Peru: Trek údolím Quilcayhuanca

Peru: Trek údolím Quilcayhuanca

Po dvou aklimatizačních procházkách následoval den volna, kdy jsem měl jediný úkol – vymyslet program na další den. Chtěl jsem nějaký jednodušší trek na pár dní, kde bych si vyzkoušel spát venku. Zašel jsem tedy do Casa de Guias neboli Dům průvodců, což je místní autorita ohledně treků a hor. Poradili mi trek, kde se prve jde údolím Quilcayhuanca, pak se překoná sedlo a zpět se jde druhým údolím. Trek začíná v místě zvaném Pitec – stejně jako procházka k jezeru Churup, kde už jsem byl. To jezero je vlastne součástí horského masivu, který je mezi těmi dvěmi údolími. Pár fotek z cizího výletu je zde: http://www.mountainphotographer.com/quilcayhuancacojup-loop/

Ve středu jsem si tedy nakoupil jídlo a načepoval benzín a ve čtvrtek ráno jsem se akorát nasnídal v hostelu a vyrazil jsem. Z procházky k jezeru Churup už jsem věděl, jak se tam dostanu – z centra jezdí colectivo s nápisem Pitek. Jede tam asi hodinu a poprvé mě to stálo 10 Sol. Tentokrát prý 15, že je nás v autě málo. Vyhádal jsem si 12. Když jsme dojeli na úroveň vesnice Llupa, kam jezdí linka 15 za 3 Sol., narazili jsme na skupinku horolezců z Ústí nad Labem – zrovna přijeli do Huarazu a šli se aklimatizovat k jezeru.

Když jsme v Piteku v 10 hodin vysedli z mikrobusu, vyměnili jsme si pár informací a kontakty a asi o půl 11. jsem se vydal na cestu. Prve jsem pokračoval asi půl hodiny na konec silnice/polňačky. Tam byl poslední dům a brána, kterou jsem musel přelézt, abych se dostal na začátek údolí Quilcayhuanca. Místní hned vylezli ven a pozdravili mě a že prý bacha, že v noci můžu narazit na pumu. Hmm.

Prvních několik hodin se to hrozně táhlo, protože to skoro vůbec nestoupalo a vypadalo to, že to údolí nemá konec.

Po 2 hodinách chůze jsem si dal svačinu a v 1 pokračoval dál asi hodinu a půl. Údolí se rozdělilo na dvě, to bylo ještě v pohodě – věděl jsem, že mám jít doleva. Ale za další hodinu už jsem začal vážně přemýšlet, kudy jako mám jít. Měl jsem sice GPS, ale mám takovou chabou mapu, která zrovna v této oblasti ukazuje jen tu hlavní řeku (která teď už byla v tom druhém údolí, než kam jsem šel já) a pak 2 jezera. K tomu jsem měl ještě na papíru A4 okopírovanou mapu, kde bylo čárkovaně vyznačené, kudy mám jít přes to sedlo. Ale skoro nic tam nebylo – akorát to, že mám míjet vrchní s těch dvou jezer, která ukazovala i moje GPS. Tak jsem se snažil dostat k tomu jezeru, ale nakonec jsem vylezl úplně někam jinam, kde bylo takové suťovisko a měl jsem výhled na spodní jezero. Hmm, tak fajn, zpět. Ztráta 1-2 hodiny.

Všiml jsem si cestičky, která serpentýnama šla nahoru. Hurá, to bude ono. Šel jsem tedy tak hodinu nahoru a najednou vidím ceduli, že za 500 m bude místo na kempování. A šipka doprava. Ale přitom cestička zrovna zahýbala doleva. Takže jako to mám střihnout někam směrem doprava a snad někam dojdu? OK, jdu na to. Sešel jsem dolů k říčce, překonal ji a pokračoval nahoru. Došel jsem do místa, kde jsem si myslel, že už přece musí být to vrchní jezero. A prd. Ale jelikož bylo asi půl 6. a brzo se mělo začít stmívat, tak jsem začal budovat tábor. Jelikož jsem s pončem kempoval poprvé, musel jsem prve navázat provázky na kraje ponča. Než jsem to dodělal, tak už byla tma. Nakonec jsem si jen uvařil 0,5 l čaje a šel spát – bez večeře – neměl jsem moc hlad a nechtělo se mi už nic řešit.

Květen a červen jsou prý nejlepší měsíce tady v těch horách – nejstabilnější počasí a tak. Jenže nevýhoda toho je, že dny jsou docela krátké. Takže zhruba od 6 do 6 je tma. Prve jsem si myslel, že si ve spacáku pustím epizodu Homeland, ale to jsem brzo zavrhl, protože bych neslyšel, co se kolem mě děje. Když jsem šel na záchod, tak jsem si všiml, že kousek ode mě stojí kráva a čumí na mě. Vony vůbec ty krávy často divně čumí. Docela by mě zajímalo, co se jim honí hlavou. No tak jsem tu krávu zahnal pryč. Moc se jí nechtělo, tak jsem se ještě rozběhl a vona kousek utekla. Ona by mi asi nic neudělala, ale člověk z toho nemá dobrej pocit, když ví, že vedle něj je nějaký zvíře. Ještě jsem pak trochu přemýšlel, jestli to s tou pumou mám brát vážně nebo ne. To mi teda ti místní nemuseli říkat.

Noc nebyla nic moc. Pršelo, foukal vítr a pak i padaly kroupy. Pořád jsem trnul, jestli mi to ten můj přístřešek nesfoukne, takže jsem toho moc nenaspal. Ale na druhou stranu jsem měl radost z toho, že jsem necítil skoro žádné příznaky výškové nemoci – přece jen jsem byl ve výšce 4550 m n. m.

Ráno byla docela kosa. Vstal jsem asi v 6:30, udělal jsem si ovesnou kaši, sbalil věci a asi v 8:30 jsem vyrazil. Ale kam? Snažil jsem se vrátit k místu, kde jsem odbočil k tomu kempu. Že já blbec jsem si na GPS neuložil to místo. Dostal jsem se o několik hrbolků dál a musel jsem pak slézt o dost níž, než jsem konečně opět našel ty serpentýny, kterýma jsem šel nahoru. Jdu nahoru, minu tu odbočku na kemp, jdu dál nahoru. A kam jsem to došel? V podstatě tam, kde jsem spal. Nééé! Hmm, tak kam dál. Nakonec jsem objevil takovou výraznější cestičku napravo. Vydal jsem se po ní a začalo to vypadat slibně. Hurá, jezero! Jsem tu správně! A teď kudy dál? Napravo nad jezerem je takový hliněný hřebínek, který vede výš a výš. To musí být ono. Po hřebínku tedy pokračuju nahoru. Možná tak hodinku. Pak se přejde na jiný hřeben trochu víc nalevo. Ale terén je čím dál horší – jsou to takové morény. A čím dál strmější. V jednom místě dokonce vylezu takovou skalku – než abych se drápal nahoru sutí.

Jsem ve výšce 5050 m n. m. a hřeben pohoří je přitom pořád nejmíň o 150 m výš. Tady něco nehraje. Sedlo mělo být ve výšce max. 5100 m n. m. Sednu si na kameň a váhám. Je to to sedlo, které hledám? Je to mezi 2 vrcholy a přijde mi, že prece o vrchol jinde to těžko může být – to už by bylo o hodně jinde a přece to mělo jít kolem toho jezera. Ale terén přede mnou se mi vůbec nelíbí. Je to pořád suťovisko, ale hodně strmý. OK, dejme tomu, že bych to vylezl. Ale co když zjistím, že na druhé straně je terén ještě horší?

Po čtvrthodině váhání jsem se v 1 po poledni rozhodl, že to otočím. Šel jsem co nejrychleji dolů a pak asi 3 hodiny po té rovné části údolí, kde jsem předchozí den začínal. Chvíli před 6. jsem došel k bráně a prvnímu domu. Byl jsem pěkně hotovej – od 8:30 na nohou. Místní prý že co budu dělat? Že už je dost pozdě. Prý jestli chci taxi – za 150 Sol. Hmm, tolik ani nemám. Tak jestli nechci přespat tam. Tak říkám, že jo. Kde? no tady na cestě třeba, kdekoli. A nešlo by někde pod střechou? Zaplatím 15 Sol. OK, můžeš se vyspat tady v chatrči, ale zadarmo, žádný peníze. Super.

Dal jsem si tedy batoh do chatrče – holá podlaha a na kraji lože pokryté slámou. Vytáhl jsem vařič a začal vařit polívku. Jeden místní kluk mě celou dobu sledoval a prý jestli mám foťák a fotky. Tak jsem mu podal foťák a on si začal prohlížet od mojeho víkendu v Itálii a měl o zábavu postaráno. Pak se přidal druhý. Do vody jsem nakrájel mrkev, půlku cibule a bramboru a když byla brambora už trochu měkká, přidal jsem čínskou polívku – přesně podle Leonova receptu. Trochu jsem ochutnal a pak jsem to podal jednomu místnímu. Měl jsem na mysli, aby ochutnal. Ale on to pak dal druhému a nezbylo nic. Fajn, měl jsem všeho ještě dost, tak jsem udělal znovu tu samou baštu a tentokrát jsem se prve najedl dostatečně sám a pak jsem to dal dojíst dalšímu příchozímu.

Jídlo dojezeno, fotky dokoukány, čas jít spát. Mezitím jsem se dozvěděl, že v té mojí světnici normálně spí támhle ten strejda, ale kvůli mě dneska jde spát do slaměné boudy vedle. Tak jsem říkal, že no necesita, že klidně můžem všichni spát tam. A prý že ne, že to tak chce. Tak jsem zalezl do spacáku, koukl na epizodu Homeland, pak si chvíli četl a pak zalehl.

Ráno jsem asi v 6 už slyšel ruch a když jsem v 7 vstal, tak už byli všichni pryč. Přijde mi, že tady nikdo na víkendy nehraje (byla sobota) – maká se furt. Udělal jsem si čaj a trochu se najedl a o půl 9. vyrazil. Teda ještě když jsem pil čaj, tak sem tam objevil nějaký místní a koukal, co to je tam za gringo. Toho místního jsem za chvíli dohonil – vykračoval si na svém oslíku a měl namířeno do Llupy, stejně jako já. Tak jsme trochu s Felixem poklábosili a v Llupě jsem nasedl na colectivo do Huarazu a výletu byl konec.

Teda abych pravdu řekl, tak jsem docela dodělanej. Ale v hostelu jsem potkal dva Angličany, co zítra jdou na Pisco (5700 m), tak se možná přidám. Už jsem si nakoupil jídlo, akorát mi nějak něco nesedlo a strávil jsem chvilku na záchodě. Tak ještě uvidím. Toť zatím vše.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *