Na začátku července mi napsala kamarádka, že si s manželem koupili letenky na 4 dny na konec září na Mallorku a jestli nechci jet s nimi. Moc dlouho jsem se nerozmýšlel a koupil letenky taky. Jediný háček byl, že letenka tam byla v 5:15 ráno z Vídně a zpět do Vídně jsme se měli dostat ve 23:15. Ale to jsem naštěstí nemusel řešit – David s Renatou to nějak vyřeší a já se přidám.

Nakonec se přidalo ještě pár dalších sportovně naladěných přátel, takže nás bylo celkem 7. Plán byl od začátku docela jasný – pokusíme se za 4 dny přejít dálkovou trasu GR221, která traverzuje pohoří na severozápadní části ostrova. Trasa vede z Port d’Andratx na jihozápadě až po město Pollença na severu. Celkem to mělo být asi 130 km.

Copyright Cicerone, staženo z https://www.cicerone.co.uk/trekking-in-mallorca

Čtvrtek 27. září 2018

Ve středu jsem měl team building v Pasohlávkách, kde jsme potom i spali, takže jsme se domluvili, že mě ostatní vyzvednou autem – naštěstí je to po cestě. Sraz byl ve 2 hodiny v noci u vjezdu do kempu. Povedlo se.

Ve Vídni u letiště jsme zaparkovali, autobusem dojeli k terminálu, prošli kontrolou a pak už jen čekali na odlet. Při nákupu letenek nás zmátlo, že Laudamotion měl ty lety hned 4: v 5:15, 5:20, 5:25 a 5:30. Vypadalo to spíš jako chyba. Ale kupodivu všechny ty lety fakt letěly. Dva z nás letěli pozdějším letem, ale při pojíždění po letištní ploše nás předběhli, takže byli v cíli dřív.

O 3/4 na 8 jsme přistáli v Palmě, pak jsme se autobusem přesunuli do centra k Plaça d’Espanya. Odtud nám jel autobus v 9:30, takže byl ještě čas na kafe a malý nákup. Vyrážíme z Palmy. Doufáme, že za chvilku už budem v Port d’Andratx a konečně začneme šlapat. Bohužel se to protáhlo. Jednak autobus vymetal všechny vesničky a jednak byla na dálnici zácpa, ve které jsme se zdrželi snad 20 minut. Takže nakonec jsme v cílové stanici až v 11:15.

Start máme tedy dost pozdní. To dnes asi 30 km neujdeme. Budeme to muset dohnat další dny. Vymotáme se z městečka a začíná brutální stoupání lesem na kopec.

Hned od začátku se mi to líbí. Vypadá to tu o dost jinak, než na co jsem zvyklý. Krajina je zelená a zároveň docela vyprahlá. Každou chvíli máme výhled na moře. Je to krása. Terén je místy hodně kamenitý.

Chvíli se motáme kolem hřebene a pak začne prudké klesání až k moři do městečka Sant Elm.

Máme za sebou sotva 9 km a 2 hodiny chůze, ale nedá se nic dělat, je tu pauza na oběd. Někteří z nás se koupou. Voda je krásně teplá.

Po pauze pokračujeme dál. Projdeme městečkem a pak to jde zase prudce do kopce, jak jinak. Ale bez stoupání by nebyly krásné výhledy, takže to je v pořádku.

Terén se změnil, už tu není les, jen kamenitá zem a nízké keříky. Procházíme kolem ruin starého kláštera, kde lidé často přespávají, ale my dnes chceme ujít ještě aspoň jednou tolik.

Ještě trochu nastoupáme až do výšky 460 m a pak už převažuje mírné klesání až k silnici, po které musíme ujít asi 2 km. Je 17 hodin. Na silnici potkáváme dost cyklistů, celý ostrov je pro cyklisty ráj.

Kousek za místem, kde se odpojíme od silnice, dojdeme k usedlosti, kde se dá přespat. Bavíme se s Němkou, co tu je ubytovaná (Mallorca je plná Němců), a doplňujeme vodu. Cesta odsud pokračuje strmě vzhůru až k sedlu ve výšce 850 m. Studujeme mapu a rozhodujeme se, že zkusíme najít místo na spaní ve výšce asi 650 m. Skupina se roztrhala a momentálně jdeme společně 3, ostatní jsou o kus za námi. Stoupání je opět hodně prudké, ale je to tu hezké, tak to člověka ani nemrzí.

V 18:15 dojdeme do místa, kde by možná šlo přespat. Šli bychom ještě dál, ale nevíme, jak jsou na tom ostatní, co jsou za námi. Signál tu není. Po chvíli čekání jsme zase všichni pohromadě. Rozhodujeme se, že půjdeme ještě dál a zkusíme přespat u domu zakresleného na mapě. Tam dojdeme v 19:30, za posledních oranžových slunečních paprsků. Rozhodujeme se zakempovat na betonové terase vedle domu. Večeříme a za tmy jdeme spát.

24 km, stoupání 1426 m.

Pátek 28. září 2018

Je tu krásné ráno. Místo na spaní jsme si vybrali moc hezky, až na to, že v noci padla rosa, takže jsme promočení a v noci nám byla pěkná kosa. Někteří měli dokonce žďárák, ale nepoužili ho.

