Na cestu zpět jsem se docela těšil. Jednak teda byl měsíc dlouhá doba a těšil jsem se domů. Ale taky mám rád absolvování té cesty samotné. Je to čas, kdy nemusím nic moc řešit ani dělat, a přitom se nemusím cítit kvůli tomu blbě. Můžu si něco přečíst (v tomto případě hlavně dohnat zanedbaný Respekt na Kindlu), vyluštit nějaké to sudoku, poslechnout si nějakou zajímavou hudbu v letadle (TAM je brazilská aerolinka, takže toho měli zajímavého dost), trochu se prospat (na omezený prostor v letadle už jsem si tak nějak zvykl, takže mi to nevadí), prostě samá pozitiva (no dobře, není všechno perfektní – například jsem podcenil nákup jídla na cestu v Limě a pak jsem měl hlad na letišti v Sao Paulu a musel kupovat drahou bagetu).

Na cestu z Huarazu do Limy jsem si připlatil za autobus typu cama (což je španělsky postel, ale zas tak žhavý to nebylo). Říkal jsem si, že mě čeká dlouhá cesta, tak abych se trochu prospal. Vyráželi jsme v neděli 9. června v 11 večer. Místo vypadalo luxusně.

Usadil jsem se, vyrazili jsme a přišlo zklamání. Na obrazovkách pustili film a zvuk zněl po celém autobuse. Tak já jsem si připlatil, abych se prospal, a oni takhle? Naštěstí jsem byl připraven a poprvé v životě jsem použil špunty do uší. Trochu mě tlačily, ale účel splnily.

Do Limy jsme dojeli někdy v 5:30 ráno. Do rozednění jsem čekal v čekárně a pak jsem přemýšlel, co s batohem – měl jsem několik hodin čas. Nakonec mě napadlo se zeptat u odbavení zavazadel do autobusu, jestli by mi neuschovali zavazadlo jen tak, že už nikam s nima nejedu. Prý že není problém – dali mi lístek s číslem a bylo to. Mohl jsem tedy jít prozkoumávat okolí.

Čtvrť, ve které jsou autobusové společnosti, nemá moc dobrou pověst – není to tu moc hezké a turisti se tu většinou raději moc nezdržují. Ale mně to přišlo v pohodě. Neměl jsem s sebou skoro žádné věci, ale přece jen kdyby mě někdo chtěl okrást, tak by to asi moc dobrý nebylo – potřeboval jsem za pár hodin být na letišti. Šel jsem směrem k centru města a po cestě jsem míjel obrovské nákupní centrum. Zavřené. Prý otvírají v 9. Takže jsem prve šel asi na hodinu do internetové kavárny. Pak jsem se vrátil do nákupního centra, ale tam jen pomalu otvírali krámky a ty, které byly zatím otevřené, pro mě nebyly zajímavé – různý oblečení, elektronika a podobný nesmysly.

Když jsem usoudil, že už je pomalu čas, vyzvedl jsem si u autobusové společnosti batoh a chystal se stopnout taxík na letiště. S tím je trochu potíž. Moc se nedoporučuje jen tak si kohokoli, kdo se tváří jako taxi, zastavit. Že by člověka taky mohli okrást. No jo, jenže jakou já mám teďka jinou možnost – když jsem byl v hostelu, tak mi někoho zavolali, ale tady teda nevím. Tak jsem zastavil takové nově vypadající auto s mladým řidičem. Vypadalo to jako skutečné taxi, jak se patří. V kabině měl vyvěšené i nějaké průkazky se svojí fotkou. Zeptal jsem se ho, kolik na letiště. Hodil nějakou cifru, já jsem navrhl o 5 míň, on že ok, tak jsem nastoupil. Po cestě mě trochu napadaly myšlenky, že co když mě teď odveze místo na letiště do nějaké tmavé uličky… Ale jak jsme se blížili k letišti, tak mi ukazoval na vzlítající letadla a byl takovej veselej, tak jsem si říkal, že už snad dobrý. Na letišti pak při vjezdu je potřeba ukázat legitimaci, takže tam už je bezpečnost bez problému.

Našel jsem svoji přepážku na odbavení, došel jsem tam, dal jsem jim svůj batoh, otočím se k odchodu a už už se raduju, že mám teď na dlouho od všech starostí pokoj, když najednou mě zastaví boreček, že je policajt v civilu a ukazuje mi odznáček na řetízku kolem krku – asi to odkoukal v amerických krimi seriálech. Že prý jen rutinní kontrola. Na okamžik mi problesklo hlavou, jestli se náhodou za poldu jen nevydává. Ale na letišti je přísnej režim a i do té haly, kde se odbavuje, je obtížný se dostat, pokud člověk nemá letenku. Druhej jeho komplic už měl v ruce můj právě odbavený batoh a že ať jdu s nima dozadu do nějakých dveří, abychom ten můj batoh prohlídli. No pěkně mě tím otrávili, protože jsem měl co dělat, abych ten batoh nějak sbalil a zavřel – byl plnej k prasknutí. Takže jsme všechno vyndali, oni si všechno vybalili – spacák, karimatku, pončo, čuchali si k láhvi od benzínu, přišlo jim to hrozně zajímavý.

A když to všechno skončilo a já jsem si začal znovu všechno balit, tak mě zase začali uhánět, ať dělám, že musí ten batoh rychle dát na odbavení. Jo a mezitím se jim ještě nelíbil můj nůž, kterej mám od dětství a kterej má asi 10cm čepel. Nějakej jejich kolega zrovna přišel s další obětí na šacování a prý že to je zakázaný, mít takovej nůž. Já že jako proč, že to není velkej nůž. On že je to zakázaný a vzal mi ho a začal s ním rozřezávat ochrannou fólii, kterou si ten nešťastník obmotal svoje zavazadlo. Když to dodělal, tak jsem mu znovu řekl, že to je můj nůž a že ho chci zpět. Tak mi ho teda vrátil, a zatímco já jsem si ho balil zpět do batohu, ten můj polda mi znovu zopakoval, že je to zakázaný. Nakonec mi poděkovali za spolupráci, podali jsme si ruce a já jsem byl opět volný.

Když jsem se blížil k rentgenům, potkal jsem Leu, co jsem ji potkal už po cestě do Peru. O kus později jsem potkal ještě jeden mladý český pár, kteří se mě předtím v Huarazu vyptávali na Alpamayo trek (když jsem o něm ještě nic nevěděl). Takže jsme na letišti trávili čas tak nějak spolu.

Pak následoval 5hodinový let do Sao Paula. Na letišti v Sao Paulu stojí za zmínku snad jen to, že poblíž místa, kde jsme seděli a čekali, byl malý obchůdek s předraženýma brasilskýma produktama a u vchodu stál stolek a na něm připravená ochutnávka s cachaçou – národním to brazilským alkoholem. Jenže flaška tam byla, ale připravené minikelímky byly prázdné a nikdo u toho nestál. Chvíli jsme váhali a pak jsem se zachoval jako správný Čech – nalil jsem si sám. Pak jsem zjistil, že nejsem zdaleka sám. Dal jsem si tedy ještě jednou.

Cesta do Londýna byla opět docela bez za zmínku stojících událostí. Možná akorát to, že jsme asi 20 minut kroužili nad letištěm, než nás konečně pustili na přistání. Pak jsme si vyzvedli zavazadla, rozloučil jsem se s Leou i českým párem (všichni pokračovali rovnou z letiště dál) a vydal se na metro na Piccadily Line směrem na South Kensington a pak k Battersea Parku, kde jsem podle instrukcí našel ten správný vchod a pak už jsem byl v bezpečí. Po cestě z letiště se mi akorát začal zničehonic vypínat iPhone a děje se to doteď, ble.

Trochu jsem pojedl a pak jsme se vydali na nějaké to pivko.

A pak do vedlejší hospůdky na živý cikánský jazz.

Co si jen dám na jídlo?

Už to mám!

A takhle hezky hráli. Bylo to trochu jak soundtrack hry Mafia.

Další den ráno jsem vyrazil v 6 směrem na Heathrow a před 7. už jsem tam byl. Vrátil jsem Oyster Card, odbavil se a pak čekal na letadlo, které mělo zpoždění asi půl hodiny, takže naděje na stihnutí dřívějšího spoje z Vídně se rozplynula.

Zatímco jsem ve Vídni čekal, přiletěla nějaká parta Slováků v dresech, které dokonce vítali tleskající fanoušci. Snad se zrovna vrátili ze Švýcarska z turnaje v hokejbale nebo něčem takovém.

V 15 hodin ve středu 12. jsem vyjel Žlutým autobusem z letiště a v 17:30 jsem byl po několikadenní cestě konečně v Brně. Hurá!