Te Araroa: Den 13 – Slaty Hut – Mid Wairoa Hut

Sobota 16. prosince
Vstávám asi 5:50 společně s Australankama. Čaj dnes nedělám, ale hodinu mi to zabere i tak – startuju 6:50. Holky vyrazily asi v 6:30. 
Je hezky. Už od chaty je vidět ten krásný hřeben, na který lezeme. Jde to hezky postupně, takže žádná velká dřina. První úsek je z většiny po hřebeni a má mít 10 km a trvat 5 hodin. 
Nahoře jsou krásné výhledy. A terén je celkem příznivý, trochu jak v Roháčích. Pokračuje to dolů do lesíka. A tam je najednou odbočka na Old Man Hut. Jenže to je z hřebene dolů, několik set výškových metrů. A pak zase zpět na hřeben. To se mi fakt nechce. Tak to raději oželím vodu (krom chat tu nikde na hřebenech není) a budu pokračovat dál. 
Další úsek má 4,5 km a má trvat 5 hodin!! Je to přes vrchol Mt. Rintoul (1730 m) a je to takový alpský terén – suťoviska a tak. A v poznámkách je velké varování, že je to náročné. Byl jsem fakt zvědav, jaké to bude. A výsledek? Ano, bylo to trochu strmější a trochu se to sypalo. Ale přišlo mi, že v našich alpách v Evropě je toto docela běžné. 
Na konci byl prudký sešup až k chatě Rintoul. Potkal jsem tam nějaké kozy. Ani nebyly extra moc plaché. Celkem mi ty 2 etapy trvaly asi 5 hodin – bylo těsně po dvanácté, když jsem tam dorazil. Dal jsem si tortilu s arašídovým máslem. 
A pak jsem pokračoval dál. Bylo to po hřebeni, ale většinou v lese, takže to je v podstatě jedno, kudy to vede. Bylo to místy nahoru a dolů. 
Pak jsem došel k odbočce k další chatě – Tarn Hut. Tentokrát to bylo jen asi 40 výškových metrů dolů k rybníčku uprostřed lesa, tak to mi za to stojí – voda se bude hodit. 
Po pauze se vracím zpět na hřeben a pokračuju na poslední etapu – k chatě Mid Wairoa Hut. Je to z většiny pořád v lese po hřebenu. Až nakonec to najednou prudce klesá z hřebene dolů až k řece. Je to fakt prudké. 400 výškových metrů dolů. 
Chata je docela fajn, akorát že jsou otevřená okna, takže tu asi budou uvnitř sand flies. No, nakonec to není tak zlé. 
Udělám si večeři, vykoupu se v řece a vypadá to, že tu budu asi dneska sám. Někdy možná v 8 slyším venku hlasy. Aha, tak tu sám nebudu. Přichází 2 Kiwi – matka a syn. Vypadají trochu zpustle, mám z nich trochu obavy. Ale pak se dozvídám, že jsou v pohodě a že paní byla několikrát chodit v Nepálu. Vařím si s nima ještě druhou večeři. 
Kolem deváté zaléháme. 
29 km, stoupání 2090 m. Celkem 382 km. 

