Úterý 23. června

Noc byla celkem ok, ale převalování na levý bok trochu bolelo. Vím, že obchůdek ve vesnici otvírá v 7. Vyrážím pár minut po sedmé. V kempu to ještě spí. Potřebuju se dostat do Mariboru, kde mám auto. Nebude to snadné.

Na silnici potkám pár dětiček, které čekají na školní autobus. Jdu kousek podél řeky Soči a po 15 minutách dojdu k obchůdku. Koho to tu nevidím? Holanďani s kolama ze včerejška! Zrovna si nakoupili a snídají. Tak se přidávám. Vymysleli novou trasu, jak se dostat k Bohinjskému jezeru, držím jim palce.

Loučíme se a já jdu stopovat. Potřebuju se prve dostat do sedla Vršič (1611 m) a pak dolů do Krajnské Gory. Po chvíli chůze po silnici mě bere německý pár. Dovezou mě až nahoru. Tam už se parkoviště začíná plnit auty. Chytit někoho na cestu dolů bude horší – je teprv ráno a všichni směřujou do sedla. No ale za chvíli mi naštěstí staví místní strejda, co si veze e-bike a pak pojede na kole zpět z Krajnské Gory přes sedlo do Trenty.

V Krajnské Goře jsme asi v 9:20. Už je celkem hic. Kupuju pití a zmrzlinu a pak jdu na hlavní silnici do Ljubljany. Zkouším stopovat, ale bez úspěchu. Nakonec skončím na zastávce autobusu. Ten jede v 10:20. Do hlavního města mu to trvá 2 hodiny. Cesta je celkem zajímavá, jedeme i kolem chalupy, kde jsem spal 2 noci před posledním chodeckým dnem – ve vesnici Mojstrana.

V Ljubljaně kupuju lístek na vlak. Ten jede v 13:12, takže mám ještě skoro hodinu čas. Dám si oběd v blízké veganské restauraci.

O čtvrt na 4 jsem v Mariboru. Je mega hic! V lékárně kupuju nějaký sprej na hojení rány a pak už jdu do hotelu zaplatit parkování a vyzvednout auto. Byli jsme domluveni na 50 eur za 3 týdny. Ptám se, jestli nemůžu dostat slevu, že jsem tu dřív. Ale borec na recepci o 50 eurech nic neví a říká, že bych měl platit 8 eur za den. Ukazuju mu emailovou konverzaci, což bere a navrhuje cenu 45 eur. Hurá. Pak se mě ptá na kovidovou situaci v ČR, tak se trochu bavíme. Ukazuje se, že je to další fanoušek Česka! Jezdí k nám pravidelně!

Ve 4 vyrážím. Všechno jde celkem hladce. Na hranici do Rakouska je kupodivu kontrola a dokonce mi měří teplotu. Doma jsem po osmé večer.

Technické okénko

Jako obvykle, gear list mám zde: https://lighterpack.com/r/ovs4ug

Základní váhu jsem měl 3,8 kg (batoh + věci v něm, bez vody a jídla). Poslední roky už se mi to moc nedaří tlačit níž.

Co jsem měl letos zbytečně, byl bivy bag (žďárák, Borah Gear Bivy Argon 90, 189 g). Ten jsem použil akorát poslední noc v kempu, ale vůbec to nebylo nutné. Jinak jsem nikdy vyloženě pod širákem nespal. Byl bych si býval vzal místo něj raději tarp a měl bych tak plnohodnotnou ochranu před deštěm s podobnou hmotností. Jenže zatím žádný tarp nemám a před výletem jsem ho už nestihl sehnat.

Co jsem si naopak asi měl vzít, je cepín. Ten můj má pouze 204 g (Camp Corsa), ale stejně se mi nechtělo to třeba týden zbytečně nosit, než bych to pak využil na pár dní.

Na poslední chvíli jsem si do batohu přihodil boxerky Under Armour (71 g) a dobře jsem udělal. Idea byla taková, že mám teď o kilo až 2 víc a je větší riziko, že mě bude trápit odírání v rozkroku. To se taky potvrdilo (i když to bylo možná spíš kvůli tomu, že první den bylo vedro a hodně jsem se potil a nemohl jsem se pak umýt, ani druhý den; a taky to šlo eliminovat, kdybych včas aplikoval vazelínu) a byl jsem rád, že jsem po dvou dnech mohl vyměnit volné kraťasy za boxerky + kraťasy. To se osvědčilo a chodil jsem tak až do konce výletu. Na příští výlet to zvážím, ale je dost pravděpodobné, že si něco takového opět vezmu.

Boty – Altra Lone Peak 4.5 (688 g). Doteď jsem chodil ve verzi 3.5 a boty mi vyhovovaly a pořád jsou použitelné, ale už mají přes 1000 km a měl jsem obavu, že dalších 600 km (původní plán) už nevydrží. Nový model mi přijde taky ok. Mám v nich trochu víc místa (velikost je myslím stejná), to mi ale nevadí. Akorát si lidi stěžují, že výdrž šla dolů, tak jsem zvědav, jak dlouho vydrží.

Kraťasy – už od léta 2017 chodím primárně v jedněch kraťasech (Nike Dri-Fit, 138 g), takže jsem v nich ušel odhadem tak 4000 km. Navíc jsem je často používal na koloběžku. Začala se jim trhat vnitřní vrstva, takže brzo budu muset koupit nějaké nové.

Bunda – Montane Minimus Smock (161 g). Tuto bundu mám taky už od léta 2017 a vyhovuje mi. Ale brzo po začátku výletu jsem si všiml, že se na zádech začala oddělovat vnitřní vrstva membrány od vnějšího materiálu. To není dobrý. Takže jsem si hned po návratu objednal novou. Bohužel verzi Smock (bez zipu, navlékání přes hlavu) už nevedou, takže tentokrát se zipem a v modré barvě místo oranžové.

Kompresní podkolenky CEP (62 g). Toto je tak trochu „luxury item“ – obyčejné ponožky jsou mnohem lehčí a asi by stačily. Ale já mám kompresní podkolenky rád a podle mě i vypadají cool. Chodil jsem v nich hodně na cestě přes alpy v roce 2017 a tehdy se jim nic nestalo. Tentokrát jsem si koupil na cestu nový pár (retro model – bílé se žlutým a zeleným pruhem), ale poslední den jsem ho kompletně dotrhal. To zamrzelo.

Závěr

Ve Slovinsku jsem byl na pár dní v roce 2013 a pak na pár dní v roce 2014. Už tehdy se mi tam líbilo. Teď jsem rozhodnutý se sem rozhodně vrátit. Příroda je tu krásná, to je bez debat. Lidé jsou tu milí, navíc často jezdí do Česka a mají naši zemi rádi. Kulturně je nám to blízké, ceny jsou taky velmi příznivé. Prostě není důvod tu zemi nemilovat. Říkal jsem si, že by vůbec nemuselo být špatné tu žít. Ve Slovinsku asi neexistuje místo, odkud by to bylo do hor víc jak hodinu cesty.

Podobně jako jsem psal na konci výletu do Švýcarska minulé léto, tyto výlety beru trochu jako test, jestli moje tělo ještě zvládne nějakou větší zátěž. Tentokrát ten výsledek úplně přesvědčivý nebyl, což je mírně znepokojující. Docela mě potrápil nějaký ten vaz (nebo co to bylo) na pravé noze. Po týdnu se zase ozvala pravá hýždě, což je můj dlouhodobý problém, ale většinou to ty 2 týdny vydrží. Na Zélandu se to dokonce ozvalo až po 6 týdnech. Ale já věřím, že to příště zase bude lepší. Ono to možná z části bylo tím, že tento rok jsem začal hodně pozdě běhat, jen asi měsíc a půl před výletem. Takže tělo ještě nebylo v takové kondici.

Celkově ale převládá pozitivní pocit. Sice jsem došel jen asi do půlky, ale vylezl jsem si na Triglav, což mi přišlo jako hezká meta. A většinu dní jsem si opravdu užil. Být v horách se mi nikdy neomrzí.