CWT: den 9 – Schoolhouse Bothy – Inchnadamph
Úterý 4. října 2022
Kluci prý normálně vstávají v 6:30. Jenže dnes ráno prší (a má pršet tak do 11), tak se nikomu ze spacáku nechce. Vstávám v 7:15 a kluci mě následují krátce nato.
Vyrážím v 8:09. Čeká mě dnes prve 7 km po štěrku k Oykel Bridge, kde je zavřený hotel, kde se klukům včera podařilo aspoň koupit pivo v plechovce. Jdu v dešti, ale naštěstí je aspoň teplo. Celou noc bylo 15 stupňů! Teplota se má přes den snížit na 12.
U Oykel Bridge jsem v 9:27. Teď půjdu několik hodin podél řeky Oykel, která je známá chytáním lososů. Prve je to 10 km po štěrkové cestě.
V 10:33 po cestě potkávám u řeky malou chatku. To se hodí. Zastavuju se na svačinu. Pořád prší. Pokračuju dál.
Po těch 10 km (celkem už 17), končí štěrk a začíná podmáčená cestička přímo u řeky. Po 4 km dojdu k Loch Ailsh, co je na řece. Tady zase pokračuje štěrk. Obejdu jezero a na druhé straně je pár domů.
Je 14:10, mám za sebou dnes už tak 23 km a teď končí tato snadná a vcelku i nudná pasáž a postupně začíná přituhovat. Cesta začíná být dost podmáčená. Ještě chvíli jdu víceméně po rovině podél řeky. U pěšího mostu přes boční přítok dávám pauzu. Je 14:45.
Pokračuju. Ještě chvíli pokračuje rovina. Ale tak v 15:30 stoupám nad řeku. Cesta se začíná ztrácet. Na mapě mám dvě čáry, někdy vedou stejně, někdy trochu jinak. Tak se snažím vždy držet aspoň jedné z nich.
Trochu jsem sešel níž než bych měl a když si toho všimnu, tak traverzuju výš, abych šel podle mapy. Je to celkem dřina, ale nahoře je zase mírně zřetelná stezka. Stoupám výš a výš, až dojdu k řece, kterou musím přebrodit. Koukám do průvodce. Tam se píše, že mám být pod vodopády ve výšce asi 320 m. Hmm, jsem o hodně výš a nad vodopády. Ale třeba to půjde i tady. Chvíli nad tím dumám a pak najdu místo, kde většina vody burácí v úzkém hrdle a tady přeskočím na druhou stranu.
Super, tak to bychom měli. Jsem teď trochu výš, tak traverzuju rovně, abych se časem napojil na stoupající stezku. No, stezku. Spíš je to takový náznak. Ale už vidím, že sedlo je blízko.
Zhruba v 17:25 jsem v nejvyšším bodě. Teď půjdu kousek po rovině a pak trochu vystoupám do svahu už na druhé straně. V dálce vidím dole jezero, je to krásný pohled.
Cestička začíná konečně klesat. Ale ještě je to celkem dálka. Kilometry ubíhají pomalu. Už abych byl v hostelu. Aspoň že ty výhledy stojí za to, je to fakt bomba. Obloha se barví do oranžova.
V 18:24 jsem na štěrkové cestě a v 18:50 jsem u mého dnešního útočiště – Inchnadamph Lodge. Dům vypadá zvenku krásně. A zevnitř taky. Všude je spousta prostoru. V pokoji jsou 3 palandy, takže 6 lůžek. Budeme tu 4. V hostelu je už jen jeden další host.
Myslel jsem, že to dnes zvládnu rychleji. Ten poslední úsek byl fakt náročný. Ale krásný.
Dám sprchu, přemáchnu nějaké oblečení a dám ho sušit a pak jdu vařit večeři! Je tu totiž docela dost jídla, co tu nechali dřívější hosté. Těstoviny, cibule, kostka bujónu, olej, rajčatové pyré v tubě, vejce a nějaká další ochucovadla. To bude bašta! A taky že je. Akorát škoda, že v obchůdku na recepci neprodávají pivo.
Po večeři je asi 9 hodin. Musím rychle vyřešit zbývající dny. Už se mi to totiž krátí. Zítra budu spát v bothy, ale co další den? A v sobotu ráno potřebuju odjet z Kinlochbervie do Inverness. A odtud koupit bus do Edinburghu (protože dráhy mají zrovna stávku). Naštěstí mají poslední místo. Nocleh na pátek a sobotu zůstal nedořešený, snad se to nějak vyvrbí. Samozřejmě můžu spát někde ve stanu a možná to tak i dopadne. Jenže v noci často prší. A pak člověk balí mokrý stan a přes den třeba zase prší a není kdy stan vysušit. A hlavně tu taky hodně silně fouká vítr, až se tyčky stanu ohýbají k zemi.
Jdu spát asi ve 22:30.
40 km, stoupání 907 m. Celkem 305 km.