Te Araroa: Den 12 – Middy Hut – Slaty Hut

Pátek 15. prosince 2017

Vstáváme v 6. Teplota v chatě klesla z 28 na 13 stupňů. Trvá mi to dlouho, protože si dělám čaj. Erik vyráží v 7, já až 7:25. 
První úsek má 5 km. Jde to celkem rychle, je to hezká cestička lesem. Někdy po deváté jsem na další chatě. Je to krásná velká chata. The Rocks Hut. Vevnitř svačí Erik a pak je tam ještě jedna Američanka, která tam zůstane do dalšího dne. Pak je tam ještě místní běžec Hue z Nelsonu, tak se s ním chvíli bavím. Běhá pravidelně půlmaratony a je o fous lepší než já. 
Vyrážím na další úsek, tentokrát 11 km. Cesta je pořád příjemná. Chvilku před půlkou docházím Erika, tak dáváme společně pauzu. Druhá půlka je zajímavá. Jednak se místy cesta otevírá – je tu „mineral belt“, kde stromy nerostou. Prý se tu těžila měď. A pak to začne hezky klesat. Až kousek před koncem potkám Anju. Dojdu k chatě Browning Hut a tam u stolu svačí Američanka El a borec původem ze Skotska, jméno si nepamatuju. Tak se bavíme a za chvíli přichází Anja s Erikem. 
Dojedl jsem, tak je čas pokračovat dál. Prve je tu krátký jednoduchý úsek k další chatě – jen asi hodinu. A pak přijde úsek 6 km, kde se prve jde v řečišti a skáče se ze šutru na šutr – to miluju! A pak to začne prudce stoupat. Je potřeba vystoupat 900 m, to je dost. Stoupám a stoupám a nezastavuju, až mám za sebou 5 km a je mi divné, že chata furt nikde. Když je to skoro 6, tak se kouknu na trail notes a zjišťuju, že to má být 6. Jsem trochu vyčerpanej. Sušenky a čokoláda to spraví a pak docházím poslední 10 minut k chatě Starveall Hut ve výšce 1180 m. Trvalo to teda o dost dýl, než jsem čekal. Těsně před chatou končí les. 
Už dole jsem plánoval, že půjdu ještě na další chatu. Ten výstup mě sice trochu zmohl, ale rozhoduju se jít dál. Je asi 16:20. Zbývá 5 km k další chatě. Prve musím vystoupat 350 m po hřebeni až na vrchol Starveall. Výhledy jsou super, na jedné straně dokonce zasněžené vrcholky hor, na druhé straně pobřeží. 
Dál cesta docela prudce klesá zpět do lesa. Teda teda, když to jde dolů, to ještě půjde i nahoru! Ale vůbec mi to nevadí. Ta čokoláda mě fakt nakopla a mám pocit, že bych mohl jít ještě pár hodin koukám se na mobil, kolik ještě musím vystoupat – 150 m. To dám jako malinu! A taky že jo. A nahoře zase vylezu z lesa. Vidím chatu a vidím hřeben, kam budu pokračovat zitra. 
U chaty Slaty Hut (1400 m) jsem asi minutu po šesté.  Tak to nakonec vyšlo ještě dobře. Uvnitř jsou dvě milé Australanky. A nejsou tu sand flies! Bomba! A venku je ještě i teplo. Takže rychle uvařím kuskus a jím ho venku. A pak ještě venku cvičím trochu jógu. Pak ještě kecám s holkama, který jsou taky ven jíst. A po jídle je čas jít pomalu spát. Teď ne 8 a asi si ještě chvíli budu číst. 
31 km, stoupání 2679 m. Celkem 353 km. 

Te Araroa: Den 11 – Pelorus Bridge – Middy Hut

Čtvrtek 14. prosince 2017
Velkou část noci pršelo. To je dobře, aspoň se naplní zásobníky vody na chatách. Celkově je tu totiž docela sucho. 
Vůbec se mi nechce vstávat. Navíc když je pošmourno. A po včerejšku to chce volnější den. Vstávám v 7. A jde mi to dnes opravdu velmi pomalu. Aspoň si stihnu při snídani něco přečíst. Vyrážím až 9:30, šílený. Možná hodinu přede mnou jde Němec Ralf – spal taky v kempu. 
Vyzvednu si powerbanku a můžu vyrazit. Čeká mě 15 km po silnici. Není to tak zlé. Asfalt brzo končí a pokračuje jemný štěrk. Místy se dá jít po posekané trávě vedle cesty. A provoz je tu taky malý – za celou dobu 2 auta. 
Když zbývá ještě asi kilometr po silnici, tak docházím Ralfa. Má šíleně velkej batoh a jde mu to pomalu. Dojdu s ním na začátek stezky a dáme si pauzu. Když asi 10 minut sedíme, přijde Erik. Kde se tu bere? Včera přece skončil v Havelocku! Aha, on ráno dostopoval k Pelorus Bridge. Tak to pak jo. 
Pokračuju dál k první chatě – je to 8,5 km. Je to příjemná lesní cestička podél řeky Pelorus. Občas trochu nahoru a dolů, ale ne moc. A taky pár visutých mostů. 
Na chatě si dám pauzu. Napíšu se do knihy a vida, Erik je tu. Jde mu to tedy celkem dobře. Ale prý zůstane zde. 
Já pokračuju na další chatu. Je to 5 km a pořád je to tak nějak podél té řeky. Za hodinu a půl dojdu k chatce, hurá. Je hezčí než ta předchozí. 
Vybaluju věci. Pak se jdu okoupat v řece. Pak chvíli něco dělám a objeví se Erik. Nakonec si to rozmyslel a šel taky dál. Takže tu dnes budem 2. 
Pořeším jídlo, něco přeperu, usuším stan. Akorát je uvnitř chaty hroznej hic. A venku nejde být kvuli sand flies. Ale snad se časem ochladí. 
Je 7 a dnes už mám všechno hotovo. To je super. Aspoň si můžu pořádně odpočinout. Jo a puchýře jsou na tom zhruba stejně jako včera. 
29 km, stoupání 902 m. Celkem 322 km. 

