pak začnu sestupovat. Začátek je docela snadný, ale pak se sejde k řece a je to celý takový hluboký a úzký, jako kaňon. A začne to být hodně obtížný. Místy se jde přímo v řečišti a občas se přeskočí řeka. Někde se vyleze nad řeku do svahu. Nemá to konce. Pak ají trochu zabloudím. Nakonec jsem ve vesničce, kam se dá dojet autem, za 6 h, tedy ve 14:30. Je tam takovej obchůdek pod stanem, tak tam čekám na Francouze. Snad se s nima budu moct svézt zpět do Lehu.

Naštěstí to šlo zvládnout suchou nohou. Později odpoledne to prý bylo horší.

Přijdou asi za 1 hod. Stenzin si dává nudle. Prý se musím zeptat jeho šéfa, jestli mě vezme – už tam čeká. Takovej frajírek. Rifle s dírama, fešácký kožený mokasíny, delší černý vlasy, sluneční brýle, cigáro visí z pusy. Má hodně rozhrkanej Suzuki Samurai. Zeptám se ho, jestli mě vezmou. Prý že to není moc silný auto. Nakonec teda že pokud ostatním to nevadí, tak ok. Ještě že tak.

Cesta hodně drncala a na zadním sedadle se 3 zadky nevešly, tak jsem seděl jen na krajíčku. V Lehu jsme byli asi v 5. Rychle jsem frajerovi ještě vrazil 500 Rp. (190 Kč) „for your trouble“ a šel jsem. Došel jsem do guesthousu, kde jsem měl uschovaný batoh, ale měli plno, tak jsem na 2. pokus zakotvil o kus vedle.

Tady skončil první výlet a taky tu končí moje ručně psané zápisky, takže další díl už budu muset lovit z hlavy.

Musím říct, že na tomto treku jsem měl velké štěstí v tom, že to bylo krátce po povodních, takže tam nebyli skoro žádní turisti. Od Stenzina jsem se později dozvěděl, že další týden tam vedl další turisty a už tam bylo lidí mraky – v jednom homestay třeba spalo 30 lidí naráz. V oficiální turistické informační kanceláři mi řekli, že je ten trek zavřenej a že se tam nedá jít. V komerční agentuře mě ale ujistili, že už je to ok a není problém. To byla pravda tak napůl – vinou sesuvů půdy a utrhaných mostů byla cesta někdy dost obtížná a několikrát za den bylo nutné se vyzout a přebrodit řeku. Ale aspoň to bylo větší dobrodružství.