Vzbudím se asi v 6. Vstávám 6:15 a jdu na snídani. Jídelna už je plná. Nasnídám se, sbalím se, vyčistím si zuby, rozloučím se s učitelkama a v 7:15 vyrážím.

Jde to mnohem líp než včera! Prve musím naklesat asi 500 metrů. Jde to celkem hladce. Akorát to pravý koleno trochu zlobí. Ale vypadá to, že to je spíš úpon pod kolenem, nějak jsem si ho natáhl. To nejpozději za pár dní přejde. Po cestě potkávám lidi, co jdou nahoru. 

Po úvodním strmém úseku následuje mírně zvlněná lesní cesta. Není to nijak zábavné, ale je to Ok.

V 8:30 dojdu k první chatě. Pouze doplňuju vodu a pokračuju dál. Prve jdu po velké lesní cestě, ale brzo je z toho příjemná pěšina. 

Když jdu zhruba 2 hodiny, tak začnu přemýšlet, kde bych se zastavil na svačinu. Koukám do mapy a vidím, že za pár km mám být nějaká kaplička a kříž. Tam určitě bude posezení. A taky že ano! Dokonce i se stolem. Takže tu v 10 zastavuju.

Pak pokračuju dál a v 11 dojdu k další chatě – Dom na Smrekovcu (1377 m). Je tu plno aut a výletníků. Většinou si asi jen vylezou na Smrekovec (1577 m). 

Doplňuju vodu a pokračuju dál. Jen chvíli jdu po hlavní cestě na vrchol a pak už odbočuju doleva směrem na západ.

Obloha je zamračená, kdypak asi začne pršet? Původně mělo začít ve 13 hod, pak se změnila předpověď na 12 hod. 

Cesta je tu krásná. Postupně se objevuje čím dál víc alpských pastvin, přesně jak psali v průvodci. A taky je tu spousta borůvčí – škoda, že je na ně moc brzo. 

Pak vylezu pod kopec Komen. Je tu krásný výhled. Stále ještě neprší. Až když sejdu trochu níž, tak začíná. Prve jen mrholí a pak spustí víc. Dokonce padají i kroupy. Jdu v tom tak 15 minut. Pak dojdu ke Koči na Travniku. Je to malá sympatická chata. Uvnitř je tak 5 dospělých a 3 malé děti. Přisednu si ke stolu. Jídlo už jim žádné nezbylo, tak si dávám pivo a k tomu si vybalím vlastní zásoby. 

Chatu vlastní družstvo a každý víkend to tu obsluhuje nějaký pár – pokaždé někdo jiný. Kapacita je asi tak 12 lůžek. 

Když přestane pršet, tak vyrážím dál. Je 14 hodin. Je pěkně mokro. Mlha se valí z údolí. Líbí se mi to.

V 15:40 dojdu za deště na Koču na Loki ve výšce asi 1550 m. Je tu nějak veselo. U stolu sedí skupina lidí a hrají Monopoly. Zrovna jim donesou dezert – takové borůvkové knedlíky. Objednám si je také. 

Přemýšlím co dál. Ještě je docela brzo končit. Počasí je pořád nejisté. Ale ano, dojdu ještě na další chatu. Prve musím vylézt 350 m do sedla Durce (1910 m) a pak sejít k chatě – okolo 1600 m. 

Přestalo pršet, jdu na to. Jde to dobře. Atmosféra je dramatická. Stihnu vylézt aspoň nahoru, než začne opět pršet? Začínají to tu být už opravdové hory – objeví se strmé skalnaté svahy, cesta už je víc technická. Tak to mám rád. Po cestě vzhůru potkávám spoustu mloků, po dešti rádi vylézají. 

Pár minut před pátou jsem v sedle. Koukám na sestup. Je to velice strmé, cesta je zařezaná v suťovisku. Konečně! Je to bomba!

O půl šesté jsem u Koči v Grohatu. Vejdu dovnitř. Je tu pán a paní. Sedí v křesílkách a mají pohodičku, kterou jsem jim právě narušil. Pán vstane a kouká na mě, jakože co tu dělám. Říkám, jestli se můžu ubytovat. Prý ne. Že se rezervuje 3 dny předem. Namítám, že to platí, když je plno. Prý to tak teď je. Kvůli koronaviru. WTF?? Tak říkám aha, Ok a jdu. Prý kam půjdu? Dolů do Solčavy, říkám. No ale tam možná taky bude problém sehnat ubytování. Hmm. 

Je mi to úplně jasný, o víkendu měli hodně hostů a teď chtějí mít veget. A jeden turista ani neudělá moc velkou útratu, takže to nestojí za námahu. Ale kurník jednou jste si vybrali práci v pohostinství, navíc na horské chatě, tak je vaší povinností se postarat o lidi, co k vám dojdou a chtějí se ubytovat! Nutno dodat, že na ostatních chatách zatím byli všichni milí, takže toto je spíš výjimka. 

Čeká mě klesání asi 900 metrů. Ale ne tak rychle. Prve je to takový travers mírně hore dole. Když mám signál, tak se zastavuju, že bude lepší zkusit sehnat nějaké to ubytko v údolí dopředu. Volám první místo – mají zavřeno. Pak další – zavřeno. Pak třetí – zavřeno. Pak konečně volám na jeden guest house a mám štěstí! Paní je do telefonu milá a akorát si není jistá, jestli je nějaký uklizený pokoj po víkendu. Tak říkám, že i kdyby to nebylo perfektní, tak to zvládnu. Odhaduju, že dorazím v 19:30. Prý jestli nechci i večeři? Určitě ano! A jestli bych prý nemohl trochu dřív. Tak říkám, že se pokusím, ale jsem v horách a uvidím, jak to půjde. 

Takže všechno domluveno, hned mám lepší náladu, když vím, že dole o mě bude postaráno. Pokračuju v cestě. Je to hodně zpustlá cestička. Navíc jsou tu úseky, kde jsou pokácené stromy a je to místy trochu hůř prostupné. Navíc jak je hodně mokro (místy zase prší) a je to strmé a je tu listí, tak je to trochu na hraně, aby člověk neuklouzl. Takže je to zábava! Pomalu se dostávám do zóny, jak se říká. Snažím se valit, aby na mě v penzionu nemuseli dlouho čekat. 

Konečně začíná pořádné klesání. Valím dál a dál. Už i google to tu zná a prý to je do penzionu 4 km, to tam budu už tak 18:15. Jenže pak někde minu odbočku, která vede zkratkou přímo dolů, a místo toho jdu po štěrkové cestě, co vede oklikou. Všimnu si toho až po 1,5 km. Ach jo. Takže jsem si to asi o další 3 km protáhl. To zamrzí. Už toho mám dneska totiž docela dost. Co se dá dělat. Teď už jdu po silnici. Poslední 3 km. Přidávám do kroku, jdu asi 9:30 min/km. Pak ještě poslední kilometr do kopce vzhůru dalším údolím a v 19:45 jsem konečně u penzionu, hurá!

Dojdu do jídelny. Mladej borec už finišuje úklid kuchyně. Ví o mě. Všechno je v pohodě. Sedám si. Dostávám borůvkový aperitiv. A polívku. A pečivo. A salát. A velký talíř s opečenými brambory a grilovanou cuketou a plátky hovězího a pár kusy nadívaného kuřete. A k tomu pivo. Hostina!

Pak se bavíme o mých dalších plánech. Zavolá ještě starého pána – zřejmě otec. První chata je vyhořelá. Druhá je ok, třetí je taky vyhořelá. Přemýšlím, co s tím počasím. Zítra má pršet celý den a od úterý už jen trochu. Rozhoduju se zůstat tu do úterý. Aspoň se tělo trochu zregeneruje. Nakoupím si nějaké jídlo ve vesnici. A v úterý budu moct plný sil vystartovat. 

Okolo deváté se odeberu na pokoj. Dám si sprchu, přeperu oblečení, všechno dám si sušit. Pak si volám s R. a D. a u toho se protahuju. Pak si ještě chvíli čtu a po desáté zaléhám.