Te Araroa: Den 10 – Davies Bay – Pelorus Bridge

Středa 13. prosince 2017
Venku je trochu pošmourno a mně se vůbec nechce vstávat. No ale nic se nedá dělat, v 6:15 se vyhrabu ze stanu ven. Všichni ostatní už jsou taky na nohou. Nakonec mi to trvá nejdýl a vyrážíme v 7:45. Josh na mě počkal, protože dneska nikam nespěchá – potřebuje dojít jen 23 km do Havelocku a ve 4 odpoledne ho tam vyzvedne tetička, u které přespí. Všichni ostatní budou spát v Havelocku. Já se chystám jít nejspíš dál až k Pelorus Bridge – dalších 20 km. 
Na začátku nás čekají 2 km ještě hezkou cestičkou na konec Queen Charlotte Tracku do vesnice Anakiwa. Pak začíná převážně silniční úsek, na začátku ještě prokládaný hezkou cestičkou. 
Když máme s Joshem za sebou 13 km, tak docházíme k odpočívadlu u silnice a koho tam nevidíme! Toby a holka z Norska tam odpočívají! Tak se přidáme a dáme si sváču. 
Ještě asi kilometr se jde po silnici a pak konečně začíná pěší stezka. Jdu rychle, aby mi to rychleji uteklo. Už je jasné, že to nebude do Havelocku 20 km, jak jsme si prve mysleli. Na 21. kilometru končí stezka a ještě jsou to asi 2 km po silnici do „centra“ Havelocku, kde je pár kaváren, restaurací, (předražený) supermarket Four Square a taky lékárna, kde kupuju Compeed. Taky předražený. Puchýř se mi totiž pořád zvětšuje. Tak snad to pomůže. 
Jdu rovnou do sámošky a tam potkám Erika (Belgičan). Už je ubytovaný v lodži. Prý to bookoval už doma v Belgii, heh. Kupuju banány, kilo je jen za dolar! Už je tu i Josh. Jdeme k přístavu najít místo ve stínu na jídlo. Za chvíli se přidává ještě Toby. Dojídám chleba a sýr z Pictonu, mňam!
Ve 13:30 se loučím a vyrážím. Čeká mě prve 14 km po silnici. Není to žádná výhra, to vám povím. Ale jednou jsem se dal do boje… Naštěstí asfaltu je jen menšina a pak už je štěrk, který je přece jen trochu pohodlnější. 
Těším se, až konečně dojdu na konec cesty a začne pěší stezka. Konečně je to tady. Och! Jaké bylo moje zklamání! Stezka se jmenuje Daltons Track. Je to po polích/loukách podél ohrady. Cedulka říká, že jakej je to úspěch, že se to podařilo vyjednat se zemědělcema. A že to splňuje standard DOC (Department of Conservation – starají se o všechny stezky) na stezky. A já se ptám, jakej teda máte standard? Asi leda velice nízký!! Tomu se nedá říkat stezka, ani cesta. To je velmi hrbolatá louka, po které skoro nejde jít! Kdybyste to aspoň posékli! To už je lepší ta silnice! Ach ach! No nic, už jen 6 km, to dám. Ještě si dávám pauzu – první po 3 hod od Havelocku. A pak se do toho pouštím. 
Pak konečně končí louky a vcházím do lesa. Tam je hned rozcestník, že Pelorus Bridge 1 km. Hurá!
Před sedmou dojdu k mostu a ještě chvilku tápu, kde je ten kemp. Konečně ho nacházím. U kanceláře zvoním a přijde pán a zaregistruju se a hned jsem o 18 dolarů lehčí. 
Bylo to dneska hodně náročný. Mám toho dost. A teď musím co nejrychleji vyřídit všechny potřebné věci – postavit stan, vyždímat ponožky, dát sprchu, uvařit večeři. Mezitím nabít hodinky a telefon. A po večeři pak odnést powerbanku na nabití do kanceláře kempu – je to asi 500 m z lesa ven. Z nějakého záhadného důvodu totiž v kempu není žádná zásuvku. Teda v kuchyni jedna je, ale je zamčená. 
Je 9 a jdu se chystat na spaní. Zjišťuju, že to místo, kde jsem si postavil stan, je sice krásný, ale na zemi je cosi hrozně pichlavýho z palem. Ají se mi to zapíchlo několikrát do noh. Mám strach o podlážku. Tak všechno vyhazuju ven a snad posouvám o kus vedle. Tady je to lepší. 
V 9:30 zaléhám. 
46 km, stoupání 456 m. Celkem 293 km. 

