Neděle 2. července 2023

Vstávám někdy po šesté a balím. Snídaně je v 6:30. Je celkem ok. Jogurt myslím není, džus ano.

Vyrážím v 7:16. V údolí se válí mraky. Nahoře je modrá obloha. Začínám stoupat k chatě San Marco, jde jsem chtěl spát původně. Podle značení to má být půl hodiny a překvapivě to není daleko od pravdy – jsem u chaty v 7:43. Před chatou je hlouček lidí, kteří se chystají vyrazit – je jich tak 15 a očividně je to jedna skupina. Mám pocit, že chata má celkem 20 míst. Tak to mi přijde trochu hloupý, že jedna skupina zabere skoro celou chatu. To bych zakázal, takový velký skupiny.

No nic, ani se nezastavuju a pokračuju dál. Stoupám dál až do sedla Forcella Grande (2255 m). Začal jsem dnes ve výšce asi 1570 m, tak to už mám skoro 700 m! Je 8:25. Je to tu hezké, okolo jsou mohutné skalní štíty.

Následuje takový mírný travers a pak stoupám ještě o pár set metrů výš, až dojdu k bivaku Slataper (2600 m). Je to pěkné místo. Je 9:21. Dávám uvnitř sváču.

Pokračuju dál. V 9:40 dojdu na okraj skály, jakoby do sedla. Tady to končí a pode mnou je sráz mnoho set metrů a výhled do údolí. Následuje via ferrata přímo po skalní stěně dolů. To bude teda něco! Později zjišťuju, že ferrata má supeň obtížnosti C. Jdu na to. Je to fakt úplně kolmá stěna. Jsou tu nějaké žebříky, to je ten lepší případ. Někde je jen lano ani žádné kramle, takže člověk se spouští a nohama hledá stupy. K těmto pasážím mám ambivalentní vztah. Na jedné straně se cítím nejistě a těším se, až zase budu mít pevnou půdu pod nohama. Ale zároveň je na tom něco přitažlivého a zpětně je to highlight dne.

Když slezu úvodní stěnu, tak se chvíli pohybuju v suťovisku a pak přejdu pod další skálu. Žebříkem se dostanu na římsu a teď následuje travers okolo skály. Je to opět zážitek. Potkávám prve dvojici s ferratovou výbavou a pak 3 borce, kteří zřejmě výbavu nemají. Hned se cítím trochu líp, že nejsem jediný.

Travers je opravdu dlouhý, ale ferrata po chvíli mizí a teď už je to jen cestička. V jednom úseku je hromada sněhu a škvíra mezi skálou a sněhem. Podaří se mi proplazit.

Na konec traverzu se dostanu v 10:47. Tady masiv končí a zatáčím za roh a pak slézám asi o 100 metrů níž. A postupně začíná klesání k jezeru Sorapiss. Je krásně modré. A ejhle, u jezera se to hemží lidmi. Těch lidí je moc! Tady bude někde blízko lanovka nebo silnice! Obejdu jezero a dojdu k chatě Vandelli. Je 11:47. Je tu na zahrádce spousta lidí a slyším i češtinu. Jen si skočím na záchod a pak se jdu zeptat do chaty, jestli chata, kde chci dnes skončit (Rifugio Monte Piana), je otevřená. Prý ano. Včera jsem se tam neúspěšně pokoušel 4x dovolat.

Trasa pokračuje od chaty směrem k silničnímu sedlu. Je to tak 5 km. Jenže je to ta stejná stezka, po které přišly ty stovky lidí a další jsou na cestě. To bych se z toho asi zbláznil, jít tudy hodinu. Koukám do mapy a zjišťuju, že to můžu vzít prodlužkou přes nějaké sedlo, za chvíli bude odbočka doleva. Tím si přidám asi 400 m stoupání k už tak nabitému dni, ale co se dá dělat.

Začínám tedy opět stoupat. I tady jsou lidi, ale je jich už zlomek oproti té hlavní cestě, takže je to ok. Začíná pršet. Uvažuju, jestli budu muset oblíct bundu. Dřív, než si to rozmyslím, tak naštěstí pršet přestane. Někde v půlce stoupání dávám konečně pauzu na svačinu. Už jsem to potřeboval.

Pak pokračuju dál. Jak se dostanu z kleče ven, tak je to tu hezké. Nakonec jsem rád, že jsem zvolil tuto variantu. V sedle jsem ve 13:06. Teď se co nejrychleji dostat dolů do silničního sedla. Začátek je dost strmý a pak se dostanu na krásnou mírnou štěrkovou cestu. Pár kilometrů si ají popoběhnu. V sedle Passo Tre Croci (1809 m) jsem ve 13:50. Tolik aut pohromadě jsem ještě v životě neviděl! Parkují úplně všude, kde se dá. Na parkovištích, podél silnice, všude. Opravdu tomu nerozumím, jak pro někoho může být atraktivní jet na takové místo a přidat se ke stovkám dalších lidí.

No nic, pokračuju kousek po silnici dolů a o 10 minut později odbočuju k výstupu do dalšího sedla. Po chvíli zjišťuju, že jsem na špatné straně řečiště, tak se dostanu do koryta a přelezu na druhou stranu. Teď už jsem na stezce. Je to hezká cestička lesem. Čeká mě opět asi 500 m stoupání. Vždycky je dobré si to rozkouskovat na několik menších úseků. V mapě vidím, že asi v polovině stoupání je místo s nápisem „guidepost“. Tak k tomu směřuju a říkám si, co to asi bude. Dojdu tam ve 14:34 a je to spíš „signpost“ – je tam prostě jen rozcestí a směrovka. Nevadí. Dávám sváču.

Tady už jsem opět z lesa ven a následuje travers suťoviskem. V sedle jsem v 15:22.

Teď budu klesat do dalšího silničního sedla. Je to celkem dobrá cesta, tak se snažím popobíhat, ať jsem tam rychleji. Po cestě potkávám pár skupinek. Dostávám se do kamenitého řečiště, tady je to trochu obtížnější terén, ale naštěstí to netrvá dlouho a pak pokračuje zase normální cestička.

V 16:02 jsem na silnici. Opět po ní budu klesat nějaký ten kilometr než se odpojím na dnešní poslední stoupání. Odbočku prve minu, ale naštěstí si zajdu max 100 metrů. Stezka je dost nevýrazná a občas jsou na ní spadlé stromy, které se musí obcházet. V 16:35 se dostanu na asfalt, který vede až nahoru k chatě, ale já jdu přímější cestou, která asfaltku křižuje. Už odpočítávám poslední metry.

V 17:05 jsem konečně u chaty. Ale chata je zavřená! Na dveřích je napsané, že otevírají v 10:30. Teď už určitě víc než 10:30! Moc do s tou cedulí nedomysleli. Klepu na okno. Okno se otevře a z kuchyně vykoukne chatař a jeho dcera. Ano, jsou zavření, mají otevřeno jen přes den na občerstvení. To je teda zrada. Prý můžu jít dolů k jezeru, které je odsud z vrchu vidět. Je to asi 40 minut. A tam zkusit štěstí v hotelu. To se mi moc nechce. Jednak je to mimo moji trasu a taky odsud vidím ty mraky aut tam dole. O kus nad chatou je kaple. Tak říkám, že co takhle že bych přespal v kapli? A borec že prý si, si, to by šlo. Kupuju od nich aspoň 1,5 l vody vydávám se ke kapli. To jsem dnes dopadl. Ale aspoň využiju věci na spaní, které mám s sebou – spacák, nafukovačku a žďárák (ten dám na zem).

Sedám si před kapli a řeším, co se zítřejším noclehem. Zítra mě totiž čeká poslední den na Alta Via 3, sejdu až do údolí do vesnice Villabassa. Jenže tam je ubytování drahé. Otázka je, co budu dělat dál. Buď budu pokračovat na stezce Pfunderer Hohenweg, která vede z Brunecku. Anebo už mi to stačilo a pojedu domů? Předpověď je pořád všelijaká, možná to bude nejlepší. Najdu relativně levné ubytování v hotelu v Brunecku a bookuju to. Z Villabassy tam jezdí vlak každých 30 minut a trvá to 30 minut. Tím pádem se můžu až později rozhodnout, co dál.

Začínají se sem valit mraky. Spát jdu kolem deváté.

31 km, stoupání 2980 m, klesání 2319 m. Celkem 277 km.