Tenerife 2019: Pico del Teide

Tenerife 2019: Pico del Teide

Od začátku roku jsem si nevybral ani jeden den dovolené a už to chtělo někam vypadnout a trochu něco pochodit. Navíc jsem se začal konečně cítit trochu líp. Začátkem dubna jsem vysadil lepek a zatím se zdá, že to pomáhá. V neděli 14. dubna jsem začal na Kiwi.com zkoumat, kam bych mohl jet, pokud možno co nejdřív. Vyšlo z toho Tenerife a v úterý o 3 dny později jsem kupoval letenku na další úterý.

Už nějakou dobu jsem věděl, že Kanárské ostrovy jsou hornaté a nabízejí turistické stezky. Rychlá kontrola googlu ukázala, že na Tenerife je dálková trasa GR131, která vede skrz hlavní pohoří ostrova, dohromady asi 85 km. Nakonec to dopadlo trochu jinak a z té stezky jsem ušel jen asi 6 km, takže se tam asi budu muset vrátit někdy příště.

Úterý 23. dubna 2019

Ráno si jdu vytisknout nějaké věci do práce – boarding pass, lístky na vlak a pár dalších věcí. Pak se přesouvám na Dolní nádraží a chytám RJ75 Vindobona s plánovaným odjezdem v 11:24. Má zpoždění jen asi 10 minut. Ve Vídni na hlavním nádraží přesedám na další vlak a někdy před půl druhou jsem na letišti Vídeň.

Prší! Wizzair lítá z terminálu 1 a gatů C. Mají to tady takové trochu zvláštní, že na začátku je zóna s obchody a bezpečnostní kontrola je až o kus dál. Trochu jsem na to pozapomněl, takže jsem se prve motal v té první části a pak když jsem pokračoval ke gatu, tak mě ty rentgeny trochu překvapily a byl jsem mírně ve stresu, že už nemám moc času. Ale všechno dopadlo dobře.

Plánovaný odlet byl 15:35, ale odletěli jsme až chvíli před čtvrtou. Vedle mě seděl starší Rakušák z Grazu. Říkal, že byl na Tenerife už aspoň stokrát. Před 25 lety si tam koupili byt a od té doby tam jezdí pravidelně. Myslím, že je to docela typické. Podobně jako Mallorca je ten ostrov plný Němců (případně Rakušáků).

Let trval asi 4,5 hod a v 8 už jsem čekal na autobus před letištěm. Na první noc mám zamluvený hostel poblíž (Hostel Reina). Bus stál 3,20 EUR, jsou to vydřiduši. O půl deváté jsem na místě. Je to obyčejný řadový dům, přes ulici je supermarket. Paní domácí mě ubytuje a pak odchází. Dnes tu budu jen já a jedna holka, co se povaluje v lobby na gauči. Je to Francouzka a studuje psychologii. Byla tu s rodiči a zůstala ještě o pár dní déle. Dávám jí čokoládu, protože jsem ve složení objevil lepek. Doporučuje mi k návštěvě Reunion, asi by se mi tam líbilo. (Kamarád ze střední tam byl na svatební cestě a taky se jim tam líbilo.) Jdu nakoupit, pak ještě kecáme s Francouzkou a pak jdu spát.

Středa 24. dubna 2019

Dneska konečně budu chodit! V 7 chytám bus do Los Cristianos, což je turistické město na jihozápadním cípu ostrova. Přestupuju na další bus a v 8 se ocitám ve městě Arona ve výšce 600 m nad mořem a můžu začít.

Teplota je příjemná, slunko pomalu vychází, paráda. Prve 10 minut po chodníku a asfaltu a pak už začíná sopečná krajina. Je pod mrakem, takže některé vrcholky jsou zakryté, ale aspoň vidím dolů až na pobřeží. Všude roste spousta kaktusů. Líbí se mi to tu.

Po 6 km přicházím na rozcestí. Půjdu dál po GR131 anebo odbočím doleva po žluté? V nějakém článku někdo doporučoval jít po hřebenu místo hlavní trasy, tak to teda zkusím – odbočuju. Ocitám se v borovicovém lese. Zatím je to takový travers, je to hezká cesta.

