Neděle 21. listopadu 202

Je krátce po půlnoci, je tu další den – neděle. Jsem na letišti v Dubaji na terminálu 2, odkud lítají hlavně nízkorozpočtovky a většina spojů Flydubai, se kterými letím i já. Mám spoustu času. Trochu odpočívám, ale na sedačkách to moc nejde.

Někdy po třetí ráno vzlítáme, všechno probíhá bez problému. Akorát mě malinko zklamala absence usb portu na nabití mobilu – spoj z Prahy do Dubaje ho měl. Cesta trvá něco přes 4 hodiny.

Asi v 8:45 ráno přistáváme v Kátmandú. Bílých turistů je nás tu jen pár. Na imigraci je novinka. Dřív šlo imigrační formulář vyplnit buď ručně na papír, anebo (aspoň mám pocit) předem online a na místě už jen zaplatit. Teď je to jinak. Je tu v řadě asi 5 počítačů a člověk má formulář vyplnit na nich. Je to Windows s otevřeným prohlížečem na nějaké stránce s tím formulářem. Myš tu nebyla, tak jsem všechno řešil přes klávesnici – přepínání mezi políčky, tlačítko Next apod. Až na konci jsem se dozvěděl, že monitor má dotykový displej. Nejlepší byl konec. Člověk se dostal na poslední stránku, kde bylo potvrzení, že se žádost odeslala, a přehled údajů včetně jména, data narození apod. A dole pod tím popisek: Save this slip (hard copy or soft copy) or take its picture and proceed to bank for payment. A tlačítka Print, Download, Done. Takže jediné řešení bylo vyfotit tu obrazovku mobilem, jít na pokladnu, ukázat jim fotku na mobilu, aby si opsali číslo žádosti, a zaplatit. V Nepálu taková věc člověka ani nepřekvapí, akorát trochu pobaví.

Zaplatil jsem na pokladně 29 eur a pak už jsem jen prošel imigrační kontrolou. Dal jsem se do řeči s jedním turistou a ten měl domluvený odvoz, tak jsem doufal, že mě vezme s sebou do Thamelu, ale když jsme došli ven a potkali se s jeho řidičem, ukázalo se, že jedou do Patanu, takže si budu muset sehnat vlastní taxi. Šel jsem tedy zpět do budovy vyměnit nějaké rupie. Kurs mi přišel celkem dobrý, ale říkal jsem si, že v Thamelu to bude lepší, tak jsem směnil jen 25 eur. Ukázalo se, že kurs byl všude stejný – 132 rupií za euro a 117 rupií za dolar.

Vyjdu znovu ven a na jisto jdu ven až na hlavní silnici – to totiž vím z minula, že na hlavní silnici bych mohl sehnat levnější taxi. Po cestě na mě pokřikuje několik taxikářů, kteří mě chtějí svézt. Je to brutální nepoměr – jen pár turistů a desítky, možná i stovka taxikářů. Chtějí 600 rupií (120 Kč), to mi přijde dost. Dojdu na hlavní silnici a tam se mi hned vnucuje další borec. Nakonec přijímám a je to teda taky těch 600 rupií, no nic.

Silnice jsou klasicky dost ucpané, ale dá se to. Někdy tak o půl 11. jsem v Thamelu. Potřebuju vyměnit zbytek peněz, vybrat peníze z bankomatu, najíst se a pak najít autobus na start mého výletu – Sundarijal.

Jak tak kráčím po ulici, tak se mě ujme nějakej borec. Že už dlouho nepotkal žádného turistu a rád turistům pomáhá a baví se s nima. Jsem trochu podezřívavej, většinou všem jde ve výsledku o nějaký business. No ale směnárny mají všechny stejný kurs, takže mi je jedno, do které mě zavede. A pak ještě k bankomatu. A pak do nějaké místní restaurace, která je skutečně místní a ne turistická, takže jsem spokojený. Pak že mi ukáže jejich obchod, že dělá mandaly. Tak ok, to mě nezabije. Chvilku si nechám ukazovat jednotlivé mandaly. Prý bych si měl nějakou koupit a donést do chrámu v Langtangu a že mi ji tam posvětí. Vysvětlím jim, že kupovat nic nebudu. Celkem to berou. Loučím se.

