Nepál 2013/2014: Numbur Cheese Circuit

Nepál 2013/2014: Numbur Cheese Circuit

Původně jsem si myslel, že ještě pár let potrvá, než se do Nepálu znovu podívám (poprvé jsem tam byl na přelomu 2011/2012 a tehdy jsem šel trek okolo Annapuren a pak k Annapurna Base Campu). Ale když se objevila zajímavá nabídka, tak jsem se rozhodl, že do toho půjdu. Navíc po výletě do Peru na jaře 2013 jsem měl pocit, že mám zase víc zkušeností a chce to posunout se o kus dál.

Pročetl jsem si wawrikův blog a zaujal mě trek kolem Mera Peaku a pak přes sedlo Amphu Lapcha (více zde). Byl to plán hodně ambiciózní, až příliš. Zvlášť vzhledem k tomu, že jsem měl jet sám. První zádrhel se ukázal vlastně už doma – když jsem se před odletem začal balit, došlo mi, že všechnu tu výbavu ani náhodou nenacpu do batohu – kromě klasických věcí na kempování i lano, úvazek, mačky, cepín, satelitní telefon a další věci. Vyřešil jsem to tak, že jsem si k batohu přibral ještě kufr s tím, že to finální zabalení vyřeším až v Kátmandú. Další zádrhel se objevil, když jsem z Kátmandú volal majiteli několika ubytoven v té oblasti, kam jsem se chystal, a on mi řekl, že se moc daleko nedostanu, protože tam dál je moc sněhu. To jsem ještě pořád měl v plánu to zkusit. Ale 3. a zásadní problém byl ten, že se kvůli silnému větru nelítalo už 6 dní do Lukly, takže jsem nakonec musel změnit plány. Ale popořadě.

Cesta do Nepálu pro mě začala na Štědrý den ráno, když mi v 9:30 jel od Grandu autobus do Vídně na letiště. Ve Vídni jsem měl díky akci Citibank vstup do salonku zdarma. Jelikož jsem byl na starém terminálu, tak jsem musel vzít za vděk salonkem Jet, který není nic moc. No, aspoň jsem se trochu najedl. Ve 14:50 jsem letěl z Vídně do Düsseldorfu s AirBerlin. Na přestup jsem měl skoro 5 hodin, a tak jsem se jel podívat do města. Za moc to nestálo – bylo docela škaredě, později začalo i foukat a pršet. Ale aspoň jsem udělal pár fotek.

Ve 21:05 jsem letěl z Düsseldorfu do Abu Dhabi, opět s AirBerlin. Místa na nohy mají docela málo, zvlášť na to, že je to 7hodinový let. Co mě ale velice mile překvapilo, bylo snad nejlepší IFE (In-Flight Entertainment), co jsem kdy kde viděl. Obrazovka na každém sedadle dost připomínala tablet – kapacitní dotykový displej, rychlá odezva, vysoké rozlišení a k tomu dobrá nabídka obsahu. Dokonce když se někomu přístroj pokazil, letuška mu ho vyměnila za nový. Jediná vada na kráse byla, že to byl noční let, a tudíž jsem se spíš snažil spát než koukat na filmy.

V Abu Dhabi na Terminálu 1 byl pěkný frmol, jak už to bývá – moc lidí a málo místa. Mnohem lepší je v tomto ohledu nový Terminál 3, jenže jsem to čekání neměl zase tak dlouhé, aby se mi tam chtělo přemísťovat. V 9:50 ráno jsem letěl konečně do Kátmandú, tentokrát s Airbusem 330 v barvách Etihad Airways. Místa na nohy bylo o poznání víc.

Strategicky jsem seděl na levé straně, takže s blížícím se Kátmandú byly vidět i nějaké hory.

Kolem 15. hodiny ve středu 25. prosince jsem konečně dorazil do cílové destinace, hurá! Jediný mensí problém byl při čekání na vízum – naše fronta měla úředníka, kterej byl šíleně, ale šíleně pomalej! Nakonec dokonce odešel, to jsme se zasmáli. Po vyzvednutí zavazadel a projití několika rentgenů jsem konečně byl venku a tam na mě čekal borec z mojeho hotýlku – bylo to poprvé v životě, co na mě někdo čekal s papírem, na kterém bylo moje jméno. Prý tam čekal asi hodinu, dobrej výkon.

Čtvrtek jsem měl vyhrazený na dokoupení jídla a hlavně sehnání povolení do národních parků. To se mi povedlo a těšil jsem se, že v pátek ráno odletím do Lukly, což je vstupní brána do oblasti kolem Everestu. Měl jsem letět v 8:15, takže v 7 ráno jsem byl na místě. Brzo jsem se dozvěděl, že už se asi 6 dní nelítá (kvůli silnému větru v Lukle) a že ani první let ten den neodletěl, ale že prostě musíme čekat – někdo mi říkal, že tam byl už předchozí den a čekali asi do 14 hodin, než jim konečně řekli, že se to přesouvá na další den. Uff. Nejhorší bylo, že v hale bylo asi 11 stupňů, a i když venku začalo krásně svítit sluníčko, tak my jsme museli čekat v té kose, jestli náhodou nepřijde zázrak. Asi v 11 hodin jsem se rozhodl to pro ten den zabalit a nechal jsem si let přesunout na další den.

Ve 12 jsem tedy byl už opět ve svém guesthousu. Rozhodl jsem se jít projít ke chrámu, který jsem náhodně našel na mapě a vypadalo to docela blízko. Chrám se jmenuje Swayambhunath a vyznačuje se tím, že je na kopci a že je tam spousta (prý svatých) opic. A ty opice jsou hrozně drzý. Nesl jsem si v ruce rozpitou Coca Colu a jedna opice ode mě očividně chtěla něco vyloudit. Tvářil jsem se jako by nic a šel jsem dál nahoru po schodech. Když tu náhle mi ta opice vytrhne tu colu zezadu z ruky! Je to možný?! Odnesla si ji kus bokem na kamennou zídku a začala se do ní dobývat. Nakonec se jí povedlo udělat malou dírku, kterou cola začala výtýkat. Párkrát to olízla a pak zjistila, že to není nic moc. A já jsem si v duchu říkal: „Že ti to teda stálo za to!“

V sobotu ráno jsem se tedy pokusil znovu odletět do Lukly. Ale ani tentokrát mi štěstí nepřálo – od rána se opět nelétalo. Už asi v 9:30 jsem se rozhodl, že to balím – když už brzo ráno je příliš větrno, tak v průběhu dne se to spíš ještě zhorší, než aby se začalo lítat. Další den v háji. Rozhodl jsem se, že na to kašlu, vrátím letenku a další den pojedu autobusem do Shivalayi, odkud se dá do Lukly dojít za 4 dny, když se člověk hodně snaží. Původní plány tím pádem byly pasé – neměl bych už na ně dostatek času. Pořád jsem mohl jít do Lukly, pak Namche a pak na Gokyo Ri anebo Everest Base Camp anebo oboje. Ale to bych celou dobu byl v relativní civilizaci, a tím pádem s sebou táhnu všechno to vybavení zbytečně. Navíc bych utratil víc peněz.

Nakonec jsem nápad na alternativu dostal v podstatě náhodou – šel jsem si koupit mapu, která by měla trasu z Shivalayi do Namche a dál. Podařilo se mi najít velice novou mapu z října 2013 a na té mapě jsem si všiml jedné vyznačené stezky – Numbur Cheese Circuit. Je to okruh, který začíná v Shivalayi a místo na východ směrem na Luklu se jde přímo na sever, na konci stoupání v nejsevernější části treku se pak přejdou 2 sedla (4600 a 4800 m) a pak se zase sestupuje na jih a nakonec se člověk dostane zpět na hlavní stezku do Lukly, akorát o kus dál (asi den cesty z Shivalayi). Zajímavé na tomto treku je to, že je to opravdový trek – značnou část se jde mimo civilizaci a člověk tedy potřebuje stan, jídlo i všechno ostatní nést s sebou. V mém případě jsem kempoval 5 dní a za tu dobu jsem neviděl vůbec nikoho. V létě je situace určitě jiná – jednak víc turistů a jednak místní, kteří ve vysokých pastvinách v teplejším období pasou jaky.

