post

Írán 2014/2015: První týden

Původně jsem myslel, že tentokrát kolem nového roku asi budu v ČR a třeba se vyvrbí nějaká zajímavá akce. Ale když přišel listopad a pořád se nic nevrbilo, tak jsem usoudil, že bude lepší se někam vydat na výlet. Ale kam? Nejlépe do tepla, jenže takhle narychlo kupovat letenky na vánoční období třeba do Jihovýchodní Asie, to je na mě moc drahý. Nebo Jižní Amerika, to by taky šlo, ale to už by byla cenově úplná tragédie. Tak mě napadl Írán – mohlo by tam být o fous tepleji než v Evropě a už dlouho jsem o něm uvažoval, ale spíš teda na léto. Koukl jsem na letenky – cena byla docela příznivá (10k Kč) a bylo to. S tím teplejším podnebím to nakonec moc neklaplo, ale o tom později.

Írán je hrozně zajímavá země. A to ještě před tím, než do ní vstoupíte. Každý, kdo tam už byl, mi povídal, jak je to úžasná země a jak se tam cítil bezpečně a jak jsou místní pohostinní. Což úplně neodpovídá tomu, jak se o Íránu píše v médiích – většinou je to v souvislosti s íránským jaderným programem, napjatými vztahy s Izraelem a Západem, náboženským extrémismem apod. A i když jsem měl předem spoustu informací z první ruky, tak po příjezdu jsem byl překvapenej, že skutečnost je přece jen o trochu jiná než moje představy. Tak už to bývá.

Čtvrtek 25. 12. 2014

6:15 budíček; 6:24 vstávám; 7:17 vyrážíme autem; 7:24 nádraží;
7:41 vlak „Slovenská strela“ – kupé mám pro sebe, žádné zpoždění, průvodčí se usmívá! Paráda!
Po cestě jsem se po dlouhé době kouknul na Lost in Translation, skvělej film!
10:17 příjezd do Prahy (1 min napřed!);
10:23 metro -> 10:31 Kobylisy;
10:40 u Ondry, všechno OK, v 11:45 vyrážíme na Havla. Po cestě došlo na debatu o rodinných vztazích, pozor!

V salonku MasterCard jsem si dal docela dobrý těstoviny, taky jsem měl výhled na náš Boeing 737-800 v barvách Ukraine Airlines, který už čekal připravený na stojánce. Na první let do Kijeva (1 h 40 min) jsem dostal místo u nouzového východu – asi jsem se nějak líbil pánovi u odbavení – což bylo ale asi jediné pozitivum na tomto letu – v letadle byla zima a žádný servis, pouze voda. To mě trochu zklamalo.

V Kijevě jsem se přesunul k novému gatu a tam začalo pomalu přibývat lidí v hábitech.
Ve 20:10 jsme odstartovali směrem Tehrán (IKA), tentokrát nás vezlo letadlo Embraer 190.
Vedle mě seděl borec jménem Zia Hamdan – Afghánec žijící už 7 let ve Švédsku, toho času na ostrově Gotland. Jel navštívit afghánské kamarády do Bušeru (město na jihu Íránu, nakonec jsem se tam podíval taky). Vyprávěl mi příběh o tom, jak emigroval z Afghánistánu. Bylo mu teprve 15 let a bylo to velký dobrodružství. Celkem mu cesta z Afghánistánu do Švédska trvala 7 měsíců. Během té doby byl například 1 měsíc uvězněnej v Řecku spolu s dalšíma 70 uprchlíkama. Při deportaci zpět do Turecka jich pár uprchlo v lesích na hranicích na straně Turecka. Byl sníh a zima. Pak se dostali do Istanbulu, kde za další $2000 domluvili převoz po moři do Itálie. Hlavní styčná osoba byl Afghánec, co dřív dělal tlumočníka pro americkou armádu. Loď byla přeplněná lidma – asi 50 lidí. V noci byla bouře a všechna technika selhala – loď dál nepojede. Z posledního fungujícího mobilu zavolali 112 o pomoc. Telefon se mezitím vybil. Pak letělo nad nima letadlo, na které mávali. Nakonec přiletěl vrtulník a zachránil je. Byla to řecká pobřežní stráž.
Na zbytek příběhu už nebyl čas – blížili jsme se k Tehránu. Zia by o tom všem chtěl napsat knížku.

Pátek 26. 12. 2014 – Tehrán

Přiletěli jsme kolem 1 hodiny v noci místního času (rozdíl 2:30; GMT+3:30). Po výstupu z letadla jsme se rozloučili, ale ne na dlouho – později jsme se potkali při výměně valut v odletové hale. Vízum šlo hladce. Referenční číslo pomohlo – nebylo nutné vyplňovat formulář – ale 2 Italové neměli nic a bylo to ok. A v Praze po mně taky nic nechtěli (někdy prý aerolinka nechce člověka pustit na let, pokud předem nemá přes agenturu zařízené referenční číslo). Vízum stálo 50 EUR.

Po vízu, pasové kontrole a vyzvednutí batohu jsem si šel do horního patra vyměnit peníze. Bylo tam mraky lidí, co se chystali někam letět. A najednou slyším: Martin? Zia s kámošem jsou tu! Vyměnil jsem 100 USD za 3 560 000 rialů. Jsem milionář! Rozhodli jsme se, že všichni 3 pojedem spolu taxíkem na jižní autobusák, kde ten Ziův kámoš chytí bus do Esfahanu. Taxík stál 500 000 (300 Kč). Taxikář jel jak blázen, různě přejížděl z pruhu do pruhu a tak. Později jsem zjistil, že je to tu normální. Dojeli jsme na autobusák, borec hned naskočil na bus a my jsme tam se Zijou zůstali. Chtěli jsme počkat do rána v autobusové hale, ale měli zavřeno. Co teď? Byla docela zima. Zia vymyslel, že zavolá přátelům (jeho vzdálená sestřenice a její manžel + malé dítě) a že tam můžem jet a přečkat do rána (on se k nim chystal jít až ráno a pár dní zůstat). Tak jsme zavolali, taxikářovi vysvětlili adresu a jeli jsme. Dojeli jsme až do takové úzké uličky, kde nás taxikář vysadil (taxi stálo 160k – 100 Kč). Neměl jsem moc drobných – za první taxi jsem neplatil vůbec a za druhé jen 60k (36 Kč). Doufal jsem, že si pak rozměním a něco doplatím, ale už k tomu pak nedošlo. Za chvíli nám z uličky mával borec. Výtahem jsme vyjeli do 3. patra a tam nás vítala jeho žena. Dostali jsme čaj, ke kterému jsem nabídl vánoční cukroví. A pak jsme šli spát – připravili nám v obýváku deku na zem na koberec a druhou deku na přikrytí. Jejich byt byl 2+kk a v obýváku měli velkou televizi.

Když jsme se uložili ke spánku, mohlo být tak 5 hodin ráno. Budil jsem se průběžně, ale tak v 10:30 jsme definitivně vstali – John totiž přišel z obchodu s chlebem a dalším jídlem. U snídaně už s náma byl i jejich malej syn, byl mu skoro 1 rok. Pak jsem se připravil k odchodu – Zijovi jsem se neúspěšně snažil dát 500k. Rodině jsem dal 1 čokoládu.

Snídaně po první noci.

Chléb barberi, který původně pochází z východu Íránu – ti východňári pro ně byli barbaři.

Zia mě doprovodil na hlavní ulici – Amir Kabir. Shodou okolností jsem zrovna sem původně mířil najít hotel. Za 10 minut už jsem stál na recepci hotelu Firouzeh, který doporučujou v LP. Pan recepční moc nechtěl smlouvat, ale aspoň malinko jsem to stlačil (z 680k na 630k, takže lehce pod 400 Kč za noc se snídaní). Pak jsem se na chvíli usadil v lobby a bavil jsem se s nějakým Číňanem – bylo jich tu několik. Cítil jsem se pořád trochu nemocně (už z Brna), a tak se mi nechtělo moc lítat po venku. Až tak ve 2 nebo ve 3 jsem vyrazil najít něco k jídlu. Totiž na naší ulici byl akorát jeden kebab naproti a pak už jen samý autodíly, pneu servisy, opravny apod. (A taky banky a hotely.)

Moje ulice – Amir Kabir. Tudy jsem procházel mockrát.

Vlezl jsem na metro a jel linkou 1 na sever. Akorát jsem nevěděl kam. Vysedl jsem na jedné stanici a tam to bylo takový staveniště – po obou stranách ohrady. To se mi nelíbilo, tak jsem jel zas na jih s tím, že za pár zastávek vysednu. V metru se ke mně prihovoril jeden pán a že jestli mi může nějak pomoct. Přemýšlím… Vlastně může! Mám hlad a hledám restauraci! On že to zná dole na jihu skoro na konečné a že tam je dobrej podnik a že mě tam vezme. Chvilku jsem váhal, ale nakonec jsem kývl. Z pána se vyklubal 40letý Vahid, kterej zrovna šel z Tochalu (teda ne úplně – byl jen asi v půlce), což je vysoká hora nad Tehránem a kam jsem se já taky chystal. Super! Takže mi dal nějaké informace.

Můj první pohled na hory nad Tehránem. Bohužel v Tehránu mají většinou dost smogu, takže většinou není moc dobrá viditelnost.

Dojeli jsme do cílové stanice, vystoupili, nasedli na sdílené taxi (1500 za oba) a jeli jsme. Restaurace už měla zavřeno (16 hod je pozdě na oběd – většina restaurací přes odpoledne není v provozu). Co teď? Nakonec jsme skončili v krámku, kde měli takový velký hot dogy.

Vahid a jeho hotdog.

Že prý jestli se nechci zastavit u nich doma, že zrovna mluvil s manželkou a ta už na mě čeká. Je to asi 30 min sdíleným taxíkem na jih – město Karčak. 2500 za jednoho (15 Kč). U Vahida doma nás přivítala jeho žena a 10letá dcera. Říkám, že to tam maj hezký. Vahid na to, že je to 62 m (a jako že nic moc). Za chvilku přišla další návštěva – sestra od manželky s 5letou dcerou. Bylo to docela vtipný – furt se mě na něco ptali. Vahid vždycky začal: Martin, my wife has a question. Někdy se snažil jí nepomáhat, aby to zkusila říct sama. Mahbube (tak se jmenovala) říkala, že musím jít zítra na večeři k její matce. Tak jsem byl trochu v rozpacích, že co jako na to ta matka, že se přece musí prve zeptat jí. A ona prý že její matka miluje návštěvy a určitě bude pro. Pak jí volali a zjistilo se, že další den už něco má, tak prý se domluvíme na jindy.

Asi v 7:45 jsem se rozloučil a Vahid mě doprovodil na sdílené taxi zpět. Nakonec jsem místo toho jel busem, kterýmu to šíleně dlouho trvalo. V buse byli dva mladí (20) študáci, co se chtěli bavit, ale anglicky moc neuměli, tak aspoň s pomocí slovníku v mobilu. Byli fandové do fotbalu (ten obecně v Íránu frčí), takže samozřejmě znali i Nedvěda, Čecha, Rosického atd. Pochválili mě, že toho o Íránu hodně vím (zabrousili jsme na ožehavá politická témata). Do hotelu jsem dorazil asi v 21:15 a už jsem nic neřešil, ani jídlo.

Dva studenti, co jsme se spolu bavili po cestě od Vahida zpět na hotel.

Sobota 27. 12. 2014

Od rána jsem se necítil dobře, tak jsem po snídani ještě pár hodin pospával. Odpoledne jsem se šel jen najíst a koupit sim. Jedl jsem v takové trochu dražší restauraci u metra. Byl to kebab (dobrej!) a k tomu v umělohmotných baleních salát a pár dalších věcí. Celé to i s čajem a vodou stálo 21k tomanů (120 Kč).

Porce kebabu i rýže byla obří. Takhle je to v Íránu všude – většinou téměř není možný všechno sníst.

Tady malá odbočka k placení. Psaná cena se všude udává v rialech, ale ústně se všude mluví o tomanech. 1 toman = 10 rialů. Například taxikář ti ukáže 5 prstů jako 5 tisíc tomanů, což znamená 30 Kč. Mohlo by to být taky 50 tisíc tomanů, ale to už by bylo moc peněz, takže to člověk většinou odhadne, o kterej řád se jedná.

Sim jsem původně chtěl koupit v prodejně Iran Cell dole v metru, což mi doporučil recepční, ale byla tam šílená fronta lidí. Místo toho jsem ji koupil za nekřesťanské peníze v trafice – předregistrovanou. Za 300k rialů. Normálně to prý stojí pár USD. Zbytek dne už jsem zase jen tak polehával. Večer jsem lupnul 1 aspirin (a další den ještě 2).

Neděle 28. 12. 2014

Na večer jsem si naplánoval schůzku se Silvestrem (který mi pomohl zařídit referenční číslo k vízu), abych z něj vytahal nějaké rozumy. Z hotelu jsem vyrazil tak v 11. Prve jsem si na směnárenské ulici vyměnil dolary. Pak jsem se podíval na místní křesťanskej kostel – byl docela škaredej a někomu se nelíbilo, že ho chci fotit.

Všude spousta taxíků, ponejvíce Peugeot nebo Samand (místní značka). Nalevo kostel a za ním vtipná malůvka na domě – detail viz níže.

Takových malůvek tam mají dost. Když jsem to ukázal Zohre, tak jen dala oči v sloup. Oni to nesnáší. Chomejní byl revoluční vůdce, kterej jim tam nastolil islámskej režim v roce 1979. Tohohle a ještě jednoho strejdu musí mít vyvěšenýho v každé kanceláři, každé restauraci, na každým úřadě, všude.

Tady se hodí náboženská vsuvka. V Íránu je oficiálním náboženstvím islám, takže většina lidí jsou oficiálně muslimové. A pak je tu pár menšin – křesťanská a ještě nějaké – které můžou vyznávat svá náboženství. Ale do toho se člověk musí narodit. Konverze z islámu neexistuje. Za to je trest smrti. Takže v praxi spousta lidí na islám kašle (tak půlka společnosti) a jsou vlastně ateisti, ale navenek se musí tvářit jako muslimové. Kdyby chtěli vážně začít vyznávat jiné náboženství, tak asi můžou jedině emigrovat.

Po cestě na metro Haft-e-tir jsem koupil 2 mapy (Írán a Tehrán, 2x 10kT myslím). Metrem jsem dojel na konečnou na severu – Tajrish. Sever je bohatej. Je fakt, že trochu to poznat je, minimálně lidi se líp oblíkaj. Jsou tu občas i kavárny západního typu. Odsud jsem jel dál na sever na úpatí hor. Jmenuje se to tu Darband (sdílené taxi 1kT). Je to taková cesta sevřená mezi skalami, která vede do hor a je lemovaná všelijakýma čajovnama/restauracema/obchůdkama. Je to oblíbený cíl zamilovaných párů.

Darband. Cesta vede dál mezi skalami a postupně stoupá.

Vsuvka ohledně chování lidí na veřejnosti: Od kamaráda, co byl v Íránu tak před 5 lety, jsem slyšel, že neexistuje, aby se muži a ženy bavili volně na ulici. Leda že by to byla rodina. Že to je zakázaný. A skutečně, od Vahida jsem slyšel, že jeho bratra kdysi v 80. letech krátce po islámské revoluci zbičovali za to, že se na veřejnosti bavil se ženou. Ale dneska už je to o hodně volnější a v parcích jsem viděl spostu párů jen tak posedávat a povídat si. Samozřejmě pořád to má svoje limity a lidi musí být opatrní.

Šel jsem tak půl hodiny pomalu do kopce a pak jsem se pomalu vrátil a směřoval jsem to zpět na Tajrish, kde jsem v 5 měl sraz se Silvestrem. Byl jsem tam brzo, tak jsem chvíli bloumal po ulicích. Asi v 16:45 jsme se potkali. Šli jsme se najíst do restaurace ve vrchním patře bazaru, dali jsme si oba dizi (15kT s pitím). Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí, je to dobrej týpek. Žije tu už rok a čtvrt, studuje perštinu, už ají dobře mluví i čte/píše. Prý je to jednoduchej jazyk. Má přítelkyni z Kurdistánu, která studuje angličtinu, ale oni dva spolu odjakživa mluví persky.

Večer jsme pak ještě šli do místní kavárničky. Mladí lidí na severu jsou dost liberální. Přišlo mi to mírně jako paradox, protože jsou často z bohatých rodin a kdo chce peníze, tak se musí paktovat s lidma u moci = konzervativní vláda. Ale tak to tu funguje. O islám ve skutečnosti (skoro) nikomu nejde, jde jen o moc.

Kavárna na severu Tehránu.

Dolů na jih jsme se vydali společně na BRT (bus rapid transport), pak už jsem pokračoval jen já. Moc rapid to nebylo. Jel jsem celkem tak 1,5 hod.

Pondělí 29. 12. 2014

Konečně čas vyrazit na výlet do hor! Původně jsem měl budík na 7:50, ale nějak se mi nechtělo, tak jsem vstal až 9:20. Rychle se nasnídat, dobalit a 10:20 jsem vyrážel z hotelu. V Darbandu jsem byl za hodinu a poté, co jsem nakoupil chleba a vodu, jsem konečně vyrazil nahoru.

Tady od toho pána jsem si koupil chleba.

První díl: Shirpala (2600 m). Darband je ve výšce 1700 m. Byl jsem tam asi za 2 h 15 min nebo tak. Bohužel bylo zavřeno (až na jednu otevřenou místnost), takže oběd neklapl. To bylo zklamání. Ani vody jsem moc neměl. No ale co se dá dělat. Vyrazil jsem dál směrem k přístřešku Ameri (3400 m). Brzo jsem se ocitl v mraku a viditelnost klesla na 50-100 m. Zároveň přibývalo sněhu.

Dole město v oparu.

Asi ve 4 jsem dorazil do přístřešku, hurá! A o pár set metrů výš na hřebeni byla modrá obloha a svítilo slunko! Odložil jsem si a vylezl ještě 250 m do výšky 3650 m, abych se trochu líp aklimatizoval. Když jsem se vrátil k Ameri, bylo už 5 hodin. Rozdělal jsem si spacák a pustil film (Perfect Sense – hrozná slátanina). Najednou mě něco vyrušilo – myš! Ochomítala se kolem sáčku s chlebem, co jsem měl vedle sebe na podlaze. Hmm, tak to bude problém. Sbalil jsem všechno do batohu a ten jsem pověsil na lano pod traverzu – teď už se ta potvora k jídlu nedostane a snad dá pokoj.

Nedala pokoj. Navíc jsem zjistil, že jsou minimálně dvě. Ach ach. Tak mě napadlo jim dát do rohu kus chleba – až ho sní a nasytí se, tak už by mohl být klid, ne? Ne. Celou noc jsem probděl. Měl jsem pořád zaplou čelovku a občas jsem musel myš odhánět, když mi slídila u hlavy – měl jsem strach, aby mi nechtěla lézt do spacáku. Chvíli mě ají napadlo, jestli bych ji nedokázal zabít cepínem, tak jsem si ho připravil vedle sebe, ale to byla utopie.

Úterý 30. 12. 2014

O to míň se mi ráno chtělo lézt ze spacáku, a tak jsem se vyhrabal až v 9:20. Venku už bylo krásně jasno a docela teplo. Napil jsem se vody, kterou jsem celou noc vyhříval ve spacáku. Pojedl jsem perník a chleba a v 10:30 jsem vyrazil. Před sebou jsem viděl někoho jít, ale pak mi utekl – nahoře jsem ho potkal. Pánovi je 71 let a na vrchol Tochal (3960 m) chodí každý týden (naráz nahoru a dolů). Respekt!

Nahoře pěkně fučelo a ke konci výstupu už mi začínala být trochu zima. Hlavně mě studily mokrý záda. A došlo konečně i na moje péřové rukavice. Nahoře je naštěstí taková červená plechová bouda, která je trochu vyhřátá od sluníčka. Uvnitř byl teploměr. Pán říkal, že když přišel, bylo -5 stupňů. Když jsem přišel já, bylo to na nule.

Dominanta v dáli je Damavand – nejvyšší hora v Íránu (5610 m).

Asi po půl hodině jsem vyrazil směrem na stanici 7 (lanovka, co vede z Tehránu). Je tam sjezdovka, ale je to dost slabota. Snad 300 m převýšení. Uvažoval jsem, že jednu noc přespím v místním luxusním hotelu. Jenže se ukázalo, že je v ďolíku na konci sjezdovky, tak to nic, já chtěl výhled.

Vydal jsem se tedy ke stanici 5. Po pár stech výškových metrech jsem se opět zabořil do mraků. Cesta se mi postupně ztratila a já jdu hlavně dolů. Místy sníh, místy suť. Po levé straně slyším lanovku – že by stanice? Zapnu GPS a skutečně – už jsem kousek pod ní. Vydrápu se zpět a od stanice pokračuju traverzem mírně dolů na východ. Je 15 hod. V 5 je tma, to akorát vyjde. A taky že jo. Když dojdu dolů do Darbandu, je 16:30. Okolo páté jsem na Tajrishi, ve fast foodu si dám nějakej mega hamburger. Je fakt mega. Má 2 vrstvy masa. 1 normální, 1 asi kuřecí. Zapíjím to plechovkou pepsi, ale moc to nepomáhá – stejně jsem dehydrovanej jako kráva.

Kolem 7. jsem na hotelu. Hurá, dokázal jsem to! Večer popíjím pivo, pojídám dobroty a skypuju s našima. Píšu Vahidovi sms, že jsem zpět. Prý mi zítra zavolá a pozve na návštěvu ke tchýni. Super.

Středa 31. 12. 2014

Je tu Silvestr! V pozdním dopoledni jsem vyrazil na sever – chtěl jsem občíhnout místní sídlo hipsterů/umělců – Gandhi Shopping Center a zdejší kavárny. Spíš mě to zklamalo. Příliš velkej hype. Tak už to bývá. Dal jsem si drahej a dobrej banánovej koktejl. Pak jsem se tak různě bloncal – prošel jsem poblíž parku, pak jsem pokračoval jižně a asi v 15:30 jsem si v jedné „kavárně“ objednal pizzu. Byla podivná, asi jak na treku v Nepálu. Volá mi Vahid – že jestli se teda nepotkáme v 7 na metru Imám Chomejní. OK!

Na cestu zpět jsem si vzal mototaxi, protože busy byly absolutně přeplněný a stejně by to trvalo víc jak hodinu. Takto jsem byl do 15 min u hotelu! Bylo to dobrodružný. V hotelu jsem se poptal po letence: Šlo by zítra letět do Širazu? Hmm, je plno, leda ve 4 odpoledne s přirážkou ($57) nebo v 8 večer ($45). Rozmyslím se a zavolám mu večer.

V 7 se potkávám s Vahidem a jedem na konečnou metra na západ, odtud pěšky. Jeho žena má zpoždění – teprv vyráží z domu (a oni bydlí v Karčaku kus na jih). Prý je to tak s ní furt. A to jí řekl, ať vyrazí napřed!

Vahid si dal ještě v parku kouřovou a pak už jsme šli do bytu jeho tchýně. Byla tam zatím pouze 1 z jejích 5 dcer – Sudabe. Pak se to začalo trousit. Přišla Vahidova žena Mahbube s dcerou Niaesh, její sestra Bahore s manželem Raminem a dcerou Avou, pak i dvě mladší sestry (Zohre a Šakiba). Ještě jedna kamarádka (Razie). A pak ještě na chvíli nějakej kamarád podívat se někomu na počítač. Takže v jednu chvíli nás tam bylo 13, jestli se nepletu.

Podávaly se samé dobroty. Nejvíc mi chutnalo to jídlo vlevo – lilek s nějakým sýrem. Mňam!

Velice praktické. Po jídle stačí shrnout ubrus a je uklizeno!




Ava a v pozadí oslavy nového roku v TV.

Ramin a Šakiba hrajou místní oblíbenou hru, ale zapomněl jsem název.

Byl to hezkej večer. Zohre umí anglicky, tak jsme si pokecali. Hodně úspěchu měl můj iPad a fotky z všelijakých výletů. Příště by to chtělo i víc fotek z domova. Mezitím jsem zavolal recepčnímu z hotelu a potvrdil na další den letenku do Širazu. Pak jsem koukl na hodinky a zjišťuju, že je 1:30! Už je novej rok! Na pár minut jsem zaskypoval našim a ukázal jsem jim na videu celou rodinu. Tak 2:30 nebo 3 jsme se pomalu začli ukládat ke spánku. Hodně lidí ulehlo v obýváku na zemi. Vahid už spal v ložnici holek. Že prý mám spát taky tam – vedle něj na letišti. Tak jo. Ale ještě před spaním se u nás v pokoji rozjela tak 30minutová debata (ještě se Zohre). Nějak se nám nechtělo spát. Vedle postele pak spala i Zohre (což znamená Venuše). Jí začínala škola ráno v 8, tak to bude těžký vstávání. Řekl jsem jí, ať mě vzbudí 10 min před odchodem, že půjdu s ní. Přesvědčila mě, abych i posnídal, takže mě vzbudí 6:45. Och.

Čtvrtek 1. 1. 2015

V 6:55 mě budí Zohre. Hrozně se mi nechce. Naštěstí se zeptá, jestli chci ještě spát a já kývám. Jenže už jsem stejně vzhůru. Takže v 7:05 vstávám a v kuchyni potkávám překvapenou Zohre. Udělá mi čaj a pak už pomalu vyrážíme na metro. Ona normálně jezdí taxíkem, ale dnes výjimečně kvůli mně.

Zpět v hotelu jsem poměrně brzo. Dávám si snídani. Chlapíkovi se letenku zatím nepodařilo koupit. Nevadí, to se zvládne později. Jdu si zdřímnout. A když už pomalu vstávám, tak mi chlapík pod dveřma strčí letenku. Hurá! Ve 4 letím. Ještě pořád jsem operoval s myšlenou, že beru s sebou všechny věci do hor – původní plán byl, že půjdu na několikadenní trek na Dena Mountain. Potřebuju tedy koupit pár věcí. 11:30 vyrazím na bazar. Ale je to tak velký, že nemůžu najít, co potřebuju. Oříšky by byly, ale s ovesnýma vločkama je to horší. Nakonec to vzdávám, kupuju jen bagetu s kuřecím masem a jedu motorkou zpět na hotel. Jdu balit … a rozhodl jsem se, že na hory kašlu! Jednoduše jsem vyměkl. Už na Tochalu byla dost slušná kosa a nechtělo se mi být dalších několik dní v takových podmínkách. Nechám většinu věcí v hotelu a pojedu nalehko. Ve 14:20 jdu dolů na recepci. Ještě musíme zarezervovat hotel (Hafez) a o půl už jdu na metro. Pak taxi. 15:20 jsem na letišti. Vyzvedávám boarding pass. Všechno jde hladce. Letadýlko nepoznávám, takový menší proudový, 3+2 sedadla (později zjišťuju, že je to MD-83). Ata Airlines.

Naše letadlo. MD-83.

Nezvyklé rozložení sedadel 3+2.

16:15 vzlítáme (15 min zpoždění). Dokonce je tu i palubní servis! Jako žádná výhra v loterii to není, ale potěší to. Sladká roláda, tyčinka, pidi balení oříšků.

V Širazu beru taxík do hotelu (Hafez, $25 za noc), pak najít jídlo, super zmrzka.

Byla fakt moc dobrá! S kouskama pistácií – těch je v Íránu hojnost.

A to je konec první půlky. Zbytek výletu (tedy druhý týden) bude v dalším postu. Vlastně jsem toho zase tak moc nestihl – částečně tím, že jsem se na začátku nějak necítil a polehával jsem. Ale nejdůležitější bylo, že jsem potkal Vahida a jeho rodinu a s nima jsem si pak ještě užil spoustu legrace.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *