Noc za moc nestála. Nevím proč, ale moc jsem se nevyspal. V 6 jsem si řekl, že ještě budu chvíli polehávat. Po sedmé jsem vstal, něco do sebe hodil, sbalil se a v 7:40 už jsem šlapal. Čeká mě ještě asi 17 km do Slovinj Gradce.

Prve klesám. Proti mně jde nějaká mega velká skupina turistů. Je jich 20-30. Dojdu do ďolíku a pak zase stoupám. 

Od začátku mám problém. Včera jsem nevěnoval dost pozornosti lubrikaci a dnes vidím, že mi to jen tak neprojde. Snažím se to dohnat, ale funguje to jen napůl. Takže se tak nějak opatrně ploužím. No, ponaučení pro příště – zatím vždy stačilo se tomu pověnovat opožděně. 

Teď už začíná velké klesání. Bolí mě pravé koleno. Zajimavé. Většinou řeším spíš levé a právě levé mě po dlouhé době začalo trochu trápit poslední týdny. Dokonce ještě ve čtvrtek po běhu trochu bolelo. Ale teď už o levém vůbec nevím a místo toho se hlásí pravé. Je možné, že jsem včera šetřil levé a tím jsem pretížil pravé? Kdo ví. Však ono to zase přejde. Jednou všechno přejde. (Update z neděle večer: Zdá se, že to byl spíš úpon, už jednou se mi to stalo. A během dne to nějak postupně skoro zmizelo. Nebo aspoň do té míry, že mě to neomezovalo v rychlém sestupu.)

O půl jedenácté přijdu k chatě Koča pod Kremžarjevim vrhom. Dám si štrůdl a pivo. Pak pokračuju dolů. Při klesání, skoro ve městě, potkám pár, co jde natěžko. Tak se chvíli bavíme. Jdou taky tu stezku, ale jen kousek o víkendu a další víkend zas ujdou další kousek. 

Nakupuju v Hoferovi. Snad jsem to neprehnal – moc toho vlastně nepotrebuju, všude jsou chaty. Takže beru nějaké pečivo, chipsy, sýr, čokoládu. 

Je hrozný vedro! To člověka někdy dokáže úplně oddělat, když v tom má chodit. Ve městě zakempuju na zahrádce jedné hospody. Dám si burger a zmrzku.

 Zdržím se celkem dlouho. Čeká mě totiž stoupání z 400 do 1600 a vůbec se mi do toho nechce. Nakonec ve 13:45 vyrážím. Trápím se. 

Po cestě nahoru několikrát zastavuju ve stínu. Je to fakt velká dřina a oproti včerejšku se vleču. Ale i tak když to zrovna stoupá, tak jdu 650 m/hod, což není tak zlé.

Prve se jde spíš po takové velké lesní cestě, pak se odbočí strmě vzhůru na cestičku a tady to strmě stoupá až do 1600 m. Pak už zbývá jen posledních 5-10 min až k chatě na otevřeném prostoru (do té doby se šlo v lese). Je tu kostel, chata a nahoře na kopci vysílač. 

Protahuju se venku a vedle u stolu sedí 4 holky. Dáme se do řeči, přisednu si a už spolu zůstaneme. Dokonce spolu sdílíme i pokoj. Jsou to učitelky od Mariboru. Valerija se sestrou běhá půlmaratony. 

Brzo jdeme dovnitř na večeři. Pak se ubytujeme, pak chvilku píšu blog a pak se jdeme podívat na kopeček na západ slunce. Už jsou tu desítky lidí. Je to hezké. 

Pak jdeme zpět k chatě a ještě si dáme panáka meruňkovice. Když už přestane venku hrát i disko hudba, tak se pomalu odebeřeme ke spaní. Teď je chvíli po desáté a před chvílí jsme zhasli a brzo budeme spát. 

Na to, že to byla dnes taková bída, tak nakonec to byl vlastně hezkej den. A zítra bude ještě lepší! (Až na to, že od jedné odpoledne má pršet.) Je to zajímavé, nemám pocit, že bych se nějak včera přepínal. Ale den je dlouhej a na tělo to asi bylo trochu moc – teda na tu mechanickou stránku, kardio by bylo ještě na dalších pár hodin. Asi je lepší začít takový výlet třeba v poledne – tím je zajištěno, že člověk ten start nepřepálí.