V neděli ráno jsem tedy vyrazil autobusem do Shivalayi. Je to asi 200 km, ale trvá to kolem 9 hodin, a to přesto, že celá cesta až do Jiri je asfaltová a až poslední kratší úsek je polňačka. Po cestě mě zaujal v jednom místě policejní checkpoint a u něj nápis: „To defecate in this area is to commit a social crime.“ Tak určitě. Několikrát jsme taky zastavovali – jednak na jídlo a jednak bylo asi cosi v nepořádku v naším autobusem, ale nedozvěděl jsem se co.

Do Shivalayi jsme se dostali až po tmě – asi o půl 6. V autobuse vepředu jela Američanka Lindsey se svým průvodcem, tak jsem se k nim vetřel – říkal jsem si, že chlapík určitě bude vědět, kam se jít ubytovat.

Ubytování: River Guesthouse
Útrata: 1150 NPR (dělí se 5, takže asi 230 Kč)

Pondělí 30. 12. 2013 – den 1

Start: Shivalaya (1790 m)
Cíl: Pani Pakha (3105 m)
Doba chůze: 7,5 hod

Konečně je to tady! V úterý ráno jsem vyrazil z Brna a v pondělí o necelý týden později konečně vyrážím na trek! Vyrazil jsem v 9:15, ale špatným směrem (místní moc nerozuměli mým otázkám a pro jistotu kývali, jako že jdu dobře). Takže jsem šel prudce do kopce zcela zbytečně.

Naštěstí nějaké děti mi poradily, a tak jsem se vrátil (a mezitím potkal Lindsey s průvodcem – byla to jejich cesta). V 9:40 jsem konečně byl na správné cestě – velmi mírně stoupajícím údolím podél řeky.

Prve jsem minul Garjang – tam je ještě dokonce guesthouse. Pak Khare (2100 m) – poslední osada. Tam jsem si dal oběd – trvalo to snad hodinu a půl a Dal Bhat neměl žádnou zeleninu! A stálo to 300 (tedy 60 Kč)! Místní se ptali, kam ještě jdu. Když jsem řekl „Pani Pakha“, tak se tvářili trochu, jako že je to ještě kus cesty. Vyrážel jsem od nich před 3. a do tábora dorazil chvíli před západem slunce – před 6. Poslední úsek byl makačka.

Úterý 31. 12. 2013 – den 2

Start: Pani Pakha (3105 m)
Cíl: Mane Danda (3940 m)
Skutečný cíl: Místo u řeky asi o hodinu dál (3700 m)
Doba chůze: 6 hod

V úterý jsem vstal někdy před 8. Spal jsem jen ve spacáku v přístřešku a bylo to docela ok. Vystartoval jsem někdy po 10. ráno a přede mnou bylo prudké stoupání dál lesem nahoru. Několikrát jsem myslel, že to už je to ono, kam se chci dostat, a furt nic.

Když jsem tam nakonec došel, zjistil jsem, že tam je sice hadice, ale žádná voda!

Vydal jsem se tedy dál po cestě, měla dojít dole k řece. Bylo to únavné – když člověk chce jít dolů a ono to začne stoupat (takové a komplementární překážky byly mým frustrujícím denním chlebem).

Nakonec jsem došel k řece, hurá (asi v 16:30). Řeka byla z většiny zamrzlá se sněhem, ale nebyl problém najít tekoucí vodu. Postavil jsem si poprvé stan, najedl se čínské nudlové polívky a napil čaje. Byl jsem docela dehydrovaný, protože naposledy jsem pil ráno a byl to docela náročný den. Večer ve stanu mě napadlo, že když je ten Silvestr, tak bych mohl někomu popřát – zavolal jsem tedy satelitním telefonem domů rodině a pár kamarádům (těm, co to zvedli). Na dlouho to bylo naposledy, co jsem se někomu v ČR ozval a později jsem se dozvěděl, že o mě pak měli strach – tato část treku mi měla trvat max. 7 dní a já se furt ne a ne ozvat. Bylo to nedorozumění – s nikým jsem se totiž nedomlouval, že se ozvu tehdy a tehdy. Ve stanu bylo -6 a docela mě bolelo v krku – tělu trvalo docela dlouho, než si na tu zimu zvyklo.

Středa 1. 1. 2014 – den 3

Start: Místo u řeky (3700 m)
Cíl: Khola Kharka (4000 m)
Doba chůze: 6 hod

Hlavním cílem pro tento den bylo zdolat sedlo Panch Pokhari (4607 m), kterému předchází několik jezírek, a pak sejít někam dolů do tábora. Ráno jsem měl docela brzký rozjezd – v 7 vstávání a asi 9:23 start treku. Jenže na první pokus jsem zvolil špatnou cestu – vzhůru skrz trní, doufaje v nalezení cesty.

Nakonec jsem se musel vrátit zpět dolů k řece – ztratil jsem půl hodiny.
Asi ve 12:30 jsem si u prvního jezírka dal pauzu na nudle. Docela foukalo a začaly přicházet mraky.

Za hodinu a čtvrt jsem znovu vyrazil směrem k sedlu a doufal jsem, že špatnému počasí uteču do vedlejšího údolí (to se nakonec podařilo). Ve 3 jsem dorazil k sedlu.

Sedlo Panch Pokhari:

Tak to by bylo, teď už jen dolů. Ale ne tak rychle, ono to po chvíli uhlo doleva a zase nahoru, né! Nakonec se cesta stočila prudce dolů k řece a před půl paté jsem byl konečně v kempu 3 – Khola Kharka (4000 m). Udělal jsem si v přístřešku oheň, důsledkem čehož jsem měl pak všechno oblečení zauzené, ale aspoň mi bylo u ohně teplo a do stanu jsem šel až kolem 8. večer. Myslel jsem, že mapa ukazuje kemp blbě a ve skutečnosti jsem dál, ale ono to skoro sedělo, jak jsem zjistil další den.
Stan na otevřeném prostranství byla chyba – byl silný vítr s poryvy. Nemohl jsem spát. Místy se celá konstrukce stanu prohnula, čekal jsem, kdy praskne. Vydržela.

Čtvrtek 2. 1. 2014 – den 4

Start: Khola Kharka (4000 m)
Cíl: někde pod sedlem Gyajo La (4880 m)
Skutečný cíl: Tare Kharka (4140 m) – před sedlem
Doba chůze: 3-4 hod

Start jsem měl docela pozdě, což nevadilo – úplně původně jsem chtěl přejít sedlo, ale pak jsem na mapě zjistil, že je to ještě dálka – dál, než jsem si myslel. A pak se ukázalo, že ve skutečnosti je to ještě dál – že jsem toho ušel míň, než jsem myslel.

Nupche Khola směrem, odkud jsem přišel:

Cesta vedla prve dolů do údolí, až do výšky 3700 m, a pak pomalu stoupala údolím až do osady Tare Kharka, odkud bylo sedlo už na dohled.

Sedlo Gyajo La je přímo uprostřed, kemp je na druhém břehu úplně vpravo:

Každý předchozí den jsem měl pořádný záhul, takže jsem cítil, že odpočinkový den je potřeba. Až na to, že v Tare Kharka byla kosa i na slunku a v 16:30, když přišel stín, klesl teploměr na -8,5 stupňů. Postavil jsem stan v nízké kamenné chatce, z jedné strany přistavěné k obřímu balvanu. Doufal jsem, že se tak ubráním větru. Bohužel to fungovalo jen napůl – z nějakého důvodu byl kus střechy (dřevěná prkna) demontován a dvířka, která jsem jen přivřel a nezajistil, se otevřela při prvním poryvu. Takže trochu protahovalo, ale určitě to bylo mnohem lepší než bez ničeho.

Byl to zvláštní pocit, být už 3 dny naprosto sám (celkem to nakonec bylo 5 dní) – žádní lidé a krom ptáků ani žádná zvířata. Občas jsem měl pocit, že personifikuju karimatku a další části vybavení – jako že karimatce se nelíbí, že jsem ji moc nafoukl anebo jak na ní ležím a tak. Asi to bylo něco mezi snem a nějakýma haluzema, co já vím. Taky jsem měl pocit, že na mě možná jde nějaká nemoc a chtěl jsem už co nejdřív být za tím druhým sedlem, protože pak už to bude jen dolů a do civilizace. Cítil jsem se trochu jako v pasti – mezi těma dvěma sedlama. Sice i odsud podle mapy existovala pěšinka podél řeky až do nějaké vesnice, ale kdo ví, jak to bylo ve skutečnosti.

Pátek 3. 1. 2014 – den 5

Start: Tare Kharka (4140 m)
Cíl: Lhachhewar (2760 m)
Skutečný cíl: Ngeju Kharka (3680 m)
Doba chůze: 4,5 hod

Ráno jsem měl pomalý start – dlouho jsem čekal na slunce, v zimě ve stínu se mi fakt nechtělo balit. Start tedy v 11:06. Cítil jsem se až trochu nemocně, tak jsem si lupnul Aspirin. Asi to pomohlo.
Do sedla to bylo 750 m stoupání. Dal jsem si realistický odhad: 1 hodinu nástup k hoře a 3 hodiny stoupání. Ve skutečnosti jsem za 1:15 hod od kempu už měl nastoupáno 250 m!

Pohled ze svahu směrem zpět na tábor Tare Kharka:

Nakonec jsem v sedle Gyajo La (4890 m) byl v 14:12 (po pár falešných vrcholech, jak už to bývá).

Gyajo La (4880 m):

A hurá dolů! První část byla ok, hodně kamenných mužíků pomohlo, i když cesta nebyla moc zřetelná.

Potřeboval jsem se dostat úplně napravo do údolí řeky Likhu. Uprostřed pod sutí je ledovec:

Pak ale cesta vedla po vrstevnici docela vysoko nad řekou, ke které jsem se časem potřeboval dostat.

Občas jsem musel překonat nějaký ten led:

Nakonec se prodírám křovím dolů, uff. (Jo, mockrát jsem proklínal nepálský turistický úřad, proč to aspoň místy trochu neoznačili, kudy se má jít. Jindy jsem terčem urážek byl já sám, že mi to přece mělo dojít, že tudy ne.)
No ale dole jsem se naštěstí napojil na správnou cestu a začalo to klesat, hurá do borovicového lesa.

Od rána jsem nepil, takže když cesta dospěla k řece a mostu, zastavil jsem, purifikoval flašku vody a trochu se napil a najedl. To jsem ještě pořád doufal, že ten den dojdu až do Lhachhewaru (2760 m). Tůdle! U mostu bylo 3700 m a snad ve 4 jsem se jal pokračovat. Spíš 16:30. Podle mapy to mělo být pořád po pravém břehu, jenže hlavní cesta vedla přes most – po pravém břehu jen cestička. OK, půjdu po hlavní. Za pár minut osada – dřevěné chatky, skoro jak dětský tábor. Jdu skrz, míjíce směrovku, která by mi byla řekla, že jdu do pekel. Šel jsem tedy furt dál, přes mostek, dál a dál po levém břehu, lesem. Cesta byla dost málo zřetelná a divné bylo, že to moc neklesalo. Asi v 17:00 jsem se rozhodl, že to vede kdovíkam (poté, co to začalo stoupat do stráně) a otočil jsem to. Ach, to bylo utrpení, plahočit se zpět víceméně do kopce.

Sice jsem ten den toho zase tolik nenachodil, ale problém byl taky v tom, že jsem toho moc nejedl – původní plán byl na snídani ovesná kaše (to fungovalo dobře), na oběd nudlová polívka a na večeři rýže se sojou a arašídama. Problém byl v tom, že po prvním pokusu jsem rýži zavrhl – vařič, který jsem měl půjčený, totiž má jen 2 polohy – zapnuto na max a vypnuto. Což není pro rýži optimální – začne se hned připalovat. Takže jsem těch 5 dní byl jen na ovesné kaši, nudlové polívce a müssli tyčinkách, což bylo prostě málo. Taky jsem měl dost těžkej batoh – na začátku určitě přes 20 kg – a tím, že jsem nejedl rýži, tak ta váha ubývala trochu pomaleji, než bylo v plánu.

Těsně před setměním (17:30-18:00) jsem dorazil zpět do té osady a zakempoval.
Byla tam cedule Ngeju Kharka (4325 m), což odpovídá i mapě, ale ve skutečnosti je to asi 3680 m. A cedule říkala, že na Lhachhewar doprava, tedy zpět na pravý břeh řeky mostem o kus níž než ten první most. No nic, postavil jsem stan ve stodole-noclehárně, uvařil nudlovku ze zbytku vody v petce a šel spát.

Hned mi bylo jasné, že jsem mega dehydrovaný, ale potůček v táboře byl vyschlý a k řece se mi nechtělo (5 min). Byla to chyba. Žízeň fakt není příjemnej pocit na usínání. Navíc jsem slyšel místy nějaký divný zvuky.

Sobota 4. 1. 2014 – den 6

Start: Ngeju Kharka (3680 m)
Cíl: Lhachhewar (2760 m)
Doba chůze: 3,5 hod

Vlevo ona osudná směrovka, kterou jsem napoprvé minul. Vpravo stodola, ve které jsem spal:

Start (opět) velmi pomalý – (opět) jsem čekal dlouho na slunce. V řece jsem nabral vodu (PET – 6 dl + ešus) jako obvykle, ovšem na rozdíl od ovesné kaše + čaj jsem tentokrát udělal 2 čaje, abych trochu dohnal deficit. K tomu zbytek fíků. Vyrazil jsem v 11:11. Takže zpět na pravý břeh. Ale co to, proč to zase stoupá?! Cesta vedla asi o 100 m výš, než začla pomalu zase klesat.

Po hodině chůze jsem si dal pauzu – purifikoval jsem flašku vody a při čtení Čapkové Továrny na absolutno (mimochodem, doporučuju, je to veselá taškařice, docela mě to tu a tam rozesmálo) a pojezení corny nuts jsem ji vypil. Jenže tomu jídlu jsem prostě moc nedal, a tak mi to šlo hrozně pomalu (pauza do 12:50) a v Lhachhewaru jsem po četných nechtěných stoupáních byl konečně v 15:25 (takže celkem 3:35 chůze). Byl jsem značně vyčerpán.

Lhachhewar byl trochu v oparu:

V Lhachhewaru jsem s pomocí místních našel správce „home stay“ (mělo by to být ubytování u místních, ale spíš je to obdoba guest housu, akorát nemají menu s nabídkou – to je hlavní rozlišovací prvek) – bylo zamčeno. Paní domácí byla na poli kus nad vesnicí a jedna holčička mě k ní dovedla. Paní měla trochu křivý zuby. Asi na to tolik nehrajou.

Stejně to nechápu. Co dělaj, když se jim něco stane. K nejbližší „silnici“ je to třeba 2-3 dny pěšky. Helikoptérou pro ně asi nepřiletí – na to by nikdo neměl. Když si zlomí nohu – tak si to sami zafixujou? Nebo čekají pár dní na doktora? A co když je chytí nějaká choroba? Asi nezbývá, než zavolat nějakého duchovního a doufat, že to dobře dopadne.


Tak jsem se zeptal tady domácího (v Kinji). Prý do Gumdelu se dá člověka donést (dneska jsem to šel 3 hod) a odtama už se dá džípem. Konec vsuvky.

Takže jsem se ubytoval v Lhachhewaru a šel jsem nahoru do kuchyně/jídelny.

Hned jsem dostal čaj (litrová termoska) a k tomu celou konvičku horkého mlíka. A sušenky a jabko. Jabko!! Normálně bych z něj nebyl nijak nadšenej, ale teď po 5 dnech askeze fakt bodlo. A prý že jde vařit nudle, jestli ok. Odkýval jsem to, i když jsem si v duchu říkal: „Zase nudle?“ Ale naštěstí to byly nudle vymakané o čerstvou zeleninu. Pochutnal jsem si. Mezitím přišel i pan domácí a služka. Anglicky dohromady nic. Tak jsem si popíjel čaj a četl a psal a koukám, že se furt něco chystá k jídlu. A je to tu. Dal Bhat! Ty vole! Dyť už těch nudlí byl pěknej kopec!

No ale tak co naděláš, pustil jsem se do toho. Snažil jsem se s tím poprat. Byla z toho remíza – většinu rýže jsem nechal a většinu ostatního snědl. Ale bylo mi jasné, že mi to můj žaludek jen tak nedaruje.

Asi v 8 jsme šli spát (v pokoji 8,6 stupňů, wow!) a žaludek začal všelijak pracovat a bublat. Kupodivu jsem to ustál. Ale ráno na záchodě byl ten koláč skoro jako od krávy milky (hlavně konzistencí). No ale přece jen z toho tělo stihlo vzít i dost živin a spolu s vydatnou konzumací tekutin jsem se snad dostal zase do normálu.

Neděle 5. 1. 2014 – den 7

Start: Lhachhewar (2760 m)
Cíl: Gumdel (2255 m)
Skutečný cíl: Kinja (1630 m)
Doba chůze: 6 hod

V 7 jsem si domluvil snídani, ale když jsem v 7:05 vstal, nikde nikdo. Nakonec se to všechno povedlo – dostal jsem 6 placek (chapati)! Snědl jsem 4. Trochu jsem měl obavu z placení. Hostili mě fakt dobře, ale 3000, o kterých psali na internetu (na rozdíl od ostatních „home stays“, které si účtují 1000), se mi zdálo hodně. Nakonec chtěla paní 2000 (400 Kč), to mi přišlo ok.

Paní domácí:

Vyrazil jsem v 9:30 směr Kyama (2380 m) a pak Gumdel (2255 m). Podle odhadu 4+1 hod.

Ve skutečnosti jsem za 4 hodiny byl v Gumdelu. Odtud jsem původně chtěl jít do Bhandaru, ale to je tak dalších 4-5 hod – to už bych nestihl. Podle mapy to moc jinak nešlo. Ale pak jsem zjistil, že ve skutečnosti můžu místo toho jít rovnou do Kinji (1630 m) – je to jen 2 hod a zároveň ušetřím den na cestě do Namche. Takže jsem si v Gumdelu dal jen nudlovku (aby to bylo rychle) – společně se 2 šálky milk tea 80 NRS (16 Kč) – nechal jsem holce 100. Měla indické vychování – kývala hlavou ze strany na stranu, což člověk nikdy neví, co to přesně znamená – vždycky mě pobaví, když to někdo dělá.

14:30 jsem vyrazil z Gumdelu. Sice jsem věděl, že Kinja je dole u řeky dál po proudu, ale jinak cesta moc jasná nebyla – hlavně tam nebyla žádná hlavní. Takže jsem se při každé příležitosti lidí ptal a pokaždé mi odkývali, že jdu správně, což mi přišlo až podezřelé. Tak jdu a jdu, už v takové stráni, pak po okraji skály.

A najednou to tak nějak končí. Chvíli rozmýšlím. Pak kouknu dolů a ono to vypadá docela schůdně. Tak jdu a naštěstí to docela jde a za chvíli jsem u řeky. Tam byl domek a děti, co se chtěly fotit.

A tetka, co se nabídla, že prý půjde se mnou. Tak kus šla. Pak jsem došli k vodopádu, já jsem řekl wow a ona se se mnou rozloučila – hned jsem viděl proč – začalo stoupání (jo, já to taky nechápu, kdo tu cestu zase vymýšlel, že se to musí vzít přes nějakou vesnici, co je výš, aby se pak zase slezlo dolů k vodě).

Šel jsem a šel, nakonec přes řeku po starém dřevěném visutém mostě a hurá, jsem v Kinji!

Jsem tu sám. Prý měli naposledy někoho před 2 dny. Dal jsem si horkou sprchu (kyblíkovou). Po týdnu je super ten pocit čistoty. Akorát jídlo teda nic moc – tomato soup bez chuti, v podstatě ohřátej protlak. A pak „Swiss rosti w/ egg“ – taková smažená bramborová placka – trochu jako bramborák, ale horší a taky tak nějak bez chuti. Prý to hostům chutná. Aspoň že čaj je čaj je čaj. A Coca Cola.