Snídáme, balíme se a v 8:30 vyrážíme. Prve musíme dokončit stoupání ze včerejška. Slunce na nás zatím nesvítí, což je dobře, protože stoupání nás zahřeje až až.

Dojdu až do výšky 830 m, kde je rozcestí a taky tu stanuje skupinka místních. Počkám, než se všichni zase sejdeme. Já s Tomem to vezmeme přes kopec, ostatní to vezmou zleva po hlavní cestě. Výhledy jsou krásné i bez kopce, ale na kopci, který má 910 m, je to ještě o trochu lepší. Na vrcholu jsme v 9:17.

Scházíme druhou stranou a za chvilku dojdeme ostatní. Začíná být teplo, shazujeme vrstvy oblečení.

Cesta teď klesá až do městečka Estellencs ve výšce asi 150 m. Máme za sebou necelých 10 km. Tady se to z mého pohledu moc nepovedlo. Byla z toho nakonec pauza na kafe, která ale trvala asi 45 minut. To znamená, že v dalším městečku bude ještě delší pauza na oběd. Proč jsem s tím měl problém? Zkusím to vysvětlit. Každý má k takovému výletu trochu jiný přístup. Já například nejraději chodím a pauzy mi často připadají jako plýtvání časem, kdy člověk mohl chodit. Někdo se na to naopak dívá spíš tak, že jsme přece na dovolené, tak jakej spěch. Jenže tady bylo ve hře ještě to, že jsme si od začátku dali cíl, že za (necelé) 4 dny přejdeme celé GR221 a dojdeme do města Pollença. K tomu bylo nutné, abychom dnes ušli aspoň 35 km, možná raději 40. Naštěstí to nakonec dopadlo asi nejlíp, jak to mohlo dopadnout – postupně jsme se rozdělili a každý ušel tolik, kolik mu bylo příjemné.

Pokračujeme dál. Chvíli jdeme podél silnice, pak se odpojíme od silnice a mírně stoupáme do 300 m.

Procházíme olivovými háji a pak klesáme až do městečka Banyalbufar ve výšce 100 m nad mořem.

Ušli jsme 17 km. Máme s Tomem trochu náskok, tak si skočíme dolů na pláž se vykoupat a ostatní zatím zakotví v nějaké restauraci. Moře je bomba. Voda je úplně průzračná a místo na koupání je sevřené mezi skalami a vedou k němu prudké schody.

Když se vrátíme zpět nahoru do městečka, ostatní už sedí v restauraci. Dám si čerstvý rybí salát. Před třetí odpoledne opět vyrážíme. Hádejte co? Cesta prudce stoupá, tentokrát do výšky 400 m.

Je to celkem příjemná cesta lesem.

Pak klesáme až do městečka Esporles. Jsme s Tomem trochu napřed, takže najdeme obchůdek, nakoupíme a pak svačíme a čekáme na ostatní. Je 16:30 a máme za sebou 26 km. Před námi je 10 km do města Valldemossa. Chtěli bychom se utábořit někde před ním.

Stoupání z Esporles je prve pár kilometrů po asfaltu, daří se nám jít přes 5 km/h. Na posledním kilometru prvního kopce až do výšky 600 m už Tomovi nestačím a zpomalím na 4 km/h. Sestoupáme přes 100 výškových metrů a před námi je poslední dnešní stoupání – 200 m. Už toho dnes máme docela dost. Tady už Toma beznadějně ztrácím. S vypětím sil vylezu nahoru a jdu se podívat až na skalnatý hřebínek, kde mám výhledy všude okolo.

Klesám lesem prudce dolů. 200 m na jednom kilometru. Za chvíli dojdu Toma. Jednak má bolavé koleno, takže jde na sestupech opatrně, ale hlavně mírně zabloudil. Teď už jdeme spolu. Při sestupu bylo pár míst, kde by se dalo zakempovat, ale my jsme doufali, že najdeme hezké místo blíž městu. To se nakonec trochu zkomplikovalo. Už jsme byli skoro dole a začínalo nám docházet, že tady už není kde.

Došli jsme až na začátek zástavby, kde mi pán v jednom domě poradil, že když půjdeme zpět do lesa trochu jinou cestou, tak tam by mělo být rovné místo na spaní. Došli jsme tam už skoro za tmy, asi v 8, ale místo to bylo opravdu docela dobré. Hlavně jsme byli pod stromy, takže tu snad nebude rosa. Ostatním jsme popsali cestu a nasdíleli lokaci a asi o půl deváté k nám za tmy konečně dorazili. Tedy byli 3. Zbylí 2 nám napsali, že zůstali o kopec za námi a už nás asi nedoženou.

Noc byla nakonec velice teplá, ani jsem nemusel zapínat spacák. Akorát nás večer rušil nějaký pohyb v lese. Snažili jsme se zjistit, co to je, zkoušeli jsme svítit baterkama, ale nic jsme neviděli. Až ráno Tom viděl cibetku.

37 km, stoupání 1980 m.