Sobota 1. července 2023

Vstávám v 6:15, chystám věci a v 6:30 jdu na snídani. Je celkem slušná. Jogurtu je velká porce. 

Počasí sice vypadá všelijak, ráno i chvíli mrholí a různě se převalují mraky, ale zkusím vylézt na Monte Pelmo (3172 m), horu, na kterou začíná stezka přímo u chaty. Je to 1200 m stoupání. U snídaně zjišťuju, že německý pár, co je tu taky ubytovaný, se tam chystá také. 

Vyrážím v 7:40. Chvíli jdu nahoru víceméně stejnou cestou, kudy jsem včera přišel ze sedla.

Pak odbočuju doleva a stoupám až ke skalám. Jsou tu na skále nějaké šipky a nápis attacca. Tady mám jako lézt? To bude asi nějaká lezecká cesta a ne ta normálka, ne? Ne, podle mapy to sedí, je to tu. Tak Ok, jdu na to. Je to jen takový malý výšvih, snad to nebude problém zase slézt dolů. 

Chvilku pokračuje celkem normalní cestička, ale pak to přijde – traverz ve skalní stěně na úzké římse. Je to fakt něco. A až na pár výjimek to není nijak zajištěné. Některá místa jsou trochu adrenalin. 

Když už to skoro končí, tak dojdu Němce od snídaně. Sděluju jim svoje překvapení, fakt jsem nevěděl, do čeho jdu. A ptám se, jestli to má být ještě horší. Prý ne. 

Následuje úsek standardně strmého suťoviska, to se celkem dá.

Akorát je čím dál víc zima. Oblíkám bundu. Pak i rukavice a fleesku. Tělo dobrý, ale prsty mrznou. Schovávám hůlky a dávám ruce do kapes. To zabírá. Mám znovu tepelný komfort. 

Následují takové skalní terasy. Každá úroveň má tak třeba metr nebo 2 na výšku. Je tu dost kamenných mužíků, takže je to Ok. 

Pak se dostanu na mírnější sklon a tady už je spousta sněhu, občas jdu po něm. Naštěstí to jde. 

Jsem ve výšce skoro 3000 m. Zbývá mi 200 m na vrchol. Kousek nade mnou začíná mrak. Nevypadá to, že by se to mělo odkrýt. A sice mi teď není zima, ale další oblečení už nemám a kdyby začlo víc foukat a třeba i pršet, tak mi už bude zima. Rozhoduju se, že jsem si užil zábavy dost a otáčím to. Jasně, vrchol by byl fajn, i bez výhledů. Ale nemusím mít všechno a i tak mě ještě čeká dlouhá cesta dolů. 

Začnu sestup. Po chvilce míjím Němce. Za chvíli nechávám za sebou sníh i skalní terasy. Když jsem v půlce suťoviska, tak zjišťuju, že na mě jde něco jako vyčerpání nebo tak něco. Zastavím se. Asi je to hlad. Bylo to náročné a už šlapu 3 hodiny a od snídaně jsem nic nejedl. Cpu do sebe chipsy a olivy a sýr. Hned mi je líp. 

Posilněn pokračuju dolů. Dokonce už zase můžu odložit bundu, rukavice i fleesku. Je teplo. 

Teď ještě projít okolo skály po římse, dostat se zpět na úvodní suťovisko a přesně ve 12 jsem zpět u chaty. Tak to by bylo. 

Na chatě jsem nechal hodně věcí, takže všechno přebaluju a o pár minut později vyrážím směrem do údolí do vesnice San Vito di Cadore. Cesta je z většiny po štěrkové cestě a celkem je to 1000 výškových metrů. 

Dojdu do vesnice a narazím na supermarket, hurá! Akorát teda škoda, že mám pořád ještě tak 2 kg jídla. Ale i tak něco dokupuju. Mimojiné taky balení 4 zmrzlin. Dohromady asi 280 ml. Sednu si na lavičku a zblajznu to. Trochu začíná poprchávat. 

Stezka pokračuje nahoru na druhou stranu, než odkud jsem přišel. O 800 m výš je chata. Volám tam. Mají plno. Ale mám zkusit Scotter o 150 m níž. Je to soukromá chata. Volám tam a prý žádný problém, ať přijdu! Super!

Jsou 3. Pustím se do toho a ani ne za hodinu jsem tam. Většina cesty byla asfaltka a ono se po tom stoupá fakt dobře (když to má ten správný sklon). Většinou jsem šel 650-750 m/hod. 

Na chatě není krom chataře vůbec nikdo! Dostanu krásný pokoj s balkónem a výhledem do údolí. Sprcha je zadarmo. Vody je dost. Nakonec jsem to dnes vyhrál!

Ubytuju se, dám sprchu, přeperu oblečení, vyřeším kancelář, sním jídlo ze svých zásob (pečivo, sýr, hrozny). Volám s našima. A teď dopisuju blog a je 19:50. Spát jsem šel dost brzo, kolem deváté. 

21 km, stoupání 1692, klesání 2073 m. Celkem 246 km.