Tímto jsem se úspěšně dostal na hlavní trasu Jiri-Lukla – už žádné strádání, všude po cestě hostince (guesthouses).

Závěr

Bylo to výživných 7 dní. Říká se, že zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je intenzivní. Tak nějak to bylo. Na nějakou dobu jsem od podobných akcí vyléčený – hlavně kdyby tam nebyla taková zima pořád. Vono totiž tady u nás v Evropě je super jet někam na hory a být přes den venku v kose a pak večer vlézt do vyhřáté chaty, ale něco jinýho je být v zimě furt, ve dne v noci, 2 týdny v kuse. Jasně že to bylo krásný, když jsem vylezl někam výš a najednou se mi otevřely ty výhledy. Ale celkově bych řekl, že to hlavně bylo velký dobrodružství a jsem rád, že to mám za sebou.

4 thoughts on “Nepál 2013/2014: Numbur Cheese Circuit

  1. Ahoj.

    Pekné rozprávanie a pekný trek. Závidím. Mohol by si, prosím, nejako použiteľne odfotiť tú mapu a dať ju niekam na uloz.to? Prípadne nemáš z toho treku GPS záznam?

    Inak to plánované jedlo, ktoré popisuješ, mi na VHT typu Amphu Lapcha príde energeticky veľmi podhodnotené. Ešte jeden hint, možno o ňom vieš, len ho nespomínaš – keď sa rozhodneš zmeniť trek a máš nejakú výbavu navyše (napríklad ľadovcovú, ale trebárs aj oblečenie na cestu lietadlom), dá sa nechať v hoteli v KTM, ale vlastne v hociktorom, do ktorého sa vrátiš. Väčšinou zadarmo, oni sú radi, že im tam potom prídeš a majú zaistený príjem.

  2. Čau, díky, tvůj výlet k Tilicho Lake mě taky navnadil. Ale ty nemáš co závidět, užs tam toho pochodil kupu 🙂 OK, zkusím mapu vyfotit, až budu doma. GPS záznam bohužel nemám – o tom loggeru jsem uvažoval, ale zatím jsem si ho nepořídil. A GPS, co jsem měl, jsem si šetřil, takže jsem jen vždycky zapl a zkontroloval – ale teda na tom Numbur treku mi byla dobrá tak akorát na nadmořskou výšku – měl jsem open street map, která byla velice dobrá v těch populárních cestách, ale tady nebylo nic, ani řeky, jen vrstevnice.

    No, možná to podhodnocené je. Co jsi konzumoval ty? Nějak si nevzpomínám, že bys tam rozebíral jídelníček.
    Co se týče nechání věcí v KTM, tak to vím – nechal jsem tam lano, úvazek i cepín. Vzal jsem s sebou pro jistotu pouze mačky, ale ani ty nebyly třeba. Myslel jsem to tak, že kdybych šel jen na EBC, tak bych stan atd. úplně zbytečně tahal z ČR do Nepálu.

  3. Vďaka za mapy, idem si to prejsť ešte raz aj s mapou 🙂

    Čo sa týka jedla, ja veľa nepotrebujem, lebo som chudý, ale aj tak mám na deň asi dvojnásobok energetického príjmu ako si mal naplánované ty… Ráno krupičná kaša so škoricou (škorica vnútorne zahrieva), cez deň jedna až dve polievky s kuskusom plus jedna energetická/proteínová tyčinka, večer Mountain House, plnohodnotné jedlo s energiou cez 500 kcal, aby som si dokázal vyhriať spacák. Plus na chladné dni ešte ďalšie husté polievky s energiou cez 500 kcal, konkrétne štipľavú indonézsku Travellunch. Veľa energie človek spotrebuje na vlastné teplo, treba s tým rátať. S takýmto energetickým príjmom som schopný ísť dlho a neschudnúť.

    Inak tie kamenné domce bez strechy sú obyčajne bežné domy, niekedy pastierske, a bez strechy sú preto, aby ju v zime neodfúklo. Obyčajne je strecha zložená a uložená niekde blízko. Alebo sú jednoducho opustené a strechu použili na iný dom.

    No, idem sa znova pustiť do toho cestopisu 🙂

Napsat komentář