Te Araroa: Den 9 – Camp Bay – Davies Bay

Úterý 12. prosince 2017
Vzbudím se a slyším, že Josh už vstává. Je asi 5:15. Nechce se mi. Vstanu až v 5:50. Josh navíc nevaří, takže má rychlejší start. Odchází v 6:15. Já vyrážím v 7. Prý že ho na hřebeni doženu, že půjde pomaleji než včera. Haha, já půjdu taky pomaleji. Pochopitelně včera to byl souboj s časem. 
Cesta je snadná. A vlastně docela nudná. Pořád v lese mírně nahoru a dolů, ale moc ne. Občas je nějaký výhled na moře a zátoky, to je fajn. Je tu akorát jeden háček. Prvních 25 km je víceméně po hřebeni (v lese) a prý tam není voda. A já mám kapacitu pouze 1,5 l. No, snad to nebude tak zlý. 
Asi tak po 6 hodinách dojdu na konec tohoto úseku, dostanu se na silnici. Jenže abych se dostal k vodě, tak bych musel jít kus dolů k vodě. To se mi nechce. Takže pokračuju ještě asi 8 km a až pak se napájím v potoku. Ještě jsem malinko vody měl, ale pomohlo mi to. 
Do kempu Davies Bay dojdu asi v 16:30. Bylo toho dneska dost. Hlavně se mi furt dělá puchýř na vnitřní straně paty levé nohu, to se mi nikdy v teniskách nestalo. Tak to bylo trochu nepříjemný.
V kempu je další řádka TA hikerů. Josh měl podobné tempo jako já, takže už je tu 45 minut. Pak je tu Erik, kterého jsem potkal v hostelu ve Wellingtonu. Pak jedna holka z Norska, jedna z Německa a jeden Kanaďan, co jde úplně celou trasu, takže už jde pár měsíců. Je to příjemná společnost, ani se mi nechce jít od stolu. Ale v 8 se odeberu do stanu a píšu zápisky. A taky chci brzo jít spát. 
40 km, stoupání 1527 m. Celkem 247 km. 

Te Araroa: Den 8 – Picton – Ship Cove – Camp Bay

Pondělí 11. prosince 2017
Dneska nikam nespěchám. Vstávám až v 6:45. Všichni ještě spí. Snídám. Pak dobalím posledních pár věcí. 
V 10 je checkout, tak mizím. Musím na poštu, která je uvnitř supermarketu, dotáhnout všechno to jídlo a odeslat v balíčkách. Paní za pultem je na takový lidi zvyklá. Akorát si musím vyžádat extra krabice číslo 3, protože došly. A pak mám za 10 minut hotovo – 3x velikost 3 a 1x velikost 2. Hurá, mám to z krku. Teď mám na příštích několik týdnů jídlo vyřešené. 
Jdu ještě na poslední kolo nákupu – něco čerstvého na první dny. Kupuju nějaké sýry, cherry rajčátka, banány, chleba, dokonce slevněný banánový milkshake!
Jdu do přístavu koupit lístek na loď na Ship Cove – je to severní cíp jižního ostrova a začíná tam stezka Queen Charlotte Track, což je zároveň součást Te Araroa. 
Při nástupu na loď potkávám Joshe – jde TA už pár týdnů a už jsem o něm slyšel od Saši. Je to mladej borec z Wellingtonu. Je to sranda, že u některých lidí to jde hned poznat, že jdou TA. Zejména pokud mají viditelně ultralight vybavení (což zdaleka není pravidlem). 
Ve 13:30 vyrážíme. Loďka zároveň veze poštu pár lidem v různých zálivech, takže to trvá trochu dýl. Pár minut před 3. jsme na místě. To není špatný! Josh má v plánu jít 26 km do Camp Bay, tak říkám, že jdu s ním. Je to teda štreka a je možné, že budem muset jít i po tmě. Podle značek to má být 9,5 hodiny, ale je nám jasné, že budeme rychlejší. Snad za 6 hod by to šlo. 
Šlápneme do toho a s jednou pauzou tam jsme za 5 hodin – tedy v 8. Takže máme ještě hodinu světla na postavení stanu a večeři. To nám to dobře vyšlo. 
Večer nás akorát otravujou sand flies a ptáci waka, kteří jsou děsně drzí a chtěli by naše jídlo. O půl desáté zaléhám. 
26 km, stoupání 782 m. Celkem 207 km. 

Te Araroa: Den 7 – Wellington – Picton

Neděle 10. prosince 2017
Dneska toho v plánu moc není. Už bych zase chtěl chodit. Jenže je to trochu komplikované. Stezka na jižním ostrově začíná několika úseky, kde je nutné si předem poslat balíček s jídlem. Druhá možnost by byla stopovat někam daleko do města. Jenže pošta má o víkendu zavřeno (hlavní pošta ve Wellingtonu měla v sobotu otevřeno do 3, ale to jsem stejně nestíhal). Takže ty balíčky pošlu až v pondělí ráno z Pictonu na jižním ostrově. 
Takže co teď? Před sedmou jdu v hostelu snídat a potkám tam Erika – s ním se už na stezce potkala Saša a já jsem ho viděl párkrát zapsaného v Intentions Book. Tak jsme si vyměnili pár informací. On poslal balíčky uz v týdnu a teď ráno jede trajektem do Pictonu a pak hned na start stezky do Ship Cove. Takže bude mít zase náskok a třeba ho potkám někdy později. 
Pak jdu udělat velký nákup. No, zase tak velký není. V 10 je check-out, tak se odhlašuju a pak si čtu v jídelně. Před 12. se vydávám hromadnou dopravou k terminálu přepravní společnosti BlueBridge – ve 13:30 mám koupenou palubní jízdenku do Pictonu. Dozvídám se, že budeme mít půl hodiny zpoždění. 
Už zase šíleně fučí. Kupuju si prve v McDonalds zmrzlinu, ale vítr mi ji málem odfoukne. Pak ještě nakupuju sváču v nádražní sámošce. 
Konečně vyrážíme. První půlku sedím v hlavní místnosti pro pasažéry. A když se začneme blížit pevnině, tak zkusím vylézt ven a zjišťuju, že tu vůbec nefouká a je docela teplo. Takže zbytek cesty sedím venku. Cesta trvá víc jak 3 hodiny a teprve v 17:30 začínáme parkovat v přístavu. 
Pak ještě otevřít obří vrata a jsme na pevnině. Nasedáme do busu, který nás odveze o kus dál k terminálu. Tam si bereme zavazadla a já nastupuju znovu na bus a svezu se s ním oklikou až k mému hostelu – Sequoia Lodge. 
Je to tu krásný. Takový nízký stavení. Všude hodně světla a k tomu svěží vánek. Líbí se mi tu. V 8 prý bude chocolate pudding, wow! Vybaluju a jdu ještě do samošky na nákup. 
Jsem zpět v hostelu. A je čas na pudink! Vlastně je to taková buchta jak perník s krémem a k tomu trochu zmrzliny. Bomba! Ají si přidám. 
Po jídle se pustím do rozdělování balíčků. Začnu s ovesnýma vločkama. Pak přidávám postupně všechno ostatní. Kolem deváté mám téměř hotovo, zbytek dodělám ráno. 
Spát jdu v 10. 
0 km. Celkem 181 km. 

