Pátek 26. dubna 2019

Vstávám a jdu na snídani. Bára mi včera říkala, abych si všiml, že na snídani to bude samej důchodce. A skutečně. Jsem tu zdaleka nejmladší. Jídlo ujde a dokonce mají bezlepkové suchary a toastový chleba.

Zvažoval jsem několik možností, co dál. Nabízela se možnost, že bych pokračoval v chůzi pěšky z Los Realejos zpět do hor. Cestovat souvisle pouze po svých má svoje kouzlo. Ale představa mnoha hodin stoupání skrz civilizaci a pak lesem až na hřeben, než bych konečně mohl pokračovat dál na sever, se mi moc nezamlouvala. Další možnost byla vyvézt se nahoru do hor autobusem. No, ale když už autobus, tak bych možná mohl jet úplně někam jinam a trochu zvolnit – přece jen ty předchozí dva dny mi daly pořádně zabrat. Po chvíli googlení z toho vyšel park Anaga na severním cípu ostrova. Prý je to o dost jiné než zbytek ostrova a je to hezky zelené a to já rád.

Pojedu busem po hřebínku až na zastávku Casa Forestal. Odtud vede žlutá značka prudce dolů na severozápad až na pobřeží, pak podél pobřeží směrem na východ do městečka Taganana a pak zpět na hřeben směrem na jih až do vesnice El Bailadero, kde přespím v hostelu. Celkem 15 km.

V 9:55 mi jel autobus do La Laguny, kde jsem měl 10 minut na přestup. Jenže jsme se trochu zpozdili a z 10 minut bylo 5 minut a i když jsem se snažil, tak jsem nedokázal ten autobus včas najít. Spíš mi přijde, že ve skutečnosti ani nejel. Další jel až za pár hodin, tak dlouho čekat nebudu. Našel jsem jiný, který jel jen do půli cesty. Jede za půl hodiny.

Hurá, vyrážíme. Jedou se mnou dvě mladé Britky. Dáme se do řeči. Studujou v Newcastlu, to je náhodička, tam jsem kdysi strávil 4 měsíce. Fiona má před sebou ještě 2 roky medicíny, Pepper zrovna dokončila studium mořské biologie a chystá se začít pracovat v Londýně.

Náš bus má konečnou v Madre del Agua, odkud je to pár km po stezce k jedné oblíbené turistické atrakci – Cruz del Carmen. Měl by tu být hezký výhled až k moři. Holky mě jmenují svým průvodcem, haha. Je to vtipné místo. K parkovišti s vyhlídkou je to 600 m. Na ceduli píšou, že to bude trvat 1,5 hod. A že máme tu přírodu kolem vnímat všemi smysly. Usilovně se o to snažíme. Les je hezký. Je to tu opravdu o dost jiné než ta jižní část ostrova, kde jsem strávil předchozí dny. Ve vzduchu je cítit vlhkost. Všechno je zelené.

Kvůli pochybnému počasí není výhled nic moc, tak si aspoň uděláme selfie. Dokonce začíná trochu pršet, ale nic z toho není. Pak se rozloučíme a já se vydám po silnici dál na východ, kam jsem původně zamýšlel dojet autobusem, a snažím se stopovat. Je to jen 6 km, takže to kdyžtak dojdu i pěšky. Je 13 hod.

Po chvíli mi zastaví německý pár v důchodovém věku, jak jinak. Je to podobný případ jako můj soused v letadle, jezdí sem už 25 let.

Po 10 minutách jsem na začátku stezky. Vystoupím si, najím se a můžu konečně začít šlapat. Jsem ve výšce 800 m.

Ach, ten prudký sestup bude bolet. Ze včerejška mě docela bolí pravé koleno. Ale dá se to. Zezačátku jsem skrytý v lese, který se mi sice líbí, ale to nejlepší teprve přijde. Objevuje se první výhled do okolí. Wow! A pak další a další. Les postupně mizí a můžu se kochat nonstop. Vegetace všude bují, je to tu všechno úplně zelený! Je to ráj! Připomíná mi to Madeiru.

Ve 14:40 dojdu do vesničky Afur (230 m), je to konec světa, teda minimálně tu končí silnice. Mají tu krásné opravené náměstíčko s kostelíkem. Dávám si tu krátkou pauzu na sváču.

Pokračuju dál. Stezka je čím dál dramatičtější, dostávám se do takového kaňonu, který vede až na pobřeží. Vidím moře! Po cestě potkám prve jednu rodinku a pak těsně před pobřežím skupinu asi 20 francouzských turistů.

Dojdu na pláž. Je půl 4. Chvilku koketuju s myšlenkou, že bych se mohl vykoupat, ale pak to zavrhnu. Jednak je voda asi celkem studená a jednak to tu není moc bezpečné na koupání – velké vlny, hodně velkých šutrů. Tak si aspoň sednu a chvíli se kochám.

Je čas pokračovat dál. Cesta sice pokračuje podél pobřeží, ale to vůbec neznamená, že by to bylo bez námahy, právě naopak. Hned zkraje musím vystoupat asi 170 m a pak je to pořád trochu nahoru a dolů.

Cestička je zařezaná do svahu a jak procházím přes různé záhyby, tak se mi postupně odhaluje výhled na pobřežní vesničky uprostřed útesů v dálce. Bomba.

V 16:30 docházím k prvním domům. To už je Taganana? Teď už budu jen stoupat do El Bailadera? Kdepak, následuje ještě takový travers a pak prudké klesání to Taganany z 300 m do 170 m. Proč? Já už nechci klesat! Mají tu opět krásný kostelík a celkově je to tu hezky upravené.

V 17 hod vyrážím od kostela vzhůru. Konečně je to tady. Závěrečné stoupání do 700 m. Teda po chvilce přišlo ještě krátké klesání 40 m, ale to už bylo opravdu naposled. Obloha je docela černá, zvedá se vítr, skoro to vypadá, jako kdyby měla přijít bouřka. Přidávám do kroku.

Občas se ještě ohlídnu zpět, ach, to je nádhera. Za chvíli jsem v lese a tady už mi nezbývá než to co nejrychleji doklepat.

Jsem na silnici, teď už je to jen pár set metrů do horského hostelu. Později jsem na posledních asi 200 výškových metrů k silnici udělal segment na Stravě a zdaleka jsem nebyl nejrychlejší, ale vyšla z toho rychlost stoupání přes 800 m/hod, to ujde. Ne každý má pro tyhle hrátky s čísly pochopení, ale mě to baví.

V 6 jsem na chatě a ubytovávám se. Na pokoji jsou 3 palandy, tedy 6 lůžek. Budeme tu dnes 3. Paní, co to tu má pod palcem, je moc milá. Mají tu všechno, co člověk potřebuje. V 8 se podává večeře, ráno bude snídaně. Sprcha tu taky je. A taky krásný výhled až na pobřeží, tentokrát na opačnou (jižní) stranu, než kde jsem se dnes pohyboval.

Pico del Teide a jeho okolí byly fajn a dal jsem si pořádně do těla, což jsem potřeboval, ale tenhle dnešní výlet, to byla naprostá bomba. Byl jsem z toho fakt nadšenej. Zelená zeleň a bujná vegetace u mě na plné čáře vyhrává před sopečnou vyprahlou pustinou.

U večeře se potkávám s většinou dnešního osazenstva. Je tu jeden mladej Španěl, jeden o trochu starší Němec, pár holek, pak několik párů, jeden z nich rusky mluvící. Po večeři ještě chvíli kecáme, sdílíme zážitky a pak jdem pomalu spát.

16 km, stoupání 1105 m, klesání 1197 m. Celkem za den 32790 kroků.

Sobota 27. dubna 2019

Dnes večer letím domů. Na nějakou velkou aktivitu už to nevidím. Z El Bailadera vede silnice až na jižní pobřeží do San Andrés. Mají tu pláž Las Teresitas. Údajně nejlepší pláž na ostrově a možná jediná s bílým pískem. Ten písek je prý dovezený ze Sahary. A navíc tu nejsou skoro žádní turisti, ti se zdržují spíš na jižní části ostrova.

Nasnídám se a pak vyrážím. Prve jdu pěším chodníčkem, až se napojím na silnici.

Rád bych chytil stopa. Ale skoro nic tu nejezdí. Jdu dál po silnici a za půl hodiny mi konečně zastaví pán ve starém pickupu. Je to místňák. Neumí anglicky ani slovo, ale docela dobře si popovídáme. Pán je veselá kopa. Celý život prožil v okolí Taganany. Je to tam prý nejlepší. To mu dávám za pravdu. Pak mu někdo volá. Zastavuje na kraji a vyřizuje hovor. Pak se omlouvá za zdržení. Prý domlouval oslavu pro 80 lidí na červen při příležitosti něčí konfirmace.

Nechám se vyhodit dole na pobřeží a jdu na pláž. Projdu po pláži až do zadní části a tam si sedám na lehátko. Za pár minut mě přijde zkasírovat borec. 2 eura.

Je pod mrakem, tak mi ani nepřijde, že bych se měl spálit, ale víme, jak to chodí. Celkem jsem tam byl 3 hodiny a nejvíc to odnesly nárty. Loupou se ještě teď, 2 týdny poté. Ale stálo to za to! A ají jsem se vykoupal. Voda ani nebyla moc studená.

Někdy o půl třetí chytám bus od pláže do centra Santa Cruz, což je hlavní město Tenerife. Je to asi 9 km.

Mají to tu hezký. Hned si říkám, že je škoda, že jsem si na to město nenechal víc času. Třeba někdy příště. Hodně se mi líbí moderní budova muzea a knihovny. Bohužel muzejní obchůdek za pár minut zavírá, tak jen narychlo kupuju tričko a krém z aloe vera. Pak na mapě najdu takovou ulici plnou restaurací a v jedné si dávám denní menu. Polévka gazpacho, mňam. A oliheň s bramborama. A zmrzlina.

Pak už jdu na autobusové nádraží a chytám bus na jižní letiště. Následuje dlouhá cesta domů. Prve hodinu na letiště. Pak čekám na let. Pak 5 hodin letu. Do Vídně přilétám ve 2 ráno, takže čekám na první ranní vlak. Domů se dostanu někdy před 9. ráno. Hip hip hurá.

Technické okénko

Vybavení jsem si vzal v podstatě stejné jako posledně do Jordánska. Je to super, jak je to snadné, když má člověk na každý výlet gear list. Stačí zkopírovat a pár věcí upravit podle potřeby. V tomto případě jsem akorát nechal doma péřovku, ministativ a možná ještě něco. Základní váha 3,8 kg. Gear list zde: https://lighterpack.com/r/4zl7rc

Boty: Altra Lone Peak 3.5. Před půlrokem v Jordánsku jsem je měl nové a měl jsem pocit, že mi moc dobře nesedí. Tentokrát mi přišly ok. Ony totiž opravdu při sestupech nejsou moc stabilní, ale asi jsem se s tím naučil pracovat. Takže příště si je nejspíš vezmu znovu.

Nafukovačka Therm-A-Rest NeoAir Xlite Small mi pořád přijde dost debilní, protože se při převalování pořád pode mnou hýbe. Myslím, že je to tím, že je pouze v délce torza. Možná časem zkusím jejich letošní novinku – UberLite – v normální délce.

Závěr

Je to sranda, jak se u člověka během života mění vnímání některých věcí. Když jsem byl dítě, tak jsem bral Kanárské ostrovy jako top destinaci na dovolenou, kam si ale nemůže jen tak někdo dovolit jet. Dneska jsme někde jinde. Chceš jet na Tenerife? Koupíš letenku a jedeš, ne? Jakápak věda? Zároveň už taky vím, že Kanáry nejsou jen pláže, ale i hezká příroda.

Vzhledem k tomu, že jsem z plánované trasy GR131 ušel jen pár kilometrů, bylo by fajn se sem někdy vrátit a projít si to. A celkově se mi tyhle ostrůvky čím dál víc líbí. Za poslední 2 roky jsem byl na třech – Madeira, Mallorca a teď Tenerife. A musím říct, že i tentokrát se mi to líbilo a splnilo to moje očekávání. Další by mohla být třeba Korsika, už po ní pokukuju několik let. Tak uvidíme.