Sobota 29. září 2018

Vstaneme, trochu se najíme a asi v 8:38 vyrážíme. Do města Valldemossa je to jen kilometr. Doufáme, že si budem moct nakoupit nějaké jídlo, ale supermarket otevírá až v 9:30, tak dlouho čekat nebudeme. Kupujeme tedy v kavárně vodu a nějaké sladké pečivo.

Pokračujeme dál. Z výšky 400 m stoupáme do 900 m. Tady se to trochu komplikuje. Postupujeme podle trasy, kterou David našel na serveru outdooractive.com. Většinu cesty kopíruje GR221, ale tady vede přímější a strmější cestou. Jenže hned zkraje narazíme na překážku – vlezem do jakési rezervace, kde nám pán v budce vysvětlí, že tam jít nesmíme a musíme to obejít. Takže nakonec si to zase tak moc nezkrátíme. Ale to nevadí. Je to hezká cesta lesem a nahoře se pak dostaneme na otevřenou zvlněnou plošinu. Procházíme přes mírný vrcholek ve výšce 900 m, dáme si krátkou technickou pauzu. Musel jsem aplikovat vazelínu a zafungovalo to perfektně.

Následuje klesání kamenitým terénem. Opět máme krásné výhledy na pobřeží. Až se dostaneme do lesa, kde při dalším klesání potkáme český pár s velkými batohy. Jinak celkově tu občas nějaké turisty potkáváme, ale není jich mnoho. A vesměs jsou to Němci.

Docházíme do městečka Deià ve výšce 170 m. Je 11:20 a máme za sebou 12 km. Nakupujeme jídlo v sympatickém krámku a doplňujeme vodu ve studánce. Pokračujeme dál až dolů k moři, kde se parádně vykoupeme.

Rozhodli jsme se, že následující úsek půjdeme alternativní cestou podél pobřeží.

Hned od začátku je to bomba, máme úchvatné pohledy na moře a útesy nad ním.

Má to ovšem i stinnou stránku. Cesta je delší, zato horší. Je to neustále nahoru a dolů. Cestiček je mnoho a člověk nikdy neví, která je ta pravá. Vlastně by to bylo jedno, ale často se stane, že člověk jde po hezké cestičce a ona za chvíli tak nějak skončí, anebo minimálně už není hezká. Tak člověk přetraverzuje na nějakou lepší. A takto pořád dokola. K tomu je hrozné vedro, možná ke 30 stupňům. Ale celkově si myslím, že to stálo za to.

Když jsme se pak napojili zpět na GR221, ocitli jsme se na prašné cestě uprostřed olivových hájů. Byla tu holka, co nabízela čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávu. Chvilku jsem váhal a pak jsem se rozhodl, že si to dám. Trvalo to věčnost, než ta holka ty 3 pomeranče vymačkala. Ale chutné to bylo, to zase jo.

O kus dál už jsme před sebou viděli město Sóller.

Cesta vedla ještě trochu oklikou. Když už jsme byli kousek od zástavby, potkali jsme nějaký ovocný strom. Tom šel otrhat pár plodů. Byly to kaki, ale byly tak zralý, že se to vůbec nedá srovnat s tím, co se dá koupit u nás v supermarketu. Konzistencí i sladkostí se to podobalo přezrálým meruňkám. Každý jsme si pochutnali na třech plodech.

Za dalších pár minut jsme došli do města a zapadli jsme hned do první restaurace, co jsme potkali. Zlákalo nás denní menu za 13 eur. Prve jsme dostali polévku gazpacho, bylo jí fakt hodně. K tomu pečivo. Pak nějaké vepřové maso s bramborovou kaší. A nakonec nějaké sladké pečivo. Byl jsem úplně přejezenej.

Před čtvrtou odpoledne jsme vyrazili dál. Měli jsme za sebou 25 km. Prve jsme se stavili do supermarketu na menší nákup. To už se začínala projevovat ta super kombinace toho, co jsme v poslední hodině snědli, a my jsme nutně potřebovali záchod. Naštěstí ho v supermarketu měli. Značně odlehčeni jsme pokračovali dál. Prošli jsme krásným historickým městem, které bylo plné turistů.

Následující 2 km se ještě nic nedělo, ale pak už začalo dnešní hlavní stoupání – z výšky 100 m do výšky 880 m. Cesta vedla po starém kamenném chodníku sevřeném mezi skalami.

Po cestě bylo občas nějaké stavení a taky staré terasovité zahrady. Začal jsem se cítit čím dál slaběji. Tom už byl dávno v čudu. Ve výšce 350 m jsem se zastavil u posledního kohoutku – výjimečně jich tu bylo po cestě několik.

Cítil jsem se hrozně slabě. Říkal jsem si, že to asi budu muset otočit a jít zpět do Sólleru, aspoň se tam potkám s ostatními, kteří tam dnes už zůstanou. Je totiž skoro 6 a v tomto stavu by to jen do sedla trvalo nejmíň 2 hodiny a pak ještě minimálně další hodinu k místu, kde jsme chtěli kempovat. Volám Tomovi. Nechce mi věřit, že jsem teprv v 350 m, on je už v 700 m. Povzbuzuje mě. Že jestli bych to třeba aspoň do 10 nezvládl. To znělo reálně – i ve stavu totální zombie bych to v takovém čase měl zvládnout. Sice bude tma, ale to nevadí. Navíc když Tom najde dobré místo na spaní ještě za světla. Doplňuju cukry a zdá se, že se můj stav pomalu lepší. Stoupám vzhůru. Co se se mnou stalo? Vypadalo to na nedostatek cukru v krvi, ale otázka je proč – vypil jsem pomerančový nektar, snědli jsme sladké ovoce a sladké pečivo, takže cukru jsme měli dost. Těžko říct.

V sedle jsem krátce po sedmé, takže jsem těch zbylých 530 výškových metrů zvládl za hodinu, to je skoro ok. Je sice jasné, že do dnešního kempu dojdu už za tmy, ale o to famóznější pohled se mi naskýtá teď. Obloha je dramatická, plná tmavých mraků. Do toho zezadu svítí zlaté paprsky slunce. Nádhera.

Opět mám sílu jít rychle, zvlášť když je to mírně z kopce. Několik kilometrů jdu dokonce kolem 9 min/km. Projdu kolem první přehrady.

Stmívá se. Dojdu až k parkovišti u silnice. Na tu pozdní hodinu tu stojí hodně aut. Pak pokračuju podél betonového vodního kanálu. Místy trochu prosakuje. Svítím čelovkou, ale už je skoro vybitá (mám tam baterky ještě ze Zélandu), tak mám problém rozeznat, kde je větší bláto a kde ne. Když dojdu k mostu přes kanál, zapískám na píšťalku a podle instrukcí volám Tomovi pro další instrukce. Stačí projít kus dál podél kanálu po druhé straně a pak už jen vystoupat kousek do lesa, kde už je Tom zabydlený. Je asi 20:30. Rychle se vybaluju i já a večeřím. Před devátou jsem ve spacáku a je čas na spaní.

40 km, stoupání 1968 m.

Neděle 30. září 2018

Noc byla chladnější než ta předchozí, ale docela se to dalo vydržet. Vstáváme v 7 a vyrážíme v 7:30. Dneska už by to mělo být poměrně snadné. Prve musíme nastoupat 400 m a pak budeme převážně klesat. Cítím se dobře, nevím, co to včera bylo. Ale stejně už se těším na to klesání a hlavně až bude konec.

Chceme tam být brzo, takže skoro vůbec nezastavujeme a jdeme docela rychle. Teda do kopce to jde jen asi 4 km/h, ale to je ok.

Je 8:40 a jsme nahoře v sedle. Je tu krásně. Vidíme široko daleko. Cesta dál prudce klesá, ale ne na dlouho – jen asi 150 výškových metrů. Pak pokračuje ještě asi 100 m stoupání. Jsme ve výšce 1100 m a začíná hlavní klesání.

Prve je to všechno odkryté a my jdeme ve vysoké trávě, asi v 9:30 začíná les a v 10 hod dojdeme do osady Lluc, což je jakési poutní místo, takže je tu hromada lidí. Máme za sebou 12 km. Čepujeme vodu ve svaté studánce, dáváme 10 min pauzu a pokračujeme dál.

Je tu stoupání asi 200 m, tentokrát už opravdu poslední.

Pohled zpět na Lluc

Pak už klesáme. Cesta vede lesem a potkáváme tu čím dál víc lidí. Asi kvůli tomu poutnímu místu.

Je 12:30 a my kráčíme po prašné rovné nudné cestě.

Ještě nám zbývá ujít asi 9 km. Přidáváme do kroku, to už zvládneme. Jdeme přes 6 km/h. Posledních pár km je cesta zase o trošku hezčí, kde lesíkem mimo hlavní silnici. A pak už jsme na okraji města. Zastavujeme u refugia. Zjišťuju, že stíháme autobus do Palmy už krátce po 14. hodině, takže kupujeme jen vodu a pokračujeme středem města až k autobusové zastávce. Zvládli jsme to!

Trochu máme obavy, aby nebyl autobus plný – 3 z naší výpravy se dnes nevešli do autobusu ze Sólleru. Naštěstí je náš autobus poloprázdný. Sedáme dozadu, snad nebudeme nikoho moc obtěžovat naším 4denním odérem.

Kolem 15. hodiny jsme na autobusovém nádraží v Palmě, kde se brzy setkáme i se zbytkem výpravy. Sedáme si v kavárně a sdílíme zážitky. Někteří pak směřují rovnou na pláž, někteří prozkoumávat město. Já si prve koupím v místní Zaře tričko a pak pokračuju na pláž za ostatními.

Koupu se. Voda je o poznání špinavější než předchozí dny, ale dá se to. 4 dny na Mallorce a každý den koupání v moři, super! Pak se ještě zastavíme na drink a jídlo a pak už jedeme autobusem na letiště. Máme trochu zpoždění, ve Vídni jsme až po 11. večer, pak ještě musíme počkat na autobus na parkoviště. Lidí tu čeká šíleně moc a nemůžeme se tam všichni vejít. Skutečně se všichni nevejdou, pár lidí zůstane venku. Ale hlavně že my jedem. A pak už rychle autem domů. Zalehnu někdy v 1 nebo o půl 2.

30 km, stoupání 890 m. Plus asi 8 km chození po Palmě.

Závěrečné poznámky

GR221 se nám moc líbila. Jasně, nejsou to tak mohutné hory jak v alpách, ale chodilo se nám tu příjemně. A po cestě se prochází krásnými historickými městečky. Ti, co nedošli až do konce, mají v plánu se sem vrátit. Já bych se sem vrátil taky. Například na koloběžce by se tu jezdilo určitě dobře.

Taky se mi líbil ten způsob, který jsme zvolili – jeli jsme s příručním zavazadlem, takže nikdo netahal zbytečně moc krámů. A sice jsme se během výletu rozdělili, ale dál jsme si psali na messengeru, kde kdo je a co zažívá, což bylo fajn. A nakonec jsme se znovu setkali v Palmě.

Před cestou jsme se v několika cestopisech dočetli, že cesta často vede přes soukromé pozemky (což je asi pravda) a občas je potřeba přelézt nějaký ten plot, ale že to tak dělají všichni. Asi se od té doby situace změnila, protože pokud si dobře pamatuju, přelézat plot jinde, než v místech k tomu určených (tedy se schůdky na druhou stranu), nebylo třeba.

Počasí nám vyšlo krásně. Přišlo nám, že konec září je úplně ideální doba. Moře bylo krásně teplé, teploty byly mírné, místy až trochu příliš vysoké. V noci bylo chladno, ale ještě se to dalo zvládnout. A ani jednou nám nepršelo, což bylo štěstí. O 2 týdny později jsme ve zprávách četli, že přívalové deště na Mallorce zabily několik lidí.

Celkově to bylo dost náročné a byl jsem z toho na konci dost zmoženej, ale to bylo asi hlavně tím, že to byla moje první aktivita po 2měsíční pauze.

Cesta sama o sobě náročná není, akorát místy je trochu náročnější terén. Jediný potenciální problém je nedostatek vody. Člověk v podstatě nemůže počítat s žádnou vodou mimo osady, kterými se prochází. Někdy jsem tedy nesl až 3 l vody na zádech.

A ještě něco: Ačkoli to na mých fotkách není vidět, po cestě jsme pořád potkávali ovce a kozy. Jsou jich tu mraky! Je to fajn, aspoň se člověk necítí osaměle.

Technické okénko

Těsně před výletem mi z Japonska dorazil dlouho očekávaný batoh KS4 od KS Ultralight. Měl jsem z toho radost, už jsem nevěřil, že se to stihne. Napíšu na něj asi recenzi ve zvláštním článku, ale zatím můžu říct, že jsem byl spokojený. Chodit bez bederního pásu nebyl vůbec problém.

Hlavní věc, co mě trápila celý výlet, bylo pravé chodidlo. Skoro od začátku jsem cítil namoženou klenbu. A teď je otázka, jestli za to můžou boty, nebo jsem pouze doplatil na to, že jsem bez tréninku vyrazil po 2měsíční pauze (mononukleóza a jiné radosti). Nevím, jestli se mi bude chtít to znovu zkoušet. Ale fakt jsem měl pocit, že mi ta bota nějak nesedí. Boty Saucony Peregrine 8 byly nové, ale jinak je mám odzkoušené důkladně – ve 2 párech modelu z předchozího roku jsem na přelomu roku odchodil 2000 km na Novém Zélandu a neměl jsem problém. Tak nevím. Asi bych teď chtěl vyzkoušet Altra Lone Peak, což jsou momentálně nejoblíbenější boty na PCT.

Další novou věcí, co jsem vyzkoušel, byla ochranná fólie pod karimatku – Gossamer Gear Polycryo. Je to sice trochu předražené na to, že je to obyčejná fólie. Ale s funkčností jsem spokojen. Jasně, asi to nevydrží tisíce kilometrů. Ale stovky rozhodně.

Koupil jsem si taky novou karimatku – Them-A-Rest NeoAir Xlite ve velikosti small, tedy torzo. Samotná nafukovačka poskytuje perfektní pohodlí a izolaci od země. S tou malou velikostí je to trochu obtížnější při převalování se, ale asi se na to dá zvyknout. Asi si ji vezmu i příště.

Zbytek mé výbavy vycházel z předchozích 2 výletů – jednak přechod alp v roce 2017 a pak Te Araroa na Novém Zélandu na přelomu 2017/2018. Základní váhu jsem měl 3,5 kg. Takže můj celkový maximální náklad na zádech byl asi 7 kg. Kompletní gear list z GR221 je zde: https://lighterpack.com/r/aylmp3

Uvědomil jsem si, že kdybych šel znovu Te Araroa, tak bych asi nepotřeboval o moc víc věcí – zkusil bych to totiž bez vaření. Vlastně bych potřeboval přidat jen rukavice a stan (asi nějaký ZPacks, takže okolo 500 g).