SPP: Den 11 – Mojstrana – Trenta

SPP: Den 11 – Mojstrana – Trenta

Pondělí 22. června

Vstávám před sedmou, balím, něco snídám a zhruba v 7:30 vycházím z chalupy. Stavím se v samošce nakoupit ještě pár věcí. Venku si všimnu tří cyklistů, kteří se zrovna chystají vyrazit. Mají celoodpružená horská kola a ještě je potkám později.

Už včera jsem chtěl na Triglav, ale kvůli dešti jsem se vrátil. Dnes to vypadá nadějně. Jelikož jsem už včera došel až na konec údolí, tak se tentokrát snažím stopovat (a zároveň jdu). Po pár km chůze mi zastaví pán v dodávce z místní samosprávy a doveze mě až k chatě Alžajevův Dom – normální smrtelníci musí zaparkovat asi o 200 m dřív na parkovišti a dál se přes závoru nedostanou.

V 8:32 konečně vyrážím od chaty vzhůru. Jsem ve výšce 1000 m a prve jdu kilometr nebo dva v mírném terénu na úplný konec údolí, kde to konečně začne pořádně stoupat. Počasí vypadá dobře! Brzo dojdu jednoho chodce, který má polámanou hůlku a že jestli nemám ducktape. Mám a půjčuju mu. O kus později při obcházení sněhového pole potkám tři starší Němky.

Zdá se, že včerejší bolesti kyčle a kolene jsou pryč. Jde se mi dobře. A navíc mě to baví – většina výstupů moc zábavných není, prostě jdu nahoru a čekám, až to skončí. Ale tady je to jiné. Jsou to hodně skalky, kde se člověk drápe nahoru i s pomocí rukou a je to super, utíká to rychle.

V 10:30 se ocitám nad hranou hlavní skalní stěny ve výšce asi 2050 m. Tady je to už mírnější. A jsou tu kamzíci!

V 10:45 jsem na rozcestí. Hlavní cesta vede na jih přímo na chatu Triglavský dom na Kredarici (2450 m). SPP mě ale vede prve na východ na Dom Valentina Staniča (2300 m) a pak přes kopec Kredarica na Triglavský dom. Tak to zkouším. Chata je blízko a je zavřená. Když jsem u ní, tak se koukám, kudy bych měl jít a usoudím, že tam bude hrozně moc sněhu, takže do toho nejdu.

Tak asi abych se vrátil na to první rozcestí a šel hlavní cestou na Triglavský dom. Kus se tedy vrátím, ale když z dálky vidím, jak tam lidi jdou, tak se mi to taky nelíbí – jdou po sněhovém svahu. Co budu dělat? Na mapě si najdu variantu, že dojdu opět k Domu Valentina Staniča a pak to obejdu na východ trochu dolů až do 2050 m a pak hlavní výstupovou cestou na Triglavský dom z jihovýchodu. Tím si to sice prodloužím, ale měl bych se snad vyhnout severním svahům, kde je nejvíc sněhu. A skutečně, funguje to dobře. Zacházka mi nevadí, času je dost a je zážitek vůbec tu jen být – je to neskutečná nádhera všude kolem.

Na chatu dojdu chvilku před jednou. Místy tu dost fučí, takže jdu raději dovnitř. Objednám si čaj a palačinky. Když se od chataře dozvím, že všechny okolní chaty jsou zavřené, tak si ještě kupuju litr vody – zřejmě dnes budu muset přespat v nějaké zimní místnosti. Přichází další host – tak čtyřicátník. Říká, že dnes na vrchol Triglavu nejde, že moc fouká. Hmm. No uvidíme.

