Pátek 12. ledna 2018

Včera se mi krom rezervace hostelu (ve skutečnosti neplatné) povedlo taky zarezervovat chatu Routeburn Flats Hut na začátku Routeburn Tracku. Abych to vysvětlil. Te Araroa v Queenstownu u jezera Wakatipu končí a pokračuje od Greenstone Station někde na druhém břehu jezera – je to taková nudle zhruba ve tvaru opačného N. Dostat se tam dá buď lodí, což je ale drahé. Nebo po silnici například stopem. Alternativou je spojit to s Great Walkem Routeburn Track, který začíná o 15 km severněji a pak se jde napojit zpět na Te Araroa. A přesně to je můj plán.

Problém Great Walků je, že je potřeba zamluvit ubytování a to je často vyprodané půl roku dopředu. Jenže Routeburn má pouze 32 km, takže by neměl být problém to za den přejít celé (standardně se to chodí 3 dny). No ale v tom případě by to chtělo zakempovat někde co nejblíž startu, jenže se ukazuje, že moc není kde. Takže když jsem náhodou zjistil, že první chata na stezce, asi 2 hodiny chůze od parkoviště, má volné místo, tak jsem to koupil. Předražené je to teda nehorázně, 65 dolarů, ale co naděláš.

Vstávám v 7:30. Nasnídám se a jdu do DOC Visitors Centra vyzvednout lístek na ubytování na chatě. Pak telefonuji s našima, pak jdu do Fresh Choice ještě dokoupit nějaké jídlo. A pak se dobalím, najím a vyrazím kousek za město na silnici podél jezera stopovat.

Asi za 20 minut mi zastaví starousedlík ve starém kabrioletu Toyota Celica. Pán je vtipnej. Stěžuje si, že v jejich vesnici Glenorchy se mnozí Američani. Nemá o nich valné mínění. Někteří starousedlíci se s nima přátelí, to on teda ne. Taky jsem se dozvěděl, že prý nejvíc úmrtí u nich na silnicích mají na svědomí Němci a Francouzi, že mají moc velké sebevědomí.

Pán se často zlověstně a nahlas smál. Původně říkal, že jede jen kousek za Glenorchy, ale nakonec mě hodí až na odbočku na start stezky – ještě zbývá 6 km prašné štěrkové silnice.

Po kilometru mi zastaví Australan v SUV. Je to producent televizních reklam. Hledá tu lokace na natáčení. Například natáčeli reklamu na Subaru Forester. Jede sice jen do půlky, ale nakonec mě hodí až na konec – proč by si kus nezajel. Mám štěstí.

Zhruba v 1 vyrážím na tůru. K chatě to má být 1,5 až 2,5 hod. No to jsem teda zvědav. Je to krásná stezka. Nejen povrchem, ale ají okolní přírodou. Cesta se klikatí nad ledovcovou řekou, je to tu fakt hezký.

Jedna hodina uplynula a chata pořád nikde! Že by tentokrát měli s tím časem pravdu? A zrovna tady na takové populární trase? Nakonec to trvalo 1 hod 20 min.

Chata je v místě, kde se vyleze z lesa a je tu taková velká zatravněná rovina – odtud Flat(s). Vlastně je to 5 min od hlavní stezky, ta pokračuje dál lesem. Je tu hezký výhled na nějaké hory s ledovcema. Idyla.

Po obědě/pauze se vydávám po stezce do bočního údolí – proti proudu řeky. Je půl 4. Měl to být běh, ale je z toho spíš indiánský běh – terén nedovoluje skutečný běh. Po 4,5 km se dostanu blízko konce údolí, jsem jak v aréně, kolem sebe mám hory, paráda. Chvíli se kochám a pak se vracím zpět k chatě. Vykoupu se v řece a pak se tak různě poflakuju – jím, čtu, vařím, jím, píšu blog.

Jsou tu 3 rodinky s malýma dětma a pak jeden pár a jedna žena. Jedna holčička si poranila nohu, tak tu s wardenkou/rangerkou řešili, co s tím. Že počkají do rána. A když nebude moct po svých, tak pro ni přiletí helikoptéra. Pozdeji ještě přijdou 2 asiaté – vypadá to na matku a syna.

Je 8 a je tu veselo – děti a pár dospělých hrajou nějakou karetní hru. Čekám, že děti asi půjdou spát relativně brzo a já s nima.