O půl 12. už kráčím směrem k Ratna parku, kde by měl jezdit místní autobus na Sundarijal, což je vesnice na okraji Kátmandú. Odtud už budu šlapat. K Ratna parku je to jen asi 15 minut chůze. Ukáže se, že to nebude jen tak. Dojdu na místo, kde jezdí spousta autobusů. Je tu dlouhá ulice a každý autobus zastavuje v jiném místě. A člověk musí vědět, kde staví ten jeho konkrétní autobus. Není tu žádný rozpis nebo cedule, prostě musíš vědět. Několikrát se bez úspěchu ptám lidí kolem. Pak se mě ujme jeden študák a na několikátý pokus zjistí, kde je to správné místo. Jdeme asi 5 minut směrem na jih. Pak chvíli stojíme a pořád nic. Pak se ještě jednou zeptá a zjistí, že je to ještě kousek dál na jih. Pak už jsme konečně na správném místě a za chvíli příjíždí náš bus – borec říká, že pojede se mnou a vystoupí někde v půlce. Není to prý úplně jeho směrem, ale pak už to dojde. Anglicky umí celkem dobře. Začíná studovat práva a prý by jednou chtěl být velvyslancem, to je celkem ambiciózní cíl.

Silnice jsou plné a jak se dostaneme z centra Kátmandú, tak už je to střídavě asfalt a kamenitá cesta. Hrozně se kodrcáme.

Vystoupím na konečné ve vesnici Sundarijal (1400 m). Tady silnice končí. Cesta nakonec trvala tak hodinu a půl. Ještě se trochu najím a nakoupím nějaké jídlo a ve 14:30 vyrážím. Západ slunce je někdy po páté, tak to moc času nemám. Chtěl bych vylézt aspoň nad 2000, abych se začal aklimatizovat.

Procházím vesnicí kolem obchůdků a restaurací strmě vzhůru. Vesnice končí a začíná les. Je tu vybetonovaný chodník, místy schody. Po chvíli se objeví vojenské kontrolní stanoviště. Musím zaplatit za vstup do parku – 1500 rupií (300 Kč). Pokračuju dál a přidávají se ke mně dva mladí borci. Jsou to vojáci z místní základny, která má na starosti kasírování turistů. Mají zrovna volno a jdou si dát chang (místní alkohol) do vesnice o kus dál. Anglicky moc neumí, ale s jedním z nich si trochu pokecám. Ptám se ho, odkud je. On prý že asi den cesty odsud. Takto se tady měří vzdálenosti. Lidem z odlehlých oblastí to do Kátmandú může trvat i týden.

Dojdeme do vesnice Mulkharka a loučíme se. Jsem asi ve výšce 1650 m. Tady les končí a ve stráni se rozprostírají políčka a mezi nima jsou rozeseté domy. Stoupám dál vzhůru. Ve 4 dojdu k dalšímu checkpointu. Přijde mi to směšné – je tu žiletkové pletivo, střílny a mladý voják s nějakou automatickou puškou. Jako by čekali, že každou chvíli začne válka. (Takto vypadá každý checkpoint.) Přijde mi to hrozně přehnané. Ale co já vím, třeba pro to fakt mají důvod – například kvůli maoistům.

Pokračuju dál vzhůru lesem. Jde mi to celkem dobře.

Asi v 16:50 jsem konečně v sedle ve výšce 2450 m. Teď už je to jen mírně z kopce. Asi 10 minut po západu slunce, v 17:25 dojdu do vesnice Chisapani (2200 m). Pomalu se stmívá a mně se naskýtá krásný pohled na hory v dálce.

Ve vesnici stojí několik domů úplně nakřivo jako memento zemětřesení v roce 2015.

O kus dál vidím osvětlený guest house, takže tam automaticky zamířím.

Ukážou mi pokoj. Říkám, jestli ho můžu mít zadarmo. Prý ano, ale pšt, ať to neslyší další turistka, co je tam ubytovaná. Dokonce mám svoji koupelnu, to je teda luxus, to dřív nebývalo.

Dám sprchu, obleču se do čistého a suchého a jdu dolů do jídelny. Kromě mě je tu ještě německá turistka, co jde z opačného směru, což se mi celkem hodí – aspoň mi dá nějaké tipy na další dny – kde se ubytovat a tak. U vedlejšího stolu jsou ještě 2 borci, co přijeli na motorce.

Na večeři jsem si objednal smažené nudle a k tomu velkou konvici zázvoroveho čaje. Přišel místo toho masala tea a já jsem odmítl nabídku ten čaj vrátit. To byla zásadní chyba. Hned mi bylo jasné, že vypít večer tolik mlíka je riziko. Jednak těch tekutin bylo hrozně moc, takže jsem až do jedné chodil každou hodinu na záchod, ale navíc mi celý večer a noc bublalo v žaludku a byl jsem nadmutý a nemohl jsem spát. Přitom jsem to už fakt potřeboval – už dvě předchozí noci jsem skoro nespal kvůli cestě sem. Hodinky ukazovaly Body Battery míň než 10. Takže zítřejší ambice dojít do 3000 m nevypadá moc nadějně. Raději dopřeju tělu víc odpočinku. (Nakonec jsem do 3000 m další den přece jen došel.)

10 km, stoupání 1050 m.