O čtvrt na 11 se ocitnu na dalším rozcestí. Viditelnost se snížila, je tu trochu mlha. Teď začne souvislé stoupání z tisíce do dvou tisíc. Brzy se ocitám na jakési polňačce. Prve je to fajn, ale pak to začíná být trochu jednotvárné. Akorát teda les postupně řídne. Po cestě potkávám postupně 2 běžce. Ten druhý mě upozorňuje, že se ztratila matka s malým dítětem, tak kdybych je viděl, ať volám policii. Tak proto tu od rána pořád poletuje kousek nad zemí helikoptéra.

O několik dní později jsem se dozvěděl, že bohužel matka i dítě byli nalezeni mrtví v jeskyni poblíž Pico del Teide. Z jejich vraždy je podezřelý otec toho dítěte, který za nima přijel z Německa a vylákal je do oné jeskyně na výlet. Docela drsný. Viz zde: Tenerife cave: Son leads police to bodies of mother and brother

Po 13. hodině jsem se ocitl nahoře na silnici. Bylo dost parno a doufal jsem, že tu seženu vodu. Zrovna tu opravovali takový park a když jsem se dvou údržbářů zeptal, jestli je tu někde voda, tak prý tady na záchodě. Ale záchod je zamklý. A klíčky mají až tamhle 100 m v budce, tak tam asi nepůjdou, že jo. Takže nic. Tak jsem vysomroval aspoň pár deci od holandského páru, co tu zaparkoval.

Pokračoval jsem dál vzhůru na hřeben. Tam jsem se konečně dostal asi ve 14:20. Najednou se mi odkryl pohled na Pico del Teide. Při výšce 3718 m je to nejvyšší hora Španělska. Mezi mnou a sopkou je rozlehlá kaldera, kudy vede silnice. Jdu po hřebeni směrem na východ, až dojdu na rozcestí a odtud klesám dolů k silnici, kde je odpočívadlo. Informační centrum je zavřené, ale aspoň tu seženu něco k snědku a na pití.

Už včera jsem si na mapě tady poblíž našel refugio, kde bych snad mohl přespat. V 5 volám na číslo, které jsem našel. Paní na druhé straně linky neumí ani slovo anglicky, ale pochopím, že na chatě přespat nemůžu. To by mě teda zajímalo proč ne. Rozhodnu se, že tam stejně půjdu a na místě zjistím, jak to vypadá.

V 6 jsem u chaty. Všechno zavřeno. Kdo ví, kdy to tu naposledy fungovalo. Na mapě je od chaty vyznačená stezka do svahu a pak traverzem až k pramenu vody. Zkouším to najít. Cesta je pěkně zarostlá, tady už roky nikdo nechodí. Po chvíli dojdu k místu, kde je trubka s vodou. Je přeražená, takže tu voda vytéká ven. V trubce jsou řasy a jiná zeleň. Zkouším to a voda je docela chutná. No nevím.

Pokračuju dál až skutečně dojdu k potoku. Ale kolem něj je to všechno tak zarostlé, že se k tomu vůbec nedá dostat. Navíc mám pocit, že tu je trochu cítit síra. Vracím se zpět.

Kde já dnes přespím? Mohl bych si ustlat vedle chaty na vybetonovaném plácku. Ale to je hned u silnice a od aut by byl hluk. Nebo bych mohl přespat u té trubky, bylo tam takové místo, ale dost pochybné. Začnu scházet zpět k chatě a najednou si všimnu krásného místa na spaní – rovný plácek a kolem něj kamenná zídka. Super! Beru!

Teď ještě co s vodou? Na odpočívadle jsem si nabral 2,5 l. U trubky jsem litr vypil a litr doplnil. Nakonec se rozhoduju, že té trubce nevěřím a tu vodu zase vyliju. Takže je večer, mám pouze 1,5 litru a s tím musím zítra vylézt až na vrchol a zřejmě pak ještě velkou část sestupu. Nic moc. (Nakonec jsem doplnil vodu až na konci dalšího dne).

Poté, co jsem si koupil letenku na Tenerife, jsem zjistil, že tam zrovna v tu dobu bude i kamarádka Bára – jezdí tam za mamkou, která bydlí v Los Realejos na severozápadním pobřeží ostrova. Prve to nevypadalo, že bychom se mohli potkat. Ale pak mě napadlo, že by byla fajn výzva sejít z Pico del Teide až dolů k moři za ní. Takže takový byl plán na další den – vylézt ze 2000 m ze západu přes Pico Viejo na Pico del Teide (3718 m) a pak sejít až do Los Realejos (150 m). Bylo mi předem jasné, že kolena mi za ten sestup nepoděkují.

O půl deváté zapadá slunce a já pomalu zaléhám. Budík mám na 4:30. Moc nespím, klasika. Ale aspoň mi není zima.

39 km, stoupání 2572 m, klesání 1126 m.

Čtvrtek 25. dubna 2019

Vstávám asi 4:20, 10 minut před budíkem. Vylezu ze spacáku. Fuj, to je ale kosa!! Je asi něco mězi 2 a 5 stupni nad nulou. Rychle se sbalím a ve 4:50 za svitu čelovky vyrážím.

Prve musím ujít necelý kilometr po silnici z kopce. Pak začíná taková rovná plošina, kde se drží všechen ten studený vzduch. Trvá to několik kilometrů. Když začne stoupání a konečně se trochu zahřeju, tak dávám pauzu na snídani. Pak pokračuju dál.

Jde to docela ztuha a stoupám pomaleji, než jsem čekal. Taky kvůli tomu, že to není přímá cesta nahoru, ale občas jsou tu rovné úseky, někdy i mírně z kopce.

Původní záměr byl přijít k horní stanici lanovky (170 m pod vrcholem) někdy o půl deváté. Totiž pro výstup toho posledního úseku až na vrchol je nutné povolení, které nemám (mimojiné proto, že je vyprodané na 2 měsíce dopředu). Kontrolovat to začínají ráno zhruba v 9, což je čas, kdy začíná jezdit lanovka. Jedna alternativa je spát na chatě Altavista ve výšce 3250 m a pak brzo ráno vyrazit na vrchol tak, aby člověk byl v 9 už pryč z vrcholu. Ale ta chata je samozřejmě taky vyprodaná. No a další možnost je vyrazit zespodu brzo ráno tak, aby tam člověk byl dřív než to začnou kontrolovat.

V 7 se začíná rozednívat, je to krása. Postupně ubývá zeleně a už je to jen suchá sopečná krajina, všude je hodně ostrých šutrů. Je to dřina.

Když jsem už skoro u horní stanice lanovky, je po deváté. Je mi jasné, že kontrola už funguje. No ale to by bylo smutný, kdybych po takovém úsilí nemohl vylézt až nahoru. Střihnu si tedy cestu přes strmé suťovisko a vyhýbám se brance s kontrolou. Jde to celkem hladce.

Pak už zbývá jen 15 minut stoupání až na vrchol. Těsně před vrcholem je ve svahu sirné pole a od něj stoupají oblaka sirné páry. Musím tím projít. Snažím se zatajit dech, ale úplně se mi to nepovede a hned se mi z toho zatočí hlava.

Jsem na vrcholu. Poslední lidé, co šli ráno z chaty, jsou už pryč, a lidé z první lanovky přijdou za 10 minut. Mám to tu jen pro sebe. Směrem na sever vidím až na pobřeží. Tam dnes dojdu. Výhledy na ostatní strany taky stojí za to. Slunko začlo docela péct, tak už nepotřebuju bundu ani rukavice, ve kterých jsem od rána stoupal. Už včera jsem se trochu spálil, tak si nechávám triko s dlouhým rukávem.

Přichází lidi. Ještě pár minut se kochám a pak je čas zahájit sestup. Je 10 hodin. Když procházím brankou u lanovky, snažím se tvářit jako by nic. Nikdo se mě naštěstí na nic neptá. Hemží se to tu lidma, co přijeli lanovkou. Jsou jich desítky. Většina chodí jen po chodníčku, co vede na takovou vyhlídku pod vrcholem. Tím směrem jdu i já a pak odbočuju na sestup kolem chaty Altavista.

U chaty se zastavím a sundávám kalhoty. Pokračuju v sestupu. Výhled po cestě je super. Dole je měsíční krajina, v dáli pohoří a za ním je vidět až na pobřeží. Akorát je to proti slunku, tak to nejde moc fotit.

Když sejdu dolů na polňačku, nastává trochu otravnej úsek – polňačka klesá jen pozvolna, ale všude jsou cedule, abychom si to nezkracovali, že se snaží zachovat toto vzácné prostředí. Protentokrát to respektuju.

O půl 12. se odpojuju z polňačky a pokračuju po úzké stezce, která je značená až na pláž asi 5 km západně od místa, kam jdu já. Slunko peče čím dál víc. Chtělo by to pauzu na jídlo někde ve stínu. Zastavuju někdy po dvanácté.

Ve 12:40 vystoupám několik desítek metrů na okraj kaldery a teď začne strmé klesání. Pořád jsem ještě ve výšce přes 2000 m nad mořem. Je tu polňačka, po které půjdu dalších zhruba 1000 výškových metrů. Přichází borovicový les. Je mi jasné, že tady už to nebude moc zábava. Těch výškových metrů je pořád hrozně moc a v podstatě už budu furt jen v lese.

Když dojdu do zhruba 1600 m, tak je na křižovatce cesta zahrazená páskou. Zrovna jsou tu dva správci parku s terénním autem a španělsky mi vysvětlí, že tam opravdu nemůžu pokračovat a musím odbočit doprava a po jen mírně klesající cestě dojít až na silnici a odtud dál. To je čára přes rozpočet. S takovou dolů nedojdu, tím by se to dost prodloužilo. A navíc se ocitnu na silnici a co pak. Když takto chvíli jdu, tak kolem mě projedou ti týpci a pak ještě další dvě terénní auta. Zkoumám mapu, přemýšlím. Hned kousek za tou páskou je odbočka, která by pro mě furt byla lepší než toto. Tak se vrátím. Když dojdu zpět ke křižovatce, koukám, že páska je stržená. To jsou teda věci. To asi strhly ty další 2 auta. No nic, tak asi teda můžu. Pokračuju po původně zamýšlené trase a kolem cesty jsou čerstvě pokácené stromy. Aha, tak to asi bude ono. To byly ty 2 auta a už skončili, takže je všechno v pohodě.

Někdy v tisíci metrech končí polňačka a začíná strmá lesní cesta. Vypadá, že už má za sebou dlouhou historii. Během 500 výškových metrů není po cestě vůbec žádná odbočka. Říkám si, k čemu taková cesta v minulosti sloužila.

Před třetí konečně vylezu z lesa a jsem u prvních domů. Brzo se ocitnu v městečku Realejo Alto. Líbí se mi to tu. Mají tu hezký kostel a knihovnu. Klesám dál, podejdu dálnici. O půl čtvrté si v supermarketu konečně kupuju nějaké pití. Od půl šesté včera odpoledne jsem vydržel jen s 2,5 l vody.

Ubytovávám se v hotýlku v Los Realejos. Konečně nic nemusím. Dávám si sprchu a pak vegetuju.

Je 6, potkávám se s Bárou. Jdeme po hlavní ulici najít něco k snědku, ale moc tu toho není, tím hůř, že teď nejím lepek. Tak nakonec dojdeme až do Lidlu a nakupujeme nějaké dobroty. Pak si najdem lavičku a najíme se. Zpět jdeme podél pobřeží nad útesy. Slunce je nízko. Je to tu krásný.

O půl deváté jsem zpět na hotelu. Budu muset vymyslet, co budu dělat zítra a pozítří. Mám pocit, že do těla už jsem si dal dostatečně, tak teď by to chtělo něco volnějšího. Pokračování příště.

38 km, stoupání 1843 m, klesání 3636 m. Plus procházka po Los Realejos. Celkem 73000 kroků.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *