Alpy 2021: Den 6 – Terrihütte – Lago Ritom
Čtvrtek 22. července 2021
Děti včera dělaly rachot až asi do 22:30, nic moc. Noc je celkem Ok, ale párkrát se budím.
V 6:20 mi zvoní budíček. O minutu později vstávám a částečně balím. Pak na záchod a do jídelny na snídani. Je 6:35, ale na stolech jsou zatím jen misky s marmeládou. Jdu se zeptat do kuchyně, jak to tu chodí. Jo, prý mi jídlo donesou, nebo tak jsem to aspoň pochopil. Po chvíli na mě volají, ať si pro to jdu. Ok. No, je to celkem slabota. Dva krajíce chleba. Dva plátky sýra. Kousek másla. Čaj do misky. Trochu italský model. Však jsem taky v italsky mluvícím regionu Švýcarska. Jestli prý chci musli, jasně! A prý si kdyžtak můžu přidat. Tak si přidávám pak ještě jeden krajíc. A ještě jeden čaj. Vlastně jsem se nakonec najedl dost.
Přilítává helikoptéra. Vysedá z ní pár lidí včetně jednoho asistenta se sluchátkama. Budou vozit náklad – po jednom pytli, každý má nosnost 1 tunu.
7:15 vyrážím. Je to tu fakt krásný. První hodinu to mám jen pro sebe. Všude kolem klid.
Na další chatu je to asi 2 hodiny nebo tak nějak, ale to už nevydržím. Příroda zavolala. Zkouším trik od Andrew Skurky – použiju přírodní materiál – kamení. A skutečně, funguje to – vezme to nejhorší. Pak už stačí jen pár útržků toaletního papíru.
V 9:05 procházím kolem chaty a pokračuju dolů do údolí. Čeká mě dlouhý sestup do civilizace. O pár set metrů níž už je jakási zpevněná cesta. Místy ji stezka křižuje a pak se na ni definitivně napojí. Je to hezký údolí. A jak začnou domy, tak je vidět, že jsem jakoby v Itálii. Jsou tu zděné, popřípadě kamenné domy s typickými okenicemi. Už žádné dřevo.
Projdu okrajem první vesnice. Pak jdu kousek po takové hlavnější silnici, ale max 1 km, víc ne. Před tunelem mě to směřuje na kamenitou cestu doleva. Vede nás divokou řekou, místy pod skalním převisem.
V 11:40 dojdu k supermarketu Denner v centru vesnice Olivone. Tady nakupuju na další zhruba den. Zítra bych měl dojít do dalšího města.
Před obchodem obědvám sushi a doháním internety. Je peknej hic, tak jsem rád, že sedím ve stínu.
Asi 12:45 pokračuju dál. Čeká mě hodně moc stoupání. Klesl jsem až do 900 m a půjdu do sedla Passo del Sole (2350 m).
Prve je to takové hodně strmé většinou lesem. Pak se ocitnu na louce a ještě chvíli stoupám, až dojdu do shluku chalup jménem Dötra, jednou z nichž je i stejnojmenná turistická chata.
Zastavuju se jen krátce. Dojím borůvky, co jsem koupil v Olivone, doplním vodu, a jdu dál. Je 14:45.
Ještě chvíli musím stoupat, až se dostanu do takového sedýlka. Postupně jsem stoupal nad údolí, které je po mé levici, a teď do něj zase budu muset klesnout asi 150 m až k silnici.
Jak klesám, tak zjišťuju, že mě při klesání bolí něco u levého kolene. Už předtím se něco ozývalo, ale říkal jsem si, že to přejde. Je to trochu nepříjemný, ale ještě to celkem jde.
V 15:40 jsem dole na silnici. Je tu kemp. Mám za sebou 30 km. Rozhoduju se pokračovat dál až na sedlo a pak 300 m dolů k chatě. Snad budou mít místo.
Prve jdu kousek podél řeky, je to tu hezké. Pak začnu prudce stoupat. Při stoupání to koleno je Ok. Brzo se dostanu na takové krásné louky. Tady u fontány dávám pauzu. To arašídový máslo, co jsem koupil dole v Olivone, je tak dobrý!
Pokračuju dál. Jde mi to celkem dobře. V 17:35 jsem v sedle. Zajímavé je, že čas skoro sedí podle ukazatele. Buď jsem šel hodně pomalu, anebo spíš tu mají přísnější časy (vypadá to tak).
Jakmile začnu klesat, tak zjistím, že nemůžu. Najednou to fakt bolí. Půjde to rozchodit? No trochu jo, ale úplně ne. Achjo, to jsem dopadnul. Naštěstí je pak už klesání pozvolnější, takže to celkem jde. Očividně to chce odpočinek, ale to jsem tělu zrovna dnes nedopřál – bude to zatím nejdelší den.
Dojdu k chatě. Je luxusní a je tu hodně lidí. Jdu na recepci. Místo nemají. A co kdybych si postavil stan před chatu? Ne. Hmm. Tak půjdu dál a snad najdu místo na stanování. Jednak tu mají cedule, že se to nesmí. A taky se trochu bojím zimy – mají být ráno tak 3 stupně.
Kousek pod chatou je přehrada Ritom. Auta jezdí po pravé straně, moje stezka vede po levé. Tak třeba se tu najde pro mě místečko.
Jdu podél přehrady. V jednom místě do ní vtéká divoký potok a je tu takový plácek, kde bych se snad vešel. Už si říkám, že tu zůstanu. Jenže je od toho potoka dost hluk a taky by od něj asi byla zima.
Jdu to prozkoumat ještě o kus dál, ale nic vhodného nebylo. Tak se sbalím a ještě pokračuju asi 1,5 km dál, až narazím na krásný plácek. Má to jeden háček – je to přímo uprostřed stezky. To není ideální. Jednak tu může jít v noci nějaká zbloudilá duše a taky tu můžou chodit zvířata – před chvílí jsem takto vyrušil srnku.
No nic, je skoro 9 a stavím stan. Je tu celkem dost hmyzu a i komáři. Možná jsem ten vnitřní stan měl vzít.
Když už sedím ve stanu a zkoumám něco v mobilu, tak o půl desáté, tak přijde od hráze paní. Jde se před spaním projít. Projde kolem mě a když se za 10 minut vrací, tak se chvíli pobavíme.
Zhruba v 10 zaléhám. Akorát že jsem pořád ve stresu, že jsem na té cestě a někdo půjde, takže se dost budím. Ale i tak se vyspím celkem dobře.
47 km, stoupání 2078 m. Celkem 194 km.