Peru: Cesta

Peru: Cesta

Jak už to tak bývá, chystání a balení věcí jsem nechal na poslední chvíli, takže ve čtvrtek jsem nakonec šel mírně ve stresu spát kolem 1 hodiny po půlnoci. Posledních pár věcí jsem nechal na ráno a i když byl batoh totálně plný, alespoň jsem měl pocit, že všechno je připravené.

V pátek ráno mě tatínek hodil na Zvonařku a pak už hurá do Vídně. Řidič autobusu měl navzdory brzké ranní hodině velice dobrou náladu a na všechny se usmíval. Respekt!
Ve Vídni na odbavení jsem se zeptal, jestli by mohli batoh poslat rovnou až do Limy, abych si ho nemusel v Madridu vyzvedávat a znovu odbavovat (mám zvlášť 2 letenky) a že prý jo, akorát musím v Madridu vyhledat TAM a ukázat jim kód zavazadla, aby si ho vložili do systému – jinak by prý batoh zůstal v Madridu. Později jsem si všiml, že paní zadala jako kód letiště v Sao Paulu GRI místo GRU. Takže mi na víře, že se s batohem v Limě opět shledám, nepřidalo. 
Nový terminál ve Vídni na mě zapůsobil.

Hezký moderní design a k tomu mysleli i na pohodlí cestujících (zdaleka to není pravidlem). Mají tu takové minikubikly pro práci na počítači (včetně zásuvky). Anebo takové obří kožené sedačky, na kterých se dá hezky odpočívat. 

Let do Mnichova byl asi jen 45 minut dlouhý, a tak jsme dostali pouze čokoládu. V Mnichově měl být rychlý přestup, ale měli jsme nakonec 30 minut zpoždění, tak to zase tak rychlé nebylo.
Kvůli zpoždění a vyřizování s TAM jsem měl v Madridu jen asi 3 h času, takže nemělo cenu jezdit až do centra. Místo toho jsem si za 1,5 EUR koupil lístek na autobus do nejbližšího městečka – Barajas. Je to místo, kde chcípl pes, ale zase lepší než sedět na letišti.
Následoval můj zatím nejdelší let – do Sao Paula to trvalo témeř 12 hodin. Podle seatguru.com jsem si přesně vybral sedadlo, ale bohužel ten jejich plánek o řadu neseděl, takže jsem byl v první řadě, která má 3 místa místo 4, a tudíž jsem například měl před sebou jeden monitor trochu vlevo a jeden trochu vpravo. Tuto trojku jsem sdílel s paní z Paraguaye, která byla milá, ale neuměla ani slovo česky, natož anglicky. Nebyl to jen můj nejdelší let, ale také let, kde jsem se nejvíc vyspal – po několika převaleních jsem se podíval na hodinky a koukám, ze už zbývají jen 2 hodiny letu. Vstanu, že půjdu na záchod a vyčistit si zuby a v tu ránu rožli a tím pádem začali vstávat i ostatní.
Když jsem v Sao Paulu šel k bráně navazujícího letu, zaslechl jsem češtinu. Tak jsem se prihovoril, jak se říká na Slovensku. Byla to skupinka 4 Čechů z Opavy a Zlína a pak jedna Slovenka – Lea. Ta byla v Peru už jednou na víc měsíců, takže nám dala nejaké tipy. Severomoraváci mají v plánu takovou klasickou poznávačku (Cuzco, Machu Picchu, Titicaca, Nazca, Colca…) a Lea tu má známé a za pár dní se možná potkáme v Huarazu. 
Poslední let měl příjemných 5 hodin, kdy jsem díky volnému sedadlu vedle sebe měl dostatek pohodlí. Za zmínku stojí taky krásné pohledy na různé hory po cestě.

Imigrační v Limě proběhlo hladce a i zavazadlo dorazilo. Takže už jen zbývalo dorazit do Miraflores, což je bohatá čtvrt, kde se nachází většina ubytovacích zařízení. Rozloučil jsem se tedy s novýma známýma a vydal se na zastávku místní dopravy. Původně jsem chtěl jet obyčejným mikrobusem s místními, ale kvůli velkému batohu se to ukázalo jako problém. Nakonec se mě ujal pán, co měl stejnou cestu, a vzali jsme si společně taxi (20 Sol). Jmenoval se Ivan a pracoval mnoho let ve Švýcarsku a teď se kvůli rodině na čas vrátil a pracuje pro cestovní agenturu Lima Tours – prý jedna z největších. 

V Miraflores jsem vlezl do prvního hostelu, co se namanul, a cesta byla u konce. 

Napsat komentář