Te Araroa: Den 6 – Ohariu Valley – Wellington

Sobota 9. prosince 2017
Vstal jsem v 6:15. Vyrazil jsem v 7:35. Mohlo to být i lepší, ale docela to jde. 
Je pod mrakem. Na začátek tu máme 5 km po asfaltce převážně z kopce. Pak dojdu na křižovatku s hlavní silnicí. Jen ji přejdu a pokračuju po další menší alsaltce. Tak se pomalu mění v polňačku, až je z toho cestička stoupající vzhůru. Přede mnou je pár set metrů stoupání na Mt. Kaukau. Šíleně fučí. Občas skoro nejde jít. Otevírá se pohled na Wellington a sousedící moře. 
Další cíl je Botanická zahrada ve Wellingtonu. Ale nějak ne a ne se tam dostat. Cesta je furt různě nahoru a dolů. 
V zahradě si dávám konečně obědovou pauzu – je poledne a mam za sebou 20 km. Pak je to ještě pár km dolů do centra a po nábřeží. Pak odbočuju k hostelu – je jen pár set m mimo stezku. Ubytovávám se shledávám se se svojí taškou. 
Mám tedy za sebou dnes 26 km a zbývá mi ještě asi 12 km přes takové městské parky a kopečky až úplně na jih, kde stezka končí – dál pokračuje na jižním ostrově. 
Takže se prevliknu do druhých trenek a jdu si ten zbytek zabehnout. Bylo to hezké, akorát teda některý úseky byly brutálně strmý, že jsem je raději šel. 
Konečně jsem na jižním cípu ostrova. V obchůdku kupuju plechovku koly a autobusem se vydávám zpět k hostelu. 
Dávám sprchu, přepírám věci a vařím zbylé tortellini. Pak se pustím do studia toho, co mě čeká na jižním ostrově. Nebude to lehké. Na prvních asi 16 dní musím nakoupit jídlo předem a poslat balíčky na 4 různá místa. Teprve pak narazím zase na nějaký obchod. Strávil jsem nad tím asi 2 hodiny a výsledkem je, že mám napsané, kolik dní jídla musím poslat na které místo. Zítra nakoupím a v pondeli ráno pošlu. 
Jdu spát o půl 10. Venku pořád šíleně fouká. Nemůžu zaspat, jak jsem nervózní z toho zásobování jídlem. 
26 km chůze plus 12 km běh, stoupání 930 m plus 441 m. Celkem 181 km. 

Te Araroa: Den 5 – Paekakariki – Ohariu Valley

Pátek 8. prosince 2017
Vůbec se mi nechtělo vstávat. Cítil jsem se hrozně rozlámaně. Vstal jsem až 6:30. Kupodivu tentokrát stan nebyl skoro vůbec mokrý, jen trochu vchodové dveře. 
Vyrazil jsem asi v 8:15. Prve 2 km k ulici s obchody – tady jsem byl už včera. Říkal jsem si, že bych si mohl něco koupit. Ale všechno mi přišlo hrozně drahý. Koupil jsem si Twix za 1,90. 
Následoval úsek zvaný Paekakariki Escarpment Track. Prý jedna z top věcí na TA. No nevím. Je to cesta vysoko nad pobřežím a nad železnicí a rychlostní silnicí. Takže je tam hluk od aut. Je tam hodně schodů a 2 visuté mosty. Jako docela hezký, ale žádný terno. Má to asi 10 km. 
Dál jsem pokračoval po cestě paralelně s jinou velkou silnicí – taková asfaltová cyklostezka. Docela to bylo úmorný. Mělo to možná 7 km, než se došlo do dalšího městečka, kde se šlo pořád po chodníku podél železnice a silnice. Pak ještě přejít po obřím mostě přes velkou silnici a hurá, jsem v Porirua. Je tu takový mega centrum se samýma obchodama. 
Stavuju se v Countdownu a kupuju příliš mnoho jídla. Trvá mi ta pauza zase šíleně dlouho. 
Pak jdu ještě přes město až ke kempu Elsdon. Rozhoduju se jít ještě dál. Začíná tu stoupání 400 m na Colonial Knob. Je to makačka, tak raději abych zabral a měl to rychle za sebou. Nahoře hodně fučí. Je to totiž celé odkryté. 
Pak už jen lesem jdu dolů a když skončí les a začne silnice, tak to zapíchnu u Allena. V poznámkách je napsané, že se u něj dá kempovat. Je to zajimavej chlapík. Je mu aspoň 70 a je asi ze Singapuru (aspoň jeho bratranec se ženou, kteří tam byli na návštěvě, byli ze Singapuru). Měl tam taky jednoho mladého Francouze na WWOOFing. Pán byl milej. Říkal, že hraje na varhany v metodistické církvi. Všude bylo spousta krámů, ale taky kytek. A domeček postavený na stromech. A několik altánků. A venku měl kazeťák, na kterém hrálo rádio s vážnou hudbou. Jo a spz jeho auta byla B TOVEN. 
Jako obvykle ten večer hrozne rychle utekl. Prve jsme šli kácet nějaké větve. Pak jsem si uvařil, pak sprcha, pak jsem se bavil s hosty a najednou se stmivalo a byl čas jít spát. 
37 km, stoupání 1169 m. Celkem 143 km. 

Te Araroa: Den 4 – Waikanae – Paekakariki

Čtvrtek 7. prosince 2017
Vstal jsem v 5:50 a Saša už byla taky na nohou. Stan byl pěkně mokrej – asi jak byl přes den hic a v noci pak zima, tak byla velká rosa. 
Sbalil jsem se a najedl a chvíli po sedmé jsme vyrazili. Čekalo nás 11 km po asfaltové silnici do městečka Waikanae. Po cestě jsme potkali Ruth, která se zrovna vracela z noční směny. Je zdravotní sestra a stará se o nějakého kluka, co je doma na přístrojích a potřebuje neustálou péči. 
Před devátou jsme dorazili na začátek městečka. První obchod – dairy, neboli corner shop. Jinak mají potraviny zbytečně drahé, ale prý maj nejlevnější meat pie. Zkusil jsem (3 NZD) a bylo to docela dobrý. 
Pak jsme došli k hlavnímu centru s obchody. Tam jsme se rozloučili a já jsem šel nakoupit do sámošky. Ach to je vždycky práce, hrozně dlouho mi to trvá. Asi hodinu. Snad se v tom zlepším. 
Před obchodem konzumuju řecký jogurt a banán. Pak pokračuju po stezce dál. Vede to takovým parkem podél řeky, pak skrz mokřady a nakonec se dojde až k moři. Hurá!
Těsně před pláží jsem potkal dalšího chodce, co jde TA. Je to šedesátník Bob, o kterém už jsem slyšel od Saši. Jde pomaleji, tak ho prozatím předbíhám. Stezka pokračuje nalevo po pláži dalších 8 km. Moc lidí tu není, jen občas někdo. Pro mě je moře vzácnost, tak si to docela užívám navzdory vedru. 
Pak si na vyplaveném kusu dřeva udělám obědovou pauzu. A po ní se i vykoupu. Voda je teplá. 
Kráčím dál, ale moc daleko se nedostanu. Přichází příliv a najednou už nejde jít dál po pláži. Tak se přesouvám na silnici, co vede paralelně.
Když se o kus dál opět vracím k pláži zkusit, jestli to půjde, potkám znovu Boba. Prý mezitím potkal Sašu, která se divila, že jsem před ní. To jsou teda záhady. 
Úplně po pláži jít nejde, tak jdeme po takovém okraji, ale není to nic moc a Bob to brzy vzdává, takže se loučíme. 
Plážový úsek končí. Pokračuje pár km v takovém travnatém kopcovitém parku hned vedle pobřeží. Už jdu přes 30 km, tak přemýšlím, kde dnes skončím. Moc nikde není kde zakempovat. 
Dojdu až na hlavní silnici městečka Paekakariki. Váhám, jestli jít další úsek 10 km. Ale to už by bylo asi moc. Takže se nakonec rozhoduju jít zpět 2 km do kempu. Ach ach. 
V 6 dojdu do kempu a mám toho pro dnešek až až. Ale v kempu je už dobře. Akorát když člověk přijde takto pozdě, tak není už na nic moc kromě nutných věcí čas. Třeba příště. 
Spát jdu po deváté se stmíváním. 
37 km, stoupání 286 m. Celkem 106 km