post

Peru: Ishinca Valley

Když jsem se v úterý 4. června vrátil zpět z předchozího treku, nabízela se otázka, co s necelým týdnem, který mi ještě v Peru zbývá. Kluci Izraelci říkali, že se chystají asi na 8 dní do údolí Išinka, které je nedaleko Huarazu a jsou tu 3 hory, které by chtěli zdolat – na severu Urus (5420 m n. m.), na východě Tocllaraju (6032 m n. m.) a na jihu Ishinca (5530 m n. m.). Rozhodl jsem se, že se připojím k nim aspoň na těch několik dní a uvidím, kolik toho stihnu. Omer a Lior plánovali lézt na šestitisícovou Tocllaraju až jako poslední. Já jsem tajně doufal, že si ji vylezu sám jako první.

Ještě než jsme vyrazili, byl jsem pozván na večeři do místního izraelského klubu. Je to jakási polonáboženská organizace, která má po světě 6 míst, kde vždycky nějaký mladý pár půl roku žije a každý večer připravuje večeři pro kohokoli, kdo přijde. Je to hlavně pro Izraelce, ale když pozvou někoho dalšího, tak to nikomu nevadí. Všechno je košer a zadarmo. Nikdy není předem jasné, kolik přijde lidí. Moc jsme nechápali, jak to ti hostitelé zvládají, že opravdu každý den tam mají 10-20 hostů. Lior s Omerem sem chodí každý den, když jsou zrovna v Huarazu. Já jsem s nima šel ve středu 5. června. Vzal jsem s sebou na pití džus, ale to jsem špatně odhadl situaci. Že prý sice většina hostů asi může pít i ne-košer, ale bohužel to nemůžu nalít do jejich košer skleniček. Ono mě to napadlo už předem, že by to mohli brát takhle vážně, ale říkal jsem si, že stejně zeleninu přece kupují na tržišti, takže není košer. Že prý zelenina je výjimka, že to se prostě jinak nedá.

Na večeři byla taková hustá zeleninová polívka a pak guacamole s doma pečeným pita chlebem. Bylo to tak dobrý, že jsem se toho přejedl. Po večeři jsme se postupně každý měli představit a říct nějakou vtipnou historku. Celkově musím říct, že to byl zajímavý zážitek, ale cítil jsem se tam trochu divně, tak nějak nepatřičně. Takže jsem nabídku přijít znovu odmítl.

V pátek ráno jsme měli sraz u kluků v hostelu a ještě s jedním Američanem jsme vyrazili taxíkem směrem do údolí. Taxík nás vyložil na konci vesnice, kde jsme si najali 2 osly (ve skutečnosti jsme dostali jednoho osla a jednoho koně) a vyrazili do údolí.

Sice bychom byli schopní si tam všechno vynést sami, ale po 7 dnech na rýži a čínských polívkách jsme se dohodli, že to chce tentokrát něco trochu lepšího. Kluci nakoupili 35 kg jídla. Cesta trvala asi 4 hodiny.

Když jsme dorazili do base campu, potkali jsme 3 lidi z mojeho hostelu, kteří tam vyrazili už o pár dní dřív – John, se kterým jsem se už předtím několikrát bavil, a pár Američanka-Brazilec. Počasí nebylo nic moc, ale tak nějak jsme se rozhoupali, že brzo ráno vyrazíme na Urus. Že prý tam nejsou žádné trhliny, takže jsme nakonec ani nebrali lano a úvazky. Večer se udělalo Omerovi špatně, takže se rozhodl, že s náma nepůjde.

Původní plán byl vstát v 1 a vyrazit ve 2. Naštěstí jsme zaspali a vstali až ve 2 (a vyrazili ve 3). Ještě že tak – jinak bych byl na vrcholu ještě za tmy. Na snídani jsme si dali chleba se sýrem a rajčetem, ale trochu jsme to přehnali, zvlášť na tu ranní hodinu, a kvůli tomu mi to pak moc do kopce nešlo a byl jsem navíc nadmutej jak koza. Ještě k tomu fakt hodně foukalo. Když jsme se začali blížit k ledovci, začalo nám dělat problémy najít správnou cestu. Nakonec jsme to nějak zvládli, nazuli mačky a vyrazili na led. Jakmile jsme překonali první místy skalnatou pasáž a dostali se na otevřený svah, najednou mi začalo být nasazené tempo příliš pomalé (do té doby jsem šel poslední), vystartoval jsem a za chvíli jsem už měl docela velký náskok.

Před 7. ranní jsem byl na vrcholu. Hurá!

Poslední úsek jsem teda už jen doufal, že tam budu co nejdřív. Nebylo to nijak extra těžký, ale přece jen je to nad 5000 a to nikdy není jen tak. Byl to opět perfektní pocit být nahoře. Dokonce i vysvitlo slunko, ale jen na chvíli. Šíleně foukalo. Tocllaraju byla celá v mracích. Asi po 10 minutách jsem se vydal dolů. Minul jsem kluky a pak i další dvě skupiny, co lezly nahoru za náma – druhá z nich byl John + pár. Johnovi je určitě přes 60 a poprvé lezl někam na ledovec. Měl prý co dělat, ale nakonec to zvládl. Má můj respekt.

Zpět u našeho kempu jsem byl v 8:30 a myslím, že to trvalo minimálně 2 hodiny, než přišel někdo další. Udělal jsem si hned pořádnou ovesnou kaši s nakrájeným ovocem. Zbytek dne jsme jen tak různě odpočívali.

Bavili jsme se s dalšíma lidma okolo a prý na Tocllaraju se absolutně v tomto počasí nedá vylézt. Španělé, kteří to šli zkusit, došli stěží do high campu a už tam se bořili do půli stehen. Že prý i když se zlepší počasí, tak to bude trvat ještě pár dní, než ten sníh trochu slehne. Rozhodlo se tedy, že se hned další den půjde na Ishincu. To se mi moc nezamlouvalo – jednak se mi nechtělo zase vstávat v noci, ale taky počasí nevypadalo vůbec dobře. A taky jsem potřeboval ten stejný den kolem poledne už odejít směrem do vesnice a pak do Huarazu, protože ten samý den (neděle) mi jel noční autobus do Limy. Nakonec to dopadlo tak, že po zalehnutí do stanu neustále hodně foukalo (a v mém přístřešku mi to moc nedalo spát) a když mě přišel Omer ve 2 vzbudit, tak jsem mu řekl, že nejdu. Kupodivu jsem nakonec ani neměl moc velké výčitky, že jsem takto vyměkl. To počasí bylo opravdu špatné a výhled prý nestál za nic. A hlavně teda jsem nechtěl dobrovolně znovu jít v tak šíleném větru jako ten předchozí den.

Takže takto dopadlo mých posledních pár dní. V neděli v poledne jsem se vydal na cestu údolím dolů do civilizace.

Za 2 a půl hodiny jsem byl ve vesnici a pak za pár kaček dojel colectivem zpět do Huarazu. Tam jsem udělal všechno potřebné – nějaký ten nákup, nechal jsem se ostříhat, dal si sprchu atd. – a v 11 večer jsem vyrazil směrem do Limy. Jo a ještě před tím jsem si naposledy dal ceviche.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *