Snídaně je domluvená na 7:15, takže asi 6:30 vstávám. Bohužel jsem se moc nevyspal. Možná to bylo z části tím, že už jsem byl až příliš unavenej. 

Winnebachseehütte v 8 ráno

Snídám a balím. Platím a ptám se, jestli by nešlo jít alternativní cestou přes ledovec. Borec říká, že jsou tam trhliny a je to nebezpečné. Tak ne, no. Loučím se s ostatníma a vyrážím do údolí do vesnice Gries. Vlastně do té vesnice nevkročím – v asi 1600 m odbočím do dalšího údolí. Teče tu řeka Fischbach. Je to trochu nuda, protože tu je štěrková cesta. 

Za zatáčkou už je chata

Konečně přicházím k chatě Amberger Hütte (2100 m). Trvalo to 2 hodiny. Tady chvilku studuju mapu, doplňuju vodu a pokračuju dál. 

Prve jde cesta skoro bez stoupání údolím a pak odbočím doprava a začne stoupání. První úsek je dost strmý, ale pak už je to lepší. Začínají šutry, ale stezka se jim šikovně vyhýbá a dokud to jde, tak jde zeleným terénem. 

Pak začne poslední úsek – „nová“ stezka, která obchází ledovec zprava. Je to dost náročné. Značek je dost, ale cesta v podstatě žádná a člověk musí šplhat po obřích kamenech. Posledních pár desítek metrů je tu udělaný travers po skalní stěně – lano a stupy. 

Asi jsem měl raději normálně přejít přes ledovec

Než jít tady po těch stupech

Pohled zpět

Objevím se konečně v sedle Atterkarjoch (2976 m) a žiju v domnění, že teď už to bude pohoda. Omyl. Prve je potřeba kousek popojít po ostrém hřebínku. Ale to je teprv začátek. Následuje brutálně strmé klesání. Tady by uklouznutí bylo hodně drahé. Cestička je uzoučká, pod ní stovky metrů potenciálního pádu. Nedovedu si představit toto jít za mokra. 

Šilená cesta dolů

Za chvíli už je to lepší. Teď už je to klasický sestup do údolí jako obvykle. Po další chvíli se klesání skoro zastaví a je tu krásná plošina. Teče tu křišťálově čistý potok. Potkávám nahý pár, co se tu koupe. 

Z toho sedla jsem přišel

Uvažuju, že se taky zastavím. Ale rozhodnu se pokračovat, že třeba níž. To byla chyba, dál už nebylo kde. Jak se krajina zlomí a začne prudké klesání, tak už je potok pryč. 

Dojdu až úplně dolů k řece a najednou je tu výška 1400 m. Následuje spíše otravná část – samej asfalt v civilizaci. Za chvíli dojdu do Söldenu a pak je to ještě asi hodinu do Zwieselsteinu. 

Všichni tu sklízejí seno

Zjišťuju, že je tu dokonce chata DAV. Jdu k ní. Je zavřená. Sedí u ní borec a říká, že otvírají v 5, to je za půl hodiny. Ok, počkám. Mezitím přijde další chodec, kterého jsem před chvílí předběhl. 

Když přijede paní, co to má na starosti a otevře, oba se jdou podívat dovnitř. Ten chodec říká, že je to takový temný a moc se mu to nelíbí. Kouknu se a dávám mu za pravdu. V chatě má být život. 

Ubytuju se tedy naproti v hotýlku. Sprcha, oprat triko a hurá na zahrádku dát si pivo. K vedlejšímu stolu si sednou ti naháči od potoka ve výšce 2500 m – Saskia a Eike. Tak se bavíme. Jdou taky L1. A jak tu tak sedím, tak vidím, že k turistické chatě chodí další a další lidi. Tak možná by to nakonec bylo fajn. 

Jdu spát tentokrát už před desátou. 

Technické okénko:

Garmin Fenix 5s – jedna věc je trochu nedomyšlená. Hodinky nejde synchronizovat s mobilní aplikací, když zrovna probíhá aktivita (ani pokud ji pozastavím). Zároveň nejde synchronizovat, pokud mobil není on-line (aplikace ihned posílá synchronizovaná data na server a jinak to nejde). Takže jediná možnost, jak synchronizovat aktivity na mém výletě, je každý den v cílové destinaci. Pokud tam není mobilní signál, tak mám smůlu. A ještě jedna věc. Zjistil jsem, že když stojím, tak na hodinkách často naskakuje vzdálenost. Když se podívám na mapu, tak vidím, ze to dělá takový čmáranice kolem mojí polohy. Myslím, že doma to nedělalo. Asi to bude tím, že tady uprostřed hor je horší příjem GPS, takže ta poloha kolísá. Musím na to tedy dávat pozor a pauzovat (a pak nezapomenout odpauzovat). 

32 km, stoupání 1500 m, klesání 2400 m. Celkem 132 km, stoupání 8600 m, klesání 7881 m.