Peru: Vallunaraju

Peru: Vallunaraju

Když jsem se vrátil z výletu na Pisco (viz předchozí příspěvek), tak jsem si chtěl dát den nebo dva odpočinku a pak zase něco podniknout. Jenže to jsem netušil, že moje střevní potíže ještě nejsou u konce. Druhý odpočinkový den, tedy v pátek 24. května, ráno po snídani jsem byl hned 3x na záchodě. Na zbytek dne jsem si tedy naordinoval suché housky a černý čaj s cukrem.

Ve stejném dietním režimu jsem pokračoval i v sobotu a mezitím se vyklubal plán vylézt horu Vallunaraju. Myslel jsem, že Pisco je tak jediné, co se dá lehko vylézt sólově, ale prý že Vallunaraju je taky v pohodě. Navíc je docela blízko Huarazu a je z ní výhled na město. Během dne jsem se šel do jedné agentury poptat, jak se tam dostat. Je totiž potřeba se po takové polňačce dostat až skoro k jezeru Llaca. Nejezdí tam žádná pravidelná doprava. V agentuře jsem se dozvěděl, že tam další den zrovna posílají mikrobus pro skupinu, co tam je. Cesta tam a zpět stojí prý 160 Sol., takže prý za 60 můžu jet. Tak fajn. Je to hodně, ale co nadělám.

V sobotu večer mi Sam & Sam nabídli, jestli nechci na večeři a na pivo. Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli to mám risknout, ale nakonec jsem kývl. Šli jsme do poměrně nové restaurace Trivio, kde zrovna byl večer hamburgerů – společně s pivem za 15 Sol., no neber to! Bral jsem to. Když jsme byli u dezertu, tak zrovna kolem prošla Ally – vrátili se z treku v pohoří Cordillera Huayhuash a prý že zítra jdou (skupinka 4 lidí) na Vallunaraju. Já že já taky. Že prý byli v agentuře si domluvit dopravu (a taky zapůjčení vybavení) a že jim řekli, že už mají jednoho člověka a že se přidají k němu. To je náhodička.

Z restaurace jsme se ještě jeli podívat do pivovaru Sierra Andina. Je to kus za městem. Čekali jsme, že tam bude trochu jiná společnost než skupinka opilých Peruánců. Dali jsme si jedno pivo a jeli jsme zpět. Kluci šli ještě na pivo, ale já jsem jel už zpět do hostelu, protože v neděli v 9 jsem potřeboval být už v agentuře v centru města.

V neděli ráno jsem dobalil zbytek věcí a nasnídal se. Po snídani ze mě na záchodě opět všechno vypadlo, hmm, to teda nic moc… No nic, dám si jakejsi prášek a třeba to pomůže. V 9 jsem byl v agentuře. Předchozí den jsem zaplatil zálohu 30 Sol. Tím, že nás nakonec jede víc, tak nakonec už nic víc neplatím – ostatní platí každý 20 Sol., takže už tak jsem trochu přeplatil. Cesta na začátek stezky je dlouhá, hodně dlouhá. A hlavně hrbolatá. Je to fakt neskutečný, že po něčem takovým pravidelně jezdí mikrobusy i normální auta.

Ta skupinka, se kterou jedu, čítá 4 lidi. 3 Američani – Ally, Dan a John, a jedna Australanka – Belinda. Potkali se na treku Huayhuash, a tak se rozhodli pro další výlet spolu. Jak už jsem psal, vybavení si všechno vypůjčili – od bot, přes oblečení po vařič a stany. Jelikož přes tu agenturu na Vallunaraju zrovna někdo byl, tak se domluvili, že ta odcházející skupina nechá stany, spacáky a karimatky nahoře v táboře (base camp – moraine camp) a tím pádem to budou mít lehčí. Ale všechno budou muset snést po cestě zpět.

Někdy po poledni jsme tedy konečně začali stoupat od cesty (4200 m n. m.) do base campu (4900 m n. m.). Cesta to byla hodně strmá, ale o to rychleji jsme byli nahoře – asi o půl třetí. Na místě už bylo asi 5 nebo 6 stanů – vypadá to, že tohle bude masovější akce než Pisco, kde jsem byl sám. Začal jsem si stavět svůj přístřešek a pak jsem rozdělal vařič. Než jsem začal připravovat jídlo, začaly padat kroupy, které se později proměnily ve sníh. Dojedl jsem jídlo a zalezl do spacáku. Sněžilo 2 hodiny a nasněžilo 10-15 cm sněhu. Pod přístřeškem jsem musel každou chvíli sklepávat sníh. Když to skončilo, všichni vylezli ven a koukali na tu nádheru. Navíc přicházel západ slunce. Všichni fotili, co to šlo. Po setmění jsem si ještě udělal čaj a asi o půl 9. jsem zalehl. Budík na 2:30. Už jsem říkal, že nesnáším tohle noční vstávání?

Ve 2 ráno jsem kolem sebe slyšel ruch – většina skupin vstávala. Já jsem nakonec vstal až ve 3. Udělal jsem si snídani – ovesné vločky, sušené mléko, rozinky, arašídy – a ve 4:10 jsem vyrazil. K ledovci to mělo trvat půl hodiny. To se moc nepovedlo. Začal jsem jít po zřetelné stezce, ale tu jsem asi po 10 min ztratil. Pokračoval jsem tedy přímo vzhůru. Za normálních okolností by to asi šlo, jenže kvůli tomu sněžení předchozí den byl místy sníh a místy led. A tím pádem to ve strmějším terénu prostě dál nešlo. Vrátil jsem se tedy zpět do místa, kde jsem viděl stany – skoro zpátky do kempu. Půl hodina vtahu. Druhý pokus byl úspěšnější a v 5:10 jsem byl konečně u ledovce. Nazout mačky, vytáhnout cepín a o 10 minut později už jsem kráčel po sněhu.

Cesta po ledovci byla příjemná – začátek nebyl ani příliš strmý, ani příliš rovný. Asi v 6 hodin jsem dohnal spřátelenou skupinku a pokračoval jsem dál. Postupně začalo svítat a výhledy byly čím dál lepší. Blízko vrcholu bylo takové exponovanější místo – kvůli tomuto by asi dalo říct, že to bylo o trochu technicky obtížnější než Pisco. Ale nic zvláštního. Těsně pod vrcholem jsem ještě předehnal jednu skupinku a pak překonal závěrečný můstek. A hurá, je to tu! V 7:30 jsem byl na vrcholu. Průvodce skupinky, kterou jsem předběhl, mi ukázal všechny hory okolo a řekl něco o možném výstupu na Chopakalki.

Po půlhodině na vrcholu se ta skupinka, co jsem předběhl, vydala na sestup. Já jsem se rozhodl ještě další půlhodinu zůstat – bylo krásně, bezvětří a třeba do té doby dorazí moje spřátelená skupina. Jak jsem tam tak seděl, tak na mě začínal přicházet spánek – přece jen jsem toho moc nenaspal. No ale nějak jsem to překonal a v 8:35 jsem začal sestupovat. Dolů to šlo jako po másle. Akorát jsem měl trochu obavu z té exponované části, ale ukázalo se, že to není problém. Po chvíli jsem potkal spřátelenou skupinu, udělal jsem jim pár fotek, prohodili jsme pár slov a pak už jsem pokračoval dolů. Slunko krásně hřálo, takže jsem šel jen v triku a mikině.

Za další půl hodinu jsem dohnal skupinku, co odcházela z vrcholu půl hodinu přede mnou a ještě jednu další skupinku. Nevím, proč všichni chodí dolů tak pomalu – copak na ně nepůsobí gravitace jako na mě?

Asi v 9:40 jsem byl na začátku ledovce. Jak jsem tak vyzouval mačky, tak se pomalu blížily ty dvě skupinky, co jsem před chvílí předběhl. Závěrečných pár metrů bylo trochu strmějších a oni ti šašci se tu spouštěli na laně, fakt sranda. Když jsem se dostatečně pobavil, tak jsem se vydal ke kempu. Opět jsem nemohl najít tu správnou cestu a jeden úsek byl trochu challenge – bylo to po kamenech se sněhem s ledem. Aspoň nebyla nuda. V dalším úseku ale už sníh a led na kamenech roztál, takže pak už to šlo rychle a za chvíli jsem byl v kempu. Udělal jsem si čaj a pomaličku jsem začal balit věci. Bylo pořád krásně, bezvětrno, slunko peklo, takže jsem nikam nespěchal.

Když jsem dobalil poslední věci, asi ve 12, tak konečně dorazila spřátelená skupinka. Byli docela zmožení. Ally bylo blbě – prý z té výšky. Belinda zase byla dehydrovaná – tak jsem jí dal flašku s rehydratačním drinkem, co jsem ještě ani nestihl načít.

Trochu jsem se začal obávat přicházejích mraků, tak jsem ve 12:10 vyrazil dolů k cestě, že na ostatní počkám tam – mikrobus prý přijede ve 14 hodin. Kvůli sněhu/dešti předchozí odpoledne nebylo o bahno nouze. Připomínám, že ta cesta je hodně strmá. Úplně jsem si to užíval. 2x krát jsem uklouzl a málem jsem byl na prdeli. Tak tak jsem to udržel. Když se to stalo potřetí, levá hůlka ten nápor nevydržela a praskla v půlce. Taková škoda. To jsem zvědav, co mi k tomu řeknou v Rock Pointu – přece by to mělo udržet člověka, jako jsem já, no ne?

Ve 13:10 jsem byl dole u cesty a tam čekali 2 horolezci, kteří s náma byli taky v kempu, ale na rozdíl od nás se pokoušeli o severní stěnu Vallunaraju. Kvůli předchozímu sněžení byla ale stěna pokrytá vrstvou ledu, takže to museli vzdát. Dozvěděl jsem se od nich, že Chopakalki zrovna moc jednoduchá není. Hmm.

Čekal jsem pořád u cesty, místy si četl, místy něco jedl a ve 14:30 dorazil mikrobus. Ostatní pořád nikde. Tak nějak jsem to čekal, nevadí. asi ve 3 byli z dálky konečně vidět dva lidé – byla to Ally s Johnem. Kde jsou ti další dva? Prý šli pozvolnější cestou naokolo, ale vyrazili dřív, tak by tu už měli být. Po chvíli najednou z dálky slyšíme někoho volat. Je to Dan a je nahoře, odkud se jde normální cestou – ne tou oklikou, jak měli jít. Moc mu nerozumíme, ale cosi ohledně batohu Belindy. Co by to mohlo být? Najednou řidič viděl, že Dan pokládá batoh na zem. Vypadalo to, že Belinda je někde jinde a její batoh je potřeba snést. Řidič se tedy vydal nahoru. Já za ním – říkal jsem si, že mám ještě dost energie, tak proč se trochu neprotáhnout. Dorazili jsme nahoru k Danovi … a Belindě. Ukázalo se, že sice vyrazili tou mírnější cestou, ale ta po čase najednou skončila, takže se museli vrátit zpět nahoru a jít tou normální cestou. Když na nás Dan volal, tak vlastně jen chtěl říct: Jsme tady a jdeme dolů. Řidič vzal Belindě batoh a šli jsme dolů k autu. Tam nám ještě předvedl číslo John, když se poblil – prý že byl dehydrovaný a vyčerpaný a pak když se napil, tak to žaludek neunesl.
 Když už nikdo neměl co přihodit k pobavení ostatních, konečně jsme mohli vyrazit do Huarazu – asi v 15:30.

Po páté jsme byli u agentury, rozloučil jsem se s ostatníma a odebral se do hostelu. Ally mi měla pak napsat, kam půjdou na večeři oslavit ten úspěch, abych se přidal. V 7:15 jsme se tedy potkali v restauraci El Fogón, kde jsem si dal mixed grill – byla toho spousta a bylo to moc dobrý. Byla tam s náma ještě jedna dvojice – dva Britové, kteří taky ten den lezli na Vallunaraju, ale s průvodcem. Prý že vyráželi ve 3 a jejich průvodce je neustále uháněl, aby nezastavovali, takže šli fakt rychle a po cestě předbíhali ostatní. Zeptal jsem se, kolik jim to teda trvalo od začátku ledovce. 3 hodiny. Hmm, já jsem to měl za 2:10, ale dobrý, kluci.

Dneska ve 12 jsem mám potkat s nějakýma Izraelcema, co maj v plánu nějaký lezení, tak uvidím, jestli bych se na něco mohl přidat. Chcou například lézt na Alpamayo, ale to je asi nad moje možnosti.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *