Úterý 26. prosince 2017

Je 6 hodin ráno a kupodivu nikdo nevstává a já taky ne, hrozně se mi nechce. Chtělo by to víc spánku. Francis a Luke za chvíli vstávají. Já vstanu v 6:30. V noci pěkně lilo. Teď už neprší. Část hor je v mracích. Ale směrem k sedlu, kam půjdeme, to vypadá na modrou oblohu.

Luke, Francis i David s Lauren vyrazí přede mnou. Já vyrážím dnes v 7:30. Nahoru je to už jen malý kousek od chaty a pak začne klesání do druhého údolí.

Jsou tu dokonce dřevěné chodníčky! Jaká změna! Ale i tak to jde kupodivu docela pomalu.

K silnici to má být 9,5 km, nakonec je to spíš 10,5 a trvá mi to před 2 a půl hodiny. Těsně před silnicí je ještě poslední brodění (dnes už několikáté). Přejdu tedy na druhou stranu a pak si sednu a vyzuju boty a ponožky a všechno vyčistím od kamínků a nečistot. Posledních pár dní dostaly boty, ponožky a nohy zabrat. V položkách je pár děr, budu to muset zašít.

Po 10 minutách se znovu vydám na cestu, jdu podél silnice, a o 150-200 m přede mnou jdou D+L! Asi si taky museli dát pauzu a delší než já.

Asi po kilometru dojdu na silnici. Odtud je to 6 km do Arthurs Pass, kde na mě v DOC Visitors Center čeká poslední balíček s jídlem. Stopuju. Za 15 min mi zastaví týpek v pickupu. Jede za kamarády do Greymouth. Šířím osvětu o TA.

V Arthurs Pass si jdu vyzvednout balíček. U pultu v informačním centru jsou tři pracovníci a všichni se někomu věnujou, tak čekám. A helemese! Francis je tu! Vyzvednu balíček a venku přidám obsah do batohu. Francis dávám odpadky a loučím se s ní. Ona zůstává na nic tu.

Jdu stopovat zpět. Opět za 15 minut mi zastaví Američanka, co tu pracuje. Ve 12 začínám znovu tam, kde jsem před hodinou a půl přestal. Čeká mě spojovací cesta mezi dvěma stezkama. No, vlastně to žádná cesta není, je to k ničemu, bylo by bylo lepší jít po silnici. Vedlo to řečištěm vedle silnice. Ale těchto stezek, které neexistují, už jsem trochu přejezenej.

O pár km dál se předčasně vracím zpět na silnici a využívám silniční most přes řeku Waimakariri.

Začíná pršet. K první chatě na začátku stezky je to 3 km. Za chvíli už prší dost. Uhýbám ze silnice doprava až na konec štěrkové cesty, kde je parkoviště a začátek stezky. Pak už je to k chatě jen 5 minut.

Je 14:30 a jsem v Bealey Hut. Klasická malá chatka s šesti lůžky – 3 palandy. Dokonce je tu teplo, ale to se změní. Podle Intentions Book tu D+L byli teprve před hodinou. To je ten déšť musel zastihnout při stoupání. Jenže tam dál po cestě je asi jen takový bivak a pak stará chata s hliněnou podlahou. Původně jsme všichni chtěli jít až na Hamilton Hut, která je prý luxusní. Ale to je tak 6 hodin chůze, to by se v tom dešti asi nechtělo nikomu.

Furt prší a asi dlouho bude, zůstanu tu. Vařím si čaj. Čtu si. Pak přichází týpek. Že se šel od parkoviště podívat, jestli je tu plno. Prý v autě na něj čeká přítelkyně. Že je lovec. A šel by lovit tady nad chatu do hor. Jenže na lov potřebuje jasno a lovit musí ráno (nebo večer, ale to je horší). Jenže ráno asi ještě jasno nebude. Takže prý asi pojedou zpět do Arthurs Passu na noc.

Je půl šesté a pořád prší. Asi budu tak nějak polehávat. Víc spánku mi jen prospěje.

Nakonec to dopadlo trochu jinak. Prve se vrátil lovec s přítelkyní. Že tu teda přespí. Pak dorazil Luke. Přišel v dešti, že zrovna dostopoval z města. Tak jsme kecali a o půl deváté se pomalu všichni chystali ke spaní. (Lovec chtěl vstávat v 5.)

A vtom se ve dveřích zjevil pár Kiwi turistů.  Takže jsem jim musel uvolnit postel, na které jsem měl věci. Bude tu dnes tedy plno. Moc mě nepotešili. Všichni jsme šli spát a oni seděli u stolu a četli si a u toho vyloupávali pistácie. Nakonec šli spát taky. V noci mě ještě vzbudil ten borec, protože hrozně chrápal. Jo a navíc se ani nechystali jít tou stezkou, co vede od chaty. Že prý se chystají jinam, akorát se sem přijeli vyspat. A ráno samozřejmě nevstávali jako my, takže jsme se museli snažit být potichu a balit se venku. No, co naděláš.