Dolomity 2023: Cesta domů a závěr

Dolomity 2023: Cesta domů a závěr

Úterý 4. července 2023

Snídaně je v 7:30, takže mám ráno dost času. Už večer jsem přemýšlel, že bych se před snídaní mohl jít projít. Můj hotel je u dolní stanice lanovky. Nejlepší by bylo vylézt až na horní stanici, kde stojí chata. Ale to je asi přece jen příliš daleko. Jsem ve výšce necelých 1000 m a chata je ve výšce 2200 m.

Nakonec se vyhrabu ven v 6:30 s tím, že bych rád byl na snídani ne později než v 8 hodin. Snad se mi podaří vylézt aspoň někam, kde se v lese otevře nějaký výhled. To ale taky bude záviset na tom, jestli se zvednou mraky. Zatím se různě pohupují všude kolem. Je to hezké být takto po ránu v lese. Cesta je brzy dost strmá. Stoupám celkem standardně 600-700 m/hod.

Je 7:15, mám za sebou něco přes 500 výškových metrů a jsem zrovna v místě, kde aspoň trochu vidím hory na druhé straně údolí. Je na čase to otočit.

Dolů většinu cesty běžím, ale není to rychlý běh. Je to opravdu hodně strmé.

V hotelu dám sprchu, převleču se a v 7:45 už jsem na snídani. Udělal jsem dobře, že jsem trochu rozpumpoval metabolismus, protože snídaně je velmi bohatá. Nejlepší snídaně za celý výlet. Je tu i nějaký štrůdl a muffiny a sušenky. A kompot. A různé věci do jogurtu. Prostě všechny věci, co mám rád.

Dám se do řeči s paní, co tu obsluhuje. Je to Slovenka. Říkám jí, že to tady musí být náročné na jazyky, protože člověk musí umět italsky, německy a nejspíš i anglicky. Paní na to říká, že italsky bohužel moc neumí, ačkoli tu žije dlouho, a že byly vždy dvě – jedna komunikovala s italsky mluvícími hosty a ona s těmi, co mluví německy. Jenže teď je na to sama, tak neví, jak to zvládne. Jako všude jinde i zde bojují s nedostatkem personálu. Prý kvůli tomu dokonce zrušili večerní provoz restaurace.

Na snídani se zdržím víc jak hodinu. Pak jdu na pokoj a pomalu se připravuju k odjezdu. Podle jízdenky domů, kterou jsem včera koupil, bych měl jet vlakem 12:30 do Lienzu ve východním Tyrolsku. Ale tento první spoj ze 4 není vázaný na konkrétní vlak, takže se rozhoduju jet už v 11:30 a tím pádem budu mít něco přes hodinu na procházku po Lienzu.

V 10 hodin provedu check-out. Autobusem sjedu dolů do města. Ani tentokrát neplatím. V autobuse fungují bezkontaktní automaty na nákup jízdenky, podobně jako to máme u nás v Brně, až na to, že nefungují s běžnou platební kartou, ale člověk by musel mít nějakou jejich speciální kartu. Smůla.

Procházím se městem. Mají to tu pěkné.

V 11:30 jedu vlakem do Lienzu. Jedu zpět směrem, odkud jsem včera přijel, akorát tentokrát až na konečnou stanici. Trvá to asi hodinu a půl. Je to podobný typ vlaku, jako například jezdí u nás z Brna do Tišnova. Taková moderní lokálka. Po cestě jsou občas krásné výhledy na hory.

V Lienzu jsem po jedné hodině. I tady je centrum absolutně dokonalé.

Nakupuju v sámošce nějaké jídlo pro sebe a jako dárek pro naše. Pak směřuju zpět na nádraží a někdy o čtvrt na 3 pokračuju dál do Villachu. Opět je to taková lokálka, která zastavuje v každé díře.

Ve Villachu pak už konečně přestupuju na EC do Vídně. Ve Vídni pak mám asi půl hodinu na přestup na český Railjet do Brna. V Brně jsem někdy o půl 11 a zhruba v 11 večer jsem konečně doma. Cesta to byla dlouhá, ale vlakem jezdím rád a bylo to celkem pohodlné.

Vybavení

Původně jsem myslel, že na tento výlet nebudu mít žádné nové vybavení a prostě si jen vezmu to, co nosím normálně. Ale pár týdnů před odjezdem jsem začal přemýšlet o tom, jestli bych se neobešel bez spacáku a nafukovačky a tím pádem bych se možná dokázal sbalit do 15litrového běžeckého batůžku.

Prve jsem si objednal Salomon Adv Skin Cross Season 15. Pak jsem se ale dočetl, že je spíš do chladnějšího počasí, takže možná tak dobře nevětrá. Tak jsem zkusil Salomon Adv Skin 12. Ale to už mi přišlo dost na hraně. Sice bych tam věci jakž takž nacpal, ale normální jídlo už ne, jen nějaké tyčinky. A i tak při plném využití kapacity tvoří ten batoh takovou hodně velkou hrču vzadu, moc se mi to nelíbilo.

Nakonec jsem koupil Salomon XA 25 (442 g). Je to takový hybrid mezi běžeckou vestou a turistickým batohem. Kapacita není o tolik menší než můj klasický ultralight batoh Atom Pack RE 35, ale výhoda je, že mnohem líp obepíná tělo a tím pádem v něm jde i trochu popoběhnout a celkově se pohodlněji nese a netlačí tolik na ramena. A taky má vepředu na popruzích kapsy na soft flasky, což je úplně bomba věc. Kdykoli se chci napít, tak jen sehnu hlavu dolů a cucnu si. A navíc se tak líp rozloží váha.

Tím, že jsem skončil u tohoto batohu, který má dostatečnou kapacitu, tak jsem si nakonec vzal spacák, žďárák i nafukovačku jako obvykle. Nafukovačku jsem využil jednou poslední den na trailu, kdy jsem došel k chatě, co byla zavřená a musel jsem přespat v kapličce. Tak aspoň, že jsem to nenesl zbytečně.

Taky bych rád zmínil to, že jsem byl velmi spokojen s větráním při nošení batohu. Fakt jsem většinou neměl skoro vůbec mokrá záda, což dřív bylo vždy standardem. Přičítám to několika faktorům. Jednak to má Salomon asi dobře udělané. Pak taky nebylo nijak extra vedro. A nakonec asi pomohlo, že jsem tentokrát zvolil syntetické triko (La Sportiva Raising T-shirt, 123 g) místo merina. Už roky jsem byl zvyklý brát na výlety výhradně merino. Hlavní důvod byl, že nezačne tak rychle smrdět jako syntetika. Jenže jsem se před výletem dočetl, že umělá sportovní trika dnes běžně mají protipachovou úpravu a že to prý funguje dobře, tak jsem rozhodl tomu dát šanci a skutečně mám pocit, že to celkem fungovalo.

Další změnou oproti předchozím výletům bylo, že jsem si vzal trekové hole (Black Diamond Distance Carbon Z, 307 g). Poslední roky jsem chodil bez nich, často z nutnosti, když jsem někam letěl jen s příručním zavazadlem a hůlky by mi neprošly. Ale letos na jaře na výlet do Chile jsem si je na základě instrukcí od Expedition Clubu vzal a docela se mi to zalíbilo, tak jsem si je vzal i teď a nelitoval jsem. Hůlky pomůžou hlavně při stoupání ve strmém terénu – člověk se může hezky rukama přitahovat a zapojuje se tak celé tělo a ne pouze nohy. Ale taky jsem si říkal, že hůlky určitě pomůžou, pokud budou ve vyšších polohách nějaké zbytky sněhu (nakonec ho bylo víc, než jsem čekal). Když už neberu nesmeky ani cepín, tak aspoň hůlky. Myslím, že to bylo dobré rozhodnutí.

Na výlet jsem vyrazil s botami Saucony Peregrine 12. Starší model jsem nosil před pár lety, například jsem s nimi prošel jižní ostrov Te Araroa. Ale pak mě jeden pár nějak divně tlačil, tak jsem přešel na Altra Lone Peak a v těch jsem chodil posledních 4-5 let. Letos na jaře na výlet do Chile jsem dal modelu Peregrine znovu šanci. Hlavní motivace byla, že jsou vhodnější na běh (běhám přes patu), což se v Chile bude hodit. Byl jsem s nimi velmi spokojený, tak jsem je vzal i na tento výlet. Ale ke konci první části – Alta Via 2 – se objevil problém. Na podrážce pod patou je pásek měkčího materiálu a tak dlouho jsem chodil po ostrých šutrech, až se jeden zabodl dovnitř. Ucítil jsem ho na patě a vyndal jsem ho, žádný problém. Ale od té doby se díra začala zvětšovat a opakovaně plnit kamínky. Moc nechápu, proč tam ten kus měkčí pěny je. Dopadlo to tak, že jsem v Bellunu koupil nové Altry Lone Peak a Saucony jsem poslal na reklamaci. Tu mi uznali a poslali nový pár. Takže si je v budoucnu asi zase někam vezmu, ale nejspíš ne do prostředí, kde je příliš ostrých kamenů.

Celková základní váha byla 3,8 kg, což je víc, než kolik bych si přál, ale dokážu s tím žít. Kompletní gear list je zde: https://lighterpack.com/r/wihvt4

Závěr

Jak bych tento výlet zhodnotil? Do Dolomit jsem se chtěl vrátit od chvíle, kdy jsem tam byl v roce 2018 poprvé. Myslím, že jsem si jich užil vrchovatě. Oproti původnímu plánu jsem jel domů skoro o týden dřív, takže o tom jsem pak trochu přemýšlel, jestli to není škoda. Ale asi je to ok. Dolomity jsem prošel po trase Alta Via 2 dolů a pak po Alta Via 3 zpět nahoru. Nedokázal jsem vymyslet, kudy nějak přirozeně pokračovat. Teda z Brunecku jsem mohl nastoupit na Pfunderer Hohenweg, což je stezka tak na 3 dny, ale co pak? Až po cestě zpět mi došlo, že jsem taky mohl po hřebenech jít směrem do Villachu a to by tak na těch 6 dní vyšlo a pak bych měl o to kratší cestu domů. No, třeba někdy příště.

Jediná vada na kráse v Dolomitech jsou davy turistů v některých místech. Hned druhý den jsem z toho byl otráven natolik, že mě napadaly myšlenky to celé zabalit. Ale naštěstí jsem to překonal a pak už to bylo ok. Chtěl bych si ještě někdy projít Alta Via 1, už kvůli tomu, že jsem si na to koupil průvodce od Cicerone. Věřím, že k tomu někdy v blízké budoucnosti dojde, ale asi by to chtělo jít mimo hlavní sezónu, nejspíš v září.

Ještě bych chtěl dodat pár slov ohledně obtížnosti. Opět jsem někdy žasnul na tím, jak je stezka náročná a že se s tím Italové nemažou. Pasáže kolem sedel byly často opravdu strmé a stezka všelijaká. Ale tím lepší z toho má pak člověk pocit, když to zvládne.

Taky stojí za to zmínit via ferraty. Neměl jsem s sebou žádné speciální vybavení, ale bylo to ok, neměl jsem pocit, že by mi něco chybělo. Zajištěné pasáže byly většinou do stupně obtížnosti B, maximálně C. Asi nejvíc exponovaná byla ferrata F. Berti (C) před Lago del Sorapiss na Alta Via 3. To jsem cítil trochu nervozitu a těšil jsem se, až budu zase mít pevnou půdu pod nohama. Ale samozřejmě zpětně to byl jeden z největších zážitků.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *