Když jsem se vrátil z výletu na Pisco (viz předchozí příspěvek), tak jsem si chtěl dát den nebo dva odpočinku a pak zase něco podniknout. Jenže to jsem netušil, že moje střevní potíže ještě nejsou u konce. Druhý odpočinkový den, tedy v pátek 24. května, ráno po snídani jsem byl hned 3x na záchodě. Na zbytek dne jsem si tedy naordinoval suché housky a černý čaj s cukrem.

Ve stejném dietním režimu jsem pokračoval i v sobotu a mezitím se vyklubal plán vylézt horu Vallunaraju. Myslel jsem, že Pisco je tak jediné, co se dá lehko vylézt sólově, ale prý že Vallunaraju je taky v pohodě. Navíc je docela blízko Huarazu a je z ní výhled na město. Během dne jsem se šel do jedné agentury poptat, jak se tam dostat. Je totiž potřeba se po takové polňačce dostat až skoro k jezeru Llaca. Nejezdí tam žádná pravidelná doprava. V agentuře jsem se dozvěděl, že tam další den zrovna posílají mikrobus pro skupinu, co tam je. Cesta tam a zpět stojí prý 160 Sol., takže prý za 60 můžu jet. Tak fajn. Je to hodně, ale co nadělám.

V sobotu večer mi Sam & Sam nabídli, jestli nechci na večeři a na pivo. Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli to mám risknout, ale nakonec jsem kývl. Šli jsme do poměrně nové restaurace Trivio, kde zrovna byl večer hamburgerů – společně s pivem za 15 Sol., no neber to! Bral jsem to. Když jsme byli u dezertu, tak zrovna kolem prošla Ally – vrátili se z treku v pohoří Cordillera Huayhuash a prý že zítra jdou (skupinka 4 lidí) na Vallunaraju. Já že já taky. Že prý byli v agentuře si domluvit dopravu (a taky zapůjčení vybavení) a že jim řekli, že už mají jednoho člověka a že se přidají k němu. To je náhodička.

Z restaurace jsme se ještě jeli podívat do pivovaru Sierra Andina. Je to kus za městem. Čekali jsme, že tam bude trochu jiná společnost než skupinka opilých Peruánců. Dali jsme si jedno pivo a jeli jsme zpět. Kluci šli ještě na pivo, ale já jsem jel už zpět do hostelu, protože v neděli v 9 jsem potřeboval být už v agentuře v centru města.

V neděli ráno jsem dobalil zbytek věcí a nasnídal se. Po snídani ze mě na záchodě opět všechno vypadlo, hmm, to teda nic moc… No nic, dám si jakejsi prášek a třeba to pomůže. V 9 jsem byl v agentuře. Předchozí den jsem zaplatil zálohu 30 Sol. Tím, že nás nakonec jede víc, tak nakonec už nic víc neplatím – ostatní platí každý 20 Sol., takže už tak jsem trochu přeplatil. Cesta na začátek stezky je dlouhá, hodně dlouhá. A hlavně hrbolatá. Je to fakt neskutečný, že po něčem takovým pravidelně jezdí mikrobusy i normální auta.

Ta skupinka, se kterou jedu, čítá 4 lidi. 3 Američani – Ally, Dan a John, a jedna Australanka – Belinda. Potkali se na treku Huayhuash, a tak se rozhodli pro další výlet spolu. Jak už jsem psal, vybavení si všechno vypůjčili – od bot, přes oblečení po vařič a stany. Jelikož přes tu agenturu na Vallunaraju zrovna někdo byl, tak se domluvili, že ta odcházející skupina nechá stany, spacáky a karimatky nahoře v táboře (base camp – moraine camp) a tím pádem to budou mít lehčí. Ale všechno budou muset snést po cestě zpět.

Někdy po poledni jsme tedy konečně začali stoupat od cesty (4200 m n. m.) do base campu (4900 m n. m.). Cesta to byla hodně strmá, ale o to rychleji jsme byli nahoře – asi o půl třetí. Na místě už bylo asi 5 nebo 6 stanů – vypadá to, že tohle bude masovější akce než Pisco, kde jsem byl sám. Začal jsem si stavět svůj přístřešek a pak jsem rozdělal vařič. Než jsem začal připravovat jídlo, začaly padat kroupy, které se později proměnily ve sníh. Dojedl jsem jídlo a zalezl do spacáku. Sněžilo 2 hodiny a nasněžilo 10-15 cm sněhu. Pod přístřeškem jsem musel každou chvíli sklepávat sníh. Když to skončilo, všichni vylezli ven a koukali na tu nádheru. Navíc přicházel západ slunce. Všichni fotili, co to šlo. Po setmění jsem si ještě udělal čaj a asi o půl 9. jsem zalehl. Budík na 2:30. Už jsem říkal, že nesnáším tohle noční vstávání?

Ve 2 ráno jsem kolem sebe slyšel ruch – většina skupin vstávala. Já jsem nakonec vstal až ve 3. Udělal jsem si snídani – ovesné vločky, sušené mléko, rozinky, arašídy – a ve 4:10 jsem vyrazil. K ledovci to mělo trvat půl hodiny. To se moc nepovedlo. Začal jsem jít po zřetelné stezce, ale tu jsem asi po 10 min ztratil. Pokračoval jsem tedy přímo vzhůru. Za normálních okolností by to asi šlo, jenže kvůli tomu sněžení předchozí den byl místy sníh a místy led. A tím pádem to ve strmějším terénu prostě dál nešlo. Vrátil jsem se tedy zpět do místa, kde jsem viděl stany – skoro zpátky do kempu. Půl hodina vtahu. Druhý pokus byl úspěšnější a v 5:10 jsem byl konečně u ledovce. Nazout mačky, vytáhnout cepín a o 10 minut později už jsem kráčel po sněhu.

Cesta po ledovci byla příjemná – začátek nebyl ani příliš strmý, ani příliš rovný. Asi v 6 hodin jsem dohnal spřátelenou skupinku a pokračoval jsem dál. Postupně začalo svítat a výhledy byly čím dál lepší. Blízko vrcholu bylo takové exponovanější místo – kvůli tomuto by asi dalo říct, že to bylo o trochu technicky obtížnější než Pisco. Ale nic zvláštního. Těsně pod vrcholem jsem ještě předehnal jednu skupinku a pak překonal závěrečný můstek. A hurá, je to tu! V 7:30 jsem byl na vrcholu. Průvodce skupinky, kterou jsem předběhl, mi ukázal všechny hory okolo a řekl něco o možném výstupu na Chopakalki.

Po půlhodině na vrcholu se ta skupinka, co jsem předběhl, vydala na sestup. Já jsem se rozhodl ještě další půlhodinu zůstat – bylo krásně, bezvětří a třeba do té doby dorazí moje spřátelená skupina. Jak jsem tam tak seděl, tak na mě začínal přicházet spánek – přece jen jsem toho moc nenaspal. No ale nějak jsem to překonal a v 8:35 jsem začal sestupovat. Dolů to šlo jako po másle. Akorát jsem měl trochu obavu z té exponované části, ale ukázalo se, že to není problém. Po chvíli jsem potkal spřátelenou skupinu, udělal jsem jim pár fotek, prohodili jsme pár slov a pak už jsem pokračoval dolů. Slunko krásně hřálo, takže jsem šel jen v triku a mikině.