Pátek 9. února 2018

Jako skoro každý den jsem se i dnes vzbudil hrozně brzo – asi ve 4:30. Nebo 5:30? Spím dál a pak mě asi o půl sedmé probudí zvuky uvnitř chaty – Ester vstává. Mně je dobře ve stanu a nechce se mi ven. Vstávám v 7:15. Stan je tentokrát fakt hodně mokrý a jsou na něm stovky sandflies. Naštěstí se mi podaří je při balení setřepat. Ovšem to balení byl boj – je jich tu fakt hodně.

Vyrážím v 8:20. Jdu zpět k Hidden Falls Hut, odkud jsem včera přišel. Cítím se dobře, stezka mě baví. Dokonce to jde skoro 5 km/h. Je tu hodně kořenů a nerovností a bláta, ale většinou je to víceméně po rovině, málokrát je to hore dole. Za 2 hodinky jsem u odbočky k Alabaster Hut. Odtud už je hezká stezka, tady je rychlost ještě vyšší. Po chvíli potkám Ester, má zrovna pauzu. Za další hodinku si dám u řeky pauzu i já. Pak pokračuju. Potkávám docela hodně lidí. Dokonce i v luxusní Pyke Lodge někdo je.

Zpět u chaty Hidden Falls Hut jsem před jednou hodinou. Odložím si batoh a jdu se ještě podívat k tomu schovanému vodopádu. Je to asi 1,5 km daleko. Je famózní. Místo, kam se dá dojít nejblíž k vodopádu, je celé promáčené – trvale tu mrholí. Tak to má být!

Vypadá to, že dneska tu bude hodně lidí. Chodí další a další lidi. Od Demon Trail Hut přijde český pár – Lukáš a Karolina. Tak si dobře pokecáme. Jsou tu na Working Holiday Visa. Prý se dá na třešních vydělat 1400 dolarů za týden a někdo prý vydělá dokonce 2000! Wow!

V 5 přijde dokonce i australský pár z předchozí chaty – to jsem nečekal, že dojdou až sem. Vidí, že je docela plno a rozhodují se postavit stan. To je dobře, ten borec prý minulou noc chrápal.

Pak ještě přijdou od parkoviště 2 americké páry. Jedna holka dělá průvodkyni na cyklozájezdech hlavně v Itálii.

Po deváté se všichni uložíme ke spánku.