Pátek 8. července 2022

Dnes jdu se třema Francouzema na nejvyšší horu v celém pohoří – Cima Sud Argentera (3297 m). Kempují ve stanech kousek nad chatou. Říkali, že budou vyrážet v 5:30.

Ve 4:45 mě budí alarm na hodinkách. Moc dobře jsem se nevyspal, částečně i kvůli tomu plánovanému brzkému vstávání. Vynesu si všechny věci na chodbu a balím. Pak jdu na záchod, ukazuje se, že mám trochu průjem, hmm, nic moc. Pak jdu do jídelny na snídani. Na stole je připravené pečivo a pár máslíček a marmelád. Chudá snídaně jako vždy. Už tu snídají dva Italové.

Ještě jdu asi 2x na záchod a pak okolo 5:30 vyrážím za Francouzema ke stanům. Zrovna se vyhrabávají ven. Ale je jasné, že úplně připraveni ke startu ještě nejsou. Sranda je, že já mám na sobě kraťasy a krátký rukáv jako vždy, ale kluci mají všichni dlouhé kalhoty a nahoře i bundy a rukavice a jednomu z nich je očividně dost zima. Těžko říct, kolik může být stupňů. Řekl bych, že aspoň tak 15.

V 5:50 konečně vyrážíme. Už je dávno světlo, východ slunce je okolo šesté. Prve musíme sejít k chatě (max 5 minut) a pak kousek po normální značce. A pak odbočujeme na cestičku do kopce. Jsou tu kamenní mužíci, kteří jsou navíc potření zelenou barvou. Je to celkem fajn. Cestička se prve vine tak různě – někdy trochu do kopce, někdy skoro po rovině, někdy i kousek z kopce.

Po chvíli kluci jeden po druhém sundávají bundy, už se zahřáli. Zezačátku jdou všichni dost svižně, až se divím. Ale postupně dva z nich začínají trochu odpadávat. Jdu napřed s Quentinem a kecáme. On taky běhá a ke konci léta se chystá na horský závod na 30 km.

Stezka je čím dál strmější. V dálce vidíme ty 2 Italy ze snídaně, jak jsou už těsně pod hřebenem, ale dost vlevo. Prve jsme mysleli, že tam nás teda stezka zavede taky, ale pak jsme zkontrolovali mapu a zjistili, že máme jít přímo vzhůru. Nejspíš věděli, co dělají, a šli alternativní cestou přes jiné sedýlko.

Poslední úsek na hřeben do sedla je fakt hodně prudký, je to makačka. Jsem tam asi v 7. Je tu krásně. Sluníčko svítí a je bezvětří. Na druhé straně vidím dole přehradu. Za chvíli přichází Quentin. Klukům to bude ještě nějakou dobu trvat.

Chvíli čekám a pak asi v 7:14 vyrážím dál. Batoh tu odkládám, bez něj to bude pohodlnější. V kapse mám jen mobil. Na vrchol zbývá ještě asi 170 výškových metrů. Pozoruju dva kamzíky. Přibližuju se opatrně k nim a oni nervózně vyčkávají a pak popoběhnou pryč.

Cesta začíná zajímavě. Jdu po takové úzké římse rovně, dokonce mírně z kopce, pode mnou několik set metrů sráz. Na několika místech jsou lana, aby se člověk mohl chytit. Po čase se z římsy stává úzký žlab vedoucí vzhůru. Přichází hlavní stoupání. Je to trochu lezení. Je to zábavné, ale zároveň celkem exponované, takže se cítím trochu nejistě. Postupuju opatrně vzhůru. Naštěstí je celkem jasné, kudy jít. Jsou tu i kamenní mužíci, ale většinou není moc jiná možnost. V nejstrmějším úseku je další lano.

No a pak 8:03 vystupuju na úplný vrchol. Obloha je dokonale modrá. Výhledy jsou famózní. Trochu to pofotím kolem dokola. Pak si sednu. Začne trochu pofukovat a brzo by mi asi bylo chladno, ale když se schovám do závětří za balvan, tak to je ok.

Zjišťuju, že tu mám signál. Už jsem ho pár dní neměl, tak toho využívám a uploaduju aspoň jednu aktivitu a přidávám popis a fotky na Stravu.

Když už si říkám, že je čas jít dolů, tak slyším zvuky. Quentin je blízko. Tak to ještě pár minut počkám. Na vrchol dorazí v 8:56. OK, ale teď už asi fakt půjdu, zbylí dva kluci budou určitě dost pozadu. Ale ne, jsou už taky celkem blízko, tak čekám ještě pár minut i na ně. Je 9:04, všichni jsme nahoře, pogratulujeme si a já se s klukama loučím a vydávám se na sestup. Jsem fakt rád, že mi o tom řekli a vzali mě s sebou. Je to opravdu něco speciálního.

Trochu mi to připomnělo Monte Adamello v roce 2017. Tehdy jsem absolvoval svůj první delší přechod v alpách a taky jsem se ocitl na chatě pod nejvyšší horou v okolí a dozvěděl jsem se, že bych na ni mohl vylézt, a to jsem taky další den udělal.

Sestup jde celkem hladce, akorát se pořád cítím dost nejistě, jak je to všechno exponované. Tak v 9:30 jsem zpět u batohu v sedle. Už mám hlad, tak si dávám svačinu. Odtud začnu sestup na druhou stranu, než kudy jsem přišel. Dá se tu totiž sejít prudce dolů k bivaku a pak přetraverzovat na normální stezku, kudy vede Via Alpina Red. Napojím se těsně pod nějakým sedlem. Je to pro mě nejvýhodnější z hlediska nastoupaných metrů. Kdybych totiž slezl zpět k chatě, tak bych pak musel znovu stoupat 400 metrů do sedla (i když jiného), takto si toto stoupání ušetřím.

Sestup ze sedla k bivaku je dost náročný. Je to hodně strmé. Ale to se dalo čekat. Potkávám další kamzíky.

U bivaku (Bivacco Franco Lorenzo Giorgio al Baus, asi 2680 m) jsem v 10:07. Nakouknu dovnitř. Asi by tu nebylo špatné spaní. Pokračuju dál. Teď už by to měl být traverz víceméně po rovině. Ale snadné to pořád moc není, jsou tu velké šutry.

Je 10:40 a já jsem konečně došel na normální cestu. Hurá! Teď už jen sestoupit 500 m k přehradě a na chvíli budu mít od sestupů pokoj. Je to úleva být na normální stezce. Jednak se tu jde líp, ale taky kdyby se mi třeba něco stalo, tak tady určitě někdo dříve či později půjde kolem, kdežto tam na té stezičce se třeba už dnes nikdo neobjeví.

Dole u přehrady jsem až v 11:40. Někdy při sestupu jsem si totiž dal další pauzu na svačinu. Přejdu po hrázi. V údolí vidím jezero a u něj parkující auta. Není to odsud daleko a taky se to projevuje, objevuje se dost denních turistů. Většinou směřují k chatě, která je kousek dál u přehrady. Já taky zvažuju, jestli tam nemám jít – byla by to zacházka tak 10 minut jedním směrem. Ale zrovna jsem se najedl, tak se rozhoduju pokračovat dál. Akorát teda nemám moc vody, ale to zvládnu.

Od přehrady začínám stoupat vzhůru do sedla Colle delle Fenestrelle (2463 m). V sedle jsem ve 13:04. Sestupuju zase dolů, až k chatě Rifugio Soria Ellena (asi 1800 m). Jsem tu ve 13:58. Měl jsem s sebou od rána 1,2 l vody, takže jsem rád, že si ji konečně můžu doplnit. Je to hezká, moderní chata. Sedám si venku a ptám se na jídlo. Prý jestli je polenta ok. Jasně! A k tomu pivo.

Ani se nenaděju a jídlo je tu! Je to polentová kaše se sýrem. To jsem ještě nejedl a je to dobré a hezky to zasytí. Nad horami se objevují mraky, tak se ptám na předpověď, ale prý pršet nebude.

Čeká mě další sedlo. Colle di Fenestre (2474 m). Tím přejdu skoro už definitivně zpět do Francie. Nástup k sedlu je celkem pomalý, údolí se celkem táhne. Moc se mi už do kopce nechce, ale nějak to zvládnu.

Nahoře kousek pod sedlem jsou pozůstatky nějakého stavení, to je tady celkem časté. Nejspíš to bude z období druhé světové války. Je tu celkem dost kamzíků. Zdá se, že si ty trosky přivlastnili. Blížím se opatrně k nim a pozoruju je a fotím. Jeden kamzík vykoukne z okna budovy a pak skočí ven. Jsou tu i mláďata, ty jsou roztomilé.

V sedle jsem v 15:40. Sestupuju dolů. Koukám do mapy a zjišťuju, že si můžu udělat zkratku. Chtěl bych totiž dojít až na Refuge de Nice, což byl původní plán, než jsem se dozvěděl o Cima Argentera. Už mi zbývají jen další 2 dny a za ně budu potřebovat ujít 60 km, což je tak akorát. Po oficiální stezce bych teď měl sejít až k Refuge de la Madone de Fenestre (1900 m) a pak zase vzhůru do sedla. Ale ukazuje se, že tak nízko jít nemusím a přes takovou hezkou zelenou planinu to můžu přetraverzovat zhruba ve výšce 2100 m. Ušetřím si tak 200 výškových metrů a taky několik km, možná skoro hodinu chůze, bomba! A navíc je to tu hezké. Cestička je celkem zřetelná.

Pak se napojuju zpět na hlavní stezku. Čeká mě poslední sedlo – Pas du Mont Colomb (2548 m). Není ten výstup úplně zadarmo, jsou tu velké šutry. V sedle jsem v 17:17. Začátek sestupu je opět ještě náročný, už sotva pletu nohama a dělám chyby, které by mohly skončit špatně. Tak se zastavím a dám si jednu z posledních želé tyčinek z Decathlonu. Pomáhá to. Pak dojdu dolů k potoku a tady už to bude snadné. Napojím se na cestu, která vede dole z údolí. Potkávám celkem dost lidí.

Teď už jen kousek nahoru k jezeru a kolem něj až na chatu, která je na vyvýšeném místě několik desítek metrů nad jezerem. Na chatě jsem v 18:13, to je celkem dobrý čas. Jsem rád, že jsem tu. Chata je hezká a prostorná a místo pro mě mají. Ubytuju se v takové celkem velké noclehárně. Pak dávám sprchu a peru oblečení a pak jdu pomalu na večeři, která se podává jako obvykle v 7.

V jídelně je to trochu vtipné, protože u stolů je zasedací pořádek (jako vždy) a celkem se tu mačkáme, ale přitom pár stolů zůstalo prázdných. Ale to nevadí, aspoň je to víc útulné. U stolu se seznamujeme. Je tu jedna Belgičanka s pro mě těžko zapamatovatelným jménem, která jde pěšky po GR5 už z Lucemburska. Celkem to bude mít asi 1700 km. Pak je tu Švýcar Claude z Lausanne, který jde od Ženevského jezera a s Belgičankou se už týdny potkávají. A pak je tu starší belgický pár, ti jdou GTM, co jdu v podstatě já. Akorát oni to berou dost volně a mají na to 4 týdny. Jídlo je fajn a diskuze u stolu je taky fajn. Toto se mi na těch chatách líbí, že člověk potká zajímavé lidi. Ají se o tom bavíme, že kdyby člověk šel sám a spal furt pod stanem, tak pak je opravdu celou dobu sám. Akorát teda jsem jediný, kdo neumí francouzsky a cítím se trochu blbě, že kvůli mě musí mluvit anglicky.

Dojíme a pak ještě chvíli sedíme a kecáme. A někdy po deváté si jdeme každý po svém. Já jdu pomalu spát. Dnes to byl dlouhý den a byl to zážitek, hlavně díky tomu rannímu výstupu na Cima Argentera.

31 km, stoupání 2632 m. Celkem 256 km.