V neděli ráno mě napadlo, že než celý den čekat v Huarazu a pak další den vyrážet v 6 ráno, tak si raději v klídku přes den přejedu do Yungay, což je město na půli cesty k začátku cesty na Pisco.

Toto desetitisícové město má pohnutou historii – v roce 1970 následkem
zemětřesení spadla velká lavina z Huascaránu (nejvyšší hora Peru) a
zasypala celé město, přežilo jen 91 lidí, kteří byli zrovna na vyvýšeném
hřbitově. Nové město bylo postaveno asi o 1500 m vedle.

Kolem poledne jsem se tam tedy vydal. Je to asi hodinu cesty na sever. Když jsem tam dorazil, nechal jsem se mototaxi dovézt k nějakému hostalu – týpek mě dovezl do Hostalu Yungay hned u Plaza de Armas (hlavní náměstí v každém městě). Bylo to tak 5 minut chůze od autobusové zastávky, jenže já jsem vůbec netušil, kde tam mají hotely, takže takhle to bylo jednodušší. Pokoj byl za 20 Sol. Zbytek dne jsem si procházel místní trh a četl si.

V pondělí 20. května ráno jsem se vydal colectivem na začátek stezky k base campu Pisca. Po cestě je checkpoint národního parku, kde je potřeba ukázat/získat povolení a vyplnit informace o sobě. Jelikož jsem do colectiva naskočil jako poslední a všechny zavazadla už byly na střeše, tak se dal můj batoh dovnitř. Na checkpointu se vyložil ven, aby lidé mohli vylézt. A to byl trochu problém – čouhal z něj totiž cepín. Pan strážce parku prý že kam jdu. Já že kempovat. Prý co ten cepín? Já říkám, že jdu do base campu Pisca a pak uvidím. A co průvodce? Kde mám průvodce? Ehm… v base campu na mě čeká skupina i s průvodcem (improvizoval jsem). Jo? Jak se jmenuje? Nevím. Bez průvodce tam nepůjdeš! Ale on tam čeká! … Tak teda ok. (Ale moc se na to netvářil.) Později jsem se dozvěděl, že Briti měli podobný problém, ale naštěstí jejich batohy byly na střeše, a tak nikdo neviděl jejich cepíny, takže jen řekli, že budou kempovat a bylo to.

To místo, kde začíná cesta k Piscu (ale také k jezeru 69), je Cebolapampa – takové tábořiště. Jinak tomu taky říkají „kurva“ – protože je to v zatáčce cesty, která pokračuje dál až k sedlu ve výšce asi 4800 m. Asi v 9 ráno jsem tedy vysedl v zatáčce a vydal se k chatě pod Piscem ve výšce 4600 m. Už jsem tudy jednou šel dolů (po cestě od jezera 69), takže cesta byla jasná.

Kolem 12. jsem dorazil do chaty. Posledně byla zavřená, takže jsem raději měl s sebou všechno potřebné pro kempování. Naštěstí chata byla otevřená. Ubytoval jsem se tedy. Počasí bylo dost hrozné – bylo zataženo a každou chvíli pršelo. Čekal jsem, že po cestě musím potkat Sama & Sama – nemají kudy jinudy se vracet zpět z Pisca. Ale po cestě k chatě jsem je nepotkal a ani pak pořád nic. Až asi ve 3 hodiny konečně procházeli kolem chaty. Vylezl jsem ven a vyzpovídal je, jaké jsou tam podmínky a jak jim to šlo. Počasí jim opravdu moc nepřálo. Spali v horním táboře ještě asi o 300 m výš a vyrazili hodně pozdě – někdy před pátou. Počasí už od brzkého rána bylo špatné a na vrcholu měli výhled jen na jednu stranu. Ale dokázali to, to je hlavní.

Odpoledne jsem si venku uvařil polívku se zeleninou. Jinak jsem si četl a koukal na Homeland. Na chatě jsem taky potkal starší pár z USA, kteří zde trekovali. Jména už si nepamatuju, ale on byl chemik-vědec a ona fyzioterapeutka. Před 30 lety byli v Nepálu na treku k base campu Everestu a na tuto dovolenou do Peru čekali od té doby – konečně se podařilo. Dozvěděl jsem se od nich, že prý Homeland teďka v Americe sbírá jednu cenu z druhou.

Večer jsem zjistil, že mi polívka nějak nesedla. Nebo teda nevím, jestli to bylo polívkou, ale prostě jsem strávil hodně času na záchodě. Rozhodl jsem se tedy svůj výstup na Pisco ještě o den pozdržet. Celé úterý jsem si střídavě četl (Kindle byl skoro vybitý, ale naštěstí to ještě vydržel) a koukal na Homeland. Na oběd jsem dostal hovězí steak, mňam. Počasí v úterý ráno bylo nádherné, tak jsem trochu litoval, že jsem nešel na Pisco. Mohl jsem jen doufat, že další den bude stejně tak hezky.

Večer jsem se na chatě domluvil, aby mi v jídelně nechali na stole připravenou snídani a budíka jsem nachystal na 1:30 „ráno“. Šel jsem spát asi v 8 a moc jsem nemohl usnout. Hlavou se mi honily různé věci – jednak scény z Homelandu, kterého jsem za ten den viděl až příliš. A pak taky jsem přemýšlel o tom výstupu, od kterého mě dělilo jen pár hodin. Hrozně se mi nechtělo. Totiž onehdá když jsem doma přemýšlel o těch horách a jak je mám rád, tak mi nedošla tady ta věc, že na velké hory se vyráží v noci. Zvlášť když jde člověk sám, tak je to hodně debilní. Ale má to několik důvodu. Nad ránem je nejstabilnější počasí. Takže pak má člověk největší šanci na výhled. Ale hlavně na sněhu jde o to, že jak začne svítit slunko, tak sníh začne tát a je pak obtížnější po něm chodit, nehledě na to, že je to i nebezpečnější.

No ale jednou jsem se do tohoto podniku pustil, tak jsem prostě v 1:30 vstal, oblékl se, zabalil věci, nasnídal se a asi ve 2:22 jsem vyrazil vstříc vrcholu. Od chaty se prve tak 15 minut vyleze na okraj morény, pak se musí slézt dovnitř a nějak se dostat na druhou stranu – je to obří a jsou to samé obří kameny, takže vyšlapaná cesta není skoro nikde. Naštěstí pyramidy z kamínků značící cestu v kombinaci s GPS mi umožnily bez větších problémů překonat tuto část cesty. Asi ve 4 jsem se dostal k začátku ledovce. Nazul jsem mačky, oblékl rukavice a čepici a vzal do ruky cepín. Ponožky jsem si nechal normální – říkal jsem si, že tam bude jen kolem nuly, což není tak hrozné. Později jsem zjistil, že jsem přece jen měl zvolit teplejší ponožky – prsty na nohou jsem měl dost zmrzlé.

Cesta po ledovci byla o poznání příjemnější než předchozí překonávání morény. Naposledy tudy někdo šel před 2 dny – Sam & Sam a taky jedna další skupinka (a i tento den jsem byl já jediný, kdo šel nahoru). Zbytky stop už byly hodně slabé, ale naštěstí je ještě bylo vidět, takže bylo jasné, kudy jít. Tak jsem šel a šel a s narůstající výškou to bylo čím dál obtížnější – později jsem se ustálil na rytmu 20 kroků a pauza 10-20 vteřin. Naštěstí jsem ale neměl žádné příznaky výškové nemoci – zdá se, že jsem aklimatizovaný dostatečně – akorát je prostě málo kyslíku. Když začalo kolem 6. svítat, hned to bylo veselejší. Počasí bylo ještě lepší než předchozí den a výhledy byly dechberoucí. Jediný trochu obtížnější úsek byla menší stěna se sklonem 50 stupňů. Nebyl problém ji s cepínem vylézt, ale uvědomil jsem si, jak moc mě vysiluje lézt v takto strném terénu. Nedokážu si představit, jak lezci v Himálaji lezou v mnohem strmějším terénu, navíc o 1000 nebo 2000 m výš.

Po posledním úseku, kde byl trochu hlubší sníh (ale nic hrozného), jsem konečně asi v 7:08 byl na vrcholu. Hurá! Trvalo mi to asi 4 hod 45 min. Bylo krásně a moc nefoukalo, tak jsem si oblékl péřovku a na chvíli jsem si sedl. Trochu jsem se napil a několikrát kousl do musli tyčinky. Ale hlavně jsem se kochal.

Po chvíli začlo trochu víc foukat, takže jsem usoudil, že je na čase zahájit sestup. Strávil jsem nahoře tedy asi půl hodiny. Dolů to šlo snadno. Na většinu cesty už pralo slunko, ale na kvalitu sněhu to naštěstí nemělo vliv.

Za hodinu jsem byl u začátku ledovce a za další hodinu jsem byl u chaty. Trochu jsem se najedl, napil, sbalil věci, zaplatil a za další hodinu jsem vyrazil dolů k cestě (tedy v 10:40). Těsně před 12. jsem dorazil na cestu a zrovna tam byl jeden taxikář, který mě vzal zpět do Yungay. Byl v pohodě, akorát jel hrozně, ale hrozně pomalu. Takže do Yungay jsme dorazili asi až za hodinu a půl. Ihned jsem přesedl na colectivo do Huarazu. Asi to bylo únavou, ale tahle cesta z Yungay do Huarazu mě docela zprudila – jednak jsem se musel i s batohem namáčknout na jedno sedadlo a z boku do mě tlačil nějaký hoch, a taky v autě hrála furt hodně hlasitá hudba – to tady mají všichni rádi. Když jsem v Huarazu vysedl, začali mi taky vadit všichni ti troubící řidiči – to je tady takový folklór, každý tu troubí, kudy jede – jen aby lidem dal vědět, že jede. Fakt skoro neustále. No, asi to bylo tou únavou.

Zpátky na hostelu jsem potkal Sama & Sama a zjistil jsem, že další den (tedy ve čtvrtek 23.) se chystají na další horu. Tentokrát trochu větší obtížnost – měli by to být strmější. Na internetu studovali, jak se slaňuje, ha ha. Původně uvažovali o průvodci, ale nakonec si to (stejně jako v případě Pisca) rozmysleli. Tak jsem na ně zvědav – třeba mi řeknou, že se to dá jít i sólo.

Mezitím jsem v Huarazu a mám dneska odpočinkový den. Měl bych vymyslet, co dál. Zatím nevím.

PS: Nabízím bludišťáka tomu, kdo přijde na to, proč se ten můj autoportrét otočil – je to stejná fotka, co jsem dával na fb a tam je správně. A na telefonu je taky správně. A zkoušel jsem to 2x.