Středa 20. dubna 2022

Dnes se vydám dál na sever po Cape Wrath Trail. Tato stezka má 370 km a vede až na Mys hněvu (Cape Wrath), což je nejseverozápadnější bod Velké Británie. Já mám už jen 4 dny, takže to bude taková ochutnávka.

Hezky to vyšlo, že pojedu jediným ranním busem od hostelu někdy po deváté, ve městě si nakoupím a pak půjdu na trajekt, kterým se dostanu na druhý břeh, kde začíná trail. Takže ráno nikam nespěchám. Vstávám teda i tak kolem sedmé, jako obvykle.

U snídaně se bavím s Dominikem o včerejších zážitcích. Pak se loučíme a já vyrážím.

Busem jedu společně s holkou z Malajsie. Je poprvé v Evropě, na dva týdny. Za pár dní by chtěla jet do Prahy, tak ji zajímá, jaké jsou podmínky vstupu. S překvapením zjišťuju, že už i do ČR nemusí mít ani cizinci žádné testy, ani nic jiného.

Jsem ve městě, jdu nakoupit do místního Tesco Express. Musím nějak zhruba odhadnout, kolik jídla budu potřebovat na 3 dny – předpoklad je, že tolik mi to bude trvat do Shiel Bridge, kde by snad měl být nějaký obchod. Oblíbil jsem si tu bramborové placky, beru dvě balení. A k tomu sýr a arašídové máslo a pak další drobnosti. A pečivo.

Jdu k přístavu. Jsou tu dvě stanoviště. Jedno pro turistickou vyhlídkovou loď. Na tu už tu čeká hodně lidí. A druhé pro malou loď, která funguje jako přívoz mezi dvěma břehy Loch Linnhe. Už tu na ni čeká několik dalších chodců, co se taky chystají na Cape Wrath Trail. Je tu jeden pár v důchodu, jeden padesátník a jeden starší Američan. Všichni jsou do jisté míry ultralight, nebo aspoň lightweight. Základní váha tak do 10 kg. Hned se bavíme o tom, kdo má jaký batoh a stan atd.

V 10:15 vyrážíme. Platíme 2 libry na osobu. Je to poprvé a naposledy za celý výlet, kdy platím hotově. Cesta trvá asi 10 minut.

Jsme na startu. Zdá se, že dnes bude teplo. Převlíkám se do kraťasů. V 10:29 začínám šlapat. Prve nás čeká 10 km po asfaltu podél jezera.

Chvíli jdu s ostatníma a povídáme, ale přece jenom bych šel rychleji, takže se za chvíli odpojuju. Vůbec bych se nebránil stopu, ale provoz je tu velmi slabý a po pár neúspěšných pokusech to vzdávám.

Když jdu okolo 10 km, tak už očekávám odbočku do vnitrozemí a říkám si, že tady už někde musí být. Kouknu na mobil a ejhle, já jsem ji minul! Naštěstí jsem si zašel sotva pár set metrů.

Ujdu ještě kilometr nebo dva a dávám první pauzu. Pak pokračuju dál. Teď jdu po polňačce širokým údolím. Cesta je velice mírně zvlněná a pomalinku stoupá vzhůru.

Když mám za sebou asi 25 km, docházím do místa, kde se cesta odpojuje od hlavního údolí a začíná stoupání do sedla. Tady potkávám staršího chodce, který jel přívozem v 8. Chvilku povídáme. On pak pokračuje dál a já dávám druhou pauzu. Je 15:30.

Vyrážím do sedla. Cesta je celkem strmá, ale není to dlouhé. Sedlo má asi 400 m. Netrvá to ani půl hodiny.

Tady je cesta konečně zajímavější. Teda možná až příliš. Začíná to totiž být trochu podmáčené.

Stezka teď vede dolů až asi do 30 m. Když jsem skoro dole, potkám zase kolegu chodce. Jdeme spolu a kecáme. Je někde z Anglie a došel až sem z domu po svých. Už je na cestě asi 3 týdny. Prý projít Cape Wrath Trail byl dlouho jeho sen a jelikož je to náročná stezka, tak vyrazil z domu pěšky s tím, že než dojde na start CWT, tak bude dostatečně fit. Je to fajn týpek.

Za chvíli dojdeme do návštěvnického centra Glenfinnan. Je to známé hlavně tím, že je tu viadukt, kde se natáčel Harry Potter. Ten viadukt je zajímavý taky tím, že je z roku 1897 a je z betonu, což v té době bylo dost pokrokové.

Chvíli před silnicí musíme překonat zavřený most, nemáme moc jinou možnost, museli bychom si hodně zajít, kdybychom to chtěli obejít.

Je 18 hodin a jsme u návštěvnického centra. Bohužel už mají zavřeno. To je škoda, doufali jsme, že si dáme něco k jídlu. Tak si sedáme na zahrádku před vchodem a svačíme. Začíná trochu pršet a my jsme zrovna pod střechou, paráda.

V 18:30 zvedáme kotvy. Kolega si jde ještě pofotit místní monument, takže pokračuju sám. Jdu jen kousek po hlavní silnici a pak odbočuju do bočního údolí.

Už jsem docela unavenej. Chci dojít do bothy (tak se říká místním chatám, kde se dá přespat), která je asi 5 km daleko. Po cestě potkám pár stanů u řeky, asi bych si taky mohl najít svoje místo, jeden plácek obhlížím i zblízka, ale pak se rozhodnu pokračovat.

Konečně dojdu k Corryhully Bothy. Je 19:35. Je tu celkem dost lidí, tak si postavím stan na krásném plácku vedle u řeky. Hned za mnou jde jedna holka na kus řeči. Zajímá ji, co mám za stan. Vyklube se z ní bývalá triatletka. Absolvovala 18 Ironmanů, z toho 3 na Havaji. Ale pak měla únavový syndrom a musela přestat. Pak je tu německá rodinka. Pak ještě pár dalších chodců a jedna holka na kole. V bothy je dokonce elektřina, což je docela vzácnost.

K večeru přijede v Land Roveru na obhlídku místní pán, co to tu má na starosti. Upozorňuje nás, že o kus výš v údolí chybí jeden most, tak ať jdeme trochu jinou trasou.

Triatletka mi půjčuje knižního průvodce CWT, abych si trochu nastudoval následující etapu. Kolem deváté jdu spát.

Většina dnešní etapy nebyla zase tak moc zajímavá – prve 10 km po silnici a pak 15 km po polňačce širokým údolím. Úsek kolem sedla byl fajn. Ale hlavně se cítím dobře tady v té komunitě lidí, je to úplně jiný vibe než na WHW.

40 km, stoupání 713 m. Celkem 221 km.