Začnu trochu zeširoka. Byl jsem jednou na skok v Hongkongu, pak 2x na Tchaj-wanu a hrozně se mi tam líbilo, ale Pevninská Čína mě nikdy moc nelákala. Režim, cenzura, blokovaný internet, znečištění ovzduší, moc lidí a tak. Když si minulý rok jeden kolega-Kanaďan udělal výlet na Nový Zéland, kdy si část doby užíval dovolené a po týdnu pak pracoval v Austrálii a v Číně s místními kolegy, napadlo mě, že bych někdy mohl něco takového taky udělat.
Takže když se objevila levná letenka do Pekingu, koupil jsem ji s tím, že tam pojedu pracovat s místním kolegou, se kterým v práci řeším hodně věcí, a taky to bude trochu vzdělávací výlet – význam Číny ve světě roste a je dobrý vidět to na vlastní oči, aby si člověk mohl udělat lepší obrázek. Brzo se ale na výlet přidal Jirka a přesvědčil mě, že by to byla přece jen škoda, jet takovou dálku a pak tam pouze pracovat. Zařídil jsem si tedy neplacené volno a začali jsme vymýšlet program. Našel jsem si perfektní popis 3denního výletu po Čínské zdi včetně souboru gpx (zde), takže to byla moje hlavní priorita. Jirka se zase hrozně chtěl podívat na pohoří Wu-tang (anglicky Wudang), kde se nachází řada taoistických chrámů. Tolik k úvodu.

Pondělí 10. 11. 2014

Náš let z Prahy byl v 15:50 a usoudili jsme, že raději pojedeme vlakem z Brna už 9:39, což bylo dobré rozhodnutí – na začátku měl zpoždění 10 minut a v Praze už 40 minut, takže i když jsme se fakt snažili doběhnout na Airport Express ve 13:00, viděli jsme akorát, jak se autobus právě rozjíždí. Jeli jsme tedy metrem na Dejvickou a autobusem 119. Na letišti šlo všechno jako po másle a za chvíli už jsme seděli v letištním salónku společnosti MasterCard (oba máme díky kreditce Citi Life vstup zdarma). Čekal jsem, že tam bude víc teplých jídel, než jen polívka, ale i tak to bylo dobrý a čekání nám uběhlo rychle.

S mírným zpožděním jsme po 16. hodině odstartovali v Boeingu 777 směrem do Dubaje.

Úterý 11. 11. 2014

První noc našeho výletu byla velice krátká – v Dubaji jsme přistáli asi v 1 hodinu ráno místního času, ale český čas byl teprve 10 večer, takže bylo ještě moc brzo na spánek. Když jsme ve 3:35 vzlítali směrem do Pekingu (Airbus A380 – pro mě poprvé, je to mega kolos), byl už akorát čas jít spát, jenže to bych zase změškal snídani, která se záhy podávala, a to si přece nemůžu nechat ujít. Nicméně těch pár hodin spánku mezi snídaní a obědem, který se podával před přistáním, stačilo na to, že jsme nějak přežili až do večera a hned druhý den ráno jsme mohli vyrazit na Čínskou zeď. Ale ještě k dubajskému letišti: Všechno je tam šíleně megalomanský, což by tolik nevadilo. Problém je v tom, že než člověk po přistání vstoupí nohou do terminálu, letadlo prve pojíždí asi 10 minut po letišti a pak dalších 15 minut trvá, než autobus konečně doveze pasažéry k terminálu (skutečně to bylo takto dlouho, dokonce to hlásili).

V Pekingu jsme přistáli kolem 3. odpoledne a když jsme vylezli ven z letiště, asi nejvíc nás zaujala modrá obloha a krásné oranžové zapadající slunce. Později jsme se dozvěděli, že jsme měli velký štěstí, protože se v Pekingu ten týden konala konference APEC (Asia Pacific Economic Cooperation) a aby zapůsobili na hosty, tak Číňani dočasně zavřeli asi 10 tisíc fabrik, dalších X tisíc výrazně omezilo provoz a taky provoz aut ve městě se omezil (směly jezdit jen auta se sudýma/lichýma značkama nebo tak něco). Na Internetu se objevil novej termín:

“APEC blue,” used to refer to something that is beautiful or enticing, but also fleeting. As in, “He’s not that into you, it’s just APEC blue.” Zdroj.

Na letišti jsme nasedli na Airport Express (vlak) a za půl hodiny už jsme byli na stanici Dongzhimen, odkud to bylo asi 30 minut pěšky do našeho hostelu (mohli jsme jet metrem, ale pro lepší zorientování jsme šli pěšky). Když jsme tam asi v 6 konečně dorazili (Dragon King Hostel), na recepci nám řekli, že prý tam čeká náš kamarád – byl to náš kolega, který v Pekingu pracuje. Už tam na nás čekal asi 3 hodiny. Bylo to milé překvapení – před odjezdem jsem mu pouze napsal na Skype, kdy přilítáme a kde budem spát a odpovědi už jsem se nedočkal.

Jen jsme si odložili věci a šli jsme společně na večeři do nedaleké restaurace, kam jsme dojeli taxíkem (stál 15 juanů – zhruba 60 kč). Bylo to tradiční čínská restaurace, kde si člověk objedná spoustu pokrmů, které se dají doprostřed na stůl a člověk si pak postupně bere od každého něco. Jídlo bylo dobrý. Nejvíc mě ale zaujalo, co měli všichni číšníci za vychytávku – takovej plexisklovej chránič na bradě, kterej jim bránil plivat do jídla. To mi přišlo dost vtipný.

Trochu jsem měl strach, aby to tam nebylo příliš drahý, ale nakonec to celkem ušlo – za 3 lidi jsme platili 270 juanů (kolem 1000 Kč).

Jinak co se týče cen v Pekingu, tak bych řekl, že je to podobný jak u nás, spíš trochu nižší ceny. Člověk se většinou nají tak za 50 juanů (200 Kč), v pouličním stánku i o dost levněji. Co je super levný, je metro – stojí 2 juany (8 Kč). Když člověk má nabíjecí kartu, tak je to ještě o dost levnější (my jsme neměli).

Po cestě zpět do hostelu jsme si ještě nakoupili nějakou vodu a trochu jídla (většinu jsme si nakoupili už v ČR) na náš výlet na Čínskou zeď a mohli jsme jít pomalu spát.

Středa 12. 11. 2014

Vstávali jsme asi v 6:10 a v 7:20 už jsme seděli v expresním autobuse 916, který jel ze stanice Dongzhimen do města Huairou, asi 50 km na sever od Pekingu, kde jsme potřebovali přesednout na další autobus směrem k části Čínské zdi zvané Huanghuacheng, kde jsme chtěli začít náš výlet. V Huairou se nás naháněči snažili nalákat na taxi. Jednoho jsem se zeptal za kolik. Prý 160. Vysmál jsem se mu a za chvíli jsme už seděli v lokálním autobuse za 8 juanů.

Začátek výletu: Prve se muselo vylézt zleva podél zdi až nahoru, pak trochu dolů a pak po žebříku konečně na zeď.

Zhruba v 10 ráno jsme konečně byli na startu – u Čínské zdi, která v tomto místě byla opravená, ale nebyla přístupná veřejnosti – jako na mnoha dalších místech tu byla cedule, že zeď není otevřená veřejnosti a že kdo to poruší, ponese následky! Byla kosa a hrozně fučelo. No ale co už jsme mohli dělat – vyrazili jsme. Prve po úzké hrázi přehrady, pak přelézt branku a už jsme šplhali podél zdi do strmého kopce. Začátek nebyl zrovna jednoduchý. Po chvíli jsme došli k železnému žebříku, kterým jsme vylezli na zeď.

Tady dole z té vesničky jsme vyrazili:

Tady jsme šli zkratkou, abychom nemuseli zbytečně nahoru a pak dolů – byla to asi největší zkratka za celé 3 dny:

První úsek na zdi byl docela snadný – dlažba byla zánovní a šlo se dobře. Pak to začalo být trochu zpustlejší a po zdi vedla cestička, zbytek byl zarostlý. Po další chvíli se objevilo první trochu obtížné místo – prudké (skoro kolmé) stoupání prve po skalkách či velkých balvanech (zeď byla sesypaná) a pak kolmo nahoru po zdi – to už nebylo jen tak a člověk musel být opatrný. Navíc ten první den hodně foukalo, kdykoli se člověk ocitl na rovné zdi, tak měl strach, aby ho to neodfouklo – poryvy byly fakt silné.

První větší překážka:

Mimochodem, v těchto místech jsme potkali 2 místní (zřejmě otec a syn), kteří se šli taky trochu projít po zdi, ale nechystali se tu spát.

Pokračoval jsem dál, kde to bylo čím dál víc zarostlejší, až se postupně zeď proměnila v malinkou zídku uprostřed lesa. Výhoda byla, že tu míň foukalo. Tak ve 13:30 jsem se zastavil a počkal na Jirku. Ten přišel za hodinu bez batohu s tím, že ho má o 100 m výš (zrovna to tu klesalo) a že to otáčí – že je to na něj moc zarostlý a s jeho výškou a velikostí batohu je příliš náročný se tím prodírat. Takže tady jsme se rozloučili, dal mi ještě litr vody navíc (takže jsem měl 4,5 l vody a batoh tak vážil k 15 kg) a dál jsem pokračoval sám.

V tomto úseku byla zeď nejmíň zřetelná z celého výletu:

Tady zase byla docela nově opravená cesta, ale skutečnou Čínskou zeď to moc nepřipomínalo (ale byla to ona):

Pokud se nepletu, tak v té věži napravo na tmavým kopci jsem spal:

Měl jsem co dělat, abych za další 3 hodiny dorazil do věže, kde jsem se rozhodl přenocovat. Bylo to zhruba v 17:30 a už se začínalo stmívat. Samozřejmě jsem mohl zastavit i dřív, ale snažil jsem se dojít aspoň tak daleko, jak to bylo v popisu výletu, který jsem kopíroval – abych to za ty 3 dny stihl.

Jen stručně k plánu. Postupoval jsem podle tohoto popisu: http://www.jakubtomasek.cz/en/blog/climbing-great-wall-of-china-from-huanghuacheng-to-mutianyu/

V číslech: 3 dny, 38 km, 4217 m stoupání a 4134 m klesání.

Výškový profil (zdroj):

Jak je vidět, bylo to pořád nahoru a dolů.

A tady je mapka (zdroj):

Čtvrtek 13. 11. 2014

Moje první nocležiště. Soudě podle krystalků ledu zespodu mého spacáku bylo v noci lehce pod nulou.

Rozednívat se začlo kolem 7., v 7:20 jsem vstal a 8:10 už jsem kráčel kupředu. Prve kousek nahoru a pak dolů až na silnici, kde bylo asi 20 vesničanů, kteří tam něco pleli u cesty – úplně jsem to nepochopil, takhle na podzim. Skoro mi to přišlo, jestli to nebyly nějaký veřejně prospěšný práce.

Klesání k silnici na začátku druhého dne:

Těchto cedulí jsem po cestě viděl docela dost:

Místní pracanti zevlujou:

Silnice byla nová a vedla do vesnice, kam jsem pokračoval – přes silnici na druhé straně prudce stoupala skála (a na ní pokračování zdi) a tam se moc nedalo vylézt, takže se to obešlo zleva přes vesnici a pak trochu naokolo. Tento den byl výživnej, bylo to pořád nahoru a dolů a cesta byla místy dost obtížná – byl jsem rád, že mám s sebou lano. Několikrát totiž bylo potřeba někde slézt 4-5 m po zdi (nebo naopak vylézt nahoru), a tak jsem si prve spustil batoh a pak to slezl nalehko. Aspoň už nefoukalo a bylo relativně teplo, takže jsem šel v tričku.

Když jsem konečně došel do věže, kde jsem se rozhodl přespat, už se zase stmívalo – bylo opět asi 17:30. Takže jsem byl na nohou přes 9 hodin, z toho tak 30 minut byly pauzy. Ale měl jsem radost, že se držím plánu a že by se mi snad další den mohlo podařit dojít do cíle. Za celý den jsem na zdi nikoho nepotkal, pouze vesničany dole na silnici, když jsem po ní chvíli šel.

Pátek 14. 11. 2014

Noc byla o poznání teplejší než ta předchozí. Vstal jsem v 7 a v 7:40 jsem vyrazil.

Jedna z překážek – docela ty cihly držely 🙂

Někdy kolem 11:30 jsem dorazil do oblasti zvané Jiankou – je to část, která sice oficiálně není otevřená veřejnosti, ale chodí sem docela dost lidí, kteří chcou vidět, jak vypadá neopravená část zdi. Z pohledu mojeho výletu to byla trochu snadnější část, protože je tam takovej rovnější úsek. Začal jsem potkávat lidi. První byly 2 Američanky v teniskách, který říkaly, že maj stejnej cíl jako já – zrekonstruovaná a placená část Mutianyu. A že prý když na ně počkám, tak mě svezou do Pekingu – mají tam auto. V tu chvíli jsem netušil, že mě čeká ještě hodně náročnej úsek. Podle mě to ty holky nikdy nemohly za světla dojít. O kus dál jsem potkal 2 lidi s místním průvodcem a ten se tvářil dost rozpačitě, když jsem mu říkal, kam chci dojít. Prý že kdyžtak můžu ještě jednu noc někde přespat. To mě vždycky baví, tihle lidi, kteří si myslí, že ví, jestli někam můžu či nemůžu dojít. (Jo, právě jsem udělal to samý s těma Američankama, ale to je něco jinýho!!)

Zbývalo posledních pár hodin pořádné dřiny – musel jsem vylézt na tu věž v dálce nahoře vpravo. Odtud už to bylo v pohodě.

Pár hodin to sice ještě bylo a poslední úsek byl fakt dost obtížnej (vedlo to na takovou špičatou skálu a zeď byla místy hodně sesypaná), ale asi ve 2 už jsem byl na rovným úseku kousek před otevřenou placenou částí a krátce po 15. hodině jsem už byl dole u vstupu, kde jezdila nahoru lanovka a odkud jezdil autobus.

Opravený úsek Mutianyu:

Dole u kyvadlového autobusu jsem potkal partu Izraelců a když jsme nastoupili, tak jeden prý že to mám těžkej batoh a že proč ho táhnu, že jsem si ho mohl nechat v hotelu v úschovně. Ehm, tak určitě.

Cesta do Pekingu byla nakonec docela dlouhá a do hostelu jsem se dostal asi v 7 večer. Jirka čekal na pokoji a už se těšil na večeři. Já taky. Zašli jsme do nějaké náhodně restaurace na hlavní ulici. Bylo to dobrý, ale bylo toho šíleně moc. Mimochodem, Jirka chtěl vegetariánskou stravu a s tím byl trochu problém – Číňani mají hodně rádi maso. Nějaký vege pokrmy sice vždycky maj, ale spíš je to myšlený jako doplněk k jinýmu masovýmu pokrmu.

Závěr

Během těch několika dní, co jsem chodil po Čínské zdi, tak jsem musel obdivovat Číňany, že něco takovýho mohli postavit. A to jsem ušel pouze asi 30 km – celkem to mělo asi 20 tisíc km. Akorát je otázka, jestli ta zeď splnila svůj obrannej účel, jestli to fungovalo. V Lonely Planet píšou, že spíš ne. Někde jinde jsem se dočetl, že sice nebylo těžký Čínskou zeď překonat, ale Čínani měli na zdi 10 tisíc vojáků, kteří si mohli rychle předávat zprávy, a tudíž mohli snadno detekovat případnej útok a upozornit ostatní. Taky se mi moc nezdálo, že by ty rujny, po kterých jsem chodil, byly skutečně z té původní zdi. To je otázka. Z té úplně původní asi ne – to bylo před naším letopočtem. Ale z doby dynastie Ming (1368–1644) už to být mohlo – ti už prý měli pálené cihly.

Musím říct, že mi to přišlo dost náročný a měl jsem radost, když jsem byl konečně v cíli. Nedokážu si představit, jak někdo může přejít po Čínské zdi třeba 1000 km (jsou takoví). Když jsem došel k té poslední (placené) části, tak se mě paní, u které jsem si koupil Coca Colu, ptala, odkud jdu. Když jsem jí řekl, že jdu 3 dny z Huanghuachengu, tak mi gratulovala a říkala, že se to normálně chodí za 5 dní. Ani se nedivím, byla to štreka. A já jsem byl spokojenej a po zbytek výletu už jsem neměl žádný ambice.

Konec první poloviny vyprávění z Číny.