Pátek 27. prosince – den 4

Vstáváme někdy po šesté. Balíme se a pak jdeme s klukama na snídani zpět do kavárny na křižovatce Shizafon. Trochu nás zklamou, protože nám neudělají palačinky ani nic podobného – v pátek nemají kuchaře a tak dostáváme jen sendviče.

Pak se s klukama loučím a stopuju dál na sever – chci přeskočit asi 25km úsek, který vede více méně podél silnice. Docela to trvá, ale nakonec mi někdo zastaví.

Je 9:40 a konečně začínám šlapat. Start je trochu vtipný. Je tu takový betonový kvádr a na něm je napsáno: Danger!!! Firing area, entrance forbidden. A vedle toho turistická značka. Ehm, ok.

Cesta není moc záživná. Je tu naprostá rovina. Jdu podél vyjeté cesty. Je to něco mezi pískem a kamenitou cestou. Někde se to propadá víc, někde míň, neustále hledám, kde to půjde nejlíp. V dálce po stranách jsou kopečky, pak se dostanu do trochu užšího místa, kde mám kolem sebe skalky, pak se to zase otevře a nakonec zase zúží.

Po asi 10 km se konečně dostávám k prvnímu ze dvou dnešních kaňonů.

Čím dál víc se to zúžuje, až je z toho úzká průrva jen pár metrů široká. Občas jsou ve skále kramle nebo nějaký ten žebřík.

A pak se dostanu k místu, na které mě upozornili včerejší spolunocležníci. Je tu jezírko, které se musí přeplavat. Je to sotva pár metrů, ale nedá se tomu vyhnout, leda že by člověk obešel celý kaňon, ale to by byla škoda – je to tu moc hezké.

Prve hodím boty na druhou stranu. Jednou botou se strefuju na suchou půdu, druhá bota končí ve vodě, oops. Naštěstí plave. Vysleču se donaha a jdu na to, snad nikdo nepůjde z druhé strany. Batoh se snažím držet pokud možno nad vodou, ale moc to nejde a v podstatě se skoro celý ponoří. Ale trvá to sotva pár vteřin a jsem na druhé straně. Voda nebyla ani moc studená, ale byla trochu bahnitá a nechutná. Kontroluju věci – zdá se, že věci uvnitř batohu jsou suché, super. Akorát ta jedna bota je promočená. Nevadí, oblíkám se a pokračuju dál.

Ještě chvíli procházím kaňonem, ale po chvíli se začne otevírat a mě stezka vede strmě vzhůru a najednou jsem na otevřeném prostranství.

Kaňon měl sotva půl kilometru. Pokračuju dál, je to tu mírně zvlněné, jsou tu nějaké polňačky a potkám skupinu offroadů, kteří tu mají výlet.

Po zhruba hodině chůze od kaňonu se ocitám na hraně dalšího kaňonu.

Teď jen prudce sejít dolů. Je to bomba, tento terén se mi moc líbí.

Opět je tu jedno jezírko, ale tentokrát prý není moc hluboké, takže by šlo přebrodit. Ale naštěstí je tu natažený provaz, po kterém se mi podaří přeručkovat suchou nohou. Na druhé straně jsou nějaké děti a když přelezu, tak se mě pak pokouší napodobit a taky ručkovat, ale moc jim to nejde 🙂

Pokračuju kaňonem, potkávám nějaké lidi a za chvilku jsem venku, kde je polňačka a jsou tu nějaká auta. Opět to bylo sotva 500 m. Jak jdu po polňačce ven směrem k silnici, tak zase přijíždí ta skupina offroadů.

Jdu dál a okolí kolem mě je sice zajímavé, ale tím, že jdu po rovné polňačce, tak je to trochu ubíjející.

Když takto jdu asi hodinu a půl a ještě mi zbývá pěkných pár km k silnici, tak mi zastaví auto z té velké skupiny. Je to žena a má vzadu malé dítě. Mám vnitřní dilema, ti lidi s offroadama mě prudí, ale tahle ženská mi zastavila a nabídla svezení, což je fajn. Hmm, možná nejsou tak špatní.

Původně jsem myslel, že se svezu jen na silnici a tam mě vyhodí a já ještě dostopuju pár km na sever do městečka, kde je k dispozici srub, kde můžou chodci zdarma spát. Ale ona jela tím směrem, takže mě hodila až na začátek městečka, bomba! Městečko se jmenuje Zukim. Nakupuju na benzínce, protože v pátek odpoledne by nikde jinde stejně neměli otevřeno. Takže je to opět trochu předražené, ale co nadělám.

Jdu asi 15 minut k takovému středisku, kde se dá ubytovat v bungalovech. Je tu cedule, která mě nasměruje k tomu srubu. Dojdu tam, otevřu a uvnitř jsou 2 borci. Ptám se jich, jestli bych se neměl někde ohlásit. Borci říkají, že stačí, že jsem dorazil a není nutné nic řešit.

Funguje to tu tak, že člověk má předem zavolat správci toho areálu a říct, že přijde. Já nemám místní sim, takže jsem ráno požádal toho borce, co jsme spolu snídali, aby tam zavolal. Hned ráno to nikdo nebral, ale slíbil mi, že tam zavolá později, tak snad to proběhlo. Každopádně ve srubu je 5 postelí a my jsme tu 3. Kluci jdou taky Shvil, od severu k jihu. Jsou tu prý už od dopoledne, takže stihli nakoupit v místním bio obchůdku. Prý budou vařit večeři a jestli si dám taky. Rozhodně! A koupili i víno. Hmm a já nemám absolutně nic, čím bych přispěl. Tak se rozhoduju jít zpět 1,5 km na benzínku a koupím aspoň lahev vína.

Večeře je super. Je to takové risotto, k tomu guacamole a takovej měkkej pletenec, trochu jak vánočka. Popíjíme víno a u toho povídáme. Tohle mi přijde asi nejzajímavější aspekt tohoto výletu – že jsou tu všichni družní a hned se dají s každým do řeči. Celkově mi přijde, že Izraelci dost drží při sobě a je to jedna velká komunita. Došlo i na problematiku osad v Západním břehu atd.

Jdeme spát asi docela pozdě.

27 km, stoupání 393 m, klesání 518 m. Celkem 125 km.

Sobota 28. prosince – den 5

V noci se tu něco hýbalo, říkal jsem si, jestli tu máme myši nebo co. Nebyly to myši, byla to kočka! Ráno byla uvelebená na palandě nade mnou. Už nevím co, ale něco mi snědla. Snídám, balím a v 8 vyrážím.

Od srubu je to pár km, než se napojím zase na stezku. Je to cesta po polňačce v takové široké, mírně zvlněné planině. Po cestě potkám pár cyklistů. A taky občas projede nějaký offroad. Na kole by to bylo asi lepší. Na pěší túru se tu mění až příliš pomalu. Je to trochu ubíjející.

Pořád jdu paralelně s hlavní silnicí, která je o pár km vedle na východ. Celou dobu přemýšlím o tom, jestli jsem neudělal chybu, že jsem nezůstal ještě jeden den v tom super srubu. Byla tam i krásná terasa s posezením. Co lepšího si na dovolené přát, než být na takovém místě a relaxovat.

Takže když dojdu na úroveň další vesnice, kde je to docela blízko zpět na silnici a kde stezka zahýbá prudce doleva na západ dál od civilizace, rozhoduju se dojít na silnici a dostopovat zpět do Zukimu! Ušel jsem přesně 20 km. Ve 12 začínám stopovat a ve 12:30 už jsem zpět ve srubu! Kluci tam pořád jsou.

Je sobota, takže je všechno pořád zavřené. Ale já mám jídla nakoupeného až až, takže tím líp. Odpoledne vegetuju, čtu, odpočívám. Spát jdeme mezi 9. a 10.

20 km, stoupání 171 m, klesání 234 m. Celkem 145 km.

Neděle 29. prosince – den 6

Vstávám, rychle balím a před sedmou už stojím na zastávce na silnici. Snažím se dostopovat zpět tam, kde jsem včera skončil, ale nakonec mi nikdo nestaví a čekám až do 7:45, kdy jede autobus.

Vystoupím v Sapiru a v 8 začínám šlapat. Projdu vesnicí a napojím se zpět na stezku. Tady dávám pauzu na snídani. Mezitím kolem mě projde skupinka turistů. Pár km odsud začíná obří kráter, což je jedna z největších atrakcí v jižním Izraeli. Můj plán je dojít do kempu, který je pár km mimo trail a kde by měla být voda. Čekám, že to bude asi okolo 30 km a beru jen 2 l vody. Ukáže se, že to bude (jako obvykle) trochu dál a s vodou tedy budu muset dost šetřit.

Cesta je od začátku velice členitá a zajímavá. Baví mě to. Je to jeden z nejlepších úseků, co jsem tu zažil. Různě se to zúžuje a pak zase zešiřuje, vede to nahoru a pak zase dolů. No prostě super. Asi v 11:15 potkám španělského chodce, co má taky ultralight vybavení – je asi první takový.

Asi ve 3 se dostanu na takový super hřeben, kde je krásný výhled široko daleko do okolí, hlavně na kráter. Slunko už začíná být docela nízko, je to fakt krásný pohled.

Pokračuju dál, seběhnu z hřebenu dolů a jsem v údolí. Tady potkám rangera v jakémsi vozítku. Ptá se mě, kde budu spát. Je potřeba to tady hlídat, aby někoho náhodou nenapadlo spát v poušti jen tak mimo kemp!!

Odbočuju z údolí směrem ke kempu. Už jsem docela unavený, ale ještě musím trochu do kopce a pak přes takové vlnky. Do kempu dojdu v 16:30.

Je tu voda, což je super. To je priorita. A pak koukám, kde bych se teda ubytoval. Je tu už šíleně moc dětí. To mě fakt netěší, rád bych klid. Tak si říkám, že se teda vrátím kousek zpět, odkud jsem přišel, a přespím v poušti. Jenže na mě začne volat nějaká ženská, zřejmě jedna z vedoucích, co je tu s dětmi. Říká mi, že kam jdu. Že v poušti spát nemůžu. Že včera odtama někdo přišel po tmě (ani chodit po poušti po tmě se nesmí) a dostal pokutu už nevím kolik, třeba 5k Kč! Ach jo. Tak se otočím a jdu zpět. Zakempuju v jednom přístřešku. Jenže pak přijedou další autobusy a kolem mě se to zaplní. Tak se jdu zeptat rangerů, kteří tu mají budku, jestli by nebylo nějaké místo trochu bokem, kde bych se mohl usadit. Prý mezi záchodky a štěrkovou cestou. OK, jdu tam. Bylo to vlastně nakonec docela dobré místo, záchodky byly relativně daleko. Ale děti dělaly rachot. Někdy kolem sedmé někdo začal mluvit na mikrofon hodně nahlas a trvalo to možná hodinu. Mezi 10. a 11. večer všichni zalehli.

40 km, stoupání 1410 m, klesání 915 m. Celkem 185 km

Pondělí 30. prosince – den 7

Někdy v 5 začla hrát hlasitá hudba – budíček. OMG. Balím, jím a vyrážím v 8. Jdu kolem zaparkovaných autobusů. Napočítal jsem jich 7! Děti už jsou v čudu.

Přemýšlím, kam dnes dojdu. Úplně prvotní plán byl dojít pokud možno až do Mitzpe Ramon. To by bylo možná 20 km. Taky se dnes už potřebuju přesunout zpět do Eilatu. Asi by se to dalo zvládnout, ale říkám si, že vlastně není důvod to tlačit na sílu. Takže se rozhoduju, že se jen vrátím zpět na stezku, pak dojdu na křížení se silnicí a odtud už budu stopovat.

Na stezku se napojím v 8:40 o kus dál, než jsem ji včera opustil a vidím, že je tu takové to nejobyčejnější kempoviště. Je tu jedno auto a stan. Kdybych to byl býval věděl, tak jsem sem došel ještě včera a přespal tu – v klidu, bez stovek dětí. No nic.

Na silnici to bylo jen něco přes 6 km. Začínám stopovat. Po chvíli mi zastaví borec, který jede do práce. Je to biolog a věnuje se kultivaci řas – že prý se z nich dá získat spoustu věcí, například hořčík, jestli se nepletu. Dozvěděl jsem se dost zajímavých věcí. Vyhazuje mě na křižovatce, kde se naše společná cesta končí. Tam mi pak staví takovej mladej hipík, který jel do svého kibucu. Pověděl mi něco o tom, jak to tam funguje. Vyhazuje mě na hlavní silnici, kde pak za chvíli jede autobus. Tím dojedu až do centra Eilatu.

Na poslední noc jsem si zamluvil v Eilatu hostel – Shelter Hostel. Jsem tam už před polednem. Ubytuju se a jdu se projít po městě. Holka na recepci mi doporučila pláž kousek od města, kde to má prý speciální atmostféru a bude se mi to líbit. Je docela vedro a cesta chvíli trvá. Ale je to opravdu příjemné místo. Takové trochu hippie. Přímo na oblázkové pláži jsou stolečky a posezení, o kus výš je bar. Dávám si pivo a čtu si. Pak se i vykoupu, jako skoro jediný.

Vrátím se zpět na hostel a večer se jdu ještě projít na hlavní promenádu u moře v okolí velkých hotelů. Je to tu šílený. Jsou tu různý atrakce jako na kolotočích, hraje tu hlasitá hudba, všude spousta lidí. Vydržel jsem pár minut a pak se vydal zpět.

6 km + chození po městě, dohromady 30500 kroků.

Úterý 31. prosince – den 8

Ráno snídám, balím a pak jdu pěšky na autobusové nádraží, odkud jezdí autobus na letiště. Cesta trvá asi půl hodiny. Na letišti jsem 1,5 hod před plánovaným odletem. Přestože jsem jako sólo mladý muž podezřelý a mám speciální důkladnou kontrolu, celá procedura až ke gatu trvá hodina, to jde.

Potkávám znovu českou rodinku, co jsem se s nima seznámil po cestě sem. Bavíme se a sdílíme zážitky. V letadle náhodou sedíme blízko od sebe, takže kecáme i během letu. Máme trochu zpoždění, takže nestíhám poslední dnešní žlutý autobus. Naštěstí jedou přes Brno a vezmou mě s sebou autem! Super! Jeden vlakem pár minut do Schwechatu, na parkovišti nasedáme do auta a pak už jedem dom. Po cestě se ještě stavíme v Albertu na Vídeňské, než ho v 6 zavřou. O půl sedmé jsem doma. Trochu se dám do pořádku a můžu vyrazit za kamarády na silvestrovskou párty!

Technické okénko

Jako obvykle jsem se snažil s sebou netahat příliš věcí. Dokonce jsem se vešel do limitu pro příruční zavazadlo, který je u Wizzairu dost přísný – 40 x 30 x 20 cm. Celý gear list je zde: https://lighterpack.com/r/0fav94

Nově jsem měl nafukovačku Therm-A-Rest NeoAir UberLite v délce Regular. Váží jen 256 g! Jsem s ní spokojen. Akorát teda je to moje první nesamonafukovací matrace plné délky a je fakt, že si člověk trochu mákne, než to nafoukne.

Na ochranu obsahu batohu před deštěm/vlhkostí jsem si pořídil Gossamer Gear Clear Pack Liner Bag (41 g). Dřív jsem používal pytle na odpadky a říkal jsem si, že toto bude lepší. Ale trochu mě zklamalo, že to moc nevydrželo a brzo se na tom udělaly nějaké díry.

Taky jsem si nově pořídil ledvinku High Tail Designs Fanny Pack (57 g). Moc se mi to líbí, ale zatím jsem si moc nezvykl to nosit. Ale ono je to fajn, i kdybych to měl většinu času nosit v batohu – aspoň mám kapsu, kam dát doklady a podobné věci. Dokonce se tam vejde i kindle, takže se to hodí i do letadla, aby člověk měl během letu důležité věci po ruce.

Trochu mě zklamala skládací lahev Platypus, která byla úplně nová a po pár dnech jsem ji někde prodřel a pak už trochu tekla. Musí na to být člověk fakt hodně opatrný.

Asi poslední, co zmíním, je powerbanka. Koupil jsem si novou – Anker PowerCore 10000 PD Redux (193 g). Oproti předchozí je trochu menší (předchozí byla 13000 mAh) a má USB-C výstup. Takže k tomu jsem koupil i nabíječku Anker PowerPort Atom PD 1 (63 g). Hlavní výhoda nové powerbanky je v tom, že umí rychlé nabíjení. Sice teda jen 17 W a nabíječka je 30 W, ale i tak je to pokrok a díky tomu by mělo jít nabít plnou kapacitu asi za 3 hod. U staré powerbanky to bylo víc než 5 hod. Nová nabíječka zároveň naplno využívá potenciálu mého mobilu – ten taky umí USB Power Delivery 17 W. Zatím jsem spokojený. Akorát je škoda, že zatím nikdo nedělá kabel, který by měl na jedné straně USB-C a na druhé USB-C plus Lightning, takže musím mít kabely 2.

Závěr

Jsem rád, že jsem si prošel úsek Israel National Trail, navíc podle dostupných informací asi jeden z nejhezčích. Ale musím teda říct, že zdaleka ne celé mě to bavilo. I na tom krátkém úseku bylo dost slabších míst. Například ten den, kdy jsem procházel dvěma kaňony, tak ty se mi moc líbily, ale prve jsem musel jít 10 km celkem nudným terénem, než jsem došel k prvnímu. Mezi prvním a druhým kaňonem to bylo celkem ok, ale od druhého už to bylo chodecky zase nic moc. Samozřejmě to je do značné míry mnou. Já mám prostě asi nejraději, když se jde neustále nahoru a dolů – proto mám tak rád alpy.

Naopak co se mi líbilo a co jsem si užil, byla družba s místníma chodcema. To tady funguje fakt perfektně. Je to samozřejmě i díky tomu, že tu většina lidí umí anglicky.

Říkám si, že se do Eilatu určitě ještě budu muset vrátit, minimálně protože jsem nedal moc tomu koupání a slyšel jsem pak od té rodinky, že si tam užili úplně skvělý šnorchlování. A samozřejmě taky doufám, že se jednou dostanu i víc na sever a podívám se na památky v Jeruzalémě a třeba si projdu i nějaký severní kousek Israel National Trail.