Pondělí 10. července 2017

Snídaně je od 6, takže budík 5:35. Vůbec se mi nechce. Ale spát můžu doma, že jo. Za chvíli se na snídani přidávají i moji spolunocležníci Němci. Ale nálada je všelijaká. Původně mělo podle předpovědi být ráno docela hezky a od 11 pršet. Ale teď ráno se prý předpověď zhoršila a výhled z okna vypadá bídně. Kopce v mlze. I moje sedlo Fürkele ve 3000 m.

Když v 7 vyrážím, tak se zrovna vrací horolezci – startovali v 5 a došli akorát na začátek ledovce a otočili to – když není nic vidět, tak to nemá moc význam.

Já mám zatím viditelnost docela dobrou. Akorát jak v noci pršelo, tak všude přes cestu tečou potoky vody. Ale to neva. Pak následuje takovej nic moc úsek, kde už pode mnou je led a je to trochu ve svahu a já musím skákat ze šutru na šutr. No a pak přijde travers ledovce. Tady už je mlíko, ale naštěstí stopy jsou jasné. Je to jen pár set metrů.

A pak už závěrečný výšvih do sedla po suti. Absolutní mlha. Ale jak začnu sestupovat na druhou stranu, tak se to trochu zlepšuje.

V sedle jsem v čase 1:15. A do dvou hodin jsem na chatě Cevedale. Pokračuju v sestupu a najednou AU! Uklouznu na šutru a spadnu přímo na kostrč/ levou část zadnice na ten šutr. To je bolest. Za minutu se oklepu a pokračuju dál. Ale tohle asi bude bolet několik dní. No, stane se.

Za chvilku předcházím pár lidí, co jdou dolů, a pak se objevuje čím dál víc lidí, co jdou nahoru. Je pondělí, tak mě to trochu překvapuje. Asi ve 2000 je parkoviště – tady se ty lidi líhnou!

Zastavuju na svačinu. Je asi 10 hod. Pak pokračuju takovým traverzem ve svahu a to mi vydrží dlouho.

Pořád se držím okolo 2000 m. Až začne přibývat lidí a dojdu k lanovce. No jo. Jezdí z Peio Fonti, tady je mezistanice a restaurace a pak se dá ještě jet do 3000 m.

Pokračuju dál a po dvou kilometrech už to mám všechno zase jenom pro sebe. Je tu hodně všelijakých cestiček a občas mi není jasné, co kam vede a kterou zvolit. Některé ani nemám v mapě.

Pak na rozcestí zvolím takovou opuštěnou cestičku a ta mě dovede k ruině statku. Kam dál? Kousek sejdu přímo dolů po louce a napojím se na nějakou cestu. A pak je tu rozcestí. Buď rovně a budu muset ještě vystoupat 200 m, než sejdu dolů k přehradě Lago di Pian Palù, kam mířím. Anebo sejdu rovnou dolů k řece a silnici, která tam taky vede.

Volím cestu dolů s odůvodněním, že v tomhle špatném počasí je lepší jít podél řeky než někde vysoko – výhledy jsou stejně nic moc. No ale pak musím jít po asfaltu, to není nic moc. Možná jsem měl jít tou horní cestou. Naštěstí to trvá jen něco přes kilometr. A už jsou tu zase mraky lidí. A parkoviště. Po cestě nahoru k přehradě potkávám spoustu výletníků, co jdou dolů.

Jsem na okraji přehrady. Teď mi začne závěrečné stoupání. 800 m do sedla 2671 m. Jsou 2 hodiny odpoledne. Moc se mi do toho nechce. Dneska mám takovej línej den. Spousta zastávek a tak. 

No, takže se do toho pustím. S chutí do toho… Znáte to.

V sedle jsem ve 4 a pak už je to do chaty tak 10 min. Je to malá chatička. Rifugio Bozzi (2478 m). Je tu chatař a nějaká baba, která brzo odejde. Taky pár bajkerů, těch jsem potkal po cestě dost. Dneska tu budu jedinej host.

V 5 se ubytuju. Večeře bude v 7:30. Takže si jdu dát šlofíka, už jsem to potřeboval. Při manipulaci v posteli mě dost bolí ta kostrč. To bude ještě veselé.

Na večeři jsou těstoviny a pak špíz s rösti. Dezert žádný!! Pak píšu blog a venku začíná pršet. To jsem měl teda dneska kliku – pořád to vypadalo nahnutě, ale nespadla na mě ani kapka. A další dny má být relativně hezky.

34 km, stoupání 1746 m, klesání 1858 m. Celkem 275 km, stoupání 18588 m.