Ve 13:15 vyrážím. Nechávám si krátké běžecké trenky, ale nahoru oblíkám bundu. Fučí pěkně. Prve je potřeba vystoupat kousek ve sněhovém poli – toto tu bylo i v roce 2014, když jsem tu byl minule. Sklon je ok a jsou tu dobře vyšlapané stopy. Pak už pokračuje skála, ve většině zajištěná ocelovými lany, takže se člověk cítí bezpečně, i když fouká. Místy je to fakt docela brutální, nevím, jestli jsem silnější vítr někdy zažil. A pak vítr ustane a okamžitě je vedro. Takto se to střídá.

Na vrcholu (Triglav, 2864 m) jsem ve 13:58. Jsou tu ještě 2 německé páry. Nechávám se vyfotit.

Oni šli na chatu přes to sněhové pole, kterému jsem se vyhnul. Ptám se, jaký to bylo. Prý to bylo trochu sketchy, že tam taky dost foukalo a bylo to celkem strmý. Tak jsem celkem rád, že jsem to obešel. Dozvídám se, že všichni 4 plánují jít do Koči na Doliču a že chtějí jít cestou z Triglavu na západ. (Když jim řeknu, že chata je zavřená, tak jsou trochu zklamaní.) To jsou mi věci! To bych si myslel, že nebude průchozí – chtěl jsem zkusit jít kousek zpět a pak dolů na jih k Domu Planíka. No tak ok, pojďme to zkusit tudy!

Cesta prve klesá ke skalnatému sedlu Triglavská škrbina (2600 m). Tam je rozcestí – buď se dá jít na jihovýchod žlabem k Domu Planíka, ale tam to bývá dlouho pod sněhem, takže to nepřichází v úvahu. Anebo se dá jít na západ směrem ke Koči na Doliču. Jdu trochu napřed a kousek před sedlem vidím, že je cesta neprostupná – je tu sněhové pole. Tak to zkusím po skalce, i když si říkám, že nejspíš jak dojdu do sedla, tak stejně zjistím, že dál to nejde už vůbec. Jenže se ukáže, že to půjde i dál, i když ne snadno. Je tam prudký sněhový svah, ale daří se mi postupovat dolů – jdu na rozhraní skalky a sněhu, takže část váhy mám na skále a část na sněhu. Je mi jasné, že Němce už neuvidím – předpokládám, že se už před sedlem otočili a šli zpět přes vrchol Triglavu na Kredaricu.

Sněhové pole pod Triglavskou škrbinou – asi nejtěžší část sestupu

Ve 14:45 se konečně dostávám na rovnější terén. Tady už jsem v bezpečí. Jsem pořád ve výšce okolo 2500 m a je tu spousta sněhu. Ale už není problém po něm chodit a s pomocí map vždy najdu, kde cesta pokračuje. Občas si užiju rychlý seběh po nějakém sněhovém poli.

Postupně se blížím k chatě. Konečně ji zahlídnu. Nemá dobrou polohu. Je nad takovým sněhovým svahem. Abych se k ní dostal, tak se musím z boku dostat na ten svah a kus ho přetraverzovat. Moc se mi to nezdá, ale nemám na výběr. Mezitím vidím, že pod svahem se po sněhu blíží tři cyklisti s koly. Opatrně projdu a v 15:30 jsem u chaty. Obcházím ji dokola, ale nevidím zimní místnost. Ona tu asi žádná není, to snad ne! Koukám na mapu a nezbyde mi, než vyrazit směrem k těm cyklistům, mohl bych pak pokračovat k jednomu bivaku.

Začínám klesat až do nejnižšího místa, kde to jde po suti. Jsem na okraji sněhového pole. Vyhodnotím, že tady už by to mohlo jít rychle seběhnout – svah není dlouhý a brzo končí. Jdu na to. Je to prudší než jsem myslel. Spadnu na zadek a jedu, pak se mi podaří znovu dostat na nohy a běžím, pak jsem zase v čupu a jedu, už se to nedá kontrolovat. Vidím, že najedu na velkej šutr, ale nedá se nic dělat. Šutr mě zastaví téměř na dně svahu u prvního cyklisty a já kontroluju škody. Nejvíc to odneslo levé stehno – mám tam škaredou odřeninu a je mi jasný, že to bude taková ta hnusná rána, co mokvá několik dní.

Borec mi ránu vydesinfikuje a mezitím dojdou ostatní dva borci. Jsou to Holanďani. Bavíme se, co dál. Borci se ptají, jak to vypadá za chatou. Říkám, že je to samý sníh. Prý doteď neměli problém a sníh začal teprv pár set metrů zpět – hned tamhle za rohem, odkud přišli, už je to všechno ok. Borci usoudí, že není jiná možnost, než jít dolů do údolí. Já to vidím stejně.

Osudný svah, nahoře je chata, dole jsou kluci s kolama

Volím první odbočku do údolí, je hodně prudká a působí zanedbaně. Jsou tu různé lana a hřeby. Dostávám se z 2000 do 1000 m. Říkám si, jak toto kluci zvládnou s kolama. Ale později se dozvím, že šli až druhou odbočkou dolů a ta byla mírnější a dokonce mohli jet na kole.

Je 17:10 a já jsem v 1000 m dole v údolí. Teď už jen 4 km do Trenty (600 m). Když už jsem skoro dole ve vesnici, u studánky potkám český pár, který dříve během dne potkali cyklisti nahoře v horách (ale mysleli si, že jsou to Němci). Chvíli se s nima bavím. Když ukazuju ránu na stehně, tak mi holka dává nějaké náplasti. (Něco mám i svojeho, ale nic takové velikosti.) Taky se od nich dozvím, že dole je celkem fajn kemp (takže tam budu směřovat). Mám pocit, že nemají moc pochopení ani pro mě, ani pro ty cyklisty. Borec říká, že není chodec, že je takto někde poprvé.

Druhý den ráno jsem se s těma Holanďanama o tom bavil – říkali, že pro většinu lidí to, co dělají, je magořina, takže ani nemá cenu se ptát, jestli je nějaká horská stezka průchozí pro kola, protože by odpověď byla samozřejmě ne. Ani předtím jsem si nemyslel, že jsou nějací magoři, ale tím spíš když se dozvím, že dělají adventure race. To nebudou žádný ořezávátka.

V 18:30 dojdu do kempu, ubytuju se (ehm). Něco pojím, dávám sprchu a pak jdu vedle do hospody na štruklje a pivo. Před devátou si rozkládám spaní v kempu pod stromem a někdy před desátou se ukládám ke spaní.

Rozhodl jsem se, že tady moje cesta skončí. Toto byla jen ochutnávka Julských alp a stezka Slovenská planinská pot jimi pokračuje dalších 50 km a vede přes několik vrcholů okolo 2500 m. Usoudil jsem, že na Julské alpy je prostě ještě brzo, je tu příliš mnoho sněhu. Mohl bych tento úsek vynechat a pokračovat dál. Jenže to mi nedává smysl – Julské alpy jsou úplně ta top část. No a kdybych ještě váhal, tak to zranění to rozhodlo za mě – není to zas tak hrozné, ale mokvá to a potřebuje to nějakou péči. Pokračovat dál a potit se s tím by asi té ráně moc neprospělo a nebyla by to moc zábava. A vlastně to bylo dnes hezké zakončení. Byl to možná nejhezčí den výletu – počasí bylo konečně super, vylezl jsem si na Triglav, užil jsem si výhledů na hory všude okolo, musel jsem se hodně soustředit při technickém sestupu z Triglavu, prostě zážitek po všech stránkách.

Nabízí se otázka, jestli se sem vrátím, abych to dokončil. Možná. Ale možná spíš ne. Bylo by to samozřejmě hezké. Ale život jde dál a určitě přijdou zase jiné nápady a cíle, takže bych na to nespoléhal.

25 km, stoupání 2403 m. Celkem 298 km.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *