Jordánsko 2018: Z Dany do Petry

Jordánsko 2018: Z Dany do Petry

Celý rok 2018 byl ve znamení toho, že jsem na tom nebyl zdravotně nejlíp. Krátce po návratu z Nového Zélandu v únoru jsem onemocněl a docela dlouho jsem se z toho nemohl dostat. V květnu a červnu jsem zase běhal, dokonce jsem si na konci června zlepšil osobní rekord na půlmaraton o 5 minut, ale pak se můj stav zase zhoršil. Posléze jsem zjistil, že jsem na jaře prodělal mononukleózu. Prý je běžné, že je pak člověk oslabený a náchylnější na onemocnění a může trvat třeba rok, než je všechno zase ok. Tak nějak je to zatím se mnou – od té doby jsem několikrát onemocněl a často se cítím všelijak.

Takže to jen tak na okraj pro kontext. Původně jsem totiž do Jordánska měl jet na 3 týdny a chtěl jsem zkusit projít Jordan Trail, což je stezka, která se táhne od severu k jihu po celé délce Jordánska, celkem asi 600 km. Později jsem to přehodnotil, že pojedu jen na 10 dní, a vytyčil jsem si jeden cíl: Že projdu aspoň stezku Dana – Petra, což je součást Jordan Trail a normálně se to chodí 4 dny. Nakonec to dopadlo tak, že jsem výlet ještě víc zkrátil na 7 dní, ale tu stezku jsem prošel a bylo to super.

Pátek 21. prosince 2018

O půl paté odpoledne jsem vyrazil vlakem z Brna do Prahy, kde jsem se pak rovnou potkal s Jindrou na večeři. Pak jsme se zastavili na dezert a pak už byl čas jít dom a spát. Jsem Jindrovi vděčný, že mi poskytl azyl. Jeho bydliště je na cestování z pražského letiště ideální – Dejvice.

Sobota 22. prosince 2018

Jindra mi nabídl odvoz na letiště, bomba! Letělo mi to v 7:30, takže jsme vyráželi před 6. ráno. Na letišti na terminálu 1 jsem se pak nasnídal v Restauraci Praha, o které jsem se dozvěděl nedávno díky Jankovi Rubešovi. Je to jídelna (táckáreň), kde mají normální ceny bez letištní přirážky.

Let s Ryanairem proběhl hladce a zhruba ve 13 hod už jsem byl v Ammánu u východu z letiště.


Rozhodl jsem se vynechat Ammán a dostat se do Madaby, což je zhruba 100tisícové město na jih od Ammánu. Letiště je taky na jih, akorát trochu víc na východ. Došel jsem pěšky až na hlavní silnici a pak jsem si stopl takovýho místního strejdu v pickupu. Neuměl ani slovo anglicky, ale byl moc milej. Chtěl mi nalít čaj z termosky, ale měl pouze jednu sklínku, kterou předtím sám použil. Tak zastavil, vzal ze zadního sedadla PET s vodou, opláchl tu sklínku a pak mi nalil.

V Madabě jsem pak asi ve 14:30 došel do hotýlku Pilgrim’s Guesthouse, kde jsem měl zamluvené ubytování. Sousedí to s jednou z místních atrakcí – řeckokatolickým kostelem sv. Jiří. Hotel provozují místní katolíci.

Kostel sv. Jiří v Madabě

Jordánsko je převážně muslimské, ale v Madabě je prý 1/3 obyvatel křesťanská. Zbytek dne jsem se pak různě procházel po městě. Mají tu nějaké ruiny z dob Byzantské říše, pár těch kostelů, ale jinak tu skoro nic není.

Neděle 23. prosince 2018

Potřeboval jsem se nějak dostat na jih do vesnice Dana, odkud jsem chtěl podniknout pěší výlet do skalního města Petra. Původně jsem myslel, že budu stopovat. Ale v průvodci psali, že to nedoporučují, protože po cestě je minimálně jeden úsek, kde skoro nikdo nejezdí – přes hluboké údolí Wadi Mujib. Tak jsem nakonec vyměkl a objednal jsem si soukromého řidiče. Bylo to nekřesťansky drahé – 65 JD, tedy asi 2000 Kč. Později jsem se dozvěděl, že nejlepší by bylo bývalo jet do Ammánu a odtud jede do Dany místní bus, stojí to asi 4 JD.

Vyrazili jsme asi v 8:30. Cesta po King’s Highway není nejrychlejší, ale je o to zajímavější. Po cestě je několik hlubokých údolí a taky trosky hrady Karak, kde jsme se zastavili na prohlídku.

Zaujala mě jedna věc. Borec, co mě vezl, na mě čekal u vchodu do areálu hradu. Hlavou mi problesklo, že co kdyby mi ujel i s mým batohem, ale působil slušně a navíc mi ho dohodili v hotelu, takže jsem se toho moc nebál. Ale u toho vchodu jsem si všiml, že ten borec musel svůj průkaz totožnosti odevzdat do zástavy a vrátili mu ho teprv, až jsem se vrátil z prohlídky. Tak to je fajn, že to mají takto podchycené.

Pak jsme se ještě zastavili na jídlo a ve 13:30 jsme se konečně dostali na dohled Dany. U silnice byla vyhlídka, kde jsme zastavili. Po silnici by to bylo až do Dany ještě nějakých 5 km. Podíval jsem se do mapy a zjistil jsem, že hned pod námi vede Jordan Trail a po ní je to do Dany asi 3 km. Tak jsme se rozloučili a já jsem dál pokračoval pěšky.

Dana je vesnička, která je bránou do parku Dana Biosphere Reserve. Čím je tato oblast zajímavá, je hlavně to, že je to tu hodně zelené – na poušť docela netypické. Vesnice je ve svahu a pod ní se rozprostírá údolí Wadi Feynan. Je to krásné.

Ubytoval jsem se v Dana Tower Hotel. Nocleh s polopenzí stojí asi 450 Kč a mají to tu dost autentické – hotel je vestavěný do starých kamenných zdí a mezi skály. Můj pokoj je velmi vlhký a studený. V létě to jistě musí být super úkryt před žárem ze slunce.

Zeptal jsem se majitele hotelu, jestli mi doporučí, kam bych se mohl jít projít po okolí, jelikož je teprve 14 hodin a ještě zbývají 3 hodiny světla. Pán mi řekl, že kamkoli chodit bez průvodce je zakázané, že se můžu projít po vesnici. Raději se neptat. Šel jsem se projít okolo údolí na druhou stranu – jako kdyby člověk byl v amfiteátru a obcházel ho dokola někde v horní třetině. V blízkosti vesnice byly různé zahrady a jak jsem se vzdaloval, tak už zbývala jen kamenitá, místy skalnatá zem.

Na mapce v mobilu jsem viděl, že můžu dojít až daleko na druhou stranu, pak vylézt o 200 m výš a zpět se vrátit paralelní cestou. Ale když jsem takto šel asi 45 minut, tak jsem usoudil, že bych to celé už za světla nestihl, takže jsem se vrátil stejnou cestou zpět.

Slunce mezitím kleslo a všechno se začlo barvit do oranžova. Před pátou slunce zapadlo za obzor a prudce se ochladilo.

Večeře měla být až v 8, ale naštěstí tu měli místnost s plynovými kamínky, kde jsme se všichni usadili. Kupodivu tu bylo docela plno. Hodně Italů. Dal jsem se do řeči s Angličanem Charlesem, který se chystal pár týdnů dobrovolničit ve Wadi Rum. Pak jsme se začli bavit ještě s polským párem – Lila a Lukáš z Krakova. Mají rádi jižní Moravu, obzvláště vinné sklepy, a často sem jezdí.

V 8 byla večeře a po ní jsme se ještě vrátili do stanu s kamny a kecali jsme, až jsme se o půl jedenácté odebrali ke spaní.

Pondělí 24. prosince 2018 – den 1

Stmívá se tu v 5, takže jsem chtěl vyrazit ráno co nejdřív, ale nakonec se to tak úplně nepovedlo. Snídal jsem v 7 a vyrazil jsem až asi v 8:15. No, mohlo to být i horší.

Cesta začíná prudkým klesáním do údolí. Předbíhám skupinu turistů, kteří se jdou jen podívat kousek níž a pak se zase vrátí. Přijde mi to tu dost bomba. Takhle nějak jsem si to představoval. Cesta údolím vede po polňačce, která nejspíš kdysi byla sjízdná, ale teď už je na více místech hodně rozbitá. Na chůzi ideální. Po cestě jsem potkal jednoho místního beduína a pak jeden americký pár – ti šli do Feynan Lodge na konci údolí a zpět se povezou naokolo džípem.

Jak jsem se blížil ke konci údolí, tak se začali objevovat beduíni a jejich stany. Hned z prvního stanu na mě volali, jestli nechci čaj. Říkal jsem si, proč ne. Ale jak jsem se přiblížil a nakoukl dovnitř, tak jsem si to zase rozmyslel. Bohužel žijou v hrozné špíně a chuť na čaj mě přešla.

V 10:40 jsem došel k Feynan Eko Lodge. Je to honosné stavení, kde ubytování stojí asi 100 dolarů na noc. Dal jsem si svačinu a doplnil vodu. Odcházel jsem odsud se 3 litry vody na zádech. Zatím jsem ušel asi 14 km, přede mnou bylo dalších 20.

Pokračoval jsem dál. Je tu v okolí docela dost beduínů a je tu dokonce i škola. Když jsem ji míjel, děti z ní zrovna vycházely. Chvíli se se mnou snažily držet krok, ale naštěstí moje tempo moc dlouho nevydržely. Ty děti byly v pohodě, ale člověk nikdy neví, co si dovolí – třeba jestli ho nezačnou tahat za rukáv nebo tak něco.

Následující úsek byl trochu slabší. Postupně jsem se oddělil od hlavního údolí, kudy vedla cesta, a směřoval jsem doleva směrem k úbočí hor. Bylo to trochu úmorné. Slunko docela peklo a cesta tu nebyla žádná, takže jsem se co minutu koukal do mobilu, jestli držím správný směr. Sice by se zase tolik nestalo, kdybych šel trochu mimo a pak musel korigovat kurs a tím si to trochu prodloužil. Jenže občas se přece jen nějaká ta sotva zřetelná cestička objevila a i sebemenší náznak cesty je pořád schůdnější než vůbec žádná cesta. Po cestě jsem narazil na docela velkého hada. Aha, asi bych si měl dávat pozor, kam šlapu.

Jak jsem se blížil k úpatí hor, tak to bylo čím dál víc do kopce, až asi ve 13:45 definitivně začlo stoupání do sedla. Jak jsem se dostával výš a výš, tak pohled zpět na tu pustou rovnou poušť byl čím dál působivější. Bezpochyb jsem viděl až do Izraele.

V 15:15 jsem došel do sedla. Podíval jsem se na druhou stranu a byl jsem v úžasu. Druhá strana je mnohem členitější a teď v pozdním slunku hraje všemi odstíny oranžové barvy.

Začal jsem klesat, až jsem za půl hodiny došel k potoku v údolí Wadi Fayd. Voda je tu celoročně a v létě člověk jistě ocení i to, že kousek níž po proudu je bazének, kde se dá vykoupat. Teď v zimě jsem na to ovšem neměl ani pomyšlení. Začal jsem zkoumat, kde by bylo nejlepší zakempovat. První možnost bylo na plošině hned nad řečištěm, ale říkal jsem si, že by tam mohlo dost foukat, tak jsem zkusil najít ještě něco jiného. Nic jiného jsem ale nenašel. Snad tedy nebude moc foukat.

Na té plošině v dálce uprostřed jsem zakempoval.

Někdy po páté jsem zalezl do spacáku. To bude dlouhá noc. Prve začly svítit hvězdy a byl to hezký pohled, ale někdy kolem deváté začal vycházet měsíc, a protože byl blízko úplňku, tak bylo většinu noci fakt dost světlo. A bál jsem se zimy, ale kupodivu to bylo celkem ok. Míň jak 5 stupňů asi nebylo.

Úterý 25. prosince 2018 – den 2

Zhruba v 6 jsem vstal a v 6:45 jsem vyrazil. Zkraje se jde podél potoka, vlastně přímo jeho středem. Je to tu zařezané mezi skály. Toto je přesně to místo, kde by v případě deště mohly přijít náhlé záplavy. Naštěstí předpověď byla od začátku přiznivá a vyplnila se beze zbytku – bylo slunečno bez mráčku.

Asi po půlhodině chůze se začalo údolí rozšiřovat a já jsem od něj odpojil. Začal jsem stoupat do pravého svahu. Následovala slušná hodinka stoupání.

Pak jsem pokračoval dál podél hřebene, mírně pod ním. Výhledy byly super. Terén byl mírně zvlněný, než jsem začal konečně zase klesat dolů – to bylo někdy v 10 hodin.

V 11 hodin jsem se dostal na polňačku, která mě dovedla až na asfaltovou silnici. Tu jsem přešel a následoval slabší úsek, kde bylo hodně beduínů a taky zemědělské činnosti.

Kupodivu jsem viděl i zoraná políčka, moc nechápu, co tam mohlo vyrůst.

Pak ještě kousek po asfaltu a po 12. začal závěrečný úsek vzhůru po polňačce. Po chvíli mě předjely dva beduínské pickupy naložené vodou.

Jak jsem se dostal do sedýlka, tak pak už to bylo jen mírně zvlněné, až jsem asi v 1 zahnul doleva a začal klesat do údolí, které mě brzy dovedlo do Malé Petry (Little Petra).

Tady už byli turisti, ale nebylo jich nějak příliš mnoho. Kdybych byl prve v Petře, tak by mě to tu asi nenadchlo, ale pro mě to byla první ochutnávka toho, co tu mají v Petře, takže to bylo fajn.

Když jsem došel ke vstupu do Malé Petry, tak bylo teprve 14 hodin, takže bych asi ještě stihl dojít skrz Petru až do Wadi Musa, což je relativně velké město, kde je spousta hotelů. Jenže jsem byl docela vyřízenej, slunko dnes dost peklo a měl jsem hlad a žízeň. A navíc bude lepší, když se do Petry dostanu hned po ránu a ne až takto pozdě odpoledne – abych měl dost času ji prozkoumat.

Takže jsem se rozhodl jít ubytovat do asi 2km vzdáleného 7 Wonders Beduin Camp. Je to obří areál se spoustou stanů, kde jsou vždycky 2 postele. Prý dnes očekávají 75 hostů. Uff. A skutečně, lidi se postupně trousili a nakonec bylo docela plno. Bylo tu dost Američanů, nějací Rusové a pár dalších národností. Pochopil jsem, že dost lidí je tu u Petry jen na pár dní v rámci výletu do Izraele.

Středa 26. prosince 2018 – den 3

Snídaně se podávala od 6:30 a v 7:40 už jsem kráčel zpět ke vchodu do Malé Petry. Tady jsem zahnul doleva a pokračoval po polňačce uprostřed skal. Po cestě bylo pár beduínských stanů i s jejich štěkajícími psy. Naštěstí těm psům většinou stačí, že zůstanu na hlavní cestě a nemají potřebu se ke mně přibližovat. Ale pro jistotu si většinou vezmu do ruky pár šutrů. Akorát dva psi se začli blížit ke mně, tak jsem po nich hodil šutr a to jim stačilo – dali si trochu zpátečku.

Někdy okolo deváté jsem se dostal k zadnímu vchodu do Petry. Je tu budka a opodál postával úředníček. Prý že jestli mám lístek. Tak říkám, že mám Jordan Pass (obsahuje vízum a vstup do různých památak, včetně Petry). Že to mám v mobilu (má to QR kód). Prý jestli mám papír a že potřebuje ten. Tak jsem z batohu vytáhl vytištěný Jordan Pass a on mi v něml vycvikl dírku. Žádné čtení kódu, kdepak.

Odsud už vedl hezký chodníček. A taky tu už byli turisti. Hned od začátku je to působivé. Ty tvary, ty barvy, ta panoramata. Za nějakých 40 minut jsem došel k The Monastery. Z druhé strany od hlavního vchodu, odkud jde většina lidí, je to šíleně do kopce – prý 700 schodů. Já jsem sem šel převážně z kopce.

Dal jsem si chvilku pauzu a pak jsem pokračoval dál po schodech dolů. Potkával jsem čím dál víc lidí, kteří šli většinou teprve nahoru a někteří s tím stoupáním dost bojovali. A pak tu byli ti, co ten boj (a život vůbec) vzdali a vydali se nahoru na oslech.

Když jsem došel až dolů, kde klesání skončilo, najednou jsem se dostal ze skal ven na takové velké prostranství. Nachází se tu pozůstatky nějakých starých chrámů a asi o kilometr dál začíná hlavní část Petry – další soustava skal.

Vylezl jsem si na boční kopeček, dal jsem si pauzu a kochal jsem se. Co mě hlavně udivovalo je to, kolik tu všude okolo těch otvorů do skal je. Muselo to dát hrozně moc práce. Skutečně to není jen těch pár skalních chrámů z fotek, jsou tu toho stovky všude okolo. V některých žijí beduíni, některé otvory jsou zazděné a celkově mi přišlo, že na to, že to je v Unescu, tak by se o to mohli starat trochu líp. Ale i tak to bylo fajn.

Když jsem se blížil k nástupu na High Place of Sacrifice (kopec s vyhlídkou), tak jsem náhodně potkal Charlese, co jsme se potkali v Daně. Tak jsme chvíli kecali a domluvili jsme se, že se večer potkáme ve městě.

Vylezl jsem až nahoru na High Place. Pak jsem slezl dolů a ocitl jsem se na úplně hlavní části Petry, tady je The Treasury, nejslavnější objekt, který znají všichni z fotek. Byly tu stovky lidí. Tak nějak jsem čekal, že tu v zimě bude těch lidí míň, ale ukázalo se, že v okolí Vánoc je tu lidí dost. Prý už za týden tu nebude skoro nikdo.

Jak jsem tak postával u té Pokladnice, tak mě oslovila jedna holka: Čau, tebe jsme potkali po cestě z Dany do Feynan Lodge. Ukázalo se, že to byla ta Američanka z toho páru, co jsem je potkal první den po cestě. Tak jsme se dali do řeči. Jejímu příteli bylo nějak blbě z jídla, takže zůstal ve městě. Čas plynul, byly 3 hodiny pryč, začínala být docela kosa, tak jsme postupně šli směrem k východu.

U východu je hotel Mövenpick, kde měli ve 4 sraz. Dali jsme si zmrzlinu, pak jsem se s nima rozloučil a šel jsem se ubytovat do hostelu Rafiki.

Asi v 6 jsem došel do Valentine Inn pro Charlese a šli jsme najít něco k snědku. Dal jsem si plněnou pitu za 1 JD. Na ulici jsme viděli zaparkovaného hezkého Mustanga, tak jsme na to koukali a hned vedle zrovna zaparkovala ta největší popelnice, co jsem kdy viděl. Tak jsme se tomu smáli, jakej je to kontrast, a ten pán, co mu to auto patřilo, se ptal, čemu se smějeme, tak mu Charles ukázal na to hezký auto a že jeho je taky super. Pán se tomu zasmál s náma. No ale tady toho pána s dcerou jsme pak ještě náhodně potkali o chvíli později a pak znovu v místní cukrárně. Tak mi poradil, co si mám dát a pak jsme se s nima pokoušeli trochu bavit. Anglicky neuměli skoro nic, ale byli velice milí a pán chtěl Charlesovi předat na sebe kontakt, že až přijede příště, tak bude u něj host.

Charles diktuje našemu novému známému své telefonní číslo a kolemjdoucí radí.

Pak jsme šli na vodní dýmku a tam si za náma postupně přisedávali místní mladí borci a chtěli se bavit. Jeden z nich byl kuchař z hotelu Mövenpick. Říkal, že Jordánsko nenávidí a chtěl by někam vypadnout, ale nevidí žádnou možnost. Bohužel to opravdu není lehký. Zatímco občané ČR můžou bez víza cestovat do více než 100 zemí na světě, a kde je potřeba vízum, tak není problém ho získat, tak Jordánsko má bezvízový styk s asi dvacítkou zemí. Pro získání Schengenského víza je například nutné mít na účtu 30000 JD (asi 600k Kč), to je pro většinu lidí naprosto nereálné. V hotelu si prý za 12hodinovou směnu vydělá 8 JD (250 Kč), to je hodně drsné.

Okolo desáté jsme se odebrali na ubytování.

Čtvrtek 27. prosince 2018

Už od prvního dne mojeho pobytu v Jordánsku hlásila předpověď počasí, že se ve čtvrtek zkazí počasí a bude i pršet. A to se vyplnilo. Na pár minut po snídani byl dokonce slejvák.

Potřeboval jsem se dostat na jih k Rudému moři do Akaby, kam už předchozí den dojeli moji polští kamarádi. Původně jsem chtěl jet místním autobusem, ale indický pár, se kterým jsem sdílel pokoj na hostelu, mi nabídl, že mě svezou autem. Oba pracují v Bangalore a borec dělá stejně jako já v Pythonu.

Docela dlouho trvalo, než jsme se vydali na cestu. Prve to vypadalo, že vyrazíme někdy v 9:30, jenže pak jim někdo řekl, ať chvíli počkají, až nebudou silnice tak mokré, že to může klouzat. Tak jsme ještě chvíli čekali. Vyrazili jsme někdy po desáté. První část cesty leží opravdu vysoko, kolem 1500 m nad mořem. Byli jsme v mlze a viditelnost byla velmi slabá. Jeli jsme 30-40 km/h. S takovou budem rádi, když tam dojedem ještě dnes. Naštěstí se to pak zlepšilo a jak jsme najeli na Desert Highway, tak jsme mohl jet normálně kolem 90 km/h.

Na dálnici jsme ještě měli jeden nepříjemný zážitek. Jeli jsme v rychlém pruhu, když se auto stojící na krajnici začlo pomalu otáčet do protisměru proti nám. Sledoval jsem to od začátku a hned jsem si říkal, že bych se asi nespoléhal, že to auto zastaví, abychom mohli projet. Ale náš indický řidič pořád jel jako by se nic nedělo a na poslední chvíli, když bylo jasné, že to auto nehodlá zastavit a došlo by ke kolizi, tak udělal manévr prve doleva a pak doprava. Bylo to docela ve velké rychlosti a bylo to tak tak.

Okolo 12 jsme dojeli do Akaby, rozloučili jsme se a já jsem šel dolů k pobřeží na hlavní silnici. Potřeboval jsem se dostat 10 km po pobřeží na Jižní pláž. Věděl jsem, že cena za sdílené taxi je 1 JD, takže jsem se nenechal nachytat na vyšší cenu.

Zhruba o 3/4 na 1 jsem byl na pláži, ale Lila a Lukáš nikde, tak jsem šel nahoru do Aqaba Adventure Divers, kde byli ubytování a já jsem tu měl taky zamluvený pokoj. Tam jsem je potkal, ubytoval jsem se a šli jsme zpět na pláž.

Byl to asi nejhorší den na koupání v roce. Ale co naděláš. Půjčil jsem si od nich ploutve a brýle a šel jsem poprvé v životě šnorchlovat. Bylo to hezké, ale měl jsem pocit, že ten útes není v nejlepší kondici. Ale nemám s čím srovnávat.

Pak jsme šli zpět a pak jsme jeli do města se najíst. Skoro každý den jsem tu měl podobnou večeři – pita chléb, humus a další podobné majdy – fool, fatah a pár dalších. Moc mi to chutná. Akorát je toho vždycky šíleně moc a já se pak neovládnu a hrozně se přejím.

Na večer jsme si ještě koupili láhev vína a v hotelu jsme ji pak vypili (můj první alkohol na tomto výletě).

Pátek 28. prosince 2018

Takhle to vypadalo hezky, ale jinak to zařízení mělo svá nejlepší léta už dávno za sebou.

Počasí už bylo zase lepší a Poláci měli namířeno zpět kus na sever do Wadi Rum. Já jsem před sebou měl poslední noc v Akabě. Po snídani jsme se rozloučili a já jsem jel do města, kde jsem měl domluvené ubytování v hezkém hotelu. Pak jsem se tak různě bloncal po městě. Abych pravdu řekl, moc tu toho není. Je tu mraky obchůdků, ale to je asi tak všechno. Nakoupil jsem aspoň nějaké pohledy a ty pak poslal.

Jedna zajímavost z Akaby a Jordánska obecně: Všude je tu vidět dost Priusů a jiných hybridů, dokonce jsem viděl i pár Nissanů Leaf, jednu Teslu a jedno BMW i3.

Vrtalo mi to hlavou, tak jsem to hodil do Googlu a odpověď je celkem jednoduchá. Běžně tu mají na dovoz aut clo 55 %, ale na hybridy a elektromobily měli sníženou sazbu 25 %. Ovšem toto zrušili v únoru 2018, takže teď už se dovoz hybridů nejspíš téměř zastavil.

Sobota 29. prosince 2018

Čas vydat se zpět domů. Dopoledne jsem se ještě stavil na nákup v místní pekárně/cukrárně – koupil jsem pro naše místní zákusky z listového těsta s pistáciemi. Zbylo mi 0,3 JD (10 Kč), tak jsem říkal, že chcu tolik pita chleba, kolik mi za to dají. Bylo to asi 10 chlebů.

Ve 13 hodin jsem měl check-out a před hotelem na mě čekal strejda s taxíkem (domluvil jsem si ho předchozí den). Za 7 JD mě dovezl na hranici s Izraelem – asi 6 km. Nebyl jsem si akorát jistý, jestli budu muset platit výstupní poplatek z Jordánska – 10 JD. Podle diskuzí na internetu to vypadalo, že spíš ne, že se platí pouze při pobytu kratším než 3 noci. Ale na recepci v hotelu zrovna někomu říkali, že platit bude i při delším pobytu, tak jsem si pro jistotu ty peníze připravil. Nakonec po mně nikdo nic nechtěl.

Přešel jsem na izraelskou stranu hranice a ocitl jsem se v jiném světě. Najednou tu místo uniforovaných pánů ve středních letech byli mladí a usměvaví muži a ženy. A taky tu byli borci s automatickýma puškama, kteří kupodivu byli v civilu. Jakožto muž cestující sám jsem asi vždycky trochu podezřelej, takže se mě borec u rentgenu ptal na pár otázek.

Až na frontu všechno proběhlo docela hladce a ve 14 hod jsem se ocitl v Izraeli. Šel jsem kus po silnici a pak mi zastavil místní borec v pickupu, co si na přívesu vezl motorku. Zavezl mě přímo na autobusové nádraží do Eilatu. Tady jsem se hned dal do řeči se skupinkou Čechů, kteří mi potvrdili, že mám správné informace – že na letiště jede bus 282 a měl by jet 3 hodiny před naším odletem, tedy zhruba ve 14:40, tj. za půl hodiny. Borec, se kterým jsem se bavil, byl ze Slavkova a byli s přítelkyní a jejími rodiči na 4 dny v Izraeli. Říkal, že v Izraeli mu to občas přišlo trochu neudržované. To by koukal v Jordánsku.

Kontrola na letišti Ovda byla zajímavá. Bylo to trochu komplikovanější, než na jiných letištích. To jsem čekal. Ale všichni jsou velice milí a profesionální, tak to člověku ani nevadí. A navíc na rozdíl od většiny jiných letišť nezakazují tekutiny, za což mají u mě velké plus.

Měli jsme trochu zpoždění při odletu, tak jsem měl strach, jestli stihnu žlutej autobus z Vídeňského letiště ve 21:10. Přistáli jsme 20:40, tak jsem si říkal, že to nestíhám – autobusem k terminálu, pasová kontrola… Tak jsem ten lístek zrušil. Ale bylo to předčasné – nakonec se mi podařilo být ve 21:02 u autobusu. Tak jsem si ten lístek znovu koupil a pak jsem ještě čekal asi 10 minut, než jsme vyrazili.

Na zastávce ve Vídni si ke mně přisedl kolega Martin F. z práce, to je ale náhodička. Do Brna jsme dojeli tak, že jsme dokonce stihli rozjezd ve 23:30.

Před půlnocí jsem byl doma a tím výlet skončil.

Technické okénko

Boty: Altra Lone Peak 3.5. Na posledním výletě jsem měl trochu problém s klenbou na pravé noze. Nebyl jsem si jist, jestli za to můžou boty, nebo ne. Ale říkal jsem si, že bych konečně mohl vyzkoušet Altry. Lone Peak je už nějakou dobu neoblíbenější bota na amerických dálkových trailech (PCT, CDT, AT). Jsem z toho trochu rozpačitej. S patou ani klenbou jsem problém neměl. Ale přišlo mi, že mi ta bota moc nesedí. Zcela záměrně je vepředu hodně široká, aby měly prsty dost prostoru. Ale mně přišlo, že mi v tom noha trochu plavala, zvlášť při sestupech, anebo když člověk stoupl na bočně šikmý povrch. Navíc mi při sestupu palce tlačily na předek nohy. Celkově jsem tam na délku neměl moc místa, což je zvláštní, protože větší velikost jsem u žádných jiných bot nepotřeboval a ani tady by to asi nebylo řešení – už tak mi ta bota byla dost velká na šířku. Takže výsledek je, že nohy byly v pohodě, nijak jsem si je výletem nedorasoval, ale zároveň to místy nebylo moc komfortní.

Jinak z ostatního vybavení jsem si vzal v podstatě to, co v září na Mallorcu, akorát k tomu pár věcí navíc, zejména tenkou péřovku, rukavice, čepici a novej žďárák (Borah Gear). Základní váha byla 4,3 kg. Gear list zde: https://www.lighterpack.com/r/anavge

Závěr

Sice mám obecně raději zeleň než vyprahlou krajinu, ale ty scenérie po cestě mezi Danou a Petrou mě fakt uchvátily. Fakt je to moc hezká trasa a je to perfektní ochutnávka místní krajiny. Co je trochu otrava ve městech, je to, že se člověka každej snaží oškubat. Teda každej ne, ale hodně lidí. Ale tak je to i v jiných chudých zemích. Třeba že si v restauraci či obchodě řeknou přemrštěnou cenu. Nebo například o místních autobusech je hrozně málo informací. I v hotelu člověku raději zařídí taxi s tím, že o autobusech nic neví. Takže věci se většinou nakonec dají udělat levně / za normální ceny, ale chce to nějaké úsilí. Jinak jsou tu lidé velmi milí a chtějí pomoct a cítil jsem se tu bezpečně.

Bonus

Udělal jsem video z toho pěšího výletu z Dany do Petry. Je to takový pokus, nikdy jsem nic takového nedělal.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *